XV. Kapitola Konec Návěstní loď Sante Fe, mající na palubě střídající stráž určenou pro Státní ostrov, vyplula z Buenos Aires devatenáctého února, byla podporována proudem i větrem a rychle se blížila k cíli své cesty. Veliká vichřice, trvající skoro osm dní, nezasáhla Magalhaesovu úžinu. Velitel Lafayete těžil z těchto příznivých okolností a dostal se k Státnímu ostrovu o několik dní dřív než počítal.
Kdyby se opozdil jen o dvanáct hodin, škuner by byl již tak daleko, že veškeré stíhání Kongrea a jeho tlupy by bylo marné.
Velitel Lafyete chtěl hned v noci být ještě informován o všem, co se v Elgorské zátoce za tři měsíce stalo.
Na palubě byl ze strážců ponechaných na Státním ostrově jen Vasquez. Kde byli jeho kamarádi Felipe a Moriz? Společníka, který nyní Vasquez provázel, nikdo neznal.
Velitel si tedy dal oba muže zavolat do své kajuty a přivítal Vasqueze výtkou: "Maják byl rozsvícen příliš pozdě, Vasquezi!" "Hořel dnes po devíti týdnech poprvé...!" odpověděl Vasquez.
"Po devíti týdnech?... Co to znamená?... Kde jsou vaši dva přátelé?..." "Felipe a Moriz jsou mrtví... Za tři týdny po odjezdu Santa Fe měl maják jen jediného strážce, kapitáne!" A Vasquez vypravoval o událostech, které se přihodily na Stáním ostrově. Jak tlupa lupičů pod náčelníkem Kongrem již několik let hnízdila v Elgorské zátoce, lákala lodě na skaliska mysu sv. Juana, loupila věci ze troskotaných lodí vržené na břeh a vraždila všechny, kdo ztroskotání přežili. Jak nikdo z těch, kdo maják stavěli, neměli o jejich pobytu ani potuchy, protože lupiči se na dobu stavby uchýlili k mysu sv. Bartolomea na opačném konci ostrova. Ale když Santa Fe odplula a u majáku zůstali jen sami strážci, Kongreova tlupa se do Elgorské zátoky vrátila na škuneru, který se jim náhodou dostal do rukou. Za několik minut po jejím zakotvení v zálivu byli Moriz a Felipe zákeřně přepadeni a na palubě zabiti. Že on, Vasquez, jim mohl uniknout, děkuje jen té okolnosti, že měl službu a že byl tedy v té chvíli nahoře ve strážnici.
Seběhl rychle z majáku a utekl na pobřeží mysu sv. Juana. Tam by asi bídně zahynul, kdyby se mu nepodařilo objevit jeskyni, do níž lupiči ukládali své poklady a zásoby.
Pak Vasquez pokračoval, jak po ztroskotání Century zachránil vrchního kormidelníka ztroskotané lodi a jak oba toužebně čekali na příjezd Santa Fe. Jak všechno své úsilí soustředili na to, aby zdrželi škuner do prvních dnů měsíce března, do doby, kdy se Santa Fe měla vrátit, a aby mu znemožnili vyplout na širé moře a zmizet na vodách Tichého oceánu. Ale přesto by býval odplul, kdyby jej John Davis nezadržel dvěma koulemi, jimiž byl zasažen do trupu lodi.
Tím Vasquez skončil svoje vyprávění, aniž by se zmínil o svých zásluhách. Tu se ujal slova John Davis.
"Vasquez vám zapomíná říci, pane veliteli, že naše dvě koule neměly žádoucí účinek. Přestože byla Maule zasažena do svého trupu, doplula by dnes ráno, kdyby Vasquez, dávaje v sázku svůj život, minulé noci nepřiplaval ke škuneru a kdyby výbuchem mezi kormidlem a zadní stěnou nezpůsobil nové zdržení. Škoda nebyla veliká a mohla být ve dvanácti hodinách opravena. Ale právě těchto dvanáct hodin rozhodlo, že jste škuner zastihli ještě v zátoce. Zásluha za to patří Vasquezovi, stejně jako za to, že když poznal návěstní loď, přišel na myšlenku vyběhnout na maják a po tolika týdnech zase zapálit jeho světlo." Velitel Lafayete stiskl vřele ruku Johnu Davisovi a Vasquezovi, kteří svou odvahou umožnili Santa Fe, aby předstihla odjezd škuneru, a pak jim sám vyprávěl, jak asi hodinu před západem slunce uviděl obrysy Státního ostrova.
