image

Karavana - Zajatec pustin - Jules Verne, PRVNÍ ČÁST I. FRANKLIN

PRVNÍ ČÁST I. FRANKLIN

PRVNÍ ČÁST

I. FRANKLIN

S přáteli, s nimiž jsme se rozloučili před dlouhou cestou, nesetkáváme se zpravidla ve dvou případech. Když ti, kdo zůstávajaí, nejsou po návratu odešlých už k nalezení a když ti, kdo odcházejí, nemohou se už vrátit. Ale námořníci, kteří se připravovali 15. března 1875 na palubě Franklina k vyplutí, nemyslili na žádnou z těchto možností.

Toho dne se chystal Franklin pod vedením kapitána Johna Branicana vyplout z přístavu San Diega v Kalifornii na cestu napříč severní částí Tichého oceánu. Byia to loď tak dokonale stavěná a svým kapitánem řízená tak neohroženě, že žádný muž z posádky by se byl nenalodil na jinou loď ani za cenu nejvyšší mzdy. Všichni vyplouvali s dvojí důvěrou opírající se o dobrou loď a o dobrého kapitána.

Franklin měl nazítří vyplout poprvé na dlouhou plavbu ve službách obchodního domu Williama H. Andrewa ze San Diega. Měl se vydat přes Singapur do Kalkaty s nákladem amerického zboží a pak se měl vrátit se zbožím indické produkce, určeným pro jeden z kalifornských přístavů.

Kapitán John Branican byl devětadvacetiletý muž milé a rozhodné tváře a rysů prozrazujících neobvyklou energii. Měl v nejvyšší míře onu morální odvahu — nadřazenou odvaze fyzické —, která je stále ve střehu a dokáže čelit i nečekaným situacím.

Před několika lety ztratil otce i matku. Tehdy se oženil s osiřelou Dolly Starterovou, pocházející z jedné z nejlepších rodin v San Diegu. Nevelké věno mladé dívky odpovídalo neméně skromné situaci mladého námořníka, prostého poručíka na palubě obchodní lodi. Dalo se však očekávat, že Dolly bude jednou dědit po velmi bohatém strýci, Edwardu Starterovi, který žil životem venkovana v nejdivočejší a nejpustší části státu Tennessee. Zatím žili Branicanovi ve dvou — vlastně ve třech, protože hned v prvním roce manželství přišel na svět Walter, zkrácené Wat John Branican nemohl pomýšlet na změnu svého námořnického povolání — a jeho žena to chápala. Později se uvidí co dělat, až John zdědí strýcův majetek nebo si vydělá ve službách obchodního domu Williama Andrewa nějaké větší peníze.

Andrewův obchodní dům nabídl totiž Johnovi místo kapitána na Franklinu , který byl právě dostavěn a připraven ke spuštění na vodu. Poručík nabídku přijal, protože cítil schopnost lodi velet a protože si mohl sám vybrat posádku. Tak mu loďař Andrew totiž důvěřoval. A za těchto okolností měl Franklin pod velením kapitána Branicana poprvé vyplout.

Posádku Franklina tvořilo dvanáct mužů včetně palubního mistra. Všichni byli dobří námořníci ze San Diega, všichni to už mnohokrát prokázali a všichni byli šťastní, že mohou sloužit pod velením Johna Branicana. Kapitánův zástupce byl výtečný důstojník Harry Felton. Ač byl o pět let starší než kapitán, nemrzelo ho sloužit pod ním a nebyl vůbec žárlivý na okolnost, která z mladšího Johna udělala jeho nadřízeného. A John Branican tento postoj plně oceňoval. Oba dva se už spolu plavili a navzájem se clili. Ostatně vše, co rozhodl William Andrew, bylo dobré! Harry Felton a jeho muži byli loďaři oddáni tělem i duší. Většina se už plavila na některé z jeho lodí. Patřili k četné rodině námořníků a lodních důstojníků, k rodině oddané své hlavě a tvořící její lodní personál, který se se vzrůstající prosperitou obchodního domu neustále rozšiřoval.

