Kapitola III. ­ Tři strážci

Kapitola III. Tři strážci V této roční době, od listopadu do září, je plavba u magalhaeského pobřeží nejživější. Nemění-li se mnoho na moři stále vzedmutém velikými vlnami, které přicházejí z obou oceánů, je alespoň počasí stálejší. Někdy přicházejí vichry a bouře, rozvlňující vzduch do nejvyšších vrstev, ale ty zpravidla zase rychle pomíjejí. V tomto období lepšího počasí se parníky a plachetní lodě častěji odvažují obeplout Hornův mys a zahnout za východní břeh Jižní Ameriky.

Když se tu a tam v le Maireově úžině nebo jižně od Státního ostrova objevila loď, bylo to příliš mál ona to, aby tím byla zaplašena nuda a rozptýlena jednotvárnost dlouhých dnů této roční doby. Těchto lodí nikdy nebylo mnoho a od dob většího rozvoje paroplavby a většího zdokonalení námořních map se staly v těchto končinách ještě vzácnější, protože proplutí Magalhaesovy úžiny je od těch dob kratší, snadnější a méně nebezpečné.

Tato jednotvárnost, s pojmem majáku takřka srostlá, nebývá strážci přidělenými k jeho obsluze, tak zle pociťována. Jsou to většinou bývali námořníci nebo bývalí rybáři, tedy lidé, nezvyklí počítat dny nebo hodiny; mající se stále čím zaměstnávat a zabalovat. Ostatně jejich služba se neomezuje na pouhé udržování ohne mezi západem a východem slunce. Vasquezovi a jeho druhům bylo uloženo bedlivě dohlížet na okolí Elgorské zátoky, vydat se několikrát týdne k mysu sv. Juana, pozorovat pobřeží až k výběžku Several, ale nevzdalovat se víc než na tři, čtyři míle od majáku. Měli také dělat zápisky do "deníku majáku", zaznamenávat v něm důležitější příhody, parníky a plachetní lodě plující okolo, jejich národnost, jejich jména, pokud je bylo možné zjistit, měřit výšku přílivu a odlivu, směr a sílu větru, zapisovat změnu počasí, délku dešťů, počet bouří, nejvyšší a nejnižší stav tlakoměrů, teplotu a jiné jevy, které mohly být důležité pro přípravu meteorologickou mapu této oblasti. Vasquez, Argentinec rodem stejně jako Felipe a Moriz, byl pověřen na Státním ostrově úřadem vrchního dozorce majáku. Byl tehdy čtyřicetisedmiletý, silný, skálopevného zdraví, podivuhodné vytrvalosti, příznačné námořníkovi, který nejednou proplul většinu ze všech sto osmdesáti rovnoběžek, odhodlaný, energetický, seznámený s nebezpečími, muž, který si uměl pomáhat z postavení ve kterých šlo o život. Za své jmenováni vrchním strážcem neděkoval jen svému pokročilejšímu věku, ale i své spolehlivé, jadrné povaze, která budila důvěru. Ačkoliv ve válečném loďstvu Argentinské republiky nepostoupil výš než k hodnosti vrchního lodníka, ve službě se těšil všeobecné vážnosti, a když se ucházel o místo vrchní strážce na Státním ostrově, námořní úřad neváhal ani na chvíli, mu ho svěřit.

Felipe a Moriz, rovněž námořníci, byli mladší. První měl čtyřicet jedna let a druhý třicet sedm. Vasquez, který už dávno znal jejich rodiny, upozornil na ně námořní úřad sám. Ženatý z nich byl jen Moriz, ale byl bezdětný. Žena, se kterou se měl setkat až po třech měsících, sloužila u nájemce v buenosaireském přístavu.

Služba a stráž majáku byla zajišťována šesti strážci, kteří se po třech každé čtvrtletí střídali. Dvakrát do roka měli tedy Vasquze, Felipe a Moriz zajet domů a dvakrát do roka se vrátit na ostrov.

Teď jim nebylo špatně. Ale až sem pojedou podruhé, bude na Státním ostrově nejtužší zima! V těch třech měsících, červnu, červenci a srpnu je tu čekal málo záviděhodný život. Ale pomyšlení na horší budoucnost je neznepokojovalo. Do té doby si poněkud zvyknout a přizpůsobí se podnebí ostrova a není pochyby, že odolají šťastně i mrazům a bouřím i všem nástrahám antarktické zimy.

