X. KAPITOLA Pozorovatelé Měsíce Barbicane se konečně dopátral pravé příčiny odchylky. Ačkoliv byla nepatrná, přece stačila, aby změnila směr dráhy projektilu.
Nešťastná náhoda! Odvážný podnik byl zmařen nenadálou okolností a jejich žádaný cíl tak nemohl být dosažen. Jestli se přiblíží cestovatelé natolik k Měsíci, aby mohli rozhodnout záhadné fyzické a geologické otázky týkající se Měsíce? Tak se ptal jeden cestovatel druhého, ale určitou odpověď z nich nikdo nemohl dát. Co se týkalo jejich osudu, nepřipustili si žádné starosti, ačkoliv je snad projektil zanášel do samot vesmíru, kde jim zásoby vzduchu a potravy dojdou. Snad jim bylo ještě souzeno nějaký čas žít a udusit se pak v bludném projektilu nedostatkem kyslíku. Těch několik dní, to bylo pro ty odvážlivce jako několik století, a tím horlivěji věnovali každý okamžik pozorování Měsíce, kterému byli nyní blíž jak žádný pozemšťan, i kdyby byl vybaven nejmocnějším teleskopem.
Je známo, že dalekohled vyrobený v Anglii lordem Johnem Rossem v Parstownu, jehož zvětšení je 6 000násobné, přibližuje Měsíc víc než na16 mil, a co teprve dalekohled vyrobený Gun-Clubem na Long Peaku! Tím se Měsíc přiblížil až na jednu a jednu desetinu míle a předměty10 metrůdlouhé se jím daly od sebe rozeznat!
Však přece ze vzdálenosti, v níž se projektil nacházel, se na Měsíci bez dalekohledů nemohlo nic určitého rozeznat. Oči bloudily po rozsáhlých rovinách, pojmenovaných od hvězdářů jménem „moře“, ale jejich vlastní povahu nerozeznávaly. Horské svahy mizely v lesklé záři způsobené odrazem slunečního světla, a zrak pozorovatelů se mimovolně odvracel od zářivého měsíčního povrchu, který měl podobu stříbra rozpuštěného v ohni.
Podlouhlý tvar Měsíce se stával zcela zřetelným. Podobal se obrovskému vejci, jehož špička byla obrácena k Zemi.
Je totiž jisté, že Měsíc, dokud byl ještě v první době svého utváření tekutý a poddajný, jevil se ve tvaru dokonalé koule, jak byl ale stržen zemskou přitažlivostí za družici Země, protáhl se podle zákonů tíže směrem k ní. Když se luna stala družicí, pozbyla své první ryzí tvary, její těžiště se přesunulo na jednu stranu obrácenou k Zemi, z čehož někteří učenci usuzují, že vzduch a voda vnikly proto na protější stranu, kterou nelze vidět ze Země.
Tato proměna prvotního tvaru Měsíce byla patrná jen několik okamžiků. Vzdálenost projektilu od Měsíce se kvapně zmenšila, neboť projektil, ačkoliv letěl mnohem volněji v porovnání s jeho počáteční rychlostí, se přece jen ještě hnal rychlostí osm až devětkrát větší než pozemské rychlovlaky. Jeho šikmý směr, kterým se ubíral, dodával Michelu Ardanovi ještě pořád trochu naděje, že projektil zasáhne některý bod měsíčního povrchu. Nemohl si nijak představit, že by se tak nemělo stát. Ale Barbicane, jako střízlivý myslitel, ho odbýval stále s neúprosnou logikou: „Ba ne, Micheli, ba ne. Nemůžeme dosáhnout Měsíce, leda bychom na něho spadli. Ale nepadáme. Dostředivá síla nás udržuje v měsíčním vlivu, ale odstředivou silou se odtud stále ženeme a to neodvratně.“ To bylo řečeno tónem, který zbavil Michela Ardana poslední špetky naděje.
Byla to severní polokoule, k níž se projektil přibližoval, totiž ta, kterou nacházíme na selenografických mapách dole, neboť tyto mapy bývají zhotoveny podle obrazů jevících se dalekohledy, a jak je známo, tyto dalekohledy ukazují předmět obráceně. Tak vypadala i selenografická mapa od Beera a Madlera, nad níž se právě skláněl Barbicane.
Tato severní polokoule představovala širé planiny, pokryté porůznu osamocenými horami.
O půlnoci byl právě úplněk. V tom okamžiku by byli právě naši cestovatelé dopadli na Měsíc, kdyby je nevychýlil z cesty ten nešťastný meteor.
Měsíc se octl na svém vypočítaném místě s takovou podrobností, že by v té půlnoci pozorovatel z hloubky děla postaveného na Floridě, mohl zrovna pohlížet na střed měsíčního povrchu, ale projektil letěl pořád dál.
