XIV. Kapitola Návěstní loď Santa Fe Jak poznat zmatek, jehož jevištěm se vnitřek zátoky? Výkřik: "Návěstní loď... návěstní loď!" jako blesk sjel mezi lotry, jako rozsudek, odsuzující ty bídníky k smrti. V Santa Fe se blížila k ostrovu spravedlnost, trest za tolik zločinů, jemuž nemohli uniknout.
Jen jestli se Carcante nemýlil? Byla blížící se loď opravdu Santa Fe, návěstní loď argentinského námořnictva? Opravdu plula do Elgorské zátoky? Nezamíří v poslední chvíli buď k le Maireově úžině nebo mysu Several, aby na jihu obeplula ostrov?
Jakmile Kongre zaslechl Carcanteův výkřik, rozběhl se návrším, zabočil kvapně na schodiště a v pěti minutách byl nahoře na ochozu vedle Carcantea.
"Kde ji vidíš?" "Tamhle... severo-severovýchodně." "Na jakou vzdálenost?" "Asi na deset mil." "Do noci ještě tedy nebude v zátoce?" "Ne." Kongre se chopil dalekohledu, prohlížel si pozorně loď a nepromluvil přitom ani slovo.
Že jde o parník, nebylo již pochyb. Dým se v hustých kotoučcích zvedal nad lodí, která zřejmě udržovala silný oheň.
Ale ani o tom, že blížící se parník je Santa Fe, nemohl být Kongre a Carcante v nejistotě. Viděli ji za stavby majáku tolikrát, když plula ke Státnímu ostrovu nebo se od něho vracela. Parník osatně mířil přímo do zátoky. Kdyby jeho kapitán zamýšlel vplout do le Maireovy úžiny, byl by musel zachovat západnější směr a zase jižnější, kdyby chtěl obeplout mys Several.
"Ano," pravil konečně Kongre, "je to návěstní loď." "Zlořečená smůla, která nás tu dodneška zdržela," křičel Carcante. "Nebýt padouchů, kteří nám dvakrát překazili odplutí, kde jsme mohli dnes být!" "Teď si nářkem neposloužíme," odvětil mu Kongre. Je nutné jednat..." "Ale co?" "Odplout." "Kdy?" "Neprodleně." "Ale sotva poodjedeme od břehu, průzkumná loď bude před zátokou." "Ano... a zůstane před zátokou." "Proč?" "Poněvadž nebude mít světlo majáku a neodváží se v noční tmě do zátoky." Tento názor, který Kongre pronesl, byl správný; také Vasquez a Davis byli toho mínění. Nesměli vyjít ze svého úkrytu, aby nebyli spatřeni z ochozu majáku. Ve své těsné skrýši však pronášeli totéž mínění, jako nahoře na majáku vyslovil náčelník pirátů. Maják již měl být rozsvícen, protože slunce správně zapadlo. Zda se odváží kapitán i když neuvidí světlo, přes svou znalost ostrova, pokračovat potmě ve své plavbě?... Zda, když nebude vědět, jak si vysvětlit zhaslé světlo majáku, nebude raději křižovat na širém moři před zátokou?... Nejméně desetkrát, raději křižovat na širém moři před zátokou?... Nejméně desetkrát, pravda, už vjel do Elgorské zátoky, ale vždycky za dne; bez majáku, který by mu naznačoval směr, se jistě neodváží do tohoto tmavého zálivu. A kromě toho se jistě domyslí, že ostrov byl patrně jevištěm velmi vážných příhod, není-li stráž na svém místě.
"Co jestli kapitán neviděl ostrov," pravil také Vasquez starostlivě, "a pojede-li stále dál spoléhaje na světlo majáku, zda se mu nemůže stát, co se přihodilo Century? Co jestli ztroskotá také na úskalí mysu sv. Juana?" John Davis jen odpověděl vyhýbavým pohybem ruky. Bohužel, možnost, jíž se obával Vasquez, nebyla vyloučena. Postavení Century bylo tenkrát jiné, než postavení Santa Fe, také nevála vichříce, která Century vehnala na skálu. Ale konečně, přesně uváženo, ta katastrofa byla možná.
