III. KAPITOLA Cestovatelé se zařizují po domácku R tomto překvapujícím, ale zcela správném vysvětlení se naši tři přátelé nanovo oddali hlubokému spánku. Kde by také existovalo pokojnější a pohodlnější místo ke spaní, nežli zde? Neexistuje ani na Zemi, kde ticho městských i venkovských příbytků je přerušováno každým lomozem a otřesem, dějícím se na povrchu země. Neexistuje na moři, kde je loď na vratkých vlnách vydána stálému zmítání a kymácení. Neexistuje ve vzduchu, kde balon stále kolísá v různě hustých vrstvách povětří. Pouze tento projektil, vznášející se v naprostém vzduchoprázdnu za naprostého ticha skýtal svým obyvatelům dokonalý klid.
Kdo ví, jak dlouho by proto dřímali, kdyby je konečně nebyl probudil okolo sedmé hodiny ráno dne 2. prosince, tedy osm hodin po odletu, hlas v těch výšinách jistě neobyčejný.
V dutině projektilu se totiž ozývalo štěkání.
„Hola, naši psi se ozývají,“ zvolal Ardan a okamžitě vstával.
„Mají asi hlad,“ řekl Nicholl.
„Hrome, vždyť jsme na ubožáky docela zapomněli,“ odpověděl Ardan.
„Kde jsou?“ tázal se Barbicane.
Hledali je a našli jednoho z nich schouleného pod pohovkou. Polekán a omráčen prvním nárazem zůstal ležet ve svém koutku, až jej probudil hlad a opět se mu vrátil hlas. Byla to milá Diana, která se ještě celá vyjevená plazila ne bez pobízení ze svého úkrytu. Ale Michel Ardan ji povzbuzoval nejlaskavějšími slovy: „Pojď sem, Diano, pojď sem, má zlatá, pojď, ty vyvolená, jejíž určení bude zaznamenáno ve všech loveckých letopisech, kterou by jistě dali pohani za průvodkyni Anulisovi a křesťani za přítelkyni Sv. Rochovi, hodná být ulitá z kovu od krále podsvětí jak ona hračka, kterou daroval Joviš krásné Evropě za hubičku, pojď sem ty, jejíž proslulost zastíní slávu Montargijských a Svatobernhardských reků, a která, ubírajíc se prostory mezisvětovými, budeš snad Evou měsíčních psů, pojď sem, drahá, která tam nahoře potvrdíš známou větu: »Na počátku stvořil Bůh člověka, a když viděl, že je tak slabý, daroval mu psa!« Pojď, Diano, pojď!“ Diana, ať se jí tato chvalořeč dotýkala nebo ne, se plazila k Ardanovi a žalostně kňučela.
„Vidím Evu,“ připomněl Barbicane, „ale kde je Adam?“ „Adam!“ odpověděl Ardan, „ten nemůže být daleko. Musím ho zavolat. Hej, Satellite, pojď sem, Satellite!“ Ale Satellit se neobjevoval. Diana stále kňučela. Ohledali ji, jestli není poraněná, byla bez úrazu. Předložili jí chutné sousto, což konečně ukonejšilo její žalost.
Však Satellit jakoby se propadl. Museli dlouho hledat, než ho nalezli v hořejší části projektilu, kam ho počáteční náraz dost nevysvětlitelným způsobem mrštil. Stav ubohého, silně poraněného zvířete byl opravdu žalostný.
„U všech čertů!“ zvolal Ardan, „po naší aklimatizaci psů na Měsíci bude asi veta!“ Sundali milého psa s největší opatrností. Měl roztříštěnou lebku o strop koule a zdálo se, že sotva vyvázne. Však přece byl co nejpečlivěji uložen na podušku a teprve nyní slabě vydechl.
„Však my tě vyléčíme,“ hovořil Ardan. „Vždyť jsme zodpovědni za tvoje živobytí. Raději bych přišel o celou ruku, než abys ty, můj ubohý Satellite, měl ztratit jedinou tlapu.“ A s těmi slovy dal poraněnému vodu, které se pes dychtivě napil několika doušky. Když ošetřili raněného psa, zaměstnali se cestovatelé opět pozorováním zeměkoule a Měsíce. Poloha Země byla naznačena popelavým kotoučem, a jasný pruh byl už mnohem užší, nežli při včerejším pozorování. Velikost toho kotouče byla však dosud ohromná v porovnání s Měsícem, ačkoliv se mu koule pořád víc a více přibližovala.
