×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Maják na konci světa, Kapitola VIII. ­ Maule v opravě

Kapitola VIII. Maule v opravě Opravit poškozený škuner, připravit jej na dlouhou plavbu Tichým oceánem, naložit do něho všechen náklad uložený v jeskyni a dostat se co nejdříve na širé moře, to byl úkol, který chtěli Kongre a jeho společníci v nejbližších dnech řešit. Opravy na lodní kostře Maule vyžadovaly mnoho práce. Ale tesař Vargaz se ve svém řemesle vyznal. Měl dost nástrojů, potřebného materiálu a nepochyboval, že práce bude mít příznivý průběh i konec.

Především bylo nutné odstranit všechnu zátěž z lodi, aby Maule mohla být vytažena na břeh a položena na bok, neboť opravu bylo třeba udělat zvenčí, vyměnit nové žebroví a nové plaňky.

Bylo možné, že práce bude vyžadovat hodně času; ale toho měl Kongre dost, počítal-li, že příznivá roční doba potrvá ještě nejméně celé dva měsíce. Než dojde na vystřídání stráže, bude již dávno vědět, na čem je.

Byl teprve konec prosince a Santa Fe se měla vrátit do Elgorské zátoky až počátkem března. Že stráž má být vystřídána až po třech měsících, a jiné důležité zprávy, na kterých mu dost záleželo, se Kongre dozvěděl z knihy majáku, nalezené v příbytku strážců.

Z knihy se dozvěděl i jména strážců Morize, Felipa a Vasqueze. Ostatně již zařízení příbytku zřejmě prozrazovalo, že byl upraven pro tři. Jeden ze strážců unikl osudu dvou svých přátel. Kam se asi poděl? Kongre, jak již víme, si s tím moc hlavu nelámal. Uprchlík bez prostředků, sám, nemohl dlouho vzdorovat bídě a hladu.

Bylo-li na opravu škuneru dost času, nebylo vyloučeno, že práce na opravě může být zdržena nenadálými překážkami. Skutečně ji bylo třeba přerušit hned v samém počátku.

Loupežná tlupa byla téměř hotová s vyložením škuneru, který chtěl Kongre už druhý den položit na bok, když v noci ze třetího na čtvrtého ledna udeřila náhlá změna počasí.

Na jižním obzoru se nakupily černé mraky. Teploměr vystoupil až na šestnáct stupňů tepla, tlakoměr ukazoval, že se schyluje k bouři. Na nočním nebi se již křižovaly četné blesky a ze všech stran se ozývalo dunění hromu. Rozpoutal se neobyčejně prudký vítr a prudce hnal vysoko vzedmuté vlny přes skaliska a rozbíjel je o útesy břehu. Bylo opravdu štěstí, že Maule kotvila v Elgorské zátoce, kde byla chráněná před jihovýchodním větrem. Za takového nečasu i loď s velkým ponorem, ať plachetnice, ať parník, nebyla jistá, že nebude vržena na skály ostrova. O co hůř by se vedlo lodi tak chatrného typu, jako byla Maule.

Vichřice byla tak prudká a širé moře tak rozbouřené, že se i do chráněné zátoky valily ohromné vlny. Když příliv dostoupil své největší výše, sahala voda až k úpatí pahrbku, na kterém stál maják, kdežto břeh před jeho ohradou byl celý pod vodou. Až k příbytku strážců stříkaly vlny, které rozprášené vichrem, drobně mžily ještě na půl mořské míle, u bukového lesíka.

Všechno úsilí bylo nyní třeba soustředit na to, aby Maule zůstala na svém místě. Protože kotva několikrát povolila a Maule se octla ve vážném nebezpečí, že bude vržena na skaliska, zachytili a upevnili ji ještě druhou, vidlicovou kotvou. Přesto byla dvakrát velmi blízko úplnému ztroskotání.

Mimo stráž, mající na Maule hlídku ve dne v noci, bydlelo mužstvo v bočních staveních majáku, kde se neměli čeho obávat. Z kabin a stanovišť posádky sem byla přenesena lůžka pro patnáct mužů, a ještě dost místa zbylo. Za celý svůj pobyt na Státním ostrově nebydleli lupiči tak pohodlně.

Také o zásoby nebyla nouze. Jen to co bylo ve sklepě u majáku, by úplně stačilo i dvojnásobnému množství. V krajním případě mohlo být sáhnuto k záloze v jeskyni. Po té stránce byl tedy škuner velmi dobře připraven na svoji dlouhou plavbu Tichým oceánem.

