IX. DENÍK PANÍ BRANICANOVÉ Slovo poušť vyvolává v myslích představu Sahary s jejími nekonečnými písečnými pláněmi a se svěžími, zelenými oázami. Ale oblasti střední Austrálie se ničím nepodobají krajinám v severní Africe; snad jedině nedostatkem vody.“Voda se stáhla do stínu,“ říkají domorodci a cestující musí bloudit od studny ke studni, často na velké vzdálenosti. Ač většinu australské půdy pokrývá písek, ať ve vrstvách, ať v písečných přesypech, není tam země zcela neplodná. Občas tam přece jen přicházíme na trochu křovin s drobnými kvítky a tu a tam na několik stromů, akácií a blahovičníků. Vzhled kraje proto není tak smutný jako na nahé Sahaře. Ale ty stromy a keře nenesou ani jedlé ovoce, ani použivatelné listy. Karavany jsou proto nuceny brát si zásoby potravin s sebou. Život se tam projevuje jen občasným přeletem ptáků.
Pani Branicanová si vedla pravidelně a s neobyčejnou přesností cestovní deník. Několik úryvků z něho vysvětlí lépe než prosté vyprávění příběhy té obtížné cesty. Ukážou taky čtenáři žhavou Dollinu duši, její pevnost v těžkých zkouškách a tvrdošíjné rozhodnutí nepodléhat zoufalství ani v nejtěžších chvílích, kdy se už všichni její společníci vzdávali poslední naděje. Čtenář z Dollina deníku uvidí konečně i to, čeho je schopna žena, když se věnuje plnění nějaké povinnosti 10. listopadu Opustili jsme tábořiště pod Liebigovou horou ve čtyři hodiny ráno. Kurýr nám poskytl velmi cenné informace. Jsou v souhlasu s údaji Feltonovými. Ano, kmen Indasů dlužno hledat na severozápadě, především na březích řeky Fitzroy. Ze to znamená zdolat skoro osm set mil? My je zdoláme! Dostanu se tam, i kdybych tam měla dojít sama, i kdybych se měla stát zajatkyní toho kmene! Budu aspoň pohromadě s Johnem!
Postupujeme k severozápadu. Je už velké vedro — pětatřicet stupňů ve stínu — když je ovšem nějaký stín! Ten nám poskytuje jen nějaká skupinka stromů nebo mrak na slunci… Cestovní pořádek, jak jej určil Tom Marix, je velmi praktický. Délka a trvání obou půldenních etap jsou stanoveny dobře. Mezi čtvrtou a osmou hodinou ranní první etapa, pak do čtyř hodin odpočinek. Druhá etapa od čtyř do osmi večer a pak celonoční odpočinek. Vyhýbáme se tak pochodu v palčivém poledni. Ale co času tím ztrácíme! Jaké zpoždění to je! I když připustíme, že nenarazíme na žádné překážky, těžko se dostaneme na břeh řeky Fitzroy dříve než za tři měsíce.
Godfrey mě svou prudkou povahou děsí. Je stále vpředu, často z našeho dohledu. Jen těžko ho držím u sebe. Ale přesto mě ten chlapec miluje jako vlastní syn. Tom Marix mu několikrát vytkl přílišnou smělost. Doufám, že si to vezme k srdci.
Len Burker je skoro stále na konci karavany a zdá se, že vyhledává spíš společnost černochů než bělochů. Zná už dlouho jejich zvyky, záliby a choutky. Když se setkáváme s domorodci, je nám vždy užitečný, protože zná jejich jazyk natolik, aby jim rozuměl a oni rozuměli jemu… Kéž by se Janin manžel polepšil!
