×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Do měsíce - Jules Verne, XVI. KAPITOLA Jižní polokoule

XVI. KAPITOLA Jižní polokoule Projektil právě vyvázl z velikého a nenadálého nebezpečí. Kdo by si pomyslel, že se tu setkají s meteorem! Tato bludná tělesa mohla plným právem nahánět našim cestovatelům dost strachu. Znamenala zrovna tolik jako pro mořeplavce podmořská skaliska, jenže naši cestovatelé na tom byli hůř protože nemohli zabránit případné srážce. Avšak naši dobrodruzi si z toho mnoho nedělali, a to zejména proto, že nádherné divadlo výbuchu kosmického meteoru jim poskytlo příležitost alespoň na několik sekund nahlédnout neproniknutelným závojem tmy na tajemnou stranu Měsíce. V okamžiku tohoto záblesku se jim tam ukázaly pevniny, moře i lesy. Že by přece jen tato polovina atmosféry Měsíce obsahovala nějaké molekuly života?

Bylo půl čtvrté hodiny odpoledne. Projektil sledoval svou křivočárnou dráhu kolem Měsíce. Bylo otázkou zda se opět tato dráha nezměnila přitažlivostí posledního meteoru? Tato obava nebyla bez důvodů.

Je jisté, že se projektil musel, podle zákona přitažlivosti, pohybovat po jedné z matematických křivek, hyperboly, paraboly nebo elipsy.

Barbicane se přikláněl k domněnce, že se pohybuje po parabolické dráze a v tom případě se brzy musel dostat ze stínu Měsíce na jeho opačnou osvětlenou stranu. Stín Měsíce není široký, protože jeho vzdálenost od Slunce je tak veliká, a jeho průměr v porovnání s průměrem Slunce tak malý, a proto doba kdy se projektil vynoří ze stínu, nemohla tedy být příliš vzdálena. Dráha i rychlost projektilu však byly neznámé a v temnotě nebylo možné učinit potřebné pozorování k jejich zjištění. Proto svírala naše cestovatele trapná nejistota. Každým okamžikem se mohli nadít nové nepředvídané události, která pro jejich osud mohla být rozhodující.

Okolo páté hodiny rozdělil Ardan svačinu, několik kusů chleba a studeného masa, kterou přátelé narychlo snědli, přitom se od skel ve stěně ani nehnuli. Stírali z nich ledový povlak, který se ze sražené vlhkosti dechu neustále obnovoval.

Bylo pět hodin a čtyřicet pět minut odpoledne, když Nicholl svým ručním dalekohledem odkryl na jižní straně Měsíce ve směru, kam se projektil pohyboval, několik jasných bodů, které předtím na černé nebeské obloze nepozoroval. Tyto body se množily a poznenáhlu přecházely v třesoucí se tenkou, světlou čáru s přibývající jasností.

Nebylo možné se mýlit, nebyl to ani meteor, ani snad sopečný výbuch na Měsíci.

„Podívejte, východ Slunce!“ zvolal Barbicane.

„Jakže? Slunce?“ divili se Nicholl i Ardan.

„Ano, přátelé, to je záře vycházejícího Slunce, která pozlacuje vrcholy hor na nejzazším kraji Měsíce, patrně se blížíme k jeho jižnímu pólu!“ „Prolétli jsme tedy již celý prostor mezi severním a jižním pólem Měsíce a letíme kolem něho?“ ptal se Ardan. „Ano, statečný Micheli.“ „Tedy žádná hyperbola, žádná parabola! Už se nemusíme obávat nekonečných křivek!“ „Nemusíme, letíme v uzavřené křivce.“ „A ta se jmenuje?“ „Elipsa. Místo abychom zabloudili někam do meziplanetárního prostoru, nese nás projektil po eliptické dráze kolem Měsíce.“ „To se tedy naše loď stala oběžnicí Měsíce!“ „Ano, nyní jsme měsícem Měsíce. Avšak je nutno podotknout,“ dodal Barbicane, „že jsme ztraceni tak jako tak.“ „Jen jestli je tomu doopravdy tak,“ řekl bezstarostně Francouz, „nemiluji jednotvárnost.“ Impey Barbicane měl pravdu. Jestliže se projektil skutečně pohyboval po eliptické dráze, nemohl by se z ní již nikdy vymanit a stal by se oběžnicí, podřízenou Měsíci, obývanou třemi cestovateli, kteří by pro nedostatek vzduchu brzy zahynuli. Barbicane ovšem z této okolnosti nemohl mít radost.

