VII. KAPITOLA Opilá chvilka Naši cestovatelé teď měli novou zábavu na překvapujícím a neobyčejném výjevu, avšak přirozeném a snadno vysvětlitelném. Všechny předměty vyhozené z projektilu musely tedy s ním dál letět a na celé dráze jej provázet, byl to pramen rozmluv, který se tak brzy nedal vyčerpat. Rozčilení cestovatelů rostlo, čím více se blížili ke svému cíli, očekávali stále nové, neslýchané a nevídané výjevy, a v tom duševním stavu, v němž se nacházeli, by je již nic nepřekvapilo. Jejich rozdrážděná obraznost předstihovala projektil, který se již pohyboval značně zmenšenou rychlostí, o níž se vlastně jinak nepřesvědčovali, než že Měsíc před jejich očima se pořád zvětšoval a již se zdál tak blízko, jako by na něj mohli dosáhnout rukama.
Příští den, 5. prosince v pět hodin ráno byli již všichni tři cestovatelé na nohou, neboť to měl být jejich poslední den cesty, jestli byl výpočet zcela správný. V nastávající půlnoci, tedy za osmnáct hodin, měl projektil dopadnout na lesklý povrch Měsíce zrovna v úplňku, a blížil se tedy okamžik, kterému se nic nevyrovnalo v lidských dějinách ani starého ani nového věku. Proto, když cestovatelé toho jitra spatřili stříbrolesklý měsíc sklem ve stěně koule, pozdravili jej veselým a nadějným provoláním.
Měsíc postupoval po hvězdné obloze s nádhernou velebností, a už měl jen několik stupňů proběhnout, aby se octl zrovna na místě, určeném výpočty k setkání s projektilem. Podle svých vlastních pozorování vypočítal Barbicane, že projektil dopadne na Měsíc na jeho severní polovině, tam, kde se prostíraly nesmírné roviny a jen zřídka byly rozestavené hory: byla to velmi příznivá okolnost, v případě, že se vzduch držel na hlubších polohách měsíčního povrchu.
„Mám zato,“ podotkl Ardan, „že k přistání je rovina v každém případě příznivější než pohoří. Kdyby nějaký měsíčňan dorazil z Měsíce do Evropy a měl vystoupit na vrcholu Mont Blanku, nebo kdyby přistál v Asii na některém himálajském vrcholu, pěkně by se nám poděkoval za takové přistání!“ „A potom,“ řekl kapitán Nicholl, „na rovné pláni zůstane projektil ležet, ale kdyby padl na příkrou stráň hory, svalil by se dolů jako lavina, a poněvadž nejsme veverky, dostali bychom se sotva dolů se zdravými končetinami. Bude tedy dobře, padneme-li na rovinu!“ Výsledek odvážného pokusu cestovatelů se už nezdál být pochybný.
Nicméně nepříjemná myšlenka zaujala Barbicanovu mysl, avšak předseda nechtěl své druhy znepokojit, a neřekl o ní ani slovo.
Směr projektilu k severní polovině Měsíce totiž ukazoval, že se jeho dráha zponenáhlu poněkud změnila, podle výpočtu a učiněných příprav při výstřelu měl vlastně padnout zrovna na prostředek Měsíce.
Jestliže tam nyní nesměřoval, pak se patrně stala nějaká úchylka v dráze. Čím mohla být tato úchylka způsobena? Barbicane se nemohl ani příčiny domyslet, ani stanovit velikost úchylky, protože mu scházely srovnávací body k takovému stanovení. Prozatím se nezbavoval naděje, že úchylka dráhy nebude mít jiný výsledek, než že projektil dorazí k hořejšímu kraji Měsíce místo do jeho středu, do krajiny mnohem příznivější k přistání.
Pokračoval proto, aniž by druhům řekl o svých obavách, v pozorování Měsíce, a napjatě sledoval, jestli se směr projektilu dál neodchyluje. Myšlenka, že by se projektil minul svého cíle, mu připadala strašlivá, protože jak si myslel, pak by letěl do neurčitých meziplanetárních prostorů.
