XI DRUHÉHO BŘEZNA - VEČER James Burbank byl připraven k boji. Stejně tak jeho přátelé a většina černochů. Očekávali, že nepřítel zaútočí. Podle přijatých dispozic měli opevněný val hájit tak dlouho, pokud to situace bude dovolovat, a teprve potom se uchýlit dovnitř Hrádku.
K páté hodině prozrazoval křik útočníků, že nepřítel není daleko. Bylo zřejmé, že se zmocnil celé severní části panství. Na mnoha místech vystupovaly nad lesy husté kotouče dýmu. Obětí ohně se staly pily a chaty černochů, které útočníci předtím vyplenili. Bývalí otroci neměli čas zajistit si těch několik málo věcí, jež se po osvobození staly jejich majetkem. Však také na řev útočníků odpovídal zoufalý a hněvivý křik černochů. Tlupy zločinců jim zničily osobní majetek!
Hluk se ponenáhlu přibližoval k Hrádku. Severní stranu oddělovala zlověstná záře, jako by tam právě zapadalo slunce. Občas pronikl závan teplého dýmu až do parku. Bylo slyšet silný praskot suchého dřeva v hořících skladištích. Náhle se ozval mohutný výbuch, prozrazující, že v jedné z parních pil praskl kotel. Plenění bylo v plném proudu.
James Burbank s přáteli byli za zahradní brankou a rozmísťovali tam poslední skupiny černochů. Útočníci tu museli být každou chvíli! Přesnější vzdálenost naznačí teprve intenzita palby. Vzhledem k tomu, že první stromy byly od valu vzdáleny jen padesát yardů, mohli se útočníci celkem snadno přiblížit a nepozorovaně pak zaútočit.
Po poradě s přáteli se James Burbank rozhodl, že černoši budou očekávat nepřítele za obranným valem. Budou tak lépe kryti, neboť si mohou při střelbě položit pušky do hlubokých klínů, které svírají jednotlivé zašpičatělé kůly. Tato pozice by byla výhodná i v případě, kdyby útočníci chtěli zdolat vodní příkop a vzít val ztečí.
Rozkaz byl proveden, černoši se uchýlili dovnitř. Když chtěl James Burbank zavřít zahradní branku, spatřil pádícího člověka, který jako by hledal útočiště u obránců Hrádku.
Pan Burbank se nemýlil. Svědčilo o tom i několik střel z nedalekého lesa, z nichž ani jedna muže nezasáhla. Uprchlík byl jedním skokem na můstku a za okamžik už ho chránil obranný val. Hned nato černoši branku zavřeli a zajistili.
„Kdo jste?“ zeptal se James Burbank.
„Zaměstnanec vašeho zástupce Harveyho z Jacksonvillu,“ odpověděl muž.
„Pan Harvey vás poslal s nějakou zprávou?“ „Ano. Jenže řeka je střežena, a tak jsem nemohl jet přímo.“ „A to jste nevzbudil podezření, když jste se připojil k těm útočníkům?“ „Nikoli. Přidal jsem se k loupeživým bandám, které postupují vzadu. Ve vhodné chvíli jsem utekl, i když jsem tím riskoval nějakou tu kulku do zad.“ „V pořádku, příteli. Děkuji vám! Máte nějaký vzkaz, že?“ „Ano, pane Burbanku, tady je.“ Byl to dopis a James Burbank jej okamžitě přečetl. Pan Harvey mu sděloval, že se může plně spolehnout na doručitele poselství, pana Johna Bruce. Jakmile ho vyslechne, nechť učiní pan Burbank nutná bezpečnostní opatření.
Náhle se zvenku ozvalo asi deset výstřelů. Každé prodlení bylo nebezpečné.
„Co mi vzkazuje pan Harvey?“ zeptal se James Burbank.