Nicméně, nepodléhali strachu, všichni tři začali s netajeným uspokojením pozorovat osvětlenou část Měsíce. Možná, že podmínky jejich života potrvají ještě dost dlouho na to, aby mohli spatřit zeměkouli v plné sluneční záři a že jí budou moci poslat ještě poslední pozdrav na rozloučenou. Potom bude jejich vesmírná loď jen tmavá, mrtvá hmota, pohybující se po stále stejné dráze kolem Měsíce, poháněná setrvačnou silou prvního nárazu a neustále působící měsíční přitažlivosti. Jedinou útěchu měli v tom, že se konečně dostanou z tohoto příšerného stínu a zase ucítí blahodárné účinky slunečního tepla a světla.

Světlý pruh, který Barbicane rozpoznal jako horské vrcholy, se přibližoval stále víc a víc, až zřetelně vystupovaly jednotlivé obrysy pohoří. Byly to jmenovitě hory Dörfel a Leibnitz, které čněly blíž jižního pólu Měsíce. Barbicane a Nicholl ihned začali měřit výšku těchto hor. Využili přitom zkušeností získaných od hvězdářů, provedli výpočty tak přesně, že sotva existovala na Zemi hora, jejíž výška by byla spolehlivěji vypočtena, než výška těchto velkých měsíčních vrcholů.

Způsob, kterým se provádí toto měření, je trojí. Pozoruje se měsíční hora, když za ni zachází Slunce a již jen její vrchol jako osvětlená tečka vyniká nad noční planinou, hvězdáři změří její vzdálenost v oblouku čili úhlu od rozhraní světla a tmy v tom okamžiku, když zhasíná, tedy když dostává poslední paprsek slunce. Pak se stává tangensem měsíčního povrchu a z jeho délky a z poměru ke známé délce měsíčního průměru lze vypočítat výšku hory nad rovinou.

Už Galilei a Hevelius určili tímto způsobem výšku několika bodů dost přesně, a to v době, ve které o měření výšek hor byla ještě značná nejistota.

Druhý způsob měření je použití profilů, tento způsob se však hodí jen pro hory nalézající se na obvodu Měsíce, tak vypočítali Müdler a Schmidt výšku hor, Dörfel a Leibnitz mezi1260 ma1430 m, Barbicane i Nicholl toto měření nyní svým pozorováním potvrdili.

Třetí nejčastěji používaný způsob je využití stínu měsíční hory, přičemž se měří délka stínu a vzdálenost stinného předmětu od rozhraní světla.

Tento způsob vymyslel slavný hvězdář Olbers pro svého přítele Schröttera, Müdler a Beer pak změřili tímto způsobem na 1100 bodů a podali první všeobecný nástin měsíčního terénu.

Jsou však hory, které nelze změřit. Jejich stín totiž nikde nedopadá na rovinu, nýbrž na jiné hory. V těchto případech se musíme spokojit s přibližným odhadem.

Také nesmíme zapomenout, že na Měsíci neexistuje ta všeobecná a společná plocha, kterou na Zemi poskytuje mořská hladina, nýbrž výška měsíčních hor se vždy vztahuje jen k té rovině, ve které byla délka stínu měřena, jestliže však není jedna taková rovina mnohem vyšší nebo nižší než druhá, to není známo, dokonce je to někdy pravděpodobné.