Ráno určil, na které šířce je a neměl tedy o jeho poloze pochybnosti. Věděl, že musí zamířit přímo k mysu sv. Juana a doufal, že jej ještě před setměním uvidí.
Tak se také stalo. Když už se na obzoru začalo stmívat, velitel Lafayete rozeznával zřetelně ne sice břeh ostrova, ale vysoké hroty, které se za ním zvedají. Vzdálen jen asi dvanáct mil od ostrova, počítal, že do dvou hodin bude na místě.
To bylo právě ve chvíli, kdy John Davis a Vasquez postřehli Sante Fe na moři a kdy Carcante z výše majáku vyděšené oznamoval Kongreovi její příjezd, který provedl okamžitě přípravy k rychlému odjezdu, aby škuner vyplul ze zátoky dřív, než Santa Fe do ní vpluje.
Zatím Santa Fe pokračovala ve své plavbě k mysu sv. Juana... Moře bylo klidné, lehounký větřík vanoucí od moře, usínal v tichu večera.
V době, kdy maják na konci světa ještě nebyl na Státním ostrově zřízen, nebyl by kapitán Lafyete tak neopatrný, aby se v noci tolik přiblížil k pevnině, tím méně pak, aby chtěl potmě vplout do zátoky. Ale nyní, kdy břeh a zátoka byly osvětlovány, nepokládal za nutné čekat do druhého dne. Pokračoval tedy v jihozápadním směru, takže když se úplně setmělo, byl již jen asi na míli vzdálen od vjezdu do zátoky.
Návěstní loď plula jen docela zvolna a každým okamžikem očekávala, že maják bude rozsvícen.
Uplynula hodina a na ostrově se světlo neobjevovalo... Kapitán Lafayete určitě věděl, kde je... Elgorská zátoka se otevírala přímo před ním.. Byl tedy nepochybně tak blízko majáku, že by musel jeho světlo vidět... Ale maják nesvítil!...
Co jim na palubě zbývalo než se domnívat, že se v přístroji něco porouchalo? Byla snad nedávnou vichřicí, tak neobyčejně prudkou, svítilna rozbita nebo poškozeny čočky, nebo polámány lampy? Jak by je mohlo napadnou, že strážci byli přepadeni bandou lupičů, že dva z nich padli pod ranami těchto vrahů a že třetí uprchl jejich osudu!
"Nevěděl jsem jak se rozhodnout," pokračoval velitel Lafayete. "Noc byla velmi tmavá, nechtěl jsem se proto do zátoky odvážit. A zůstat na širém moři do úsvitu se nám také nezdálo, protože všichni, důstojníci i mužstvo, jsme si horečně přáli přijít na kloub záhadě, která nás znepokojovala. V té chvíli uvažování, asi v deset hodin, maják konečně zazářil... Jeho rozsvícení se patrně zdrželo jen náhodou... Zvýšil jsem tedy tlak páry a zamířil ke vjezdu do zátoky. Za hodinku jsme byli v ní. Asi na půldruhé míle od zálivu jsem spatřil kotvící škuner, který se zdál být opuštěný... Chystal jsem se odelsat několik mužů na její palubu, když třeskly výstřely, které byly nepochybně vypáleny nahoře na majáku!... Hádali jsem, že naši strážci byli asi na majáku posádkou škuneru napadeni a že se jí brání... Abych útočníky vyděsil, otevřel jsem parní píšťalu... a za čtvrt hodiny na to byla Santa Fe na svém kotvišti..." "Právě vhod a včas, pane veliteli," pravil Vasquez. "Ale to by se nestalo," odpověděl velitel Lafayete, "kdyby jste se nevydali do nebezpečí života, abyste rozsvítili maják. Bez vás by byl škuner již na širém moři. Pochybuji, že bychom jej za tak husté tmy viděli vyjíždět ze zátoky... Ti lotři nám mohli upláchnout před nosem." Když se tyto události dozvědělo mužstvo na palubě, byli Vasquez a John Davis ze všech stran zahrnováni srdečnými blahopřáními.
