XVII. KAPITOLA Tycho O šesté hodině večerní prolétl projektil nad jiţním pólem Měsíce ve výšce asi 60 kilometrů, tedy v téţe výšce, v níţ byl při přeletu severního pólu. Eliptická povaha dráhy byla tímto pozorováním potvrzena. V tom se cestovatelé opět náhle ocitli v plném dni, protoţe se jejich aluminiový projektil ponořil do slunečních paprsků. Cestovatelé pozdravili sluneční kotouč, který opět spatřili, trojnásobným nadšeným hurá! Spolu se světlem vyslalo blahodárné Slunce také dlouho postrádané teplo, které brzy proniklo přes aluminiové stěny projektilu a skleněné otvory zbavilo ledového povlaku. Ardan ihned uhasil plynové plameny, aby se ušetřil plyn na další dny, jen úspora kyslíku, který přístroj neustále vyvíjel, nebyla moţná.
„Jaká je to pohoda,“ oddychl si Nicholl, „ocitnout se opět v teple a světle! Jak touţebně asi očekávají obyvatelé Měsíce na obydlené straně východ Slunce.“ „Ovšem,“ dodal Ardan, „v té mrazivé noci by mi málem rozum zmrzl, teprve teď co pookřívám, váţím si Slunce víc neţ kdy jindy, protoţe je původem a pramenem všeho našeho bytí!“ V té chvíli se spodní část projektilu odkláněla od Měsíce tak, ţe se nacházel ve směru velmi protaţené elipsy. Zeměkouli, kdyby byla v úplňku, by bylo odtud velmi dobře vidět, avšak dosud byla ponořena ve slunečních paprscích, a stala se úplně neviditelnou. Jejich pozornost však vábilo jiné divadlo, totiţ pohled na jiţní krajinu Měsíce, kde se svými dalekohledy mohli přiblíţit asi na osminu míle. Neopustili proto výhledy ve stěnách projektilu a bedlivě zaznamenávali vše, co na podivuhodném povrchu Měsíce spatřili.
Hory Dörfel a Leibnitz se zvedaly do výše jako dvě samostatné skupiny a vystupovaly stále jasněji do popředí. První skupina se prostírala od pólu aţ k 84 stupni na východní straně Měsíce, druhá pozoruhodná skupina na východním okraji Měsíce, se táhla aţ k 65. stupni.
Od jejich ostrohranných vrcholů zasahovaly dolů bělolesklé pruhy, které pozoroval i hvězdář Secchi. S mnohem větší jistotou, neţ tento slavný Ital, mohl Barbicane rozeznat jejich povahu.
„To je horský sníh!“ zvolal.
„Sníh?“ zeptal se Nicholl nedůvěřivě.
„Ano, sníh, dokonce celý horský ledovec. Podívej se, jak se od něj odráţí světlo! Ţádná láva, ţádný kámen by neměl ve sluneční záři takový běloskvoucí lesk. Na Měsíci je tedy voda a je tam i vzduch, a i kdyby jich tam bylo sebeméně, výjev, který máme teď jasně před očima, dotvrzuje nevyvratitelně jejich přítomnost na Měsíci.“ V tomto okamţiku nebylo pochyb a jestliţe se Barbicane vrátí zase na Zemi, toto jeho pozorování významně obohatí selenografii.
Hory Dörfel a Leibnitz vystupovaly ze středu méně rozsáhlých rovin, za nimiţ se řadily nepřehledné kruhové hory a propasti. Tyto dva horské hřebeny vynikaly nápadně nad krajinou kruhových hor, a pro cestovatele, vznášející se kolmo nad nimi, bylo snadné jedním pohledem přehlédnout souvislé horské uskupení. Před jejich očima vystupovaly krajiny opět jako na severní straně v jedné bílé záři, bez všech barevných přechodů, protrhané jen černými stíny. Jako by se přes horské vrcholy hnala bouře, tak se pod nimi střídaly hory za horami, pohlíţeli do hlubokých propastí a do labyrintu roklí, na krásné štíty a příkré boky, a vše následkem rychlého a k Měsíci blízkého letu projektilu ubíhalo velmi rychle, jakoby Měsíc sám pod nimi ubíhal.
Avšak přes tuto blízkost nikde nebylo vidět ani stopy lesů nebo jiné rostlinstvo, ani obydlí obyvatel podobných lidem, vše bylo pusté, jediná souvislá, ohromná skála.