Porovnáním měření v různých časových intervalech téže hory je zřejmé, že výška některých pohoří na Měsíci je lépe známa než výška mnohých hor na zemi. Tak například výška hory Kallippus je známá až na 1/49 omylu, Peak na Tenerife však jen na 1/210.

Aby pak pozemské horstvo dosáhlo téhož poměru jako horstvo na Měsíci, muselo by dosahovat výšky větší než šest a půl míle. Podle tohoto poměru jsou pouze v Himálaji tři hory vyšší než na Měsíci totiž Mount Everest, vysoká8 847 m, Kančendženga, vysoká8 588 m, Dhaulágiri8 187 m. Hory Dodel a Leibnitz na Měsíci se rovnají výškou Dževahiru rovněž v Himálaji, totiž7 603 m. Hory Newton, Kasatus, Kurtius, Short, Tycho, Klavius, Blankanus, Endymion, nejdůležitější z Kavkazu a Apenin, jsou vyšší nežli Mont Blanc,4 810 mvysoký.

Stejně vysoké jako Mont Blanc jsou hory Moret, Theofil, Kateřina, jako Monte Rosa, totiž4 636 m, Picolomini, Werner, Harpalus, jako hora Cervin, vysoká4 522 m, jsou Makrob, Eratosthenes, Albatek, Delambr, Tenerife ve výši3 710 mse vyrovnává horám Bacon, Cysatus, Filotaus a alpské vrcholy, výšky hory Mont Perdy v Pyrenejích, totiž3 351 m, dosahují Romer a Boguslawski, Etně, vysoké3 237 m, vyrovnávají se Herkules, Atlas a Furnerius. To jsou vrcholy, s nimiž lze co do výšky srovnat pouze hory na Měsíci. Však také dráha projektilu vedla právě nad onu hornatou končinu jižní polokoule, kde se tyčí nejvýznamnější skupiny měsíčních horstev.


XVI. KAPITOLA

Jižní polokoule

 

 Projektil právě vyvázl z velikého a nenadálého nebezpečí.

 Kdo by si pomyslel, že se tu setkají s meteorem! Tato bludná tělesa mohla plným právem nahánět našim cestovatelům dost strachu. Znamenala zrovna tolik jako pro mořeplavce podmořská skaliska, jenže naši cestovatelé na tom byli hůř protože nemohli zabránit případné srážce. Avšak naši dobrodruzi si z toho mnoho nedělali, a to zejména proto, že nádherné divadlo výbuchu kosmického meteoru jim poskytlo příležitost alespoň na několik sekund nahlédnout neproniknutelným závojem tmy na tajemnou stranu Měsíce. V okamžiku tohoto záblesku se jim tam ukázaly pevniny, moře i lesy. Že by přece jen tato polovina atmosféry Měsíce obsahovala nějaké molekuly života?

 Bylo půl čtvrté hodiny odpoledne. Projektil sledoval svou křivočárnou dráhu kolem Měsíce. Bylo otázkou zda se opět tato dráha nezměnila přitažlivostí posledního meteoru? Tato obava nebyla bez důvodů.

 Je jisté, že se projektil musel, podle zákona přitažlivosti, pohybovat po jedné z matematických křivek, hyperboly, paraboly nebo elipsy.

 Barbicane se přikláněl k domněnce, že se pohybuje po parabolické dráze a v tom případě se brzy musel dostat ze stínu Měsíce na jeho opačnou osvětlenou stranu. Stín Měsíce není široký, protože jeho vzdálenost od Slunce je tak veliká, a jeho průměr v porovnání s průměrem Slunce tak malý, a proto doba kdy se projektil vynoří ze stínu, nemohla tedy být příliš vzdálena. Dráha i rychlost projektilu však byly neznámé a v temnotě nebylo možné učinit potřebné pozorování k jejich zjištění. Proto svírala naše cestovatele trapná nejistota. Každým okamžikem se mohli nadít nové nepředvídané události, která pro jejich osud mohla být rozhodující.

