¨XI. Kapitola - Pobřežní lupiči Přilákáni touhou po loupeži se objevili Kongre a Carcante se svým mužstvem v končinách mysu sv. Juana.
Večer, než zapadlo slunce za obzor, Carcante s balkonu majáku postřehl trojstěžní loď, blížící se od východu. Když se o tom dozvěděl Kongre, byl toho mínění, že loď prchá před bouří a chce dostihnout le Maireovu úžinu, aby se chránila západním břehem ostrova. Dokud byl den, sledoval pozorně její pohyby. Když nastala noc, prozrazovala se loď svými světly. Již za dne si Kongre všiml, že blížící se loď je zbavena stěžně a kormidla a posiloval se tím v naději, že se větru neubrání a že vrazí na pevninu, o níž neměla potuchy. Kdyby byl Kongre rozsvítil maják, mohlo jí hrozící nebezpečí být ještě zažehnáno. Toho se lupič ale chránil, a tak když lodní světla Century náhle pohasla, věděl Kongre, že jeho zločinný záměr se zdařil a že loď propadla záhubě mezi mysem sv. Juana a výběžkem Severalem.
Když se rozednilo, zuřil, jak již víme, vichr s nezmenšenou prudkostí. Za těch okolností se škuner nemohl odvážit ze zátoky. Průtah odjezdu, který mohl ještě trvat několik dní, se stával vážný, protože každým dnem rostlo nebezpečí, že loď se střídajícím mužstvem se objeví v zátoce. Jakkoliv se Kongre proto zlobil a mrzel, než čekat stůj co stůj. Ostatně bylo teprve devatenáctého února. Do konce měsíce se snad vítr utiší. Na každý pád Carcante byla připravena využít první možnosti, aby vyplula na širé moře.
Za mrzutý odklad se dostávalo Kongreovi aspoň to odškodnění, že nyní mohl, když neznámá loď ztroskotala na pobřeží, těžit z jejího neštěstí, že mohl pobrat všechno, co z ní zbylo cenného, a rozmnožit tím bohatství své kořisti.
Je jasné, že z toho důvodu všichni jednotni. Jako draví ptáci vyplašení výstřelem současným zamáváním křídel vylétají ze svého doupěte, tak se vyřítili zlosyni s Kongrem a Carcantem na lup bezbranné lodi. Šalupa byla rychle přichystána a dvanáct mužů se svým náčelníkem do ní zasedlo. Vesla musela podnikat tuhá zápas s větrem, který vál jako vystřelený šíp a hnal prudce vlny do zátoky. Trvalo dobré půldruhé hodiny, než loď pronikla k cíli své plavby. Zato, až se bude vracet domů, po větru, to se jí popluje!
Šalupa přistála u severního břehu zátoky, pod samou jeskyní, v níž byly donedávna ukrývány naloupené poklady. Lupiči vstoupili do jednoho ze člunů a zamířili k místu neštěstí.
Jejich hlasy vyrušily Davise a Vasqueze z hovoru.
Vasquez je zaslechl, přiblížil se ostražitě k východu své jeskyně, s vědomím toho, aby nebyl zpozorován.
Za ním se přiblížil i Davis.
"Vy jste zde?" zašeptal Vasquez. "Nechte mne samotného. Potřebujete si odpočinou." "Ne, nyní je mi už dobře," odpovídal Davis. "Rád bych se jim podíval do tváře." Vrchní kormidelník Century byl muž silné vůle, neméně energický než Vasquez, pravý syn Ameriky, železného temperamentu. Již ostatně dokázal, že má "duši dobře vklíněnou do těla", zůstala-li v něm jediném po hrozném nárazu Century na úskalí. Byl vedle toho i výborný námořník. Než přestoupil k obchodní lodi, býval nadlodníkem flotily Spojených států a přestoupil jen proto, že vlastníci trojstěžníku ho chtěli udělat velitelem Century. Harry Steward po návratu do Mobile se totiž chystal jíž do výslužby.
Měl proto o důvod víc, proč se hněvat. Z lodi, jejímž kapitánem se měl brzy stát, neviděl nyní nic než rozházené trosky, vydané napospas tlupě lupičů.