Přípravy k vyplutí se chýlily ke konci. Franklin se houpal na kotvách uprostřed přístaviště, stranou od ostatních lodí. Jakmile vytáhne kotvy, postačí mu napnout plachty a pod lehkou brízou vyplout rychle ze zálivu. Kapitán Branican si nemohl přát počasí lepší, vítr příhodnější a moře klidnější.

V deset hodin dopoledne byla už celá posádka na palubě.

Žádný z námořníků se už neměl vrátit na zem, takže se dalo říci, že plavba už pro ně začala. Několik přístavních člunů čekalo u schůdků při pravoboku na ty, kdo se ještě s členy posádky loučili na palubě. Jakmile Franklin vytáhne plachty, odvezou čluny všechny návštěvníky k nábřeží. Ač je dmutí moře v Tichém oceánu nepatrné, bylo dobré počkat s vyplutím na odliv, který měl už brzy nastat.

Mezi posledními návštěvníky nutno uvést šéfa obchodního domu pana Williama Andrewa a paní Branicanovou s kojnou, která opatrovala malého Wata. S nimi tam byl ještě Len Burker s manželkou. Jana Burkerová byla Dollina vlastní sestřenice. Harry Felton neměl žádné příbuzné, takže se s ním nikdo neloučil. Stál teď na přídním můstku, kde půl tuctu námořníků počalo navíjet kotevní řetěz na vratidlo Bylo slyšet jen kovový klapot západky Franklin se už trochu pohnul a řetěz procházející průvlekem skřípal. Na vrcholu hlavního stožáru se třepetal praporec s iniciálami Williama Andrewa, kdežto nu ráhnu hlavní plachty rozvíjela ve větru své pruhy a hvězdy federální vlajka. Odvázané plachty byly připraveny k vytažení, jakmile loď získá trochu na rychlosti působením stěhovek a třírohých plachet. Na můstku pozoroval John Branican poslední přípravy k vyplutí a zároveň přijímal doporučení pana Andrewa, týkající se nákladních listů a dokladů o stavu zboží na Franklinu . Nakonec se obrátil ke kapitánovi se slovy:

„Budete-li okolnostmi donucen ke změně stanovené plavby, Johne, jednejte co nejvýhodněji pro naše zájmy a poslete mi zprávu z prvního místa, kde přistanete. Možná že se Franklin zastaví na některém z filipínských ostrovů, protože jistě nemáte v úmyslu plout Torresovým průlivem.“

„Ne, pane Andrewe,“ odpověděl kapitán Branican.“Nechci se s Franklinem pouštět do nebezpečných vod severně od Austrálie. Chci plout přes Havaj a Mariany k filipínskému ostrovu Mindanao, k Celebesu a Makasarskou úžinou a Jávským mořem k Singapuru. Odtud pak zamířím přímo do Kalkaty. Nemyslím, že mi cestovní plán změní větry, s nimiž bych se mohl setkat v západním Pacifiku. Ale budete-li mi přesto telegrafovat nějaké rozkazy, pošlete mi je buď na Mindanao, kde se patrně zastavím, nebo do Singapuru, kde se zastavím určitě.“

„Smluveno, Johne. A vy sám mi co nejdříve pošlete zprávu o cenách zboží v Kalkatě. Možná že tyto ceny změní mé plány týkající se nákladu Franklina pro zpáteční cestu.“

Loďař pak stiskl ruku mladého kapitána a zamířil k zadní kajutě.

Paní Branicanová, chůva s dítětem a pan i paní Burkerovi přistoupili k Johnovi. Nastala chvíle důvěrného rozloučení. Kapitán John Branican měl přijmout poslední pozdravy své ženy a své rodiny.

Víme už, že Dolly byla provdána teprve dva roky a že jejímu děcku bylo sotva devět měsíců. Ač ji rozloučení zavalilo hlubokým zármutkem, nedala na sobě nic znát a potlačovala, jak mohla, bušení svého srdce. Ale její sestřenka Jana, tvor slabý a bez energie, nemohla své pohnutí zakrýt. Měla Dolly velmi ráda, protože u ní nacházela útěchu v zármutcích, které jí způsobovala panovačná a prudká povaha jejího manžela. Ale i když Dolly svůj neklid potlačovala, Jana věděla, že jej pociťuje v celé jeho realitě.