Bouřlivé počasí potrvalo až do noci z dvanáctého na třináctý leden. Celý týden byl ztracený, protože za tak vzbouřeného moře nebylo možné pracovat. Vlastně práce jen přibylo, protože Kongre uznal za vhodné naložit část přítěže znovu na loď, která se houpala na vlnách jako skořápka. Hodně námahy dalo už to, aby loď nebyla poškozená kameny na dně, o které by se rozbila stejně jako o skaliska při vjezdu do zátoky.

Té noci se změnil vítr a náhle se otočil k jihozápadu. Vál dosud prudce, ale čeřil nyní vlny po straně mysu sv. Bartolomea. Kdyby Maule zůstala v malé zátoce tohoto mysu, byla by jistě vzala za své.

V tomto týdnu vichrů a bouří se na dohled Státního ostrova přiblížila loď. Bylo to v dne, kdy nepotřebovala službu majáku a kdy si nemohla všimnout, že maják mezi slunce západem a východem není rozsvěcován. Bylo to ve dne, kdy nepotřebovala službu majáku a kdy si nemohla všimnout, že maják mezi slunce západem a východem není rozsvěcován. Přijížděla od severovýchodu a mířila, používajíc jen některých plachet, do le Maireovy úžiny. Vlála na ní francouzská vlajka.

Plula ostatně na tři míle od pevniny, a jen dalekohledem bylo možné rozeznat její národnost. Dával-li jí tedy Vasquez z mysu sv. Juana znamení, nemohla jí být spatřena, a také nebyla, neboť francouzský kapitán by nikdy neváhal spustit člun na vodu, aby zachránil trosečníka.

Třináctého ráno byla zátěž starého železa zase vyházena na břeh na místo, kde nebyla ohrožena mořem, a teprve nyní byl spodek lodi prohlédnut důkladněji, než se to mohlo stát u mysu sv. Bartolomea. Tesař určil poškození za vážnější než za jaké je původně pokládal. Cestou do Elgorské zátoky si škuner patrně ublížil zápasem s rozbouřenými vlnami. Viděli jsme již, že tímto kymácením dostal trhlinu na zádi a tak jak byl, se vůbec nemohl odvážit z Elgorské zátoky. Nezbývalo než jej vytáhnout na souš a nahradit poškozené části novými asi na délce šesti stop.

Tesař Vargaz neměl obavy, že by s pomocí svých druhů opravy neprovedl, zvláště když v jeskyni měl dostatek nejrozmanitějších předmětů porůznu sebraných, kterých mohl použít. Štěstí bylo, že nárazem neutrpěla výstroj lodi, stěžňoví a plachtoví.

Především tedy bylo třeba vytáhnout škuner na písek a položit jej na pravý bok. Protože neměli potřebné přístroje, mohli to provést jen za přílivu. A tak se zase zdrželi, protože museli čekat dva dny na velký příliv, dostavující se s úplňkem, který by jim umožnil vytáhnout loď tak vysoko, aby zůstala na suchu do nejbližšího velkého přílivu, to znamená, do nového úplňku.

Kongre a Carcante využili tohoto čekání k návštěvě jeskyně a tentokrát se tam chystali na šalupě majáku, která byla větší než člun škuneru Maule. Chtěli totiž kromě potřebných nástrojů naložit také zlaté a stříbrné předmět, klenoty, vůbec cennější část pokladu a uschovat ji ve skladištích kolem majáku.

Ráno čtrnáctého ledna odrazili od břehu. Byl již dvě hodiny odliv, který byl pro jejich plavbu příznivý stejně jako příliv, s nímž se chtěli odpoledne vrátit.

Počasí bylo pěkné. Sluneční paprsky proskakovaly mezi mraky, které od jihu přiháněl lehký vánek.

Jako každý den, tak i tentokrát než odrazili, nezapomněl Carcante vystoupit na balkon majáku a rozhlédnout se po obzoru. Ale moře bylo prázdné. Nikde nebyla žádná loď, dokonce ani některá z bárek Pešerů, kteří se někdy odvažují až k východní straně ostrovů Nového roku.

Také na ostrově, pokud zrak mohl dohlédnout, bylo pusto a prázdno.

Zatímco šalupa plula po proudu, Kongre pozorně prohlížel oba břehy zátoky. Kde je asi třetí strážce, kterému se podařilo uniknout záhubě, napadlo ho. Ačkoliv si pro něho mnoho starostí nedělal, přece by se ho byl rád zbavil a chtěl to také při první vhodné příležitosti udělat.

Na břehu bylo ticho, rušené jenom máváním křídel a pokřikem ptáků hnízdících ve skalách.

Podporován nejen odlivem, ale i větrem, dorazila šalupa asi v jedenáct hodin k jeskyni.

Zamířili k ní jen Kongre a Carcante, kdežto druzí dva muži zůstali u šalupy.

