×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Karavana - Zajatec pustin - Jules Verne, III. VYHLÍDKA

III. VYHLÍDKA Po svatbě se Dolly zúčastnila prací svého muže. I když se John neplavil, jeho vztah k Andrewovu obchodnímu domu ho plně zaměstnával. Kromě obchodních transakcí, na nichž se podílel, dohlížel na stavbu trojstěžníku, na němž se měl ujmout velení. S pílí — a možno říci, že s láskou — kontroloval i ty nejmenší podrobnosti. Vkládal do dozoru péči majitele domu, který si staví příbytek pro celý život A tady šlo o víc, protože loď není jen dům. není jen prostředek výdělku, nýbrž seskupením dřeva a železa, jemuž se svěřují životy lidí. Je to jakýsi kus rodné země, který se vrací a znova vzdaluje a jehož životnost nekončí bohužel vždy v jeho mateřském přístavu.

Dolly doprovázela Johna velmi často do loděnice. Mnohokrát se ptala, proč by nemohla plout s kapitánem Branicanem, proč by ji nemohl vzít s sebou, proč by se s ním nemohla podílet na nebezpečích plavby, proč by ji Franklin nemohl odvézt ze San Diega s Johnem! Ano, nechtěla se s manželem loučit!

Ale co s Watem? Mohla by svěřit dítě péči kojné a zbavit je tak matčiny něhy? Ne! Mohla by je vzít na moře a vystavit nebezpečí plavby, malým dětem tak osudné? Vůbec ne! Musí zůstat v San Diegu u svého děcka, aby chránila život, který mu dala, ani na okamžik je neopouštěla a obklopila je péčí, aby se vyvíjelo správně a mohlo se v plném zdraví usmát na vracejícího se otce.

S tím se musila Dolly smířit a smířila se s tím. Ale po Johnové odplutí projevy života kolem ní náhle ustaly a ji by se byl zdál život nyní prázdný, jednotvárný á zoufalý, kdyby se byla nezabývala plně svým dítětem, kdyby na ně nebyla soustředila všechnu svou lásku.

Dům Johna Branicana stál na jednom z nejvyšších svahů táhnoucích se podle severních břehů zálivu. Byla to dřevěná vilka uprostřed malé zahrady osázené pomerančovníky a olivovníky a ohrazené prostým dřevěným plotem. Vyhlídka — tak totiž vilce říkali — měla výjimečně krásnou polohu, díky orientaci průčelí k jihu. Byl z ní výhled na celé město přes záliv až ke stavbám na mysu Lomě. Byla sice trochu daleko od obchodní čtvrti, ale tato nepatrná nevýhoda byla plně vyvážena polohou vily, jejím umístěním na zdravém vzduchu, vystavením jižním větrům a přístupem slaného oceánského ovzduší.

V tomto příbytku měla teď Dolly trávit dlouhé hodiny samoty. Kojná dítěte a služka stačily potřebám domu. Jediní lidé, s nimiž se stýkala, byli pan a paní Burkerovi. S Lenem však zřídkakdy, s Janou častěji Mnohokrát ji podle slibu navštěvoval i pan William Andrew, aby se s ní podělil o zprávy z Franklina , docházející do San Diega přímo nebo nepřímo. Ještě dříve, než mohl dopis dojít na místo určení, přinášely námořní časopisy zprávy o setkání lodí, o jejich zastaveni v přístavech a o všech událostech na moři, pokud mohly loďaře zajímat. Tak byla Dolly neustále o všem zpravována. Co se vztahů ke společnosti a k sousedům týče, Dollino okolí bylo už zvyklé na izolaci Vyhlídky a žádné styky s Dolly nevyhledávalo. Její život naplňovala jediná myšlenka. I kdyby byli nějací návštěvníci k vilce dorazili, byla by se jim zdála prázdná, protože tam nebyl John. A prázdnou měla zůstat až do jeho návratu.

První dny byly nejhorší. Dolly vůbec z Vyhlídky nevycházela. Denně ji tam navštěvovala Jana Burkerová. Obě ženy se zabývaly malým Watem a hovořily o Johnovi.

