XII. KAPITOLA Zeměpisné podrobnosti Projektil, jak jsme se již zmínili, byl unášen k severní měsíční polokouli. Cestovatelé se odchýlili daleko od středu, na který měli vypočítáno dopadnout, protože byli na své cestě odchýleni nepředvídatelnou překážkou.
Bylo půl jedné v noci. Barbicane podle toho odhadl vzdálenost projektilu od Měsíce na1400 kilometrů, jen o něco větší než je délka poloměru Měsíce, která se však měla stále zmenšovat tou měrou, jak postupovali k severnímu pólu. Projektil již tedy nebyl na rovníku, ale protínal desátou rovnoběžku a z tohoto místa, velice pozorně stanoveného na mapě, mohl Barbicane a oba jeho přátelé pozorovat Měsíc za nejlepších podmínek.
A tak užívajíce svých dalekohledů, zkrátili ještě tuto vzdálenost ze1400 kilometrůna 4. Teleskop v Rocky Mountains sice přibližoval Měsíc ještě víc, ale jeho ostrost byla zmenšována pozemní atmosférou.
Barbicane, když stál u světlíku s dalekohledem v ruce, již rozeznával jisté jednotlivosti, které byly pozemským pozorovatelům naprosto nezřetelné.
„Přátelé,“ řekl předseda vážným tónem, „nevím, kam vede naše cesta, nevím ani, jestli se někdy vrátíme na zeměkouli. Přesto však dělejme, jako by naše práce jednoho dne měly prospět celému lidstvu.
Pryč se vší starostí! Nyní jsme hvězdáři a nic víc. Projektil je kabinetem hvězdárny v Cambridge, přeneseným do mezihvězdného prostoru.
Nuže, pozorujme!“ Po těch slovech začala pozorování s největší přesností a byly věrně zakresleny různé pohledy na Měsíc z různých míst, tak jak je projektil zaujímal při svém letu.
Ve stejném čase, kdy projektil dostihoval 10° stupeň severní šířky, se zdálo, jako by zcela přesně sledoval 20° východní délky.
Zde se zmíníme o mapě, která sloužila jejich pozorování. Na seleno grafických mapách, na kterých následkem toho, že dalekohledy jeví předmět obráceně, je jih nahoře a sever dole, by se zdálo přirozené, že následkem této obrácenosti by měl být východ obrácen na levici a západ na pravici. Ale není to tak. Kdyby se mapa obrátila a představovala Měsíc tak, jak se naskytl zrakům pozorovatelů, byl by východ na levici a západ na pravici proti způsobu, jaký se naskýtá u zeměpisných map. Příčina této zvláštnosti je následující. Jsou-li například pozorovatelé v Evropě na severní polokouli, vidí Měsíc vzhledem k sobě na jihu, když se na něj dívají, a jsou zády obráceni k severu, je to postavení opačné než jaké zaujímají, když se dívají na zeměpisnou mapu, poněvadž jsou obráceni zády k severu, mají východ po levici a západ po pravici. Pro pozorovatele, nalézající se na jižní polokouli, například v Patagonii, by západ Měsíce byl zcela přesně po jejich levici a východ po jejich pravici, protože je jih za nimi. To je příčina té zdánlivé převrácenosti dvou důležitých bodů měsíční koule, a musíme to mít na paměti, když sledujeme pozorování předsedy Barbicana.
Protože měli s sebou Beerovu a Miidlerovu selenografickou mapu, mohli cestovatelé velmi lehce rozeznat tu část povrchu Měsíce, na kterou bylo sklo jejich dalekohledu namířeno.
„Co vidíme v tomto okamžiku?“ zeptal se Michel.
„Severní část Moře mraků,“ odpověděl Barbicane.