Věci v jeskyni, v níž se zdrželi přes půl hodiny, našli všechny tak, jak je předtím opustili. Tak si to aspoň mysleli, nebo´t v nepořádku a směsi rozházených předmětů bylo i se světlem v ruce těžké zjišťovat, jestli některá maličkost schází.

Dvě pečlivě uzavřené bedničky s drahokamy a velikým množstvím zlata, pocházející ze ztroskotaného anglického trojstěžníku, byly nejcennějším ze všeho, co Kongre a Carcante z jeskyně na šalupu odnesli. Chystali se odplout, když Kongre navrhl, aby došli až k mysu sv. Juana, odkud bylo možné prohlédnout pobřeží v jižním a severním směru.

Vylezli tedy s Carcantem na skálu, ve které byla jeskyně, a sestoupili odtud až na konec mysu.

Z tohoto místa viděli po pravé straně pobřeží, táhnoucí se po délce asi dvou mil směrem k le Maireově úžině, na druhé straně pak mořský břeh až k mysu Several.

"Nikdo tu není," pravil Carcante. "Ne, nikdo!" odpověděl Kongre.

Oba se pak vrátili k šalupě a když se příliv začal vracet, pustili se po proudu domů. Za tři hodiny již zase v Elgorské zátoce.

Po dvou dnech, tedy šestnáctého ledna, Kongre a jeho kumpáni přistoupili zrána k tomu, aby Maule vytáhli na mělčinu. V jedenáct hodin měl být stav vody nejvyšší a proto na tu chvíli připravili všechno, co bylo třeba. Kotevní lano, vynesené na břeh, mělo přitahovat loď, jakmile by to výška vody dovolila.

Výkon sám nebyl ani namáhavý ani odvážný, protože největší kus práce vykonal sám příliv.

Jakmile dostoupil svého maxima, chopilo se mužstvo lana a přitáhlo Maule co nejdále břeh.

Pak nemělo již nic důležitějšího na práci, než čekat na odliv. Asi za hodinu se začala z vody vynořovat skaliska a spodek lodi kles na písčinu. Ve tři hodiny Maule ležela na pravém zadním boku a byla už úplně suchá.

Teprve teď se mohli pustit do práce. Jenže každý den museli na několik hodin přestat, protože Maule, kterou nebylo možné přitáhnout až k samé patě skalního břehu, se ocitala vždy s každým novým přílivem pod vodou. Na druhé straně však, protože výška přílivu denně ubývala, ubýval postupně i čas, ve kterém bylo třeba práci zastavovat, až konečně celých čtrnáct dní se mohlo pracovat bez přestávky.

Tesař se tedy dal do díla. Od Pešerů si mnoho nesliboval, zato si byl však jistý, že mu ostatní z tlupy, Kongrea a Carcantea nevyjímaje, budou vydatně pomáhat.

Poškozenou část vnějšího obložení bylo snadné odstranit, jakmile bylo odtrženo měděné pobití. Neboť tím byl uvolněn bezprostřední přístup k žebroví a části kostry, která měla být vyměněna. Dříví dovezené z jeskyně, rovné i ohnuté do oblouku, docela stačilo, takže nebylo třeba kácet strom v bukovém lesem, osekávat jej a rozřezávat, čímž bylo ušetřeno hodně času.

Ve čtrnácti dnech, kdy bylo pořád pěkné počasí, udělali Vargaz a jeho pomocníci notný kus práce. Největší problém měli s odstraňováním vnitřních poškozených části lodní kostry a s jejich nahrazováním. Tyto různé kusy byly začepeny do mědi a spojeny kolíky. Ze solidní práce bylo zřejmé, že Maule vyšla z jedné z nejlepších valparaíských loděnic. Oprava této části stála Vargaze mnoho sil a bez tesařských nástrojů uschovaných v jeskyni by ji nikdy neprovedl.

Šlo ještě o to, aby byl dokončen i vnější deskový obklad, než se zase s novým měsícem vrátí nejvyšší příliv. Do té doby bylo možné skoro celý na něm pracovat jak uvnitř, tak i venku.

Z opatrnosti dal Kongre, strhávaje měděné pobití, jen pokud to bylo třeba prohlédnout všechny spáry nad ponorem lodi a obnovit jejich výplň dehtem a koudelí, nalezenou také mezi předměty vyvrženými na břeh.

Tak nepřetržitě pokračovali v práci až do konce ledna. Počasí jim dosud přálo. Tu a tam, ne-li na několik dní, přece aspoň na několik hodin sprchlo a mnohdy velmi vydatně, celkem však deště nikdy netrvaly dlouho.

V této době byly oznámeny dvě lodi plující ve vodách Státního ostrova.

První byla anglický parník, připlouvající z Tichého oceánu. Proplul le Maireovou úžinou a pak se dal severovýchod od mysu sv. Juana plul rovněž za bílého dne. Objevil se po východu slunce, zmizel před jeho západem z dohledu ostrova a proto ani tento kapitán se nemohl všimnout, že maják na konci světa je vyhaslý.