Kdyby Vasquez potřeboval někoho, kdo by vzpružoval jeho odvahu a zmužilost, byl tím mužem právě John Davis!
Ale přes svou statečnost a odhodlanost co mohli dva podniknout proti Kongreovi a jeho bandě?
Vasquez a John Davis schováni za skálou, pozorovali opatrně pobřeží až na konec mysu sv. Juana.
Kongre, Carcante a ostatní muži se zastavili na místě, kam vichr odkutálel polovinu trupu Century, jenž ležel roztříštěn na úpatí skály.
Byli tak blízko ukrytým mužům, že Vasquez a Davis mohli zřetelně rozeznávat rysy jejich tváří. Všichni byli oblečeni do plášťů z navoskovaného plátna, přiléhající k tělu, aby se neměl vítr do čeho opírat, na hlavách námořnického klobouky připevněné pod bradou silnou sponou. Bylo zřejmé, že jen stěží odolávají prudkému vichru, protože se museli několikrát opřít o ztroskotaný trup nebo o skálu, aby nebyli povaleni.
Vasquez ukázal Johnu Davisovi na dva, které znal z jejich první návštěvy jeskyně.
"Ten velký," řekl mu, "ten, který stojí u přední stěny Century, to je Kongre." "Jejich náčelník?" "Ano." "A muž, se kterým mluví?" "To je Carcante, jeho kormidelník a pravá ruka Jak jsem z majáku určitě viděl, jeden z těch, kteří zavraždili mé kamarády." "A rád byste mu rozbili hlavu, že?" pravil Davis.
"I jemu i jeho náčelníkovi, jako dvěma vzteklým psům," odpověděl Vasquez. Trvalo dobrou hodinu, než zlosyni prohledali tuto část lodního trupu. Obávali se, že by jim něco mohlo uniknout, proto prohledali každý koutek. Nikl, hlavní náklad Century, s nímž nevěděli co dělat, nechali na pobřeží. Jiné zboží, vezené trojstěžníkem se hodilo patrně lépe, neboť Kongre dal odnést dvě nebo tři bedny a stejně tolik balíků na dno šalupy.
"Těšili-li se ti bídníci na zlato, stříbro, cenné klenoty, nebo piastry, pak se důkladně zmýlili," pravil John Davis. "Něco takového by jim bylo nejvíc po chuti, to víte," odvětil mu Vasquez. "Lodi, které na zdejším břehu ztroskotaly, musely vézt mnoho podobných cenných věcí. Vím, co toho měli v jeskyni. Náklad, který si odvážejí na svém škuneru, má nemalou cenu." "Chápu, proč tolik pospíchají, aby jej dostali do bezpečí," poznamenal Davis. "Ale doufejme, že se jim to nepodaří!" "To by musel nečas trvat nejméně čtrnáct dní," namítl Vasquez. "Nepřipadneme-li na jiný prostředek, který " John Davis své myšlenky nedopověděl Jak by mohl zabránit odjezdu škuneru, jakmile se bouře zmírní a moře bude klidnější?! Zatím lupiči opustili tuto polovinu trupu, zamířili ke druhé, na konci mysu sv. Juana, kde loď ztroskotala.
Vasquez a John Davis je mohli z místa svého úkrytu i tam pozorovat, ovšem z větší dálky.
Moře ubývalo tak, že ačkoliv vichr silně čeřil vlny, byla většina skalisek vynořena z vody. Proto mohli lupiči snadno proniknout až ke vraku, v němž za chvilku někteří zmizeli. Jak John Davis Vasquezovi sděloval, byla v této části lodi pod patrem zásobní komora pro mužstvo.
Ačkoliv v komoře zle řádily mořské vlny, nebylo vyloučeno, že něco ze zásob tam přece zůstalo.
Bylo to vskutku tak, neboť za chvíli několik mužů dopravovalo bedny konzerv, bečky a sudy na pobřeží a odvalovalo je po písčitém břehu k šalupě. Také balíky šatů byly vytaženy z trosek a odneseny za ostatní kořistí.
Asi po dvou hodinách prohlídky Carcante a dva z jeho lidí začali bušit sekerami do svršku lodi, která z té strany, k níž byla loď nachýlena, byl jen asi dvě nebo tři stopy od země.