13. listopadu V posledních třech dnech nic nového. Jaká je to úleva a radost pro mne, že mám u sebe Janu! Co si toho jen napovídáme ve stanu, kde sedíme samy dvě. Nakazila jsem svou vírou i ji. Nepochybuje už, že Johna najdeme. Je však stále tak smutná, ta ubohá Jana. Vůbec na ni nedotírám otázkami na to, co se dělo od doby, kdy musila následovat Lena do Austrálie. Chápu, že se mi nemůže plně projevit. Ale často se mi zdá, jako by mi chtěla něco říci… Řekla bych však. že ji Len Burker hlídá. Když se k nám přiblíží a ona ho spatří, její chování se změní, obličej se jí prodlužuje. Má z něho zřejmě strach. Je jasné, že ji ten člověk ovládá a ona že by ho na jediný pokyn následovala až na kraj světa.
Zdá se, že má Jana ke Godfreymu určitou náklonnost. Ale když ten chlapec k nám přijede pohovořit si, neodvažuje se ho na něco ptát a na něco mu odpovídat… Odvrací oči a klopí hlavu. Řekla bych, že jeho přítomností trpí.
Dnes projíždíme v ranní etapě dlouhou bažinatou plání. Půda je tu vlhká. Kopyta koní z ní vytlačují slizké bahno vždy, když prorazí slanou kůru močálů. Kůra častokrát vzdoruje tlaku kopyt, a když ji noha prolomí, vystříkne proud tekutého bahna.
Od výjezdu z Adelaide jsme se už setkali i s hady. Je jich v Austrálii všude dost a nejvíc právě na povrchu těchto bažin pokrytých křovisky a rákosím. Jeden z mužů našeho doprovodu byl uštknut jedovatým hadem, - dlouhým nejméně tři stopy a hnědě zbarveným. Tom Marix mu ránu ihned vypálil špetkou střelného prachu, který nasypal na postižené místo a zapálil. Ten člověk — byl to běloch — při tom ani necekl. Já jsem mu při operaci držela ruku. Poděkoval mi. Dala jsem mu dvojitou dávku whisky. Můžeme snad doufat, že jeho zranění se obejde bez vážnějších následků.
Musíme dávat pozor, kam klademe nohu. Ani jízda na velbloudu nechrání plně před hady. Bojím se stále, aby se Godfrey nedopustil nějaké neopatrnosti. Záchvějů se, kdykoli černoši zvolají“vindohe“, což v jejich jazyku znamená had.
Během noci byl náš spánek rušen zlověstným vytím v jisté vzdálenosti od tábora. Byla to smečka dingu, těchto šakalů Austrálie, kteří mají něco z psa a něco z vlka. Mají žlutavou srst a dlouhé, hustě osrstěné ocasy. Naštěstí se tyto šelmy omezily jen na vytí a náš tábor nepřepadly. Ve velkém počtu mohou prý být velmi nebezpečné.
19. listopadu Horko je stále tíživější a potoky, na které přicházíme, jsou zcela vyschlé. Musíme vykopávat v jejich korytech jámy, abychom získali trochu vody do našich soudků. Brzy budeme odkázáni jen na studny. Potoky co nevidět zmizí.
Musím uvést, že Godfrey a Len Burker si projevují navzájem nevysvětlitelnou, řekla bych pudovou antipatii. Nikdy jeden z nich druhého neosloví. A jasně se jeden druhému vyhýbá. Já jsem o tom jednou s Godfreym hovořila.
„Ty nemáš Lena Burkera rád?“ zeptala jsem se ho.
„Ne, paní Branicanová,“ odpověděl mi.“A nechtějte po mně, abych ho měl rád!“ „On je však můj příbuzný,“ pokračovala jsem.“Je to můj bratranec, Godfrey, a protože máš rád mne…“ „Paní Branicanová, vás miluji, ale jeho nemohu mít nikdy rád!“ Drahý Godfrey! Tušíš snad něco? Z jakého skrytého důvodu to tak mluvíš?
27. listopadu Dnes se před námi táhne široká planina, jednotvárná rovina pokrytá trním nazývaným právem“prasečí štětiny“. Za těchto podmínek se stává pochod nesmírně obtížným. Musíme s tím počítat, protože tímto trnitým porostem teď poputujeme několik set mil daleko. Je to rákosí pouště, jediná rostlina, která může ještě živořit na pustých územích střední Austrálie.