Zdraví malého Wata nesmělo však být ohroženo naprostým uzavřením za plotem Vyhlídky. V druhém týdnu po vyplutí Franklina nastalo krásné počasí a stoupající horka byla ochlazována mořským větrem. Paní Branicanová si umínila vykonat několik vycházek. Vzala s sebou i kojnou, která nesla dítě. Šly pěšky procházkou až k San Diegu, k domům starého města. Dítěti to jen svědčilo. Svěží a růžový chlapec při chůvině zastavení tleskal ručkama a usmíval se na matku. Jednou nebo dvakrát si najaly při delších vycházkách povoz, který provezl všechny tři nebo čtyři, protože někdy s nimi byla i paní Burkerová.

Jednoho dne se tak vydali k pahorku Knob Hillu, posázenému vilami a s hotelem Florence na vrcholku, odkud byl daleký výhled na západ až za ostrovy. Jindy se pustili až k pobřeží mysu Coronado, kde zuřivé nárazy moře bily s hromovým rachotem do skal. Navštívili i místo, kde nejvyšší příliv pokrýval nádherná pobřežní skaliska zpěněnou tříští. Dolly se dotýkala nohova oceánu, který jako by ji přinášel odezvu vzdálených vod, kterými se právě plavil John. Tytéž vlny oceánu napadly možná i Franklina , odneseny pak tisíce mil daleko až sem. Zůstávala nehybně stát a v duchu viděla loď mladého kapitána, unášena k ní svou představou a s jeho jménem na rtech.

Dne 30. března v šest hodin ráno byla paní Branicanová na balkónu, když se jí náhle zjevila paní Burkerová, kráčející k Vyhlídce. Jana zrychlila krok a mávala vesele rukou na znamení, že nepřichází s žádnou špatnou zprávou. Dolly ihned sestoupila a došla k brance právě ve chvíli, kdy ji Jana otvírala.

„Co je, Jano?“ zeptala se.

„Drahá Dolly,“ odpověděla paní Burkerová,“dozvíš se něco, co ti způsobí radost! Přicházím přímo od pana Andrewa, abych ti oznámila, že dnes ráno vplula do přístavu loď Boundary , která se setkala s Franklinem …“.

„S Franklinem ?“ „Ano. Pan Andrew dostal o tom zprávu a hned poté jsme se na Fleet Street setkali. Řekl mi, že se sem nemůže vypravit dříve než odpoledne, a tak jsem si pospíšila, abych ti to řekla.“ „A došly nějaké zprávy o Johnovi?“ „Ano, drahá Dolly.“ „Jaké? Mluv přece!“ „Před týdnem se Franklin a Boundary setkaly na moři a mohly si vyměnit některé vzkazy.“„A na palubě bylo vše v pořádku?“ „Ano, drahá Dolly. Oba kapitáni spolu hovořili a poslední slovo, které došlo na palubu Boundary , bylo tvé jméno!“ „Můj drahý John!“ zvolala paní Branicanová, z jejíchž očí vytryskla slza dojetí. „Jsem tak šťastna, Dolly,“ pokračovala paní Burkerová,“že jsem ti tu zprávu mohla donést jako první!“ „Jano,“ řekla paní Branicanová,“musím kapitána Boundary vidět… Musí mi říci každou podrobnost! Kde se s ním mohu setkat?“ „To nevím,“ odpověděla Jana.“Ale řekne nám to palubní kniha a kapitán Boundary ti pak dá nejpodrobnější zprávu.“ „Dobře, Jano. Je čas, abych se ustrojila, a pak půjdeme společně… okamžitě…“ „Ne… dnes ne, Dolly,“ odpověděla paní Burkerová.“Na palubu Boundary bychom se nedostaly.“ „A proč?“ „Protože loď přistala dnes ráno a je ještě v karanténě.“„A jak dlouho?“ „Jenom čtyřiadvacet hodin… Je to stejně jen formalita, ale zatím tam nikdo nesmí.“ „A jak se o tom setkání dověděl pan Andrew?“ „Dopisem, který mu kapitán poslal z celnice. Uklidni se, drahá Dolly! O mé zprávě nelze vůbec pochybovat. Zítra si ji ověříš… Žádám tě jenom o den trpělivosti.“ „Nuže, Jano,“ odpověděla paní Branicanová. ..zítra ráno budu v devět hodin u tebe. Budeš tak hodná a doprovodíš mě na palubu Boundary ?“ „Velmi ráda, drahá Dolly. Ráno tě budu čekat, a jakmile bude karanténa zrušena, bude nás moci kapitán přijmout…“ „Není to snad kapitán Ellis, Johnův přítel?“ zeptala se paní Branicanová. „On sám, Dolly. A Boundary patří panu Andrewovi.“ „Smluveno tedy, Jano . Ve stanovenou hodinu budu u tebe. Ach, jak mi bude dnešní den dlouhý! Zůstaneš tu na snídani se mnou?“ „Chceš-li, Dolly, tak ráda. Len je až do večera pryč a já se ti mohu věnovat i celé odpoledne.“ „Děkuji ti, drahá Jano. Pohovoříme si o Johnovi… stále jen o něm… stále!“ „A o malém Watovi ne? Jak se našemu miláčkovi vede?“ zeptala se paní Burkerová.

