×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Maják na konci světa, Kapitola IV. ­ Kongreova lupičská tlupa

Kapitola IV. Kongreova lupičská tlupa

Kapitola IV. Kongreova lupičská tlupa Kdyby Vasquez, Felipe a Moriz někdy pronikli až k západnímu konci Státního ostrova, byli by se přesvědčili, jak se nápadně liší jeho břeh od pobřeží, které se táhne mezi mysem sv. Juana a výběžkem Severalem. Zde se zvedaly jen skladní útesy, až dvě stě stop vysoké, prudce sbíhající do hlubokých vod, jejichž vlny i za klidného počasí bez ustání prudce bily do jejich stěn. Před holými útesy, jejich lomy, mezery a trhliny hostily myriády mořských ptáků, se táhly bezpočetné skalnaté výspy, za odlivu až na dvě míle zabíhající do moře, a mezi nimi se proplétaly úzké průlivy, spíše strouhy, nesplavné, nebo nanejvýš přístupné jen lehkým bárkám. Tu a ta se vynořovaly z vody písčité výspy s některými chudými mořskými rostlinami, mezi nimi porůznu ležely škeble rozdrcené váhou a nárazem vln. Uvnitř rozeklaných skal byla hojnost otvorů, hlubokých jeskyň, suchých, tmavých se zúženým otvorem, do nichž nevnikal vítr a do kterých nedosáhla vzedmutá vlna ni v hrozném nečase ekvinokce. Cesta k nim vedla přes srázné hromady sesutého kamene, někdy prorvaného a zpřeházeného mořskými vlnami. Rokle, které bylo velmi těžké překonat, vedly až k hřebenu skla, ovšem, aby dosáhly výše planiny uvnitř ostrova, by musely být více než devět set metrů vysoké a nejméně patnáct mil dlouhé. Celkem tedy byl tento břeh povahy mnohem pustší a rozeklanější než protilehlé pobřeží, kde se otvírala Elgorská zátoka.

Ačkoliv západní strana Státního ostrova byla zčásti chráněna od severozápadních větrů pohořím Ohňové země a Magalhaesovým souostrovím, přece rozzuřené moře tam běsnilo se stejnou prudkostí jako v okolí mysu sv. Juana, výběžku Diega a Severalu. Jestliže postavila Argentinská republika maják na pobřeží Atlantického oceánu, neméně ho potřeboval i břeh Tichého oceánu pro lodi hledající le Maireovu úžinu, když obepluly Hoornův mys. Snad měla již tehdy chilská vláda v úmyslu následovat příkladu Argentinské republiky.

V každém případě však, kdyby tyto majáky byly stavěny současně na obou koních ostrova, položení lupičské tlupy, která se uchýlila do sousedství mysu sv. Bartolomea, by tím bylo hodně postiženo.

Tito zlosynové již před několika lety přistáli u ústí Elgorské zátoky, kde objevili hlubokou jeskyni, vykotlanou ve skále. Toto doupě jim poskytovalo spolehlivý útulek a protože až ke Státnímu ostrovu nikdy lodi nepřistávaly, byla tam v naprostém bezpečí.

Náčelníkem této tlupy čítající dvanáct mužů, byl zlosyn jménem Kongre a jeho pravou rukou jakýsi Carcante.

Byla to sebranka jihoamerických domorodců. Pět jich bylo argentinské nebo chilské národnosti, ostatní, najatí Kongrem, pocházeli nejspíš z Ohňové země, odkud potřebovali přeplout jen le Maireovu úžinu, aby doplnili lupičskou tlupu na tomto ostrově, známém jim již z rybolovu, na který sem dojížděli za vhodné roční doby.

O Carcantovi bylo známo jen tolik, že to byl Chilan, ale ze kterého města nebo vesnice pocházel a ke které rodině patřil, bylo těžké říci. Byl pětatřiceti až čtyřicetiletý, prostředního růstu, spíš hubený, ale zdravý a svalnatý, neobyčejné sily, zároveň však potměšilé povahy, zločinné duše, která se nezastavila ani před krádeží ani před loupeží.

O náčelníkovi nebylo známo nic. O své národnosti se nikdy nezmiňoval. Jmenoval-li se opravdu Kongre, také nikdo nevěděl. Je jisté jen, že to jméno je dost rozšířeno mezi domorodci Magallanie a Ohňové země. Na své cestě s Astrolabe a Zelé, kapitán Dumont d´Urville, když kotvil v přístavu Peckett v Magalhaesově úžině, najal do lodních služeb Patagonce, který měl toto jméno. Ale přesto je pochybné, že Kongre z Patagonie pocházel. Neměl nahoře zúžené a v čelistech rozšířené tváře obyvatelů těchto krajů, ani jejich úzké a šikmé čelo, jejich podlouhlé oči, jejich zmáčknutý nos, ani jejich obyčejně vysokou postavu. Mimoto v jeho tváři nebylo ani stopy po onom výrazu měkkosti a mírnosti, jímž se vyznačuje většina typů těchto kmenů.

Kongre byl více prudkého než energického temperamentu. Stačilo se podívat do divokých rysů jeho tváře, abyste se o tom přesvědčili. Ta divokost byla ještě zvyšována hustými vousy, již prošedivělými, ačkoliv Kongre byl sotva čtyřicetiletý. Byl to opravdový bandita, obávaný zlosyn, poskvrněný kdejakým zločinem, nemožný kdekoliv jinde kromě tohoto pustého ostrova, z něhož bylo známo jen pobřeží.

Vyhlédli-li si Kongre a jeho kumpáni tento ostrov za útulek, jak však na něm mohli žít a jak se uživit? Několik následujících řádek to vysvětluje.

Když Kongre a jeho spoluviník Carcante za zločiny, pro něž by neušli šibenici nebo zardoušení, utekli z Punta Arenas, předního přístavu Magalhaesovy úžiny, uchýlili se do Ohňové země, kde je bylo nemožné stíhat. Žili tam mezi Pešery a slýchali často o různých lodích, které ztroskotaly u Státního ostrova, majákem na konci světa ještě neosvětleném a nechráněném. Nebylo pochyby, že na jeho březích ležely různé zbytky těchto námořních úrazů, trosky, které moře vyvrhlo na břeh a některé z nich měly jistě nemalou cenu. Kongre a Carcante tehdy připadli na myšlenku, se dvěma nebo třemi bandity stejného zrna a asi s tuctem o nich lepších Pešerů, zorganizovat tlupu, která by se vydala na lup těchto věcí vyvržených na břeh.

Domácí člun je připravil na druhý břeh le Maireovy úžiny. Ale přesto, že Kongre i Carcante byli zkušení námořníci, kteří se často účastnili plaveb nebezpečnými vodami Tichého oceánu, přece ztroskotání nezabránili. Vítr je zahnal k východu a moře zle rozbouřené je vrhlo na skály mysu Colnett právě ve chvíli, kdy se zoufale namáhali, aby vpluli do klidných vod zálivu Parry.

Do Elgorské zátoky se odtud dostali pěšky. Skutečně se nezklamali ve svých výpočtech. Pobřeží mezi mysem sv. Juana a výběžkem Severalem bylo v pravém slova smyslu pokryto zbytky ztroskotaných lodí, starých i nových, i žoky ještě nedotknuté tam porůznu ležely, bedny, zásob a potravin stačících na dlouhé měsíce, zbraně, revolvery, pušky, které byly snadno opravitelné, velmi dobře zachovalé náboje v kovových skříňkách, pruty zlata a stříbra, pocházející z bohatých australských nákladů, nábytek, fošny, prkna, různé dřevo, dokonce tu a tam i některé zbytky koster, ale nikdo, kdo někdy přežil tato mořská neštěstí.

Ostatně z té příčiny byl Státní ostrov námořníkům až příliš dobře známý. Každá loď, kterou bouře hnala k tomuto břehu, byla neodvolatelně se vším všudy ztracena.

Záměrům Kongreovým a jeho druhů odpovídalo lépe, usadit se nikoliv uvnitř zátoky, ale při vjezdu do ní, odkud bylo možné přehlédnout mys sv. Juana. Náhoda jim přála. Objevili při ústí zátoky jeskyni, která měla všechny výhody. Ležela v pravém úhlu skalního předhoří na severním břehu zátoky, byla chráněna proti větru vanoucímu od moře, byla také dost pozorná, aby se do ní vešla a ubytovala celá tlupa, a kromě toho byl její otvor zastřen mnohými mořskými rostlinami jak listovými tak travními. Sem do této jeskyně zanesli z trosek všechno, co se jim mohlo hodit: ložní potřeby, šaty, hodně masových konzerv, bedničky se suchary a soudky pálenky a vína. Do druhé jeskyně, která byla hned vedle, uložili z věcí vyvržených na břeh všechno, co mělo větší cenu, zlato, stříbro a drahé klenoty nalezené na výspě. Kongre věděl, jak s tím naloží až se mu podaří nesprávnými signály zrádně přilákat nějakou loď do zátoky, složí do ní všechen svůj lup a vrátí se k těm ostrovům Tichého oceánu, které byly dějištěm jeho prvních mořských loupeží.

Ale dosud se k tomu nenaskytla příležitost a zlosynům nezbýval, než na Státním ostrově vyčkávat. Jistěže nečekali zbůhdarma. Za dvě léta, které prožili na ostrově, jim na pokladech hodně přibylo. Těžili z nových námořních katastrof, z nichž některé po příkladu lupičů žijících na nebezpečných březích Starého i Nového světa sami zavinili. Tím, že v noci, za prudkých východní větrů, jakmile loď vplula na dohled ostrova, zapalovali ohně a lákali jimi loď do výsep a úskalí. A podařilo-li se některému z trosečníků uniknout smrti ve vlnách, neunikl jí v rukou těchto zlosynů. Tak se stalo, že o jejich zločinném díle dosud nikdo neměl ani tušení.

I když byli na ostrově jako v zajetí, Kongre mohl snadno přivodit záhubu některých z lodí, než je přilákat do Elgorské zátoky, aby se jich tam zmocnil. Do zátoky málo známé kapitánům, nepřicházely lodi z vlastní vůle, a i kdyby přišly, mohla být posádka sebesilnější, aby na ni mohlo vrhnout patnáct lotrů.

I když byli na ostrově jako v zajetí, Kongre mohl snadno přivodit záhubu některých z lodí, než je přilákat do Elgorské zátoky, aby se jich tam zmocnil. Do zátoky málo známé kapitánům, nepřicházely lodi z vlastní vůle, a i kdyby přišly mohla být posádka sebesilnější, aby se na ni mohlo vrhnout patnáct lotrů.

Čas plynul a jeskyně se plnila množstvím drahocenné kořisti. Ale s přibývajícím bohatstvím přibývalo i netrpělivosti, která často propukl a v malomocný vztek. Nedobrovolné vězení bylo také neustálým předmětem Kongreova hovoru s Carcantem.

