VII A PŘECE PŮJDE!
VII A PŘECE PŮJDE!
Třebaže bouře nezačala, tohle byl první blesk, který ji předcházel.
Pan Burbank zůstal klidný, rodina však nikoli. Co mohou majiteli Camdless Bay v Jacksonvillu chtít? Dostal příkaz, nikoli pozvání. Co to znamená? Jde o vyšetřování, nebo je tu ohrožena jeho svoboda, a snad i život? Jestliže výzvy uposlechne, kdo ví, dovolí-li mu vrátit se domů. Použijí v opačném případě násilí? Jakému nebezpečí a jakým nástrahám tím vystaví své nejbližší?
„Nepůjdeš, Jamesi, vid?“ Bylo zřejmé, že paní Burbanková promluvila jménem všech. James Burbank neodpovídal.
Čím to, že si najednou tak troufají? Zmocnil se snad města Texar a jeho kumpáni? Odstranili snad slušné úředníky a zaujali sami jejich místa? Ale ne! Správce Perry se vrátil odpoledne z města a o ničem podobném se nezmiňoval.
„Je docela možné,“ pravil pan Stannard, „že tvrdé metody vyvolal nějaký nečekaný úspěch jižanů.“ „Bojím se, že máš pravdu,“ odpověděl Edward Carrol. „Jestli Sever utrpěl v posledních dnech nějakou poráž-ku, tak si ti zlosynové myslí, že komodor Dupont sem nepřijde a že si mohou dělat, co se jim zlíbí.“ „To je jasné,“ ozval še Edward Carrol, „narostl jim prostě hřebínek.“ „To tedy nepřijde ani Shermanova armáda, ani Dupontovo loďstvo?“ lekla se paní Burbanková. „Vždyť je teprve šestadvacátého února,“ pravila slečna Alice, „a podle Gilberta má federální flotila vyplout až osmadvacátého.“ „Nesmíme zapomínat, že potrvá nějakou chvíli, než se dostanou k ústí Svatého Jana,“ připojil pan Stannard, „a než proniknou průlivy k městu. Cestou je jistě zdrží nějaké překážky, a tak počítám, že jim to může trvat deset dnů.“ „Deset dnů?“ zašeptala Alice. „Deset dnů?“ opakovala paní Burbanková. „Co se může za tu dobu všechno stát!“ James Burbank se rozhovoru nezúčastnil. Přemýšlel. V duchu si kladl otázku, jak se má zachovat. Neuposlechnout předvolání je riskantní. Lidé z Jacksonvillu by se mohli s mlčenlivým souhlasem úřadů vrhnout na Camdless Bay. Pro rodinu by to znamenalo hrozné nebezpečí. Ne! Raději bude čelit nebezpečí sám! Tím dává všanc pouze vlastní svobodu a život!
Paní Burbanková hleděla na manžela s rostoucím neklidem. Viděla, že svádí vnitřní boj. Nechtěla ho však rušit. Ani Alice a pánové Stannard a Carrol se neodvážili ptát, jak se rozhodl.
Teprve malá Dy se nevědomky stala mluvčím celé rodiny. Přistoupila k otci, sedla mu na klín a vážně se zeptala.
„Tati?“ „Copak, miláčku?“ „Opravdu půjdeš k těm zlým lidem, co nám chtějí ublížit?“ „Ano… půjdu…“ „Jamesi!“ vykřikla paní Burbanková. „Musím… Je to má povinnost! Půjdu!“ James Burbank byl zřejmě rozhodnut a nemělo smysl chtít mu něco vyvracet. Jistě uvážil všechny následky.
Jeho žena k němu přisedla, pevně ho objala, ale neříkala už nic. Co také mohla namítat?
„Přátelé,“ promluvil James Burbank, „je docela možné, že té záležitosti přikládáme zbytečně velký význam. Co mi mohou vyčítat? V podstatě nic, to je jasné! Obviní mě pro mé názory, budiž! Ale osobní názor je soukromá záležitost. Já jsem se ostatně svým míněním nikdy netajil, a co jsem si myslil celý život, dokázal bych opakovat i nyní.“ „Půjdeme s tebou, Jamesi,“ řekl Edward Carrol. „Samozřejmě,“ připojil se pan Stannard. „Nepustíme vás do Jacksonvillu samotného.“ „Nikoli, přátelé,“ bránil se James Burbank. „Výzva se týká pouze mě, a tak se před soud dostavím sám. Dost možná, že se v městě zdržím několik dní. Právě proto musíte vy dva zůstat v Camdless Bay. V době své nepřítomnosti svěřím rodinu do vašich rukou.“ Po těchto slovech se všichni rozešli. Před spaním pan Burbank učinil ještě nutná bezpečnostní opatření.
