V. NAPŘÍČ JIŽNÍ AUSTRÁLIÍ Karavana vyrazila 12. září hned za prvního svítání. Skoda že paní Branicanová nemohla podniknout sypu výpravu o pět šest měsíců dřív. Během zimy by byly nesnáze cesty mnohem snesitelnější. Chladna, při nichž sloupec teploměru klesá až na nulu, jsou rozhodně příjemnější než vedra, zdvihající rtuť až na čtyřicet stupňů ve stínu. V květnu taky dochází k prudkým dešťům, potoky se rozvodňují a studny naplňují. Cestovatelé nemusí celé dny hledat pod žhavým nebem trochu poloslané vody. Australská poušť není tak velkodušná jako Sahara, která má výhodu četných oáz. V Austrálii je to skutečně“země žízně“.
Ale paní Branicanová si nemohla volit ani dobu, ani místo. Vyjela na cestu, protože musila vyjet. A bude čelit strašnému podnebí, protože mu musí čelit. Musila bez odkladu najít kapitána Branicana a vyrvat ho z rukou domorodců, i kdyby měla při tom podlehnout tak, jako podlehl Harry Felton. Je ovšem pravda, že útrapy, které ten nešťastník musel snášet, nebude snášet tato výprava, organizovaná tak, aby přemohla všechny nesnáze — pokud to bude morálně a materiálně možné.
Známe už složení té karavany, skládající se od Godfreyho příchodu z jedenačtyřiceti osob. Bylo stanoveno i přesné pořadí na pochodu k severu napříč lesními porosty a podél vodních toků, kde se v cestu nestavěly žádné vážné překážky.
V čele kráčelo patnáct Australců v kalhotách a v kabátech z pruhovaného plátna, se slaměnými klobouky. Byli jako obvykle bosi. Každý z -nich měl pušku, revolver a za pasem krabici nábojů. Tvořili předvoj pod velením bělocha ve funkci přední hlídky.
Za nimi jela paní Branicanová v bryčce tažené dvěma koňmi a řízené domorodým kočím. Plachta nad lehkým povozem se dala natáhnout jako ochrana před deštěm a bouří.
V druhé bryčce jeli Zach Fren a Godfrey. Ač byl lodní mistr plavčíkovým příchodem rozmrzen, brzy se s chlapcem úzce spřátelil, když viděl jeho náklonnost k paní Branicanové.
Pak následovaly čtyři vozy tažené voly a řízené čtyřmi poháněči. Rychlost karavany se měla řídit krokem těchto zvířat, která byla do Austrálie přivezena teprve nedávno a stala se ihned velmi vydatnými pomocníky v dopravě i v zemědělství. Po stranách a vzadu jeli ve skupinách mužové Toma Marixe.
Za takových podmínek mohla karavana urazit po dost nerovné půdě, často napříč hustými lesy, kde se budou vozy pohybovat velmi pomalu, dvanáct až třináct mil denně. Každý večer měl zařídit přenocování Tom Marix, který se v tom vyznal. Po nočním odpočinku se zvířata i lidé vydají zas na další cestu.
Cesta z Fariny do stanice Alice Springs byla asi sedm set kilometrů dlouhá, bez vážnějších nebezpečí a bez větších obtíží. Mohla být zdolána asi ve třinácti dnech. Na stanici, kde měla být karavana přeorganizována pro pochod pouští, dostanou se tedy v první třetině října.
Po odchodu z Fariny mohla karavana v délce několika mil využít prací na prodloužení trati. Pustila se na západ k horám Williouran Range směrem naznačeným kůly telegrafního vedení.
Cestou se paní Branicanová zeptala Toma Marixe.
„Je tahle linka chráněna nějakými strážnými?“ „Strážnými ne, ale oddílem černé policie, jak tady říkáme.“ „A nezajíždí ta policie i do centrálních a západních provincií?“ „Nikdy — nebo aspoň velmi zřídka, pani Branicanová. Mají dost práce s pronásledováním zločinců, lupičů, zlodějů a jiných výtečníků v obydlených oblastech!“ „Ale proč nikomu nenapadlo vyslat tu černou policii po stopách Indasů, když se roznesla zpráva o tom, že kapitán Branican je jejich zajatcem? A ještě k tomu už patnáct let?“ „Zapomínáte, paní Branicanová, že jsme se to dověděli stejně jako vy až od Harryho Feltona před několika týdny.“ „To je pravda,“ řekla Dolly.“Před několika týdny!“ „A já ostatně vím,“ pokračoval Tom Marix,“že černá policie dostala rozkaz prohledat oblasti Tasmanovy země a že tam už byl vyslán silný oddíl. Já se však bojím…“ Tom Marix se zarazil, ale paní Branicanová si jeho váhání nepovšimla. Tom Marix byl sice rozhodnut splnit do puntíku úkol, k němuž se zavázal, ale nutno říci, že výsledek této výpravy pokládal za velmi pochybný. Ale přesto byl rozhodnut svůj úkol splnit.
