×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Do měsíce - Jules Verne, XI. KAPITOLA Fantazie a skutečnost

XI. KAPITOLA Fantazie a skutečnost „Viděl jste již Měsíc?“ zeptal se jakýsi profesor ironicky jednoho ze svých žáků. „Neviděl, pane profesore,“ odpověděl žák ještě ironičtěji, „ale mohu říci, že jsem o něm slyšel mluvit.“ Tuto žertovnou odpověď může v jistém smyslu dát velká většina pozemšťanů. Co jich slyšelo o Měsíci vypravovat, aniž jej vidělo... totiž čočkou nějakého dalekohledu nebo teleskopu! Kolik jich ani očima nezahlédlo mapy svého věrného společníka! Při pohledu na selenografickou mapu nám bije do očí na první pohled jedna zvláštnost. Na rozdíl od Země a Marsu tu kontinenty zaujímají skoro výhradně jen jižní polokouli. Tyto kontinenty nejsou ohraničeny tak přesně a jednotlivě jako např. Jižní Amerika, Afrika, Indické poloostrovy. Mají břehy prorvané, plné záhybů, hluboce proryté, mají také velice mnoho zálivů a poloostrovů. Připomínají živě směs Sundských ostrovů, kde jako by byla pevnina rozervána na cáry. Provozovala-li se někdy na Měsíci plavba, pak byla asi velmi nebezpečná a nesnadná, a opravdu jsou měsíční námořníci a hydrografové k politování, co ti se nakreslili těch divokých hranic, a co zažili strachu při tom, když chtěli s lodí přistát u břehů.

Také je možné na lunárním sferoidu vidět, že jižní polokoule je mnohem bohatší na pevninu než severní, která jako by měla jen pouhou čapku z pevné země oddělenou od ostatní pevniny širými moři (Je samozřejmé, že slovem moře naznačujeme ty nesmírné prostory, které byly asi dávno pokryty vodou a které jsou dnes jen holými pustinami). Jižní polokoule je skoro celá pokryta pevninou. Je tedy možné, že měsíčňané již dávno vztyčili svůj prapor na jednom ze svých pólů, mezi tím, co se o to u nás marně pokoušeli Franklinové, Rossové, Kaneové, Dumont d'Urvillové a Lambertové. Ostrovů je na Měsíci mnoho. Téměř všechny mají podlouhlý nebo kruhovitý tvar, jako by narýsovaný podle kružítka, a tvoří rozlehlá souostroví, velice podobná známé skupině ostrůvků rozsetých mezi Řeckem a Malou Asií, které starořecké bájesloví kdysi oživilo nejpůvabnějšími legendami. V mysli se vám vybaví jména Naxos, Tenedos, Milos, Karpathos a naše oči hledají Odysseův koráb nebo veslici Argonautů. Tak se to aspoň zdálo Michelovi Ardanovi, byl to řecký archipel, který viděl před sebou na mapě. V méně fantastických očích jeho druhů se ta místa jevila spíš jako rozdrobené krajiny New Brunswicku a New Scotlandu, a tam, kde Francouz Ardan nacházel stopy bájeslovných hrdinů, okukovali oba Američané příhodná místa k vystavění skladišť a písáren se zřetelem k náměsíčnému obchodu a průmyslu. Tímto jsme skončili zmínku o lunární pevnině a nyní připojujeme několik slova jejím horstvu. Lze tu zcela jasně rozeznat horská pásma, osamocené hory, kotliny a rýhy. V tomto výčtu je zahrnut veškerý útvar měsíčního povrchu, který je neobyčejně divoký. Je to ohromné Švýcarsko nebo Norsko, kde se na každém kroku objevují výsledky plutonické činnosti. Povrch Měsíce je tak neobyčejně kostrbatý a utvářel se povlovným stahováním měsíční kůry na jeho samém začátku.

