VI JACKSONVILLE „Tak, tak, Zermo, přišla jste na svět jako otrokyně,' začal správce svou oblíbenou písničku. „Jako otrokyně a ne jako svobodná bytost.“ „Ani bych neřekla,“ odpověděla tiše a bez nejmenšího vzrušení Zerma, která byla na podobné rozhovory se správcem farmy zvyklá. „No uvidíme. V každém případě se jednou přesvědčíte, že rovnost mezi bělochem a černochem je neuskutečnitelná.“ „Ale kdepak, pane Perry, vždyť už ji dávno uskutečnila příroda sama.“ „Mýlíte se, Zermo, a jako důkaz bych vám rád uvedl, že bělochů je na zemi desetkrát, dvacetkrát, ale co říkám, stokrát víc než černochů.“ „A proto je bílí zotročili,“ odpověděla Zerma. „Měli moc a zneužili jí. Kdyby bylo na zemi více černochů, stali by se běloši jejich otroky… Ale ne! Černoši by byli spravedlivější a méně krutí.“ Podobný rozhovor, ostatně zcela neškodný, nemohl narušit dobré vztahy mezi Zermou a správcem. Neměli právě co dělat, a tak si povídali. Je pravda, že mohli hovořit o užitečnějších věcech, a jistě by jejich rozhovor vypadal jinak, nebýt správcovy mánie diskutovat o otroctví.
Oba seděli na zádi člunu, který obsluhovali čtyři veslaři. Přetínali šikmo řeku směrem na Jacksonville, využívajíce přitom odlivu. Správce jel do města z pověření Jamese Burbanka, aby tam něco zařídil, a Zerma potřebovala nakoupit nějaké maličkosti pro Dy.
Bylo 10. února. Od událostí ve Svatém Augustinu uplynuly tři dny; James Burbank trávil tuto dobu v Hrádku a Texar na Černé zátoce.
Je samozřejmé, že hned druhý den dostal pan Stannard a jeho dcera lístek z Camdless Bay, a tak se ve stručnosti seznámili s obsahem Gilbertova dopisu. Ty zprávy však nemohly slečnu Alici uklidnit. Od začátku hrozného střetnutí mezi Jihem a Severem Spojených států žila v ustavičném strachu.
Loďka měla plachtu a ujížděla dost rychle. Za čtvrt hodiny měla být v Jacksonvillu. Správci tedy nezbývalo mnoho času k rozvíjení oblíbeného tématu, a proto se snažil co nejlépe jej využít.
„Ba ne, Zermo,“ pokračoval správce, „i kdyby měli černoši většinu, nic by to na věci neměnilo. A říkám vám, ať tahle válka skončí jak chce, zase se vrátíme k otroctví, protože plantáže se bez otroků neobejdou.“ „Víte dobře, že pan Burbank si myslí něco jiného,“ odpověděla Zerma. „Vím to a při vší úctě k panu Burbankovi se odvažuji tvrdit, že se mýlí. Černoch je součástí hospodářství jako zvířata nebo stroje. Kdyby mohl kůň odejít, kdy se mu zlíbí, nebo pluh změnit majitele podle svého rozmaru, dopadlo by to s plantážemi špatně. Jen ať pan Burbank osvobodí černochy a uvidí, co se stane v Camdless Bay!“ „Dávno by to udělal,“ pravila Zerma, „kdyby mu to okolnosti dovolily, a vy to víte, pane Perry. A chcete vědět, co by se stalo, kdyby otroci na jeho farmě dostali svobodu? Ani jediný černoch by neopustil plantáže a nic by se nezměnilo, leda to, že by se s nimi nesmělo už nakládat jako se zvířaty. A poněvadž vy jste s černochy tímto způsobem nenakládal, zůstalo by po osvobození na Camdless Bay všechno při starém.“ „A vy si myslíte, Zermo, že jste mě přesvědčila?“ zeptal se správce. „Vůbec ne, pane. Ostatně by to bylo zbytečné z velmi prostého důvodu.“ „Z jakého důvodu?“ „Protože vy máte v podstatě stejné názory jako pan Burbank, Carrol a Stannard, prostě jako všichni slušní a spravedliví lidé.“ „To ne, Zermo, to tedy ne! Já vystupuji v zájmu černochů. Kdyby totiž mohli jednat podle svobodné vůle, byl by s nimi brzo konec.“ „Říkejte si co chcete, pane Perry, já tomu stejně nevěřím. Kdyby museli černoši trvale snášet ponižující otroctví, bylo by věru lepší, aby zahynuli.“ Správce by byl rád ještě pokračoval v rozhovoru, neboť argumenty mu nechyběly. Člun však už svinul plachtu a přirazil k dřevěnému přístavišti, kde zůstane do té doby, než si Zerma a pan Perry vyřídí ve městě své záležitosti.