Druhá loď byla veliký trojstěžník, jehož národnost nebylo možné poznat. Stmívalo se, když se objevil nad mysem sv. Juana, aby plul kolem východního ostrova až k mysu Several. Carcante, stojící na stráži, viděl jen zelené světlo na pravém boku zádi. Byl-li však kapitán a posádka plachetnice již několik měsíců na cestě, nemohli vědět, že stavba majáku je tou dobou již dokončena.

Trojstěžník plul dost blízko při břehu, aby jeho mužstvo mohlo spatřit případné znamení, třeba oheň, rozdělaný na konci mysu. Zkusil Vasquez na sebe upozornit? Jestli ano, pak pokus neměl úspěch. Neboť za východu slunce již loď zmizela v jižních vodách.

A ještě několik plachetnic a parníků se mihlo na obzoru. Pluly nejspíš k Falklandským ostrovům. Nezdálo se však, že by věděly o Státním ostrově.

Posledního ledna, v době nejvyššího přílivu souvisejícího s úplňkem, nastala nová změna počasí. Rozfoukal se východní vítr, který hnal vlny přímo do Elgorské zátoky.

Naštěstí byly opravy, když ne všechny, tak aspoň nejdůležitější, už skončené. Poškozené části na lodní kostře již byly vyměněné a obložené, takže se nemuseli obávat, že by voda vnikla dovnitř lodního spodku.

To bylo velmi důležité, protože ve čtyřiadvaceti hodinách, když za nejvyššího přílivu moře vystoupilo k lodnímu trupu, se škuner zvedl bez cizí pomoci; ale její záď zůstala ještě neuvolněná v písku.

Tato okolnost zmírnila vážnost jejího položení. I když se hodně kymácela z boku na bok, nehrozilo jí bezprostřední nebezpečí, že bude vržena na skalní útes zátoky.

Bylo však třeba neustále velké opatrnosti, aby se loď vyhnula novým poškozením a aby Kongre a jeho společníci nebyli ve svém odjezdu ještě déle zdrženi.

Od druhého února však moře zase začalo ubývat a Maule znovu nehybně uvázla v písku. Tím byla umožněna i ucpávka výše položených míst v lodním trupu, a až do západu slunce bylo slyšet klepot pístu, vtlačujícího koudel do spár.

Aby se nezdrželi také nakládáním lupu, dojížděla šalupa častěji k jeskyni, řízená muži, které Vargaz nezaměstnal. Doprovázel je tam buď Kongre nebo Carcante.

A pokaždé se vracela s částí předmětů uschovaných v jeskyni, které měly být umístěné v podpalubí škuneru. Prozatím dávali tyto věci do skladišť majáku. Takovým způsobem mohlo nakládání probíhat pravidelněji a snáz, než kdyby Maule sama dojela k jeskyni při vjezdu do zátoky, kde mohla být při své práci rušena počasím. Neboť ne pobřeží podél mysu sv. Juana nebylo kromě malého zálivu pod majákem žádné chráněné místo.

Už za několik dní měly být opravy skončeny a Maule být zase připravena k plavbě po širém moři. Pak mohlo být s nakládáním neprodleně započato.

Skutečně dvanáctého února zbývající spáry na palubě a v lodním spodku dostaly poslední ucpávku. Několik sudy barvy, nalezených ve vraku ztroskotané lodi, jim umožnilo Maule na vnějších stranách i natřít. Kongre využil této příležitosti a změnil jméno škuneru; nazval ji na památku svého druha v zločinu a svého "vrchního kormidelníka" Carcante. Také lodní výstroj nezapomněl podrobit důkladné prohlídce a dal provést některé opravy na plachtách, celkem nepatrné, protože byly nové, když loď opouštěla přístav Valparaíso.

Tak Maule již dvanáctého mohla být dopravena na místo svého zakotvení a hned mohlo být přistoupeno k nakládání, kdyby ke Kongreově nemalé mrzutosti a také jeho kumpánů, hořících jži nedočkavostí, aby mohli opustit Státní ostrov, nebylo bývalo nutno čekat na nejbližší příliv dostavujíc se s úplňkem, aby loď mohla být spuštěna na vodu.

Stalo se to až za dva dny. Čtrnáctého se nadzvedl kýl ze svého pískového ložiska a loď bez potíží sklouzla na hladinu. Zbývalo již jen na ni umístit připravený náklad.

Nepočítáme-li s nepředvídanými překážkami, mohla Carcante v několika dnech vytáhnout kotvy, opustit Elgorskou zátoku, proplout le Maireovou úžinou a pak s plnými plachtami vyplout jihozápadním směrem do Tichého oceánu.


