XIX. KAPITOLA Boj proti nemožnému Barbicane a jeho přátelé dlouho pohlíželi v němém přemýšlení na svět, do něhož jim bylo dopřáno nahlédnout jen ze vzdálenosti jako Mojžíšovi na zaslíbenou kananejskou zemi, aniž by se mohli oddat naději, kdy do ní dorazí. Mezitím se poloha projektilu změnila, když jeho spodní část dříve namířená k Měsíci, se pomalu vychýlila tak, že mířil k Zemi.
Tato podstatná změna, kterou nejdříve zpozoroval Barbicane, způsobila v našich cestovatelích nemalé vzrušení. Jestliže se projektil pohybuje kolem Měsíce po eliptické dráze, proč k němu neobrací neustále tutéž stranu, jak to dělá Měsíc k zeměkouli? Tady vězela nějaká zvláštní záhada.
Podle směru a rychlosti projektilu se dalo soudit, že se pohybuje po zakřivené dráze, jejíž povaha nyní při vzdalování od Měsíce je stejná, jaká byla při přibližování k němu. Nepochybně letí po eliptické dráze velmi protažené, která sahá až k obojetnému bodu, kde je přitažlivost Země a Měsíce v rovnováze.
To byly nutné závěry, které učinil Barbicane na základě pozorovaných jevů, a s nimiž oba jeho druhové zcela souhlasili.
Hovor se nyní točil jen kolem tohoto předmětu.
„Až se do toho obojetného bodu dostaneme, co se z nás stane?“ zeptal se Ardan.
„To nevím,“ odpověděl Barbicane suše.
„Ale nějaká domněnka je přece možná?“ „Domněnky jsou možné dvě,“ odvětil Barbicane, „buď nebude rychlost projektilu dostatečná, aby obojetný bod přeletěl, a pak uvázneme navěky v onom bodu…“ „To bychom tomu dali, přidržím se raději druhé domněnky, ať je jakákoliv,“ horlil Ardan. „Protože bude rychlost projektilu dostatečná k dalšímu pohybu, a pak budeme navěky létat kolem Měsíce.“ „Pěšky jako za vozem,“ hořekoval Ardan, „to je pěkné nadělení stát se podruhem chlapa, jehož jsme dosud považovali za svého služebníka!“ Ani Barbicane ani Nicholl neodpověděli. „Vy mlčíte?“ zvolal netrpělivě Ardan.
„Nevím, co bychom měli ještě říci,“ řekl Nicholl.
„Copak se nemůžeme o něco pokusit?“ „Nemůžeme,“ odvětil Barbicane, „máš snad odvahu podniknout boj proti nepřekonatelné moci?“ „Proč bych neměl odvahu? Jeden Francouz a dva Američané by dohromady neměli mít tolik odvahy, že by se slovem síla dali odstrašit?“ „Nu, a co chceš dělat?“ „Chci řídit ten pohyb, který nás dále unáší.“ „Ty ho chceš řídit?“ „Ano!“ řekl Ardan, „řídit a natáčet, a byl by v tom kozel, abychom nedoletěli tam, kam chceme doletět.“ „A jak to provedeš?“ „To je vaše věc, vy učenci. Byli byste to pěkní dělostřelci, kdybyste nebyli pány svého projektilu! Kdyby projektil měl poroučet vám, a ne vy jemu, pak by vás měli nabít do děla místo projektilu. Jste mi to pěkní ptáčkové! Nyní nevědí, kde jim hlava stojí, ale mne za nos vodit, to umějí!“ „Za nos vodit!“ vykřikli Barbicane a Nicholl, „co tím chceš říci?“ „Vždyť není tak zle,“ chlácholil je Ardan, „já proti té procházce nic nemám, ale jde mi o vás, a proto mám za to, abychom se co nám naše síly stačí, přičinili o to, aby ten prožluklý projektil již někam spadl, ať si je to kam chce.“ „Ale vždyť my také nic jiného nechceme,“ odpověděl Barbicane „jenže nemáme projektil nijak ve své moci!“ „A nebylo by nijak možné, změnit jeho směr?“ „Ne.“ „Nebo jeho rychlost zmenšit?“ „Také ne.“ „Nebo mu také alespoň ulehčit jako se ulehčuje lodi, která má příliš velký náklad?“ „A čím bys jí ulehčil? Nemáme s sebou žádnou zátěž,“ řekl Nicholl, „snad by potom letěla ještě rychleji.“ „Letěla by pomaleji,“ tvrdil Ardan. „Rychleji,“ tvrdil Nicholl.
„Ani pomaleji ani rychleji,“ vysvětlil Barbicane, „protože se pohybujeme v skoro prázdném prostoru, v němž vlastní váha projektilu na větší nebo menší rychlost nemá vliv.“ „Pak nám tedy nezbývá nic než jediná věc,“ řekl Ardan. „A ta je?“ ptal se Nicholl.
