×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Do měsíce - Jules Verne, XX. KAPITOLA Pátrání korábu Susquehanna

XX. KAPITOLA Pátrání korábu Susquehanna „Hej, poručíku, jak vypadá hloubka?“ „Zdá se mi, kapitáne, že jsme už u dna,“ odpověděl poručík Bronsfield. „Kdo by si myslel, že najdeme tak velkou hloubku blízko pevniny, vždyť nejsme vzdáleni víc jak100 milod amerických břehů.“ „Ano, Bronsfielde,“ řekl kapitán Blomsberry, „nacházíme se právě nad hlubokým podmořským údolím, kterým protéká Humboldtův proud, a který se žene podél západních břehů Ameriky až do Magellanské úžiny. „Tak velké hloubky budou při kladení telegrafního lana dělat obtíže, mnohem příznivější pro tento účel je dno Atlantického oceánu, ve kterém se mezi New Foundlandem a Irskem prostírá značná podmořská vysočina.“ „Mám stejný názor, Bronsfielde, teď mi však řekněte, jaká hloubka je právě teď.“ „Již je21 000 stoplana svinutého, a olovnice se ještě nedotkla mořského dna.“ „Ten Brookův stroj je výtečné měřidlo,“ pravil kapitán, „doufám, že dosáhneme nejspolehlivějších výsledků.“ „Narazila!“ zvolal nyní kormidelník, který řídil spouštění olovnice. Kapitán a poručík spěchali k rumpálu.

„Jakou máme hloubku?“ ptal se kapitán.

„21762 stop,“ odpověděl poručík a zaznamenal si to číslo do svého zápisníku.

„Dobrá, Bronsfielde!“ pravil kapitán, „poznačím si to do své mapy.

Nyní dejte olovnici vytáhnout na palubu, k tomu bude potřeba několik hodin, mezitím ať se zatopí pod parními kotli, abychom brzy dorazili k nejbližšímu bodu, který máme změřit. Teď je deset hodin večer a jestli nemáte nic proti tomu, půjdu si lehnout.“ „Jen se nedejte vyrušovat,“ odpověděl poručík „zastoupím vás, když to bude třeba.“ Kapitán korábu Susquehanna, výborný muž a nejochotnější dobrák vůči svým důstojníkům, sestoupil do své kabiny, občerstvil se sklenkou grogu, pak pochválil obsluhujícího námořníka za dobře upravené lože, ulehl a brzy jej vzal do své náruče tichý spánek. Bylo už 10 hodin večer. Jedenáctá noc měsíce prosince rozvinovala plnou krásu a nádheru hvězdného nebe.

Susquehanna, pěkná korveta měla 500 koňských sil, náležela válečnému loďstvu Spojených států amerických, byla zaměstnána zkoumáním dna Tichého oceánu a nacházela se nyní asi100 milna západ od břehů Mexika.

Vítr pomalu docela utichl, a mořská hladina se leskla jako zrcadlo, lucerna korvety, upevněná na předním stěžni, rozlévala rudožlutou zář na palubu a okolní hladinu.

Kapitán Jonathan Blomsberry - bratranec plukovníka Blomsberryho a jeden z nejhorlivějších členů Gun-Clubu, který si vzal za manželku kapitánovu tetu, dceru váženého kupce z Kentucky - si nemohl přát lepší pohodu pro obtížný a důležitý výkon, který si uložil. Jeho korveta se nacházela dost daleko od prudkého větrného proudu, který rozehnal nad Rocky Mountains sněhová oblaka a konečně znemožnil pozorování vystřeleného projektilu. Všechno šlo podle jeho přání a tedy jako pobožný presbyterián nezapomněl děkovat nebesům za blahodárnou pomoc, které mu poskytovalo tiché počasí.

Měření mořské hloubky, prováděné Susquehannou, mělo ten účel, aby se stanovila nejpříhodnější dráha ke kladení telegrafického lana, které mělo spojit Havajské ostrovy s americkém břehem.

Byl to velkolepý podnik, uvedený do života velkým akciovým spolkem. Ředitel toho spolku, věhlasný Cyrus Field, vypracoval plán, podle něhož se všechny hlavní australské ostrovy měly spojit telegrafní sítí, což byl ohromný plán a skutečně hodný smělé americké geniálnosti.

Korveta Susquehanna konala první přípravné práce k provedení tohoto znamenitého podniku.