Kapitola VIII. Maule v opravě

Opravit poškozený škuner, připravit jej na dlouhou plavbu Tichým oceánem, naložit do něho všechen náklad uložený v jeskyni a dostat se co nejdříve na širé moře, to byl úkol, který chtěli Kongre a jeho společníci v nejbližších dnech řešit.

Opravy na lodní kostře Maule vyžadovaly mnoho práce. Ale tesař Vargaz se ve svém řemesle vyznal. Měl dost nástrojů, potřebného materiálu a nepochyboval, že práce bude mít příznivý průběh i konec.

Především bylo nutné odstranit všechnu zátěž z lodi, aby Maule mohla být vytažena na břeh a položena na bok, neboť opravu bylo třeba udělat zvenčí, vyměnit nové žebroví a nové plaňky.

Bylo možné, že práce bude vyžadovat hodně času; ale toho měl Kongre dost, počítal-li, že příznivá roční doba potrvá ještě nejméně celé dva měsíce. Než dojde na vystřídání stráže, bude již dávno vědět, na čem je.

Byl teprve konec prosince a Santa Fe se měla vrátit do Elgorské zátoky až počátkem března. Že stráž má být vystřídána až po třech měsících, a jiné důležité zprávy, na kterých mu dost záleželo, se Kongre dozvěděl z knihy majáku, nalezené v příbytku strážců.

Z knihy se dozvěděl i jména strážců Morize, Felipa a Vasqueze. Ostatně již zařízení příbytku zřejmě prozrazovalo, že byl upraven pro tři. Jeden ze strážců unikl osudu dvou svých přátel. Kam se asi poděl? Kongre, jak již víme, si s tím moc hlavu nelámal. Uprchlík bez prostředků, sám, nemohl dlouho vzdorovat bídě a hladu.

Bylo-li na opravu škuneru dost času, nebylo vyloučeno, že práce na opravě může být zdržena nenadálými překážkami. Skutečně ji bylo třeba přerušit hned v samém počátku.

Loupežná tlupa byla téměř hotová s vyložením škuneru, který chtěl Kongre už druhý den položit na bok, když v noci ze třetího na čtvrtého ledna udeřila náhlá změna počasí.

Na jižním obzoru se nakupily černé mraky. Teploměr vystoupil až na šestnáct stupňů tepla, tlakoměr ukazoval, že se schyluje k bouři. Na nočním nebi se již křižovaly četné blesky a ze všech stran se ozývalo dunění hromu. Rozpoutal se neobyčejně prudký vítr a prudce hnal vysoko vzedmuté vlny přes skaliska a rozbíjel je o útesy břehu. Bylo opravdu štěstí, že Maule kotvila v Elgorské zátoce, kde byla chráněná před jihovýchodním větrem. Za takového nečasu i loď s velkým ponorem, ať plachetnice, ať parník, nebyla jistá, že nebude vržena na skály ostrova. O co hůř by se vedlo lodi tak chatrného typu, jako byla Maule.

Vichřice byla tak prudká a širé moře tak rozbouřené, že se i do chráněné zátoky valily ohromné vlny. Když příliv dostoupil své největší výše, sahala voda až k úpatí pahrbku, na kterém stál maják, kdežto břeh před jeho ohradou byl celý pod vodou. Až k příbytku strážců stříkaly vlny, které rozprášené vichrem, drobně mžily ještě na půl mořské míle, u bukového lesíka.

Všechno úsilí bylo nyní třeba soustředit na to, aby Maule zůstala na svém místě. Protože kotva několikrát povolila a Maule se octla ve vážném nebezpečí, že bude vržena na skaliska, zachytili a upevnili ji ještě druhou, vidlicovou kotvou. Přesto byla dvakrát velmi blízko úplnému ztroskotání.

Mimo stráž, mající na Maule hlídku ve dne v noci, bydlelo mužstvo v bočních staveních majáku, kde se neměli čeho obávat. Z kabin a stanovišť posádky sem byla přenesena lůžka pro patnáct mužů, a ještě dost místa zbylo. Za celý svůj pobyt na Státním ostrově nebydleli lupiči tak pohodlně.

Také o zásoby nebyla nouze. Jen to co bylo ve sklepě u majáku, by úplně stačilo i dvojnásobnému množství. V krajním případě mohlo být sáhnuto k záloze v jeskyni. Po té stránce byl tedy škuner velmi dobře připraven na svoji dlouhou plavbu Tichým oceánem.

Bouřlivé počasí potrvalo až do noci z dvanáctého na třináctý leden. Celý týden byl ztracený, protože za tak vzbouřeného moře nebylo možné pracovat. Vlastně práce jen přibylo, protože Kongre uznal za vhodné naložit část přítěže znovu na loď, která se houpala na vlnách jako skořápka. Hodně námahy dalo už to, aby loď nebyla poškozená kameny na dně, o které by se rozbila stejně jako o skaliska při vjezdu do zátoky.