„Velmi dobře,“ odpověděla Dolly.“Je veselý jako ptáček. Jakou radost z něho bude mít otec, až se vrátí! Jano. mám chuť vzít ho zítra s kojnou s sebou… Víš. že se od drahého chlapečka nerada odlučuji, i když jde třeba jen o několik hodin! Nebyla bych klidná, kdybych ho ztratila z očí . kdybych ho neměla u sebe!“ „Máš pravdu. Dolly,“ řekla paní Burkerová.“Je to dobrý nápad využít té procházky i k Watově prospěchu. Je hezky… záliv je klidný… Bude to jeho první cesta po moři… Smluveno tedy?“ „Smluveno!“ odpověděla paní Branicanová. Jana zůstala ve Vyhlídce až do páté hodiny odpolední. Pak se se sestřenici rozloučila a opakovala jen, že zítra ráno v devět hodin ji bude čekat a že pak obě společně navštíví kapitána Boundary .


III. VYHLÍDKA

 

Po svatbě se Dolly zúčastnila prací svého muže. I když se John neplavil, jeho vztah k Andrewovu obchodnímu domu ho plně zaměstnával. Kromě obchodních transakcí, na nichž se podílel, dohlížel na stavbu trojstěžníku, na němž se měl ujmout velení. S pílí — a možno říci, že s láskou — kontroloval i ty nejmenší podrobnosti. Vkládal do dozoru péči majitele domu, který si staví příbytek pro celý život A tady šlo o víc, protože loď není jen dům. není jen prostředek výdělku, nýbrž seskupením dřeva a železa, jemuž se svěřují životy lidí. Je to jakýsi kus rodné země, který se vrací a znova vzdaluje a jehož životnost nekončí bohužel vždy v jeho mateřském přístavu.

Dolly doprovázela Johna velmi často do loděnice. Mnohokrát se ptala, proč by nemohla plout s kapitánem Branicanem, proč by ji nemohl vzít s sebou, proč by se s ním nemohla podílet na nebezpečích plavby, proč by ji Franklin nemohl odvézt ze San Diega s Johnem! Ano, nechtěla se s manželem loučit!

Ale co s Watem? Mohla by svěřit dítě péči kojné a zbavit je tak matčiny něhy? Ne! Mohla by je vzít na moře a vystavit nebezpečí plavby, malým dětem tak osudné? Vůbec ne! Musí zůstat v San Diegu u svého děcka, aby chránila život, který mu dala, ani na okamžik je neopouštěla a obklopila je péčí, aby se vyvíjelo správně a mohlo se v plném zdraví usmát na vracejícího se otce.

S tím se musila Dolly smířit a smířila se s tím. Ale po Johnové odplutí projevy života kolem ní náhle ustaly a ji by se byl zdál život nyní prázdný, jednotvárný á zoufalý, kdyby se byla nezabývala plně svým dítětem, kdyby na ně nebyla soustředila všechnu svou lásku.