Druhý den využil Vasquez k tomu, aby se seznámil s třemi strážci, kteří přijeli na Santa Fe, aby ho vystřídali.
Ale rozumí se samosebou, že ještě hned v noci byl na opuštěný škuner vyslán silný oddíl námořníků, aby snad v noci Kongre nenapadlo přiblížit se k němu a s odlivem odplout na širé moře.
Aby zajistil bezpečnost nových strážců, neměl velitel Lafayete nyní jinou starost, než jak vyčistit ostrov od lupičů, kterých vedle Kongrea, propadlého zoufalství, a vedle dvou mrtvých, Carcantea a Vargaze, bylo ještě třináct.
Na veliké rozloze ostrova se mohlo stíhání lupičů dlouho, možná donekonečna protáhnout. Jak by bylo možné pro mužstvo jediné Santa Fe prochodit celý ostrov? Zajisté že Kongre a jeho lidé se sotva dopustí neprozřetelnosti, aby se znovu uchýlili k mysu sv. Bartolomea, kde jejich úkryt mohl být už známý. Ale zbýval jim celý ostatní ostrov a snadno mohly uplynout týdny a měsíce, než by byla tlupa pochytána do posledního muže. A přece by velitel Lafayete nikdy nesvolil k odjezdu dřív, dokud by strážcům nebyla zaručena úplná bezpečnost a majáku nerušená výkonnost.
K rychlejšímu konci mohla tuto nesnáz dovést bída, v jaké se Kongre a jeho banda museli brzy ocitnout. Ze zásob v jeskyni u mysu sv. Bartomea a v jeskyni u Elgorské zátoky jim nezbylo nci. V elgorské jeskyni se o tom velitel Lafayete osobně přesvědčil. Nechal se tam Vasquezem a Johnem Davisem hned druhý den ráno zavést a nenašel v ní nic jedlého; ani suchary, ani solené maso, ani konzervy. Lupiči naložili všechny svoje zásoby na škuner, který byl nyní námořníky lodi vezen do zálivu. V jeskyni byly jen některé zbytky věcí vyvržené mořem, nevalné ceny; ložní potřeby, šaty a nástroje byly přeneseny do příbytku pod majákem. Kdyby se tedy Kongre v noci přiblížil k bývalému skladišti svého lupu, nenašel by tam nic, čím by se sám nebo jeho lidé mohli nasytit. A soudě z množství pušek a nábojů nalezených na Carcante, neměli ani zbraně nezbytné k lovu. Ale potom byli odkázání jen na rybolov prostou rukou, bez loďky, bez náčení. Za těch okolností jim nezbývalo než buď se vzdát nebo zemřít hladem.
Přesto bylo stíhání neprodleně zahájeno. Oddíly námořníků pod velením důstojníka nebo nadlodního se vydaly různými směry,; jedni dovnitř ostrova, druzí k pobřeží. Velitel Lafayete se dal zavést až k mysu sv. Bartolomea, ale nenašel tam po lupičích ani stopy.
Několik dnů minulo bez výsledku. Ani jediný z lupičů nebyl dopaden. Až desátého března přišlo sedm vyzáblých, zcela vysílených a hladem zmořených Pešerů samo k ohradě majáku. Byli vzati na palubu Santa Fe, kde jim bylo dáno jídlo, ale vzata možnost, pokusit se znovu o útěk.