Té noci se změnil vítr a náhle se otočil k jihozápadu. Vál dosud prudce, ale čeřil nyní vlny po straně mysu sv. Bartolomea. Kdyby Maule zůstala v malé zátoce tohoto mysu, byla by jistě vzala za své.

V tomto týdnu vichrů a bouří se na dohled Státního ostrova přiblížila loď. Bylo to v dne, kdy nepotřebovala službu majáku a kdy si nemohla všimnout, že maják mezi slunce západem a východem není rozsvěcován. Bylo to ve dne, kdy nepotřebovala službu majáku a kdy si nemohla všimnout, že maják mezi slunce západem a východem není rozsvěcován. Přijížděla od severovýchodu a mířila, používajíc jen některých plachet, do le Maireovy úžiny. Vlála na ní francouzská vlajka.

Plula ostatně na tři míle od pevniny, a jen dalekohledem bylo možné rozeznat její národnost. Dával-li jí tedy Vasquez z mysu sv. Juana znamení, nemohla jí být spatřena, a také nebyla, neboť francouzský kapitán by nikdy neváhal spustit člun na vodu, aby zachránil trosečníka.

Třináctého ráno byla zátěž starého železa zase vyházena na břeh na místo, kde nebyla ohrožena mořem, a teprve nyní byl spodek lodi prohlédnut důkladněji, než se to mohlo stát u mysu sv. Bartolomea. Tesař určil poškození za vážnější než za jaké je původně pokládal. Cestou do Elgorské zátoky si škuner patrně ublížil zápasem s rozbouřenými vlnami. Viděli jsme již, že tímto kymácením dostal trhlinu na zádi a tak jak byl, se vůbec nemohl odvážit z Elgorské zátoky. Nezbývalo než jej vytáhnout na souš a nahradit poškozené části novými asi na délce šesti stop.

Tesař Vargaz neměl obavy, že by s pomocí svých druhů opravy neprovedl, zvláště když v jeskyni měl dostatek nejrozmanitějších předmětů porůznu sebraných, kterých mohl použít. Štěstí bylo, že nárazem neutrpěla výstroj lodi, stěžňoví a plachtoví.

Především tedy bylo třeba vytáhnout škuner na písek a položit jej na pravý bok. Protože neměli potřebné přístroje, mohli to provést jen za přílivu. A tak se zase zdrželi, protože museli čekat dva dny na velký příliv, dostavující se s úplňkem, který by jim umožnil vytáhnout loď tak vysoko, aby zůstala na suchu do nejbližšího velkého přílivu, to znamená, do nového úplňku.

Kongre a Carcante využili tohoto čekání k návštěvě jeskyně a tentokrát se tam chystali na šalupě majáku, která byla větší než člun škuneru Maule. Chtěli totiž kromě potřebných nástrojů naložit také zlaté a stříbrné předmět, klenoty, vůbec cennější část pokladu a uschovat ji ve skladištích kolem majáku.

Ráno čtrnáctého ledna odrazili od břehu. Byl již dvě hodiny odliv, který byl pro jejich plavbu příznivý stejně jako příliv, s nímž se chtěli odpoledne vrátit.

Počasí bylo pěkné. Sluneční paprsky proskakovaly mezi mraky, které od jihu přiháněl lehký vánek.

Jako každý den, tak i tentokrát než odrazili, nezapomněl Carcante vystoupit na balkon majáku a rozhlédnout se po obzoru. Ale moře bylo prázdné. Nikde nebyla žádná loď, dokonce ani některá z bárek Pešerů, kteří se někdy odvažují až k východní straně ostrovů Nového roku.

Také na ostrově, pokud zrak mohl dohlédnout, bylo pusto a prázdno.

Zatímco šalupa plula po proudu, Kongre pozorně prohlížel oba břehy zátoky. Kde je asi třetí strážce, kterému se podařilo uniknout záhubě, napadlo ho. Ačkoliv si pro něho mnoho starostí nedělal, přece by se ho byl rád zbavil a chtěl to také při první vhodné příležitosti udělat.

Na břehu bylo ticho, rušené jenom máváním křídel a pokřikem ptáků hnízdících ve skalách.

Podporován nejen odlivem, ale i větrem, dorazila šalupa asi v jedenáct hodin k jeskyni.

Zamířili k ní jen Kongre a Carcante, kdežto druzí dva muži zůstali u šalupy.

Věci v jeskyni, v níž se zdrželi přes půl hodiny, našli všechny tak, jak je předtím opustili. Tak si to aspoň mysleli, nebo´t v nepořádku a směsi rozházených předmětů bylo i se světlem v ruce těžké zjišťovat, jestli některá maličkost schází.

