V. KAPITOLA Zima ve světovém prostoru Ten objev účinkoval jako hromová rána. Kdo by se nadál podobné matematické chyby? Barbicane tomu ani nechtěl věřit. Nicholl opakoval celý počet, byl zcela správný, oba pak zkoušeli správnost algebraického vzoru, a ani v něm nebyla nalezena chyba, zkrátka po každém novém opakování počtu vyšla vždy počáteční rychlost16566 metrův první sekundě, které bylo zapotřebí k dosažení neutrálního bodu.
Naši tři přátelé na sebe mlčky pohlíželi. O snídani již nebylo ani řeči.
Barbicane měl sevřené rty, stažené obočí a křečovitě zaťaté pěsti, pozoroval oblohu bočním oknem, kdežto Nicholl složil ruce křížem a neustále prohlížel svůj výpočet. Ardan po straně bručel: „Tady máme ty učence. Nebudou do smrti jinačí! Dvacet dukátů bych za to dal, kdyby ten náš projektil padl zrovna těm mazalům číslic v Cambridgeské observatoři na nos a je i s hvězdárnou rozdrtil.“ Najednou kapitán zjistil nové pozorování a nemeškal je sdělit předsedovi.
„Co to?“ pravil, „máme teď sedm hodin ráno. Jsme na cestě již 32 hodin a polovina cesty již musí být za námi, a přece, pokud pozoruji, nazpět nepadáme!“ Barbicane neodpověděl, ale pohlédl ostře na kapitána, a chopil se přístroje, který mu sloužil k měření vzdálenosti od Země. Sestoupil k dolejšímu sklu a prováděl velmi přesné měření. Potom vstal, setřel si z čela pot a napsal na papír několik číslic. Nicholl vyrozuměl, že předseda z délky pozorovaného zemského průměru vypočítává vzdálenost projektilu od Země, a úzkostlivě na něho pohlížel.
„Nikoliv!“ zvolal po několika okamžicích Barbicane, „nepadáme, naše vzdálenost od Země již činí více než50 000 mil. Již jsme tedy minuli bod, kde by se projektil musel zastavit, kdyby jeho rychlost při výstřelu nebyla větší než11 000 metrů, pořád ještě stoupáme!“ „To je patrné,“ dodal Nicholl, „a z toho vyplývá, že naše počáteční rychlost, způsobená čtyřmi sty tisíci liber střelné bavlny, musela být mnohem větší, než jak bylo vypočteno. Z toho si teď také vysvětluji, proč jsme již za 13 minut dosáhli druhé oběžnice Země, jejíž vzdálenost od Země je vypočtena na2000 mil.“ „A tento výklad se stává pravděpodobný také tím,“ řekl Barbicane, „že nárazem při výstřelu byla z pružných žoků vytlačena voda, čímž značně ubylo projektilu na váze.“ „Je to tak,“ potvrdil Nicholl. „Sláva!“ vykřikl Ardan, „jsme tedy zachráněni!“ „Nuže dobrá,“ vpadl Michel Ardan, „poněvadž jsme zachráněni, snídejme!“ Opravdu, Nicholl se nemýlil. Naštěstí byla rychlost projektilu při výstřelu mnohem větší než ta, kterou vypočítala Cambridgeská hvězdárna, ale Cambridgeská observatoř se rovněž nemýlila.
Naši cestovatelé, zbaveni zbytečné obavy, se posadili za stůl k veselé snídani. Chutného jídla byla hojnost a řečí ještě více. Nyní měli mnohem více zmužilosti a důvěry než před „algebraickým případem“.
„A proč by se nám to nepodařilo,“ opakoval několikrát Ardan, „proč bychom tam nedorazili? Letíme kupředu. V cestě není nikde překážka, nikde ani kamínek. Dráha je volná, volnější než dráha lodi, která musí zápasit s vlnami, volnější než dráha balonu, který má co dělat s větrem. Nu a dorazí-li loď, kam je jí libo, vystoupí balon, kam chce, proč by neměl náš projektil dostihnout cíle, který jsme si předsevzali?“ „Dosáhne ho,“ přisvědčil Barbicane. „Již jen pro čest a slávu Američanů,“ dodal Ardan, „jediného národa na světě, který byl schopný, aby zrodil takového předsedu, jako je Barbicane, a podnikl takovou výpravu, jako je naše. Ale teď, když už nemáme žádné obavy, co budeme dělat? Budeme se asi nehorázně nudit.“ Barbicane a Nicholl odporovali vrtěním hlavy.