Měsíc, který doposud vypadal jako plochá deska, mezitím nabýval určitější vypouklou podobu. Kdyby, bylo slunce ze strany v šikmém směru osvětlovalo měsíční hory, byla by se jejich výška dala stanovit podle stínu, a zrak by se mohl ponořit do zejících propastí kráterů a byl by mohl sledovat podivné rokliny, jimiž jsou ohromné měsíční roviny proryty. Avšak veškerá nerovnost měsíčního povrchu mizela v lesku odraženého světla. Sotva se daly rozeznat široké skvrny, které dávají Měsíci podobu lidské tváře.
„Ale poďobané tváře,“ prohodil Michel Ardan, „kvůli ní velice lituji onu spanilou Apollónovu sestřičku.“ Cestovatelé, tak blízko svého cíle, pohlíželi vždy zvědavěji na nový svět, který se před nimi otvíral. Již se v duchu procházeli po těchto neznámých krajinách, měřili horské kužely a sestupovali dolů k okrouhlému dnu kruhových horských valů, tu a tam, se jim zdálo, že vidí šedé moře rozlité pod řídkým vzduchem, a veletoky přinášející do něho vláhu sraženou na horách. Poslouchali v nekonečném prostoru a domnívali se, že slyší ruch, pronikající z této hvězdy, která je odsouzena k věčné němotě ve vesmíru.
V zimničném rozechvění zaznamenávali v tomto posledním dnu cesty každé sebemenší pozorování, i když byl pozorovací zevrubnosti na odpor zmáhající se nepokoj, který tím více zaujímal jejich mysl, čím více se blížili k vytčenému cíli. Tento nepokoj by se ještě zdvojnásobil, kdyby byli cítili, jak už je rychlost projektilu malá. Bylo by se jim zdálo, že už ani nemohou dostihnout Měsíce. Projektil totiž pozbýval ponenáhlu svou váhu, která měla úplně zmizet na tom místě, kde se vzájemně ruší zemská přitažlivost s měsíční, což mělo být spojeno s celou řadou nevídaných úkazů.
Přes všechny starosti, způsobené posledními přípravami, nezapomněl Ardan na snídani, kterou upravil s obvyklou uměleckou okázalostí. Výtečný bujón rozpuštěný na plynovém plamenu a naložené maso chutnalo výborně, a několik sklenic dobrého francouzského vína přispělo k dobré náladě. Ardan při té příležitosti podotkl, že vinice na Měsíci, zahřívané tak jasným sluncem, dozajista rodí božský nápoj, pravou ambrosii - jen jestli tam vůbec nějaké vinice jsou. Pro všechny případy však nezapomněl opatrný Francouz s sebou vzít několik ušlechtilých sazenic z Médoc a Champagne, od nichž si sliboval pravé divy.
Reiselův a Regnaultův agregát na kyslík pracoval stále velice spolehlivě. Následkem toho se udržoval vzduch v dokonalé čistotě, žíravý draslík pohltil každou špetku uhličitého plynu, a co se týká samého kyslíku, byl, jak kapitán Nicholl tvrdil, „první jakosti“. Částka vodní páry uzavřená v projektilu sloužila spíš ke zlepšení vzduchu, než ke zhoršení, protože bránila jeho nepříznivé suchosti a proto se mohlo tvrdit, že žádné obydlí v Paříži, Londýně nebo New Yorku, žádné divadlo a žádná veřejná síň těchto měst nemá tak zdravé ovzduší.
K udržení tohoto stavu bylo zapotřebí bedlivě dohlížet na kyslíkový stroj, a proto si prohlédl každé ráno Ardan co nejpozorněji plynové recipienty, zkoušel kohoutky a upravil plynový plamínek podle připojeného plynoměru na předepsanou míru. Dosud šlo všechno velmi dobře a tak následovali příkladu váženého sekretáře klubu pana Mastona a cestovatelé se začali tak zaokrouhlovat, že kdyby se jejich uvěznění prodloužilo na několik měsíců, nikdo by je po návratu nepoznal.
Zkrátka, měli se jako prasata v žitě, patrně tloustli.