Dvě pečlivě uzavřené bedničky s drahokamy a velikým množstvím zlata, pocházející ze ztroskotaného anglického trojstěžníku, byly nejcennějším ze všeho, co Kongre a Carcante z jeskyně na šalupu odnesli. Chystali se odplout, když Kongre navrhl, aby došli až k mysu sv. Juana, odkud bylo možné prohlédnout pobřeží v jižním a severním směru.

Vylezli tedy s Carcantem na skálu, ve které byla jeskyně, a sestoupili odtud až na konec mysu.

Z tohoto místa viděli po pravé straně pobřeží, táhnoucí se po délce asi dvou mil směrem k le Maireově úžině, na druhé straně pak mořský břeh až k mysu Several.

"Nikdo tu není," pravil Carcante.

"Ne, nikdo!" odpověděl Kongre.

Oba se pak vrátili k šalupě a když se příliv začal vracet, pustili se po proudu domů. Za tři hodiny již zase v Elgorské zátoce.

Po dvou dnech, tedy šestnáctého ledna, Kongre a jeho kumpáni přistoupili zrána k tomu, aby Maule vytáhli na mělčinu. V jedenáct hodin měl být stav vody nejvyšší a proto na tu chvíli připravili všechno, co bylo třeba. Kotevní lano, vynesené na břeh, mělo přitahovat loď, jakmile by to výška vody dovolila.

Výkon sám nebyl ani namáhavý ani odvážný, protože největší kus práce vykonal sám příliv.

Jakmile dostoupil svého maxima, chopilo se mužstvo lana a přitáhlo Maule co nejdále břeh.

Pak nemělo již nic důležitějšího na práci, než čekat na odliv. Asi za hodinu se začala z vody vynořovat skaliska a spodek lodi kles na písčinu. Ve tři hodiny Maule ležela na pravém zadním boku a byla už úplně suchá.

Teprve teď se mohli pustit do práce. Jenže každý den museli na několik hodin přestat, protože Maule, kterou nebylo možné přitáhnout až k samé patě skalního břehu, se ocitala vždy s každým novým přílivem pod vodou. Na druhé straně však, protože výška přílivu denně ubývala, ubýval postupně i čas, ve kterém bylo třeba práci zastavovat, až konečně celých čtrnáct dní se mohlo pracovat bez přestávky.

Tesař se tedy dal do díla. Od Pešerů si mnoho nesliboval, zato si byl však jistý, že mu ostatní z tlupy, Kongrea a Carcantea nevyjímaje, budou vydatně pomáhat.

Poškozenou část vnějšího obložení bylo snadné odstranit, jakmile bylo odtrženo měděné pobití. Neboť tím byl uvolněn bezprostřední přístup k žebroví a části kostry, která měla být vyměněna. Dříví dovezené z jeskyně, rovné i ohnuté do oblouku, docela stačilo, takže nebylo třeba kácet strom v bukovém lesem, osekávat jej a rozřezávat, čímž bylo ušetřeno hodně času.

Ve čtrnácti dnech, kdy bylo pořád pěkné počasí, udělali Vargaz a jeho pomocníci notný kus práce. Největší problém měli s odstraňováním vnitřních poškozených části lodní kostry a s jejich nahrazováním. Tyto různé kusy byly začepeny do mědi a spojeny kolíky. Ze solidní práce bylo zřejmé, že Maule vyšla z jedné z nejlepších valparaíských loděnic. Oprava této části stála Vargaze mnoho sil a bez tesařských nástrojů uschovaných v jeskyni by ji nikdy neprovedl.

Šlo ještě o to, aby byl dokončen i vnější deskový obklad, než se zase s novým měsícem vrátí nejvyšší příliv. Do té doby bylo možné skoro celý na něm pracovat jak uvnitř, tak i venku.

Z opatrnosti dal Kongre, strhávaje měděné pobití, jen pokud to bylo třeba prohlédnout všechny spáry nad ponorem lodi a obnovit jejich výplň dehtem a koudelí, nalezenou také mezi předměty vyvrženými na břeh.

Tak nepřetržitě pokračovali v práci až do konce ledna. Počasí jim dosud přálo. Tu a tam, ne-li na několik dní, přece aspoň na několik hodin sprchlo a mnohdy velmi vydatně, celkem však deště nikdy netrvaly dlouho.

V této době byly oznámeny dvě lodi plující ve vodách Státního ostrova.

První byla anglický parník, připlouvající z Tichého oceánu. Proplul le Maireovou úžinou a pak se dal severovýchod od mysu sv. Juana plul rovněž za bílého dne. Objevil se po východu slunce, zmizel před jeho západem z dohledu ostrova a proto ani tento kapitán se nemohl všimnout, že maják na konci světa je vyhaslý.

