DRUHÁ ČÁST I. PLAVBA Celá Austrálie měří v největší šířce od západu k východu tři tisíce devět set kilometrů a od jihu k severu tři tisíce dvě stě kilometrů. Tyto rozměry dávají plochu asi čtyř miliónů osmi set třiceti tisíc čtverečních kilometrů, což je sedm devítin rozlohy Evropy.
Brzy uvidíme, do jakých nebezpečných a dosud neznámých končin této pevniny se dostala paní Branicanová s pochybnou nadějí a s téměř nerealizovatelným plánem na vysvobození kapitána Branicana z rukou kmene, který ho už devět let věznil. Ale nebyly na místě i obavy, že Indasové po Feltonově útěku už Branicanův život nerespektovali?
Paní Branicanová se rozhodla opustit co nejrychleji Sydney. Mohla počítat s bezmeznou oddaností Zacha Frena i s jeho inteligencí a s výrazným praktickým smyslem. Při dlouhém rozhovoru nad mapou Austrálie si oba ujasnili nejbližší úkoly, i ty nejformálnější, které měly zajistit úspěch nové akce. Je přirozené, že volba východiště výpravy byla nesmírně důležitá věc, a proto bylo rozhodnuto takto: 1. Péčí a nákladem paní Branicanové bude zorganizována výprava vyzbrojená nejlepšími pátracími i obrannými prostředky a opatřená vším materiálem nutným pro cestu pustinami střední Austrálie.
2. Pátrání bude zahájeno co nejdříve, a proto musí výprava dosáhnout nejrychlejšími vodními i suchozemskými dopravními prostředky nejzazšího místa spojujícího pobřeží se střední částí pevniny.
Především byla položena a projednána otázka místa na severozápadním pobřeží, onoho místa Tasmanovy země, kde přistali trosečníci z Franklina . Ale taková zajížďka by znamenala obrovskou ztrátu času a přinesla by spoustu potíží pro členy výpravy i pro materiál, kterého bude samozřejmě hodně. Celkem nic nenasvědčovalo tomu, že by výprava pronikáním do Austrálie od západu našla s větší jistotou kmen, který držel Johna Branicana v zajetí. Vždyť domorodí kočovníci procházejí stejně Alexandrovou zemí jako oblastmi Západní Austrálie. Proto byla tato otázka rozhodnuta záporně.
Pak byl stanoven směr cesty od začátku výpravy. Byl to právě onen směr, kterým se musil ubírat do střední Austrálie i Harry Felton. I když výprava tento směr neznala přesně, byla si aspoň jista místem, kde byl Harry Felton nalezen, to znamená na břehu řeky Paroo na hranicích Queenslandu a Nového Jižního Walesu, v severozápadní části této druhé provincie.
Dále bylo rozhodnuto, že třetí výprava, která měla za cíl vyhledat kapitána Branicana, bude zorganizována v Adelaide a odjede železnicí na sever asi sedm set kilometrů daleko.
Ale jak se paní Branicanová dostane ze Sydney do Adelaide? Kdyby byla bývala tato města spojena tehdy železnicí, nebyla by váhala. Takto se rozhodla plout do Adelaide po moři. Byla to čtyřdenní plavba s dvoudenní zastávkou v Melbourne. Měla se tedy vylodit paní Branicanová v Adelaide po šestidenní plavbě podél břehů. Je pravda, že byl srpen, který odpovídá únoru na severní polokouli. Ale počasí bylo klidné a vítr vanul od severozápadu, takže parník byl před ním chráněn po průjezdu Bassovým průlivem pevninou. Ostatně po plavbě ze San Franciska do Sydney nemohla cesta ze Sydney do Adelaide přivést paní Branicanovou z míry.
Parník Brisbane vyplouval druhého dne v jedenáct hodin večer. Po zastávce v Melbourne měl přistat v adelaidském přístavu 27. srpna ráno. Paní Branicanová si na něm zamluvila dvě kabiny a učinila potřebná opatření v sydneyské- bance, aby tamní otevřený účet byl převeden na banku v Adelaide.
Po odchodu z námořnické nemocnice odešla paní Branicanová do hotelu, aby si tam zajistila pobyt až do svého odjezdu. Všechny její myšlenky se soustředily do jediné: John žije! S očima upřenýma na mapu Austrálie, s pohledem ztraceným uprostřed nesmírných plání ve středu a na severu pevniny a ovládána svou představivostí ho už hledala, našla ho a zachránila.