O čtyři dny později vrchní kormidelník Riegal, který prohledával jižní břeh v okolí mysu Webster, našel pět mrtvol, mezi nimiž Vasquez ještě mohl poznat dva Chilany z tlupy. Zbytky, nalezené kolem nich na zemi, nasvědčovaly, že se zkoušeli uživit rybami a korýši; ale nikde kolem nebyla stopa po ohništi, po vyhaslém uhlí, po popelu. Neměli zřejmě prostředky, aby si rozdělali oheň.
Večer následující den, krátce před západem slunce, byl konečně spatřen muž uprostřed skal vroubících zátoku, asi pět set metrů od majáku. Bylo to téměř v těch místech, odkud v předvečer příjezdu návěstní lodi John Davis a Vasquez, obávajíce se odjezdu škuneru, hleděli dolů do zátoky, ten večer, kdy Vasquez provedl svůj odvážný pokus.
Byl to Kongre.
Vasquez, procházející se v ohradě s novými strážci, ho okamžitě poznal a volal: "Tamhle je!... Tamhle je!..." Na tento pokřik se blížil z pobřeží i velitel Lafayete s kormidelníkem Riegalem, kdežto John Davis s několika námořníky vyrazili z nádvoří, aby se pustili za Kongrem.
Když se setkali na svahu, mohli všichni vidět náčelníka, posledního z tlupy, které velel.
Co hledá na těch místech? Proč se ukazuje? Chce se snad vzdát? O tom, co ho čeká, nemohl mít pochyby. Byl by zavezen do Buenos Aires a tam by svou hlavou pykal za své zločiny.
Kongre stál nehnutě na skále vyšší než všechny ostatní, pod níž se mírně vlnilo moře. Jeho zrak se rozhlížel po zátoce. Vedle návěstní lodi mohl vidět i škuner, který mu u mysu sv. Bartolomea přihnalo tak neočekávaně a který mu osud zase vzal. Jaké myšlenky se mu asi honily hlavou! A co zármutku! Nebýt zatracené Santa Fe, dávno již mohl být ve vodách Tichého oceánu, kde bylo snadné uniknout všemu stíhání a pojistit si beztrestnost... Je jasné, že velitel Lafayete udělal vše, aby se Kongrea zmocnil. Dal rychle příslušné rozkazy, a za chvíli se již vrchní kormidelník Riegal se šesti námořníky vytratil z ohrady a vydal se směrem k bukovému lesíku, odkud mohl snadno zezadu vystoupit na skalnatý útes a zmocnit se lupiče.
Vasquez vedl tento malý oddíl nejkratší cestou.
Ale nebyli ještě ani sto kroků za návrším, když se rozlehla rána, tělo se převážilo a zřítilo se ze skály do moře, které vysoko vystříklo.
Kongre vytáhl zbraň, namířil ji k hlavě a vykonal nad sebou spravedlnost a popravil se sám. Teď již odliv vzal jeho mrtvolu do moře.
Takový byl konec dramatu, který se odehrál na Státním ostrově... Vasquez zatím seznámil své druhy, kteří ho přišli vystřídat, se službou u majáku, od třetího března zase pravidelně rozsvěcovaném. Teď, když byl ostrov vyčištěn od lupičů, návěstní loď se zase chystala k odplutí a s ní John Davis i Vasquez. První se chtěl vrátit do Mobile, kde ho jistě čekala hodnost kapitána, odměna za jeho energii, odvahu a osobní statečnost.
Druhý si chtěl v rodném městě odpočinout z tolika útrap a zkoušek, ve kterých osvědčil tolik hrdinství... Bohužel, že se vrátí sám... Jeho kamarádi s ním nebudou; ti mají již ustláno na mořském dně!... Odpoledne osmnáctého března kapitán Lafayete, jistý si bezpečnosti nových strážců, dal povel k odplutí. Slunce právě zapadlo, když Santa Fe vyjížděla ze zátoky.
A hned za ní dole na břehu ze tmy proskočilo světlo a jeho odlesk se houpal na rozbrázděné vodní hladině, kterou po sobě zanechala loď. A Santa Fe, vzdalující se do tmavého moře, vzadu ještě ozářená, jakoby s sebou vezla několik z oněch bezpočetných paprsků, které do noci znovu promítal maják na konci světa...