„Jsme příliš daleko, než abychom rozpoznali jeho povahu. Nevíme, jsou-li ty pláně složeny ze suchého písku, jak to tvrdili první vědci Měsíce, uvidíme později, nejsou-li to nesmírné lesy podle domněnky badatele Warrena de la Rue, který připisuje Měsíci zcela výjimečnou atmosféru. Netvrďme nic, dokud se o tom nepřesvědčíme.“ Toto Moře mraků je na mapách dost nejasně vymezeno. Má se zato, že tahle rozsáhlá kotlina je pokrytá balvany lávy, vyvrženými měsíčními sopkami, nacházejícími se na této části, totiž Ptolemeem, Purbachem a Azrachelem. Projektil se k němu přibližoval čím dál tím víc a brzy se objevila horská temena, která uzavírají toto moře na jeho severní hranici. V popředí se zvedalo překrásné zářící pohoří, jehož temeno jako by se ztrácelo ve výhni slunečních paprsků.
„Co je to?“ zeptal se Michel.
„Koperník,“ odpověděl Barbicane.
„Tak se podívejme na Koperníka!“ Tato hora, nacházející se na 9° severní šířky a 20° východní délky, se vypíná do výšky3438 metrůnad měsíční povrch. Je zcela zřetelně viditelná ze Země, a hvězdáři ji mohou velmi dokonale pozorovat zejména v době mezi první čtvrtí a novým měsícem, poněvadž v té době padají dlouhé stíny z východu na západ, a tak dovolují měřit výšky hor.
Koperník patří mezi takzvané zářící hory vedle Tychona, nacházejícího se na jižní polokouli. Zvedá se o samotě jako obrovský maják u břehu Moře mraků, které hraničí s Mořem bouří, a osvětluje takto svým zářivým vrcholem dva oceány najednou. Bylo to velkolepé divadlo, vidět jeho dlouhé paprsky, oslňující zejména v době úplňku, které zasahují až daleko k severu k soumezným horám a uhasínají až v Moři dešťů. Před jednou hodinou po půlnoci se projektil vznášel jako balon nad touto překrásnou horou. Barbicane mohl zcela zřetelně rozeznat její tvar i rozlohu. Koperník patří do řady kruhových hor prvního řádu. Podobně jako Kepler a Aristarch, zvedající se nad Mořem bouří, se objevuje občas jako třpytící se bod v šedavém světle měsíčního povrchu a byl považován za činnou sopku. Je to však sopka vyhaslá jako všechny hory toho tvaru na povrchu Měsíce. Její kruhový val má v průměru asi22 mil. Dalekohledem bylo zřetelně vidět sledy navrstvení, nastalého občasnými výbuchy lávy, a sice její okolí se zdálo být pokryté vyvrženými sopečnými balvany, z nichž některé dosud vězely v jejím samém jícnu.
„Na povrchu Měsíce jsou různé druhy kruhových hor,“ řekl Barbicane, „a lze velmi dobře vidět, že Koperník patří do skupiny zářících hor. Kdybychom k němu byli ještě blíž, spatřili bychom množství kuželovitých obrů, kterými je uvnitř posetý a které byly kdysi samými ohnivými jícny. U všech těchto kruhových hor bez výjimky je ta zvláštnost, že jejich vnitřní dno je značně níže pod povrchem Měsíce na rozdíl od způsobu pozemských sopek.“ „A odkud tento zcela zvláštní jev pochází?“ zeptal se Michel. „Příčina není známa,“ řekl Barbicane.
„Jaká je to krásná zář,“ neustále se divil Ardan.
„Neumím si představit ještě krásnější divadlo.“ „Co teprve řekneš, když se náhodou dostaneme nad jižní polokouli!“ zvolal Barbicane. „Inu řeknu, že je to ještě pěknější!“ prohodil Ardan.
V té chvíli se projektil vznášel zrovna nad kruhovou horou. Kruhový val Koperníka tvořil téměř zcela pravidelný kruh, a jeho strmé stráně bylo zcela jasně vidět. Dokonce ani jejich pozornosti neušlo, že se kolem hory vine dvojitá hráz jako prsten. Kolem dokola se prostírala šedavá rovina, úplně pustá, z níž vyčnívaly porůznu žlutavé vrcholky. Uvnitř kruhové hory jako by z nějaké skříňky svítily dva, tři lávové jícny, podobné ohromným, oslňujícím briliantům. K severu se toto ohrazení trochu snižovalo a tudy by bylo možné se dostat dovnitř sopečné pánve.