"Co to dělají?" ptal se Vasquez. "Není již loď dost rozbitá? Proč, u čerta, ještě dovršují dílo zkázy?" "Myslím si, proč to dělají," odvětil mu John Davis. "Chtějí, aby nic nezbylo z toho, co by mohlo prozradit její jméno nebo národnost, aby se nikdo nedozvěděl, že Century ztroskotala v těchto končinách Atlantického oceánu. John Davis se nemýlil. Za chvíli vyšel Kongre z patra na lodní zádi s americkou vlajkou nalezenou v kapitánově kajutě a roztrhal ji na tisíce kusů.
"Ach, ti lotři!" vykřikl rozčileně John Davis. "Takhle jednají s vlajkou mé vlasti!" Jen v poslední chvíli se podařilo Vasquezovi zachytit za rameno Davise, který hněvem pozbyl rozvahu a chtěl se z úkrytu vyřítit na pobřeží!
Když byl lup naložen na škuner, který měl skutečně co nést, Kongre a Carcante se vrátili k úpatí skály a při procházení prošli asi dvakrát nebo třikrát před úpatí skály a při procházení prošli asi dvakrát nebo třikrát před úzkou trhlinou ve skále, která vzadu končila jeskyní. Byli tak blízko, že Vasquez a John Davis mohli slyšet, co si povídají.
"Zítra ještě asi nebude možné odjet." "Také se obávám, že vichřice ještě několik dní potrvá." "Ještě, že se nám naše prodlení tak vyplatilo " "Ale upřímně řečeno, sliboval jsem si víc od obsahu této americké lodi! Poslední, kterou jsme vlákali na úskalí, nám vynesla nejméně za padesát tisíc dolarů užitku " "Ztroskotání následuje jedno po druhém, ale není vždy stejné," zarozumoval si Carcante. "Měli jsme tentokrát co dělat se žebráky, to je to." John Davis se podrážděně chopil revolveru a v záchvatu nerozumného hněvu by byl roztříštil náčelníkovi tlupy hlavu, kdyby ho Vasquez již podruhé nezadržel.
"Ano, máte pravdu," uznával svou ukvapenost John Davis. "Ale věřte, že jsem zoufalý z pomyšlení, že by tito lotři měli beztrestně uniknout A podaří-li se přece jejich lodi opustit ostrov, kdo se jich pak zmocní kam se má kdo za nimi pustit?" "Nezdá se, že se bouře tak brzy utiší," odpověděl Vasquez. "Ale i kdyby vichr polevil, moře zůstane vzedmuté ještě několik dní Ještě nejsou ze zátoky pryč, věřte mi!" "To nejsou, Vasquezi, ale do návratu návěstní lodi je ještě tak dlouho; říkal jste že má přijet počátkem března?" "Snad dřív, kdo ví?" "Kéž by to Bůh dal, Vasquezi, kéž by to Bůh dal!" Tolik bylo jisté, že vichřice nepozbývá své síly a prudkosti a na této zeměpisné šířce i v letní době nejsou vichry trvající čtrnáct dní vzácností. Vane-li vítr od jihu, přináší páry antarktického moře, kde roční zimní doba již zase co nevidět začne. Velrybáři musí již nyní pomýšlet na návrat z polárních končin, neboť od měsíce března se tvoří nové ledy před zamrzlým okrajem moře.
Přesto byla odůvodněná obava, že ve čtyřech nebo pěti dnech se bouře utiší a že škuner využije pohody, aby bez meškání vyplul na moře.
Byly čtyři hodiny, když Kongre a jeho kumpáni zase nasedali do šalupy. S rozepjatou plachtou, do níž se opíral vítr, loď plující podél severního břehu rychle zmizela Vasquezovi a Davisovi z očí.
Večer se vichr rozvál ještě silněji a studený, šlehavý déšť se hustě lil z mračen táhnoucích od jihovýchodu.
Vasquez a John Davis nemohli vyjít z jeskyně. Chladno bylo tak citelné, že museli rozdělat oheň, aby se zahřáli. Nesměli ovšem na sebe upozornit a podpálili proto dříví tam, kde úzký skalní průchod ústil v jeskyni. Břeh byl prázdný, úplná tma, z té strany se neměli tedy čeho obávat.