Kapitán John Branican se měl vrátit patrně až za šest měsíců. A nadto to bylo první rozloučení od doby jejich svatby. I když byla Dolly dost silná, aby zadržela slzy, možno říci, že Jana plakala i za ni. Co se Lena Burkera týče, jeho pohled nebyl nikdy změkčen žádným pohnutím. Se suchým okem a s rukama v kapsách přecházel při této scéně sem a tam a myslel bůhví na co. Vůbec se myšlenkami neztotožňoval s návštěvníky, které na odplouvající loď přivedl cit náklonnosti.

Kapitán Branican se chopil obou ženiných rukou, přitáhl Dolly k sobě a něžným hlasem řekl:

„Drahá Dolly, odplouvám… Nebudu však pryč dlouho… Za několik měsíců mě zase uvidíš… Zase se shledáme, Dolly… Neměj strach! S touto lodí a s touto posádkou se nemohu bát žádného nebezpečí moře! Buď silná, jak musí být každá žena námořníka… Až se vrátím, bude našemu Watovi patnáct měsíců… Bude to už velký chlapec… Bude už mluvit a první slovo, které po návratu od něho uslyším…“

„… bude tvé jméno, Johne!“ odpověděla Dolly.“Tvé jméno bude první slovo, které ho naučím! Budeme spolu denně o tobě hovořit! Piš mi, drahý Johne, při každé příležitosti! Jak netrpělivě budu čekat na tvé dopisy! A napiš mi vše. co děláš, vše, co chceš udělat… Ať se mé vzpomínky mísí se všemi tvými myšlenkami!“

„Ano, drahá Dolly, napíšu ti . Budu tě informovat o celé své plavbě! Mé dopisy budou jakýsi lodní deník, navíc však i projevy mé lásky!“

„Ach Johne, žárlím na to moře, které tě odvede tak daleko! Jak závidím těm, kteří se milují a které nic v životě nerozdvojí… Ale ne… neměla bych na to myslet!“

V této chvíli se přiblížili Len Burker a Jana. John se k nim otočil:

„Můj milý Lene,“ řekl,“nechávám ti tu svou ženu a svého syna. Svěřuji ti je jako jedinému příbuznému ze San

Diega!“

„Počítej s námi, Johne,“ řekl Len Burker, snaže se zjemnit tvrdost svého hlasu.“Jana i já jsme tady. Dolly nebude chybět žádná péče.“

„Ani útěcha,“ dodala paní Burkerová.“Víš přece, jak tě mám ráda, drahá Dolly… Budu tě teď často vídat. .. Každý den s tebou strávím několik hodin… Budeme spolu hovořit o Johnovi…“

„Ano, Jano,“ odpověděla paní Branicanová.“Nepřestanu na něho myslet.“

Harry Felton znovu rozhovor přerušil.

„Kapitáne,“ řekl,“je už čas…“

„Dobrá, Harry,“ odpověděl John Branican.“Dejte vytáhnout hlavní a košovou plachtu.“

Druhý důstojník odešel, aby vykonal rozkaz, který znamenal okamžité vyplutí.

„Pane Andrewe,“ řekl mladý kapitán obraceje se k loďaři,“člun vás odveze s mou ženou a s jejími příbuznými na břeh…, kdy budete chtít…“

„Ihned, Johne,“ odpověděl William Andrew.“Tak tedy naposled: Šťastnou plavbu!“

„Ano, šťastnou plavbu!“ opakovali ostatní návštěvníci a počali sestupovat do člunů přiražených k pravoboku Franklina .

„Sbohem, Lene! Sbohem, Jano!“ řekl John Branican a sevřel oběma ruku.

„A ty, Dolly, už jdi…! Je to nutné…!“ dodal John.“ Franklin už nabírá vítr!“

Hlavní plachta a stěhovka už skutečně lodí trochu hnuly, zatímco námořníci zpívali píseň na rozloučenou.