Toho dne po obvyklé poradě uznal Zach Fren za dobré nechat Dolly o samotě a vyšel si do ulic v Sydney, které vůbec neznal. Především chtěl navštívit parník Brisbane — což nemůže u námořníka udivit —, aby se přesvědčil, že tam bude mít paní Branicanová všechno pohodlí. Shledal, že loď je pro pobřežní plavbu zařízena co nejlépe. Chtěl vidět i kajuty pro cestující. Zavedl ho tam mladý plavčík, který pak přijal ještě několik připomínek ke zlepšení pohodlí v kajutě. Ten dobrý Zach Fren! Jednal tak, jako by šlo o dalekou plavbu!
Ve chvíli, kdy se už chystal loď opustit, mladý plavčík ho zadržel a řekl rozechvělým hlasem: „Je to pravda, že se paní Branicanová nalodí zítra k cestě do Adelaide?“ „Ano,“ odpověděl mu Zach Fren. „Na parníku Brisbane ?“ „Ano.“ „Kéž by se jí podařilo kapitána Branicana najít!“„Uděláme pro to vše, tomu můžeš věřit.“,“O tom jsem přesvědčen, pane.“„Ty taky pojedeš s touto lodí?“„Ano, pane.“ „Tak tedy zítra na shledanou, chlapče.“ Nazítří večer přišla paní Branicanová se Zachem Frenem na palubu. V jedenáct hodin Brisbane vyplul z přístavu a pustil se napříč zálivem Port Jackson. Když obeplul Inner South Head, zamířil přídí k jihu a držel se pak několik mil od břehů.
V prvních hodinách plavby zůstala Dolly na palubě. Usadila se na zádi a pozorovala utváření pobřeží, které vystupovalo nejasně z mlhy. Tohle byla ta pevnina, do níž chtěla vniknout jako do obrovského vězení, z něhož se Johnovi nepodařilo uniknout. Už patnáct let byli od sebe odloučeni!
„Patnáct let!“ šeptala si.
Když Brisbane minul Botanický záliv a Jorrisův záliv, šla si paní Branicanová odpočinout. Ale nazítří byla už za svítání vzhůru ve chvíli, kdy se na obzoru objevily dvě hory z Australských Alp, hora Bimbery a hora Košciuszkova.
Zach Fren se připojil na palubě k paní Branicanové a oba se rozhovořili o“tom, co jedině bylo předmětem jejich hovorů.
V té chvíli se k nim váhavě přiblížil mladý plavčík a ptal -se jich jménem kapitána, zda něco nepotřebují.
„Ne, chlapče, nic,“ odpověděla mu Dolly.
„Ach, jsi ty ten plavčík, který mě včera přijal, když jsem si přišel Brisbane prohlédnout?“ zeptal se ho Zacil Fren.
„Ano, pane, to jsem byl já.“„Jak se jmenuješ?“„Godfrey.“ „Nuže, Godfrey, přesvědčil ses už, že paní Branicanová se nalodila na tvůj parník…a jsi, doufám, spokojen.“ „Ano, pane, jsme spokojeni na lodi všichni. A všichni paní Branicanové přejeme, aby měla při osvobozování kapitána Branicana úspěch.“ A Godfrey se při těch slovech podíval na Dolly s takovou úctou a nadšením, že se v hloubi duše zachvěla… A náhle jí plavčíkův hlas připomněl, že jej už jednou slyšela. A hned si taky uvědomila kde.
„Poslyš, chlapče, neptal ses mě tehdy u dveří nemocnice ty?“ „Ano, to jsem byl já, paní Branicanová.“ „Ptal ses mě tehdy, je-li kapitán Branican živ, že?“ „Ano.“ „Jsi tady členem posádky?“ „Ano, už rok,“ odpověděl Godfrey.“Ale doufám, že loď brzy opustím.“ A neodvažuje se už hovořit ještě dál, Godfrey odešel, aby podal kapitánovi hlášení o paní Branicanové. „Tohle je chlapec, který má jasně v žilách námořnickou krev,“ řekl Zach Fren.“To je hned vidět. Má tak upřímný, jasný a rozhodný pohled... A jeho hlas je pevný i zároveň jemný.“ „Jeho hlas!“ zašeptala Dolly. Zvláštním šálením smyslů se jí zdálo, že právě slyšela hovořit Johna zjemnělým, věkem dosud nezformovaným hlasem.