Noc byla hrozná. Moře tak vztekle doráželo na sklaní stěny, že se chvílemi zdálo, jakoby se náhlý přiliv nebo náhlá zátopa řítila na břeh ostrova. Jistě i v zátoce bylo hrozné vlnobití a Kongre měl asi tuhou práci, aby udržel Carcante na kotvách.
"Jen ať se jim rozbije na kusy," opakoval John Davis několikrát. "Přál bych jim to, aby nejbližší odliv odnesl na šíré moře." Také na vrak Century Davis vzpomínal. Z toho asi do rána zbude málo, nanejvýš trosky ve skalních trhlinách zpříčené nebo vyhozené na skály.
Zdalipak již bouře dosáhla svého vrcholu? Vasquez a jeho společník pospíchali s prvním úsvitem, aby se o tom přesvědčili.
Je nesnadné učinit si věrný obraz rozpoutaných živlů. Vody z oblak splývaly s mořskými vodami. A celý den a celou následující noc liják neustával. Rozumí se samosebou, že v těchto dvou dnech se neukázala loď v blízkosti ostrova a že za takového nečasu žádná nestála o to, aby se přiblížila k nebezpečným břehům, na něž přímo dorážela bouře. Dokonce ani v Magalhaesově úžině nebo le Maireově nebylo dost bezpečno při tolik rozpoutaném uragánu. Jedinou spásou lodi byl "útěk", aby měla před sebou volné, širé moře. Naštěstí starost o výživu nemusela Vasqueze a jeho společníka znepokojovat. S konzervami zachráněnými z Century mohli vystačit přes měsíc. A do návratu Santa Fe chybělo ještě asi dvanáct dnů. Do té doby snad nečas pomine, aby se Santa Fe mohla bez obav přiblížit k mysu sv. Juana.
Je přirozené, že loď, kterou tak toužebně očekávali, se stávala často předmětem jejich společného rozhovoru.
"Chceme bouři, aby škuner nemohl odplout a nechceme bouři, aby se Santa Fe mohla přiblížit, nevím, nechceme-li toho příliš mnoho," pravil dobrodušně Vasquez. "Kdybychom my rozkazovali větrům a moři, myslím, že bychom si to tak dovedli zařídit," odpovídal mu John Davis. "O tom rozhoduje jedině Bůh." "A ten, doufám, nedopustí, aby tito lotři unikli spravedlivému trestu za své zločiny," dodal Davis, úmyslně užívaje slov nedávno pronesených Vasquezem. Není divu, že totéž přání vznikalo i v lidech, které pojila společná touha po spravedlivé pomstě.
Z dvacátého prvního na dvacátý druhý únor se počasí nezměnilo; alespoň ne znatelně. Vítr měl chvíli snahu přeskočit do severovýchodního směru, ale po kolísání trvajícím asi hodinu, se rozfičel zase starým směrem a hnal zase tlum svých poryvů na břeh ostrova.
Také Kongre nebo někdo z jeho lidí se u mysu sv. Juana již neukázal. Měli asi všichni plné ruce práce, aby uchránili před poškozením škuner v zátoce, kterou vichřice shora plnila ohromnými vlnami!
Teprve dvacátého třetího ráno se atmosférické podmínky stávaly poněkud příznivější. Po několika obratech se vítr ustálil na směru severo-severovýchodním a na jižním obzoru se objevily modré pruhy oblohy, zpočátku malé, pozvolna však přibývající. Přestalo pršet i když vítr velmi prudce vál, nebe se vyjasňovalo přece od hodiny k hodině. Na moři však nebylo patrno, že se počasí lepší; ještě lze bouřilo a zuřivě vrhalo vzedmuté vlny na břeh. Ve vjezdu zátoky nebylo patrně o nic lépe a dalo se tedy očekávat, že se škuner ani dnes ani zítra na cestu ještě neodváží.
Tím pravděpodobnější však bylo, že Kongre a Carcante využijí zbývajícího času a přibývající pohody a přijdou ještě jednou na mys sv. Juana, aby zkoumali stav moře. Proto opatrnosti nezbývalo.