"Seběhněme na pobřeží," ujal se slova Vasquez. "Za dvě hodiny můžeme být na konci mysu. Snad bychom ještě stihli včas, abychom zapálili oheň a upozornili je na pevninu." "Na to je již pozdě," odpovídal John Davis. "Nejdéle za hodinu je návěstní loď ve vjezdu do zátoky." "Co tedy dělat?" "Čekat," odvětil John Davis chladnokrevně. Bylo po šesté hodině a soumrak již začal zahalovat ostrov.
Zatím byly konány usilovné přípravy k nejrychlejšímu odjezdu. Netrpělivostí mučen, chtěl Kongre neprodleně opustit místo svého zakotvení a pokusit se stůj co stůj o útěk. Kdyby čekal až do ranního odlivu, vydával by se do nebezpečí, že se potká s návěstní lodí. Komandant Lafayete by sotva propustil loď vyjíždějící ze zátoky. Jistě by jí nařídil, aby zastavila a provedl by zkontrolování dokladů jejího kapitána. Jistě, že by jí nařídil, aby zastavila a vyslechl by jejího kapitána. Jistě, že by chtěl vědět, proč maják nesvítí a přítomnost Carcanty by mu byla za těchto okolností nanejvýš podezřela. Vyhověl-li by škuner jeho rozkazu, a nic jiného by mu nezbávalo, pak by byli v pasti. Nebo jakmile by kapitán Lafyete vstoupil na palubu a uviděl Kongrea a jeho mužstvo, jistě by mu bylo vzezření těchto lidí dostatečnou příčinou k nejvážnějšímu podezření? Jistě, že by loď nepustil na tak dlouho ze zátoky, dokud by si nebyl jistý a úplně neobjasnil věc.
Když by však kapitán nezastihl tři strážce na majáku, jistě by si vysvětlil jejich zmizení útokem, jehož se stali obětí. A na to, že by nepřišel, že původci tohoto útoku jsou lidé z lodi, která se mu snažila uniknout?
Postavení lupičů však komplikovala ještě jiná okolnost.
Když Kongre a Carcante uviděli Santa Fe na širém moři, jistě bylo pravděpodobné, ne-li jisté, že si jí všimli i ti, kteří již dvakrát provedli útok na Carcantu právě ve chvíli, kdy se chystala odplout? Tito neznámí nepřátelé sledovali jistě každý pohyb Santa Fe a jistě budou na místě, až návěstní loď vjede do zátoky. A je-li mezi nimi, jak se nedalo pochybovat i třetí zbylý strážce, pak nebylo možné, aby Kongre a jeho lidé unikli zaslouženému trestu.
Kongre si byl vědom všech těchto možností i jejich důsledků. Proto rozhodl o tom, co mu jidně zbývalo: okamžitě odplout, a poněvadž vítr vanoucí od severu mu byl příznivý, použít noci, aby se dostal co njrychleji na širé moře. Na volném oceánu byl pak řirozeně ve větším bezpečí. Bylo také možné, že návěstní loď, když neviděla světla majáku a nechtěla se přiblížit za husté tmy k pevnině, zvolnila rychlost a že je osud daleko od Státního ostrova. Kudy se dá, Kongre ještě sám nevěděl. Zjistil-li by opatrnější a bezpečnější, vyhnout se le Maireově úžině, pak chtěl zamířit k jihu, obeplout mys Several a zmizet za jižním pobřežím. Především šlo tedy o to, být co nerjychleji ze zátoky.
John Davis a Vasquez si domýšleli Kongreův záměr a přemýšleli, jak by jej zmařili, ale přemýšlením jen poznávali svoji zoufalou bezmocnost!
O půl sedmé zavolal Carcante několik mužů, kteří ještě zbyli na pevnině. Jakmile byli všichni na palubě, Kongre nařídil, aby byl vytažen člun a aby byla zvednuta kotva.