„Škoda,“ řekl Ardan, „že jsme nevyletěli, když Země byla v úplňku.“ „Proč?“ tázal se Nicholl. „Protože bychom měli pěkný pohled na pevniny a moře, a pohodlně bychom se mohli dívat na póly a rozhodnout otázku, jestli je tam moře otevřené nebo zamrzlé.“ „To je pravda,“ potvrdil Barbicane, „ale kdyby byla Země v úplňku, byla by luna nová, totiž neviditelná v sluneční iradiaci. Je lépe vidět před sebou stanici příjezdu, než za sebou stanici odjezdu.“ „To je také mé mínění, Barbicane,“ podotkl kapitán Nicholl, „k pozorování Země budeme mít dost času, až budeme na Měsíci a za jeho dlouhých nocí se dosyta nadíváme, jak na tom mraveništi pod námi tvorové nám podobní se hemží.“ „Nám podobní?“ namítl Ardan. „Nyní jsou nám tak málo podobní jako náměsíčníci. Jsme obyvatelé nového světa, zalidněného jenom námi, totiž projektilu. Já jsem podobný Barbicanovi a Barbicane Nichollovi, nad námi a pod námi však není žádný lidský tvor a budeme jedinými obyvateli tohoto svého mikrokosmu až do té chvíle, kdy se staneme docela obyčejnými měsíčňany.“ „To bude asi za 88 hodin,“ řekl kapitán. „A to znamená?...“ vpadl Ardan.
„To znamená, že je půl deváté,“ řekl Nicholl.
„No tak hrome, proč už nesnídáme? Opravdu nevím, proč to odkládat,“ řekl na to Ardan.
Obyvatelé nové hvězdy nemohli existovat bez jídla, a žaludek se již upomínal co nejdůtklivěji. Michel Ardan jako Francouz se nabídl, že bude vrchním kuchařem, funkcí ve které nenalezl konkurenci. Plyn poskytl kuchyňským přístrojům dostatek tepla a skříně s potravinami byly otevřené, aby vydaly zásoby k této první hostině.
Snídaně byla zahájena třemi talíři výtečného bujónu, připraveného z Liebigovy tresti z masa jihoamerického skotu, pak následovalo několik skrojků bifteku, stlačeného hydraulickým lisem a tak jemného a šťavnatého, jako by právě přicházel z kuchyně nejlepšího anglického hotelu. Michel se svou neobyčejnou fantazií viděl, že tento biftek dokonce i „krvácí“.
Stlačená zelenina „čerstvější než přirozená“, taktéž podle výroku milého Michela, následovala po masitém pokrmu, a konečně se bodrý Francouz vytasil s číškami výborného čaje, doprovázeného několika krajíci chleba s máslem. Tohoto nápoje, který uznali jednohlasně za výtečný, docílil spařením listů první jakosti, kterých poslal sám ruský car několik bedniček cestovatelům na cestu.
Jako korunu oběda otevřel Ardan hezkou láhev nuitského vína, která se octla v zásobárně „náhodou“. Naši přátelé ji vypili na zdar spojení zeměkoule s její družicí.
A jako by i slunce, jehož paprsky ohnivý tmavorudý mok vykouzlily na burgundských stráních, chtělo být svědkem šlechetného nadšení tří druhů, objevilo se najednou po straně projektilu, který v tom okamžiku vystoupil z kuželového stínu, který za sebou vrhá Země.
„Hle, Slunce!“ zvolal radostně Ardan.
„Přesně, již jsem je očekával,“ podotkl Barbicane.
„Nezasahuje kuželový stín Země až za Měsíc?“ tázal se Ardan.
„Ovšem, a ještě dál, což lze poznat za zatmění Měsíce, totiž v tom případě, stojí-li Slunce, Země a Měsíc za sebou v jedné čáře,“ poučil ho Barbicane, „kdybychom vyletěli v době takového zatmění, byli bychom v tom stínu zůstali po celou dobu cesty, a to by pro nás bylo zlé.“ „Proč?“ „Proto,“ vysvětloval Barbicane, „že bychom měli pořád tmu a zimu, zatímco nyní ponoření do sluneční záře, budeme mít světla a tepla ažaž. Úspora plynu je pro nás v každém případě velmi výhodná.“ Tak tomu bylo, projektil, osvětlený a zahřátý slunečními paprsky se oteplil, jako by náhle ze zimní krajiny se octl v krajině letní. Měsíc na vrcholu, a Slunce na spodu nesmírné oblohy, vylévaly svou zář na projektil jako o závod.
„Není tady tak zle!“ prohodil Nicholl.