Noc minula v klidu. Nazítří časně ráno se pan Burbank ubíral bambusovou alejí k malému přístavu. Na osmou hodinu si objednal loď.
Na zpáteční cestě ho zastavila Zerma.
„Pane,“ pravila, „jste opravdu rozhodnut? Půjdete k soudu?“ „Samozřejmě, Zermo. Je to v zájmu nás všech. Chápeš mě přece, ne?“ „Ano, pane. Kdybyste odmítl, mohl by toho Texar použít jako záminky k útoku na Camdless Bay.“ „A tomuhle nebezpečí se musíme za každou cenu vyhnout,“ odpověděl pan Burbank. „Mám jít s vámi?“ „Naopak, musíš zůstat na plantážích, Zermo. Kdyby se něco stalo, chci, abys chránila mou ženu a dceru.“ „Nehnu se od nich, pane.“ „Jinak nic nového?“ „Nic. Jen několik podezřelých lidí se potlouká kolem plantáží. Asi špehové. V noci křižovaly na řece dvě nebo tři bárky. Nevědí snad něco o panu Gilbertovi a nečekají, že bude chtít tajně navštívit Camdless Bay?“ „Kdepak!“ odpověděl pan Burbak. „Můj syn je příliš rozumný, než aby se dopustil podobné nepředloženosti.“ „Bojím se, že Texar ví něco o jeho službě ve federálním vojsku,“ pravila Zerma. „Španělův vliv prý každým dnem stoupá. Až budete v Jacksonvillu, raději se mu vyhněte.“ „Neměj strach, Zermo, vyhnu se mu jako jedovatému plazu! Budu opatrný. Kdyby snad za mé nepřítomnosti něco podnikl proti Hrádku…“ „O nás se nebojte, pane. Dáme pozor. Vaši otroci by plantáže ubránili. Věřte, že kdyby bylo zapotřebí, nechají se zabít do posledního muže — tak jsou vám oddaní a tak vás mají rádi! Znám jejich myšlenky a názory a vím, jak by se zachovali. Nejednou je lidé z jiných plantáží vybízeli ke vzpouře… Nechtěli o něčem podobném ani slyšet. Je to jedna velká rodina, která patří k té vaší. Můžete se na ně spolehnout.“ „Vím to, Zermo, a spoléhám na ně.“ Poté se James Burbank vrátil domů, aby se v klidu rozloučil se ženou, dcerkou a se slečnou Alicí. Ujistil je, že se bude před soudem, ať už tam zasedá kdokoli, chovat tak, aby nezavdal sebemenší příčinu k nějakým provokacím a násilnostem. Počítá s určitostí, že se vrátí ještě téhož dne. Rozloučil se pak i s ostatními a odjel.
Walter Stannard a Edward Carrol ho vyprovodili až k říčnímu přístavu. Zde jim dal James Burbank několik posledních rad — a krátce nato už se člun pod jihovýchodním větrem vzdaloval od camdlessbayského břehu.
O hodinu později dorazil James Burbank se svým člunem do Jacksonvillu. Bylo asi deset hodin.
Nábřeží bylo v tuto dobu téměř liduprázdné. Pouze několik cizích námořníků tam vykládalo zboží. Nikdo si příjezdu pana Burbanka nevšiml. Mohl se tudíž, nikým nepozorován, vydat k jednomu ze svých obchodních zástupců, k panu Harveymu, který bydlel na opačném konci přístavu.