„Především,“ odpověděl John Bruce, „že ozbrojené tlupy postupující na Camdless Bay mají asi čtrnáct nebo patnáct set mužů.“ „To souhlasí s mým odhadem. A dál? Vede je Texar?“ „To nemohl pan Harvey zjistit. Jisté však je, že za posledních čtyřiadvacet hodin se Texar v Jacksonvillu neobjevil.“ „Ten bídák chce zas maskovat nějaké nové lotroviny,“ poznamenal James Burbank. „Totéž si myslí i pan Harvey,“ řekl John Bruce. „Ostatně Texar tu ani nemusí být, a přesto vykonají jeho rozkaz a rozpráší osvobozené černochy.“ „Rozpráší!“ vykřikl pan Burbank, „a budou přitom loupit a zakládat požáry!“ „Proto si pan Harvey myslí, že byste měl poslat rodinu do bezpečí, pokud je čas.“ „Hrádek vydrží nápor útočníků,“ odpověděl James Burbank, „a opustíme jej pouze v nejnutnějším případě. Co je nového v Jacksonvillu?“ „Nic, pane Burbanku.“ „Federální jednotky nepostupují?“ „Od té doby, co obsadily Fernandinu a zátoku svaté Marie, nikoli.“ „Jaký je cíl vašeho poslání?“ „Oznámit vám, že rozprášení černochů je pouze Texarova záminka ke zničení plantáží a k vašemu zajetí.“ „Přidalo se k té lupičské bandě hodně vojáků?“ „Stovka nanejvýš,“ odpověděl John Bruce. „Ale táhnou s nimi nejpodlejší zločinci. Texar je ozbrojil, a tak je třeba se obávat nejhoršího. Znovu vám, pane Burbanku, opakuji, že podle názoru pana Harveyho byste měl co nejrychleji opustit Hrádek. Mám vám vyřídit, že jeho dům v Hampton Readu je vám k dispozici. Leží asi deset mil proti proudu, na pravém břehu řeky. Tam budete několik dní v plném bezpečí. Mohl bych vás tam nepozorovaně zavést. Museli byste ovšem okamžitě opustit Hrádek, protože později bude ústup nemožný.“ „Děkuji vám, příteli, vám i panu Harveymu,“ pravil James Burbank. „Zatím tu však zůstaneme.“ „Jak chcete, pane Burbanku,“ odpověděl John Bruce. „Nicméně tu počkám pro případ, že byste mě potřeboval.“ Nadcházející útok si v příštích okamžicích vyžádal plnou Burbankovu pozornost. Pojednou se rozpoutala prudká palba, při níž nebylo útočníky vidět, neboť se kryli v blízkém lese. Na obranný val dopadal déšť střel, nezpůsobil však valných škod. James Burbank a jeho druzi nemohli na útok náležitě odpovědět, protože měli všeho všudy jen čtyřicet pušek. Ale jejich postavení bylo výhodnější, a jejich střely tudíž účinnější. Zasáhli dokonce několik útočníků na kraji lesa.
Boj na dálku vyhovoval camdlessbayským obráncům; trval asi půl hodiny. Poté se útočníci vrhli na hradby, aby se jich zmocnili ztečí. Protože hodlali zaútočit na několika místech zároveň, vlekli s sebou prkna a fošny, které vzali ve skladištích, než je zapálili. Tato prkna hodili asi na dvaceti místech přes příkop naplněný vodou a přecházeli po nich k opevnění. Mnozí ze Španělových lidí zaplatili útok zraněním nebo smrtí. Ostatní se všemožně snažili přelézt dřevěný val, ale nedařilo se jim to. Černoši, které posilovala nenávist vůči žhářům, odráželi jejich útoky s neobyčejnou statečností. Bylo však zřejmé, že camdlessbayští obránci nemohou uhájit proti obrovské přesile všechna ohrožená místa a že vydrží nejdéle do setmění. Přitom žádný z obránců neutrpěl vážnější zranění. Rovněž James Burbank a Walter Stannard, ač se účastnili nejtvrdších bojů, byli v naprostém pořádku. Pouze Edward Carrol dostal kulku do ramene a musel se uchýlit do Hrádku, aby mu paní Burbanková s Alicí a Zermou zranění ošetřily.
Mezitím přišla útočníkům na pomoc noc. Pod ochranou tmy se asi padesát mužů přiblížilo k brance a zaútočili na ni sekerami. Branka nepovolila. Sotva by se dostali dovnitř, nebýt odvážně vybojovaného průlomu, který jim otevřel cestu. Útočníci totiž zapálili několik vedlejších budov, a protože obranný val byl s nimi spojen, lehla popelem zároveň s budovami i část opevnění.
James Burbank se okamžitě vrhl k ohroženému valu, aby jej bránil.
Ve světle plamenů bylo vidět muže, který pod ochranou kouře přeběhl po prknech položených přes umělou říčku.
Dostal se do parku pravděpodobně od Svatého Jana, který byl v těch místech silně zarostlý rákosím, nepozorovaně se vplížil do stáje a tam s nasazením života zapálil několik otepí slámy, aby tak zničil přilehlou část ochranného valu.
Průlom byl tedy vybojován a James Burbank se svými lidmi se marně pokoušeli uzavřít tuto cestu. V poměrně malé chvíli byl park zaplaven asi stovkou útočníků.
