IX. KAPITOLA Následky úchylky Barbicane již neměl obavy ani z ukončení cesty a ohledně síly, která hnala projektil kupředu. Rychlost projektilu jej již přenesla za neutrální čáru, a nemohl už tedy padnout nazpět na Zemi, ani zůstat v neutrálním bodu. Zbývala jen jedna otázka, a to jak provést jeho pád na Měsíc.
Byl to ovšem pád8 296 mil, který měl ještě projektil vykonat, pád veliký, k jehož zmírnění se musela učinit zavčas opatření, ačkoliv na Měsíci je tíže šestkrát menší než na Zemi.
Prostředky směřující k tomu cíli byly dva: ten první mohl sloužit ke zmenšení nárazu v tom okamžiku, kdy projektil dopadne na Měsíc a druhý zmírnit rychlost pádu a učinit jej méně prudkým.
Bylo ovšem na pováženou, že ke zmenšení nárazu v prvním případě nemohl Barbicane použít stejných prostředků, které se tak znamenitě osvědčily při' odletu, totiž pružnosti vody a vodních žoků. Žoky tu sice byly, ale nebyla voda, protože z tohoto důvodu nemohla být vyplýtvána ta draho cenná zásoba, kterou ještě měli uschovanou pro první dny měsíčního pobytu, kdyby tam hned nenašli pitnou vodu. Ostatně tato zásoba by ani k tomu cíli nestačila. Vrstva vody v projektilu při odletu přikrytá pohyblivou, ale vodu nepropouštějící podlahou projektilu byla tři stopy vysoká a měla plochu padesát čtyři čtverečních stop. Bylo jí celkem šest krychlových metrů o váze5 750 kilogramů. Nádržky v projektilu jí měly nyní ani ne pětinu. Ke zmírnění nárazu při dopadu bylo proto nutné vzdát se tohoto prostředku.
Protože Barbicane naštěstí nebyl dost ubezpečen vodním opatřením, zřídil na spodním pohyblivém kotouči silné nárazníky na pérech, které měly zmírnit náraz proti dnu projektilu po zničení vodorovných žoků. Tyto nárazníky byly dosud v pohotovosti, bylo jen potřeba je upravit a zasadit na místo pohyblivý kotouč. Tyto jednotlivé díly, s nimiž mohli snadno zacházet, protože skoro nic nevážily, mohly být co nejrychleji použity.
Pustili se do práce. Všechno se velmi lehce skládalo pomocí matic a šroubů, k nimž jim nechyběly nástroje. Brzy spočinul kotouč na ocelových pístech jako deska stolu na svých nohách. Jen malé nepohodlí mělo toto zařízení, a to, že dolní světlík byl ucpán. Cestovatelé nemohli vyhlížet na lunu, když k ní letěli. Nezbylo nic jiného, než se tohoto požitku vzdát. Ostatně z bočních světlíků se jim rozevřel dostatečný rozhled po širých měsíčních krajinách jako z loďky balonu.
Ty přípravy trvaly asi hodinu a poledne už minulo, když byly ukončeny. Barbicane začal opět pozorovat, aby měl jistotu o směru dráhy, kterou se projektil ubíral, ale nemohl s jistotou poznat, jestli míří k některému bodu Měsíce, spíš se mu zdálo, že se pohybuje rovnoběžně s povrchem Měsíce. Měsíční povrch se leskl v záři světla, zatímco slunce na protější straně na něj vysílalo palčivé paprsky.
Za takových okolností nebylo možné zachovat klidnou mysl.
„Nu, dorazíme tam?“ tázal se Nicholl.
„Budeme dělat, jako bychom tam dorazili,“ odpověděl Barbicane.
„Vy jste strašpytlové,“ horlil Ardan, „dorazíme tam dřív, než nám bude milé.“ Tato odpověď zase upamatovala Barbicana na přípravy, které se ještě měly vykonat ke zmírnění pádu.
Připomeneme si, že mezi zásobami uloženými v projektilu se také nacházely rakety se silným nábojem, které měly vystřelením způsobit silný zpáteční náraz, aby se jím zmenšila rychlost projektilu. Tyto rakety se nacházely v ocelových dělech, které se daly na dno projektilu přišroubovat tak, aby se jejich ústí nacházelo mimo projektil. Dvacet malých okrouhlých desek v podlaze projektilu již bylo upevněno tak, že se daly vyjmout a na jejich místo se ta ocelová děla dala připevnit.