Pan Harvey byl překvapen a znepokojen. Nevěřil, že James Burbank uposlechne výzvy a dostaví se k soudu. V městě tomu ostatně nevěřil nikdo. Pokud jde o strohé předvolání, ani pan Harvey neměl tušení, čím bylo motivováno. Soud, aby vyhověl veřejnosti, hodlá se pravděpodobně Jamese Burbanka zeptat na jeho stanovisko k otrokářskému problému. Možná také, že ho chtějí zajistit, aby získali jednoho z nejbohatších osadníků Floridy jako rukojmí. V tom případě by udělal lépe, kdyby zůstal v Camdless Bay. Takové bylo mínění pana Herveyho. Nikdo pana Burbanka neviděl, dodal, je tedy ještě čas odjet z Jacksonvillu.
James Burbank sem nepřišel, aby tak rychle vyklidil pole. Chtěl v každém případě vědět, na čem je.
Zeptal se proto svého zástupce na několik věcí, které byly za dané situace pro něho velmi důležité.
Podařilo se snad vzbouřencům svrhnout vedení města?
Zatím ne, ale pozice městské správy se zhoršuje. Při prvních bouřích bude pod tlakem událostí svržena.
Nemá v tom všem prsty Španěl Texar?
Ano. Pokládají ho za hlavu strany radikálních otrokářů. Bezpochyby se co nejdříve zmocní se svými kumpány vlády nad městem.
Jsou pravdivé poslední válečné zprávy šířené po celé Floridě?
Ano. Jižní státy jsou už pevně organizované. V čele definitivní vlády stanul 22. února jako prezident Jefferson Davis a jako jeho náměstek Stephens, oba na období šesti let. Tři dny nato požádal prezident Davis dvoukomorový Kongres v Richmondu o schválení povinné vojenské služby. Konfederace pak dosáhla několika dílčích, nikoli však podstatných úspěchů. Ostatně 24. února zahájily prý početné jednotky generála McClellana útok na horním toku řeky Potomac, takže jižané museli vyklidit Columbus. Na Mississippi se nevyhnutelně schylovalo k střetnutí separatistické armády s armádou generála Granta.
A co flotila komodora Duponta, jež měla dorazit k ústí Svatého Jana?
V městě se povídá, že do deseti dnů se pokusí proniknout průlivy k městu. Jestli se chce Texar zmocnit se svými spojenci Jacksonvillu, aby se mohli některým lidem mstít, musí si pospíšit.
Když se blížila jedenáctá hodina, opustil James Burbank dům svého obchodního zástupce a zamířil na náměstí k soudní budově. V ulicích bylo neobyčejně živo. Celé davy postupovaly směrem k náměstí. Lidé věděli, že tato událost, sama o sobě nevýznamná, může mít nedozírné následky.
Náměstí bylo plné bělochů, míšenců i černochů a všude se bouřlivě diskutovalo. I když počet účastníků na tomto jednání byl omezený, přece mezi diváky měli naprostou většinu Texarovi přívrženci, mezi nimiž se ztrácelo pár čestných lidí, ochotných postavit se proti bezpráví. Těžko by ovšem mohli klást odpor těm, kdo usilovali v Jacksonvillu o převrat.
Jakmile se James Burbank objevil na náměstí, všichni ho okamžitě poznali. Ozvaly se hlasité výkřiky. Nelze říci, že by mu byly příznivé. Několik odvážných mužů Burbanka obstoupilo. Nechtěli, aby počestný a vážený majitel Camdless Bay byl vystaven útoku davu. James Burbank však zachoval rozvahu a čelil zmatkům s důstojnou rozhodností, což jeho přátelé oceňovali.
Tak se stalo, že Burbank přešel náměstí v klidu. Vstoupil do soudní budovy a v příslušné místnosti stanul u dřevěného pažení jako obžalovaný, ačkoli byl předvolán neprávem.
Předseda soudu i přísedící byli už na svých místech. Vesměs šlo o umírněné, vážené občany. Jakému nátlaku a jakým hrozbám museli být od začátku občanské války vystaveni! A kolik odvahy a energie bylo zapotřebí, aby na svých místech vytrvali! Útokům buřičů mohli vzdorovat jen proto, že obyvatele Floridy otrokářský problém zdaleka tak nevzrušoval, jako příslušníky ostatních jižních států. Nicméně separatistické ideje tu zvolna získávaly půdu. Zároveň den za dnem vzrůstal vliv nejrůznějších násilníků, dobrodruhů a tuláků, kteří byli roztroušeni po celém okrese. Ve snaze uklidnit veřejné mínění, ovlivňované radikální stranou, rozhodl se soud předvolat Jamese Burbanka na základě nařčení velitele radikálů Španěla Texara.