„Abychom se najedli!“ odpověděl neohrožený Francouz, který se vždy vytasil s tímto nápadem, kdykoliv se vyskytly zlé okolnosti.
Skutečně, nemohl mít tento výkon, totiž požití pokrmu, žádný vliv na směr projektilu, nebyla příčina ho uskutečnit, dokonce se zřetelem na stav žaludku, již poněkud zanedbaný, byl ten výkon i výhodný.
Nedá se popřít, že měl Ardan někdy velmi dobré nápady.
Naši přátelé se dali do jídla ve dvě hodiny po půlnoci. Co jim však záleželo na tom, kolik je hodin? Ardan rozdělil masité lahůdky a přištědřil lahví výborného vína. Jestliže se jim pak v hlavě zrodily lepší myšlenky, nebyl v tom zajisté ohnivý mok bez účasti. Po jídle začalo opět pozorování. Předměty vyhozené z projektilu letěly ještě za ním, důkaz, že projektil skrze žádný hustší vzduch na zadní straně Měsíce neprošel, protože by se jeho odporem pohyb menších předmětů musel opozdit. Na zemské straně nebylo dosud nic vidět. Země byla v ten čas teprve v prvním dni nastávajícího osvětlení, protože minulou půlnoc se nacházela v novozemí, a dva dny ještě musí uplynout, aby se její srpek stal nepatrným a aby mohl sloužit k stanovení času.
Ze strany Měsíce se řinulo světlo plnými proudy, Měsíc zářil v úplňku uprostřed nesčíslného množství hvězd, jejichž záře nezeslabila jeho jasnost. Jeho roviny se prostíraly jako přišedivělé pláně, zrovna tak, jak je možné je vidět ze Země, a v hornaté části se leskla znamenitá hora Tycho a převyšovala svým leskem celé okolí.
Barbicane nebyl dosud schopen, aby změřil rychlost projektilu, když uvážil všechny okolnosti, dospěl k tomu výsledku, že rychlost projektilu se zmenšuje.
Neboť, jestliže projektil obíhá kolem Měsíce, musí tedy být jeho dráha eliptická. Dráha je nutným výsledkem mechanických zákonů, které vládnou celým hmotným světem a vůbec žádné výjimky nepřipouštějí. Všechny uzavřené dráhy nebeských těles mají podobu eliptických drah, platí to o měsících, které krouží kolem planet, o planetách, které obíhají kolem Slunce, o kometách, které mají dráhy kolem Slunce uzavřené. Proč by tedy projektil Gun-Clubu činil v tomto ohledu výjimku?
Měsíc, kolem kterého se projektil po eliptické dráze pohyboval, se nacházel v jednom ohnisku elipsy, a podle toho měl projektil jednu největší a jednu nejmenší vzdálenost od Měsíce. Jak učí zákon pohybu, je rychlost v eliptické dráze největší, když se nachází letící předmět v největší blízkosti k ohnisku a naopak je nejmenší, když se nachází v největší vzdálenosti, což dokázal nesmrtelný Kepler, že plocha, která proběhne v jistém čase průvodce planet pohybujících se v elipsách, je ve všech polohách stejná.
Barbicane měl tedy pravdu, když se domníval, že projektil v té míře, jak se od Měsíce vzdaluje, také pozbývá svoji rychlost a že by ovšem musel ztratit všechen pohyb, kdyby dosáhl obojetného bodu, tolik síly v sobě neměl, aby nemohl překročit místo, kde je přitažlivost Země a Měsíce v rovnováze.
Barbicane přemýšlel, jaké následky by v jednom nebo druhém případě nastaly. Najednou se začal Ardan rukama ohánět a křičet: „U všech čertů! Jací jsme to blázni!“ „Nechci tvrdit, že nemáš pravdu,“ řekl Barbicane, „ale řekni, co tě najednou tak dopálilo?“ „Protože máme v rukou prostředek, abychom rychlost projektilu zmenšili a přece nás ještě nenapadlo ho použít!“ „Jaký je to prostředek?“ „Není to nic jiného, než zužitkování zpátečního nárazu střely, kterou máme přichystanou.“ „Z toho si slibuješ nějaký prospěch?“ „Dosud jsme se o to nepokusili, učiňme tedy ten pokus,“ podotkl Barbicane. „A kdy?“ zeptal se Ardan.