Jacksonville se rozkládá na levém břehu Svatého Jana. Leží na okraji rozlehlé planiny, která je lemována nádhernými lesy, propůjčujícími městu věčně zelený rámec. Značnou část okrajových území tvoří kukuřičná, třtinová a rýžová pole, z nichž posledně jmenovaná sahají až k řece.
Jak si správce a Zerma mohli povšimnout, ve městě vládl neklid. Několik set lidí, jednak původních jižanů, jednak mulatů a španělských míšenců, očekávalo příjezd parníku, jehož kouř se objevil v dálce nad hladinou Svatého Jana. Někteří chtěli být u parníku dříve, a použili proto přístavních člunů, zatímco druzí se uchýlili do jednostěžňových rybářských bárek, které kotvily v jacksonvillském přístavu.
Z bojiště totiž došly včera velmi vážné zprávy. Část operačního plánu, o níž hovořil Gilbertův dopis, byla obecně známa. Vědělo se také, že v nejbližších dnech se tu objeví flotila komodora Duponta se Shermanovými expedičními sbory. Cílem útoku bude samozřejmě Svatý Jan a přilehlé břehy, ale nikdo netušil, v kterých místech se expedice vylodí. Po Georgii byla teď federální armádou ohrožena přímo Florida.
Když parník přijíždějící z Fernandiny konečně zakotvil, cestující potvrdili všechny zprávy kolující městem. Podle jejich názoru zakotví komodor Dupont v zálivu svatého Ondřeje, aby tam vyčkal vhodného okamžiku k útoku na průliv u ostrova Amélia a na ústí Svatého Jana.
Lidé se okamžitě rozběhli po městě, plašíce svým spěchem veliké jihoamerické supy, jimž tu vděčí za čistotu ulic. Všude se ozývaly výkřiky: „Smrt seveřanům. Nedáme se!“ Samozvaní vůdcové tu na Texarův pokyn vykřikovali různá hesla, jimiž rozněcovali obyvatelstvo. Docházelo k demonstracím; lidé se srocovali na Velikém náměstí, před radnicí, před soudem, a dokonce i před chrámem. Obyvatelé Jacksonvillu, jak víme, nebyli jednotní, zejména pokud se týká otroctví, takže v této situaci musela proti horkým hlavám zakročit policie.
Nejprve se povykovalo v krčmách a hospodách, kde se hojně popíjelo. Všichni tu o překot rozvíjeli plány, jak co nejúčinněji odrazit invazi Severu.
„Musíme poslat vojsko do Fernandiny!“ říkali jedni.
„Musíme stáhnout lodi do svatojanských průlivů!“ odpovídali druzí.
„Musíme opevnit město a vyzbrojit je děly!“ „Musíme vyzvat všechny na trati mezi Fernandinou a Keys, aby nám šli na pomoc!“ „Musíme zhasnout maják v Pablu, aby lodi nemohly v noci do ústí řeky!“ „Musíme zaminovat řeku!“ O minách jako nové zbrani této války se toho mnoho nevědělo, často se o nich však hovořilo — a hodně se na ně spoléhalo. Jeden zuřivec z Torillovy krčmy vykřikoval, že nejdůležitější ze všeho teď je vsadit do vězení všechny seveřany a s nimi sympatizující jižany.
Bylo by věru s podivem, kdyby se nikdo neuchýlil k této poslední možnosti všech sektářů na celém světě. Však byl také návrh přijat s nadšeným hurá! Naštěstí pro čestné občany Jacksonvillu budou městské úřady ještě nějaký čas váhat, než přikročí k uskutečnění podobných návrhů.
Zerma si všímala všeho, co se dalo v ulicích, aby mohla informovat svého pána, který byl událostmi bezprostředně ohrožen. Kdyby došlo k násilnostem, jistě by se neomezily pouze na město, ale zasáhly by plantáže celého okresu a mezi nimi na prvním místě Camdless Bay. Míšenka chtěla získat podrobnější zprávy a vydala se za panem Stannardem, který bydlel na předměstí, kde měl vlastní dům.
Bylo to půvabné a pohodlné obydlí, velmi výhodně posazené doprostřed jakési zelené oázy, kterou zde sekera osadníků ušetřila. Zásluhou slečny Alice byl dům pečlivě udržován. Mladá dívka se po matčině smrti změnila v dokonalou hospodyni, jež byla nucena poněkud předčasně vládnout služebnictvu v domácnosti svého otce.
Dívka přijala Zermu velmi srdečně. Ze všeho nejdříve se slečna Alice rozhovořila o Gilbertově dopise, který jí míšenka mohla bezmála doslova opakovat.