Kapitán Branican odvedl ženu k otvoru v palubním hrazení a ve chvíli, kdy Dolly vkročila na schůdky, nebyl už schopen něco říci, jako ona nebyla schopna odpovědi. Mohl ji jen stisknout v náručí.

Okamžik poté zamířil člun k nábřeží, kde cestující vystoupili.

Kapitán Branican se už plně věnoval vyplutí. Průvlakem stoupala na palubu kotva. Poslední zábrany zbavený Franklin zachytil už brízu všemi plachtami, které ve větru zuřivě pleskaly. Velká stěhovka byla už úplně napnuta a hlavní plachta, jakmile byla vytažena na ráhno, hnala loď lehce k návětrné straně. Během vyplouvání musila loď blíž ke konci nábřeží, kde ve vzdálenosti několika desítek metrů stáli Len a Jana Burkerovi, Dolly a William Andrew.

Plynulo z toho, že mladý kapitán spatří ještě svou ženu, příbuzné i přítele a dá jim naposled sbohem?

Všichni odpověděli na jeho jasný hlas a na jeho pokyn rukou vztaženou k přátelům.“Sbohem! Sbohem!“ volal.

„Hurá!“ křičel dav diváků, nad nímž se zatřepotala sta kapesníků.

Franklin teď byl u úzkého vjezdu do přístavu a musil se stočit k návětrné straně, aby se vyhnul lehkému člunu, který právě úžinou proplouval. Obě lodi se pozdravily svými americkými vlajkami.

Na nábřeží pozorovala nehybná paní Branicanová Franklina , který pod tlakem severovýchodní brízy zvolna mizel. Chtěla loď zrakem sledovat tak dlouho, dokud bude za výběžkem ostrova vidět.

Franklin však brzy obeplul ostrovy Coronado za zálivem, na okamžik ukázal v mezeře pobřežních srázů vlajku na hlavním stožáru a pak zmizel.

„Sbohem, Johne. .. sbohem!“ šeptala Dolly.

Proč jí nevysvětlitelná předtucha zabránila dodat“A na shledanou“ ?



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

PRVNÍ ČÁST I. FRANKLIN

PRVNÍ ČÁST

I. FRANKLIN

S přáteli, s nimiž jsme se rozloučili před dlouhou cestou, nesetkáváme se zpravidla ve dvou případech. Když ti, kdo zůstávajaí, nejsou po návratu odešlých už k nalezení a když ti, kdo odcházejí, nemohou se už vrátit. Ale námořníci, kteří se připravovali 15. března 1875 na palubě Franklina k vyplutí, nemyslili na žádnou z těchto možností.

Toho dne se chystal Franklin pod vedením kapitána Johna Branicana vyplout z přístavu San Diega v Kalifornii na cestu napříč severní částí Tichého oceánu. Byia to loď tak dokonale stavěná a svým kapitánem řízená tak neohroženě, že žádný muž z posádky by se byl nenalodil na jinou loď ani za cenu nejvyšší mzdy. Všichni vyplouvali s dvojí důvěrou opírající se o dobrou loď a o dobrého kapitána.

Franklin měl nazítří vyplout poprvé na dlouhou plavbu ve službách obchodního domu Williama H. Andrewa ze San Diega. Měl se vydat přes Singapur do Kalkaty s nákladem amerického zboží a pak se měl vrátit se zbožím indické produkce, určeným pro jeden z kalifornských přístavů.

Kapitán John Branican byl devětadvacetiletý muž milé a rozhodné tváře a rysů prozrazujících neobvyklou energii. Měl v nejvyšší míře onu morální odvahu — nadřazenou odvaze fyzické —, která je stále ve střehu a dokáže čelit i nečekaným situacím.