 Okolo páté hodiny rozdělil Ardan svačinu, několik kusů chleba a studeného masa, kterou přátelé narychlo snědli, přitom se od skel ve stěně ani nehnuli. Stírali z nich ledový povlak, který se ze sražené vlhkosti dechu neustále obnovoval.

 Bylo pět hodin a čtyřicet pět minut odpoledne, když Nicholl svým ručním dalekohledem odkryl na jižní straně Měsíce ve směru, kam se projektil pohyboval, několik jasných bodů, které předtím na černé nebeské obloze nepozoroval. Tyto body se množily a poznenáhlu přecházely v třesoucí se tenkou, světlou čáru s přibývající jasností.

 Nebylo možné se mýlit, nebyl to ani meteor, ani snad sopečný výbuch na Měsíci.

 „Podívejte, východ Slunce!“ zvolal Barbicane.

 „Jakže? Slunce?“ divili se Nicholl i Ardan.

 „Ano, přátelé, to je záře vycházejícího Slunce, která pozlacuje vrcholy hor na nejzazším kraji Měsíce, patrně se blížíme k jeho jižnímu pólu!“

 „Prolétli jsme tedy již celý prostor mezi severním a jižním pólem Měsíce a letíme kolem něho?“ ptal se Ardan.

 „Ano, statečný Micheli.“

 „Tedy žádná hyperbola, žádná parabola! Už se nemusíme obávat nekonečných křivek!“

 „Nemusíme, letíme v uzavřené křivce.“

 „A ta se jmenuje?“

 „Elipsa. Místo abychom zabloudili někam do meziplanetárního prostoru, nese nás projektil po eliptické dráze kolem Měsíce.“

 „To se tedy naše loď stala oběžnicí Měsíce!“

 „Ano, nyní jsme měsícem Měsíce. Avšak je nutno podotknout,“ dodal Barbicane, „že jsme ztraceni tak jako tak.“

 „Jen jestli je tomu doopravdy tak,“ řekl bezstarostně Francouz, „nemiluji jednotvárnost.“ Impey Barbicane měl pravdu. Jestliže se projektil skutečně pohyboval po eliptické dráze, nemohl by se z ní již nikdy vymanit a stal by se oběžnicí, podřízenou Měsíci, obývanou třemi cestovateli, kteří by pro nedostatek vzduchu brzy zahynuli. Barbicane ovšem z této okolnosti nemohl mít radost.

 Nicméně, nepodléhali strachu, všichni tři začali s netajeným uspokojením pozorovat osvětlenou část Měsíce. Možná, že podmínky jejich života potrvají ještě dost dlouho na to, aby mohli spatřit zeměkouli v plné sluneční záři a že jí budou moci poslat ještě poslední pozdrav na rozloučenou. Potom bude jejich vesmírná loď jen tmavá, mrtvá hmota, pohybující se po stále stejné dráze kolem Měsíce, poháněná setrvačnou silou prvního nárazu a neustále působící měsíční přitažlivosti. Jedinou útěchu měli v tom, že se konečně dostanou z tohoto příšerného stínu a zase ucítí blahodárné účinky slunečního tepla a světla.

 Světlý pruh, který Barbicane rozpoznal jako horské vrcholy, se přibližoval stále víc a víc, až zřetelně vystupovaly jednotlivé obrysy pohoří. Byly to jmenovitě hory Dörfel a Leibnitz, které čněly blíž jižního pólu Měsíce. Barbicane a Nicholl ihned začali měřit výšku těchto hor. Využili přitom zkušeností získaných od hvězdářů, provedli výpočty tak přesně, že sotva existovala na Zemi hora, jejíž výška by byla spolehlivěji vypočtena, než výška těchto velkých měsíčních vrcholů.