Od desátého prosince začala pravidelná služba. Každou noc lampy svítily pod dohledem jednoho ze strážců, hlídajícího nahoře ve strážnici, zatím co oba druzí odpočívali ve společném obydlí. Ve dne byly různé přístroje ohledávány, čištěny, do lamp byly dávány nové knoty, aby byly připraveny od západu slunce vyzařovat mohutné paprsky.

Občas, pokud to služba dovolovala, Vasquez a jeho druhové sestupovali podél Elgorské zátoky až k moři, buďto pěšky na jednom nebo na druhém břehu, nebo ve člunu, který jim byl přidělen. Šalupa s polopalubou, opatřená stožárem a třírohou plachtou na předním stěžni, ležela v malém zálivu, kde se neměla čeho bát, protože tam byla chráněna vysokými útesy před východními větry, jedinými, které pro ni mohly být nebezpečné.

Rozumí se samosebou, že tyto vycházky po zátoce nebo po okolí nepodnikali všichni tři, ale že vždy jeden zůstal na stráži na horním ochozu majáku. Mohlo se stát, že by se některá loď přiblížila na dohled Státního ostrova a chtěla oznámit svoje číslo; už z tohoto důvodu záleželo na tom, aby alespoň jeden ze strážců byl na svém stanovišti. Zdola, ze dvora, nebylo možné vidět víc než východní a severovýchodní moře; ostatními směry byl rozhled zahrazen skalními útesy už na několik set sáhů za ohradou; odtud ona povinnost, setrvávat stále na horní hlídce, aby se stráž mohla dorozumět s loděmi plujícími kolem.

V prvních dnech po odjezdu návěstní lodi se neustálo nic co by stálo za zmínku. Počasí zůstávalo příznivé, teplota vzduchu byla poměrně vysoká. Teploměr ukazoval někdy až deset stupňů Celsia. Vítr vál od moře a za dne nebýval než mírný vánek; až večer se zpravidla obrátil severozápadním směrem a vál ze širých plání Patagonie a Ohňové země. Několik hodin už také propršelo, a protože teplota stoupala, daly se očekávat brzké bouře a s nimi i změna atmosférického stavu.

Pod slunečními paprsky, které vyzařovaly životodárnou sílu, se na ostrově začala ukazovat některá květena. Půda kolem ohrady, která se zbavila bílého zimního pláště, se oblékla do bledě zeleného hávu. V háji antarktických buků bylo možné se i položit pod pučícím listím. Potok hojně napájený vodou roztátého sněhu, plnými břehy pospíchal k zátoce. Mechy a lišejníky se objevovaly u kmene stromů a zdobily úbočí skal spolu se lžičníkem, tolik osvědčeným v léčení kurdějí. Slovem, je-li jaro v Magallanie pojmem neznámým, alespoň léto na několik neděl zavládne na této nejzazší hranici americké pevniny.

Na sklonku dne, než nastal soumrak, kdy bylo třeba rozžehnout lampy, Vasquez, Felipe a Moriz seděli na malém ochozu, vinoucím se kolem svítilny majáku, a krátili si chvíli hovorem. Slovo měl zvláště vrchní strážce: "Tak, zdalipak jste se už spřátelili s naším novým životem, přátelé?" otázal se svých druhů, když si nacpal dýmku, v čemž ho Felipe a Moriz následovali.