„Až nastane ten pravý okamžik, kdy nám může být ten náraz užitečný. Když uvážíme, že náš projektil má polohu se zřetelem k Měsíci poněkud šikmou, musíme vyčkat, až se postaví zrovna kolmo k Měsíci. Vždyť si Ardan přeje, abychom se dostali na Měsíc, není to pravda?“ „Ano, je to tak.“ „Spodek projektilu se obrací z příčin nám dosud neznámých k Zemi, až dosáhne obojetného bodu, kde jeho rychlost bude nejmenší nebo docela žádná, pak se jeho vrchol obrátí zrovna k Měsíci, a pak nastane okamžik k výstřelu, jehož zpáteční náraz by mohl projektil uvést do opačného směru.“ „Výborně!“ zvolal Ardan. „Čekejme tedy trpělivě,“ pravil Barbicane, „mám za to, že ještě všechna naděje nezmizela, abychom přece dosáhli svého cíle.“ „Sláva předsedovi!“ křičel Ardan, jen Nicholl krčil rameny, protože právě přemýšlelo tom, že Měsíc nemá žádné živé tvorstvo, a že proto přistáním na Měsíci vlastně nebude ničeho dosaženo, než nového nebezpečí. Avšak Ardan a Barbicane plni naděje nepřipustili si v této záležitosti žádné starosti.
Nyní nastala otázka, kdy bude dosažen obojetný bod, aby se mohlo využít zpátečního nárazu! Pro ten případ začal Barbicane prohlížet zápisky na první polovině dráhy, aby nynější polohu projektilu srovnal s předešlou. Protože by patrně muselo, když předpokládáme pravidelnou elipsu dráhy, uplynout zrovna tolik času od proběhnutí projektilu z jižního pólu k obojetnému bodu, jak uplynulo předtím od obojetného bodu až k dosažení severního pólu Měsíce, Barbicane vypočetl, že okamžik, kdy projektil opět dosáhne obojetného bodu, nastane o jedné hodině po půlnoci mezi7. a8. prosincem. Nyní byly právě tři hodiny po půlnoci mezi6. a7. prosincem, projektil tedy dosáhne onoho bodu za 22 hodin.
Střela s nábojem, která měla dříve zmírnit pád na Měsíc, byla opatrně prohlédnuta a k vypálení připravena za zcela opačným účelem.
Všechna pozornost byla soustředěna k okamžiku, kdy se měl osud cesty konečně rozhodnout.
Pozorování hvězd a Měsíce v té době již nevábilo.
„Protože máme nyní trochu času,“ řekl Nicholl, „učiním nějaký návrh.“ „Jaký?“ tázal se Barbicane. „Jen ať je to něco řízného,“ podotkl Ardan.
„Řízného to právě nic není,“ odpověděl Nicholl, „ale užitečného, už je to dávno, co jsme se pořádně nevyspali, navrhuji tedy, abychom si mezi tím, než se dostaneme do obojetného bodu, lehli a vyspali se.“ „Co tě napadá, teď spát!“ namítal Ardan. „Dělej co chceš,“ pravil Nicholl, „mně se už víčka zavírají, já budu spát.“ To řekl, natáhl se na pohovku a usnul.
„Nicholl nemá zlé nápady,“ podotkl Barbicane, „mám za to, že jsem hoden jej napodobit.“ A za několik minut se přimísil jeho basový chrapot k Nichollovu barytonu.
„Co mně zbývá dělat,“ řekl pak Ardan sám k sobě, „ti učenci mají přece někdy praktický nápad.“ Natáhl své dlouhé nohy na druhou pohovku, vložil si ruce pod hlavu a také usnul.
Spaní nebylo však ani trvalé ani pokojné. Tisíce myšlenek vířilo spáčům v hlavě a shlukovalo se v těkavých snech, okolo osmé hodiny ráno byli pak všichni tři opět na nohou.
Projektil se vzdaloval víc a víc od Měsíce, namířil k němu znenáhla svůj vrchol, výjev dosud nevysvětlený, který však nyní sloužil Barbicanovi k ustanovení doby příhodné pro poslední pokus.
Ještě 16 hodin a žádoucí okamžik nastane.
Hodiny plynuly pomalu. Jakkoliv odvaha a smělost cestovatelům nescházela, očekávali onen okamžik přece v nepokojné netrpělivosti, okamžik podle jejich mínění rozhodne, zda přece ještě dostihnou znamenitého cíle své cesty, nebo jestli budou vrženi do věčného obíhání v nekonečném prostoru.
Barbicane a Nicholl byli pohrouženi do výpočtů, Ardan přecházel z místa na místo a zabýval se přehlížením a urovnáváním zásob a nástrojů.