Šum, v němž se mísily projevy přízně i nevole, provázel farmáře při jeho vstupu do sálu. Brzy však ruch ustal. Pan Burbank, stojící před dřevěným zábradlím s výrazem člověka, který není zvyklý ustupovat, nečekal na běžné otázky a pravil jasným hlasem: „Předvolali jste Jamese Burbanka. Zde stojí!“ Počáteční formality odbyl majitel camdlessbayského panství stručně a krátce. Potom se zeptal: „Z čeho jsem obžalován?“ Soudce pravil: „Slovem a snad i činy jste potíral naděje, jimiž dnes žije celá Florida.“ „Kdo je žalobcem?“ zeptal se James Burbank. „Já!“ Byl to Texar. James Burbank poznal jeho hlas. Ani se neotočil, jen pokrčil rameny, dávaje tak najevo pohrdání žalobcem.
Mezitím Texarovi druzi podporovali svého šéfa povzbudivým pokřikem.
„Především bych chtěl upozornit,“ řekl Texar, „že James Burbank je svým smýšlením seveřan. Jeho přítomnost v Jacksonvillu je urážkou Konfederace! Když ho srdce táhne k seveřanům, ať si k nim jde!“ „Jsem na Floridě, protože se mi tu líbí,“ odpověděl James Burbank. ,,V okrese bydlím už dvacet let. I když jsem se tu nenarodil, ví se aspoň, odkud jsem přišel. Tolik na adresu těch, o jejichž minulosti se nic neví, těch, kteří se vyhýbají dennímu světlu a měli by tu stát místo mě!“ Texara se tato slova vůbec nedotkla. „A co mi ještě vyčítáte?“ zeptal se James Burbank.
„Co ještě?“ pravil Španěl. „Obviňuji Jamese Burbanka z protiotrokářské propagandy a činnosti, kterou provozuje ve chvíli, kdy se celá země pozvedla, aby otrokářství udržela, a kdy jsou její synové ochotni prolévat svou krev v boji s federálním vojskem.“ „Jamesi Burbanku,“ pravil vyšetřující soudce, „jistě pochopíte, že v současné situaci je takové obvinění nesmírně vážné. Prosím, abyste se k němu vyjádřil.“ „Vážený pane,“ odpověděl James Burbank, „moje odpověď bude velmi stručná. Nikdy jsem se nezabýval a ani se nechci zabývat nějakou propagandou. Obžaloba je nesprávná. Pokud jde o můj osobní názor na otroctví, rád bych jej tu znovu připomněl. Ano, jsem abolicionista! Ano, lituji, že Jih bojuje proti Severu. Ano, obávám se, že se Jih žene do záhuby, které by se mohl vyhnout, a chtěl bych, aby místo nerozumné války, jež je v rozporu s mravními cíli lidstva, sledoval ve svém vlastním zájmu docela jinou cestu. Jednoho dne poznáte, že všichni, kdo s vámi hovořili jako já, měli pravdu. Stavět se proti změnám a mravnímu pokroku je bláznovství. Navíc by odtržení Severu od Jihu byl zločin spáchaný na americké vlasti. Nemáte na své straně ani pravdu, ani spravedlnost, ani sílu, a proto se tento zločin neuskuteční.“ Burbankova slova sklidila nejdříve pochvalu, jež byla vzápětí přehlušena křikem. Obecenstvo se z větší části skládalo z pochybných živlů a pro ty byla farmářova řeč nepřijatelná.
Jakmile vyšetřující soudce uklidnil soudní síň, James Burbank pokračoval.
„Očekávám,“ pravil, „že teď místo mých myšlenek budete žalovat mé skutky, a chci se z nich zodpovídat, budete-li mi s to nějaké označit.“ Hrdý Burbankův postoj uvedl soudce i přísedící do rozpaků. Nevěděli o jediném činu, kterého by mohli proti němu použít. Jejich povinností bylo vyslechnout pouze obžalobu, podloženou ovšem důkazy.
Texar si uvědomil, že má-li dosáhnout cíle, musí se vyjadřovat mnohem přesněji.