Na obou stranách bylo hodně padlých, neboť se bojovalo muž proti muži. Ze všech stran se ozývala střelba. Netrvalo dlouho a Hrádek byl obklíčen. Černoši se museli před nepřátelskou přesilou uchýlit do camdlessbayského lesa. Pokud mohli, bojovali statečně, leč setrvávat nadále v nerovném zápase by znamenalo jen jistou smrt.
James Burbank, Walter Stannard, Perry a jeho pomocníci stejně jako John Bruce se museli spolu s několika černochy uchýlit do Hrádku.
Bylo asi devět hodin večer. Západ se utápěl ve tmě, ale na severu byla nebesa světlá odrazem požáru, který zachvátil camdlessbayské panství.
James Burbank a Walter Stannard spěchali za ženami.
„Okamžitě musíte pryč!“ zvolal James Burbank. „Ať už sem útočníci vniknou násilím, nebo budou čekat, až se vzdáme, další pobyt na Hrádku je v každém případě nebezpečný. Loď je připravena! Jděte! Zermo, vezměte malou Dy, mou ženu a Alici a zaveďte je, prosím vás, do Cedrového pavilónu. Tam budete v bezpečí. Donutí-li nás nepřítel k útěku, sejdeme se tam…“ „Otče!“ zvolala Alice, „pojďte s námi!… A vy také, pane Burbanku!“ „Ano, Jamesi, pojď s námi!“ přidala se paní Burbanková. „Já, a vydat Hrádek těm bídákům?“ odpověděl James Burbank. „Nikdy, pokud se budeme moci bránit! A my něco vydržíme! Až budete v bezpečí, budeme bojovat s tím větší odhodlaností.“ Vřava zvenčí sem doléhala stále hrozivěji. Domovní dveře duněly pod údery útočníků, kteří napadli Hrádek od řeky.
„Jděte!“ zvolal James Burbank. „Už je docela tma! Nikdo vás neuvidí. Jděte! Tady nám jen překážíte! Proboha, jděte už!“ Zerma s malou Dy vykročila první. Paní Burbanková opouštěla svého manžela s těžkým srdcem, právě tak jako Alice svého otce. Obě sestoupily po schodech do podzemí, aby se vydaly tajnou chodbou do zátoky Marino.
„A teď, přátelé,“ obrátil se pan Burbank k zbylým obráncům, „bojujme do poslední kapky krve.“ Všichni vyběhli po hlavním schodišti do prvního patra a obsadili okna. Odtud odpovídali na nesčetné množství střel, jimiž útočníci zasypávali Hrádek. Šetřili náboje, jejich rány byly řidší, zato přesnější, neboť mířili do hustých řad bojovníků. Bylo zřejmé, že útočníkům nezbude než zlikvidovat hlavní dveře buď sekerou, nebo ohněm. Tentokrát jim nikdo nepomůže vytvořit průlom, aby mohli vniknout do domu. Proti kamenným zdem nebylo možné postupovat stejným způsobem jako proti dřevěnému opevnění.
Mezitím se pod ochranou naprosté tmy přiblížilo s nesmírnou obezřelostí asi dvacet odvážlivců ke schodišti. Okamžitě zaútočili vší silou na hlavní vchod. Ukázalo se, že dveře jsou neobyčejně pevné, neboť odolávaly útoku seker i bodáků. Mnozí z útočníků zaplatili výpad životem, protože se stali snadným terčem pro obránce Hrádku, kteří na ně mohli pálit z obou stran.
Situace se tím však nijak nezlepšila. Spíše naopak: hrozil nedostatek střeliva. Po třech hodinách spotřeboval James Burbank a jeho přátelé většinu munice. Jak se mají bránit bez střeliva? Mají snad opustit Hrádek a vydat jej zločincům, kteří by tu nenechali kámen na kameni?
A přece nezbývalo nic jiného, kdyby se útočníkům podařilo vyrazit hlavní dveře, které už nedržely zcela pevně. James Burbank si to uvědomoval, ale stále vyčkával. Copak je vyloučen nějaký překvapující obrat?
„Máme střelivo asi tak na hodinu!“ zvolal James Burbank. „Bojujme do poslední patrony, přátelé! Neopouštějme Hrádek!“ Pan Burbank ještě nedokončil svou výzvu, když tu se ozvala detonace. „To je dělo!“ vykřikl.
Podruhé se ozvalo dunění z druhého břehu řeky.
„Další rána,“ dodal pan Stannard.
„Počkejte!“ pravil pan Burbank.
Ozval se třetí dělový výstřel, který byl nejzřetelnější.
„Není to snad signál pro útočníky na pravém břehu?“ zeptal se Walter Stannard.