„Však já jsem na takový případ již myslel,“ řekl Ardan, „jen poručte, mám s sebou šachy, karty, domino, co chcete! Jen kulečník nám schází!“ „Tak?“ ptal se Barbicane, „tys s sebou vzal takové dětinské tretky?“ „No, a je to něco zlého?“ omlouval se Ardan. „Vždyť člověk musí také myslet na zavedení nějaké zábavy v měsíčních hospodách.“ „Příteli,“ řekl Barbicane, „jestli jsou na Měsíci tvorové nám podobní, zajisté jsou tam již o mnoho let déle než lidé na Zemi, protože bez pochybností je, že Měsíc je o mnoho starší než Země. Je-li ale pokolení měsíčňanů tak staré a je-li jejich mozek tak konstruován, jako lidský mozek, vynalezli již nejen všechno, co lidé doposud vynalezli, ale také i to, co teprve v příštích tisíciletích vynaleznou. Oni se od nás nenaučí ničemu, ale my od nich všemu.“ „Cože!“ řekl na to Ardan, „myslíš, že měli takové umělce jako Phidias, Michel-Angelo a Raffael?“ „Ano.“ „Básníky jako Homér, Vergilius, Milton, Lamartine, Hugo?“ „Zajisté.“ „Filozofy jako Platon, Aristoteles, Descartes, Kant?“ „Nepochybuji o tom.“ „Učence jako Archimedes, Euclides, Pascal, Newton?“ „Mohl bych na to přísahat.“ „Komiky jako Arnal a fotografy jako... jako Nadar?“ „Zajisté.“ „Nuže, milý Barbicane,“ odpověděl Ardan, „jestli jsou tak moudří ti tvoji náměsíčníci, pročpak se ještě nepokusili o výpravu na Zemi tak jako my?“ „Kdo ti řekl,“ odvětil vážně Barbicane, „že se o to nepokusili?“ „A opravdu,“ dodal Nicholl, „takový pokus by byl pro ně snadnější než pro nás, a to ze dvou příčin, za prvé, že přitažlivost na Měsíci je šestkrát menší než na Zemi, a proto se tam může koule vystřelit stejnou silou mnohem dál než na Zemi, a za druhé, že měsíčňané mohou dosáhnout výstřelem jen něco před8000 milna místě 80 000, aby se dostali do stavu přitažlivosti nejbližšího planetárního tělesa, což vyžaduje sílu desetkrát menší.“ „Nuže tedy,“ opakoval Ardan, „proč to ještě neučinili?“ „Zase ti jen odpovídám,“ řekl Barbicane, „kdo ti řekl, že to neučinili?“ „A kdy?“ „Vždyť byli na zeměkouli již tisíc let před člověkem.“ „A koule? Tu jejich kouli chci mít, tu chci vidět!“ „Příteli,“ odpověděl Barbicane, „moře pokrývá pět šestin zemského povrchu, tedy máš také pět šestin možností, že padla někam do Tichého nebo do Atlantického oceánu. Je také možné, že zapadla do některé propasti v době, kdy zemská kůra nebyla ještě dostatečně ztvrdlá.“ „Můj milý příteli,“ řekl na to Ardan, „odpověděl jsi na všechny otázky a klaním se tvé učenosti. Přece však jedna z těch domněnek mi byla nejvíc k smíchu, a to, že měsíčňané, i když jsou mnohem starší než my a proto mnohem moudřejší, dosud nevynalezli střelný prach!“ Vtom se však přimísila do hovoru Diana a hlásila se hlasitým štěkotem o snídani.
„Eh, pro samé učené řeči,“ prohodil Ardan, „zapomínáme na Dianu a Satellita!“ To řekl a ihned naplnil velký talíř zbytky jídla a nabídl fence, která se do toho pustila s velikou chutí.
„Hleď, Barbicane,“ navázal Michel, „měli jsme z tohoto projektilu udělat druhou Noemovu archu a vzít na Měsíc páry všech domácích zvířat.“ „Copak o to,“ řekl Barbicane, „ale nebylo by místo.“ „Vím!“ řekl trochu stísněně Michel. „O tom není pochyb, že by nám byli vůl, kráva, býk, kůň a všichni přežvýkavci na Měsíci velmi užiteční,“ přisvědčoval Nicholl.
„Náhodou se náš vagon nemohl stát ani konírnou ani kravínem.“ „Aspoň jsme s sebou mohli vzít osla,“ řekl Michel, „jen zcela malého oslíčka, to statečné a trpělivé zvíře, na němž Silen tak rád jezdíval! Mám ty ubohé oslíky velmi rád! Jsou to věru ze všech tvorů zvířata nejméně hýčkaná. Nejenže je lidé zaživa bijí, ale bijí je i po smrti!“ „Jak to, prosím tě?“ tázal se Barbicane. „Hrome, copak se z jejich kůže nedělají bubny?“ řekl Ardan.