„Tak dobrá,“ pravil. „Nemyslím si, že by člověk měl prosazovat svobodu názorů na otrokářství ve chvíli, kdy celý národ za ně bojuje. James Burbank má možná právo myslet si, co chce. Možná že opravdu své myšlenky nerozšiřoval, ale rád bych věděl, zda neudržuje tajné styky s nepřítelem, který stojí před branami Floridy!“ Nařčení ze spolupráce s federalisty bylo v této souvislosti velmi vážné. Svědčil o tom i lehký šum, který proběhl rozrušenou síní. Nicméně obvinění bylo neurčité a šlo o to, podepřít je fakty.
„Chcete tvrdit, že mám tajné styky s nepřítelem?“ tázal se James Burbank.
„Ano,“ přisvědčil Texar.
„Tak to dokažte!“ „Prosím,“ řekl Texar. „Asi před třemi týdny opustil zvláštní posel federální jednotky, nebo přesněji flotilu komodora Duponta, a odebral se k Jamesi Burbankovi do Camdless Bay. Ten člověk byl sledován od chvíle kdy opustil jeho plantáže, až na hranice Floridy. Chcete snad tuto návštěvu popřít?“ Zřejmě šlo o posla, který přinesl Gilbertův dopis. Texarovi špehové se nemýlili. Tentokrát bylo obvinění přes ně a každý čekal, co James Burbank odpoví.
Farmář neváhal a řekl pravdu.
„V zmíněné době přišel opravdu do Camdless Bay cizí muž. Byl to však posel, nikoli voják, a přinesl mi od syna dopis…“ „Od syna!“ vykřikl Texar. „Od vašeho syna, který podle našich informací slouží ve federálních jednotkách a stojí možná v prvních řadách útočníků pochodujícími na Floridu!“ Texarovo vzrušení působilo silně na posluchače. James Burbank přiznal, že dostal od syna dopis. Jestli teď potvrdí, že Gilbert je v řadách federální armády, pak bude těžko dokazovat, že není ve spojení s nepřáteli Jihu.
„Chcete se vyjádřit k obvinění vašeho syna?“ zeptá se soudce.
„Nechci, pane,“ odpověděl James Burbank. „Pokud vím, nejde tu o mého syna. Já jsem byl obžalován z tajných styků s federálními vojsky! A já toto nařčení odmítám a vyzývám muže, který mě napadá jen z nenávisti aby v téhle věci podal jediný důkaz!“ „Jak vidíte, přiznává, že jeho syn bojuje proti Konfederaci!“ křičel Texar. „Nemám co přiznávat,“ odpověděl James Burbank „Ale na vás je, abyste přišel s důkazy, chcete-li mě obviňovat.“ „Dobrá!… Však já si je opatřím!“ dodal drze Texar „V několika dnech ty důkazy dostanu a potom…“ „A potom,“ vpadl mu do řeči vyšetřující soudce, „budeme se moci teprve celou věcí zabývat. Zatím nevím z čeho by se měl James Burbank zodpovídat.“ Vyšetřující soudce mluvil jako nestranný člověk. Mě bezpochyby pravdu. Háček byl pouze v tom, že měl pravdu před lidmi, kteří camdlessbayského osadníka nenáviděli. Texarovi přátelé přijali tato slova s nespokojenýn mručením, a dokonce s projevy hlasitého nesouhlasu. Španěl si to uvědomoval, a nechal proto záležitost Gilberta Burbanka stranou a vrátil se k přímému obvinění jeho otce.