V noci ze dne 11. na 12. prosince se nacházela zrovna pod 27° 7' severní šířky a 41° 37' západní délky od Washingtonského poledníku. Měsíc, který se nacházel v poslední čtvrti, právě vycházel nad obzorem, naznačeným mírně zakřivenou čarou mořské hladiny.

Po odchodu kapitána se sešli poručík Bronsfield a několik důstojníků na zadní palubě a pozorovali vycházející Měsíc, na který byly v tomto čase namířeny jistě zraky celé jedné zemské polokoule.

Nejlepší mořské dalekohledy ovšem nemohly zachytit projektil v jeho letu, nicméně byla skla všech důstojníků obrácena k lesklé polokouli Měsíce.

„Je to deset dní, co odrazili,“ pravil Bronsfield, „co se s nimi asi stalo?“ „Už jsou jistě u cíle na Měsíci,“ zvolal kadet námořního důstojnictví, „a nyní dělají to, co dělá každý cestovatel, když přijde do cizí země, totiž procházejí se.“ „Když to tvrdíte vy, mladý příteli, tak tomu tak bude,“ odpověděl poručík s úsměvem. „Také bych o tom nepochyboval, že tam dorazili,“ podotkl jiný důstojník, „projektil měl dostihnout Měsíc v jeho úplňku dne 5. prosince o půlnoci. Dnes máme 11. prosince, což činí šest dní, a za šestkrát 24 hodin se tam mohli již usadit jak náleží, protože po celý ten čas měli světlo. Vidím je tam na dně nějakého kruhového údolí, u břehu řeky pod stínem košatých stromů, Nicholl se zaměstnává nivelací, Barbicane zapisuje do deníku a Michel Ardan naplňuje měsíční vzduch vůní svých kubánských doutníků.“ „Ano, tak je to!“ zvolal horlivý kadet, nadšený tímto ideálním popisem, jímž jeho představený bavil své kamarády.

„Může to být!“ odvětil poručík, „nic určitého však nevíme, neboť přímé zprávy nám ještě nedošly.“ „Odpusťte, pane poručíku,“ namítl kadet, „copak předseda Impey Barbicane by nemohl zaslat zprávu?“ Po této otázce zazněl hlasitý smích důstojníků. „Vždyť nemyslím dopis,“ bránil se kadet, „s poštou zde nemáme co dělat.“ „Myslíš snad, že nám pošle telegram?“ ptal se jeden důstojník ironicky. „To ne,“ odvětil horlivě mladík, „vždyť může dát zprávu pomocí signálů.“ „A jak?“ „Docela snadno. V Rocky Mountains stojí dalekohled, kterým lze na Měsíci rozeznat předměty až na9 stopdlouhé. Naši důmyslní přátelé sestaví na Měsíci alfabetu, sestrojí slova 100 sáhů a věty půl míle dlouhé, a sdělí nám tak své novinky.“ Důstojníci tomuto rozmarnému nápadu přisvědčili, a i sám Bronsfield se vyjádřil, že by se dal provést. Podotkl však, že by také pomocí světla od mohutných parabolických zrcadel odráženého z Měsíce na Zemi se daly poslat určité signály, jen je k tomu potřeba, aby si tam taková zrcadla mohli objednat.

„Nepochybuji, že naši přátelé nějaký způsob vymyslí,“ řekl jeden z důstojníků, „aby o sobě podali zprávu, a mimoto, jestli žádná nedojde... vždyť na Floridě je dosud v pohotovosti dělo, střelný prach a náboje jsou také k dostání a není tedy nic snadnějšího, než poslat na Měsíc novou výpravu, aby se přesvědčila, co tam naši přátelé dělají.“ „V tomto případě jsem si jistý,“ řekl poručík Bronsfield, „že sekretář Maston bude první, který je navštíví.“ „Co by se týkalo mne,“ zvolal ohnivý kadet, „já bych ho hned doprovázel.“ „To se ví, že najde dostatek účastníků,“ dodal Bronsfield, „jestli to jen trochu půjde, na Měsíc se přestěhuje půl Ameriky.“ Důstojníci Susquehanny se bavili takovými rozpravami až do jedné hodiny po půlnoci. Neexistovala žádná odvážná myšlenka, které by se nedotkli, neboť od těch dob, co Barbicane podnikl a provedl úžasnou výpravu, nezdálo se těmto Američanům nic nemožného. Jedni navrhovali novou vědeckou výpravu, druzí založení měsíční kolonie v jednom z rozkošných měsíčních úvalů, jiní tam vysílali celé vojsko s děly a koňmi, aby dobyli celý měsíční svět.