Barbicane se díval skrze postranní sklo a spatřil psí strašidlo, žalostný pozůstatek Satellita a jiné zbytečnosti vyhozené z projektilu, které jej tvrdošíjně doprovázely. Diana, která také svého bývalého kamaráda zahlédla, melancholicky zavyla. Všechny tyto předměty, vyhozené z projektilu vypadaly v prostoru tak nehnutě, jako by ležely na pevné zemi.
„Jestlipak víte, přátelé,“ řekl Ardan, „že kdyby jeden z nás při prvním nárazu vzal za své, že bychom přišli do velkých rozpaků, jak jej pohřbít? Představte si, že by nás ona děsná mrtvola provázela jako neodbytný přívěsek na celé naší dráze!“ „To by bylo mrzuté,“ řekl Nicholl. „Jak toho lituji,“ pokračoval Ardan, „že se nemohu procházet na povrchu projektilu! Jaká by to byla radost, plynout uprostřed světlého éteru, koupat se ve slunečních paprscích! Kdyby si jen Barbicane pomyslel, aby s sebou vzal potápěcí oblek a čerpadlo na vzduch, byl bych se odvážil ven a zaujal místo na samém hrotu projektilu a podobal bych se nějaké báječné nestvůře nebo hippogryfovi.“ „Jen pomalu!“ usmál se Barbicane, „nebyl bys dlouho tím hippogryfem i s tím potápěcím oblekem, vzduch uzavřený v tobě by tě v řídkém éteru nadul a pukl bys jako granát nebo lépe řečeno jako balon, který se odvážil příliš vysoko. Nech si tedy zajít své procházky a pamatuj si, že pokud plujeme v éterovém prostoru, všechny romantické procházky na povrchu projektilu jsou přísně zakázány.“ Ardan se dal těmito námitkami poněkud upokojit, avšak ne docela, považoval tu věc za nesnadnou, nikoliv však za nemožnou, slova „nemožnost“ nikdy nevypustil z úst.
Hovor se obrátil k jinému tématu a neuvázl ani na okamžik. Třem přátelům se zdálo, že v jejich nynějším stavu jim myšlenky a nápady vznikají v mozku, jako listy jarních bylin při prvním slunečním teple a jako by omládli.
Za otázek a odpovědí, které se toho jitra v nespočetných obratech vystřídaly, prohodil Nicholl jistou otázku, která nedostala okamžitou odpověď.
„Ah což,“ řekl totiž kapitán, „teď se nám snadno mluví o tom, jak se na Měsíc dostaneme, ale jak se odtamtud zase vrátíme?“ Oba přátelé na něho pohlédli s překvapenou tváří. O této záležitosti dosud mezi nimi nepadlo ani slovo.
„Co tím chcete říct?“ tázal se předseda vážně.
„Mluvit o návratu z krajin,“ řekl Ardan, „do kterých jsme ještě ani nedorazili, se mi zdá být velmi pošetilé.“ „Neříkám to, abych se vrátil,“ odpověděl Nicholl, „ale ptám se jen vůbec, jak se odtamtud zase dostaneme?“ „To nevím!“ řekl Barbicane. „A já pro svou osobu,“ pravil Ardan, „kdybych byl věděl, jak se vrátíme, nevydal bych se vůbec na cestu.“ „To je pěkná odpověď!“ vzkřikl Nicholl. „Michel má pravdu,“ dodal předseda, „taková otázka teď nemá žádnou praktickou cenu, až usoudíme, že je čas k návratu, potom bude čas na něj myslet, i kdyby tam nebylo dělo, projektil budeme mít vždy připraven.“ „Šťastné pořízení! Náboj bez děla!“ „Dělo,“ odpověděl Barbicane, „to si zhotovíme, střelný prach, ten si uděláme. Na Měsíci neschází ani kovy, ani sanytr, ani uhlí, všechno najdeme v jeho útrobách. A mimo to k návratu z Měsíce není potřeba nic jiného než přemoci jeho přitažlivost a stačí zvládnout pouze osm tisíc mil, abychom potom padli na Zemi podle prostých zákonů tíže.