Proto dává měsíční kotouč velmi vhodný materiál ke studiu velikých geologických převratů. Podle zpráv různých hvězdářů zachoval Měsíc mnohem více prvotní tvar svého povrchu než Země, ačkoliv je mnohem starší. Není tam voda, která by stírala jeho prvotní útvar a jejíž stálý vliv přispívá časem k úplnému zvratu, není tam vzduch, jehož rozrušující větrání by měnilo vzezření horopisných prvotvarů. Tam viděli plutonickou práci neporušenou neptunskými živly v její čiré ryzosti a neporušenosti. Tak vypadala Země dříve než ji potřísnila bařiska a proudy vod ložisky svého nánosu.

Z těchto pustých a širých pevnin zabloudí pozorovatelův zrak na plochy ještě rozlehlejších a pustějších moří. Nejen že jejich útvar, poloha a vzhled připomíná pozemské oceány, ale i to, že ta moře zaujímají větší část měsíčního povrchu jako moře na zeměkouli. Nejsou to však pláně tekuté vody, ale prostranství, jejichž povahu se naši cestovatelé chystali právě odhadnout.

Hvězdáři vyšperkovali tato takzvaná moře co nejpodivnějšími názvy. Michel Ardan měl pravdu, když přirovnával tuto mapu k „mapě Amorova království“ v románu Klelia od jakéhosi Scudéryho či Cyrana de Bergerac.

„Jenže tohle není vymyšlená věc,“ dodával Ardan, „jako v 17. století, ale mapa opravdové říše, zcela přesně rozdělená na dvě poloviny, mužskou a ženskou. Ženám patří pravá polokoule, mužům levá!“ Nad těmito Michelovými slovy krčili oba prozaičtí Američané prostě rameny. Barbicane i Nicholl zírali na měsíční mapu ze zcela jiného stanoviska, než jejich fantazírující přítel, který ostatně měl přece jen trochu pravdu. Posuďme sami.

Na levé polokouli se prostírá Moře mraků, jimiž často bývá zastírán lidský rozum. Opodál leží Moře dešťů, které je živeno různými pohromami, v nichž muž zápasí o svoji existenci. Dále se prohlubuje Moře bouří, kde člověk bez ustání zápasí se svými náruživostmi, kterým často podléhá. Posléze zmožen řadou zklamání, zrad, věrolomností a všech těch pozemských běd, jaký cíl nachází na konci své kariéry?

Moře slz, sotva trošičku oslazené několika kapkami ze Zálivu rosy!

Mraky, deště, bouře, slzy, hle, má život muže v sobě něco jiného, co by nebylo zahrnuto v těchto čtyřech slovech?

Pravá polokoule, „věnovaná ženám“, má mnohem menší moře, jejichž názvy vymezují všechny ty stavy a poměry žití ženy. Je tu Moře neposkvrněnosti, nad které se sklání každá panna, a Jezero snů, v němž čte svoji usměvavou a zářnou budoucnost. Potom Moře nektaru s vlnkami něžné lásky a jejími bouřemi! Dále Moře plodnosti, Moře rozporů, Moře par, jejichž rozměry jsou snad příliš omezeny, a potom Moře klidu, v němž utonuly všechny zlé náruživosti, potřeštěné sny, nevyplněné naděje, a jehož vody se klidně vlévají do Jezera smrti!

Jaká je to přirozená řada jmen! Jak prapodivně jsou rozděleny obě polokoule Měsíce, spojené vzájemně jako muž a žena a znázorňující ve světovém prostoru jejich život! Neměl snad fantazírující Michel pravdu, když si takovým způsobem vykládal fantazie starých hvězdářů?

Zatím jeho vážní přátelé pohlíželi na všechno více zeměpisnýma očima. Učili se nazpaměť tento nový svět, měřili jeho rozlohu, šířky, výšky i délky.

Pro Barbicana a Nicholla bylo Moře mraků prostou proláklinou povrchu s několika kruhovitými horami a pokrývající velkou část západní strany jižní polokoule, zaujímalo 184 800 čtverečních mil a jeho střed ležel na 15° jižní šířky a 20° východní délky. Oceán bouří (Oceanus Procellarum), nejrozsáhlejší kotlina měsíčního povrchu, zaujímala plochu 328 300 čtverečních mil se středem na 10° severní šířky a 45° východní délky. Z něho se nořily dvě nádherně paprskující hory Keplerova a Aristachova.