Před několika lety ztratil otce i matku. Tehdy se oženil s osiřelou Dolly Starterovou, pocházející z jedné z nejlepších rodin v San Diegu. Nevelké věno mladé dívky odpovídalo neméně skromné situaci mladého námořníka, prostého poručíka na palubě obchodní lodi. Dalo se však očekávat, že Dolly bude jednou dědit po velmi bohatém strýci, Edwardu Starterovi, který žil životem venkovana v nejdivočejší a  nejpustší části státu Tennessee. Zatím žili Branicanovi ve dvou — vlastně ve třech, protože hned v prvním roce manželství přišel na svět Walter, zkrácené Wat John Branican nemohl pomýšlet na změnu svého námořnického povolání — a jeho žena to chápala. Později se uvidí co dělat, až John zdědí strýcův majetek nebo si vydělá ve službách obchodního domu Williama Andrewa nějaké větší peníze.

Andrewův obchodní dům nabídl totiž Johnovi místo kapitána na Franklinu , který byl právě dostavěn a připraven ke spuštění na vodu. Poručík nabídku přijal, protože cítil schopnost lodi velet a protože si mohl sám vybrat posádku. Tak mu loďař Andrew totiž důvěřoval. A za těchto okolností měl Franklin pod velením kapitána Branicana poprvé vyplout.

Posádku Franklina tvořilo dvanáct mužů včetně palubního mistra. Všichni byli dobří námořníci ze San Diega, všichni to už mnohokrát prokázali a všichni byli šťastní, že mohou sloužit pod velením Johna Branicana. Kapitánův zástupce byl výtečný důstojník Harry Felton. Ač byl o pět let starší než kapitán, nemrzelo ho sloužit pod ním a nebyl vůbec žárlivý na okolnost, která z mladšího Johna udělala jeho nadřízeného. A John Branican tento postoj plně oceňoval. Oba dva se už spolu plavili a navzájem se clili. Ostatně vše, co rozhodl William Andrew, bylo dobré! Harry Felton a jeho muži byli loďaři oddáni tělem i duší. Většina se už plavila na některé z jeho lodí. Patřili k četné rodině námořníků a lodních důstojníků, k rodině oddané své hlavě a tvořící její lodní personál, který se se vzrůstající prosperitou obchodního domu neustále rozšiřoval.

Přípravy k vyplutí se chýlily ke konci. Franklin se houpal na kotvách uprostřed přístaviště, stranou od ostatních lodí. Jakmile vytáhne kotvy, postačí mu napnout plachty a pod lehkou brízou vyplout rychle ze zálivu. Kapitán Branican si nemohl přát počasí lepší, vítr příhodnější a moře klidnější.

V deset hodin dopoledne byla už celá posádka na palubě.

Žádný z námořníků se už neměl vrátit na zem, takže se dalo říci, že plavba už pro ně začala. Několik přístavních člunů čekalo u schůdků při pravoboku na ty, kdo se ještě s členy posádky loučili na palubě. Jakmile Franklin vytáhne plachty, odvezou čluny všechny návštěvníky k nábřeží. Ač je dmutí moře v Tichém oceánu nepatrné, bylo dobré počkat s vyplutím na odliv, který měl už brzy nastat.

Mezi posledními návštěvníky nutno uvést šéfa obchodního domu pana Williama Andrewa a paní Branicanovou s kojnou, která opatrovala malého Wata. S nimi tam byl ještě Len Burker s manželkou. Jana Burkerová byla Dollina vlastní sestřenice. Harry Felton neměl žádné příbuzné, takže se s ním nikdo neloučil. Stál teď na přídním můstku, kde půl tuctu námořníků počalo navíjet kotevní řetěz na vratidlo Bylo slyšet jen kovový klapot západky Franklin se už trochu pohnul a řetěz procházející průvlekem skřípal. Na vrcholu hlavního stožáru se třepetal praporec s iniciálami Williama Andrewa, kdežto nu ráhnu hlavní plachty rozvíjela ve větru své pruhy a hvězdy federální vlajka. Odvázané plachty byly připraveny k vytažení, jakmile loď získá trochu na rychlosti působením stěhovek a třírohých plachet. Na můstku pozoroval John Branican poslední přípravy k vyplutí a zároveň přijímal doporučení pana Andrewa, týkající se nákladních listů a dokladů o stavu zboží na Franklinu . Nakonec se obrátil ke kapitánovi se slovy:

„Budete-li okolnostmi donucen ke změně stanovené plavby, Johne, jednejte co nejvýhodněji pro naše zájmy a poslete mi zprávu z prvního místa, kde přistanete. Možná že se Franklin zastaví na některém z filipínských ostrovů, protože jistě nemáte v úmyslu plout Torresovým průlivem.“

„Ne, pane Andrewe,“ odpověděl kapitán Branican.“Nechci se s Franklinem pouštět do nebezpečných vod severně od Austrálie. Chci plout přes Havaj a Mariany k filipínskému ostrovu Mindanao, k Celebesu a Makasarskou úžinou a Jávským mořem k Singapuru. Odtud pak zamířím přímo do Kalkaty. Nemyslím, že mi cestovní plán změní větry, s nimiž bych se mohl setkat v západním Pacifiku. Ale budete-li mi přesto telegrafovat nějaké rozkazy, pošlete mi je buď na Mindanao, kde se patrně zastavím, nebo do Singapuru, kde se zastavím určitě.“

„Smluveno, Johne. A vy sám mi co nejdříve pošlete zprávu o cenách zboží v Kalkatě. Možná že tyto ceny změní mé plány týkající se nákladu Franklina pro zpáteční cestu.“

Loďař pak stiskl ruku mladého kapitána a zamířil k zadní kajutě.

Paní Branicanová, chůva s dítětem a pan i paní Burkerovi přistoupili k Johnovi. Nastala chvíle důvěrného rozloučení. Kapitán John Branican měl přijmout poslední pozdravy své ženy a své rodiny.

Víme už, že Dolly byla provdána teprve dva roky a že jejímu děcku bylo sotva devět měsíců. Ač ji rozloučení zavalilo hlubokým zármutkem, nedala na sobě nic znát a potlačovala, jak mohla, bušení svého srdce. Ale její sestřenka Jana, tvor slabý a bez energie, nemohla své pohnutí zakrýt. Měla Dolly velmi ráda, protože u ní nacházela útěchu v zármutcích, které jí způsobovala panovačná a prudká povaha jejího manžela. Ale i když Dolly svůj neklid potlačovala, Jana věděla, že jej pociťuje v celé jeho realitě.

Kapitán John Branican se měl vrátit patrně až za šest měsíců. A nadto to bylo první rozloučení od doby jejich svatby. I když byla Dolly dost silná, aby zadržela slzy, možno říci, že Jana plakala i za ni. Co se Lena Burkera týče, jeho pohled nebyl nikdy změkčen žádným pohnutím. Se suchým okem a s rukama v kapsách přecházel při této scéně sem a tam a myslel bůhví na co. Vůbec se myšlenkami neztotožňoval s návštěvníky, které na odplouvající loď přivedl cit náklonnosti.

Kapitán Branican se chopil obou ženiných rukou, přitáhl Dolly k sobě a něžným hlasem řekl:

„Drahá Dolly, odplouvám… Nebudu však pryč dlouho… Za několik měsíců mě zase uvidíš… Zase se shledáme, Dolly… Neměj strach! S touto lodí a s touto posádkou se nemohu bát žádného nebezpečí moře! Buď silná, jak musí být každá žena námořníka… Až se vrátím, bude našemu Watovi patnáct měsíců… Bude to už velký chlapec… Bude už mluvit a první slovo, které po návratu od něho uslyším…“

„… bude tvé jméno, Johne!“ odpověděla Dolly.“Tvé jméno bude první slovo, které ho naučím! Budeme spolu denně o tobě hovořit! Piš mi, drahý Johne, při každé příležitosti! Jak netrpělivě budu čekat na tvé dopisy! A napiš mi vše. co děláš, vše, co chceš udělat… Ať se mé vzpomínky mísí se všemi tvými myšlenkami!“

„Ano, drahá Dolly, napíšu ti . Budu tě informovat o celé své plavbě! Mé dopisy budou jakýsi lodní deník, navíc však i projevy mé lásky!“

„Ach Johne, žárlím na to moře, které tě odvede tak daleko! Jak závidím těm, kteří se milují a které nic v životě nerozdvojí… Ale ne… neměla bych na to myslet!“