"Čert aby to vzal! Uváznout na ostrově jako loď na mělčině a nemoci z místa, když máme náklad za jedenkrát sto tisíc piastrů! " "Je to tak," odpovídal mrzutě Kongre. "Musíme se odtud dostat stůj co stůj!" "Ale kdy a jak?" pronášel Carcante své pochyby. A Kongre mu zůstával na tuto otázku vždy dlužen odpověď.

"Také našich zásob ubývá před očima," pokračoval Carcante. "Nanejvýš, že nachytáme trochu ryb, ale co máme z lovu? Nic. A pak ta hrozná zima na ostrově! Hrom do toho, budeme-li nuceni ještě jednou tu přezimovat!" Kongre mlčel, co měl také říci? Ostatně nebyl příliš sdílný. Ale hněv v něm vřel, pomyslel-li na svou bezmocnost.

Nic, nic se nedalo dělat. Když nepřiplouvala loď, na kterou by se mohli lupiči vhrnout, kéž by aspoň člun z nedaleké Ohňové země sem chtěl odvážit! S tím by Kongre teprve neměl velkou práci. A jakmile by měli člun, odvážil by se, když ne sám nebo Carcante, jistě jeden z Chilanů, a to by v tom byl ďas, aby se nedostal do Magalhaesovy úžiny a odtud buď do Buenos Aires nebo do Valparaísa. Za peníze, kterých měli nadbytek, by tam mohl koupit loď o sto padesáti až dvou stech tunách a připlout s ní a s několika najatými námořníky do zátoky. Námořníků by se již dovedli zbavit, až by loď kotvila v zátoce. A potom by bylo vyhráno Naložili by svoje bohatství a zamířili by někam na Šalamounovy ostrovy nebo na Nové Hebridy.

Taková byla situace, před půldruhým rokem se věci náhle změnily.

Počátkem října roku 1858 se objevil na obzoru ostrova parník s argentinskou vlajkou a křižoval před ním s úmyslem dostat se do Elgorské zátoky.

Kongre a jeho druhové v něm poznali okamžitě válečnou loď, proti níž se nemohli ničeho odvážit. Zhladili všechny stopy své přítomnosti a zakryli otvory obou jeskyní, uchýlili se dovnitř ostrova, aby tam vyčkali odjezd lodi.

Byla to Santa Fe, která přicházela z Buenos Aires s inženýrem na palubě. Než by započal stavbu, měl inženýr vyhledat pro chystaný maják vhodné místo.

Tehdy návěstní loď pobyla v Elgorské zátoce jen několik dní a zase odplula, a nezpozorovali úkryt Kongrea a jeho kumpánů.

Ale Carcanteovi, který se v noci přiblížil až k malému zálivu, kde loď kotvila, se přece podařilo zjistit příčinu kvůli které Santa Fe přistála u Státního ostrova. Na Elgorské zátoce měl být postaven maják! Nezbývalo než zmizet z ostrova, a to by byla tlupa jistě udělala, jen kdyby mohla.

Kongre udělal tedy aspoň to, co se v tomto případě udělat dalo. Znal již západní stranu ostrova poblíž mysu sv. Bartolomea, a právem spoléhal na to, že na tuto vzdálenost od mysu sv. Juana mu nehrozí nebezpečí prozrazení. Aby vyprázdnil obě jeskyně, k tomu nezbýval čas. Omezil se tedy jen na to, že odvezl z větší části zásoby, konzervy, ryby, ložní potřeby, šaty a několik cenných předmětů. Otvor ke zbylým věcem zahradil kamenem a suchou trávou, a nechal svému osudu.

Šestý den ráno se Santa Fe objevila znovu u vjezdu do Elgorské zátoky a zakotvila zase v jejím malém zálivu. Dělníci, které přivezla, složili její náklad na břeh. Když pak byla vyhlédnuta a zvolena pro maják malá vyvýšenina, začali neprodleně se stavbou, a jak víme, šla jim práce rychle od ruky.

Tak se tedy Kongreova lupičská tlupa dostala k mysu sv. Bartolomea.

Potok napájený sněhovou vodou jim dodával dostatečné množství vody. Rybolov a také trochu honba ji umožňovaly šetřit zásobami, které si před odchodem z Elgorské zátoky opatřili.

Ale s jakou netrpělivostí Kongre, Carcante a jejich kumpáni čekali až bude maják dokončen a až Santa Fe zase odpluje, aby se vrátila až za tři měsíce k vystřídání mužstva!

Rozumí se, že Kongre a Carcante si opatřovali zprávy o všem, co se v zátoce dělo. Buď se připlížili podél jižního nebo severního břehu, prodrali se opatrně vnitrozemím anebo zdolali výšiny obklopující na jihu přístav Nového roku, aby pozorovali postup prací a odhalili, kdy budou asi skočeny. Pak chtěl Kongre provést dávno zamýšlený plán. Protože, až zátoka bude osvětlována majákem, dalo se očekávat, že spíše do ní zabloudí loď po níž tolik toužili, loď, kterou chtěli přepadnout a pobít její posádku a zmocnit se jí.

Kongre neměl obavy, že by důstojníci průzkumné lodi chtěli proniknout až k západnímu konci ostrova. Co by je bylo mohlo přimět, aby ještě téhož roku se odvážili až do okolí mysu Comez, k němuž museli přijít pustou planinou a roklemi místy téměř nepřístupnými, a pak řetězem hor, které nebylo možné zdolat bez veliké námahy. Velitel průzkumné lodi mohl také připadnout na myšlenku obeplout ostrov. Ale i v tom případě bylo velmi málo pravděpodobné, že by chtěl přistát na pobřeží plném mělčin a úskalí a chtěl-li by přece, tlupa mohla včas ještě učinit opatření, aby nebyla prozrazena.

Nedošlo však k tomu. Přiblížil se měsíc prosinec, kdy byly stavební práce ukončeny a tři strážci na ostrově osiřeli Kongre se o tom dozvěděl z prvních paprsků, které maják vrhal do noční tmy.

V posledních týdnech byl totiž posílán vždy některý z tlupy na jeden z homolovitých kopců ostrova, odkud na vzdálenost sedmi nebo osmi mil bylo maják vidět, a ten posel měl nařízeno, bez prodlení se vrátit, jakmile by byl oheň majáku poprvé rozsvícen.

Byl to tehdy sám Carcante, který v noci z devátého na desátý prosinec přinesl tuto novinu k mysu sv. Bartolomea.

"Již hoří," zvolal když vcházel do jeskyně. "Čert jim ho rozsvítil, čet jim ho zhasni!" Za několik dní potom, začátkem druhého týdne, postřelil Carcante na honu u přístavu Parry huanako. Víme již, že raněné zvíře mu uniklo a že kleslo na místě, kde je Moriz nalezl, na kraji skal u bukového lesa.

Od toho dne Vasquez a jeho druhové poznali, že nejsou jedinými obyvateli ostrova, a zostřili svou pozornost v okolí Elgorské zátoky.

Nadešel den, kdy chtěl Kongre opustit mys sv. Bartolomea a vrátit se k mysu sv. Juana. Své věci se rozhodl nechat v jeskyni. Jen potravu na tři nebo čtyři dny pochodu si chtěl vzít sebou, počítaje přitom se zásobami uloženými v majáku. Byl dvaadvacátý prosinec. Známou cestou uvnitř ostrova se chtěla tlupa hne časně zrána dát na pochod jeho hornatým krajem a doufala, že za první den urazí třetinu cesty, to je asi dvanáct mil hornatého terénu. Pak si chtěla odpočinout a přenocovat někde pod stromy nebo pod skálou.

Nazítří chtěl Kongre už před východem slunce zahájit druhý pochod, asi stejně dlouhý jako pochod první den a třetí den navečer si troufal být už v Elgorské zátoce.

Kongre se domníval, že jen dva strážci byli přiděleni na obsluhu majáku, zatím, jak my víme, byli tři. Na tom však celkem málo záleželo. Ani tři zajisté nemohli dlouho klást odpor lupičské tlupě, o jejíž přítomností v okolí majáku neměli ani tušení. Měli být přepadeni nočním útokem. Dva přemožení budou hned dole v příbytku a s třetím nahoře ve strážnici majáku budou teprve rychle hotovi.

Kongre se zamýšlel zmocnit se majáku. Pak měl dost času, aby převezl věci, které nechal u mysu sv. Bartolomea a by je znovu umístil v jeskyni při vjezdu do Elgorské zátoky.

Takový plán si vymyslel tento nebezpečný lupič. Že se mu podaří, bylo téměř jisté. Méně jisté však bylo, jestli se mu podaří to ostatní.

Pak již věci na něm nebyly závislé. Především bylo třeba, aby loď přistála v Elgorské zátoce. Pravda, po návratu Santa Fe do Buenos Aires nemohlo toto místo námořníkům zůstat utajené, a bylo tedy docela možné, že některá loď, zvláště loď s prostředním ponorem se uchýlí raději do zátoky označené majákem, než aby se chtěla plavit na rozbouřeném moři buď úžinou, nebo k jihu ostrova. Kongre byl pevně odhodlán se zmocnit této lodi, která mu dávala tolik touženou možnost, aby uprchl Tichým oceánem a unikl spravedlivému trestu za své zločiny.

Ovšem bylo nutné, aby se vše stalo dřív, než se průzkumná loď vrátí k výměně mužstva. Kdyby se Kongreovi a jeho bandě nepodařilo do té doby z ostrva uprchnout, byli by nuceni ještě jednou se vrátit k mysu sv. Bartolomea.

Pak ovšem by již okolnosti nebyly jisté. Jakmile by velitel Lafayete poznal, že všichni tři strážci majáku zmizeli, nemohl by pochybovat, že byli buď odvlečeni nebo povražděni, a jistě by dal prohledat celý ostrov. Také průzkumná loď by sotva odplula dříve, než by prohlédla břehy ostrova od jednoho konce ke druhému. Jak by pak tlupa mohla uniknout pronásledování a jak by si mohla opatřovat nutnou potravu, když by se tato situace protáhla! A kdyby toho bylo zapotřebí, argentinská vláda by zajisté odeslal k ostrovu i jiné lodi. Potom, i kdyby se Kongreovi podařilo mocnit člunu Pešerů, i když byla malá naděje, úžina by jistě byla střežena tak bedlivě, že by ji sotva mohl přeplout a utéct do Ohňové země. I kdyby tady štěstí přálo banditům a umožnilo jim opustit ostrov, co by bylo dál?

Navečer dvaadvacátého prosince Kongre a Carcante se procházeli po břehu mysu sv. Bartolomea a hovořili a po námořnickém zvyku pozorovali nebe i moře.

Počasí nebylo valné. Na obzor vystupovaly mraky a od severovýchodu vál prudký vítr.

Bylo půl sedmé. Kongre a jeho společník pomýšleli na návrat do skrýše.