Dále k severu, odděleno od Moře mraků vysokou hrází hor, se prostíralo Moře dešťů (Mare Imbrium), přímo na 35° severní šířky a 20° východní délky, mělo téměř kruhový tvar, pokrývající plochu183 000 mil. Nedaleko odtud Moře slz (Mare Humorum) - vlhkosti, malá nádrž, jen 44 200 čtverečních mil na 25° jižní šířky a 40° východní délky. Potom bylo vidět ještě tři zálivy v pobřeží této polokoule: Záliv horský, Záliv rosy a Záliv duhový, malé kotlinky, stěsnané vysokými horskými řetězy. „Ženská“ polokoule, rozumí se samosebou, mnohem pestřejší, měla množství menších, ale na počet četnějších moří. Na severu to bylo Moře mrazu (Mare Frigoris), na 55° severní šířky a 0° délky, na ploše 76000 čtverečních mil. S ním hraničilo Moře smrti a Jezero snů, Moře neposkvrněnosti (Mare Serenitatis), na 25 ° severní šířky a 20° západní délky, mající plochu 86000 čtverečních mil, Moře rozporů (Mare Crisium), řádně omezené, okrouhlé, ležící na 55° západní délky a 17° severní šířky na ploše40 000 mil, skutečné Kaspické moře, obehnané horským pásem. Dále na rovníku na 5° severní šířky a 25° západní délky bylo vidět Moře klidu (Mare Tranquillitatis), mající rozlohu 151000 čtverečních mil, toto moře souviselo na jihu s Mořem nektaru (Mare Nectaris), o rozloze 28 800 čtverečních mil na 15° jižní šířky a 35° západní délky, a na východě s Mořem plodnosti (Mare Fecunditatis), největším na této polokouli, o rozloze 219 300 čtverečních mil na 3° jižní šířky a 50° západní délky. Konečně jak na severu tak na jihu se objevovala ještě dvě moře, totiž Humboldtovo (Mare Humboldtianum), o rozloze 6500 čtverečních mil, a Moře jižní (Mare Australe), mající plochu26 mil.

V samém středu měsíčního terče, přímo na rovníku a na nultém poledníku se otevíral Záliv střední (Sinus Medii), jako pojítko mezi oběma polokoulemi.

Tak se jevil povrch Měsíce zrakům Nicholla a Barbicana. Když spočítali všechny své výměry, zjistili, že plocha této polokoule má 4 738 160 čtverečních mil, z nichž připadají3 317 600 milna sopky, horstvo, kruhové hory, ostrovy - zkrátka na měsíční pevninu a1 410 400 milna moře, jezera, močály, zkrátka na zdánlivé vodstvo.

Všechno to ostatně bylo milému panu Michelovi Ardanovi úplně lhostejné. On si představoval nerovnosti měsíčního povrchu zcela jinak a vytasil se s nápadem, jako by jeho nevysvětlitelné brázdy vyoral nějaký obrovský pluh.

Je vidět, že tato polokoule je třináctapůlkrát menší než zemská polokoule. A přece na ní selenografové spočítali ne méně než padesát tisíc sopečných jícnů. Byl to tedy povrch velmi nerovný, zvlněný a vzdutý, plný rýh, opravdové cedítko, které si zaslouží ten, ne zrovna poetický název, jaký mu dali Angličané, totiž Green cheese tj. „zelený sýr.“ Michel Ardan vyskočil, kdy Barbicane vyslovil toto opovržlivé pojmenování a vykřikl: „Podívejme se, jak ti Anglosasové 19. století zacházejí s krásnou Dianou, rusou Phoebe, milostnou Isidou, rozkošnou Astartou, královnou noci, dcerou Latony a Joviše, a mladistvou sestrou zářivého Apollóna!“


XI. KAPITOLA

Fantazie a skutečnost

 

 „Viděl jste již Měsíc?“ zeptal se jakýsi profesor ironicky jednoho ze svých žáků.

