XIII. KAPITOLA Měsíční krajinky O půl třetí hodině ráno se projektil nacházel nad 30. stupněm severní šířky ve výšce asi1 000 kilometrů. Barbicana a jeho druhy zde zajímaly barvy měsíčního povrchu, které se znenáhla pořád zřetelněji vyvíjely. Šedost rovin přecházela v mírnou zeleň a místy i v rudou hnědost, nebo v kovolesklou modř, jako naběhlá ocel.
Ardan tvrdil, že ty barvy mohou pocházet od lesů a měsíčních prérií a že patrně velké prostory těch lesů a luk se nacházejí právě v plném květu a proto jsou ozdobeny tak pestrými barvami, Barbicane však, po prozkoumání barevných míst polariskopem, v nich poznal polarizované světlo, pronesl domněnku, že nepochybně pocházejí od rozličných barev nerostů, z nichž se skládají měsíční skály.
Jako barevností Měsíce, tak byl Ardan velice překvapen rýhami a brázdami na jeho povrchu, jejichž světlé kraje z těchto výšek se prostíraly na všechny strany jako stříbrné čáry. Ardan je považoval za silnice, jimiž jsou spojena obydlí měsíčňanů odkrytá v kruhovitých kotlinách, avšak Barbicane podle směru a jejich obrysů ukázal, že nemohou být ničím jiným než rozsedlinami ve skalní měsíční půdě a že patrně vznikly teprve po vytvoření kráterových kotlin, protože je napříč prostupují a roztrhávají.
Projektil mezitím dosáhl čtyřicátého stupně severní šířky a jeho výška nad povrchem Měsíce nemohla činit víc než80 mil. Předměty na Měsíci se jevily v dalekohledu, jakoby byly vzdáleny jen jednu míli.
Z tohoto bodu viděli cestovatelé pod sebou vrch Helikon, vysoký762 m, a nalevo od něho se řadily menší kopce, obklopující část Moře dešťů, takzvaný Duhový záliv.
Zemský vzduch by musel být 170krát průhlednější než je, kdyby měli pozemští hvězdáři předměty na Měsíci od sebe zcela ostře rozeznat. V tom meziplanetárním prostoru, v němž se nyní projektil nacházel, nevadila už pozorovatelům žádná hmota, která by pohlcovala světlo, a mimo to se nacházeli v takové blízkosti Měsíce, dalekohledy ještě zmenšené, že ani nejmocnější pozemské pozorovací přístroje nemohly spatřit povrch Měsíce zřetelněji než naši pozorovatelé.
Nastal proto příznivý okamžik k rozřešení veliké otázky, jestli je Měsíc obydlen nějakými tvory, nebo aspoň pokryt rostlinstvem. Ale i tato blízkost dosud nestačila k bezprostřednímu rozhodnutí záhady.
Nebylo vidět pod nohama nic než nesmírnou rovinu a na sever strmé pusté pohoří. Ani jediný výtvor na povrchu Měsíce neukazoval na díla podobná dílům lidských rukou, zříceniny, které by připomínaly bývalou přítomnost nějakých tvorů podobných lidem také nespatřili, nebylo možné rozeznat něco, co by se podobalo obdělávaným polím nebo lesům, nebo co by se mohlo považovat za stáda zvířat. Ze tří říší přírody, které můžeme vidět na Zemi, se na Měsíci zdála být zastoupena jedna, a to říše nerostů.
„No to je zpropadená poušť,“ zvolal Ardan mrzutě, „vždyť na tom Měsíci není vidět ani živou duši!“ „Já tam také nic nevidím,“ přisvědčoval Nicholl, „ani člověka, ani zvíře, ani strom. Bytosti, které máme my na mysli, nemohou obstát bez vzduchu, a jestli je tam však vzduch ukrytý u dna hlubokých propastí a jícnů, nebo jestli se nalézá na protější straně Měsíce, to doposud nemůžeme rozhodnout.“ „Je také nutno připomenout,“ podotkl Barbicane, „že k rozeznání člověka je zapotřebí blízkost asi10 500 m, a proto, existují-li měsíčňané, mohou spatřit náš projektil, ale my nemůžeme spatřit je.“ Ke čtvrté hodině se náš projektil ocitl pod 50. stupněm severní šířky a její vzdálenost od Měsíce činila800 km. Nalevo vystupovalo pohoří v divokých obrysech a odráželo oslňující září sluneční světlo, napravo se však otvírala tmavá propast, jako bezedná studna, zapuštěná do měsíčních hlubin. Tato propast, zvaná Černé jezero, je hluboká kotlina hory Plato, která je dobře viditelná i ze Země na krajích mezi poslední čtvrtí a novým měsícem, kdy stíny padají od východu k západu.
Místa tak tmavá jsou na Měsíci celkem velmi řídká. Známá jsou jen z kotliny Endymion, na východní straně Moře mrazů na severní polokouli, a v jícnu Grimaldi na rovníku u východního kraje Měsíce.