Vedro neustále stoupá a stín nikde není. Naši opěšalí průvodci nesmírně vedrem trpí. V potocích už nenacházíme ani v nejhlubších jámách jedinou kapku vody.
Tom Marix přikázal, aby jezdecká část doprovodu postoupila občas velbloudy části opěšalé. Udělal to proto, aby upokojil černochy. S lítostí jsem zjistila, že jejich mluvčím se stal Len Burker. Ti lidé byli ovšem k politování. Jít bosky mezi trnitými keři a ve velkém vedru, které je i ráno a večer nesnesitelné, je opravdu neúnosné. Ale proto ještě nemusil Len Burker budit v nich žárlivost na bílé členy doprovodu. Plete se do věcí, do nichž mu nic není Žádala jsem ho, aby si dal pozor.
„Dělám jen to, co je v zájmu nás všech, Dolly,“ odpověděl mi.
„Chci tomu věřit,“ řekla jsem mu.
„Povinnosti mají být rozděleny spravedlivě…“ „Tohle přenechte mně, pane Burkere,“ vmísil se do naší rozmluvy Tom Marix.“Zařídím, co bude třeba!“ Všimla jsem si, že Len Burker odcházel se špatně skrývanou zlostí, když se po nás naposled podíval velmi zlým pohledem. I Jana si toho všimla, když se na ni upřel pohled jejího manžela. Ubohá žena raději otočila hlavu.
Tom Marix mi slíbil, že vše zařídí tak, aby bílí i černí mužové doprovodu si nemohli na nic stěžovat.
5. prosince Během zastávek velmi trpíme útoky bílých mravenců. Ten protivný hmyz nás napadá po tisících. V jemném písku je neviditelný a stačí sebemenší tlak nohou, aby se ta havěť objevila na povrchu.
„Já mám kůži tvrdou, a kornatou,“ řekl mi Zach Fren,“a přece mě ten dobytek pokousal!“ Těmi mravenci nejméně trpí Číňan. Je příliš líný, než aby ho jejich kousnutí vyvedla z netečnosti. Zatímco my se stále převracíme a vztekle zmítáme, privilegovaný Gin Ghi si leží nehybně a klidně pod křoviskem, jako by se ta bídná havěť žluté kůže štítila.
Stejně netečně se však chová i pan Jos Meritt. Ačkoli jeho dlouhé tělo skýtá drobným útočníkům široké pole působnosti, Angličan si vůbec nestěžuje. Jeho ruce se pravidelně zdvíhají i klesají a drtí tisíce mravenců.
20. prosince Ta muka končí až znamením k odjezdu, daným Tomem Marixem, Ten je rád. že mravenci nelezou velbloudům po nohou. Zato naši pěší průvodci nejsou od toho nesnesitelného hmyzu osvobozeni ani na pochodu.
Během cesty jsme vystaveni útokům ještě jiného druhu a neméně nepříjemného. Jsou to komáři, nejobávanější bič Austrálie.
Co jsou však mravenci a komáři proti mukám žízně, proti tomuto utrpení z veder australského prosince! Nedostatek vody vyvolává oslabení všech duševních schopností i tělesných sil. A naše zásoby se už vyčerpávají, naše soudky už zní dutě. To, čím jsme je naplnili u posledního potoka, je hustá teplá tekutina otřesy pochodu zkalená a neschopná naši žízeň uhasit.
Neméně nás znepokojuje i to, že naši velbloudi místo svého obvyklého pravidelného kroku se sotva vlečou. Natahují krky k obzoru na konci ploché roviny bez jediné vyvýšeniny, bez jediné terénní vlny.
16. prosince Naše karavana překonala dnes dvěma etapami pouze devět mil. Všimla jsem si ostatně, že se naše průměrná rychlost v posledních dnech značně zmenšila. Naše zvířata přes svou statnost pochodují velmi zvolna, hlavně ta, která nesou náklad.
