XV SOUD O hodinu později přistál Gilbert v Jacksonvillu. V městě zaslechli střelbu z revolverů na dolním toku řeky. Nikdo nevěděl, zda jde o pouhou přestřelku mezi konfederalisty a federalisty, či zda už Stevensova flotila překonala mělčinu. Obyvatelstvo bylo silně znepokojeno. K přístavu se nahrnula spousta lidí. Představitelé města v čele s Texarem a jeho nejoddanějšími druhy spěchali za nimi. Všichni hleděli směrem k mělčině, která už vystoupila z mlh.
V každém případě kotvila flotila na témž místě jako včera a Jacksonville se zatím nemusel obávat útoku. Nejvíce zkompromitovaní obyvatelé města budou mít tedy dost času, aby se připravili k útěku do vnitrozemí.
Texar a několik jeho společníků se příliš střetnutím neznepokojovali, ačkoli právě oni měli dost důvodů k oprávněným obavám. Španěl totiž věřil, že se jeho lidé zmocnili člunu, který potřeboval získat.
„Ano, za každou cenu,“ opakoval Texar a bedlivě pozoroval blížící se člun. „Za každou cenu chci dostat Burbankova syna, který padl do nastražené léčky. Konečně budu mít důkaz, že James Burbank je ve spojení s federalisty! A až dám odstřelit syna, do čtyřiadvaceti hodin padne i otec.“ Třebaže Texarova strana ovládala Jacksonville, chtěl Španěl po odročení pře s Jamesem Burbankem čekat na příhodnější okamžik k jeho novému zatčení. A tento okamžik se naskytl, když Gilbert padl do nastražené pasti. Španěl měl konečně příležitost dokončit svou mstu: mladý Burbank byl jako důstojník federálního vojska zadržen na nepřátelském území a jako špión tu bude souzen.
Obyvatelé Gilberta dobře znali a přivítali ho křikem a hrozbami. Důstojník přijímal vyhrůžky s pohrdáním. Ač neprojevil sebemenší známky strachu, přece povolali četu vojáků, aby ho chránila před rozběsněným davem. Jakmile mladý muž spatřil Texara, přestal se ovládat, a kdyby mu v tom stráže nezabránily, byl by se na něho vrhl.
Texar se ani nepohnul, nepronesl jediné slovo, ba tvářil se, jako by důstojníka neviděl. Nechal ho přejít bez povšimnutí.
Zanedlouho překročil Gilbert Burbank práh jacksonvillského vězení. Nemohl si dělat nejmenší iluze o tom, jaký osud mu jižané připravují.
K polednímu se dostavil do věznice Burbankův obchodní zástupce pan Harvey a chtěl mluvit s Gilbertem. Nedovolili mu to. Podle Texarova příkazu byl důstojník uvězněn v přísné izolaci. Pokus pana Harveyho měl pouze jediný výsledek. Texar ho dal hlídat.
Není třeba říkat, že pan Harvey nemohl poslat do Camdless Bay ani vzkaz. Jediná loď nesměla opustit přístav a spojení mezi oběma břehy bylo přerušeno. A tak zatímco se v Hrádku domnívali, že Gilbert je na palubě svého dělového člunu, seděl mladý důstojník v jacksonvillském vězení.
Burbankovi s napětím očekávali, kdy zaslechnou vzdálenou střelbu, oznamující, že federální loďstvo začalo s útokem. Vždyť zmocní-li se seveřané Jacksonvillu, bude to znamenat, že Texar padne do rukou Jamesi Burbankovi! A potom budou moci všichni obnovit pátrání, které zatím nevedlo k cíli.
Na dolním toku řeky však byl klid. Potvrdily to i výsledky průzkumů, na něž se směrem k hlídkujícím člunům vydal jednak správce Perry, jednak — tři míle podle břehu plantáží — Pyg s jedním ze správcových zástupců. Flotila kotvila stále na témž místě. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se chystala k překvapujícímu útoku na Jacksonville.
Nazítří kolem jedenácté hodiny se za Texarova předsednictví shromáždil soud v témž sále, kde Španěl už jednou vznesl obžalobu proti Jamesi Burbankovi. Obvinění uvalená na bedra mladého důstojníka byla tentokrát tak těžká, že naděje na záchranu neexistovala. Byl vlastně odsouzen už předem. A pak, až si vyrovná účty se synem, vyřídí i otce! Malá Dy je v jeho rukou, paní Burbanková trpí pod údery ran, které jí zasazuje — jakou lepší pomstu by si mohl ještě přát? Vše jako by sloužilo jeho nesmiřitelné zášti.
Když Gilberta vyváděli z vězení, doprovázel ho tentýž zuřivý křik jako předcházejícího dne. Hluk ještě zesílil, jakmile vstoupil do soudní síně, kde byli shromážděni nejvěrnější Španělovi přívrženci.
„Zabte špióna!… Zabte ho!“ Ze špionáže byl Gilbert nařčen Texarem a běsnící lůza jen opakovala, co slyšela od svého vůdce. Gilbert se už dokonale ovládal, a dokonce ho ani nevyvedlo z míry, když se octl tváří v tvář Španělovi, který se nestyděl osobně řídit přelíčení.