Dne 15. září večer minula karavana pahorky Deroy a utábořila se ve vesnici Boorloo. Na severu viděli vrchol hory Mount Attraction, za níž se už táhne poušť.
V Boorloo se telegrafní linka lomí pravým úhlem k západu. Dvanáct mil odtud překračuje řeku Cabannu, což je pro telegrafní vedení, tažené z kůlu na kůl, snadná věc, ale horší to je pro skupinu jezdců a pěších. Karavana musila hledat vhodný brod. Mladý plavčík však nechtěl nechat zásluhu o nález jiným. Vrhl se odvážně do prudké řeky a našel rychle mělčími, která umožnila bryčkám a Vozům přepravu na levý břeh, aniž se smočily nápravy kol- Dne 17. září se karavana utábořila u posledních výběžků hory North West, která se tyčila asi dvanáct mil jižněji. Dne 18. září večer zřídil Tom Marix tábor na jižním Cípu Eyrova jezera. Od jezerního cípu do stanice Emerald Springs, kam karavana dorazila 20. září večer, vedla ji cesia asi sedmnáct mil dlouhá napříč krajem pokrytým nádhernými lesy se stromy na dvě stě stop vysokými.
Ač byla Dolly zvyklá na divy kalifornských lesů, především na gigantické sekvoje, byla by musila obdivovat -tuto úžasnou vegetaci, kdyby ji nebyly myšlenky neustále zaváděly na sever a na západ doprostřed pouštních oblastí, kde písečné přesypy vyživí sotva několik ubohých křovisek. Neviděla teď obří jehličnany, z nichž nejpozoruhodnější nacházíme právě v Austrálii, neviděla úžasné blahovičníky se zarosenými listy, pokrývající lehce zvlněný terén.
A co bylo zvláštní: pod těmito stromy nebyl žádný podrost. Půda, na níž rostou, není pokryta ani ostružiním a bodláčím a nejnižší větve stromů jsou až ve výši dvanácti patnácti stop nad kořeny. Dole je jenom zlatožlutá, nikdy neschnoucí tráva. Mladé výhony vyžírají zvířata a křoviska vypalují zálesáci. Po pravdě řečeno, není třeba razit si těmito rozlehlými lesy cestu tak, jako je nutné razit si ji v afrických pralesích, kterými lze procházet šest měsíců, aniž se došlo jejich konce. Tam je pochod nesmírně obtížný. Tady vozy i bryčky projížděly lehce mezi řídce rostoucími stromy a pod širokými korunami.
Nadto Tom Marix tento kraj dobře znal, protože jako velitel adelaidské policie tudy několikrát procházel. Paní Branicanová nemohla mít vůdce jistějšího a oddanějšího.
Tom Marix však získal navíc mladého, aktivního a rozhodného pomocníka v mladém plavčíkovi, který nesmírně přilnul k paní Branicanové a teď Torna udivoval zápalem v jeho čtrnácti letech až neuvěřitelným. Godfrey prohlašoval, že bude-li třeba, pustí se do vnitrozemí sám. Kdyby narazili na nějakou stopu kapitána Branicana. bylo by nesnadné, ne-li nemožné, udržet Godfreyho v řadě. Jeho nadšení, s jakým o kapitánovi hovořil, s jakou studoval mapy střední Austrálie a dělal si při každé zastávce poznámky, místo aby si po dlouhé a únavné cestě odpočinul, to vše svědčilo o nesmírném zápalu mladé duše, o zápalu, jaký nic nemohlo uhasit. Godfrey, na svůj věk velmi zdatný a tvrdým námořnickým životem otužilý, byl stále v čele karavany a vzdaloval se od ní. Na svém místě zůstával jen na příkaz samotné Dolly. Ani Zach Fren, ani Tom Marix, které měl Godfrey upřímně rád, nezvládli ho tak jako ona pouhým pohledem. Dolly v chlapcově přítomnosti podléhala svým instinktivním citům a k fyzickému i duševnímu Johnovu obrazu pociťovala lásku vskutku mateřskou. I když Godfrey nebyl její syn podle zákonů přírodních, mohl být jejím synem aspoň podle zákonů adoptivních. Godfrey ji už neměl nikdy opustit. A John by jistě pojal k tomu chlapci stejnou náklonnost jako ona.