Tom Marix zuří, když se jeho lidé náhle a bez příčiny zastavují. Přijíždí k nákladním velbloudům, bije je svým jezdeckým bičíkem, ale zvířata ty šlehy na své hrubé kůži vůbec necítí Od 17. do 27. prosince Cesta pokračuje za stejných podmínek. V prvních dnech tohoto týdne se počasí změnilo s větrem, který vane silněji. Na severu vystoupilo několik mraků zaoblených tvarů. Vypadaly jako obrovské bomby, které by jedinou jiskrou vybuchly.
Toho dne — 23. prosince — ta jiskra vyskočila. Prostorem prolétl blesk Rychlé zášlehy se kmitaly s nebývalou ostrostí, ale nebyly dosud doprovázeny hromem, který je v hornatých krajích zesilován ozvěnou. Současně se rozpoutala vichřice s takovou silou, že jsme se nemohli na našich zvířatech udržet. Musili jsme sestoupit, a dokonce si kleknout na zem. Zach Fren, Godfrey, Tom Marix a Len Burker jen stěží zachránili náš stan před poryvy vichru. Nemohli jsme v takové bouři vůbec pomýšlet na táboření, na postavení stanů mezi trnitými keři. Všechny stany by byly okamžitě rozházeny, roztrhány, zničeny.
„Ať žije bouře, přinese-li nám vodu!“ zvolal Godfrey.
Godfrey má pravdu. Voda! Voda! To je náš společný hlas. Ale bude pršet? To je právě otázka.
Ano, to je právě otázka, protože prudký déšť by pro nás byl manou na poušti Naneštěstí byl vzduch tak suchý — což jsme poznali podle krátkosti hromů —, že voda v oblacích musila zůstat ve tvaru páry a nemohla spadnout v dešti dolů. A přesto jsme si mohli těžko představit bouři prudší a blesky s hromem strašnější. Ale čekání na vláhu bylo pro nás Tantalovými mukami. v celé jejich hrůze.
„Paní Branicanová, paní Branicanová,“ volal na mne Godfrey,“nad hlavami se nám přece vznáší dobrá čistá voda, nebeská voda… Ty blesky mračna roztrhají a ta voda na nás spadne!“ „Trochu trpělivosti, chlapče,“ odpověděla jsem mu.“A nezoufejme!“ „Opravdu,“ řekl Zach Fren,“mračna houstnou a zároveň klesají. Ach, kdyby se ten vítr trochu utišil, celý rámus by se změnil v liják.“ Měli jsme opravdu největší strach z toho, že vichřice odnese shluk mračen k jihu a nenechá nám tu ani kapku vody. Liják však na sebe nedal dlouho čekat. Musili jsme si navléci gumové pláště. Aniž jsme ztráceli čas, rozestavili jsme na zem všechny nádoby, abychom nachytali co nejvíc životodárné tekutiny. Natáhli jsme i plátna, plachty a pokrývky, které po nasáknutí vodou stačí jen vyždímat a získat tak vodu pro zvířata.
Velbloudi mohli ostatně ukojit mučivou žízeň hned, protože mezi trnitými keři se už tvořily potůčky a kaluže vody. Planina hrozila přeměnit se v obrovský močál. Teď tu bylo vody pro všechny dost. Konečně jsme měli zásobu vody na několik dní. Mohli jsme pokračovat v pochodu s lidmi osvěženými na duchu i na těle a se zvířaty podstatně posílenými. Všechny soudky jsme naplnili až po čepy. Každý kus nepromokavé látky nám posloužil jako nádoba. Velbloudi neopomněli naplnit vodou své břišní vaky, které jim příroda uštědřila a v nichž mohou po určitou dobu vodu uschovávat 29. prosince Nic nového. Dorazili jsme do Waterloo Springs, sto čtyřicet mil od Liebigovy hory. Naše výprava tím došla na stý šestadvacátý stupeň východní délky, jak to Tom Marix a Godfrey zjistili podle mapy. Dosáhli jsme tím smluvené hranice vedoucí v přímce od severu k jihu a oddělující sousední území od obrovské části pevniny nesoucí jméno Západní Austrálie.