 „Neviděl, pane profesore,“ odpověděl žák ještě ironičtěji, „ale mohu říci, že jsem o něm slyšel mluvit.“ Tuto žertovnou odpověď může v jistém smyslu dát velká většina pozemšťanů. Co jich slyšelo o Měsíci vypravovat, aniž jej vidělo... totiž čočkou nějakého dalekohledu nebo teleskopu! Kolik jich ani očima nezahlédlo mapy svého věrného společníka! Při pohledu na selenografickou mapu nám bije do očí na první pohled jedna zvláštnost. Na rozdíl od Země a Marsu tu kontinenty zaujímají skoro výhradně jen jižní polokouli. Tyto kontinenty nejsou ohraničeny tak přesně a jednotlivě jako např. Jižní Amerika, Afrika, Indické poloostrovy. Mají břehy prorvané, plné záhybů, hluboce proryté, mají také velice mnoho zálivů a poloostrovů. Připomínají živě směs Sundských ostrovů, kde jako by byla pevnina rozervána na cáry. Provozovala-li se někdy na Měsíci plavba, pak byla asi velmi nebezpečná a nesnadná, a opravdu jsou měsíční námořníci a hydrografové k politování, co ti se nakreslili těch divokých hranic, a co zažili strachu při tom, když chtěli s lodí přistát u břehů.

 Také je možné na lunárním sferoidu vidět, že jižní polokoule je mnohem bohatší na pevninu než severní, která jako by měla jen pouhou čapku z pevné země oddělenou od ostatní pevniny širými moři (Je samozřejmé, že slovem moře naznačujeme ty nesmírné prostory, které byly asi dávno pokryty vodou a které jsou dnes jen holými pustinami). Jižní polokoule je skoro celá pokryta pevninou. Je tedy možné, že měsíčňané již dávno vztyčili svůj prapor na jednom ze svých pólů, mezi tím, co se o to u nás marně pokoušeli Franklinové, Rossové, Kaneové, Dumont d'Urvillové a Lambertové.

 Ostrovů je na Měsíci mnoho. Téměř všechny mají podlouhlý nebo kruhovitý tvar, jako by narýsovaný podle kružítka, a tvoří rozlehlá souostroví, velice podobná známé skupině ostrůvků rozsetých mezi Řeckem a Malou Asií, které starořecké bájesloví kdysi oživilo nejpůvabnějšími legendami. V mysli se vám vybaví jména Naxos, Tenedos, Milos, Karpathos a naše oči hledají Odysseův koráb nebo veslici Argonautů. Tak se to aspoň zdálo Michelovi Ardanovi, byl to řecký archipel, který viděl před sebou na mapě. V méně fantastických očích jeho druhů se ta místa jevila spíš jako rozdrobené krajiny New Brunswicku a New Scotlandu, a tam, kde Francouz Ardan nacházel stopy bájeslovných hrdinů, okukovali oba Američané příhodná místa k vystavění skladišť a písáren se zřetelem k náměsíčnému obchodu a průmyslu. Tímto jsme skončili zmínku o lunární pevnině a nyní připojujeme několik slova jejím horstvu. Lze tu zcela jasně rozeznat horská pásma, osamocené hory, kotliny a rýhy. V tomto výčtu je zahrnut veškerý útvar měsíčního povrchu, který je neobyčejně divoký. Je to ohromné Švýcarsko nebo Norsko, kde se na každém kroku objevují výsledky plutonické činnosti. Povrch Měsíce je tak neobyčejně kostrbatý a utvářel se povlovným stahováním měsíční kůry na jeho samém začátku.