"Je tedy dohodnuté," pravil Carcante, "že své věci necháme zde?" "Ano," odpověděl Kongre. "Převezeme je bez obtíží později až budeme pány " Nedomluvil však. Zastavil se a oči měl upřené na širé moře a říkal:" "Carcante se zahleděl naznačeným směrem. "Ne, nemýlím se," pravil "je to loď " "A zdá se, že se blíží k nám," dodal Kongre. "Dostává se jen zvolna kupředu, vítr vane proti ní." Skutečně loď křižovala asi na dvě míle od mysu sv. Bartolomea.

Ačkoliv plula proti větru, přece se blížila pomalu k ostrovu a mířila-li do úžiny, mohla jí do tmy dosáhnout.

"Je to škuner," pravil Carcante. "Ano škuner sto padesáti nebo dvě stě tunový," odvětil Kongre. Nebylo pochyby, škuner chtěl spíše do úžiny než obeplout mys sv. Bartolomea.

Šlo jen o to, jestli to zvládne před setměním. Zda při ochabujícím větru mu nehrozilo nebezpečí, že bude vržen proudem na úskalí ostrova?

Celá lupičská tlupa byla shromážděna na konci mysu.

Nebylo to poprvé od těch dob, co tu pobývali, že se loď na tak malou vzdálenost přiblížila ke Státnímu ostrovu. Víme již, že v takovém případě se lupiči snažili splést světly a přilákat k úskalí. Také teď byl učiněn podobný návrh.

"Nikoliv," odpověděl Kongre. "Škuner nám nesmí uniknout Pokusíme se, abychom jej dostali do svých rukou Vítr i proud jsou proti ní noc bude tmavá.. myslím, že se jí nepodaří dostat jej do úžiny. Zítra ji máme ještě před mysem a pak uvidíme co a jak." Za hodinu loď zmizla v husté tmě. Ani jediné světlo neprozrazovalo její přítomnost na širém moři.

V noci se vítr změnil, přeskočil na jihozápadní.

Ráno, sotva se rozbřesklo, Kongre a jeho kumpáni sestoupili k pobřeží a viděli škuner uvázlý na úskalích mysu sv. Bartolomea!

Kapitola V. Škuner Maule Kongre se teprve nemusel zaučovat v námořnickém řemesle. Vele-li kdy některé lodi, která a v kterých vodách? Jediný Carcante, sám také námořník, kdysi jeho společník na cestách jeho bludného života, jako jím byl nyní na Státním ostrově, k tomu mohl dát odpověď. Ale Carcante mlčel.. Na každý pád by těmto lotrům křivdil, kdo by jim řekl do očí, že jsou námořní lupiči. Asi své zločinné řemeslo provozovali již ve vodách Šalamounových ostrovů a Nových Hebrid, kde tou dobou byly lodě často přepadávány. A když se jim podařilo uniknout honbám, pořádaným na ně v této oblasti Tichého oceánu Spojeným královstvím, Francií a Amerikou, uchýlili se nejspíš na Magalhaesovou souostroví a pak na Státní ostrov, kde zaměnili pirátství na moři za pobřežní lupičství.

Pět nebo šest Kongreových a Carcanteových kumpánů se také kdysi plavívali jako rybáři nebo jako lodníci obchodních lodí a byli tudíž rovněž obeznámeni s mořem. Domorodci z Ohňové země by doplnili posádku, jestliže by se lupičům podařilo zmocnit se škuneru.

Soudíce z lodní kostry a ze stěžňoví, byla loď těžká nejvíc tak sto padesát až sto šedesát tun. Západní vichr ji zahnal v noci na písčinu prostoupenou úskalími, o které mohl snadno ztroskotat. Nezdálo se však, že by se poškodila. Nachýlena na levý bok, se zarývala přídí šikmo do písku, kdežto zadní strana byla obrácena k moři a vyvýšena.

Tímto nachýlením šlo snadno přehlédnout celou palubu od předního stěžně až k zadnímu kotci. Stěžňoví, přední stožár, stožár hlavní, čelní stěžen s ráhnovím a polovytaženými plachtami byly neporušeny. Svinuta byla jen plachta na předním stěžni, chocholíková plachta a plachta na vrcholu stožáru.

Předešlý večer, když se škuner objevil na širém moři před mysem sv. Bartolomea, zápasil s prudkým severovýchodním větrem a držel se po větru, plachetní krk k zádi na pravé straně lodi, usiloval se dostal do le Maireovy úžiny. Ale právě ve chvíli, kdy po přibývající tmu zmizela Kongreovi a jeho kumpánům z očí, začal ochabovat a zeslábl brzo tak, že loď mohla sotva z místa.

Hnána proudem ke břehu, se dostala patrně tak blízko k úskalí, že když se v noci vítr s náhlostí v těchto vodách obvyklou změnil, nebylo pro ni už možné, se probít na širé moře. Na ráhnech a plachtách bylo ještě patrné, že lodní mužstvo zkusilo vše, aby větru uniklo. Ale všechno úsilí bylo marné, neboť jak již víme, ráno byla loď uváznutá na písčině.

O kapitánovi a mužstvu se daly pronést jen domněnky. Viděli, že jsou hnáni větrem a mořem k nebezpečnému břehu, kde se to hemžilo skalisky, a obávali se, aby nebyli vrženi na útes a nezahynuli do posledního muže, spustili nejspíš na moře člun, v němž se chtěli zachránit. To byl však osudný omyl. Kdyby zůstali na lodi, i kapitán i mužstvo by vyvázli se zdravou kůží. Takto však nepochybně do jednoho zahynuli, neboť asi dvě míle od břehu se houpal na vlnách převrácený člun a hnán větrem, plul do Franklinovy zátoky.

Dostat se ke škuneru nyní za odlivu, nebylo spojeno s obtíží. Od mysu sv. Bartolomea šlo doskákat až k místu úrazu, nanejvýš půl míle vzdálenému. Kongre a Carcante se, se dvěma ze svých lidí, pustili k němu. Ostatní zůstali na břehu po skálou a rozhlíželi se, nespatří-li trosečníky, kteří zůstali naživu.

Loď již byla úplně na suchu, když k ní Kongre a jeho kumpáni dorazili. Protože při nejbližším přílivu voda stoupala o sedm až osm stop, nebylo pochyby, že loď, nebyla-li na dně porouchána, se s přibývajícím mořem zase uvolní.

Kongre se nemýlil, když odhaloval škuner na sto šedesát tun. Také se dozvěděl jeho jméno; když jej obcházel, četl na lodní zádi: Maule, Valparaíso.

Byla to tedy chilská loď, která z dvacátého druhého na dvacátý třetí prosinec uvázla u Státního ostrova.

"Ale, ta nám přichází vhod!" pravil Carcante.

"Nemá-li ve dně trhlinu," poznamenal jeden z mužů. "Trhlina nebo pošramocení se dá spravit," odvětil Kongre suše a sestoupil, aby z mořské strany prohlédl spodek lodi. Nezdálo se, že by okraj dna byl porouchán; ani na přední stěně, poněkud zabořené do písku, nebylo vidět trhliny, ani na stevenu, na němž bylo v závěscích připevněno kormidlo.

O té části lodi, která spočívala na písku, se zatím nedalo nic říct, protože její prohlídka byla prozatím nemožná. Ale stačily jen dvě hodiny přílivu, aby Kongreovi i z této strany bylo jasno.

"Na palubu!" zavelel.

Silné nachýlení sice ulehčovalo přístup z přední strany lodi, ale znemožňovalo chůzi po palubě. Bylo třeba, aby se tam vysoukávali po hrazení z rohoží.

Držíce se lana, kterým je stěžen upevněn z boku, se Kongre a jeho společnici dostali ke stožáru.

Uváznutí lodi se nestalo prudkým nárazem, neboť kromě několika nepřivázaných bidel, bylo vše na svém místě. Škuner, nepříliš pěkného obrysu, s poněkud vypjatým lodním břichem, nebyl mnoho zabořen a dalo se proto očekávat, že se s přílivem sám zvedne, neměl-li ovšem na spodní části trupu, na části ponořené pod vodou vážnější trhliny.

Kongreovi záleželo především na tom, aby se dostali k lodní kajutě, jejíž dveře bez obtíží otevřel. Opíral se o stěny, vešel do kapitánovy kabiny a otevřel skříň ve zdi, vyňal ze zásuvky lodní listiny a vrátil se pak na palubu, kde ho očekával Carcante.

Oba prohlédli se seznam lodního mužstva a poznali z něhož, že škuner Maule z přístavu Valparaíso v Chile, mající nosnost sto padesáti sedmi tun a šest mužů z posádky s kapitánem Pailhou v čele, vyplul dne dvacátého třetího listopadu východním směrem a mířil k Falklandským ostrovům.

Když šťastně obepluli Hoornův mys, chtěli zahnout do le Maireovy úžiny, ale uvázli v písku mezi úskalími Státního ostrova. Nezachránil se ani kapitán Pailha, ani někdo z jeho mužstva. Neboť trosečníci, kteří vyvázli životem, by nutně museli hledat útočiště na mysu sv. Bartolomea.

Ale za celé dvě hodiny, co již byl den, se dosud na něm nikdo neukázal.

Škuner neměl náklad, když plul k Falklandským ostrovům pouze s přítěží. Ale to Kongreovi nevadilo. Pro něho bylo nejdůležitější, že nyní měl svou loď, na níž, podaří-li se mu Maule zase učinit plavby schopnou, bude moci opustit ostrv a odvézt hromady svých pokladů.

Aby mohl dno hned prohlédnout, bylo nutné přemístit přítěž, která byla ze starého železa, naházeného bez ladu a skladu. Vynést je by vyžadovalo mnoho času a pak, loď bez přítěže by byla ohrožena, jakmile by vítr od moře silněji zadul. Důležitější bylo vyprostit loď z písčiny, jakmile se zase dostane do vody. Nastávala doba přílivu a v několika hodinách se již mělo moře zvednout o několik stop.

"Nejlépe bude," pravil Kongre ke Carcanteovi, "připravíme-li všechno, abychom lodí pohnuli, jakmile bude dost vody pod kýlem Doufám, že není vážněji porouchána a že se nenaplní vodou " "O tom se přesvědčíme brzy," odvětil Carcante, "neboť příliv se již začíná objevovat. A co zamýšlíš potom, Kongre?" "Pak vyvedeme Maule z úskalí a zavezeme ji podél mysu do zálivu Pingouin pod jeskyni. Nemá než asi šest stop ponoru a neuvázne tam proto ani za největšího odlivu." "A pak?" tázal se Carcante.

"Pak naložíme všechno, co jsme si přivezli z Elgorské zátoky " "A pak?" "Pak uvidíme." Odvětil prostě Kongre.