„Jmenujete se Gilbert Burbank?“ zeptal se Texar, „a jste důstojníkem federálního loďstva?“ „Ano.“ „A sloužíte nyní na palubě jednoho z dělových člunu kapitána Stevense?“ „Ano.“ „Jste synem Severoameričana Jamese Burbanka, majitele plantáží v Camdless Bay?“ „Ano.“ „Přiznáváte, že jste opustil flotilu, kotvící pod mělčinou, v noci na desátého března?“ „Ano.“ „Přiznáváte, že jste byl zajat, když jste se spolu s jedním námořníkem z vaší lodi vracel ke své flotile?“ „Ano.“ „Mohl byste nám vysvětlit, co jste dělal na řece svatého Jana?“ „Na palubu dělového člunu, kde jsem druhým důstojníkem, se dostavil muž, od něhož jsem se dověděl o zpustošení otcových plantáží a o napadení Hrádku bandity. Nemusím zdůrazňovat, kdo je za ty činy odpovědný.“ „A já,“ pravil Texar, „musím Gilbertu Burbankovi připomenout, že jeho otec se dostal do rozporu s obecnými zájmy, neboť osvobodil černochy, kteří se pak podle nařízení měli vystěhovat. Protože se tak nestalo, museli jsme toto nařízení prosadit…“ „Ohněm a loupením,“ vpadl mu do řeči Gilbert. „A také únosem, za nějž jste odpovědný vy!“ „Až budu stát já před soudem, budu také odpovídat,“ odsekl ledově Španěl. „Gilberte Burbanku, nezaměňujte naše role. Jste obžalovaný, nikoli žalobce!“ „Ano… zatím jsem obžalovaný,“ odpověděl důstojník. „Ale jakmile naše lodi překonají mělčinu a zmocní se Jacksonvillu, potom…“ V sále propukla okamžitě bouře, dav vyhrožoval muži, který se odvážil vystupovat proti jižanům. „Zabte ho!… Zabte ho!“ ozývalo se ze všech stran. Španělovi se jen s námahou podařilo uklidnit rozhněvaný dav. Pak pokračoval ve výslechu.
„Povězte nám, Gilberte Burbanku, proč jste minulé noci opustil svou loď?“ „Chtěl jsem spatřit umírající matku.“ „Přiznáváte tedy, že jste navštívil Camdless Bay?“ „Nevím, proč bych to měl tajit.“ „A byl jste tam pouze kvůli matce?“ „Jen proto!“ „My se však domníváme, že jste k tomu měl jiný důvod,“ pravil Texar. „Jaký?“ „Navázat styk s vaším otcem, který je dávno podezřelý ze spolupráce s federální armádou.“ „Dobře víte, že tomu tak není!“ dal se Gilbert unést pochopitelným rozhořčením. „Přišel jsem do Camdless Bay jako syn, ne jako důstojník.“ „Spíš jako vyzvědač,“ řekl Texar. Gilbert pochopil, že je ztracen. Obzvláštní bolest mu působilo pomyšlení, že zároveň s ním je ztracen i otec.
„Ano,“ pokračoval Texar, „matčina nemoc byla jen záminkou. Přišel jste do Camdless Bay jako vyzvědač, abyste zjistil, v jakém stavu jsou naše obranné pozice.“ Gilbert povstal. „Přišel jsem navštívit svou umírající matku,“ pravil, „a vy to dobře víte! Nikdy bych nevěřil, že se v civilizované zemi najde soud, který by vojákovu návštěvu u lože umírající matky považoval za zločin, byť i se ta návštěva uskutečnila na nepřátelském území. Kdo odsuzuje mé chování a kdo by se na mém místě choval jinak, ať se přihlásí!“ Kdyby v sále nebyli posluchači, u nichž hněv přehlušoval jakýkoli cit, sklidil by Gilbert za své hrdé a upřímné prohlášení potlesk. Sklidil však něco docela jiného, totiž pekelný řev. Potlesk se ozval poté, až Španěl prohlásil, že James Burbank, přijímající v době války nepřátelského důstojníka, provinil se stejným zločinem jako tento důstojník. Konečně má Texar důkaz, který sliboval soudu předložit, důkaz, že James Burbank udržuje spojení s armádou seveřanů.
A tak soud s odvoláním na jeho výpověď odsoudil Gilberta Burbanka, důstojníka federálního loďstva, k smrti.
Téhož večera se do Camdless Bay dostavila skupina vojáků z Jacksonvillu.
Velící důstojník si dal zavolat pana Burbanka. Majitel plantáží se dostavil v průvodu Edwarda Carrola a Waltera Stannarda.
„Co mi chcete?“ zeptal se James Burbank.
„Přečtěte si tento list!“ odpověděl důstojník.
Byl to zatykač na Jamese Burbanka, spoluviníka Gilberta Burbanka, odsouzeného jacksonvillským soudem k trestu smrti zastřelením, kterýžto ortel má být vykonán do osmačtyřiceti hodin.