“ „Už je toho dost,“ řekl Ardan horlivě, „ať už nikdo nemluví o návratu, slyšeli jsme již dost těch zbytečných řečí. Myslím, že domluvit se s našimi bývalými přáteli na Zemi nebude tak nesnadné.“ „A jak?“ „Hodíme kameny do měsíčních sopek, a ty je vyvrhnou až na Zem.“ „To není špatný nápad,“ řekl Barbicane přisvědčujícím hlasem, „Laplace vypočítal, že síla pětkrát větší než síla obyčejných děl by stačila k vystřelení koule z Měsíce na Zemi, a podle mého názoru bude nejmenší sopka mít větší sílu.“ „Hurá!“ vykřikl Ardan, „už máme svou poštu a kromě toho lacinou, kameny budeme mít zadarmo! A jak se pěkně vysmějeme poštovním úřadům! Však, hle, něco mně napadá…“ „Co ti napadá?“ „Výborná myšlenka! Proč jsme k našemu projektilu nepřipojili nějaké vlákno, mohli jsme si se Zemí vyměňovat telegramy?“ „Tisíc ďáblů,“ vzkřikl Nicholl, „copak takové vlákno,86 000 mildlouhé, by nic nevážilo?“ „Co je na tom? Náboj našeho děla se mohl ztrojnásobit, dokonce se mohl zčtvernásobit, zpateronásobit!“ křičel Ardan, jehož hlas se stával pořád hřmotnějším.
„Proti tvému nápadu,“ řekl Barbicane, „mám jen tu malou námitku, že by se následkem otáčení Země tvoje vlákno navinulo na zeměkouli, jako řetěz na rumpál a neodvratně by nás stáhlo zpět k Zemi.“ „U všech devětatřiceti hvězd americké Unie!“ vykřikl Ardan, „jaké to mám dnes nápady! Sám J. T. Maston by nemohl mít praktičtější!
Však budiž, jestli se nevrátíme na Zemi my, nedám nic za to, že J. T. Maston se vydá na cestu k nám!“ „Ano, to udělá!“ řekl Barbicane, „je to hodný a odvážný přítel, a kromě toho je nyní taková výprava velmi snadná. Dělo Kolumbiada ještě stojí na Floridě, bavlny a kyseliny dusičné ke zhotovení střeliva je v Americe také dost, a Měsíc se vrátí zase na své staré místo, za osmnáct let přijde zrovna do toho bodu oblohy, který zaujímá dnes.“ „Ano,“ opakoval Ardan, „Maston nás navštíví, a s ním i naši přátelé Elphiston, Blomsberry a všichni členové Gun-Clubu a budou vítáni! Potom zařídíme poštovní kulomety mezi Zemí a Měsícem! Hurá? Ať žije Maston!“ Dost možná, že vážený J. T. Maston, i když neslyšel výkřiky hurá ke své slávě, měl zajisté aspoň silné zvonění v uších. Co teď asi dělal?
Nepochybně, že pobýval v Rocky Mountains, na vysoko položené pozorovatelně Long Peaku a obrovským dalekohledem se snažil sledovat neviditelný projektil, jak se ubírá k Měsíci. Měl-li své drahé kamarády na mysli, mohl být nyní přesvědčený, že i oni jej mají na mysli a věnují mu nejpřívětivější vzpomínky.
Avšak, odkud to zbujnění, které obyvatele dutého projektilu víc a více rozčilovalo? Vždyť pili co nejstřídměji. Nepocházelo snad toto rozdráždění mozku od neobyčejných okolností, ve kterých se nacházeli, od blízkosti Měsíce, od něhož je dělilo jen několik hodin cesty, nebo od jakéhosi tajného vlivu onoho nočního poutníka na jejich nervovou soustavu? Jejich tváře se rděly, jako by stály před otevřenou pecí, jejich dýchání se zrychlilo, plíce pracovaly jako měchy výhně, oči nabyly neobyčejného lesku, hlas se rozléhal hřmotnou hlučností, takže jim slova vyrážela z úst, jako zátky z lahví šampaňského, puzené kyselinou uhličitou, a jejich pohyby byly tak živé, že jim omezené místo v uzavřeném projektilu sotva stačilo. A co bylo zvlášť divné, cestovatelé, jak se zdálo, neměli ani tušení o své rozčilenosti.