„Možná,“ řekl John Bruce, „že dole vyhlásili poplach.“ „A co když ty tři rány nevypálili v Jacksonvillu ...,“ poznamenal správce. „Pak by je muselo vypálit federální loďstvo!“ zvolal James Burbank. „To by znamenalo, že se jejich flotila zmocnila ústí Svatého Jana a že postupují po řece.“ Bylo vskutku docela možné, že komodor Dupont ovládl řeku, přinejmenším její dolní tok. Bohužel se ukázalo, že tomu tak není. Tři dělové rány vypálila jacksonvillská základna, jak záhy vysvitlo z toho, že se výstřely už neopakovaly. Zřejmě tedy nedošlo ke srážce severských lodí s konfederálními jednotkami ani na Svatém Janu, ani na planinách duvalského okresu.
Šlo nepochybně o signál k ústupu určený velitelům vojenských sborů, neboť správce Perry pojednou od jedné z pobočných střílen zvolal: „Ustupují!… Ustupují!“ James Burbank a jeho přátelé se okamžitě vrhli k prostřednímu oknu. Rány na dveře ustaly stejně jako střelba. Útočnící do jednoho vyklidili park. Bylo slyšet jen vzdalující se křik.
Nějaká událost zřejmě přinutila představitele Jacksonvillu, aby odvolali vojenskou jednotku z druhého břehu Svatého Jana. Bylo možná dohodnuto, že tři dělové rány ohlásí pohyb nepřátelské eskadry a ohrožení konfederálních pozic. Proto útočníci tak náhle přerušili obléhání Hrádku a vydali se zpustošenými plantážemi, kde jim dohasínající požáry osvětlovaly cestu, na zpáteční pochod. O hodinu později se asi dvě míle před Hrádkem přeplavili přes řeku na připravených lodích.
Brzy utichly i poslední výstřely a hlučné dělové rány vystřídalo naprosté ticho. Nad plantážemi jako by bloudil mlčenlivý přízrak smrti.
Bylo půl desáté večer, když James Burbank sestoupil v doprovodu svých přátel do přízemní haly. Zde ležel na pohovce lehce zraněný Edward Carrol, zesláblý ztrátou krve.
Oznámili mu, co se stalo po signálu z Jacksonvillu. Hrádek se v této chvíli nemá od Texarových band čeho obávat.
„Ano, je tomu tak,“ pravil James Burbank, „ale násilí a anarchie mají dosud převahu. Ten bídák chtěl rozprášit osvobozené černochy, a také je rozprášil! Chtěl se mi pomstít zpustošením plantáží, a opravdu tu zanechal jen rozvaliny.“ „Jamesi,“ řekl Walter Stannard, „mohlo to s námi dopadnout ještě hůř. Nikdo z nás při obraně Hrádku nepadl. Naše ženy a vaše dcera se mohly dostat do rukou těch zlosynů, a zatím jsou v bezpečí.“ „Máte pravdu, Stannarde. Ale Texarova akce nezůstane nepotrestána, já už najdu způsob, jak se dovolat práva za prolitou krev.“ „Škoda že paní Burbanková, Alice a malá Dy a Zerma opustily Hrádek,“ poznamenal Edward Carrol. „Vím, že hrozilo nebezpečí, ale teď bych je raději viděl zde.“ „Ještě před rozedněním je vyhledám,“ odpověděl James Burbank. „Jistě mají hrozný strach a musíme je uklidnit. Uvážíme potom, zda bude výhodnější je přivezl nazpět do Camdless Bay, anebo je nechat několik dní v Cedrovém pavilónu.“ „Správně,“ dodal pan Stannard. „Rozhodně se nesmíme ukvapit. Celá záležitost ještě zdaleka neskončila. Pokud bude v Jacksonvillu poroučet Texar, nemůžeme si být ničím jisti.“ „Právě proto chci postupovat opatrně,“ odpověděl James Burbank. „Perry, přichystejte mi před úsvitem loď. Jako pomocník mi stačí jeden muž.“ Burbankova slova přerušil zoufalý, bolestný výkřik. Volání přicházelo z parku pod Hrádkem.
„Otče!… Ach otče!“ „To je má dcera!“ vykřikl pan Stannard. „Bože! Nějaké další neštěstí!“ zvolal James Burbank.
Okamžitě otevřeli dveře a vyřítili se do parku.
Tam stála slečna Alice a u nohou jí ležela paní Burbanková.
Malá Dy a Zerma s nimi nebyly.
„Mé dítě!“ vykřikl James Burbank. Při těchto slovech se paní Burbanková pozvedla. Nemohla promluvit. Natáhla jen paže směrem k řece.
„Unesli je… unesli je…“ „Ario!… Texar!“ vydechla Alice. Nato klesla k zemi vedle paní Burbankové.