V jednu hodinu po půlnoci ještě nebyla olovnice vytažena, bylo ještě ve vodě10000 stopprovazu, a k jeho úplnému navinutí ještě bylo zapotřebí několika hodin. Podle rozkazu měl teď být spuštěn hnací šroub, aby se Susquehanna hnula kupředu.

V tom okamžiku - bylo to v jednu hodinu a 17 minut po půlnoci - právě, když chtěl poručík Bronsfield sestoupit do své kabiny, vzbudil jeho pozornost jakýsi ostrý avšak vzdálený sykot.

Jeho druhové i on sám se domnívali, že ten sykot pochází od páry z hnacího stroje, brzy se však přesvědčili, že vychází z výšky vysoko nad stěžni.

Nezůstal jim ani čas, ptát se, co to je, protože sykot se proměnil v ohlušující lomoz a v povětří bylo vidět velký žhavý projektil, třením o vzdušné vrstvy rozpálený, který se úžasnou rychlostí blížil k mořské hladině.

Předmět jim rostl před očima, narazil hromovou ranou na přední ležatý stěžeň, který roztříštil jako slabou hůlku a zmizel pod mořskou hladinou se strašlivým zasyčením, a zanechal na místě, kde se ponořil, divoké kruhové vlnění a kotouče vodní páry.

Stačilo jen několik stop, a ohnivý projektil by byl korvetu prorazil skrznaskrz a byl by ji s mužstvem pohřbil na dně oceánu.

Kapitán Blomsberry, vyburcován tím lomozem ze svého spánku, vystoupil polooblečen ze své kabiny na palubu a když viděl své důstojníky stát ustrnutím jako zkamenělé, ptal se: „S dovolením, pánové, co se stalo?“ Kadet první nabyl dech k odpovědi a vykřikl: „Pane kapitáne, to byli ,oni!...“


XX. KAPITOLA

Pátrání korábu Susquehanna

 

 „Hej, poručíku, jak vypadá hloubka?“ „Zdá se mi, kapitáne, že jsme už u dna,“ odpověděl poručík Bronsfield.

 „Kdo by si myslel, že najdeme tak velkou hloubku blízko pevniny, vždyť nejsme vzdáleni víc jak100 milod amerických břehů.“

 „Ano, Bronsfielde,“ řekl kapitán Blomsberry, „nacházíme se právě nad hlubokým podmořským údolím, kterým protéká Humboldtův proud, a který se žene podél západních břehů Ameriky až do Magellanské úžiny.

 „Tak velké hloubky budou při kladení telegrafního lana dělat obtíže, mnohem příznivější pro tento účel je dno Atlantického oceánu, ve kterém se mezi New Foundlandem a Irskem prostírá značná podmořská vysočina.“

 „Mám stejný názor, Bronsfielde, teď mi však řekněte, jaká hloubka je právě teď.“

 „Již je21 000 stoplana svinutého, a olovnice se ještě nedotkla mořského dna.“

 „Ten Brookův stroj je výtečné měřidlo,“ pravil kapitán, „doufám, že dosáhneme nejspolehlivějších výsledků.“

 „Narazila!“ zvolal nyní kormidelník, který řídil spouštění olovnice.

 Kapitán a poručík spěchali k rumpálu.

 „Jakou máme hloubku?“ ptal se kapitán.

 „21762 stop,“ odpověděl poručík a zaznamenal si to číslo do svého zápisníku.

 „Dobrá, Bronsfielde!“ pravil kapitán, „poznačím si to do své mapy.

 Nyní dejte olovnici vytáhnout na palubu, k tomu bude potřeba několik hodin, mezitím ať se zatopí pod parními kotli, abychom brzy dorazili k nejbližšímu bodu, který máme změřit. Teď je deset hodin večer a jestli nemáte nic proti tomu, půjdu si lehnout.“

 „Jen se nedejte vyrušovat,“ odpověděl poručík „zastoupím vás, když to bude třeba.“ Kapitán korábu Susquehanna, výborný muž a nejochotnější dobrák vůči svým důstojníkům, sestoupil do své kabiny, občerstvil se sklenkou grogu, pak pochválil obsluhujícího námořníka za dobře upravené lože, ulehl a brzy jej vzal do své náruče tichý spánek.