„Jestli nyní nevím,“ řekl úsečným hlasem Nicholl, „jak se vrátíme z Měsíce nazpět, chci aspoň vědět, co tam budeme dělat.“ „Co tam budeme dělat?“ odpověděl Barbicane a dupalo podlahu, jakoby se nacházel v šermírně, „to nevím!“ „Ty to nevíš?“ rozkřikl se Ardan tak silným hlasem, že se stěny projektilu otřásaly. „Nevím, namouvěru, nevím!“ křičel Barbicane vyrovnávaje se Ardanovi.
„Nuže, já to vím, já, já,“ řval Ardan.
„Mluv tedy, co víš?“ zahřměl Nicholl a nemohl se již udržet.
„Budu mluvit, až budu chtít,“ zařičel Ardan a popadnul svého druha prudce za rameno.
„Musíš mluvit, musíš,“ ječel Barbicane a jeho oči hořely a ruka se hrozivě zvedla, „tys to byl, kdo nás přinutil k té strašlivé cestě, teď chceme vědět, proč a zač!“ „Je to tak, když nevím, kam jdu, chci aspoň vědět proč!“ křičel kapitán. „Proč?“ řekl Ardan a skákal na půl sáhu do výšky, „proto, abychom ve jménu Severní Ameriky obsadili Měsíc a připojili čtyřicátou zemi ke Spojeným státům, abychom založili osady v měsíčních krajinách a je obdělali, zalidnili, zavedli tam všechny výhody umění, vědy a průmyslu, šířili osvětu a mezi měsíčňany si neudělali ostudu!“ „A co když žádní měsíčňané nejsou?“ křičel Nicholl, který při této nepochopitelné opojnosti smyslu se stával pořád zuřivějším. „Kdo povídá, že žádní měsíčňané nejsou?“ zvolal Ardan hrozivým hlasem.
„Já!“ řičel Nicholl.
„Kapitáne, neopakuj tuto urážku, nebo ti vyrazím všechny zuby!“ Již se chtěli oba protivníci na sebe vrhnout a z hádky by se byla stala urputná srážka, kdyby mezi ně neskočil Barbicane, obrovskou silou je k sobě srazil zády a volal: „Přestaňte, nešťastníci! Jestli nejsou měsíčňané, pomůžeme si také bez nich!“ „Ano,“ odpověděl Ardan, „co je nám do měsíčňanů! Ať zhynou měsíčňané!“ „Měsíční říše je naše!“ hlaholil Nicholl. „My tři sami založíme republiku!“ „Já budu sněmem,“ zvolal Ardan. „A já senátem,“ pronesl Nicholl.
„A Barbicane prezidentem,“ řval Michel.
„Prezident nesmí být volen národem,“ namítal Barbicane.
„Dobře, bude tedy jmenován sněmem“ odpověděl Ardan, „a protože jsem sněmem já, jednohlasně tě volím!“ „Hurá! Hurá! Hurá! Sláva prezidentovi Barbicanovi!“ volal Nicholl.
„Hip! Hip! Hip!“ (výkřik souhlasu v americkém sněmu) hulákal Ardan.
Na to spustil prezident a senát hromovým hlasem americkou národní píseň: Yankee Doodle, a sněm zanotoval nadšený nápěv: Marseillaisy.
A nastal divoký tanec, jeden skákal přes druhého jako trojice skutečných bláznů nebo potřeštěných šašků z cirkusu. Diana se do té vřavy přimísila, vyla a skákala až do stropu. Bylo slyšet třepetání křídel a zvučné kokrhání kohouta. Pět nebo šest slepic vylétlo z posady a naráželo na stěny projektilu jako poplašení netopýři. Konečně naši cestovatelé, jejichž plíce jakýmsi nepochopitelným vlivem byly zimničně rozpáleny, pozbyli vědomí a padli jako bez sebe na podlahu.