V letu nad touto částí Měsíce si mohl Barbicane poznamenat velký počet méně důležitých hor, zejména i nevelké kruhové horstvo nazvané Gay-Lussac, zaujímající prostranství pouze dvacet tři kilometry.
K jihu toto území přecházelo v nížinu, bez jakýchkoliv vyvýšenin a hřbetů. Naproti tomu k severu až k tomu místu, kde hraničilo s Mořem bouří, se podobalo rozčeřené a nepokojné mořské planině, zmítané prudkým vichrem, jejíž vlny a kruhy na svém postupu náhle ztuhly.
Nad celým tímto prostranstvím se všemi směry táhly světelné pruhy, sbíhající se na temeni Koperníka. Některé se jevily v šířce až třiceti kilometrů a ztrácely se v nedozírné dálce.
Naši cestovatelé se rozhovořili o původu těchto podivných světelných pruhů, ale podobně jako pozemští hvězdáři nemohli zjistit jejich povahu.
„Proč by to nemohla být horská předhoří, která odrážejí jasněji sluneční paprsky?“ hádal Nicholl.
„Není tomu tak,“ řekl Barbicane, „neboť v jistém postavení Měsíce by tyto vyvýšeniny musely také vrhat stíny. To se však nikdy neděje.“ A opravdu se tyto paprsky objevují na Měsíci jen tehdy, stojí-li proti němu Slunce a okamžitě zmizí, jakmile na něj začne sluneční zář dopadat šikmo.
„No a jak si učenci vysvětlují tento úkaz?“ zeptal se Michel.
„Já vím, že mají své výklady hned po ruce!“ „Zajisté,“ přisvědčil Barbicane, „Herschel vyslovil dost pravděpodobnou myšlenku, ale nepokusil se ji odůvodnit.“ „Na tom ostatně nezáleží. Jen ven s tou domněnkou!“ „Domníval se, že to jsou proudy ztuhlé lávy, které se lesknou pod dopadem slunečních paprsků. Je to možná věc, ale také naprosto nejistá. Ostatně až poletíme nad horou Tycho, budeme blíž a v lepší poloze, abychom mohli rozpoznat pravou příčinu tohoto úkazu.“ „Jestlipak víte, přátelé, čemu se podobá tato měsíční končina, pozorovaná z výšky našeho projektilu?“ zeptal se Michel. „Opravdu nevím...“ řekl Nicholl.
„Pohleďte, copak tyto kusy láVy protáhlé jako tyčky nejsou podobné ohromné hře s hůlčičkami poházenými na jednu hromadu? Schází pouze kleštičky, kterými byste je mohli vytahovat!“ zažertoval Michel.
„Buďme přece vážní!“ napomenul ho Barbicane.
„Ano, buďme vážní,“ prohodil nanovo Michel, „a místo hůlčiček si představme kosti. Tato končina by pak byla ohromnou kostnicí, v níž odpočívají tělesné zbytky tisíců zaniklých generací. Líbí se ti toto veliké přirovnání lépe?“ „Obě nestojí za nic,“ odbyl ho Barbicane. „U čerta, s tebou je těžká řeč!“ odfrknul Michel.
„Milý příteli,“ řekl střízlivý Barbicane, „nás nezajímá vědět čemu se to podobá, když nemůžeme zjistit, co to je!“ „No, tohle je přece řeč!“ vykřikl vesele Michel, „už se pomalu naučím mluvit s učenci!“ Zatím projektil letěl stále stejně rychle podél povrchu Měsíce. Naši cestovatelé, jak snadno pochopíme, ani nepomysleli na odpočinek.
Vždyť každou minutou se v jejich očích krajina měnila. Kolem půl druhé hodiny v noci zahlédli vrchol jiné hory. Barbicane pohlédl na mapu a poznal v ní horu Eratosthenes.
Byla to kruhová hora, vysoká4500 metrů, jeden z oněch tak četných cirkusů na naší družici. Při té příležitosti sdílel Barbicane se svými přáteli prazvláštní Keplerovu domněnku o původu těchto cirkusů.