Cestovatelé se odevzdali s hrdinskou myslí svému osudu a věnovali celou svou pozornost měsíčním krajinám, které se ponenáhlu stávaly zřetelnějšími. Barbicane vyložil měsíční mapy a připravoval dalekohledy.
První pozorovatel Měsíce byl Galileo Galilei, jehož nedokonalý dalekohled zvětšoval hvězdné nebe jen asi třicetkrát a spatřil žasnoucím zrakem nesčíslné předměty, viděl se pnout měsíční hory a jejich dlouhé černé stíny v šerých rovinách. Avšak pokusy Galilea Galileiho i jeho vrstevníků o zobrazení toho, co viděli, bylo ještě nedokonalé, že sotva na nich bylo možné poznat některé hlavní rysy. První skutečnou, i když ještě dost hrubou a jen od oka (bez měření) nakreslenou mapu, předložil neúnavně pozorující dánský hvězdář Jan Hevelius. Roku 1646 vydal velký foliant, „Selenographia“ s 8 palcovou mapou a se 40 výkresy rozličných fází nebo světlojevů Měsíce. S výjimkou spletených míst, pro které slabé Heveliovy dalekohledy nestačily, se dá dodneška větší část vykreslených hor rozeznat, což je důležité, protože Hevelius je zakladatelem měsíční topografie a nomenklatury, který přijal Keplerovo rozdělení Měsíce na pevniny (světlé části) a moře (velké šeré skvrny) a pojmenoval jednotlivé předměty názvy vzatými ze zeměpisu, ovšem v barbarské biblické směsi, klasické a nové geografie, např. hora Sinaj, poušť Hevila, hora Ajax, předhoří Acherusia, ostrov Korsika, hora Etna, atd. Toto názvosloví se neudrželo. Páter Riccioli vydal roku 1651 v Bononii dva velké folianty „Almagestum novum“, které měly obsahovat základ a souhrn veškeré astronomie, v druhém díle pojednává též o Měsíci a přiložil jeho mapu zhotovenou od Grimaldiho, která se liší od Heveliovy jen tím, že je horší a má zcela nové názvoslovÍ.
Moře mají jména od domnělých astrologických vlastností a mocností, např. Moře krizí, Moře plodnosti, Jezero smrti, Močál snů atd., ostatní části obdržely názvy od slavných dávnověkých matematiků a hvězdářů (mezi nimi také Osymandyas král egyptský a Zarahustra) a soudobých, mezi nimi ovšem P. Riccioli sám sobě vybral hodně velkou a tmavou skvrnu na nejvyšším kraji Měsíce, ano, i jistou paní, ke které choval zvláštní úctu, i když měla na astronomii sotva nějaké zásluhy, zvěčnil na Měsíci, když jedné z nejvyšších hor udělil její jméno Cattarina.
Celých sto let po Ricciolovi nenastal v poznání Měsíce žádný zvláštní pokrok, slavný hvězdář Cassini vydal sice roku 1680 20ti palcovou mapu Měsíce, pěkně rytou, avšak jen o málo lepší než Heveliovu, La Hire, slavný matematik a kreslíř, zhotovil velkou mapu Měsíce, která nikdy nebyla uveřejněna.
Teprve Tobias Mayer razil novou dráhu, od r. 1745 až do své smrti 1775 se zabýval měřením polohy měsíčních skvrn pro upravení nové podrobnější mapy. Pozorně změřil mikrometrem vzdálenosti 27 hlavních skvrn od kraje Měsíce a vložil je do sítě složené z meridianů a parallel jako na pozemské mapě. První meridian prochází skrze póly Měsíce a jeho zdánlivý střed povrchu, rovník od východu k západu, taktéž středem, od něhož pak měřil délku na východ a západ, na jih a sever od 0° do 90°. Mezi body ustanovené měřením vložil ostatní podle oka. Tato výtečná mapa, vydaná po Mayerově smrti, má jen7 palcůprůměr, avšak zůstala do r. 1836 nejen nejlepší, ale i jediná.
Když v poslední čtvrti minulého století sír Frederick William Herschel svými mohutnými teleskopy s tak slavným výsledkem začal pozorovat, nechal Měsíc skoro bez povšimnutí. Tento velký muž se zabýval raději zkoumáním nebeských hloubek, a k porovnání z jeho rozsáhlým bádáním v oboru stálic mají pozorování jeho planetárních těles jen menší význam, ačkoliv všechno, co bylo před tím známo, předstihují. V ten samý čas vystoupil Schroter (v Lilienthalu u Brém) jako nadšený ctitel astronomie. Opatřen mohutnými, pro jeho dobu výbornými zrcadlovými dalekohledy, které z velké části sám zhotovil, si vybral zkoumání měsíčních hor za předmět svého dlouholetého pozorování a uveřejnil je ve dvou dílech (1791 a 1802), k nimž na 75 tabulkách připojil několik set obrazů, novou mapu Měsíce však neuvedl, ale ve své knize otiskl Mayerovu mapu.