Dům Johna Branicana stál na jednom z nejvyšších svahů táhnoucích se podle severních břehů zálivu. Byla to dřevěná vilka uprostřed malé zahrady osázené pomerančovníky a olivovníky a ohrazené prostým dřevěným plotem. Vyhlídka — tak totiž vilce říkali — měla výjimečně krásnou polohu, díky orientaci průčelí k jihu. Byl z ní výhled na celé město přes záliv až ke stavbám na mysu Lomě. Byla sice trochu daleko od obchodní čtvrti, ale tato nepatrná nevýhoda byla plně vyvážena polohou vily, jejím umístěním na zdravém vzduchu, vystavením jižním větrům a přístupem slaného oceánského ovzduší.

V tomto příbytku měla teď Dolly trávit dlouhé hodiny samoty. Kojná dítěte a služka stačily potřebám domu. Jediní lidé, s nimiž se stýkala, byli pan a paní Burkerovi. S Lenem však zřídkakdy, s Janou častěji Mnohokrát ji podle slibu navštěvoval i pan William Andrew, aby se s ní podělil o zprávy z Franklina , docházející do San Diega přímo nebo nepřímo. Ještě dříve, než mohl dopis dojít na místo určení, přinášely námořní časopisy zprávy o setkání lodí, o jejich zastaveni v přístavech a o všech událostech na moři, pokud mohly loďaře zajímat. Tak byla Dolly neustále o všem zpravována. Co se vztahů ke společnosti a k sousedům týče, Dollino okolí bylo už zvyklé na izolaci Vyhlídky a žádné styky s Dolly nevyhledávalo. Její život naplňovala jediná myšlenka. I kdyby byli nějací návštěvníci k vilce dorazili, byla by se jim zdála prázdná, protože tam nebyl John. A prázdnou měla zůstat až do jeho návratu.

První dny byly nejhorší. Dolly vůbec z Vyhlídky nevycházela. Denně ji tam navštěvovala Jana Burkerová. Obě ženy se zabývaly malým Watem a hovořily o Johnovi.

Zdraví malého Wata nesmělo však být ohroženo naprostým uzavřením za plotem Vyhlídky. V druhém týdnu po vyplutí Franklina nastalo krásné počasí a stoupající horka byla ochlazována mořským větrem. Paní Branicanová si umínila vykonat několik vycházek. Vzala s sebou i kojnou, která nesla dítě. Šly pěšky procházkou až k San Diegu, k domům starého města. Dítěti to jen svědčilo. Svěží a růžový chlapec při chůvině zastavení tleskal ručkama a usmíval se na matku. Jednou nebo dvakrát si najaly při delších vycházkách povoz, který provezl všechny tři nebo čtyři, protože někdy s nimi byla i paní Burkerová.

 Jednoho dne se tak vydali k pahorku Knob Hillu, posázenému vilami a s hotelem Florence na vrcholku, odkud byl daleký výhled na západ až za ostrovy. Jindy se pustili až k pobřeží mysu Coronado, kde zuřivé nárazy moře bily s hromovým rachotem do skal. Navštívili i místo, kde nejvyšší příliv pokrýval nádherná pobřežní skaliska zpěněnou tříští. Dolly se dotýkala nohova oceánu, který jako by ji přinášel odezvu vzdálených vod, kterými se právě plavil John. Tytéž vlny oceánu napadly možná i Franklina , odneseny pak tisíce mil daleko až sem. Zůstávala nehybně stát a v duchu viděla loď mladého kapitána, unášena k ní svou představou a s jeho jménem na rtech.

Dne 30. března v šest hodin ráno byla paní Branicanová na balkónu, když se jí náhle zjevila paní Burkerová, kráčející k Vyhlídce. Jana zrychlila krok a mávala vesele rukou na znamení, že nepřichází s žádnou špatnou zprávou. Dolly ihned sestoupila a došla k brance právě ve chvíli, kdy ji Jana otvírala.

„Co je, Jano?“ zeptala se.

„Drahá Dolly,“ odpověděla paní Burkerová,“dozvíš se něco, co ti způsobí radost! Přicházím přímo od pana Andrewa, abych ti oznámila, že dnes ráno vplula do přístavu loď Boundary , která se setkala s Franklinem …“.