Že by přišli hned časně zrána, nebylo třeba se obávat. Mohli se proto John Davis a Vasquez odvážit z jeskyně, z níž čtyřiadvacet hodin již nevyšli.
"Potrvá ještě vichr?" otázal se Vasquez.
"Obávám se, že ne," odpověděl John Davis, jehož námořnický instinkt zřídkakdy selhal. "Potřeobvali bychom ještě deset dní vichřice a nečasu Ještě deset dní! Ne, ne tolik již už nebude.." Se založenýma rukama, pozoroval oblohu, pozoroval moře. Vasquez, vzdálený jen několik kroků, následoval Davise, když se dal podél skalní stěny.
Náhle však Davis poblíž skály zakopl nohou o předmět polozabořený do písku, který kovově zazvonil. Sehnul se, a poznal v něm schránku se zásobou prachu, jehož Century používala jako pro pušky, tak k signálovým výstřelům se svých čtyř karonad.
"Co s tím," pravil. "Ach, kdybychom jej tak mohli zapálit v podpalubí škuneru, pod lotry, kteří jsou na něm!" "Na co myslíte?" pravil Vasquez, potřásaje hlavou. "Ale ať! Až se vrátíme, vezmu schránku a odnesu ji do jeskyně." A oba pokračovali v pochůzce ve směru k mysu, ale až na jeho konec nemohli proniknout, protože moře, nyní za přílivu, se dmulo tím divočeji a rozlévalo se po břehu. Již se chtěli obrátit, když Vasquez uviděl ve skalní dutině jednu z drobných dělových rour, která se sem i s lafetou po ztroskotání Century zakutálela.
"To patří vám," pravil k Johnu Davisovi, "stejně jako několik kulí, které sem zanesly vlny."! Jako prve, John Davis zase jen opakoval: "Co s tím?" "Kdo ví?" odpověděl Vasquez.
"Máme-li čím nabít tuto rouru, snad se nám naskytne chvíle, kdy ji budeme moci použít " "Pochybuji," pravil jeho společník. "Proč, Davisi? Hleďte, nehoří-li v noci maják a přiblíží-li se loď k pobřeží za okolností, v jakých byla vaše Century, prokázali bychom jí nesmírnou službu, kdybychom ji výstřelem upozornili na pobřeží." John Davis pozoroval svého druha s podivnou upřeností. Zdálo se, že mu docela jiná myšlenka táhla hlavou. Ale omezil se jen na odpověď: "Ta myšlenka vás právě napadla, Vasquezi?" "Ano, Davisi, a nemyslím, že by byla špatná. Ovšem, rána by byla slyšet až u majáku a prozradili bychom se Jakmile by lupiči zjistili náš pobyt na tomto konci ostrova, jistě by se dali do hledání. A že by nás to stálo život, kdyby nás vypátrali, o tom není pochyb! Ale jen bychom konali svou povinnost, kdybychom mohli zachránit na své nebezpečí řadu jiných životů!" "Možná, že bychom mohli svou povinnost učinit lepším způsobem!!" zašeptal John Davis, ale svůj úmysl blíž neoznačil. Nic již nenamítal a v souhlase s Vasquezovým míněním svému společníkovi pomohl dopravit malé dělo do jeskyně. Za ním tam donesli i lafetu, kule a schránku prachu. Nebyla to snadná práce a vyžadovala dost času. Když Vasquez a John Davis odešli posnídat, výška slunce na obzoru ukazovala desátou hodinu dopoledne.
A bylo načase. Sotva zmizeli z dohledu, zabočovali kolem rohu skály Kongre, Carcante a tesař Vargaz. Šalupa by měla příliš mnoho práce proti větru a za přílivu, který hnal vlny do zátoky. Šli proto raději pěšky, po břehu.