 Bylo už 10 hodin večer. Jedenáctá noc měsíce prosince rozvinovala plnou krásu a nádheru hvězdného nebe.

 Susquehanna, pěkná korveta měla 500 koňských sil, náležela válečnému loďstvu Spojených států amerických, byla zaměstnána zkoumáním dna Tichého oceánu a nacházela se nyní asi100 milna západ od břehů Mexika.

 Vítr pomalu docela utichl, a mořská hladina se leskla jako zrcadlo, lucerna korvety, upevněná na předním stěžni, rozlévala rudožlutou zář na palubu a okolní hladinu.

 Kapitán Jonathan Blomsberry - bratranec plukovníka Blomsberryho a jeden z nejhorlivějších členů Gun-Clubu, který si vzal za manželku kapitánovu tetu, dceru váženého kupce z Kentucky - si nemohl přát lepší pohodu pro obtížný a důležitý výkon, který si uložil. Jeho korveta se nacházela dost daleko od prudkého větrného proudu, který rozehnal nad Rocky Mountains sněhová oblaka a konečně znemožnil pozorování vystřeleného projektilu. Všechno šlo podle jeho přání a tedy jako pobožný presbyterián nezapomněl děkovat nebesům za blahodárnou pomoc, které mu poskytovalo tiché počasí.

 Měření mořské hloubky, prováděné Susquehannou, mělo ten účel, aby se stanovila nejpříhodnější dráha ke kladení telegrafického lana, které mělo spojit Havajské ostrovy s americkém břehem.

 Byl to velkolepý podnik, uvedený do života velkým akciovým spolkem. Ředitel toho spolku, věhlasný Cyrus Field, vypracoval plán, podle něhož se všechny hlavní australské ostrovy měly spojit telegrafní sítí, což byl ohromný plán a skutečně hodný smělé americké geniálnosti.

 Korveta Susquehanna konala první přípravné práce k provedení tohoto znamenitého podniku.

 V noci ze dne 11. na 12. prosince se nacházela zrovna pod 27° 7' severní šířky a 41° 37' západní délky od Washingtonského poledníku.

 Měsíc, který se nacházel v poslední čtvrti, právě vycházel nad obzorem, naznačeným mírně zakřivenou čarou mořské hladiny.

 Po odchodu kapitána se sešli poručík Bronsfield a několik důstojníků na zadní palubě a pozorovali vycházející Měsíc, na který byly v tomto čase namířeny jistě zraky celé jedné zemské polokoule.

 Nejlepší mořské dalekohledy ovšem nemohly zachytit projektil v jeho letu, nicméně byla skla všech důstojníků obrácena k lesklé polokouli Měsíce.

 „Je to deset dní, co odrazili,“ pravil Bronsfield, „co se s nimi asi stalo?“

 „Už jsou jistě u cíle na Měsíci,“ zvolal kadet námořního důstojnictví, „a nyní dělají to, co dělá každý cestovatel, když přijde do cizí země, totiž procházejí se.“

 „Když to tvrdíte vy, mladý příteli, tak tomu tak bude,“ odpověděl poručík s úsměvem.

 „Také bych o tom nepochyboval, že tam dorazili,“ podotkl jiný důstojník, „projektil měl dostihnout Měsíc v jeho úplňku dne 5. prosince o půlnoci. Dnes máme 11. prosince, což činí šest dní, a za šestkrát 24 hodin se tam mohli již usadit jak náleží, protože po celý ten čas měli světlo. Vidím je tam na dně nějakého kruhového údolí, u břehu řeky pod stínem košatých stromů, Nicholl se zaměstnává nivelací, Barbicane zapisuje do deníku a Michel Ardan naplňuje měsíční vzduch vůní svých kubánských doutníků.“ „Ano, tak je to!“ zvolal horlivý kadet, nadšený tímto ideálním popisem, jímž jeho představený bavil své kamarády.

 „Může to být!“ odvětil poručík, „nic určitého však nevíme, neboť přímé zprávy nám ještě nedošly.“

 „Odpusťte, pane poručíku,“ namítl kadet, „copak předseda Impey Barbicane by nemohl zaslat zprávu?“ Po této otázce zazněl hlasitý smích důstojníků.