Vzpomínky na vzdálenou zeměkouli občas vystupovaly v jejich vzrušené mysli. Spatřili v duchu své přátele z Gun-Clubu a zvláště se zabývali milým přítelem Mastonem. V tom okamžiku stál jejich přítel před dalekohledem v Rocky Mountains. Jestli je spatřil v ohromném zrcadle svého přístroje, jestli je stopoval, jak zmizeli za severním pólem a jak se objevili zase u jižního pólu? Zjistil, že nešťastný projektil se stal družicí Měsíce? Nerozhlásil snad tuto znamenitou událost celému učenému světu? Také uznal, že tímto nešťastným výsledkem se ukončila velkolepá výprava, která zpočátku slibovala tolik vědeckých poznatků?
Mezitím vypočtený čas uplynul a půlnoc před 8. prosincem se blížila.
Ještě jedna hodina, a osudný obojetný bod bude dosažen.
Rychlost se nedala vypočítat, neustále se však zmenšovala, a dalo se předpokládat, že se úplně vytratí, až projektil dorazí do onoho bodu. Znamenitý výjev, který při výstupu k Měsíci naše cestovatele zajímavě bavil, se začal nyní opět ukazovat, totiž ztráta veškeré tíže. Ardan se zase vznášel v povětří jako nějaký svatý u vytržení, nástroje visely ve vzduchu, jako by je někdo očaroval. Již nastával okamžik, kdy se měla střela vypálit.
Kuželový vrchol projektilu, byl namířen podle rovné čáry, která ji spojovala s Měsícem, a dalo se očekávat, že jestliže projektil ztratil nyní všechnu rychlost a náraz bude větší než dosavadní síla jeho pohybu, že po výstřelu získá opačný směr k Měsíci.
„Jedna hodina bez pěti minut,“ upozornil Nicholl.
„Vše je připraveno,“ odpověděl Ardan, držel hořící zapalovač v rukou a čekal na rozkaz k vypálení.
„Pozor!“ velel Barbicane a díval se na chronometr.
Vtom okamžiku přestalo všechno působení tíže, projektil se nacházel patrně zrovna v obojetném bodu.
„Jedna hodina! Pal!“ zvolal Barbicane.
Ardan přiložil zapalovač k pánvi, náboj se vzňal a vyletěl, aniž bylo slyšet ránu, neboť okolní vzduch byl řídký. Avšak skrze sklo ve stěně byl pozorován hořící kotouč, jak letěl od projektilu, a jak brzy uhasl.
Projektil po nárazu zpomalil, patrně náraz účinkoval, byl pocítěn od všech tří cestovatelů.
Pohlíželi, na sebe, neřekli ani slovo a sotva dýchali. Bylo takové ticho, že bylo možné slyšet tlukot jejich srdcí.
„Padáme?“ zeptal se konečně Ardan.
„Nepadáme!“ odpověděl Nicholl, „projektil si ponechal tentýž směr pohybu!“ Barbicane se odvrátil od skla, skrze které se za vystřeleným nábojem díval, byl bledý jako smrt, a měl obočí a rty křečovitě stažené.
„Padáme!“ zvolal.
„K Měsíci?“ ptal se Ardan.
„K Zemi!“ odpověděl Barbicane.
„Hrom a peklo!“ vykřikl Ardan, „to teď bude mela!“ A skutečně začal úžasný pád. Vlastní pohyb udělený prvním nárazem i teď přenesl projektil až přes obojetný bod, a jeho rychlost se teď začala zvyšovat každou sekundu. Projektil letěl po eliptické dráze dál, avšak k Zemi, opisoval podle zákonů fyziky stejnou dráhu s rychlostí vzrůstající v témže poměru, v jakém ji při vzestupu ubývalo. Byl to strašný pád z výšky více než 78 tisíc mil, a nebyl žádný prostředek, který by tento pád zmírnil. Nebylo již pochyb o tom, že projektil se stejnou rychlostí dopadne na Zemi, s jakou byl vystřelen, rychlostí 11 tisíc metrů za sekundu.
A aby číslo k porovnání bylo připraveno, budiž v tomto okamžiku připomenuto, že kámen, spuštěný z věže200 stopvysoké, dosáhne země rychlostí150 mil za hodinu. Projektil však z obojetného bodu spuštěný k Zemi ji musí dosáhnout s konečnou rychlostí57 600 mil za hodinu.
„Jsme ztraceni!“ podotkl chladně Nicholl.
„Budiž!“ zvolal Barbicane, „jestli máme zahynout, tak zahyneme alespoň s vědomím, že nám jediným bylo dopřáno proniknout za záclonu tajemství, které před námi dosud žádný smrtelník nepoznal.