Druhá loď byla veliký trojstěžník, jehož národnost nebylo možné poznat. Stmívalo se, když se objevil nad mysem sv. Juana, aby plul kolem východního ostrova až k mysu Several. Carcante, stojící na stráži, viděl jen zelené světlo na pravém boku zádi. Byl-li však kapitán a posádka plachetnice již několik měsíců na cestě, nemohli vědět, že stavba majáku je tou dobou již dokončena.

Trojstěžník plul dost blízko při břehu, aby jeho mužstvo mohlo spatřit případné znamení, třeba oheň, rozdělaný na konci mysu. Zkusil Vasquez na sebe upozornit? Jestli ano, pak pokus neměl úspěch. Neboť za východu slunce již loď zmizela v jižních vodách.

A ještě několik plachetnic a parníků se mihlo na obzoru. Pluly nejspíš k Falklandským ostrovům. Nezdálo se však, že by věděly o Státním ostrově.

Posledního ledna, v době nejvyššího přílivu souvisejícího s úplňkem, nastala nová změna počasí. Rozfoukal se východní vítr, který hnal vlny přímo do Elgorské zátoky.

Naštěstí byly opravy, když ne všechny, tak aspoň nejdůležitější, už skončené. Poškozené části na lodní kostře již byly vyměněné a obložené, takže se nemuseli obávat, že by voda vnikla dovnitř lodního spodku.

To bylo velmi důležité, protože ve čtyřiadvaceti hodinách, když za nejvyššího přílivu moře vystoupilo k lodnímu trupu, se škuner zvedl bez cizí pomoci; ale její záď zůstala ještě neuvolněná v písku.

Tato okolnost zmírnila vážnost jejího položení. I když se hodně kymácela z boku na bok, nehrozilo jí bezprostřední nebezpečí, že bude vržena na skalní útes zátoky.

Bylo však třeba neustále velké opatrnosti, aby se loď vyhnula novým poškozením a aby Kongre a jeho společníci nebyli ve svém odjezdu ještě déle zdrženi.

Od druhého února však moře zase začalo ubývat a Maule znovu nehybně uvázla v písku. Tím byla umožněna i ucpávka výše položených míst v lodním trupu, a až do západu slunce bylo slyšet klepot pístu, vtlačujícího koudel do spár.

Aby se nezdrželi také nakládáním lupu, dojížděla šalupa častěji k jeskyni, řízená muži, které Vargaz nezaměstnal. Doprovázel je tam buď Kongre nebo Carcante.

A pokaždé se vracela s částí předmětů uschovaných v jeskyni, které měly být umístěné v podpalubí škuneru. Prozatím dávali tyto věci do skladišť majáku. Takovým způsobem mohlo nakládání probíhat pravidelněji a snáz, než kdyby Maule sama dojela k jeskyni při vjezdu do zátoky, kde mohla být při své práci rušena počasím. Neboť ne pobřeží podél mysu sv. Juana nebylo kromě malého zálivu pod majákem žádné chráněné místo.

Už za několik dní měly být opravy skončeny a Maule být zase připravena k plavbě po širém moři. Pak mohlo být s nakládáním neprodleně započato.

Skutečně dvanáctého února zbývající spáry na palubě a v lodním spodku dostaly poslední ucpávku. Několik sudy barvy, nalezených ve vraku ztroskotané lodi, jim umožnilo Maule na vnějších stranách i natřít. Kongre využil této příležitosti a změnil jméno škuneru; nazval ji na památku svého druha v zločinu a svého "vrchního kormidelníka" Carcante. Také lodní výstroj nezapomněl podrobit důkladné prohlídce a dal provést některé opravy na plachtách, celkem nepatrné, protože byly nové, když loď opouštěla přístav Valparaíso.

Tak Maule již dvanáctého mohla být dopravena na místo svého zakotvení a hned mohlo být přistoupeno k nakládání, kdyby ke Kongreově nemalé mrzutosti a také jeho kumpánů, hořících jži nedočkavostí, aby mohli opustit Státní ostrov, nebylo bývalo nutno čekat na nejbližší příliv dostavujíc se s úplňkem, aby loď mohla být spuštěna na vodu.

Stalo se to až za dva dny. Čtrnáctého se nadzvedl kýl ze svého pískového ložiska a loď bez potíží sklouzla na hladinu. Zbývalo již jen na ni umístit připravený náklad.

Nepočítáme-li s nepředvídanými překážkami, mohla Carcante v několika dnech vytáhnout kotvy, opustit Elgorskou zátoku, proplout le Maireovou úžinou a pak s plnými plachtami vyplout jihozápadním směrem do Tichého oceánu.