Zapálení raket mohlo být provedeno z vnitřku projektilu. Tato nová práce trvala tři hodiny a když byla vykonána, nezbývalo, než očekávat příhodný okamžik, ve kterém by se mohly rakety odpálit.
Mezitím se projektil patrně blížil k povrchu Měsíce, který na něj do jisté míry účinkoval, ačkoliv jeho vlastní rychlost jej hnala do jakési křivé čáry. Směr nynější dráhy projektilu byl tedy výsledkem dvou sil, totiž přitažlivosti Měsíce a živé síly jeho vlastního pohybu, a jednalo se nyní o to, jestli má tato výslednice takový směr, který jej povede na povrch Měsíce. Již bylo jisté, že projektil nepadne normálně, protože jeho spodek jako těžiště by musel být obrácen přímo k Měsíci.
Barbicanův nepokoj za těchto okolností neustále rostl, protože projektil odporoval vlivu gravitace. Něco neznámého se otvíralo před Barbicanovým zrakem, neznámý, nekonečný meziplanetární prostor.
Jako vědec již uvážil tři možné případy, totiž pád na Měsíc nebo návrat na Zemi, nebo uvíznutí v neutrálním bodu, a hle, nyní nastávala čtvrtá možnost, strašlivější nade všechny dosavadní úvahy, totiž, že projektil vletí do jakési křivé čáry do neznámého prostoru. Nezahynout úžasem v tomto strašlivém okamžiku, k tomu bylo zapotřebí Barbicanova smělého ducha, Nichollovy flegmatické klidnosti a bezstarostné Ardanovy lehkomyslnosti.
Hovor se k té otázce obrátil. Jiní lidé by o ní uvažovali z praktického stanoviska, a ptali by se, kam je projektil unáší, naši badatelé se zaměstnávali vyhledáváním příčiny, kvůli které se projektil uchýlil od přímé čáry.
„Vybočili jsme tedy z dráhy?“ zvolal Ardan.
„Ale proč?“ „Obávám se,“ řekl Nicholl, „že přes největší opatrnost nebyla Kolumbiada správně umístěna, sebemenší chyba učiněná v tom směru by stačila, aby nás odvedla ze správné dráhy.“ „Tedy bylo špatně namířeno?“ vzkřikl Ardan. „Nejsem toho mínění,“ řekl Barbicane, „kolmé postavení děla bylo co nejpřesnější, o dokonalém směru k jeho zenitu není pochybnosti.
Příčina musí být jiná, nejsem ale schopen, abych se jí dopátral.“ „Snad jsme se neopozdili?“ tázal se Nicholl. „To se mi nezdá,“ odpověděl Barbicane.
„Výpočet hvězdárny,“ řekl Nicholl, „udává dobu trvání cesty na 97 hodin, 13 minut, 20 sekund. Jinými slovy to znamená, že dříve nebude Měsíc na potřebném místě, později, že tam již nebude.“ „Dobrá,“ odpověděl nato Barbicane, „odrazili jsme dne 1. prosince v 11 hodin bez 13 minut, 25 sekund navečer, a máme na Měsíc dorazit dne 5. prosince o půlnoci v jeho úplňku. Dnes máme 5. prosince, teď je půl čtvrté odpoledne, a zbývajících devět a půl hodiny by mělo stačit k dosažení našeho cíle. Jaká může být příčina našeho vybočení z dráhy?“ „Snad máme příliš velkou rychlost,“ řekl Nicholl, „teď víme, že naše počáteční rychlost byla větší, než ukazovaly výpočty.“ „Ne a ne! To není ta příčina,“ tvrdil Barbicane, „kdyby byl dobrý směr, tak bychom Měsíc neminuli. Nezbývá nic, než se domnívat, že dráha našeho projektilu se odchýlila od svého původního směru.“ „Ale jak? Proč?“ tázal se Nicholl.
„Nevím,“ řekl Barbicane.