 Způsob, kterým se provádí toto měření, je trojí. Pozoruje se měsíční hora, když za ni zachází Slunce a již jen její vrchol jako osvětlená tečka vyniká nad noční planinou, hvězdáři změří její vzdálenost v oblouku čili úhlu od rozhraní světla a tmy v tom okamžiku, když zhasíná, tedy když dostává poslední paprsek slunce. Pak se stává tangensem měsíčního povrchu a z jeho délky a z poměru ke známé délce měsíčního průměru lze vypočítat výšku hory nad rovinou.

 Už Galilei a Hevelius určili tímto způsobem výšku několika bodů dost přesně, a to v době, ve které o měření výšek hor byla ještě značná nejistota.

 Druhý způsob měření je použití profilů, tento způsob se však hodí jen pro hory nalézající se na obvodu Měsíce, tak vypočítali Müdler a Schmidt výšku hor, Dörfel a Leibnitz mezi1260 ma1430 m, Barbicane i Nicholl toto měření nyní svým pozorováním potvrdili.

 Třetí nejčastěji používaný způsob je využití stínu měsíční hory, přičemž se měří délka stínu a vzdálenost stinného předmětu od rozhraní světla.

 Tento způsob vymyslel slavný hvězdář Olbers pro svého přítele Schröttera, Müdler a Beer pak změřili tímto způsobem na 1100 bodů a podali první všeobecný nástin měsíčního terénu.

 Jsou však hory, které nelze změřit. Jejich stín totiž nikde nedopadá na rovinu, nýbrž na jiné hory. V těchto případech se musíme spokojit s přibližným odhadem.

 Také nesmíme zapomenout, že na Měsíci neexistuje ta všeobecná a společná plocha, kterou na Zemi poskytuje mořská hladina, nýbrž výška měsíčních hor se vždy vztahuje jen k té rovině, ve které byla délka stínu měřena, jestliže však není jedna taková rovina mnohem vyšší nebo nižší než druhá, to není známo, dokonce je to někdy pravděpodobné.

 Porovnáním měření v různých časových intervalech téže hory je zřejmé, že výška některých pohoří na Měsíci je lépe známa než výška mnohých hor na zemi. Tak například výška hory Kallippus je známá až na 1/49 omylu, Peak na Tenerife však jen na 1/210.

 Aby pak pozemské horstvo dosáhlo téhož poměru jako horstvo na Měsíci, muselo by dosahovat výšky větší než šest a půl míle. Podle tohoto poměru jsou pouze v Himálaji tři hory vyšší než na Měsíci totiž Mount Everest, vysoká8 847 m, Kančendženga, vysoká8 588 m, Dhaulágiri8 187 m. Hory Dodel a Leibnitz na Měsíci se rovnají výškou Dževahiru rovněž v Himálaji, totiž7 603 m. Hory Newton, Kasatus, Kurtius, Short, Tycho, Klavius, Blankanus, Endymion, nejdůležitější z Kavkazu a Apenin, jsou vyšší nežli Mont Blanc,4 810 mvysoký.

 Stejně vysoké jako Mont Blanc jsou hory Moret, Theofil, Kateřina, jako Monte Rosa, totiž4 636 m, Picolomini, Werner, Harpalus, jako hora Cervin, vysoká4 522 m, jsou Makrob, Eratosthenes, Albatek, Delambr, Tenerife ve výši3 710 mse vyrovnává horám Bacon, Cysatus, Filotaus a alpské vrcholy, výšky hory Mont Perdy v Pyrenejích, totiž3 351 m, dosahují Romer a Boguslawski, Etně, vysoké3 237 m, vyrovnávají se Herkules, Atlas a Furnerius. To jsou vrcholy, s nimiž lze co do výšky srovnat pouze hory na Měsíci. Však také dráha projektilu vedla právě nad onu hornatou končinu jižní polokoule, kde se tyčí nejvýznamnější skupiny měsíčních horstev.