 „Vždyť nemyslím dopis,“ bránil se kadet, „s poštou zde nemáme co dělat.“

 „Myslíš snad, že nám pošle telegram?“ ptal se jeden důstojník ironicky.

 „To ne,“ odvětil horlivě mladík, „vždyť může dát zprávu pomocí signálů.“

 „A jak?“ „Docela snadno. V Rocky Mountains stojí dalekohled, kterým lze na Měsíci rozeznat předměty až na9 stopdlouhé. Naši důmyslní přátelé sestaví na Měsíci alfabetu, sestrojí slova 100 sáhů a věty půl míle dlouhé, a sdělí nám tak své novinky.“ Důstojníci tomuto rozmarnému nápadu přisvědčili, a i sám Bronsfield se vyjádřil, že by se dal provést. Podotkl však, že by také pomocí světla od mohutných parabolických zrcadel odráženého z Měsíce na Zemi se daly poslat určité signály, jen je k tomu potřeba, aby si tam taková zrcadla mohli objednat.

 „Nepochybuji, že naši přátelé nějaký způsob vymyslí,“ řekl jeden z důstojníků, „aby o sobě podali zprávu, a mimoto, jestli žádná nedojde... vždyť na Floridě je dosud v pohotovosti dělo, střelný prach a náboje jsou také k dostání a není tedy nic snadnějšího, než poslat na Měsíc novou výpravu, aby se přesvědčila, co tam naši přátelé dělají.“

 „V tomto případě jsem si jistý,“ řekl poručík Bronsfield, „že sekretář Maston bude první, který je navštíví.“

 „Co by se týkalo mne,“ zvolal ohnivý kadet, „já bych ho hned doprovázel.“

 „To se ví, že najde dostatek účastníků,“ dodal Bronsfield, „jestli to jen trochu půjde, na Měsíc se přestěhuje půl Ameriky.“ Důstojníci Susquehanny se bavili takovými rozpravami až do jedné hodiny po půlnoci. Neexistovala žádná odvážná myšlenka, které by se nedotkli, neboť od těch dob, co Barbicane podnikl a provedl úžasnou výpravu, nezdálo se těmto Američanům nic nemožného. Jedni navrhovali novou vědeckou výpravu, druzí založení měsíční kolonie v jednom z rozkošných měsíčních úvalů, jiní tam vysílali celé vojsko s děly a koňmi, aby dobyli celý měsíční svět.

 V jednu hodinu po půlnoci ještě nebyla olovnice vytažena, bylo ještě ve vodě10000 stopprovazu, a k jeho úplnému navinutí ještě bylo zapotřebí několika hodin. Podle rozkazu měl teď být spuštěn hnací šroub, aby se Susquehanna hnula kupředu.

 V tom okamžiku - bylo to v jednu hodinu a 17 minut po půlnoci - právě, když chtěl poručík Bronsfield sestoupit do své kabiny, vzbudil jeho pozornost jakýsi ostrý avšak vzdálený sykot.

 Jeho druhové i on sám se domnívali, že ten sykot pochází od páry z hnacího stroje, brzy se však přesvědčili, že vychází z výšky vysoko nad stěžni.

 Nezůstal jim ani čas, ptát se, co to je, protože sykot se proměnil v ohlušující lomoz a v povětří bylo vidět velký žhavý projektil, třením o vzdušné vrstvy rozpálený, který se úžasnou rychlostí blížil k mořské hladině.

 Předmět jim rostl před očima, narazil hromovou ranou na přední ležatý stěžeň, který roztříštil jako slabou hůlku a zmizel pod mořskou hladinou se strašlivým zasyčením, a zanechal na místě, kde se ponořil, divoké kruhové vlnění a kotouče vodní páry.

 Stačilo jen několik stop, a ohnivý projektil by byl korvetu prorazil skrznaskrz a byl by ji s mužstvem pohřbil na dně oceánu.

 Kapitán Blomsberry, vyburcován tím lomozem ze svého spánku, vystoupil polooblečen ze své kabiny na palubu a když viděl své důstojníky stát ustrnutím jako zkamenělé, ptal se:

 „S dovolením, pánové, co se stalo?“ Kadet první nabyl dech k odpovědi a vykřikl:

 „Pane kapitáne, to byli ,oni!...“