 Proto dává měsíční kotouč velmi vhodný materiál ke studiu velikých geologických převratů. Podle zpráv různých hvězdářů zachoval Měsíc mnohem více prvotní tvar svého povrchu než Země, ačkoliv je mnohem starší. Není tam voda, která by stírala jeho prvotní útvar a jejíž stálý vliv přispívá časem k úplnému zvratu, není tam vzduch, jehož rozrušující větrání by měnilo vzezření horopisných prvotvarů. Tam viděli plutonickou práci neporušenou neptunskými živly v její čiré ryzosti a neporušenosti. Tak vypadala Země dříve než ji potřísnila bařiska a proudy vod ložisky svého nánosu.

 Z těchto pustých a širých pevnin zabloudí pozorovatelův zrak na plochy ještě rozlehlejších a pustějších moří. Nejen že jejich útvar, poloha a vzhled připomíná pozemské oceány, ale i to, že ta moře zaujímají větší část měsíčního povrchu jako moře na zeměkouli. Nejsou to však pláně tekuté vody, ale prostranství, jejichž povahu se naši cestovatelé chystali právě odhadnout.

 Hvězdáři vyšperkovali tato takzvaná moře co nejpodivnějšími názvy. Michel Ardan měl pravdu, když přirovnával tuto mapu k „mapě Amorova království“ v románu Klelia od jakéhosi Scudéryho či Cyrana de Bergerac.

 „Jenže tohle není vymyšlená věc,“ dodával Ardan, „jako v 17. století, ale mapa opravdové říše, zcela přesně rozdělená na dvě poloviny, mužskou a ženskou. Ženám patří pravá polokoule, mužům levá!“ Nad těmito Michelovými slovy krčili oba prozaičtí Američané prostě rameny. Barbicane i Nicholl zírali na měsíční mapu ze zcela jiného stanoviska, než jejich fantazírující přítel, který ostatně měl přece jen trochu pravdu. Posuďme sami.

 Na levé polokouli se prostírá Moře mraků, jimiž často bývá zastírán lidský rozum. Opodál leží Moře dešťů, které je živeno různými pohromami, v nichž muž zápasí o svoji existenci. Dále se prohlubuje Moře bouří, kde člověk bez ustání zápasí se svými náruživostmi, kterým často podléhá. Posléze zmožen řadou zklamání, zrad, věrolomností a všech těch pozemských běd, jaký cíl nachází na konci své kariéry?

 Moře slz, sotva trošičku oslazené několika kapkami ze Zálivu rosy!

 Mraky, deště, bouře, slzy, hle, má život muže v sobě něco jiného, co by nebylo zahrnuto v těchto čtyřech slovech?

 Pravá polokoule, „věnovaná ženám“, má mnohem menší moře, jejichž názvy vymezují všechny ty stavy a poměry žití ženy. Je tu Moře neposkvrněnosti, nad které se sklání každá panna, a Jezero snů, v němž čte svoji usměvavou a zářnou budoucnost. Potom Moře nektaru s vlnkami něžné lásky a jejími bouřemi! Dále Moře plodnosti, Moře rozporů, Moře par, jejichž rozměry jsou snad příliš omezeny, a potom Moře klidu, v němž utonuly všechny zlé náruživosti, potřeštěné sny, nevyplněné naděje, a jehož vody se klidně vlévají do Jezera smrti!

 Jaká je to přirozená řada jmen! Jak prapodivně jsou rozděleny obě polokoule Měsíce, spojené vzájemně jako muž a žena a znázorňující ve světovém prostoru jejich život! Neměl snad fantazírující Michel pravdu, když si takovým způsobem vykládal fantazie starých hvězdářů?

 Zatím jeho vážní přátelé pohlíželi na všechno více zeměpisnýma očima. Učili se nazpaměť tento nový svět, měřili jeho rozlohu, šířky, výšky i délky.

 Pro Barbicana a Nicholla bylo Moře mraků prostou proláklinou povrchu s několika kruhovitými horami a pokrývající velkou část západní strany jižní polokoule, zaujímalo 184 800 čtverečních mil a jeho střed ležel na 15° jižní šířky a 20° východní délky. Oceán bouří (Oceanus Procellarum), nejrozsáhlejší kotlina měsíčního povrchu, zaujímala plochu 328 300 čtverečních mil se středem na 10° severní šířky a 45° východní délky. Z něho se nořily dvě nádherně paprskující hory Keplerova a Aristachova.