Pravidelné vrzání kladky a řinčení řetězu navinovaného na hřídel se zařezávaly do srdce obou přátel zbylých na ostrově.
V pěti minutách již ležela kotva na kranbalku a hned potom se škuner hnul. Měl rozvinuty všechny plachty, hořejší i dolní, aby loď zužitkovala všechen vítr, jehož s večerem ubývalo. Zvolna proplouvala zátokou, a držela se v jejím prostředku, aby lépe zachytila ve svých plachtách vítr.
Brzy se však plavba stávala velmi nesnadnou. Jakmile mořský odliv, který se již blížil ke svému nejnižšímu stavu, ji přestal svým proudem snášet, byla již odkázána jen na větřík vanoucí ze strány. Ten však byl nyní tak málo vydatný, že škuner nemohl z místa. A co až za dvě hodiny nastane příliv? Pak mu hrozilo, že ho proud vrátí ke břehu. Za těch okolností nemohl v žádném případě být do půlnoci ze zátoky.
Proto však nemuseli ještě zoufat. Neodvážila-li se Santa Fe potmě do zátoky, nemusel se Kongre obávat, že by se s ní potkal a mohl ještě vyváznout s ranním odlivem.
Mužstvo se činilo, aby zrychlilo plavbu Carcanty, ale proti nebezpečí, že bude loď stržena z cesty, bylo bezbranné. Vítr ji totiž zaháněl pozvolna k jižnímu břehu Elgorské zátoky, ke břehu, který Kongre málo znal. Tolik však o něm věděl, že je velmi nebezpečný dlouhou řadou úskalí vybíhajících do moře. Asi za hodinu po svém odjezdu mu již byl tak blízko, že považoval za nutné obrátit loď, aby se vzdálil od úskalí.
Ale obrátit loď za stále a stále ubývajícího větru nebylo snadné.
Nic jiného však nezbývalo, než se o to pokusit. Otočili kormidlo, napjali vzadu provazy u spodního cípu plachty a popustili je vpředu. Škuner však plul tak pomalu, že se ho nepodařilo obrátit proti větru; naopak byl pomalu blíž a blíž u břehu.
Kongre poznal nebezpečnou situaci. Zbýval již je jediný prostředek a Kongre ho použil. Rychle byl spuštěn člun, šest mužů do něho sestoupilo s třípramenným lanem a veslováním se jim podařilo otočit loď, která napjala plachetní krk zase v původním směru, a vyvázla tak z nebezpečí, že by mohla být vržena na jižní břeh.
Naneštěstí se větřík tišil tak, že povislé plachty tloukly o stožáry. A dát táhnout škuner člunem až k výjezdu ze zátoky, byl rovněž nicneslibující pokus. Ne, nedalo se nic jiného dělat, než zakotvit a počkat na odliv, jehož známky se již objevovaly. Že by se proti němu dostali o kus dál, nebylo pomyšlení. Měl být Kongre opravdu donucen zůstat zde, nanejvýš dvě míle od zátoky?
Hned po odjezdu škuneru John Davis a Vasquez vylezli ze svého úkrytu, sešli téměř až k samému moři a pozorovali pohyby Carcanty. Zkušení námořníci za panujícího bezvětří hned věděli, že Kongreovi nezbude nic jiného než se zastavit a počkat až na odliv. Ale do rozednění měli lupiči ještě dost času, aby dosáhli výjezdu ze zátoky a nepozorovaně zmizeli.
"Ne, zdržíme je!" vykřikl náhle Vasquez.
"Ale jak?" tázal se John Davis.
"Pojďte... pojďte!" Vasquez za sebou táhl svého druha a spěchal k majáku.
Jak Vasquez soudil, křižovala asi Santa Fe před ostrovem. Možná, že mu byla již veli blízko, ale za bezvětří a tichého moře jí z toho nehrozila pohroma.
Velitel Lafayete byl překvapen tím, že maják nesvítí, neuměl si patrně tuto podivnou okolnost vysvětlit a vyčkával asi s malou párou, než vyjde slunce.