„Také si to myslím,“ dodal Ardan, „kdyby bylo trochu půdy z naší Země na této aluminiové planetě, uzrál by na ní drobný hrášek za čtyřiadvacet hodin. Jen se bojím, aby se nám stěny našeho projektilu v tom horku nerozpustily.“ „Toho se neboj, milý příteli,“ ujišťoval Barbicane. „Projektil již obstál při mnohem větší teplotě, totiž když proletěl vzduchem, nedivil bych se, jestli se obyvatelům Floridy nejevil celý ohnivý.“ „Ale to snad ne, sekretář Maston by si asi myslel, že jsme se upekli.“ „Je mi skoro divné, že se tak nestalo,“ odpověděl Barbicane, „ocitli jsme se v nebezpečí, na které jsme ani nepomysleli.“ „Ale já jsem se toho bál,“ řekl Nicholl upřímně. „A ani jsi nám o tom necek!“ vykřikl Michel Ardan a tiskl ruku svého druha.
Barbicane zatím pokračoval v úpravě vnitřku projektilu, jako by jej už nikdy neměl opustit. Připomeňme si, že vzdušný vagon měl na dolním konci své plochy 54 čtverečních stop. Při své výšce dvanácti stop až k vrcholu stropu byl vevnitř velmi důmyslně upraven, takže všechny potřebné nástroje a náčiní, když byly na svém místě, nijak nepřekážely a ponechávaly našim přátelům dost volného místa k pohybu. Tlusté sklo, vsazené do dolního otvoru v podlaze, sneslo bez nebezpečí značnou tíhu, a Barbicane se svými přáteli se po něm pohybovali jako na pevné, kovové desce. Slunce pražilo přímo do něho, osvětlovalo ze zdola vnitřek projektilu a vytvářelo tím podivuhodné světelné účinky.
Barbicane prohlížel zásoby vody a potravy, vše bylo v pořádku, nic se nárazem nezkazilo. Zásoby potravin mohly vystačit na celý rok, což bylo rozpočteno pro ten případ, že by projektil zapadl do neúrodné krajiny Měsíce. Voda a pálenka, které bylo padesát gallonů, (tj. 4 1/4 litru) sice stačila jen na dva měsíce, ale podle posledních pozorování Měsíce bylo snad v hlubokých údolích a kotlinách trochu vzduchu a pak také zajisté trochu vláhy. V prvním čase svého pobytu na Měsíci se proto nemuseli obávat ani hladu, ani žízně.
Jednalo se ještě o dýchatelný vzduch uvnitř koule. Tento problém byl co nejbezpečněji vyřešen. Reiselův a Regnaultův agregát na vyrábění kyslíku byl opatřen na dva měsíce zásobou chlorečnanu draselnatého a i když sám nějaký kyslík spotřeboval, protože musel chlorečnan nad 400 stupňů zahřát, nahrazoval strávený plyn v dostatečné míře.
Byl tak důmyslně sestaven, že vyžadoval jen malý dohled. Pracoval samostatně. Při vysokém stupni zahřátí vypouští chlorečnan draselnatý všechen kyslík, který obsahuje a mění se v draselnou sůl. A kolik kyslíku vydá18 liberchlorečnanu? Sedm liber kyslíku - a to byla denní spotřeba obyvatel projektilu.
Nestačilo však nahrazovat spotřebovaný kyslík, muselo být také zajištěno, aby uhličitý plyn, vyvinutý dýcháním a hořením, se odstranil.
Už teď, kdy vnitřek projektilu byl teprve dvanáct hodin uzavřený, v něm bylo nahromaděno již tolik kyseliny uhličité, že její účinky se začaly projevovat. Nicholl to zjistil hned, když viděl jak Diana těžce oddychuje. A opravdu, kyselina uhličitá, - asi podobně jako v pověstné Psí jeskyni, - se ukládala na dně projektilu, protože byla těžší než vzduch. Ubohá Diana musela proto zakusit první účinky tohoto plynu.
Nicholl však znal proti nepohodlné kyselině uhličité dobrou radu, rozestavil u podlahy několik nádob se žíravým draslíkem, který rychle onu kyselinu pohlcuje, a brzy byl vzduch projektilu zase docela čistý.