Barbicane i Nicholl se nemohli ubránit úsměvu nad touto pošetilou úvahou. Ale zadržel je výkřik jejich veselého společníka. Tento se právě sehnul nad Satellitův pelech a když se vzpřimoval, zvolal: „Tak! Satellit už není nemocný!“ „Opravdu?“ divil se Nicholl. „Ba ne, je mrtvý,“ řekl Ardan.
„To je opravdu velmi mrzutá věc,“ dodal žalostným hlasem.
„Mám oprávněné obavy, moje ubohá Diano, že s tím tvým pokolením na Měsíci už nebude nic!“ Opravdu, nešťastný pes své poranění nepřežil, byl nadobro mrtev. Ardan se zasmušile díval na své druhy.
„Co teď s mrtvým psem?“ ptal se Barbicane, „přece jej nemůžeme s sebou ještě 48 hodin vléct.“ „To je jisté,“ dodal Nicholl, „nezbývá nic, než abychom jedno okénko otevřeli a zdechlinu vyhodili.“ Předseda se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Ano, ale musíme být přitom velmi opatrní.“ „Proč?“ ptal se Ardan. „Ze dvou příčin, které hned pochopíš,“ odpověděl Barbicane.
„První příčina se týká vzduchu uzavřeného v projektilu, z něhož smíme ztratit jen to nejmenší množství.“ „Ale vždyť si můžeme udělat nový vzduch,“ namítl Ardan. „Milý příteli, jen zčásti, neboť obnovujeme jen kyslík a ne dusík ze svého vzduchu. A mimochodem řečeno, dejme pozor, abychom nevyrobili příliš mnoho kyslíku, protože by tím nastaly velmi neblaze fyziologické změny. Při výrobě kyslíku nevyrábíme dusík, tu důležitou součást vzduchu, kterou plíce nestravují a která musí zůstat neporušena.
A právě tento dusík by nám otevřeným světlíkem vyběhl.“ „No ano, ale musí se to stát co nejrychleji.“ „A druhá příčina je?“ tázal se Ardan. „Že nesmíme pustit ze zevnějšího prostoru do projektilu zimu, když nechceme zmrznout.“ „Co říkáš, vždyť Slunce...“ „Ovšem,“ odpověděl Barbicane, „ohřívá náš projektil, protože jeho pevná hmota sluneční teplo přijímá a nám předává, ale hmota meziplanetární, kterou nazýváme éter, je tak řídká a jemná, že její citlivost pro sluneční teplo zůstává hlub oko pod bodem mrazu. Je to meziplanetární temperatura, která by zavládla i na zeměkouli, kdyby slunce vyhaslo.“ „Ale toho se nemusíme obávat,“ nadhodil Nicholl. „Kdo ví,“ řekl Michel Ardan.
„Avšak jestli připustíme, že Slunce nevyhasne, copak se nemůže stát, aby se od něho nějakým způsobem Země příliš nevzdálila?“ „Ejhle, Michel má rozumy,“ prohodil Barbicane. „Copak zatraceně, nevíme, že Země proletěla v roce 1861 ohonem komety?“ bránil se Ardan.
„Nuže, dejme tomu, že by to byla kometa s větší přitažlivostí než Slunce, a tu země vybočí ze své obvyklé dráhy k bludné hvězdě a stane se její oběžnicí a bude odvlečena do takové vzdálenosti od Slunce, že jeho paprsky již na ni nebudou mít vliv.“ „To by se opravdu mohlo stát,“ podotkl Barbicane, „ale následky tohoto přesunutí by nemohly být tak hrozné, jak si myslíš.“ „A proč ne?“ „Poněvadž by se na zeměkouli teplo a zima vyrovnaly. Vypočetlo se, že Země, kdyby byla unesena kometou z r. 1861, nepocítila by ve své největší vzdálenosti od Slunce pokles teploty, která je šestnáctkrát nižší než teplo, vysílané nám měsícem, takže i kdyby bylo koncentrováno v ohnisku nejsilnějších čoček, neprojevuje se žádným zjevným způsobem.“ „Opravdu,“ divil se Michel.
„A ještě něco!“ dodával Barbicane.