Podobně usuzoval i Kongre a vyvozoval z toho naději, že se mu přece podaří svést návěstnou loď z pravé stopy. Jakmile odliv požene vody zátoky do šírého moře, pak se Carcante i bez větru uvolní a nanejvýš za hodinu bude na moři.
Jen co by byl ze zátoky. Hluboko do širého oře se Kongre nezamýšlel pouštět. Hodlal zužitkovat každé zavanutí větru, který se v nejklidnějších nocích chvílemi rozduje, troufal si s proudem směřujícím k jihu i za tmavé noci bez úrazu proplout kolem pobřeží. Jakmile by škuner obeplul výběžek Several, vzdálený asi sedm nebo osm mil, neměl se již, protože by byl chráněn jeho skalami, čeho obávat. Jediné nebezpečí bylo v tom, aby nebyl škuner spatřen hlídkou Santa Fe, křižovala-li pod zátokou a ne před mysem sv. Juana. Bylo jisté, že jakmile by byl jeho výjezd ze zátoky zpozorován, kapitán Lafayete by jej tak lehce nepropustil, již proto ne, aby zjistil co je s majákem. Pro parník by byla hračka dohonit prchající loď, dříve než by mohla zmizet za skalami jižního břehu.
Bylo po deváté hodině. Kongreovi nic jiného nezbylo, než spustit kotvu a vyčkat, až začne odliv. Ten měl nastat za šest hodin. Tedy ráno ve tři hodiny by zase mohli z místa. Škuner se obrátil proti přílivu a hleděl přední stěnou do moře. Člun byl zase vytažen, protože jakmile nastane vhodný okamžik, nechtěl Kongre pozbýt ani chvíli, aby se dostal na moře.
Náhle však vyrazil z hrdel mužstva křik, který bylo slyšet na obou březích zátoky.
Dlouhý pruh světla pronikl noční tmou. Světlo majáku se skvělo svým leskem a ozařovalo moře před ostrovem.
"Ach, ti lotři!... Jsou nahoře na majáku!" vykřikl Carcane.
"Ke břehu!" zavelel Kongre.
Aby unikl naléhavému nebezpečí, které před ním vyvstalo, neměl Kongre skutečně jinou volbu než nechat pár lidí na škuneru, s ostatními v člunu přirazit ke břehu, do strážnice, vrhnout se tam na strážce a jeho společníky, jestli nějaké má, skolit je a zhasnout světlo. Jestli bude návěstní loď, která nepochybně hned vyplula k ostrovu, ještě před zátokou, jistě zastaví až zhasne světlo. Jestli bude ještě v zátoce, nezbude jí než se obrátit, protože nebude mít světlo, kterým by se dala vést k nebezpečnému břehu. V nejhorším případě spustí kotvy v samé zátoce a počká do rána.
Kongre dal spustit člun a s Carcanem a dvanácti muži, ozbrojenými puškami, revolvery a noži do něho vsedli.
V necelé minutě byli opět u břehu a když přistáli, rychle vyskočili z člunu a úprkem se hnali k majáku, který byl vzdálen jen půl druhé míle.
Drželi se všichni pohromadě, a tuto vzdálenost proběhli za čtvrt hodiny. Celá tlupa, kromě dvou mužů, kteří zůstali na palubě se sešla na úpatí majáku.
Ano... John Davis a Vasquez na něm byli. Věděli, že již nemohou nikoho potkat, úprkem, na nic se neohlíželi, vyběhli po návrší a vrazili do ohrady.
Vasquez chtěl rozsvítit maják, aby návěstní loď ještě před úsvitem mohla neprodleně vplout do zátoky. Jen aby Kongre nezničil čočky, nebo rozbil lampy! Hrozný strach se ho zmocňoval při pomyšlení, že by mohl být osvětlovací přístroj pokažen. Pak by se pravděpodobně podařilo škuneru uniknout dřív, než by Santa Fe mohla jeho útěk zpozorovat.