Potom byla provedena prohlídka nástrojů. Všechny teploměry i tlakoměry obstály, až na jeden minimální teploměr, který se rozbil. Vyňali výborný aneroid z vatované skříňky a zavěsili ho na stěnu. Nic ovšem neukazoval, než tlak vzduchu obsaženého v projektilu, avšak ukazoval zároveň množství páry, a v tom okamžiku ručička kolísala mezi765 a760 milimetry. Ukazoval tedy na „hezké počasí.“ Barbicane s sebou vzal také několik kompasů, které zůstaly všechny neporušené. Rozumí se samosebou, že v tomto případě neměly magnetové jehly zdánlivě pravidelný směr, neboť v takové vzdálenosti od Země působnost magnetického pólu ochabla, nicméně bylo pozorování těchto změn pro fyzikální vědu velmi důležité, a zvláště zajímavé magnetické úkazy bylo možné očekávat na povrchu Měsíce.
Sextant, ustanovený k měření sluneční výšky, teodolit, nástroj určený k měření úhlu ve vodorovných a kolmých rovinách, stejně tak i dalekohledy, určené pro hvězdárnu na Měsíci, byly pozorně prohlédnuty a naštěstí přestály bez značných pohrom velký počáteční náraz.
Motyky, sekery a sbírka rozmanitého nářadí, kterou Nicholl před odletem sestavil, byly také nalezeny v pořádku. V horní části projektilu na jakési malé galerii bylo uloženo několik pytlů semen, určených k rozmnožení zemských bylin na Měsíci, také tam byly uschovány rozličné zásoby potravin a směs všelijakých věcí, nad nimiž si vyhradil Ardan dohled. Co tam všechno je, nevěděl ani Barbicane a Nicholl, čas od času tam Ardan vylezl po skobách, zapuštěných do stěn projektilu, a cosi tam kutil, nořil ruku do tajemných zásob a zpíval si při tom poněkud obojetným tenorem veselé francouzské popěvky.
Barbicane s radostí zjistil, že ani jeho rakety a jiné výbušné přístroje neutrpěly žádnou pohromu. Tyto rakety, značně veliké a silně nabité měly sloužit k tomu, aby zmírnily pád projektilu, který po překročení obojetného bodu bude zachvácen měsíční přitažlivostí a bude se k němu řítit. Rychlost tohoto pádu by byla ostatně šestkrát menší než na povrchu Země, protože Země a Měsíc mají rozdílnou hmotnost.
Po ukončení prohlídky, která všechny tři cestovatele uspokojila, se každý z nich obrátil zase k bočním okénkům i ke světlíku v podlaze. Vyhlídka byla pořád stejná. Nesmírná kulatost nebeské oblohy, která objevila žasnoucímu pohledu i při sluneční záři pohled na hvězdné seskupení obou hemisfér, by byla v každém hvězdáři vzbudila největší nadšení. Na jedné straně Slunce, jako otvor žhoucí pece, skvělo se bez záře na černém nebi. Na druhé straně se vznášel Měsíc a vracel paprsky mu vyslané Slunci, a tkvěl jako nepohnutý na obloze. Konečně dole velká nezřetelná popelavá deska, vroubená na jednom kraji stříbrným pruhem, to byla zeměkoule. Na nebi, porůznu mezi třpytivými skupinami hvězd, vylévaly svou jemnou zář husté shluky tisícerých drobných teček, a nesmírný pruh Mléčné dráhy opásal celou nebeskou klenbu, v jejímž středu se nachází Slunce jen jako hvězda čtvrté velikosti!
Pozorovatelé nemohli dlouhý čas odvrátit svůj zrak od toho divuplného pohledu, jehož velkolepost a krása se žádným popisem nedá vystihnout. Jaké myšlenky se střídaly v jejich hlavách, jaké city naplňovaly jejich srdce!
Barbicane chtěl uchovat památku na tyto posvátné chvíle a do svého deníku začal psát své zápisky, do něhož hodinu po hodině zapisoval zřetelným, ale hranatým písmem a svým poněkud kupeckým slohem všechno, co se přihodilo.
Zatím matematik Nicholl se začal zase zaměstnávat matematickými formulemi svých průseček, se kterými uměl zacházet s neobyčejnou obratností. Michel Ardan, stálý neposeda, hned oslovil Barbicana, který mu neodpovídal, hned Nicholla, který ho neposlouchal, také Dianu, která mu nerozuměla, chodil po celém prostoru od podlahy až ke stropu, neustále se sebou rozmlouval nebo zpíval. Představoval v tomto mikrokosmu francouzskou čilost a hovornost a věřte, že jím byla velmi důstojně reprezentována.
Ukončení dne, nebo vlastně 12 hodin, které znamenají na Zemi den, bylo oslaveno výbornou večeří. Žádná živelná nehoda dosud nepodlomila důvěru cestovatelů. Ulehli a usnuli plni naděje, zatímco projektil s rychlostí pravidelně se zmenšující pokračoval ve své cestě stále na své nebeské dráze.