Barbicane potvrdil, ţe ráz krajin je u jiţního pólu Měsíce stejný, jako u severního. Stejná směsice kruhových valů a kráterů, podobné pláně, podobné horské hřebeny. Kdyţ si připomeneme, ţe i odvrácená strana Měsíce, pokud bude časem přístupná zraku, má stejnou povahu, vychází z toho, ţe Měsíc má na svém celém povrchu stejnou plastiku, a ţe tedy hory na zemské straně nemohly být způsobeny ţádným přispěním zemské přitaţlivosti, nýbrţ, ţe jak uţ pronesl Arago, ţádný vnější vliv neúčinkoval na vyvinutí se jeho povrchu. Všechny tvary horského povrchu Měsíce jsou tedy výsledkem jeho vlastní činnosti.
Jakkoliv Barbicane a Nicholl na povrchu Měsíce nespatřili nic neţ holou skalní poušť několika údolími poněkud pravidelně rozrytou, Ardan se přece domníval, ţe tam vidí jakési opevněné město. Bylo to na 80. stupni jiţní šířky a 30. stupni západní délky, uskupení skal tam bylo tak pravidelné, ţe skutečně připomínalo vojenské opevnění. Nedaleko odtud se zvedalo kruhové horstvo Short 5646 m vysoké. Ardan svým přátelům popisoval bašty, hradby, příkopy a ulice s takovou přesností, ţe mu málem uvěřili, kdyby je jejich vlastní zrak nepřesvědčil, ţe to, co Ardan povaţoval za skutečné, byl pouhý optický klam.
Brzy zmizela domnělá pevnost za horskou směsicí. Zdálo se, ţe se - projektil stále víc vzdaluje od Měsíce z toho důvodu, ţe v odraţeném slunečním světle obrysy jednotlivých hor stále víc a víc spolu splývaly, měnila se měsíční krajina před tím dopodrobna tak zřetelná, v chaotickou směs nerovnosti, z níţ jen zřetelněji vystupovaly kruhové valy, krátery a roviny.
V tu chvíli se vlevo objevila jedna z nejkrásnějších kruhových měsíčních hor, hora Newton.
Tato hora se tyčí na 77. stupni jiţní šířky a 16. stupni východní délky.
Její střed zaujímá hluboký kráter, z něhoţ se zvedají příkrá úbočí aţ do výšky 7 264 metrů nad ostatní okolí.
Kráter byl černou nedohlednou propastí, na jejíţ dno sluneční paprsky nikdy nepronikly, proto v těchto hlubinách musí panovat neproniknutelná noc na věky věků.
Barbicane prohlásil, ţe nic ani vzdáleně podobného na Zemi není, a ţe jestli je tato hora výsledkem nějakého sopečného výbuchu, musel tento výbuch způsobit nejen zdviţení okrajů kráteru, ale i propadnutí kráteru samotného.
„Co se mne týče,“ řekl Ardan, „připouštím, ţe můţeš mít pravdu.“ Několik minut poté se projektil vznášel nad kruhovou horou Moret.
V povzdálí zůstaly vrcholy hory Blankanus, a okolo půl osmé večer byl dosaţen kruhový val Klavius.
Tento kruhový val, nacházející se na 58. stupni jiţní šířky a 15. stupni východní délky, je největší na Měsíci, jeho výška je 7 091 metrů.
Naši cestovatelé, byli v tom okamţiku ve výšce asi 400 kilometrů nad Měsícem, který svými dalekohledy přiblíţili na 4 kilometry, hleděli přímo do středu horského jícnu.
„Sopky na Zemi,“ poznamenal Barbicane, „jsou proti těmto sopkám jen krtčí hromádky. Staré sopečné jícny Vesuvu a Etny nejsou širší neţ 6000 metrů, ve Francii dosahuje vyhaslý kráterový jícen Kantal 15 000 m, a na Cejlonu, kde je největší na světě, 105 000 metrů, avšak co je to proti kráteru Klavius.“ „Jak široký je jeho kráter?“ zeptal se Ardan. „Víc neţ 210 kilometrů,“ odpověděl Barbicane.
„Tento kráter je sice největší na Měsíci, avšak jsou tady ještě jiné kruhové hory, které mají 150, 140 nebo 100 km v průměru.“ „Pánové,“ zvolal Ardan, „to by byla mela, kdyby všechny tyto vyhaslé jícny najednou zase obţivly a začaly vyvrhovat plameny a lávu. Z našeho místa by byl na tu vřavu velkolepý pohled! Nyní nevidíme tam dole nic neţ vyprahlá ohniště, nic neţ rozmetaná prázdná pouzdra vypálených raket!“ Barbicane neodpovídal na tyto deklamace, nýbrţ stopoval při rychlém letu projektilu ohromné boky kruhového valu, jehoţ temena se tyčila nad vnitřní plání aţ do výšky Mont Blanku a sledoval řady četných malých kráterových homolí, které byly roztroušeny po kruhové planině. V okolí té hory nebylo vidět nic neţ pusté skály, roztroušené útesy a jako kusy hor, zbytky výbuchem rozmeteného pohoří.