„Počkej, Barbicane,“ ozval se Michel, „jestli mne vyslechneš, povím ti svoji domněnku o tomto vychýlení!“ „Mluv!“ „Nedal bych ani zlámanou grešli za to, že jsme se vychýlili. Už se stalo. Čerta se zajímám o to, kam letíme. Však to uvidíme. Vždyť se přece nemůže stát nic jiného, poněvadž spěcháme do mezihvězdných prostorů, že nás uchvátí přitažlivost některého jiného tělesa, a že spadneme na ně!“ Tato Ardanova lhostejnost však Barbicana nemohla upokojit. Ne snad proto, že by se znepokojoval pro budoucí věci, ale byla to otázka, proč se projektil vychýlil z dráhy, a tu chtěl za každou cenu rozřešit.
Zatím projektil letěl neustále podél Měsíce a stavěl se k němu bokem, a za ním, jako jeho doprovod všechny předměty vyhozené ven.
Barbicane určil, podle poměrné vzdálenosti vynikajících bodů na Měsíci a podle pozorovaného času, že rychlost projektilu nepřibývá, ale stává se stejnoměrná, nový důkaz, že projektil na Měsíc nepadá. Síla prvního nárazu měla patrně dosud převahu nad přitažlivostí Měsíce, a jen ta okolnost, že se projektil přece jen pozvolna blížil k povrchu Měsíce, udržovala slabou naději, že se přece konečně ocitne v bodu, ve kterém přitažlivost Měsíce nabude převahy a že tedy na něj přece dopadne.
Protože naši přátelé neměli jiné zaměstnání, pokračovali proto ve svém pozorování. Přes značnou blízkost Měsíce však nebylo možné podrobně sledovat topografické podrobnosti jeho povrchu, protože lesk odraženého slunečního světla je dosud sléval v jeden celek.
Dívali se postranními skly až do osmi hodin večer. Měsíc se před jejich zrakem již tak zvětšil, že zakrýval celou polovinu oblohy. Slunce na jedné straně, ohromný lesklý kotouč Měsíce na druhé, topily projektil do moře světla.
V tu dobu odhadoval Barbicane vzdálenost projektilu od Měsíce na700 mil, zdálo se mu však, že jeho rychlost činí přes200 metrůza sekundu nebo sto sedmdesát mil za hodinu. Spodní těžší část projektilu byla následkem přitažlivosti Měsíce k němu obrácena, ale odstředivá síla jej unášela pořád dál, tyto okolnosti nasvědčovaly tomu, že se projektil odchyluje od svého přímočarého směru a pohybuje se podle křivky, avšak pouhý odhad nestačil ke spolehlivému stanovení její povahy a jejího směru.
Barbicane se pořád zaměstnával vyhledáváním neznámé příčiny této odchylky.
Hodiny však ubývaly bez výsledku. Projektil se pořád ještě k Měsíci přibližoval, ale bylo také již skoro patrné, že ho nikdy nedostihne, a že ještě pořád obě síly, dostředivá a odstředivá jsou v nerozhodném boji.
„Nic si nepřeji,“ opakoval Ardan několikrát, „než abychom se dostali k Měsíci tak blízko, abychom mohli rozluštit jeho tajemství.“ „Budiž zlořečena příčina,“ zvolal Nicholl, „která naši vesmírnou loď vychýlila od dráhy!“ „Budiž zlořečen,“ odpověděl Barbicane, jehož náhle něco napadlo, „budiž zlořečen meteor, který nám přišel do cesty.“ „Cože?“ vzkřikl Ardan. „Co chcete říct?“ ptal se Nicholl.
„Chci říct,“ odpověděl Barbicane s přesvědčenou tváří, že odchýlení naší dráhy nezpůsobil nikdo jiný, než ten prokletý meteor, s nímž jsme se hned na začátku setkali.“ „Ale vždyť se nás ani nedotkl,“ namítl Ardan. „To nevadí, ale jeho hmota byla v porovnání s hmotou našeho projektilu veliká, a jeho přitažlivost proto stačila, aby nás odchýlil od původního směru.“ „Taková maličkost!“ zvolal Nicholl. „Ano, Nicholle, taková maličkost úplně stačila na naši ohromnou dráhu84 000 mil, abychom Měsíc minuli!“