Dali se tedy do práce, aby zužitkovali nejbližší příliv, nebo jinak bylo nutné čekat s uvolněním škuneru nových dvanáct hodin. Chtěli stůj co stůj, aby škuner do poledne již kotvil v zálivu. Tam měl hloubky dost a byl tam také, vydrží-li dosavadní počasí, i v poměrném bezpečí.

Kongre s přispěním svých lidí zvedl nejprve kotvu z kranbalku na lodní zádi a umístil ji směrem k moři daleko od lodi v písčině, tak daleko, jak jen řetěz stačil délkou. Tímto způsobem šlo, jakmile se dno ocitne ve vodě, odtáhnout škuner až na místo, kde je hloubka větší. Do začátku příštího odlivu by bylo pak dost času dostat loď do zátoky a odpoledne prohlédnout podpalubí a spodek lodi.

Všichni se dali do práce s takovou chutí, že řečené přípravy již byly skončeny, když šplouchla první vlna přílivu. Písčina byla pod vodou za malou chvíli.

Teď Kongre, Carcante a šest mužů vystoupilo na palubu, kdežto ostatní, kteří se také přišli na loď podívat, se vrátili na břeh.

Zatím nezbývalo nic než čekat. S rostoucím přílivem často roste i vítr a silněji duje. A toho se zvláště museli obávat, protože vítr silně duje. A toho se zvláště museli obávat, protože vítr a vlny mohly Maule zanést a ještě hlouběji a zabořit do písčiny, která se v obloukovém výkrojku zvedla před skalnatým břehem. Jen o půl délky lana posunout loď ke břehu, a kdo ví, mohlo-li by moře vystoupit tolik, aby škuner uvolnil.

Zdálo se však, že okolnosti chtějí být nápomocny Kongreově záměru. Zvedl se sice silnější vítr, ale vál od jihu a ten mohl být uvolňovacím pracím jen na prospěch.

I Kongre a jeho společníci stáli u lodní přídě, věděli, že tam bude především třeba přiložit ruku k dílu. Jakmile by se loď mohla svou zadní části kýlu hýbat, pak zbývalo již jen otočit klanýřem, obrátit tak přední stěnu k moři a táhnout pak za řetěz, dlouhý asi sto pramenů, dokud by se škuner nevrátil do své přirozené polohy.

Zatím moře znenáhla přibývalo. Ze slabých otřesů lodního trupu bylo patrné, že se účinek přílivu již začíná jevit. Moře se vzdouvalo v mírných, dlouhých líních, nikde nebylo vidět běl, kterou začíná nalomení vysoké, vzedmuté vlny. Nešlo si přát příznivější pohodu.

Měl-li nyní Kongre dobrou naději, že se mu podaří Maule uvolnit a dopravit na bezpečné místo ve Franklinově zátoce, přece ležel na písku a kterou nešlo ohledat, mohl být pochroumán. Byla-li tam trhlina, ani několik hodin přílivu by nestačilo, aby mohla být pod přítěží starého železa vyhledána a ucpána. Pak by se ale loď nezvedla ze svého písečného lože. Naopak, naplnila by se vodou a nezbývalo by, než ji nechat napospas první bouři, která by ji bezpečně zničila.. Lze si proto domyslet, s jakou starostí a netrpělivostí Kongre a jeho kumpáni pozorovali přibývajíc vodu. Odtrhla-li se některá lodní plaňka z trupu nebo se uvolnila ucpávka, nahrnula by se rychle voda do lodního spodku a Maule by se nikdy nevzpřímila.

Znenáhla se však zneklidněná mysl začala uspokojovat. Moře přibývalo, a ačkoliv každým okamžikem se lodní trup ponořoval hlouběji a hlouběji, voda sklouzávala po jeho bocích a nevnikala dovnitř. Otřesy naznačovaly, že spodek lodi je neporušen a znenáhla se paluba narovnávala do vodorovné polohy.

"Loď je zdravá loď je zdravá!" křičel Carcante.

"Pozor, ke klanýři!" zavelel Kongre.

Muži již drželi za kliky hřídele a čekali jen na povel, aby je uvedli do pohybu.

Kongre, skloněn nad kotevním rumpálem, pozoroval moře, přibývající již od půl třetí. Přední strana se nadzvedala a také přední část kýlu již neležela na dně. Ale zadní steven byl ještě zaryt do písku a kormidlo se volně nepohybovalo. Bylo třeba nejméně ještě půl hodiny, aby se nadzvedla také záď.

Kongre hořel nedočkavostí urychlit opětovné splavnění lodi, stoupl si na příď a křičel: "Točte!" Muži točili ze všech sil, ale účinek nebyl jiný, než že se řetěz silněji napjal. Přední stěna nepovolila a neobrátila se k moři.

"Zadržte!" volal Kongre.

Bylo vskutku se třeba obávat, aby se kotva nevytrhla ze dna. Znova ji zapustit by dalo práci.

Škuner se zatím již úplně vzpřímil a Carcante, který prošel jejím podpalubím, se přesvědčil, že do něho nevniká voda. Byla-li tedy někde natržena, drželo aspoň vnější pobití. Vše nasvědčovalo tmu, že se Maule nepoškodila ani nárazem, ani za dvanáct hodin, co ležela na písčité výspě. Za těch okolností byl její pobyt v zátoce Pingouin již jen krátký.

Odpoledne se na ni náklad a zítra by mohla již vyplout na širé moře. Ke spěchu pobízela také výhoda pěkného počasí. Vítr byl Maule příznivý, ať by se rozhodla pro le Maireovu úžinu nebo podél jižního břehu Státního ostrova pro Atlantický oceán.

Kolem deváté hodiny měl příliv dosáhnout vrcholu; nebyl z největších, neboť za první měsíční čtvrt je pohyb vody vždycky menší, ale přece doufali, že postačí a loď zvedne, protože škuner neměl příliš velký ponor.

Vskutku, krátce po půl deváté se začala záď lodi nadzvedávat. Maule sebou zmítala, ale nebylo obavy, že by se mohla poškodit, protože moře bylo poměrně klidné a škuner ležel nikoliv na skále, nýbrž na písku.

Kongre bedlivě zkoumal měnící se polohu, a poznal, že za nových podmínek by mohl vlek lodi být znovu vyzkoušen. Na jeho rozkaz se dali muži znovu do otáčení hřídele a když natočili asi dvanáct sáhů řetězu, obrátila se Maule konečně přídí k moři. Kotva vydržela napětí. Její zahrocené lopaty se zachytili pevně ve štěrbinách mezi úskalími a spíš by se zlomily, než povolily táhnutí úvinu.

"Odvahu, hoši!" křičel Kongre.

Všichni točili a navinovali řetěz ze všech sil. I Carcante pomáhal zatímco Kongre byl nahnutý přes okraj a nespouštěl z očí záď lodi.

Jejich úsilí bylo zatím marné; druhá půlka kýlu vězela dosud v písku. Kongre i ostatní tím byli přirozeně nemálo znepokojeni. Jen ještě dvacet minut stoupalo moře; v těch dvaceti minutách musela být Maule uvolněna, jinak nezbývalo než čekat do nejbližšího přílivu, který v nejbližších dvou dnech byl ještě menší. Teprve po čtyřiceti osmi hodinách začínal zase jeho růst a vzestup.

Nadešla chvíle posledního napětí sil. Lze si představit, jaká zuřivost, jaký vztek se zmocňoval těchto lidí, cítících svou bezmocnost. Stát již na lodi, po níž tolik toužili, která jim zaručovala svobodu a beztrestnost, a nemoci z místa! Ne a ne se vyprostit z prokleté písčiny.

Pusté klení a hromování se ozývalo z lodní přídi, kde lupiči dělali, co mohli. Jen aby nepovolila kotva nebo se nezlámala! To by bylo mrzuté, neboť v prvním případě bylo nutné již znovu zasadit, ve druhém ji nahradit novou; ale obě tyto možnosti nebylo možné udělat, až při večerním odlivu, a kdo mohl říci, zda ve dvaceti čtyřech hodinách zůstane povětrnost tak příznivá jako doposud?

Beztak se již na severovýchodním obzoru utvářely husté mraky. Z té strany, pravda, nemohlo být položení lodi hrubě zhoršeno, protože písková výspa byla v tomto směru chráněna strmými pobřežními skalami. Ale moře mohlo být vzduté a rozčeřené vlny mohly dokonat dílo ztroskotání, započaté minulou noc.

A pak severovýchodní větry, i jen mírné, bylo málo způsobilé, aby přály plavbě úžinou. Maule by potom nemohla zužitkovat všechny plachty, byla by se nucena několik dní loudat při postranním větru a na moři může mít zpoždění vzápětí velmi neblahé účinky.

Moře již přestalo přibývat a v několika minutách měl začít odliv. Z vod vyčnívaly již jen povrchy některých vyšších skalisek. Také krajní hrot mysu sv. Bartolomea byl pod vodou, rychle zase oschl, a svou vlhkou barvu měnil do žluta.

Bylo patrné, že se voda již znenáhla začíná odlévat a že za chvíli drobná skaliska, pískové výspě nejbližší, se zase vnoří z vody.

Nová zaklení se vydrala z úst mužů, kteří namáháním sotva popadali dech. Nač se tak dřít, bylo-li všechno dosavadní vypětí sil bezvýsledné?

Již ustávali, když k nim přiskočil Kongre, v očích blesky vzteku a kypěl zuřivostí. Chopil se sekery, zamával jí nad hlavou zlosynů a zahrozil k zemi srazit každého, kdo by chtěl opustit své stanoviště. Znali Kongrea a věděli, že je s to, aby svou hrozbu splnil.

Chopili se tudíž znovu páky a zatáhli s tak velikou silou, že se řetěz div nepřetrhl. V kluzu, kulaté díře na přídi pro kotevní řetěz, se drobilo a odprýskávalo plátování mědi.

Konečně se ozvalo klepnutí. Základka klanýře zapadla do vrubu. Škuner se maličko otočil směrem k moři. Železná tyč, na níž je upevněno kormidlo, se uvolnila; bylo patrné, že se znenáhla vyprošťuje z písku.

"Hurá! "Hurá! " křičeli a povzbuzovali se ve vysilujícím napětí muži, když pocítili, že se pod nimi Maule hýbe. Zádní konec kýlu sklouzával z pískového ložiska. Natoč klanýře se povedla rychleji, a v několika minutách škuner, tažený kotvou, se dostal z písčiny a zahoupal se na vodě.

Kongre pospíchal ke kormidlu. Řetěz byl uvolněn, kotva vyproštěna a vytažena ke kotevnímu rumpálu. Teď šlo již o to, aby loď dostali šťastně k úzkým projezdům mezi skalisky a aby vpluli do zálivu Franklinovy zátoky.

Kongre dal připnout a rozvinout třírohou plachtu na předním stožáru. Dál na moři bylo již všude dost hluboko. O půl hodiny později škuner, který se provinul posledními úskalími podél pobřeží, zakotvil v zátoce Pingouin, dvě míle od konce mysu sv. Bartolomea.