„Ano,“ opakoval, „dokáži všechno, co jsem uvedl, dokáži, že James Burbank je ve styku s nepřítelem, který se chystá přepadnout Floridu. Jeho názory, teď veřejně hlásané — a jsou to názory pro naši otrokářskou záležitost velmi nebezpečné —, ohrožují občanskou bezpečnost. A tak jménem všech majitelů otroků, kteří se nikdy neskloní před Severem, žádám zajištění Jamese Burbanka.“ „Správně!… Správně!“ hulákali Texarovi přívrženci zatímco menší část shromáždění se marně snažila pro testovat proti tomuto neoprávněnému požadavku. Konečně se vyšetřujícímu soudci podařilo síň uklidnit a James Burbank se mohl opět chopit slova: „Co nejrozhodněji se tu dovolávám svého práva, abych mohl veřejně protestovat proti podobnému zneužití spravedlnosti! Jsem proti otroctví, ano, už jednou jsem to řekl. Ale domnívám se, že ve svobodném státě mohou být i názory svobodné. Být protiotrokářem není zatím zločin, a kde není vina, nemá zákon co trestat.“ Projevy souhlasu, dávající za pravdu Jamesi Burbankovi, vzrůstaly. Texar usoudil, že přišel čas, kdy je třeba vyměnit zbraně. I zaútočil na pana Burbanka s touto neočekávanou výzvou: „Osvoboďte tedy své otroky, když jste proti otroctví!“ „Však je osvobodím,“ odpověděl pan Burbank. „Osvobodím je, až k tomu bude vhodná chvíle.“ ,,To se ví! Uděláte to, až federální vojsko obsadí Floridu!“ protestoval Texar. „K splnění svých slibů potřebujete zřejmě Shermanovy vojáky a Dupontovy námořníky, jinak máte strach! Takové opatrnosti říkám zbabělost.“ „Zbabělost?“ vykřikl rozhořčený James Burbank, který si nevšiml, že mu Texar nastražil past. „Ano, zbabělost,“ opakoval Španěl. „Jinak byste své názory uplatnil přece v praxi. Takhle to vypadá, že si chcete u seveřanů vysloužit lacinou popularitu. Naoko děláte odpůrce otroctví, a v podstatě jste z prospěchářských důvodů jeho zastánce.“ James Burbank po této urážce vyskočil a změřil si Texara opovržlivým pohledem. To už bylo trochu moc. Všechno se v něm, otevřeném a poctivém člověku, bouřilo proti takovému nařčení z pokrytectví.
„Občané jacksonvillští,“ zvolal pan Burbank tak silně, aby ho všichni slyšeli, „ode dneška nemám jediného otroka. Prohlašuji, že dneškem počínaje ruším na panství Camdless Bay otroctví!“ Prohlášení bylo přijato hlasitým hurá. V každém případě svědčilo o Burbankově odvaze. Rozhodně spíše o odvaze než o prozíravosti, neboť mluvčí se zřejmě nechal unést hněvem.
Bylo zcela jasné, že jeho stanovisko ohrozí zájmy ostatních majitelů plantáží na Floridě. Reakce publika se také podle toho měnila. První projevy obdivu záhy zanikly v rozhořčených výkřicích, jimiž se proti majiteli Camdless Bay stavěli nejen otrokáři, ale i lidé, kteří až dosud byli v záležitosti otroctví indiferentní. Texarovi přátelé by byli rádi využili všeobecného vzrušení k přímému napadení Jamese Burbanka, ale Španěl jim v tom zabránil.
„Nechte ho!“ řekl Texar. „James Burbank se odzbrojil sám! Teď už nám neunikne!“ Tato slova, jejichž význam brzy pochopíme, zadržela rozvášněné Texarovy přivržence. A tak když soudce oznámil Jamesi Burbankovi, že může odejít, nebyl nikým znepokojován. Ačkoli to Texar požadoval, nemohl být pro naprostý nedostatek důkazů uvězněn. Přijde-li Španěl s důkazy později, může přelíčení pokračovat. Do té doby je však James Burbank volný.
Veřejné prohlášení o osvobození camdlessbayských otroků přineslo pochopitelně prospěch vzbouřencům, a nikoli představitelům města.
Třebaže po odchodu ze soudní síně sledoval Jamese Burbanka zástup lidí, který mu nebyl právě příznivě nakloněn, podařilo se policii zabránit jakémukoli násilí.
A tak se bez obtíží dostal na nábřeží, kde ho čekal člun. Zde se rozloučil se svým zástupcem panem Harveym, který ho ani na okamžik neopustil, a zanedlouho už byl uprostřed řeky, kam nedolehlo spílání jacksonvillských křiklounů.
Protože odliv zpomaloval plavbu, dorazil James Burbank do camdlessbayského přístavu až za dvě hodiny, netrpělivě už očekáván celou rodinou. Radost ze shledání byla nesmírná. Všichni si oddechli, neboť měli dost důvodů k obavám, že bude zadržen daleko od svých nejbližších.