"Oh, zajisté, Vasquezi," odvětil Felipe. "Jsme tu ještě příliš krátkou dobu, abychom si směli stýskat ať od nudy nebo únavy " "Soudím stejně," dodal Moriz, "že než se nadějeme, budou naše tři měsíce ty tam." "Skutečně, příteli; budou ubíhat jako rychlá loď, která napjala všechny své plachty." "Že už mluvíš o lodi, tu jsme nespatřili za celý den ani jednou, ani na obzoru ne," poznamenal Felipe. "Však se jich ještě dočkáš," odpověděl Vasquez a sevřel dlaň před očima, díval se jí jako dalekohledem na moře. "Nač bychom stavěli tak krásný maják na Státním ostrově, maják vysílající světlo na deset mořských mil, kdyby ani jediná loď neměla těžit z této výhody." "Nesmíme zapomínat, že je to novinka," poznamenal Moriz. "To tedy je, příteli," odpověděl Vasquez; "uplyne zajisté ještě trochu času, než se kapitáni dozvědí, že je nyní tato oblast osvětlována. Jakmile to vejde v širší známost, zajisté si lodi pospíší, aby jich vjížděly tucty do úžiny, což bude velikou výhodou jejich plavby! Ostatně by jim málo pomohlo vědět, že je tady maják, kdyby se nemohly spolehnout, že vždycky, od západu slunce do východu, bude rozsvícen." "Dokud se nevrátí Santa Fe do Buenos Aires, nebude to asi mnoho známé," mínil Felipe. "To jistě," odpověděl Vasquez; "ale až bude uveřejněna zpráva kapitána Lafayeta, úřady si zajisté pospíší, aby ji uvedly ve známost celého námořního světa. Ostatně pochybují, že by většina námořníků nevěděla, co se tu dělo." "Santa Fe, která odplula teprve před pěti dny," ujal se zase slova Moriz, "sotva dojede před " "Týdnem," přerušil ho Vasquez. "Později, myslím, sotva. Má dobrou pohodu, klidné moře a příznivý vítr. Na širém moři jistě užívá plachty ve dne v noci, a připočítáme-li i pohon stroje, velmi bych se divil, že by neurazila svých devět až deset uzlů." "Myslím, že už teď bude mimo Magalhaesovu úžinu, dobrých patnáct mořských mil za Panenským mysem," řekl Felipe. "Myslím si to stejné, hochu," přisvědčoval Vasquez. "Teď už brázdí asi vody podél pobřeží Patagonie a předčí jistě rychlostí patagonské lodě. A to je co říci, neboť bůhví, že patagonští lidé a koně umějí letět jako fregata první třídy, hnaná větrem!" Vzbudí sotva podiv, že Santa Fe tanula ještě pořád na mysli všem třem statečným mužům; bylo jim, jako by s ní odejel kus domoviny, který se měl zase vrátit. Sledovali ji v myšlenkách až k cíli její cesty "Měl jsi dnes dobrý lov?" odbočil jinam Vasquez a obrátil se k Felipovi.

"Ušlo to, Vasquezi. Chytil jsem na udici asi tucet hlaváčů a do ruky třílibrového raka poustevníka mezi kameny." "To je slušné!" odpověděl Vasquez. "A nemusíš se obávat, že zátoku vychytáš. Říká se, čím víc ryb nachytáš, tím víc se jich seběhne. Ušetříme tak alespoň svoje zásoby sušeného masa a slaniny. Co se týká zeleniny.." "Tady zase vypomohu já," vpadl mu do řeči Moriz. "zašel jsem dnes do bukového lesa a natrhal jsem tam kořínky. Připravím vám z nich výborné jídlo, uvidíte. Odkoukal jsem to od vrchního kuchaře na návěstní lodi, který je tady dělával, a ten své věci rozuměl!" "Přijdou nám velmi vhod," odpověděl Vasquez. "Není zdravé požívat příliš mnoho konzerv. I nejlepší čerstvě poražené, čerstvě nalovené maso nebo čerstvě natrhané plody." "Neškodilo by dostat na mušku některého přežvýkavce z vnitrozemí ostrova. Takhle párek huanak nebo něco jiného " "Že bych pohrdl hřbetem nebo ledvinou huanaky, bych nechtěl tvrdit," ujišťoval Vasquez. "Za kousek zvěřiny musí být i nejmlsnější žaludek vděčný. Něco takového kdyby nám vběhlo do cesty, okamžitě bychom to položili. Ale pozor, přátelé, abychom nešli na lovem příliš daleko od ohrady. Podle obdržených rozkazů se nesmíme od máku příliš vzdalovat, abychom vždycky věděli, cos e děje v Elgorské zátoce a na širém moři mezi sv. Juanem a Diegovým výběžkem." "Kdyby mi přišel pěkný kousek na dostřel," dodával Moriz, který byl náruživým lovcem, "nevím " "Ah, na dvou, třech výstřelech nesejde," odvětil Vasquez. "Ale, jak víte, je huanako příliš plaché zvíře, aby se odvážilo do tak dobré společnosti jako je naše, a velmi bych se divil, že bychom spatřili její hlavu pod skalami u bukového lesíka anebo zde v okolí ohrady." Opravdu, od začátku stavby se neukázalo v blízkosti Elgorské zátoky jediné zvíře. Nadporučík návěstní lodi Santa Fe, náruživý lovec, si několikrát vyšel z puškou na huanaky, ale ačkoliv zašel na pět až šest mil do vnitrozemí ostrova, byly všechny jeho pokusy marné. Nechyběla tady sice vysoká zvěř, ale byla příliš plachá a opatrná, aby se přiblížila na dohled. Kdyby lodní důstojník zdolal výšiny a pronikl až k druhému břehu ostrova, k zálivu Parry, měl by nepochybně větší štěstí. Ale skalní útesy, které se stavěly do cesty, byly tak srázné, že by přechod přes ně vyžadoval nesmírnou námahu. K té však neměl chuť ani Riegal, ani kterýkoliv z mužstva návěstní lodi Santa Fe, a tak zůstalo okolí mysu sv. Bartolomea neprozkoumáno. Když v noci ze šestnáctého na sedmnáctého prosince byl od šesti hodin do deseti na stráži Moriz, zahlédl východním směrem na širém moři asi na vzdálenost pěti až šesti mořských mil slabé světlo. Bylo to zřejmě lodní světlo, první od těch dob, co byl postaven na ostrově maják.