Jednoho dne, když se chlapec vzdálil na několik mil od karavany, řekla mu: „Chlapče, teď mi slíbíš, že se už nikdy bez mého svolení nevzdálíš! Když tě vidím odcházet, jsem až do tvého návratu neklidná. Necháváš nás tu po celé hodiny beze zpráv o sobě!“ „Paní Branicanová,“ odpověděl plavčík,“musím přece shánět informace… Dověděl jsem se, že u Warmerova potoka táboří nějaký kmen kočovníků… Chtěl jsem vidět jejich náčelníka…a zeptat se ho…“„A co ti řekl?“ otázala se Dolly. „Slyšel prý hovořit o nějakém bělochu, který přišel od západu a míří ke queenslandským okresům.“„A co to bylo za muže?“ „Nakonec jsem pochopil, že šlo o Harryho Feltona, a ne o kapitána Branicana. Ale my kapitána najdeme… Ano! Najdeme ho! Ach paní Branicanová, mám ho rád stejně jako vy, která jste pro mne matkou!“ „Matkou!“ šeptala si paní Branicanová. „Vás však znám, kdežto kapitána Branicana jsem nikdy neviděl…! A bez té fotografie, kterou jste mi dala a kterou nosím stále při sobě…, s kterou hovořím…a která jako by mi odpovídala…“ „Však ho jednoho dne poznáš, chlapče,“ řekla Dolly.“A on tě bude mít rád stejně jako já.“ Dne 24. září po táboření u Strangway Springs za Warmerovým potokem zastavila se karavana -u William Springs, dvaačtyřicet mil severně od stanice Emeraldu. Už podle častého jména“spring“, což znamená pramen, je vidět, že je v tomto kraji dost hustá vodní síť. Ale teď už byla pokročilá letní doba a při překračování vodních toků nebylo nijak obtížné najít brod.
Ale mohutné lesní porosty zatím nijak neustupovaly. Vesnic už bylo pořídku, ale na zemědělské usedlosti přicházela karavana při každé etapě. Všude bylo plno králíků, které lovci karavany stříleli stejně jako koroptve a kachny, což Tomu Marixovi umožnilo šetřit zásoby výpravy. Všechnu zvěřinu si vždy večer opékali nad ohněm. Častokrát si vyhrabávali vejce leguánů, která jsou chutnější než leguáni sami, kterými se živili černí členové doprovodu.
Potoky jim zase poskytovaly množství ryb.
Dne 29. září ráno opustila výprava stanici Umbum a pronikla do hornatého kraje, pro pěší cestující velmi obtížného. Po osmačtyřiceti hodinách dorazila do stanice The Peak, vybudované pro potřebu telegrafní linky.
Za touto stanicí čekala na karavanu v délce asi šedesáti mil předzvěst útrap, jaké jim chystaly australské pouště. Výprava musila putovat pustým krajem až k řece Macumba a od ní stejně pustým krajem až do stanice Charlottě Waters.
S domorodci se výprava dosud nesetkala. Kočovné kmeny táboří totiž severně a východně od telegrafního vedení.
Při cestě tímto stále pustším krajem musil se Tom Marix spoléhat na zvláštní pud volů zapražených k vozům. Tento pud se u zvířat vyvinul až po jejich příchodu do Austrálie a umožňuje jim zamířit přímo k potoku, kde mohou uhasit žízeň.
Tak ráno 5. října se voli u čelního vozu náhle zastavili. Ostatní přípřeže je ihned napodobily. Poháněči je marně pobízeli svými biči. Nedokázali je přinutit ani k jedinému kroku.
Jakmile se to Tom Marix dověděl, odjel k bryčce paní Branicanové.
„Vím, co to znamená, paní Branicanová,“ řekl.“I když jsme se s domorodci dosud nesetkali, přecházíme teď stezku, po které obvykle táhnou. A protože naši voli jejich stopu vycítili, nechtějí jít dál.“ „A z čeho ten jejich odpor pramení?“ „Přesné důvody neznáme,“ odpověděl Tom Marix,“ale fakt sám se tím neodstraní. Já si myslím, že domorodci neházeli s prvními přivezenými voly velmi krutě a že vzpomínka na to zacházení se teď v těch zvířatech dech z generace na generaci.“ Ať už byla, nebo nebyla příčina zdráhání zvířat v tom, co uvedl velitel doprovodu, nebylo možné přimět voly k další cestě. Musili je vypráhnout, obrátit je ocasem napřed a bičem i bodcem je přinutit ke dvaceti krokům pozpátku. Tak překročili stezku poznamenanou přechodem domorodců, a když byli opět zapraženi pod jhem k vozům, pokračovaly povozy v další cestě.
Když karavana dosáhla břehů řeky Macumby, mohli se všichni občerstvit. Je sice pravda, že stav vody byl stoupajícími vedry jen poloviční, ale tam, kde není dost vody pro člun, je jí stále dost pro osvěžení čtyřiceti osob a dvaceti zvířat.
Dne 6. října překročila výprava Hamiltonův potok po kamenech jen napůl ponořených a zaplňujících koryto toku.
Dne 8. října nechala na východě horu Hammersley a 10. října ráno se zastavila ve stanici Charlottě Waters, když byla. urazila od Fariny tři sta dvacet mil.
Paní Branicanová se tak octla na hranicích střední Austrálie a Alexandrovy země, v kraji nazývaném Northern Territory.