Oba se vrhli do domu, vnikli do chodby, otevřeli dveře vedoucí ke schodišti, zavřeli je za sebou na všechny závory a rychle proběhli po schodech a vpadli do strážnice... Svítila byla nepoškozená, lampy stály netknuté na svém místě od toho dne, co je naposledy zhasli. I knot a olej v nich ještě byl. Ne, Kongre nezničil dioptrický přístroj svítilny. Chtěl patrně zamezit osvětlování moře jen na dobu, co bude prodlévat v Elgorské zátoce. Jak by také mohl vědět, za jakých okolností bude zátoku opouštet!
Maják se tedy znovu rozzářil! Návěstní loď mohla nyní snadno dosáhnout místa, kde před třemi měsíci kotvila.
Zdola majáku se ozvaly prudké rány. Celá tlupa se vrhala na dveře, aby mohla vniknout nahoru a zahsnout světlo. Všichni byli ochotni dát život v sázku, aby zdrželi příchod Santa Fe. Dole v ohradě a v domě nikoho nenapadli. Těch, kteří vyběhli na strážnici, nemůže být mnoho. Lupiči hořeli netrpělivostí, aby s nimi byli hotovi. Jakmile budou odstraněni, maják přestane vysílat do noci své záhubné světlo.
Brána, vedoucí z konce chodby na schodiště majáku, byla, jak víme již, ze silné železné desky. Vyvrátit závory, kterými se schody zavíraly, bylo zcela nemožné. Carcante, který se o to pokoušel, brzy poznal neúspěšnost svého počínání se vrátit ke Kongreovi a k ostatním shromážděným na nádvoří.
Co dělat? Bylo možné zveční se dostat ke svítilně majáku? Jestli ne, pak tlupě nezbývalo nic jiného, než uprchnout dovnitř ostrova, aby nepadla do rukou velitele Lafayeta a jeho mužstva. Co by z toho měli, kdyby se vrátili na palubu škuneru? Ostatně již nebylo kdy. Nebylo pochyb, že návěstní loď je již nyní v zátoce a že pluje do zálivu.
Kdyby však měl být maják za několik minut zhasnout, Santa Fe nejen, že by nemohla kupředu, nýbrž z opatrnosti by se musela vrátit a kdoví, jestli by se škuneru přece jen nepodařilo vyváznout z kličky, která se kolem něho zatahovala.
Nouze je strůjcem vynalézavosti. Kongre připadl na prostředek, jak se dostat nahoru.
"Po drátě hromosvodu!" vzkřikl.
Podél věže splýval totiž železný drát, každé tři stopy připevněný skobami. Šplháním bylo snadné se dostat z jedné na druhou, proniknout až k balkonu a snad překvapit ty, kteří se na majáku zatarasili.
Kongre chtěl zkusit sám tento poslední spásný prostředek. Ale Carcante a Vargaz ho předešli. Oba vylezli na střechu přístavku, chopili se drátu a šplhali po něm, zachytávající se za skoby. Doufali, že v noční tmě nebudou zpozorování.
Již byli u zábradlí, již přes ně přelézali... Jen poslední přehup ještě zbývalo udělat, když se ozvaly rány z revolverů. John Davis a Vasquez byli připraveni k obraně. Oba lupiči, byli střeleni do hlavy, pustili se zábradlí a v několika vteřinách leželi z roztříštěnými končetinami na střeše přístavku.
Hned potom se ozvalo pod majákem pískání. Návěstní loď vjížděla do zálivu a parní píšťala ostrým hvizdem ohlašovala její příchod... Teď nezbývalo než rychle utéci, protože v několika minutách musela být Santa Fe na svém kotvišti. Kongre a jeho druhové neměli na vybranou, seběhli rychle z návrší a zachránili se útěkem do nitra ostrova.
Za čtvrt hodiny, právě ve chvíli, kdy velitel Lafayete spouštěl kotvy, šalupa strážců několika údery vesel přirážela k válečné lodi.
John Davis a Vasquez byli na palubě návěstní lodi!