Kapitola IV. Kongreova lupičská tlupa

Kapitola IV. Kongreova lupičská tlupa Kdyby Vasquez, Felipe a Moriz někdy pronikli až k západnímu konci Státního ostrova, byli by se přesvědčili, jak se nápadně liší jeho břeh od pobřeží, které se táhne mezi mysem sv. Juana a výběžkem Severalem. Zde se zvedaly jen skladní útesy, až dvě stě stop vysoké, prudce sbíhající do hlubokých vod, jejichž vlny i za klidného počasí bez ustání prudce bily do jejich stěn. Před holými útesy, jejich lomy, mezery a trhliny hostily myriády mořských ptáků, se táhly bezpočetné skalnaté výspy, za odlivu až na dvě míle zabíhající do moře, a mezi nimi se proplétaly úzké průlivy, spíše strouhy, nesplavné, nebo nanejvýš přístupné jen lehkým bárkám. Tu a ta se vynořovaly z vody písčité výspy s některými chudými mořskými rostlinami, mezi nimi porůznu ležely škeble rozdrcené váhou a nárazem vln. Uvnitř rozeklaných skal byla hojnost otvorů, hlubokých jeskyň, suchých, tmavých se zúženým otvorem, do nichž nevnikal vítr a do kterých nedosáhla vzedmutá vlna ni v hrozném nečase ekvinokce. Cesta k nim vedla přes srázné hromady sesutého kamene, někdy prorvaného a zpřeházeného mořskými vlnami. Rokle, které bylo velmi těžké překonat, vedly až k hřebenu skla, ovšem, aby dosáhly výše planiny uvnitř ostrova, by musely být více než devět set metrů vysoké a nejméně patnáct mil dlouhé. Celkem tedy byl tento břeh povahy mnohem pustší a rozeklanější než protilehlé pobřeží, kde se otvírala Elgorská zátoka.

Ačkoliv západní strana Státního ostrova byla zčásti chráněna od severozápadních větrů pohořím Ohňové země a Magalhaesovým souostrovím, přece rozzuřené moře tam běsnilo se stejnou prudkostí jako v okolí mysu sv. Juana, výběžku Diega a Severalu. Jestliže postavila Argentinská republika maják na pobřeží Atlantického oceánu, neméně ho potřeboval i břeh Tichého oceánu pro lodi hledající le Maireovu úžinu, když obepluly Hoornův mys. Snad měla již tehdy chilská vláda v úmyslu následovat příkladu Argentinské republiky.

V každém případě však, kdyby tyto majáky byly stavěny současně na obou koních ostrova, položení lupičské tlupy, která se uchýlila do sousedství mysu sv. Bartolomea, by tím bylo hodně postiženo.

Tito zlosynové již před několika lety přistáli u ústí Elgorské zátoky, kde objevili hlubokou jeskyni, vykotlanou ve skále. Toto doupě jim poskytovalo spolehlivý útulek a protože až ke Státnímu ostrovu nikdy lodi nepřistávaly, byla tam v naprostém bezpečí.

Náčelníkem této tlupy čítající dvanáct mužů, byl zlosyn jménem Kongre a jeho pravou rukou jakýsi Carcante.

Byla to sebranka jihoamerických domorodců. Pět jich bylo argentinské nebo chilské národnosti, ostatní, najatí Kongrem, pocházeli nejspíš z Ohňové země, odkud potřebovali přeplout jen le Maireovu úžinu, aby doplnili lupičskou tlupu na tomto ostrově, známém jim již z rybolovu, na který sem dojížděli za vhodné roční doby.

O Carcantovi bylo známo jen tolik, že to byl Chilan, ale ze kterého města nebo vesnice pocházel a ke které rodině patřil, bylo těžké říci. Byl pětatřiceti až čtyřicetiletý, prostředního růstu, spíš hubený, ale zdravý a svalnatý, neobyčejné sily, zároveň však potměšilé povahy, zločinné duše, která se nezastavila ani před krádeží ani před loupeží.

O náčelníkovi nebylo známo nic. O své národnosti se nikdy nezmiňoval. Jmenoval-li se opravdu Kongre, také nikdo nevěděl. Je jisté jen, že to jméno je dost rozšířeno mezi domorodci Magallanie a Ohňové země. Na své cestě s Astrolabe a Zelé, kapitán Dumont d´Urville, když kotvil v přístavu Peckett v Magalhaesově úžině, najal do lodních služeb Patagonce, který měl toto jméno. Ale přesto je pochybné, že Kongre z Patagonie pocházel. Neměl nahoře zúžené a v čelistech rozšířené tváře obyvatelů těchto krajů, ani jejich úzké a šikmé čelo, jejich podlouhlé oči, jejich zmáčknutý nos, ani jejich obyčejně vysokou postavu. Mimoto v jeho tváři nebylo ani stopy po onom výrazu měkkosti a mírnosti, jímž se vyznačuje většina typů těchto kmenů.

Kongre byl více prudkého než energického temperamentu. Stačilo se podívat do divokých rysů jeho tváře, abyste se o tom přesvědčili. Ta divokost byla ještě zvyšována hustými vousy, již prošedivělými, ačkoliv Kongre byl sotva čtyřicetiletý. Byl to opravdový bandita, obávaný zlosyn, poskvrněný kdejakým zločinem, nemožný kdekoliv jinde kromě tohoto pustého ostrova, z něhož bylo známo jen pobřeží.

Vyhlédli-li si Kongre a jeho kumpáni tento ostrov za útulek, jak však na něm mohli žít a jak se uživit? Několik následujících řádek to vysvětluje.

Když Kongre a jeho spoluviník Carcante za zločiny, pro něž by neušli šibenici nebo zardoušení, utekli z Punta Arenas, předního přístavu Magalhaesovy úžiny, uchýlili se do Ohňové země, kde je bylo nemožné stíhat. Žili tam mezi Pešery a slýchali často o různých lodích, které ztroskotaly u Státního ostrova, majákem na konci světa ještě neosvětleném a nechráněném. Nebylo pochyby, že na jeho březích ležely různé zbytky těchto námořních úrazů, trosky, které moře vyvrhlo na břeh a některé z nich měly jistě nemalou cenu. Kongre a Carcante tehdy připadli na myšlenku, se dvěma nebo třemi bandity stejného zrna a asi s tuctem o nich lepších Pešerů, zorganizovat tlupu, která by se vydala na lup těchto věcí vyvržených na břeh.

Domácí člun je připravil na druhý břeh le Maireovy úžiny. Ale přesto, že Kongre i Carcante byli zkušení námořníci, kteří se často účastnili plaveb nebezpečnými vodami Tichého oceánu, přece ztroskotání nezabránili. Vítr je zahnal k východu a moře zle rozbouřené je vrhlo na skály mysu Colnett právě ve chvíli, kdy se zoufale namáhali, aby vpluli do klidných vod zálivu Parry.

Do Elgorské zátoky se odtud dostali pěšky. Skutečně se nezklamali ve svých výpočtech. Pobřeží mezi mysem sv. Juana a výběžkem Severalem bylo v pravém slova smyslu pokryto zbytky ztroskotaných lodí, starých i nových, i žoky ještě nedotknuté tam porůznu ležely, bedny, zásob a potravin stačících na dlouhé měsíce, zbraně, revolvery, pušky, které byly snadno opravitelné, velmi dobře zachovalé náboje v kovových skříňkách, pruty zlata a stříbra, pocházející z bohatých australských nákladů, nábytek, fošny, prkna, různé dřevo, dokonce tu a tam i některé zbytky koster, ale nikdo, kdo někdy přežil tato mořská neštěstí.

Ostatně z té příčiny byl Státní ostrov námořníkům až příliš dobře známý. Každá loď, kterou bouře hnala k tomuto břehu, byla neodvolatelně se vším všudy ztracena.

Záměrům Kongreovým a jeho druhů odpovídalo lépe, usadit se nikoliv uvnitř zátoky, ale při vjezdu do ní, odkud bylo možné přehlédnout mys sv. Juana. Náhoda jim přála. Objevili při ústí zátoky jeskyni, která měla všechny výhody. Ležela v pravém úhlu skalního předhoří na severním břehu zátoky, byla chráněna proti větru vanoucímu od moře, byla také dost pozorná, aby se do ní vešla a ubytovala celá tlupa, a kromě toho byl její otvor zastřen mnohými mořskými rostlinami jak listovými tak travními. Sem do této jeskyně zanesli z trosek všechno, co se jim mohlo hodit: ložní potřeby, šaty, hodně masových konzerv, bedničky se suchary a soudky pálenky a vína. Do druhé jeskyně, která byla hned vedle, uložili z věcí vyvržených na břeh všechno, co mělo větší cenu, zlato, stříbro a drahé klenoty nalezené na výspě. Kongre věděl, jak s tím naloží až se mu podaří nesprávnými signály zrádně přilákat nějakou loď do zátoky, složí do ní všechen svůj lup a vrátí se k těm ostrovům Tichého oceánu, které byly dějištěm jeho prvních mořských loupeží.

Ale dosud se k tomu nenaskytla příležitost a zlosynům nezbýval, než na Státním ostrově vyčkávat. Jistěže nečekali zbůhdarma. Za dvě léta, které prožili na ostrově, jim na pokladech hodně přibylo. Těžili z nových námořních katastrof, z nichž některé po příkladu lupičů žijících na nebezpečných březích Starého i Nového světa sami zavinili. Tím, že v noci, za prudkých východní větrů, jakmile loď vplula na dohled ostrova, zapalovali ohně a lákali jimi loď do výsep a úskalí. A podařilo-li se některému z trosečníků uniknout smrti ve vlnách, neunikl jí v rukou těchto zlosynů. Tak se stalo, že o jejich zločinném díle dosud nikdo neměl ani tušení.

I když byli na ostrově jako v zajetí, Kongre mohl snadno přivodit záhubu některých z lodí, než je přilákat do Elgorské zátoky, aby se jich tam zmocnil. Do zátoky málo známé kapitánům, nepřicházely lodi z vlastní vůle, a i kdyby přišly, mohla být posádka sebesilnější, aby na ni mohlo vrhnout patnáct lotrů.

I když byli na ostrově jako v zajetí, Kongre mohl snadno přivodit záhubu některých z lodí, než je přilákat do Elgorské zátoky, aby se jich tam zmocnil. Do zátoky málo známé kapitánům, nepřicházely lodi z vlastní vůle, a i kdyby přišly mohla být posádka sebesilnější, aby se na ni mohlo vrhnout patnáct lotrů.

Čas plynul a jeskyně se plnila množstvím drahocenné kořisti. Ale s přibývajícím bohatstvím přibývalo i netrpělivosti, která často propukl a v malomocný vztek. Nedobrovolné vězení bylo také neustálým předmětem Kongreova hovoru s Carcantem.