Brzy se náš duch spojí s veleduchem naplňujícím přírodu, a pak nám obsah všeho, co nyní jen můžeme tušit, bude jasný a známý.“ „Až se dostaneme na druhý svět,“ dodal Ardan, „budeme alespoň o své cestě vypravovat mnoho nového.“ Barbicane složil ruce na prsou a nadchnut nábožným citem zvolal s rezignací: „Staň se vůle Páně!“ XIX. KAPITOLA Boj proti nemožnému Barbicane a jeho přátelé dlouho pohlíželi v němém přemýšlení na svět, do něhož jim bylo dopřáno nahlédnout jen ze vzdálenosti jako Mojžíšovi na zaslíbenou kananejskou zemi, aniž by se mohli oddat naději, kdy do ní dorazí. Mezitím se poloha projektilu změnila, když jeho spodní část dříve namířená k Měsíci, se pomalu vychýlila tak, že mířil k Zemi.
Tato podstatná změna, kterou nejdříve zpozoroval Barbicane, způsobila v našich cestovatelích nemalé vzrušení. Jestliže se projektil pohybuje kolem Měsíce po eliptické dráze, proč k němu neobrací neustále tutéž stranu, jak to dělá Měsíc k zeměkouli? Tady vězela nějaká zvláštní záhada.
Podle směru a rychlosti projektilu se dalo soudit, že se pohybuje po zakřivené dráze, jejíž povaha nyní při vzdalování od Měsíce je stejná, jaká byla při přibližování k němu. Nepochybně letí po eliptické dráze velmi protažené, která sahá až k obojetnému bodu, kde je přitažlivost Země a Měsíce v rovnováze.
To byly nutné závěry, které učinil Barbicane na základě pozorovaných jevů, a s nimiž oba jeho druhové zcela souhlasili.
Hovor se nyní točil jen kolem tohoto předmětu.
„Až se do toho obojetného bodu dostaneme, co se z nás stane?“ zeptal se Ardan.
„To nevím,“ odpověděl Barbicane suše.
„Ale nějaká domněnka je přece možná?“ „Domněnky jsou možné dvě,“ odvětil Barbicane, „buď nebude rychlost projektilu dostatečná, aby obojetný bod přeletěl, a pak uvázneme navěky v onom bodu…“ „To bychom tomu dali, přidržím se raději druhé domněnky, ať je jakákoliv,“ horlil Ardan. „Protože bude rychlost projektilu dostatečná k dalšímu pohybu, a pak budeme navěky létat kolem Měsíce.“ „Pěšky jako za vozem,“ hořekoval Ardan, „to je pěkné nadělení stát se podruhem chlapa, jehož jsme dosud považovali za svého služebníka!“ Ani Barbicane ani Nicholl neodpověděli. „Vy mlčíte?“ zvolal netrpělivě Ardan.
„Nevím, co bychom měli ještě říci,“ řekl Nicholl.
„Copak se nemůžeme o něco pokusit?“ „Nemůžeme,“ odvětil Barbicane, „máš snad odvahu podniknout boj proti nepřekonatelné moci?“ „Proč bych neměl odvahu? Jeden Francouz a dva Američané by dohromady neměli mít tolik odvahy, že by se slovem síla dali odstrašit?“ „Nu, a co chceš dělat?“ „Chci řídit ten pohyb, který nás dále unáší.“ „Ty ho chceš řídit?“ „Ano!“ řekl Ardan, „řídit a natáčet, a byl by v tom kozel, abychom nedoletěli tam, kam chceme doletět.“ „A jak to provedeš?“ „To je vaše věc, vy učenci. Byli byste to pěkní dělostřelci, kdybyste nebyli pány svého projektilu! Kdyby projektil měl poroučet vám, a ne vy jemu, pak by vás měli nabít do děla místo projektilu. Jste mi to pěkní ptáčkové! Nyní nevědí, kde jim hlava stojí, ale mne za nos vodit, to umějí!“ „Za nos vodit!“ vykřikli Barbicane a Nicholl, „co tím chceš říci?“ „Vždyť není tak zle,“ chlácholil je Ardan, „já proti té procházce nic nemám, ale jde mi o vás, a proto mám za to, abychom se co nám naše síly stačí, přičinili o to, aby ten prožluklý projektil již někam spadl, ať si je to kam chce.“ „Ale vždyť my také nic jiného nechceme,“ odpověděl Barbicane „jenže nemáme projektil nijak ve své moci!“ „A nebylo by nijak možné, změnit jeho směr?“ „Ne.“ „Nebo jeho rychlost zmenšit?“ „Také ne.“ „Nebo mu také alespoň ulehčit jako se ulehčuje lodi, která má příliš velký náklad?“ „A čím bys jí ulehčil? Nemáme s sebou žádnou zátěž,“ řekl Nicholl, „snad by potom letěla ještě rychleji.“ „Letěla by pomaleji,“ tvrdil Ardan. „Rychleji,“ tvrdil Nicholl.
„Ani pomaleji ani rychleji,“ vysvětlil Barbicane, „protože se pohybujeme v skoro prázdném prostoru, v němž vlastní váha projektilu na větší nebo menší rychlost nemá vliv.“ „Pak nám tedy nezbývá nic než jediná věc,“ řekl Ardan. „A ta je?“ ptal se Nicholl.