Moriz právem usoudil, že tato vzácnost bude zajímat jeho druhy, kteří dole ještě nespali, a řekl jim o tom Vasquez i Felipe s ním vystoupili bez meškání nahoru, a postavili se s dalekohledy v ruce k otevřenému východnímu oknu. "Vidím bílé světlo," pravil Vasquez. "Pak to není poziční světlo," poznamenal Felipe, "To by bylo zelené nebo červené." Ta poznámka byla správná. Soudě podle barvy, nebylo to světlo, které bylo umísťováno na přídi a lodní zádi.

"Je-li bílé," pravil Vasquez, "pak je zavěšené na laně předního stěžně, a to znamená parní loď." O tom nebyly pochybnosti. Šlo o parník, který se blížil k mysu sv. Juana. Zůstávalo jen nerozhodnuto, zamýšlí-li vplout do le Maireovy úžiny nebo plout jižně.

Pozorovali tedy směr lodi blížící se k ostrovu a za půl hodiny jim bylo jasné, kam zamýšlí plout.

Parník zastavil totiž svým levým bokem jiho-jihovýchodně, a zamířil rovnou do úžiny. Když míjel přístav sv. Juana, kmitlo se také jeho červené světlo, ale jen na chvíli. Zanedlouho zmizelo i světlo i parník v noční tmě "První loď, která viděla maják na konci světla," zvolal Felipe. "A doufám, že ne poslední," ujišťoval Vasquez. Druhého dne, hned po ránu, hlásil Felipe velikou plachetní loď, která se objevila na obzoru. Počasí bylo pěkné, vzduch zbavený mlh, rozptýlených lehkým jihovýchodním vánkem, byl tak jasný, že ji bylo možné pozorovat už na vzdálenost deseti mil.

Vasquez a Moriz, o tom byli vyrozuměni, vystoupili na ochoz majáku. Ohlášená loď, kterou zahlédli za krajními pobřežními útesy, plula poněkud stranou, napravo od Elgorské zátoky, mezi výběžkem Diegem a Severalem.

Byla to veliká plachetní loď, trojstěžník, asi o osmnácti stech tunách, na způsob kliprů, stavěných v Americe, jejichž rychlost je opravdu podivuhodná.

"Ať se mi dalekohled promění v deštník," řekl Vasquez. "není-li stavěna v některé loděnici Nové Anglie." "Snad nám chce oznámit své číslo," pravil Moriz. "Je to její povinnost," odpověděl mu vrchní strážce. Opravdu se to stalo, když loď zatáčela k výběžku Several. Řada vlajek se objevila na ráhně stožáru a Vasquez si vzal na pomoc knihu signálů, kterou měl ve strážnici, a vysvětloval její signály.

Byl to Montank z bostonského přístavu v Nové Anglii ve Spojených státech. Strážci mu odpověděli zavěšením argentinské vlajky na tyč hromosvodu a nespustili z lodi oči, dokud konci svých stožárů nezmizela za výšinami mysu Webster na jižním břehu ostrova.

"A nyní," pravil Vasquez, "šťastnou cestu, Montanku! Ať ho nebe chrání, aby ho nestihla mořská bouře u Hoornova mysu!" Následující dny zůstalo moře téměř prázdné. Jen asi dvě plachty se objevily na východním obzoru. Lodě, které pluly asi ve vzdálenosti dvanácti mil od Státního ostrova, nepomýšlely na to, že se přiblíží k americkému území. Podle Vasquezovy domněnky to byli nejspíš velrybáři, kteří se vydali na rybolov v antarktických vodách. Skutečně bylo možné pozorovat prskání z vody v šířkách výše položených a znamenat tak směr, kterým se ubíraly velryby. Mířily do Tichého oceánu, držely se na slušnou vzdálenost od výběžku Several.