"Čert aby to vzal! Uváznout na ostrově jako loď na mělčině a nemoci z místa, když máme náklad za jedenkrát sto tisíc piastrů! " "Je to tak," odpovídal mrzutě Kongre. "Musíme se odtud dostat stůj co stůj!" "Ale kdy a jak?" pronášel Carcante své pochyby. A Kongre mu zůstával na tuto otázku vždy dlužen odpověď.

"Také našich zásob ubývá před očima," pokračoval Carcante. "Nanejvýš, že nachytáme trochu ryb, ale co máme z lovu? Nic. A pak ta hrozná zima na ostrově! Hrom do toho, budeme-li nuceni ještě jednou tu přezimovat!" Kongre mlčel, co měl také říci? Ostatně nebyl příliš sdílný. Ale hněv v něm vřel, pomyslel-li na svou bezmocnost.

Nic, nic se nedalo dělat. Když nepřiplouvala loď, na kterou by se mohli lupiči vhrnout, kéž by aspoň člun z nedaleké Ohňové země sem chtěl odvážit! S tím by Kongre teprve neměl velkou práci. A jakmile by měli člun, odvážil by se, když ne sám nebo Carcante, jistě jeden z Chilanů, a to by v tom byl ďas, aby se nedostal do Magalhaesovy úžiny a odtud buď do Buenos Aires nebo do Valparaísa. Za peníze, kterých měli nadbytek, by tam mohl koupit loď o sto padesáti až dvou stech tunách a připlout s ní a s několika najatými námořníky do zátoky. Námořníků by se již dovedli zbavit, až by loď kotvila v zátoce. A potom by bylo vyhráno Naložili by svoje bohatství a zamířili by někam na Šalamounovy ostrovy nebo na Nové Hebridy.

Taková byla situace, před půldruhým rokem se věci náhle změnily.

Počátkem října roku 1858 se objevil na obzoru ostrova parník s argentinskou vlajkou a křižoval před ním s úmyslem dostat se do Elgorské zátoky.

Kongre a jeho druhové v něm poznali okamžitě válečnou loď, proti níž se nemohli ničeho odvážit. Zhladili všechny stopy své přítomnosti a zakryli otvory obou jeskyní, uchýlili se dovnitř ostrova, aby tam vyčkali odjezd lodi.

Byla to Santa Fe, která přicházela z Buenos Aires s inženýrem na palubě. Než by započal stavbu, měl inženýr vyhledat pro chystaný maják vhodné místo.

Tehdy návěstní loď pobyla v Elgorské zátoce jen několik dní a zase odplula, a nezpozorovali úkryt Kongrea a jeho kumpánů.

Ale Carcanteovi, který se v noci přiblížil až k malému zálivu, kde loď kotvila, se přece podařilo zjistit příčinu kvůli které Santa Fe přistála u Státního ostrova. Na Elgorské zátoce měl být postaven maják! Nezbývalo než zmizet z ostrova, a to by byla tlupa jistě udělala, jen kdyby mohla.

Kongre udělal tedy aspoň to, co se v tomto případě udělat dalo. Znal již západní stranu ostrova poblíž mysu sv. Bartolomea, a právem spoléhal na to, že na tuto vzdálenost od mysu sv. Juana mu nehrozí nebezpečí prozrazení. Aby vyprázdnil obě jeskyně, k tomu nezbýval čas. Omezil se tedy jen na to, že odvezl z větší části zásoby, konzervy, ryby, ložní potřeby, šaty a několik cenných předmětů. Otvor ke zbylým věcem zahradil kamenem a suchou trávou, a nechal svému osudu.

Šestý den ráno se Santa Fe objevila znovu u vjezdu do Elgorské zátoky a zakotvila zase v jejím malém zálivu. Dělníci, které přivezla, složili její náklad na břeh. Když pak byla vyhlédnuta a zvolena pro maják malá vyvýšenina, začali neprodleně se stavbou, a jak víme, šla jim práce rychle od ruky.

Tak se tedy Kongreova lupičská tlupa dostala k mysu sv. Bartolomea.

Potok napájený sněhovou vodou jim dodával dostatečné množství vody. Rybolov a také trochu honba ji umožňovaly šetřit zásobami, které si před odchodem z Elgorské zátoky opatřili.

Ale s jakou netrpělivostí Kongre, Carcante a jejich kumpáni čekali až bude maják dokončen a až Santa Fe zase odpluje, aby se vrátila až za tři měsíce k vystřídání mužstva!

Rozumí se, že Kongre a Carcante si opatřovali zprávy o všem, co se v zátoce dělo. Buď se připlížili podél jižního nebo severního břehu, prodrali se opatrně vnitrozemím anebo zdolali výšiny obklopující na jihu přístav Nového roku, aby pozorovali postup prací a odhalili, kdy budou asi skočeny. Pak chtěl Kongre provést dávno zamýšlený plán. Protože, až zátoka bude osvětlována majákem, dalo se očekávat, že spíše do ní zabloudí loď po níž tolik toužili, loď, kterou chtěli přepadnout a pobít její posádku a zmocnit se jí.

Kongre neměl obavy, že by důstojníci průzkumné lodi chtěli proniknout až k západnímu konci ostrova. Co by je bylo mohlo přimět, aby ještě téhož roku se odvážili až do okolí mysu Comez, k němuž museli přijít pustou planinou a roklemi místy téměř nepřístupnými, a pak řetězem hor, které nebylo možné zdolat bez veliké námahy. Velitel průzkumné lodi mohl také připadnout na myšlenku obeplout ostrov. Ale i v tom případě bylo velmi málo pravděpodobné, že by chtěl přistát na pobřeží plném mělčin a úskalí a chtěl-li by přece, tlupa mohla včas ještě učinit opatření, aby nebyla prozrazena.

Nedošlo však k tomu. Přiblížil se měsíc prosinec, kdy byly stavební práce ukončeny a tři strážci na ostrově osiřeli Kongre se o tom dozvěděl z prvních paprsků, které maják vrhal do noční tmy.

V posledních týdnech byl totiž posílán vždy některý z tlupy na jeden z homolovitých kopců ostrova, odkud na vzdálenost sedmi nebo osmi mil bylo maják vidět, a ten posel měl nařízeno, bez prodlení se vrátit, jakmile by byl oheň majáku poprvé rozsvícen.

Byl to tehdy sám Carcante, který v noci z devátého na desátý prosinec přinesl tuto novinu k mysu sv. Bartolomea.

"Již hoří," zvolal když vcházel do jeskyně. "Čert jim ho rozsvítil, čet jim ho zhasni!" Za několik dní potom, začátkem druhého týdne, postřelil Carcante na honu u přístavu Parry huanako. Víme již, že raněné zvíře mu uniklo a že kleslo na místě, kde je Moriz nalezl, na kraji skal u bukového lesa.

Od toho dne Vasquez a jeho druhové poznali, že nejsou jedinými obyvateli ostrova, a zostřili svou pozornost v okolí Elgorské zátoky.

Nadešel den, kdy chtěl Kongre opustit mys sv. Bartolomea a vrátit se k mysu sv. Juana. Své věci se rozhodl nechat v jeskyni. Jen potravu na tři nebo čtyři dny pochodu si chtěl vzít sebou, počítaje přitom se zásobami uloženými v majáku. Byl dvaadvacátý prosinec. Známou cestou uvnitř ostrova se chtěla tlupa hne časně zrána dát na pochod jeho hornatým krajem a doufala, že za první den urazí třetinu cesty, to je asi dvanáct mil hornatého terénu. Pak si chtěla odpočinout a přenocovat někde pod stromy nebo pod skálou.

Nazítří chtěl Kongre už před východem slunce zahájit druhý pochod, asi stejně dlouhý jako pochod první den a třetí den navečer si troufal být už v Elgorské zátoce.

Kongre se domníval, že jen dva strážci byli přiděleni na obsluhu majáku, zatím, jak my víme, byli tři. Na tom však celkem málo záleželo. Ani tři zajisté nemohli dlouho klást odpor lupičské tlupě, o jejíž přítomností v okolí majáku neměli ani tušení. Měli být přepadeni nočním útokem. Dva přemožení budou hned dole v příbytku a s třetím nahoře ve strážnici majáku budou teprve rychle hotovi.

Kongre se zamýšlel zmocnit se majáku. Pak měl dost času, aby převezl věci, které nechal u mysu sv. Bartolomea a by je znovu umístil v jeskyni při vjezdu do Elgorské zátoky.

Takový plán si vymyslel tento nebezpečný lupič. Že se mu podaří, bylo téměř jisté. Méně jisté však bylo, jestli se mu podaří to ostatní.

Pak již věci na něm nebyly závislé. Především bylo třeba, aby loď přistála v Elgorské zátoce. Pravda, po návratu Santa Fe do Buenos Aires nemohlo toto místo námořníkům zůstat utajené, a bylo tedy docela možné, že některá loď, zvláště loď s prostředním ponorem se uchýlí raději do zátoky označené majákem, než aby se chtěla plavit na rozbouřeném moři buď úžinou, nebo k jihu ostrova. Kongre byl pevně odhodlán se zmocnit této lodi, která mu dávala tolik touženou možnost, aby uprchl Tichým oceánem a unikl spravedlivému trestu za své zločiny.

Ovšem bylo nutné, aby se vše stalo dřív, než se průzkumná loď vrátí k výměně mužstva. Kdyby se Kongreovi a jeho bandě nepodařilo do té doby z ostrva uprchnout, byli by nuceni ještě jednou se vrátit k mysu sv. Bartolomea.

Pak ovšem by již okolnosti nebyly jisté. Jakmile by velitel Lafayete poznal, že všichni tři strážci majáku zmizeli, nemohl by pochybovat, že byli buď odvlečeni nebo povražděni, a jistě by dal prohledat celý ostrov. Také průzkumná loď by sotva odplula dříve, než by prohlédla břehy ostrova od jednoho konce ke druhému. Jak by pak tlupa mohla uniknout pronásledování a jak by si mohla opatřovat nutnou potravu, když by se tato situace protáhla! A kdyby toho bylo zapotřebí, argentinská vláda by zajisté odeslal k ostrovu i jiné lodi. Potom, i kdyby se Kongreovi podařilo mocnit člunu Pešerů, i když byla malá naděje, úžina by jistě byla střežena tak bedlivě, že by ji sotva mohl přeplout a utéct do Ohňové země. I kdyby tady štěstí přálo banditům a umožnilo jim opustit ostrov, co by bylo dál?

Navečer dvaadvacátého prosince Kongre a Carcante se procházeli po břehu mysu sv. Bartolomea a hovořili a po námořnickém zvyku pozorovali nebe i moře.

Počasí nebylo valné. Na obzor vystupovaly mraky a od severovýchodu vál prudký vítr.

Bylo půl sedmé. Kongre a jeho společník pomýšleli na návrat do skrýše.