Projektil letěl stále kupředu. Kruhové valy, jícny, klikaté vrcholy se neustále střídaly, nebylo tam však vidět ţádné pláně, ţádné „moře“, nýbrţ před jejich zrakem se prostíralo jakési nekonečné Švýcarsko nebo Norsko. Konečně uprostřed této kostrbaté krajiny se objevila mohutná skvělá hora, nejkrásnější a nejnápadnější na jiţní polokouli. Byla to hora pojmenovaná na počest slavného dánského astronoma - Tycho de Brahe.
Kaţdému, kdo pozoruje Měsíc, je za úplňku tato hora nápadná jako místo jasně se skvoucí, asi šestinu měsíčního povrchu od jiţního kraje vzdálené.
Našim cestovatelům se však toto místo jevilo jako horský cirkus mající v průměru 80 km, s valem 7 500-9 000 metrů vysokým a obklopenou asi 35 km širokou obrubou. Z této obruby vycházely na všechny strany světlé pruhy, zpočátku tak hustě vedle sebe, ţe se jevily takřka jako souvislá bílá záře, která se teprve dále rozbíhala aţ ke kraji Měsíce a k jeho středu.
Světlo, které hora vysílala, bylo tak silné, ţe naši pozorovatelé museli své dalekohledy přitemnit barevnými skly, aby jeho záři vydrţeli.
Ardan byl celý u vytrţení, porovnával horu Tycho s vřídlem, z něhoţ se roztékají proudy ţhnoucího stříbra, se světlometem, z něhoţ tryskaly světelné paprsky v divukrásných kaskádách.
Hora Tycho náleţí, tak jako hora Koperník a Aristarch, k paprskovým horám, o nichţ jiţ dříve bylo hovořeno, a jejich světlé paprskové pruhy nepochybně nejsou nic jiného, neţ vynikající ţíly lesklé krystalické hmoty, od níţ se světlo odráţí jak od zrcadlových ploch. Místo, kde tato krásná hora stojí, je na 43. stupni jiţní šířky a 12. stupni východní délky.
Vzdálenost, v níţ se naši cestovatelé od jejich temen nacházeli, nebyla tak značná, aby největší díl podrobností nerozeznali, ačkoliv jim vadil silný odlesk odraţeného světla. Na horském valu, který obstupuje kráter, se zvedají příKré skalní stěny na jeho obou stranách, jako ohromné terasy, nad vnitřní plochou kráterů se zvedá západní hřeben valu nejméně 7 500 m vysoký, uprostřed valu pak stojí osamocená kuţelová hora asi 2 850 metrů vysoká. Ţádná soustava pevností by nedosahovala této přirozené bezpečnosti tvrze. Město na dně kruhové pláně zaloţené uvnitř valu, by bylo zcela nedobytné. Nepřístupné, nebetyčné skalní stěny by stoupaly kolem tohoto města, střídaly by se s malebnými roklemi a obstupovaly by pláň dost velkou, aby se v něm mohlo vytvořit sídlo rozumných tvorů.
Samotná pláň, či dno kruhové hory, nebyla nijak jednotvárná. Naši cestovatelé na něm rozeznali kromě výrazného kuţelu uprostřed ještě jiné menší, kopce a útvary, kterých by se mohlo pouţít jako nejpříhodnějších míst pro velkolepá stavitelská díla. Na jednom z nich by mohl stát chrám, na jiném velkolepé muzeum, třetí se jevil jako přirozené podnoţí obrovské sochy, a nad vším panoval střední kuţel, jakoţto přirozená tvrz, s níţ se dala přehlédnout celá okolní pláň a velkolepá krajina kruhového valu.
„Jak znamenité město by se dalo zaloţit v tomto horském věnci,“ zvolal Ardan s nadšením, „město zasvěcené pokoji a míru, vědě a umění, zbavené veškeré zrady, hlouposti a pozemské nicotnosti! Jak spokojeně by zde ţili všichni, jimţ se zhnusilo měšťáctví, komediantství a mamonářství lidské společnosti! Hle, sem se schovejte všichni, kdo nenacházíte potřebný klid mezi lidmi!“ „Všichni?“ namítal suše Barbicane, „příteli, pro pozemské nespokojence by nebylo dost místa na celém Měsíci!“