A zároveň zjistila ještě něco jiného, mnohem významnějšího. Zřejmě se jí jen zdálo, ale tvář toho chlapce jí připomínala tvář jejího Johna… Johna, kterému nebylo ještě třicet let. když ho Franklin na tak dlouho odvezl!
„Vidíte, paní Branicanová,“ řekl Zach Fren a zamnul si ruce,“že Angličané i Američané jsou stejně sympatičtí.
V Austrálii nacházíte stejnou obětavost jako v Americe.
V Adelaide tomu bude stejně jako v San Diegu. Všichni ti mladí Angličané vám přejí to nejlepší.“ „Cožpak to je Angličan?“ zeptala se hluboce dojatá paní Branicanová. V tom dni neopustila Dolly vůbec palubu. Cestující jí prokazovali největší úctu a živou touhu dělat jí společnost. Všichni chtěli vidět tu ženu, jejíž neštěstí mělo všude takový ohlas a která neváhala čelit všemožným nebezpečím a útrapám v naději na záchranu manžela. Nikdo před ní nevyslovil pochyby o zdaru její snahy.
Ale Dolly se při těchto hovorech často odmlčovala. Její pohled nabýval zvláštního výrazu. V očích jí blýskalo a jen Zach Fren rozuměl, co se v ní děje.
Bylo to vždy, když zahlédla Godfrey ho. Chování mladého plavčíka, jeho postoj, gesta a naléhavost jeho pohledů, to vše ji k němu. instinktivně pudilo, dojímalo ji to a mátlo natolik, že plavčík a John jí v představách splývali.
Dolly se Zachu Frenovi přiznala, že v Godfreym vidí úžasnou podobnost k Johnovi. A Zach Fren s obavami pozoroval, jak se Dolly dává ovlivňovat podobností ryze náhodnou. Právem se obával, že tato zdánlivá podobnost v ní vyvolává příliš živé vzpomínky na dítě, které ztratila. Bylo to velmi zneklidňující, že se paní Branicanová v chlapcově přítomnosti vždy tak vzrušila.
Godfrey se však u ní už neobjevoval. Služba ho nezaměstnávala na zádi vyhrazené cestujícím první třídy. Ale jejich pohledy se často střetly na dálku a Doliv měla vždy chuť plavčíka zavolat… Ano, Godfrey by na její znamení ihned přiběhl… Ale Dolly mu nepokynula a Godfrey nepřišel.
Toho večera, když Zach Fren doprovodil Dolly k její kabině, řekla mu: „Pane Frene, chtěla bych vědět, kdo je ten mladý plavčík…z jaké je rodiny…kde se narodil… Možná že není anglického původu.“ „To je možné, paní Branicanová,“ odpověděl Zach Fren.“Může být docela dobře Američan. Chcete-li. zeptám se ho na to.“ „Ne, pane Frene, vyptám se na to Godfreyho sama“ A lodní mistr zaslechl, jak si paní Branicanová šeptá:“Mé dítě, můj ubohý Wat, by byl teď stejně starý. !“ Toho jsem se právě bál, pomyslil si Zach Fren, když se vracel do své kajuty.
Nazítří, 22. srpna, obeplul Brisbane ještě v noci mys Howe a pokračoval za nejpříznivějších podmínek v další plavbě. Paní Branicanová opustila za prvního svítání svou Kajutu a usadila se zas na zádi. Brzy se k ní připojil i Zach Fren a hned si všiml podstatné změny v jejím chování. Země táhnoucí se k severozápadu nelákala už její pohledy. Ve svém zamyšlení sotva Zachu Frenovi odpověděla. když se jí zeptal, jak strávila noc.
Lodní mistr dál nenaléhal. Podstatné bylo, že Dolly zapomněla na podivnou podobnost Godfreyho ke kapitánu Branicanovi, že už nechtěla plavčíka vidět a vyptávat se ho. Bylo možné, že se toho už vzdala, že její myšlenky se teď braly jiným směrem. A opravdu! Už Zacha Frena nežádala, aby mladého chlapce přivedl. Plavčík byl ostatně službou vázán na přídi parníku.
Po snídani se vrátila paní Branicanová do své kajuty a na palubě se objevila až mezi třetí a čtvrtou hodinou odpolední.
V té chvíli proplouval Brisbane plnou parou Bassovým průlivem, který odděluje Austrálii od Tasmánie.