„Abychom se najedli!“ odpověděl neohrožený Francouz, který se vždy vytasil s tímto nápadem, kdykoliv se vyskytly zlé okolnosti.
Skutečně, nemohl mít tento výkon, totiž požití pokrmu, žádný vliv na směr projektilu, nebyla příčina ho uskutečnit, dokonce se zřetelem na stav žaludku, již poněkud zanedbaný, byl ten výkon i výhodný.
Nedá se popřít, že měl Ardan někdy velmi dobré nápady.
Naši přátelé se dali do jídla ve dvě hodiny po půlnoci. Co jim však záleželo na tom, kolik je hodin? Ardan rozdělil masité lahůdky a přištědřil lahví výborného vína. Jestliže se jim pak v hlavě zrodily lepší myšlenky, nebyl v tom zajisté ohnivý mok bez účasti. Po jídle začalo opět pozorování. Předměty vyhozené z projektilu letěly ještě za ním, důkaz, že projektil skrze žádný hustší vzduch na zadní straně Měsíce neprošel, protože by se jeho odporem pohyb menších předmětů musel opozdit. Na zemské straně nebylo dosud nic vidět. Země byla v ten čas teprve v prvním dni nastávajícího osvětlení, protože minulou půlnoc se nacházela v novozemí, a dva dny ještě musí uplynout, aby se její srpek stal nepatrným a aby mohl sloužit k stanovení času.
Ze strany Měsíce se řinulo světlo plnými proudy, Měsíc zářil v úplňku uprostřed nesčíslného množství hvězd, jejichž záře nezeslabila jeho jasnost. Jeho roviny se prostíraly jako přišedivělé pláně, zrovna tak, jak je možné je vidět ze Země, a v hornaté části se leskla znamenitá hora Tycho a převyšovala svým leskem celé okolí.
Barbicane nebyl dosud schopen, aby změřil rychlost projektilu, když uvážil všechny okolnosti, dospěl k tomu výsledku, že rychlost projektilu se zmenšuje.
Neboť, jestliže projektil obíhá kolem Měsíce, musí tedy být jeho dráha eliptická. Dráha je nutným výsledkem mechanických zákonů, které vládnou celým hmotným světem a vůbec žádné výjimky nepřipouštějí. Všechny uzavřené dráhy nebeských těles mají podobu eliptických drah, platí to o měsících, které krouží kolem planet, o planetách, které obíhají kolem Slunce, o kometách, které mají dráhy kolem Slunce uzavřené. Proč by tedy projektil Gun-Clubu činil v tomto ohledu výjimku?
Měsíc, kolem kterého se projektil po eliptické dráze pohyboval, se nacházel v jednom ohnisku elipsy, a podle toho měl projektil jednu největší a jednu nejmenší vzdálenost od Měsíce. Jak učí zákon pohybu, je rychlost v eliptické dráze největší, když se nachází letící předmět v největší blízkosti k ohnisku a naopak je nejmenší, když se nachází v největší vzdálenosti, což dokázal nesmrtelný Kepler, že plocha, která proběhne v jistém čase průvodce planet pohybujících se v elipsách, je ve všech polohách stejná.
Barbicane měl tedy pravdu, když se domníval, že projektil v té míře, jak se od Měsíce vzdaluje, také pozbývá svoji rychlost a že by ovšem musel ztratit všechen pohyb, kdyby dosáhl obojetného bodu, tolik síly v sobě neměl, aby nemohl překročit místo, kde je přitažlivost Země a Měsíce v rovnováze.
Barbicane přemýšlel, jaké následky by v jednom nebo druhém případě nastaly. Najednou se začal Ardan rukama ohánět a křičet: „U všech čertů! Jací jsme to blázni!“ „Nechci tvrdit, že nemáš pravdu,“ řekl Barbicane, „ale řekni, co tě najednou tak dopálilo?“ „Protože máme v rukou prostředek, abychom rychlost projektilu zmenšili a přece nás ještě nenapadlo ho použít!“ „Jaký je to prostředek?“ „Není to nic jiného, než zužitkování zpátečního nárazu střely, kterou máme přichystanou.“ „Z toho si slibuješ nějaký prospěch?“ „Dosud jsme se o to nepokusili, učiňme tedy ten pokus,“ podotkl Barbicane. „A kdy?“ zeptal se Ardan.