"Je tedy dohodnuté," pravil Carcante, "že své věci necháme zde?" "Ano," odpověděl Kongre. "Převezeme je bez obtíží později až budeme pány " Nedomluvil však. Zastavil se a oči měl upřené na širé moře a říkal:" "Carcante se zahleděl naznačeným směrem. "Ne, nemýlím se," pravil "je to loď " "A zdá se, že se blíží k nám," dodal Kongre. "Dostává se jen zvolna kupředu, vítr vane proti ní." Skutečně loď křižovala asi na dvě míle od mysu sv. Bartolomea.

Ačkoliv plula proti větru, přece se blížila pomalu k ostrovu a mířila-li do úžiny, mohla jí do tmy dosáhnout.

"Je to škuner," pravil Carcante. "Ano škuner sto padesáti nebo dvě stě tunový," odvětil Kongre. Nebylo pochyby, škuner chtěl spíše do úžiny než obeplout mys sv. Bartolomea.

Šlo jen o to, jestli to zvládne před setměním. Zda při ochabujícím větru mu nehrozilo nebezpečí, že bude vržen proudem na úskalí ostrova?

Celá lupičská tlupa byla shromážděna na konci mysu.

Nebylo to poprvé od těch dob, co tu pobývali, že se loď na tak malou vzdálenost přiblížila ke Státnímu ostrovu. Víme již, že v takovém případě se lupiči snažili splést světly a přilákat k úskalí. Také teď byl učiněn podobný návrh.

"Nikoliv," odpověděl Kongre. "Škuner nám nesmí uniknout Pokusíme se, abychom jej dostali do svých rukou Vítr i proud jsou proti ní noc bude tmavá.. myslím, že se jí nepodaří dostat jej do úžiny. Zítra ji máme ještě před mysem a pak uvidíme co a jak." Za hodinu loď zmizla v husté tmě. Ani jediné světlo neprozrazovalo její přítomnost na širém moři.

V noci se vítr změnil, přeskočil na jihozápadní.

Ráno, sotva se rozbřesklo, Kongre a jeho kumpáni sestoupili k pobřeží a viděli škuner uvázlý na úskalích mysu sv. Bartolomea!

Kapitola V. Škuner Maule Kongre se teprve nemusel zaučovat v námořnickém řemesle. Vele-li kdy některé lodi, která a v kterých vodách? Jediný Carcante, sám také námořník, kdysi jeho společník na cestách jeho bludného života, jako jím byl nyní na Státním ostrově, k tomu mohl dát odpověď. Ale Carcante mlčel.. Na každý pád by těmto lotrům křivdil, kdo by jim řekl do očí, že jsou námořní lupiči. Asi své zločinné řemeslo provozovali již ve vodách Šalamounových ostrovů a Nových Hebrid, kde tou dobou byly lodě často přepadávány. A když se jim podařilo uniknout honbám, pořádaným na ně v této oblasti Tichého oceánu Spojeným královstvím, Francií a Amerikou, uchýlili se nejspíš na Magalhaesovou souostroví a pak na Státní ostrov, kde zaměnili pirátství na moři za pobřežní lupičství.

Pět nebo šest Kongreových a Carcanteových kumpánů se také kdysi plavívali jako rybáři nebo jako lodníci obchodních lodí a byli tudíž rovněž obeznámeni s mořem. Domorodci z Ohňové země by doplnili posádku, jestliže by se lupičům podařilo zmocnit se škuneru.

Soudíce z lodní kostry a ze stěžňoví, byla loď těžká nejvíc tak sto padesát až sto šedesát tun. Západní vichr ji zahnal v noci na písčinu prostoupenou úskalími, o které mohl snadno ztroskotat. Nezdálo se však, že by se poškodila. Nachýlena na levý bok, se zarývala přídí šikmo do písku, kdežto zadní strana byla obrácena k moři a vyvýšena.

Tímto nachýlením šlo snadno přehlédnout celou palubu od předního stěžně až k zadnímu kotci. Stěžňoví, přední stožár, stožár hlavní, čelní stěžen s ráhnovím a polovytaženými plachtami byly neporušeny. Svinuta byla jen plachta na předním stěžni, chocholíková plachta a plachta na vrcholu stožáru.

Předešlý večer, když se škuner objevil na širém moři před mysem sv. Bartolomea, zápasil s prudkým severovýchodním větrem a držel se po větru, plachetní krk k zádi na pravé straně lodi, usiloval se dostal do le Maireovy úžiny. Ale právě ve chvíli, kdy po přibývající tmu zmizela Kongreovi a jeho kumpánům z očí, začal ochabovat a zeslábl brzo tak, že loď mohla sotva z místa.

Hnána proudem ke břehu, se dostala patrně tak blízko k úskalí, že když se v noci vítr s náhlostí v těchto vodách obvyklou změnil, nebylo pro ni už možné, se probít na širé moře. Na ráhnech a plachtách bylo ještě patrné, že lodní mužstvo zkusilo vše, aby větru uniklo. Ale všechno úsilí bylo marné, neboť jak již víme, ráno byla loď uváznutá na písčině.

O kapitánovi a mužstvu se daly pronést jen domněnky. Viděli, že jsou hnáni větrem a mořem k nebezpečnému břehu, kde se to hemžilo skalisky, a obávali se, aby nebyli vrženi na útes a nezahynuli do posledního muže, spustili nejspíš na moře člun, v němž se chtěli zachránit. To byl však osudný omyl. Kdyby zůstali na lodi, i kapitán i mužstvo by vyvázli se zdravou kůží. Takto však nepochybně do jednoho zahynuli, neboť asi dvě míle od břehu se houpal na vlnách převrácený člun a hnán větrem, plul do Franklinovy zátoky.

Dostat se ke škuneru nyní za odlivu, nebylo spojeno s obtíží. Od mysu sv. Bartolomea šlo doskákat až k místu úrazu, nanejvýš půl míle vzdálenému. Kongre a Carcante se, se dvěma ze svých lidí, pustili k němu. Ostatní zůstali na břehu po skálou a rozhlíželi se, nespatří-li trosečníky, kteří zůstali naživu.

Loď již byla úplně na suchu, když k ní Kongre a jeho kumpáni dorazili. Protože při nejbližším přílivu voda stoupala o sedm až osm stop, nebylo pochyby, že loď, nebyla-li na dně porouchána, se s přibývajícím mořem zase uvolní.

Kongre se nemýlil, když odhaloval škuner na sto šedesát tun. Také se dozvěděl jeho jméno; když jej obcházel, četl na lodní zádi: Maule, Valparaíso.

Byla to tedy chilská loď, která z dvacátého druhého na dvacátý třetí prosinec uvázla u Státního ostrova.

"Ale, ta nám přichází vhod!" pravil Carcante.

"Nemá-li ve dně trhlinu," poznamenal jeden z mužů. "Trhlina nebo pošramocení se dá spravit," odvětil Kongre suše a sestoupil, aby z mořské strany prohlédl spodek lodi. Nezdálo se, že by okraj dna byl porouchán; ani na přední stěně, poněkud zabořené do písku, nebylo vidět trhliny, ani na stevenu, na němž bylo v závěscích připevněno kormidlo.

O té části lodi, která spočívala na písku, se zatím nedalo nic říct, protože její prohlídka byla prozatím nemožná. Ale stačily jen dvě hodiny přílivu, aby Kongreovi i z této strany bylo jasno.

"Na palubu!" zavelel.

Silné nachýlení sice ulehčovalo přístup z přední strany lodi, ale znemožňovalo chůzi po palubě. Bylo třeba, aby se tam vysoukávali po hrazení z rohoží.

Držíce se lana, kterým je stěžen upevněn z boku, se Kongre a jeho společnici dostali ke stožáru.

Uváznutí lodi se nestalo prudkým nárazem, neboť kromě několika nepřivázaných bidel, bylo vše na svém místě. Škuner, nepříliš pěkného obrysu, s poněkud vypjatým lodním břichem, nebyl mnoho zabořen a dalo se proto očekávat, že se s přílivem sám zvedne, neměl-li ovšem na spodní části trupu, na části ponořené pod vodou vážnější trhliny.

Kongreovi záleželo především na tom, aby se dostali k lodní kajutě, jejíž dveře bez obtíží otevřel. Opíral se o stěny, vešel do kapitánovy kabiny a otevřel skříň ve zdi, vyňal ze zásuvky lodní listiny a vrátil se pak na palubu, kde ho očekával Carcante.

Oba prohlédli se seznam lodního mužstva a poznali z něhož, že škuner Maule z přístavu Valparaíso v Chile, mající nosnost sto padesáti sedmi tun a šest mužů z posádky s kapitánem Pailhou v čele, vyplul dne dvacátého třetího listopadu východním směrem a mířil k Falklandským ostrovům.

Když šťastně obepluli Hoornův mys, chtěli zahnout do le Maireovy úžiny, ale uvázli v písku mezi úskalími Státního ostrova. Nezachránil se ani kapitán Pailha, ani někdo z jeho mužstva. Neboť trosečníci, kteří vyvázli životem, by nutně museli hledat útočiště na mysu sv. Bartolomea.

Ale za celé dvě hodiny, co již byl den, se dosud na něm nikdo neukázal.

Škuner neměl náklad, když plul k Falklandským ostrovům pouze s přítěží. Ale to Kongreovi nevadilo. Pro něho bylo nejdůležitější, že nyní měl svou loď, na níž, podaří-li se mu Maule zase učinit plavby schopnou, bude moci opustit ostrv a odvézt hromady svých pokladů.

Aby mohl dno hned prohlédnout, bylo nutné přemístit přítěž, která byla ze starého železa, naházeného bez ladu a skladu. Vynést je by vyžadovalo mnoho času a pak, loď bez přítěže by byla ohrožena, jakmile by vítr od moře silněji zadul. Důležitější bylo vyprostit loď z písčiny, jakmile se zase dostane do vody. Nastávala doba přílivu a v několika hodinách se již mělo moře zvednout o několik stop.

"Nejlépe bude," pravil Kongre ke Carcanteovi, "připravíme-li všechno, abychom lodí pohnuli, jakmile bude dost vody pod kýlem Doufám, že není vážněji porouchána a že se nenaplní vodou " "O tom se přesvědčíme brzy," odvětil Carcante, "neboť příliv se již začíná objevovat. A co zamýšlíš potom, Kongre?" "Pak vyvedeme Maule z úskalí a zavezeme ji podél mysu do zálivu Pingouin pod jeskyni. Nemá než asi šest stop ponoru a neuvázne tam proto ani za největšího odlivu." "A pak?" tázal se Carcante.

"Pak naložíme všechno, co jsme si přivezli z Elgorské zátoky " "A pak?" "Pak uvidíme." Odvětil prostě Kongre.

Dali se tedy do práce, aby zužitkovali nejbližší příliv, nebo jinak bylo nutné čekat s uvolněním škuneru nových dvanáct hodin. Chtěli stůj co stůj, aby škuner do poledne již kotvil v zálivu. Tam měl hloubky dost a byl tam také, vydrží-li dosavadní počasí, i v poměrném bezpečí.