Do dvacátého prosince, kromě některých meteorologických pozorování, nebylo co zaznamenávat. Počasí bylo proměnlivé, vítr střídal a točil se ze severovýchodu na jihovýchod. Několikrát také hustě pršelo a nezřídka byl déšť promíchán kroupami. Ve vzduchu bylo nahromaděno hodně elektřiny a v této roční době byla odůvodněná obava, že nastanou prudké bouře.

Ráno jednadvacátého prosince, když se Felipe procházel s dýmkou v ústech po nádvoří, zdálo se mu, že se něco šustlo v bukovém lese. Stanul na chvíli, upřeně pohlížel do podezřelého místa, a pak odběhl rychle do společné místnosti pro dalekohled.

Dalekohledem snadno rozpoznal velikou huanaku. Blížila se příležitost dobrého lovu.

Vasquez a Moriz, kteří byli ve vedlejších budovách, vyšli rychle na Felipovo zavolání ze stavení a přidali se ke svému kamarádovi.

Všichni se shodovali v tom, že nesmí být zmeškána ani chvíle. Zabít huanaku znamenalo vítané obohacení zásob čerstvého masa a příjemnou změnu v jídelním lístku.

Plán byl rychle ujednán. Morizovi bylo uloženo vyplížit se z ohrady, obejít nepozorovaně zvíře, které stalo nehybně na svém místě, a zahnat je zezadu směrem k zátoce, kde mu chtěli Vasquez a Felipe nadběhnout.

"Ale opatrně, přátelé!" napomínal Vasquez. "Huanako má dobrý sluch a ještě lepší čich. Jakmile by Morize zpozorovala nebo zavětřila, vzala by jistě do zaječích, že by bylo po výstřelu i po pasti. V tom případě ji moc neplaš, daleko zaběhnout nemůže. Slyšel jsi?" "Dám si pozor," odvětil Moriz. Vasquez i Felipe se postavili k ohradě a dalekohledem se přesvědčili, že se zvíře nehnulo z místa, na kterém se objevilo. Jejich pozornost se nyní soustředila na Morize.

Ten zamířil k bukovému háji. Jím kryt se chtěl nepozorovaně dostat do skal, aby odtud zezadu napadl zvíře a zahnal ho k zátoce.

První část úkolu se Morizovi zdařila. Bylo ho vidět z ohrady, jak se plíží k lesíku a mizí v něm.

Od té chvíle uplynulo půl hodiny. Huanako dosud nehybně stála, nevětřila tedy nebezpečí. Moriz jí už musel být nablízku a že zvíře buď těžce zraněno klesne k zemi anebo že se dá na útěk, jestli je Moriz netrefí.

Ale očekávaná rána nepadla, a k největšímu Vasquezovu a Felipovu údivu zvíře, místo aby se dalo na útěk, kleslo na skálu tak vysíleně a mdle, jako by se nemohlo udržet na nohou.

Skoro ve stejném okamžiku se Moriz objevil před skalami a vyřítil se na huanaku, která se nehýbala. Bylo vidět, jak se k ní sklání, jak ji ohledává rukou a jak prudce zase povstává. Pak se obrátil k ohradě, učinil rukou pohyb, kterému druhové nemohli nerozumět. Kynul jim, aby k němu pospíchali.

"Stalo se něco mimořádného," poznamenal Vasquez. "Pojď, Felipe!" Oba rychle seskočili z návrší, na kterém stál maják, a pustili se směrem k bukovému lesíku. Za deset minut proběhli vzdálenost, která je dělila od Morize.

"Je tu přece huanako, ne?" zeptal se spěšně Vasquez.

"Huanako," odpovídal Moriz, a ukazoval na zvíře, které leželo u jeho nohou. "Je mrtvá?" ptal se Felipe.

"Mrtvá," odvětil Moriz. "Snad nezašla stářím?" řekl Vasquez.

"Ne, byla raněná!" "Cože, byla poraněna?" "Ano, kulí do boku." "Kulí!" opakoval udiveně Vasquez.

Nebylo už o tom pochyby. Huanako, raněná kulí, se dovlekla až sem a zde zahynula.

"Ale pak jsou na ostrově lovci!" zašeptal Vasquez a znepokojeně se rozhlédl kolem sebe.