„Vypočítalo se, že naopak Země v největší blízkosti Slunce, ve svém přísluní, by se vystavila žáru osmadvacettisíckrát většímu, než jakému podléhá v létě. Avšak tento žár, který je schopen proměnit v plyny všechna pozemská tělesa a vypařil by všechny vody, by utvořil kolem Země hustý prsten z mraků, kterými by bylo to nesnesitelné teplo zmírněno. Odtud vyplývá vyrovnání mezi mrazy odsluní a žárem přísluní na temperaturu podle všeho úplně snesitelnou.“ „A jak je velká ta zima v meziplanetárním prostoru?“ ptal se Ardan. „To se určitě neví,“ vykládal Barbicane.
„Někteří fyzikové, kteří vycházeli od stálého ubývání tepla do výšky měli zato, že obnáší mnoho tisíc, ba milionů stupňů pod nulou, avšak tvůj znamenitý krajan Fourier dokázal, že teplota meziplanetárního prostoru není nižší než 60 stupňů pod nulou.“ „To je toho!“ prohodil Ardan. „Je to asi stejná temperatura, jaká byla pozorována v polárních končinách na ostrově Melville nebo ve Fort Reliance, totiž kolem56 stupňů Celsiapod nulou.“ „Co se týká stupně,“ dodal Nicholl, „není Fourierovo tvrzení úplně potvrzeno, jiný francouzský fyzik, Pouilliet, udává pro světový prostor 160 stupňů pod nulou, kdo má pravdu, o tom se nyní přesvědčíme.“ „V tomto okamžiku ne,“ odpověděl Barbicane, „protože sluneční paprsky padající na teploměr, by ukazovaly teplotu toho nástroje a nikoliv éteru, musíme počkat, až budeme na Měsíci, kdežto ve 14ti denní noci budeme mít dost příležitosti, ustanovit teplo v tom čase, když slunce na něj nesvítí, neboť naše oběžnice se pohybuje v prázdnu.“ „A co myslíš tím slovem prázdno?“ tázal se Ardan. „Je to prázdno čiré a naprosté?“ „Je to prostor úplně bez vzduchu.“ „A vzduch tam není ničím nahrazen?“ „Ano. Éterem,“ řekl Barbicane.
„A co je to éter?“ „Éter, milý příteli, je směs atomů bez váhy, která vzhledem ke svým rozměrům - jak říkají spisy o molekulární fyzice - se jeví k sobě tak daleko, jako nebeská tělesa ve vesmíru. A přece tato vzdálenost nedělá ani třímiliontinu milimetru. A právě tyto atomy svým chvěním vzbuzují světlo i teplo, když se ve vteřině vlní čtyřmi sty třiceti triliony záchvěvů v šíři čtyř až šesti desetitisícin milimetru.“ „Miliardy miliard!“ vykřikl Michel Ardan, „copak někdo změřil a spočítal tyto záchvěvy? Zdá se mi, příteli Barbicane, že jsou to pouze na poslech hrozné číslice učenců, ale rozumného nic neznamenají.“ „A přece se musí velmi dobře spočítat...“ „To ne. Lepší je srovnávat. Trilion nic neznamená, je to pouhé slovo, ale příklad, kterým srovnáváš ti poví vše jasně: stále si opakuj, že objem Uranu je 76krát větší než objem Země, Saturnu 900krát, Jupiteru 1 300krát, Slunce130000, astále nebudu vědět, jak to vlastně je.
A proto mám raději ty staré příklady, které zcela pěkně a určitě řeknou: Slunce, to je tykev v průměru dva metry, Jupiter - pomeranč, Saturn - jablíčko, Neptun - švestička, Uran - třešně, Země ořech, Venuše - oříšek, Mars - špendlíková hlavička, Merkur zrno hořčice a Juno, Ceres, Vesta a Pallas - pouhopouhá zrníčka písku! Takhle aspoň člověk ví, jak si to má představit!“ Po tomto výpadu Michela Ardana proti učencům a jejich trilionům, které sypou z rukávů, se chopili opět započaté práce spojené s pohřbením Satellita. Jednalo se prostě o to, vyhodit ho ven asi tím způsobem, jako shazují námořníci do moře mrtvoly.
Však, ale jak již upozornil předseda Impey Barbicane, muselo to být provedeno co nejrychleji, aby uniklo co nejméně vzduchu, který by se svou pružností okamžitě rozptýlil ve světovém prostoru. Šrouby dolního otvoru byly tedy uvolněny s největší opatrností. Michel zatím celý zarmoucený byl připraven vyhodit psa. Záklopka pohybující se silnou pákou, která lehce přemáhala tlak vnitřního vzduchu, se rychle otočila v závěsu a Satellit byl vyhozen ven. Uniklo tak jen několik molekul vzduchu, a operace se zdařila tak dobře, že se i později Barbicane nebál zbavit takovým způsobem různých zbytečností, ve vagonu překážejících.