Tentokrát nevyšli za lupem, ale jak Vasquez dobře hádal, aby se rozhlédli a po moři, když ráno zpozorovali, že se jasní. Nyní došlo nepochybně asi k přesvědčení, že Carcante by se vydávala do velkého nebezpečí, kdyby chtěla již nyní vyplout ze zátoky, a že by sotva zdolala ohromné vlny, zvedající se na širém moři. Než by se dostala do úžiny nebo na západ, aby měla vítr v zádech, musela by nejprve obeplout mys sv. Juana a riskovat ztroskotání nebo aspoň podstoupit zápas s velmi prudkým vlnobitím.
O tom ani Kongre ani Carcante nepochybovali. Zastavili se u místa ztroskotání, kde ze zádi trupu Century nezbylo nic než málo trosek, měli co dělat, aby se ubránili větru. Mluvili velmi živě, provázeli hovor pohybem rukou, ukazovali jimi na obzor, a ustupovali, když vlna na hřebenu rozpěněná se řítila na skalnaté pobřeží.
Ani Vasquez, ani jeho společník po celou půlhodinu, co lupiči prohlíželi vjezd do zátoky, z nich nespouštěli oči. Stále se ohlížející lupiči konečně odcházeli a zmizeli zanedlouho za ostrovem, aby se vrátili k majáku.
"Odešli!" pravil Vasquez. "Milion trilionů, kéž by ti chlapi přišli ještě jednou za několik dní se podívat na moře a na počasí!" Ale John Davis potřásal hlavou. Bylo mu příliš jasné, že ve čtyřiadvaceti hodinách bude po nečase. Moře se pak uklidní, jestli ne docela, natolik, aby se škuner mohl odvážit plout kolem mysu sv. Juana.
Skoro celou zbývající část dne Vasquez a John Davis strávili na břehu. Znenáhla přibývalo pohody, když se vítr ustálil na severo-severovýchodním směru. Teď se již loď nemusela obávat nastavit plachty naširoko proti větru a pustit se do le Maireovy úžiny.
Když nadešel večer, uchýlil se Vasquez a John Davis znovu do jeskyně a uišili hlad několika suchary a kusem naloženého masa a žízeň vodou s troškou brandy. Vasquez se chystal k odpočinku, prostíral svou pokrývku, když ho vzal John Davis za rameno.
"Než se Vasquezi uložíte ke spánku, poslyše jaký vám učiním návrh." "Mluvte, Davisi!" "Jsem vám zavázan za svůj život, Vasquezi, a nechci proto nic udělat bez vašeho souhlasu Povím vám svůj záměr. Uvažte jej a prohlaste o něm otevřeně, bez obav, že byste mně svým nesouhlasem zarmoutil." "Poslouchám vás, Davisi." "Počasí se mění, bouře je u konce, moře se uklidňuje. Myslím, že se tu sotva škuner zdrží přes dvakrát dvacet čtyři hodiny." "Bohužel, máte pravdu!" odpověděl Vasquez, a provázel svá slova pohybem, který asi znamenal: "Ale nemůžeme jim v tom zabránit!" John Davis se znovu ujal slova: "Ano, za dva dny se objeví ve vjezdu do zátoky, obepluje mys, zmizí na západě, propluje úžinou a nikdo ji už nespatří, a vaši kamarádi, Vasquezi a můj kapitán a moji přátele z Century zůstanou nepomstěni!" Vasquez svěsil hlavu, pak ji vztyčil a upřel oči na Johna Davise, jehož tvář byla ozářena posledními plaménky ohniště.
"Zbývá nám jediná možnost ," pokračoval Davis, "aby odjezd škuneru byl překažen nebo aspoň zdržen do návratu průzkumné lodi. Nové poškození, které bychom jí způsobili Nuže poslouchejte! Máme dělo, prach i náboje.. Postavme dělo na jeho lafetu před ostrohem na konci mysu, nabijeme je a až Maule popluje kolem, vpalme jí ránu do těla Že bychom ji tím potopili pochybuji, ale jistě si rozmyslí s prostřeleným bokem se vydat na tak dlouho cestu. Nezbude jim, lotrům, než aby se vrátili a dali se do nové opravy Budou nuceni znovu složit náklad Týden, počítám, by jim to mohlo trvat a zatím tu může být Santa Fe. " John Davis se odmlčel a chopil se přítelovy ruky a stiskl ji.
Vasquez bez váhání odpověděl jen třemi slovy: "Jdeme do toho!"