„Až nastane ten pravý okamžik, kdy nám může být ten náraz užitečný. Když uvážíme, že náš projektil má polohu se zřetelem k Měsíci poněkud šikmou, musíme vyčkat, až se postaví zrovna kolmo k Měsíci. Vždyť si Ardan přeje, abychom se dostali na Měsíc, není to pravda?“ „Ano, je to tak.“ „Spodek projektilu se obrací z příčin nám dosud neznámých k Zemi, až dosáhne obojetného bodu, kde jeho rychlost bude nejmenší nebo docela žádná, pak se jeho vrchol obrátí zrovna k Měsíci, a pak nastane okamžik k výstřelu, jehož zpáteční náraz by mohl projektil uvést do opačného směru.“ „Výborně!“ zvolal Ardan. „Čekejme tedy trpělivě,“ pravil Barbicane, „mám za to, že ještě všechna naděje nezmizela, abychom přece dosáhli svého cíle.“ „Sláva předsedovi!“ křičel Ardan, jen Nicholl krčil rameny, protože právě přemýšlelo tom, že Měsíc nemá žádné živé tvorstvo, a že proto přistáním na Měsíci vlastně nebude ničeho dosaženo, než nového nebezpečí. Avšak Ardan a Barbicane plni naděje nepřipustili si v této záležitosti žádné starosti.
Nyní nastala otázka, kdy bude dosažen obojetný bod, aby se mohlo využít zpátečního nárazu! Pro ten případ začal Barbicane prohlížet zápisky na první polovině dráhy, aby nynější polohu projektilu srovnal s předešlou. Protože by patrně muselo, když předpokládáme pravidelnou elipsu dráhy, uplynout zrovna tolik času od proběhnutí projektilu z jižního pólu k obojetnému bodu, jak uplynulo předtím od obojetného bodu až k dosažení severního pólu Měsíce, Barbicane vypočetl, že okamžik, kdy projektil opět dosáhne obojetného bodu, nastane o jedné hodině po půlnoci mezi7. a8. prosincem. Nyní byly právě tři hodiny po půlnoci mezi6. a7. prosincem, projektil tedy dosáhne onoho bodu za 22 hodin.
Střela s nábojem, která měla dříve zmírnit pád na Měsíc, byla opatrně prohlédnuta a k vypálení připravena za zcela opačným účelem.
Všechna pozornost byla soustředěna k okamžiku, kdy se měl osud cesty konečně rozhodnout.
Pozorování hvězd a Měsíce v té době již nevábilo.
„Protože máme nyní trochu času,“ řekl Nicholl, „učiním nějaký návrh.“ „Jaký?“ tázal se Barbicane. „Jen ať je to něco řízného,“ podotkl Ardan.
„Řízného to právě nic není,“ odpověděl Nicholl, „ale užitečného, už je to dávno, co jsme se pořádně nevyspali, navrhuji tedy, abychom si mezi tím, než se dostaneme do obojetného bodu, lehli a vyspali se.“ „Co tě napadá, teď spát!“ namítal Ardan. „Dělej co chceš,“ pravil Nicholl, „mně se už víčka zavírají, já budu spát.“ To řekl, natáhl se na pohovku a usnul.
„Nicholl nemá zlé nápady,“ podotkl Barbicane, „mám za to, že jsem hoden jej napodobit.“ A za několik minut se přimísil jeho basový chrapot k Nichollovu barytonu.
„Co mně zbývá dělat,“ řekl pak Ardan sám k sobě, „ti učenci mají přece někdy praktický nápad.“ Natáhl své dlouhé nohy na druhou pohovku, vložil si ruce pod hlavu a také usnul.
Spaní nebylo však ani trvalé ani pokojné. Tisíce myšlenek vířilo spáčům v hlavě a shlukovalo se v těkavých snech, okolo osmé hodiny ráno byli pak všichni tři opět na nohou.
Projektil se vzdaloval víc a víc od Měsíce, namířil k němu znenáhla svůj vrchol, výjev dosud nevysvětlený, který však nyní sloužil Barbicanovi k ustanovení doby příhodné pro poslední pokus.
Ještě 16 hodin a žádoucí okamžik nastane.
Hodiny plynuly pomalu. Jakkoliv odvaha a smělost cestovatelům nescházela, očekávali onen okamžik přece v nepokojné netrpělivosti, okamžik podle jejich mínění rozhodne, zda přece ještě dostihnou znamenitého cíle své cesty, nebo jestli budou vrženi do věčného obíhání v nekonečném prostoru.
Barbicane a Nicholl byli pohrouženi do výpočtů, Ardan přecházel z místa na místo a zabýval se přehlížením a urovnáváním zásob a nástrojů.