 Dále k severu, odděleno od Moře mraků vysokou hrází hor, se prostíralo Moře dešťů (Mare Imbrium), přímo na 35° severní šířky a 20° východní délky, mělo téměř kruhový tvar, pokrývající plochu183 000 mil. Nedaleko odtud Moře slz (Mare Humorum) - vlhkosti, malá nádrž, jen 44 200 čtverečních mil na 25° jižní šířky a 40° východní délky. Potom bylo vidět ještě tři zálivy v pobřeží této polokoule:

 Záliv horský, Záliv rosy a Záliv duhový, malé kotlinky, stěsnané vysokými horskými řetězy.

 „Ženská“ polokoule, rozumí se samosebou, mnohem pestřejší, měla množství menších, ale na počet četnějších moří. Na severu to bylo Moře mrazu (Mare Frigoris), na 55° severní šířky a 0° délky, na ploše 76000 čtverečních mil. S ním hraničilo Moře smrti a Jezero snů, Moře neposkvrněnosti (Mare Serenitatis), na 25 ° severní šířky a 20° západní délky, mající plochu 86000 čtverečních mil, Moře rozporů (Mare Crisium), řádně omezené, okrouhlé, ležící na 55° západní délky a 17° severní šířky na ploše40 000 mil, skutečné Kaspické moře, obehnané horským pásem. Dále na rovníku na 5° severní šířky a 25° západní délky bylo vidět Moře klidu (Mare Tranquillitatis), mající rozlohu 151000 čtverečních mil, toto moře souviselo na jihu s Mořem nektaru (Mare Nectaris), o rozloze 28 800 čtverečních mil na 15° jižní šířky a 35° západní délky, a na východě s Mořem plodnosti (Mare Fecunditatis), největším na této polokouli, o rozloze 219 300 čtverečních mil na 3° jižní šířky a 50° západní délky. Konečně jak na severu tak na jihu se objevovala ještě dvě moře, totiž Humboldtovo (Mare Humboldtianum), o rozloze 6500 čtverečních mil, a Moře jižní (Mare Australe), mající plochu26 mil.

 V samém středu měsíčního terče, přímo na rovníku a na nultém poledníku se otevíral Záliv střední (Sinus Medii), jako pojítko mezi oběma polokoulemi.

 Tak se jevil povrch Měsíce zrakům Nicholla a Barbicana. Když spočítali všechny své výměry, zjistili, že plocha této polokoule má 4 738 160 čtverečních mil, z nichž připadají3 317 600 milna sopky, horstvo, kruhové hory, ostrovy - zkrátka na měsíční pevninu a1 410 400 milna moře, jezera, močály, zkrátka na zdánlivé vodstvo.

 Všechno to ostatně bylo milému panu Michelovi Ardanovi úplně lhostejné. On si představoval nerovnosti měsíčního povrchu zcela jinak a vytasil se s nápadem, jako by jeho nevysvětlitelné brázdy vyoral nějaký obrovský pluh.

 Je vidět, že tato polokoule je třináctapůlkrát menší než zemská polokoule. A přece na ní selenografové spočítali ne méně než padesát tisíc sopečných jícnů. Byl to tedy povrch velmi nerovný, zvlněný a vzdutý, plný rýh, opravdové cedítko, které si zaslouží ten, ne zrovna poetický název, jaký mu dali Angličané, totiž Green cheese tj. „zelený sýr.“ Michel Ardan vyskočil, kdy Barbicane vyslovil toto opovržlivé pojmenování a vykřikl:

 „Podívejme se, jak ti Anglosasové 19. století zacházejí s krásnou Dianou, rusou Phoebe, milostnou Isidou, rozkošnou Astartou, královnou noci, dcerou Latony a Joviše, a mladistvou sestrou zářivého Apollóna!“