Hlavní překážkou ve zlepšení měsíčních map byl tehdejší nemotorný zvyk kreslení hor v podobě vrcholů nastíněných ze strany. Když pak Lehmann vynalezl nyní používaný způsob kreslení hor (v takzvané orthografické projekci) čárkami, jejich větší nebo menší tloušťka značí sklon a jejich vrstevné rozdělení výšku hor, byl saský geometr Lohrmann, první, který začal mapovat Měsíc podle stejného způsobu jako pozemské krajiny.
Roku 1824 vyšly 4 mapy ve 4 dílech, obsahující střední část Měsíce (asi 1/9 viditelného povrchu) ve znamenitě krásném a podrobném výkresu. Celý Měsíc měl mít3 stopyprůměr a měl vyjít ve 256 listech, Lohrmann ale zemřel a svoje dílo nedokončil, jen generální 15 palcová mapa, mistrovský kamenorytecký kus, vyšel r. 1840. Avšak již r. 1830 se spojil po tu dobu neznámý učitel krasopisu v Berlíně, Heinrich Müdler (který se později vlastní pílí a důmyslem stal znamenitým hvězdářem) s bohatým kupcem Beerem (bratrem hudebníka Meyerbeera), a začali stejnou práci jako Lohrmann. Po sedmiletém namáhání dokončili šťastně své velké dílo a vydali (1834-36) mapu Měsíce pod názvem „Mappa selenographica“ ve 4 velkých listech, obsahujících povrch Měsíce s3 stopamiprůměru.
Roku 1837 vyšla od nich všeobecná selenografie, silný kvartant, obsahující kritiku předchůdců, popis použité metody, seznam pozorování a podrobnou topografii viditelné strany Měsíce. Tato výtečná práce, na níž bylo vynaloženo 600 nocí, dosáhla toho, co Lohrmann zamýšlel, položila totiž pevný základ podrobnému zkoumání měsíce.
Roku 1837 vydal Miidler 12 palcovou přehlednou mapu Měsíce na jednom listu a r. 1839 krátký popis Měsíce, výtah z velké selenografie.
Od těch dob větší selenografické práce nejsou. Julius Schmidt, hvězdář v Aténách, se zabývá již mnohá léta podrobným zkoumáním Měsíce, a vydal r. 1856 o tomto předmětu pěknou populární knihu (Der Mond). Ve Francii vydali Lecourtier a Chapuis r. 1860 velmi pěkně rytou mapu Měsíce, která však Lohrmannovu a Müdlerovu mapu nepředstihne.
Mimo mapy měsíčního povrchu byly také zhotoveny glóbusy, reliéfy a fotografie Měsíce. Měsíční glóbus může ovšem obsahovat jen půl koule, a takový glóbus zhotovil Russel v Londýně a Riedel von Leuenstem ve Vídni. Několik výborných reliéfů, které představovaly povrch Měsíce zhotovila paní Witte v Hannoveru na základě svých pozorování a Müdlerových map, a Dickert v Bonnu vyobrazil (r. 1849) reliéfem vypouklou polokouli Měsíce v rozměru18 stopv průměru, o této práci se velmi pochvalně vyjádřil Schmidt.
První zdařilé fotografie Měsíce zhotovil Whipple v Bostonu (Sev.
Amerika), později v tom oboru pracovali Francouzi a Angličané, nejvíce Warren de la Rue v Londýně, který dospěl tak daleko, že zvětšil své fotografie až na průměr3 stop. Přece však dosud není vidět ani na nejlepší fotografii Měsíce desetinu toho, co přímo dalekohledem, hlavní překážky jsou hrubost hmoty, na níž se fotografie přenášejí, a vlnění ve vzduchu, takže z několika set obrazů obyčejně jen dva nebo tři se podaří úplně.
Vypočítali jsme tak zhruba všechny nejdůležitější mapy lunárního světa. Barbicane z nich měl dvě, mapu pánů Beera a Madlera a mapu pánů Chapuise a Lecourtiera. A ty mu měly co nejvíce usnadnit jeho pozorovatelskou práci.
Pokud se týká optických přístrojů, měli v projektilu výtečné námořnické dalekohledy, pro tuto cestu zvlášť sestrojené. Zvětšovaly stokrát, a mohly přiblížit Měsíc ze Země na vzdálenost menší tisíce mil. A tu ve vzdálenosti necelých sto padesáti kilometrů, v níž se kolem třetí hodiny ranní nacházeli, a v prostředí úplně čistém, žádnou atmosférou nezkaleném, byly tyto přístroje schopné, aby přiblížily povrch Měsíce až na patnáct set metrů.