Vzpomínky na vzdálenou zeměkouli občas vystupovaly v jejich vzrušené mysli. Spatřili v duchu své přátele z Gun-Clubu a zvláště se zabývali milým přítelem Mastonem. V tom okamžiku stál jejich přítel před dalekohledem v Rocky Mountains. Jestli je spatřil v ohromném zrcadle svého přístroje, jestli je stopoval, jak zmizeli za severním pólem a jak se objevili zase u jižního pólu? Zjistil, že nešťastný projektil se stal družicí Měsíce? Nerozhlásil snad tuto znamenitou událost celému učenému světu? Také uznal, že tímto nešťastným výsledkem se ukončila velkolepá výprava, která zpočátku slibovala tolik vědeckých poznatků?
Mezitím vypočtený čas uplynul a půlnoc před 8. prosincem se blížila.
Ještě jedna hodina, a osudný obojetný bod bude dosažen.
Rychlost se nedala vypočítat, neustále se však zmenšovala, a dalo se předpokládat, že se úplně vytratí, až projektil dorazí do onoho bodu. Znamenitý výjev, který při výstupu k Měsíci naše cestovatele zajímavě bavil, se začal nyní opět ukazovat, totiž ztráta veškeré tíže. Ardan se zase vznášel v povětří jako nějaký svatý u vytržení, nástroje visely ve vzduchu, jako by je někdo očaroval. Již nastával okamžik, kdy se měla střela vypálit.
Kuželový vrchol projektilu, byl namířen podle rovné čáry, která ji spojovala s Měsícem, a dalo se očekávat, že jestliže projektil ztratil nyní všechnu rychlost a náraz bude větší než dosavadní síla jeho pohybu, že po výstřelu získá opačný směr k Měsíci.
„Jedna hodina bez pěti minut,“ upozornil Nicholl.
„Vše je připraveno,“ odpověděl Ardan, držel hořící zapalovač v rukou a čekal na rozkaz k vypálení.
„Pozor!“ velel Barbicane a díval se na chronometr.
Vtom okamžiku přestalo všechno působení tíže, projektil se nacházel patrně zrovna v obojetném bodu.
„Jedna hodina! Pal!“ zvolal Barbicane.
Ardan přiložil zapalovač k pánvi, náboj se vzňal a vyletěl, aniž bylo slyšet ránu, neboť okolní vzduch byl řídký. Avšak skrze sklo ve stěně byl pozorován hořící kotouč, jak letěl od projektilu, a jak brzy uhasl.
Projektil po nárazu zpomalil, patrně náraz účinkoval, byl pocítěn od všech tří cestovatelů.
Pohlíželi, na sebe, neřekli ani slovo a sotva dýchali. Bylo takové ticho, že bylo možné slyšet tlukot jejich srdcí.
„Padáme?“ zeptal se konečně Ardan.
„Nepadáme!“ odpověděl Nicholl, „projektil si ponechal tentýž směr pohybu!“ Barbicane se odvrátil od skla, skrze které se za vystřeleným nábojem díval, byl bledý jako smrt, a měl obočí a rty křečovitě stažené.
„Padáme!“ zvolal.
„K Měsíci?“ ptal se Ardan.
„K Zemi!“ odpověděl Barbicane.
„Hrom a peklo!“ vykřikl Ardan, „to teď bude mela!“ A skutečně začal úžasný pád. Vlastní pohyb udělený prvním nárazem i teď přenesl projektil až přes obojetný bod, a jeho rychlost se teď začala zvyšovat každou sekundu. Projektil letěl po eliptické dráze dál, avšak k Zemi, opisoval podle zákonů fyziky stejnou dráhu s rychlostí vzrůstající v témže poměru, v jakém ji při vzestupu ubývalo. Byl to strašný pád z výšky více než 78 tisíc mil, a nebyl žádný prostředek, který by tento pád zmírnil. Nebylo již pochyb o tom, že projektil se stejnou rychlostí dopadne na Zemi, s jakou byl vystřelen, rychlostí 11 tisíc metrů za sekundu.
A aby číslo k porovnání bylo připraveno, budiž v tomto okamžiku připomenuto, že kámen, spuštěný z věže200 stopvysoké, dosáhne země rychlostí150 mil za hodinu. Projektil však z obojetného bodu spuštěný k Zemi ji musí dosáhnout s konečnou rychlostí57 600 mil za hodinu.
„Jsme ztraceni!“ podotkl chladně Nicholl.
„Budiž!“ zvolal Barbicane, „jestli máme zahynout, tak zahyneme alespoň s vědomím, že nám jediným bylo dopřáno proniknout za záclonu tajemství, které před námi dosud žádný smrtelník nepoznal.
Brzy se náš duch spojí s veleduchem naplňujícím přírodu, a pak nám obsah všeho, co nyní jen můžeme tušit, bude jasný a známý.“ „Až se dostaneme na druhý svět,“ dodal Ardan, „budeme alespoň o své cestě vypravovat mnoho nového.“ Barbicane složil ruce na prsou a nadchnut nábožným citem zvolal s rezignací: „Staň se vůle Páně!“