Kongre s přispěním svých lidí zvedl nejprve kotvu z kranbalku na lodní zádi a umístil ji směrem k moři daleko od lodi v písčině, tak daleko, jak jen řetěz stačil délkou. Tímto způsobem šlo, jakmile se dno ocitne ve vodě, odtáhnout škuner až na místo, kde je hloubka větší. Do začátku příštího odlivu by bylo pak dost času dostat loď do zátoky a odpoledne prohlédnout podpalubí a spodek lodi.

Všichni se dali do práce s takovou chutí, že řečené přípravy již byly skončeny, když šplouchla první vlna přílivu. Písčina byla pod vodou za malou chvíli.

Teď Kongre, Carcante a šest mužů vystoupilo na palubu, kdežto ostatní, kteří se také přišli na loď podívat, se vrátili na břeh.

Zatím nezbývalo nic než čekat. S rostoucím přílivem často roste i vítr a silněji duje. A toho se zvláště museli obávat, protože vítr silně duje. A toho se zvláště museli obávat, protože vítr a vlny mohly Maule zanést a ještě hlouběji a zabořit do písčiny, která se v obloukovém výkrojku zvedla před skalnatým břehem. Jen o půl délky lana posunout loď ke břehu, a kdo ví, mohlo-li by moře vystoupit tolik, aby škuner uvolnil.

Zdálo se však, že okolnosti chtějí být nápomocny Kongreově záměru. Zvedl se sice silnější vítr, ale vál od jihu a ten mohl být uvolňovacím pracím jen na prospěch.

I Kongre a jeho společníci stáli u lodní přídě, věděli, že tam bude především třeba přiložit ruku k dílu. Jakmile by se loď mohla svou zadní části kýlu hýbat, pak zbývalo již jen otočit klanýřem, obrátit tak přední stěnu k moři a táhnout pak za řetěz, dlouhý asi sto pramenů, dokud by se škuner nevrátil do své přirozené polohy.

Zatím moře znenáhla přibývalo. Ze slabých otřesů lodního trupu bylo patrné, že se účinek přílivu již začíná jevit. Moře se vzdouvalo v mírných, dlouhých líních, nikde nebylo vidět běl, kterou začíná nalomení vysoké, vzedmuté vlny. Nešlo si přát příznivější pohodu.

Měl-li nyní Kongre dobrou naději, že se mu podaří Maule uvolnit a dopravit na bezpečné místo ve Franklinově zátoce, přece ležel na písku a kterou nešlo ohledat, mohl být pochroumán. Byla-li tam trhlina, ani několik hodin přílivu by nestačilo, aby mohla být pod přítěží starého železa vyhledána a ucpána. Pak by se ale loď nezvedla ze svého písečného lože. Naopak, naplnila by se vodou a nezbývalo by, než ji nechat napospas první bouři, která by ji bezpečně zničila.. Lze si proto domyslet, s jakou starostí a netrpělivostí Kongre a jeho kumpáni pozorovali přibývajíc vodu. Odtrhla-li se některá lodní plaňka z trupu nebo se uvolnila ucpávka, nahrnula by se rychle voda do lodního spodku a Maule by se nikdy nevzpřímila.

Znenáhla se však zneklidněná mysl začala uspokojovat. Moře přibývalo, a ačkoliv každým okamžikem se lodní trup ponořoval hlouběji a hlouběji, voda sklouzávala po jeho bocích a nevnikala dovnitř. Otřesy naznačovaly, že spodek lodi je neporušen a znenáhla se paluba narovnávala do vodorovné polohy.

"Loď je zdravá loď je zdravá!" křičel Carcante.

"Pozor, ke klanýři!" zavelel Kongre.

Muži již drželi za kliky hřídele a čekali jen na povel, aby je uvedli do pohybu.

Kongre, skloněn nad kotevním rumpálem, pozoroval moře, přibývající již od půl třetí. Přední strana se nadzvedala a také přední část kýlu již neležela na dně. Ale zadní steven byl ještě zaryt do písku a kormidlo se volně nepohybovalo. Bylo třeba nejméně ještě půl hodiny, aby se nadzvedla také záď.

Kongre hořel nedočkavostí urychlit opětovné splavnění lodi, stoupl si na příď a křičel: "Točte!" Muži točili ze všech sil, ale účinek nebyl jiný, než že se řetěz silněji napjal. Přední stěna nepovolila a neobrátila se k moři.

"Zadržte!" volal Kongre.

Bylo vskutku se třeba obávat, aby se kotva nevytrhla ze dna. Znova ji zapustit by dalo práci.

Škuner se zatím již úplně vzpřímil a Carcante, který prošel jejím podpalubím, se přesvědčil, že do něho nevniká voda. Byla-li tedy někde natržena, drželo aspoň vnější pobití. Vše nasvědčovalo tmu, že se Maule nepoškodila ani nárazem, ani za dvanáct hodin, co ležela na písčité výspě. Za těch okolností byl její pobyt v zátoce Pingouin již jen krátký.

Odpoledne se na ni náklad a zítra by mohla již vyplout na širé moře. Ke spěchu pobízela také výhoda pěkného počasí. Vítr byl Maule příznivý, ať by se rozhodla pro le Maireovu úžinu nebo podél jižního břehu Státního ostrova pro Atlantický oceán.

Kolem deváté hodiny měl příliv dosáhnout vrcholu; nebyl z největších, neboť za první měsíční čtvrt je pohyb vody vždycky menší, ale přece doufali, že postačí a loď zvedne, protože škuner neměl příliš velký ponor.

Vskutku, krátce po půl deváté se začala záď lodi nadzvedávat. Maule sebou zmítala, ale nebylo obavy, že by se mohla poškodit, protože moře bylo poměrně klidné a škuner ležel nikoliv na skále, nýbrž na písku.

Kongre bedlivě zkoumal měnící se polohu, a poznal, že za nových podmínek by mohl vlek lodi být znovu vyzkoušen. Na jeho rozkaz se dali muži znovu do otáčení hřídele a když natočili asi dvanáct sáhů řetězu, obrátila se Maule konečně přídí k moři. Kotva vydržela napětí. Její zahrocené lopaty se zachytili pevně ve štěrbinách mezi úskalími a spíš by se zlomily, než povolily táhnutí úvinu.

"Odvahu, hoši!" křičel Kongre.

Všichni točili a navinovali řetěz ze všech sil. I Carcante pomáhal zatímco Kongre byl nahnutý přes okraj a nespouštěl z očí záď lodi.

Jejich úsilí bylo zatím marné; druhá půlka kýlu vězela dosud v písku. Kongre i ostatní tím byli přirozeně nemálo znepokojeni. Jen ještě dvacet minut stoupalo moře; v těch dvaceti minutách musela být Maule uvolněna, jinak nezbývalo než čekat do nejbližšího přílivu, který v nejbližších dvou dnech byl ještě menší. Teprve po čtyřiceti osmi hodinách začínal zase jeho růst a vzestup.

Nadešla chvíle posledního napětí sil. Lze si představit, jaká zuřivost, jaký vztek se zmocňoval těchto lidí, cítících svou bezmocnost. Stát již na lodi, po níž tolik toužili, která jim zaručovala svobodu a beztrestnost, a nemoci z místa! Ne a ne se vyprostit z prokleté písčiny.

Pusté klení a hromování se ozývalo z lodní přídi, kde lupiči dělali, co mohli. Jen aby nepovolila kotva nebo se nezlámala! To by bylo mrzuté, neboť v prvním případě bylo nutné již znovu zasadit, ve druhém ji nahradit novou; ale obě tyto možnosti nebylo možné udělat, až při večerním odlivu, a kdo mohl říci, zda ve dvaceti čtyřech hodinách zůstane povětrnost tak příznivá jako doposud?

Beztak se již na severovýchodním obzoru utvářely husté mraky. Z té strany, pravda, nemohlo být položení lodi hrubě zhoršeno, protože písková výspa byla v tomto směru chráněna strmými pobřežními skalami. Ale moře mohlo být vzduté a rozčeřené vlny mohly dokonat dílo ztroskotání, započaté minulou noc.

A pak severovýchodní větry, i jen mírné, bylo málo způsobilé, aby přály plavbě úžinou. Maule by potom nemohla zužitkovat všechny plachty, byla by se nucena několik dní loudat při postranním větru a na moři může mít zpoždění vzápětí velmi neblahé účinky.

Moře již přestalo přibývat a v několika minutách měl začít odliv. Z vod vyčnívaly již jen povrchy některých vyšších skalisek. Také krajní hrot mysu sv. Bartolomea byl pod vodou, rychle zase oschl, a svou vlhkou barvu měnil do žluta.

Bylo patrné, že se voda již znenáhla začíná odlévat a že za chvíli drobná skaliska, pískové výspě nejbližší, se zase vnoří z vody.

Nová zaklení se vydrala z úst mužů, kteří namáháním sotva popadali dech. Nač se tak dřít, bylo-li všechno dosavadní vypětí sil bezvýsledné?

Již ustávali, když k nim přiskočil Kongre, v očích blesky vzteku a kypěl zuřivostí. Chopil se sekery, zamával jí nad hlavou zlosynů a zahrozil k zemi srazit každého, kdo by chtěl opustit své stanoviště. Znali Kongrea a věděli, že je s to, aby svou hrozbu splnil.

Chopili se tudíž znovu páky a zatáhli s tak velikou silou, že se řetěz div nepřetrhl. V kluzu, kulaté díře na přídi pro kotevní řetěz, se drobilo a odprýskávalo plátování mědi.

Konečně se ozvalo klepnutí. Základka klanýře zapadla do vrubu. Škuner se maličko otočil směrem k moři. Železná tyč, na níž je upevněno kormidlo, se uvolnila; bylo patrné, že se znenáhla vyprošťuje z písku.

"Hurá! "Hurá! " křičeli a povzbuzovali se ve vysilujícím napětí muži, když pocítili, že se pod nimi Maule hýbe. Zádní konec kýlu sklouzával z pískového ložiska. Natoč klanýře se povedla rychleji, a v několika minutách škuner, tažený kotvou, se dostal z písčiny a zahoupal se na vodě.

Kongre pospíchal ke kormidlu. Řetěz byl uvolněn, kotva vyproštěna a vytažena ke kotevnímu rumpálu. Teď šlo již o to, aby loď dostali šťastně k úzkým projezdům mezi skalisky a aby vpluli do zálivu Franklinovy zátoky.

Kongre dal připnout a rozvinout třírohou plachtu na předním stožáru. Dál na moři bylo již všude dost hluboko. O půl hodiny později škuner, který se provinul posledními úskalími podél pobřeží, zakotvil v zátoce Pingouin, dvě míle od konce mysu sv. Bartolomea.