Podle mínění tohoto slavného matematika prý byly tyto hlubiny podobné kráterům sopek vykopány lidskou rukou.
„A za jakým asi účelem?“ zeptal se Nicholl.
„Za účelem zcela přirozeným!“ odpověděl Barbicane. „Měsíčňané vyhloubili tyto jámy proto, aby do nich utekli před slunečními paprsky, které na ně dopadají nepřetržitě každých čtrnáct dní.“ „Nu, hloupí nejsou, tihle Měsíčňané!“ poznamenal Michel. „Opravdu je to prazvláštní domněnka!“ řekl Nicholl. „Kepler patrně neznal skutečné rozměry těchto cirkusů, protože jejich vyhloubení by bylo prací obrů a pro měsíčňany naprosto nemožné.“ „A proč, je-li tíže na Měsíci šestkrát menší než na Zemi?“ namítl Michel. „Za to jsou zase měsíčňané šestkrát menší než my,“ připomněl Nicholl.
„Ale vždyť žádní měsíčňané nejsou!“ upozornil Barbicane, čímž byl rozhovor ukončen.
Brzy zmizel pod obzorem i Eratosthenes, aniž se k němu projektil přiblížil natolik, aby bylo možné udělat vážná pozorování. Tato hora dělí Apeniny od Karpat.
V měsíčním horizontu jsou známé některé horské řetězy a to hlavně na severní polokouli. Jen málo jich zabírá také jisté části jižní polokoule.
Podáváme zde přehled těchto různých horstev od jihu k severu, k nimž připojujeme i zeměpisné udání jejich šířky a výšky a jejich nejvyšších vrcholů.
Z projektilu bylo na východě vidět divoce rozervané vrcholy nejmohutnějšího Apeninského pohoří, které se prostírá od 14. až k 27. stupni severní šířky, pod samým projektilem se pak hromadily homole, štíty a rokliny Karpatského pohoří, neprozkoumatelná směs podivných nerovností, možná že vyvřelých vrcholů, možná že skupin krystalových skal. Nesmírné, příkré stěny padaly od těch hor k nepřehledné rovině „Moře dešťů“.
Ke druhé hodině v noci se naši přátelé nacházeli nad 20. stupněm severní šířky, nedaleko od menší hory, vysoké2 340 m, a na mapě zaznamenané pod jménem Pythias. Vzdálenost projektilu od Měsíce byla stále ještě okolo100 mila byla dalekohledy zmenšena na jednu a půl míle.
„Moře dešťů“ se prostíralo pod jejich očima jako nesmírná nížina, jejíž podrobnosti však nebylo možné zrakem spatřit. Nalevo před nimi se zdvíhal vrch Lambert,1 813 mvysoký a dále, na hranicích „Moře bouří“, pod 23. stupněm severní šířky a 29. stupněm východní délky se třpytil paprskový vrch Euler. Tento vrch, vysoký1815 m, vyčníval nad své okolí a byl svého času předmětem zajímavého zkoumání hvězdáře Schrottera. Tento vědec, když hledal původ měsíčních hor, obrátil pozornost k tomu, jestli kotliny těch hor jsou v určitém poměru k valu, nahromaděnému kolem nich a zjistil, že obsah těch valů se celkem rovná obsahu kotlin a že tedy jediný sopečný výbuch postačil k vytvoření takových měsíčních hor.
Jen vrch Euler byl v tom výjimkou, protože jeho val je mnohem větší, než obsah kotliny, proto by k jeho vytvoření bylo třeba několika výbuchů.
Takovéto domněnky se ovšem pozemským pozorovatelům prominou, protože jim vadí náramná vzdálenost, ale Barbicana neuspokojovaly. Jeho horoucí snaha byla dopátrat se skutečné pravdy, a poněvadž se projektil k Měsíci přece jaksi víc a víc přibližoval, doufal, že třeba dostihne i jeho povrch a bude tak blízko, že budou moci rozhodnout i hlavní záhadné otázky.