„S Franklinem ?“

„Ano. Pan Andrew dostal o tom zprávu a hned poté jsme se na Fleet Street setkali. Řekl mi, že se sem nemůže vypravit dříve než odpoledne, a tak jsem si pospíšila, abych ti to řekla.“

„A došly nějaké zprávy o Johnovi?“

„Ano, drahá Dolly.“

„Jaké? Mluv přece!“

„Před týdnem se Franklin a Boundary setkaly na moři a mohly si vyměnit některé vzkazy.“„A na palubě bylo vše v pořádku?“

„Ano, drahá Dolly. Oba kapitáni spolu hovořili a poslední slovo, které došlo na palubu Boundary , bylo tvé jméno!“

„Můj drahý John!“ zvolala paní Branicanová, z jejíchž očí vytryskla slza dojetí.

„Jsem tak šťastna, Dolly,“ pokračovala paní Burkerová,“že jsem ti tu zprávu mohla donést jako první!“

„Jano,“ řekla paní Branicanová,“musím kapitána Boundary vidět… Musí mi říci každou podrobnost! Kde se s ním mohu setkat?“

„To nevím,“ odpověděla Jana.“Ale řekne nám to palubní kniha a kapitán Boundary ti pak dá nejpodrobnější zprávu.“

„Dobře, Jano. Je čas, abych se ustrojila, a pak půjdeme společně… okamžitě…“

„Ne… dnes ne, Dolly,“ odpověděla paní Burkerová.“Na palubu Boundary bychom se nedostaly.“

„A proč?“

„Protože loď přistala dnes ráno a je ještě v karanténě.“„A jak dlouho?“

„Jenom čtyřiadvacet hodin… Je to stejně jen formalita, ale zatím tam nikdo nesmí.“

„A jak se o tom setkání dověděl pan Andrew?“

„Dopisem, který mu kapitán poslal z celnice. Uklidni se, drahá Dolly! O mé zprávě nelze vůbec pochybovat. Zítra si ji ověříš… Žádám tě jenom o den trpělivosti.“

„Nuže, Jano,“ odpověděla paní Branicanová. ..zítra ráno budu v devět hodin u tebe. Budeš tak hodná a doprovodíš mě na palubu Boundary ?“

„Velmi ráda, drahá Dolly. Ráno tě budu čekat, a jakmile bude karanténa zrušena, bude nás moci kapitán přijmout…“

„Není to snad kapitán Ellis, Johnův přítel?“ zeptala se paní Branicanová.

„On sám, Dolly. A Boundary patří panu Andrewovi.“

„Smluveno tedy, Jano . . Ve stanovenou hodinu budu u tebe. Ach, jak mi bude dnešní den dlouhý! Zůstaneš tu na snídani se mnou?“

„Chceš-li, Dolly, tak ráda. Len je až do večera pryč a já se ti mohu věnovat i celé odpoledne.“

„Děkuji ti, drahá Jano. Pohovoříme si o Johnovi… stále jen o něm… stále!“

„A o malém Watovi ne? Jak se našemu miláčkovi vede?“ zeptala se paní Burkerová.

„Velmi dobře,“ odpověděla Dolly.“Je veselý jako ptáček. Jakou radost z něho bude mít otec, až se vrátí! Jano. mám chuť vzít ho zítra s kojnou s sebou… Víš. že se od drahého chlapečka nerada odlučuji, i když jde třeba jen o několik hodin! Nebyla bych klidná, kdybych ho ztratila z očí  . . kdybych ho neměla u sebe!“

„Máš pravdu. Dolly,“ řekla paní Burkerová.“Je to dobrý nápad využít té procházky i k Watově prospěchu. Je hezky… záliv je klidný… Bude to jeho první cesta po moři… Smluveno tedy?“

„Smluveno!“ odpověděla paní Branicanová.

Jana zůstala ve Vyhlídce až do páté hodiny odpolední. Pak se se sestřenici rozloučila a opakovala jen, že zítra ráno v devět hodin ji bude čekat a že pak obě společně navštíví kapitána Boundary .