V této chvíli se přiblížili Len Burker a Jana. John se k nim otočil:

„Můj milý Lene,“ řekl,“nechávám ti tu svou ženu a svého syna. Svěřuji ti je jako jedinému příbuznému ze San

Diega!“

„Počítej s námi, Johne,“ řekl Len Burker, snaže se zjemnit tvrdost svého hlasu.“Jana i já jsme tady. Dolly nebude chybět žádná péče.“

„Ani útěcha,“ dodala paní Burkerová.“Víš přece, jak tě mám ráda, drahá Dolly… Budu tě teď často vídat. .. Každý den s tebou strávím několik hodin… Budeme spolu hovořit o Johnovi…“

„Ano, Jano,“ odpověděla paní Branicanová.“Nepřestanu na něho myslet.“

Harry Felton znovu rozhovor přerušil.

„Kapitáne,“ řekl,“je už čas…“

„Dobrá, Harry,“ odpověděl John Branican.“Dejte vytáhnout hlavní a košovou plachtu.“

Druhý důstojník odešel, aby vykonal rozkaz, který znamenal okamžité vyplutí.

„Pane Andrewe,“ řekl mladý kapitán obraceje se k loďaři,“člun vás odveze s mou ženou a s jejími příbuznými na břeh…, kdy budete chtít…“

„Ihned, Johne,“ odpověděl William Andrew.“Tak tedy naposled: Šťastnou plavbu!“

„Ano, šťastnou plavbu!“ opakovali ostatní návštěvníci a počali sestupovat do člunů přiražených k pravoboku Franklina .

„Sbohem, Lene! Sbohem, Jano!“ řekl John Branican a sevřel oběma ruku.

„A ty, Dolly, už jdi…! Je to nutné…!“ dodal John.“ Franklin už nabírá vítr!“

Hlavní plachta a stěhovka už skutečně lodí trochu hnuly, zatímco námořníci zpívali píseň na rozloučenou.

Kapitán Branican odvedl ženu k otvoru v palubním hrazení a ve chvíli, kdy Dolly vkročila na schůdky, nebyl už schopen něco říci, jako ona nebyla schopna odpovědi. Mohl ji jen stisknout v náručí.

Okamžik poté zamířil člun k nábřeží, kde cestující vystoupili.

Kapitán Branican se už plně věnoval vyplutí. Průvlakem stoupala na palubu kotva. Poslední zábrany zbavený Franklin zachytil už brízu všemi plachtami, které ve větru zuřivě pleskaly. Velká stěhovka byla už úplně napnuta a hlavní plachta, jakmile byla vytažena na ráhno, hnala loď lehce k návětrné straně. Během vyplouvání musila loď blíž ke konci nábřeží, kde ve vzdálenosti několika desítek metrů stáli Len a Jana Burkerovi, Dolly a William Andrew.

Plynulo z toho, že mladý kapitán spatří ještě svou ženu, příbuzné i přítele a dá jim naposled sbohem?

Všichni odpověděli na jeho jasný hlas a na jeho pokyn rukou vztaženou k přátelům.“Sbohem! Sbohem!“ volal.

„Hurá!“ křičel dav diváků, nad nímž se zatřepotala sta kapesníků.

Franklin teď byl u úzkého vjezdu do přístavu a musil se stočit k návětrné straně, aby se vyhnul lehkému člunu, který právě úžinou proplouval. Obě lodi se pozdravily svými americkými vlajkami.

Na nábřeží pozorovala nehybná paní Branicanová Franklina , který pod tlakem severovýchodní brízy zvolna mizel. Chtěla loď zrakem sledovat tak dlouho, dokud bude za výběžkem ostrova vidět.

Franklin však brzy obeplul ostrovy Coronado za zálivem, na okamžik ukázal v mezeře pobřežních srázů vlajku na hlavním stožáru a pak zmizel.

„Sbohem, Johne. .. sbohem!“ šeptala Dolly.

Proč jí nevysvětlitelná předtucha zabránila dodat“A na shledanou“ ?

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.