Plato je kruhovitá hora na 51. stupni severní šířky a 9. stupni východní délky, má dokonale kruhový obrys asi100 kmširoký s kotlinou stejnoměrně černošedou a velmi rovnou. Na vnitřní ploše je možné rozeznat 5 nebo 7 malých kopců nebo jícnů, přesněji to není možné určit. Jasné kruhové pohoří je rozděleno do několika nestejně vysokých hřebenů, které na východě a západě dosahují asi4200 mvýšky. Barbicane litoval, že směr projektilu se minul se středem té hory, protože by ji mohl podrobněji prozkoumat, projektil však letěl dál po jejím bodu, a nebylo ovšem možné ho ani zastavit ani změnit jeho směr, jak by si pozorovatelé přáli.
Kolem páté hodiny ranní minul projektil severní hranice Moře dešťů, objevily se hory Kondamine a Fontenelle, jedna na pravé, druhá na levé straně. Část povrchu Měsíce, rozkládající se na 60. stupni severní šířky, měla vesměs hornatý ráz. Dalekohledem se zkrátila vzdálenost skoro na dva kilometry, takže výhled z projektilu poskytoval asi takový pohled, jaký se otevírá z vrcholů nejvyšších alpských hor na nížiny ležícími pod nimi. Celá krajina byla pokryta strmými homolemi a hlubokými jícny. Na 70. stupni panoval Philolaus, hora vysoká5 550 m, s eliptickým jícnem dlouhým21 kma širokým16 km.
Povrch Měsíce poskytoval pohled neobyčejně kostrbatý a podivný, od zemských krajin zcela rozdílný, divoká skalní poušť beze všech stop vzduchu. Nebylo proto možné na vzdáleném severním kraji Měsíce pozorovat žádný soumrak, protože noc tam nastává po dni a den po noci náhle, jakoby se uprostřed úplné tmy náhle zhasla a rozsvítila lampa. Není tam přechod ze zimy do tepla, ale teplota náhle padá z bodu vařící vody na stupeň úžasného mrazu vesmíru. Jiný následek toho, že na Měsíci není vzduch je ten, že všude, kam nevnikají sluneční paprsky, panuje pouhá tma. To, co na Zemi nazýváme rozptýleným světlem, to kmitání svitu rozšířeného ve vzduchu, které způsobuje večerní soumrak a ranní svítání a má za následek poloviční a plné stíny, jakož i všechen půvab polosvětla a šera, které působí tím tajným kouzlem na každého, kdo má smysl pro pozemské krásy přírody, to všechno se na Měsíci postrádá. Příkré, takřka surové přechody světla nepřipouštějí jiné barvy, než bílá a černá. Kdyby zvedl měsíčňan zrak k nebeské obloze, spatřil by tam nejčernější tmu, v jejíž hloubce by se třpytily hvězdy a svítilo by tam bez záře slunce, kdyby pohlédl na povrch Měsíce, spatřil by jen lesklé skály prostoupené černým stínem.
Podle toho je možné soudit, jaký zvláštní dojem musela měsíční krajina činit na Barbicana a jeho přátele. Jejich zrak se při té jednotvárnosti docela otupil. Pozemský krajinář, kdyby chtěl zhotovit věrný obraz toho, co naši cestovatelé v té chvíli na Měsíci viděli, by nebyl svedl nic jiného, než bílou desku, pokropenou černými skvrnami.
Tento pohled se nezměnil, ani když projektil na 80. stupni severní šířky nebyl od povrchu Měsíce vzdálen víc než100 km, ani když po páté hodině ranní přelétl horu Gioji ve výšce70 km. Zdálo se ovšem, že je možné Měsíce takřka rukou dosáhnout, avšak čím víc se blížil projektil k Měsíci, tím rychleji se zdál ubíhat, protože úhel, pod kterým se na předměty dívali, byl již značně velký a při zdánlivé nepohnutosti projektilu se zdálo, jakoby se Měsíc nesmírnou prudkostí v opačném směru projektilu otáčel kolem své osy. U pólů už byly vidět jednotlivé osvícené vrcholy hor u severního pólu, jak ohně zapálené na horských temenech, kdežto jejich boky byly pohrouženy do úplné tmy. Byly to hory stojící již za tím krajem měsíce, ke kterému až dopadala plná zář slunce. Ardan se nijak nechtěl zříci naděje, že projektil přece ještě dopadne na Měsíc, a když mu jeho přátelé vykládali, že je to již beznadějné, chtěl oddělat jedno sklo z projektilu a vrhnout se střemhlav dolů.
Byl by to pád z výšky dvanácti mil, kdyby se byl mohl uskutečnit, ale každý pokus by zůstal marný, protože Ardan by musel letět za projektilem jako ostatní průvod vyhozených předmětů.
V tu dobu, o šesté hodině ranní, se objevil pod projektilem severní pól Měsíce. Jeho kotouč byl již jen napůl osvícen, druhá polovina byla ponořena do tmy. Náhle přeletěl projektil hranici mezi světlým a tmavým prostorem, vnikl do stínu Měsíce a mžikem se ocitl bez nějakého přechodu v neproniknutelné tmě.