„Pravda, Gilbert není daleko,“ povzdechla si slečna Alice, „ale do jaké situace se vrátí? A kolik nebezpečí na něho ještě číhá, než to všechno skončí!“ „Uklidni se, Alice!“ pravil pan Stannard. „Jaképak nebezpečí! Když křižoval u pobřeží Georgie, a zejména u Port Royalu, to mu hrozilo nebezpečí. Já si myslím, že Florida nebude klást vážný ani dlouhý odpor. Co mohou dělat, když je tu Svatý Jan, po němž se dělové čluny dostanou až do středu okresu? Obrana je v tomto případě těžká, ne-li nemožná.“ „Kéž bys měl pravdu, otče,“ usmála se Alice. „Bože, ať už tahle krvavá válka skončí! Co kdyby ho napadlo, když bude tak blízko, navštívit jednoho dne rodinu…“ „A vás, slečno,“ přerušila dívku Zerma. „Patříte přece také k Burbankově rodině, ne?“ „Srdcem k ní patřím, Zermo.“ „Nemusíš mít strach, Alice,“ pravil pan. Stannard. „Gilbert je příliš rozumný, než aby udělal něco podobného, tím spíš, že v nejbližších dnech zabere komodor Dupont celou Floridu. Bylo by neomluvitelnou nerozvážností přijít sem dříve než federální vojska.“ „Nemyslíte, pane Stannarde,“ pravila v té chvíli Zerma, „že byste měl aspoň na nějaký čas opustit Jacksonville? Nejmoudřejší by bylo se sem vrátit až po příchodu federálních vojsk. Pan Burbank mi nařídil, abych vás znovu ujistila, že by vás moc rád uvítal se slečnou na Hrádku.“ „Vím, vím…“ odpověděl pan Stannard. „Nezapomně jsem na Burbankovu nabídku. Je však Hrádek bezpečnější než Jacksonville? Až ti zuřivci opanují město, vrhnou se pravděpodobně na plantáže.“ „Pane Stannarde,“ poznamenala Zerma, „myslím si, že je dobré být v době nebezpečí pohromadě.“ „Zerma má pravdu, otče. Bylo by lepší, kdybychom byli všichni v Camdless Bay.“ „To je samozřejmé, Alice,“ odpověděl pan Stannard „Neodmítám Burbankovu nabídku. Mám však za to, že nehrozí bezprostřední nebezpečí. Zerma bude tak laskavá a vyřídí našim přátelům, že musím v městě zařídí ještě několik věcí. Jakmile budu hotov, požádáme v Hrádku o pohostinství.“ „Až se pan Gilbert vrátí,“ usmála se Zerma, „nalezne aspoň své nejmilejší pod jednou střechou.“ Nato se Zerma s panem Stannardem a jeho dcerou rozloučila. Ulice byly ještě plné hlučícího davu. Míšenka s prodírala směrem k přístavu, kde už na ni správce čekal. Oba nasedli do člunu a pan Perry začal se svým oblíbeným tématem právě tam, kde před několika hodinan přestal.
Pan Stannard tvrdil, že nehrozí bezprostřední nebezpečí. Byla to pravda? Události se v příštích dnech vyvíjely neobyčejně rychle a právě Jacksonville měl pocítit jejich důsledky.
Zatím válka pokračovala a nutno říci, že v neprospěch Konfederace. Dne 12. února musel generál Price se svým missourským oddílem vyklidit Arkansas. Pevnost Henry se stala kořistí federálních jednotek, které pak zaútočily na pevnost Donelson, hájenou silným dělostřelectvem a obehnanou v okruhu čtyř kilometrů systémem opevnění, v němž dominovalo městečko Dover. Přes krutou zimu a sníh padla tvrz dne 14. února do rukou seveřanů zásluhou dvojího útoku. Ze země jej vedl se svými patnácti tisící muži generál Grant, z řeky pak komodor Foot, útočící dělovými čluny. Federální vojsko tak zajalo jižanskou divizi i se zásobami.
To byla pro konfederalisty těžká rána. Účinek porážky byl nedozírný. Jejím bezprostředním důsledkem byl okamžitý ústup generála Johnstona z důležitého města Nashville na řece Cumberland. Spolu s ním uprchlo v panické hrůze i obyvatelstvo a o několik dnů později potkal tentýž osud město Columbus. Tím se stát Kentucky vrátil pod federální správu.
Snadno si lze představit, že na Floridě vyvolaly tyto události bouře pomstychtivého hněvu, který zasáhl i ta nejvzdálenější místa. Úřady byly proti tomuto hnutí bezmocné. Pro ty, kdož nesdíleli názory jižanů a nepodíleli se na obranných plánech, byla situace každou hodinu nebezpečnější. Nepokoje v Tallahassee a ve Svatém Augustinu zvládly úřady jen s velkými obtížemi. V Jacksonvillu hrozilo nebezpečí, že povstání přeroste v neovladatelné násilí.
Situace v Camdless Bay byla za těchto okolností velice znepokojivá. Se spolehlivými zaměstnanci by James Burbank mohl pravděpodobně odrazit první útoky na plantáže, i když bylo v té době velmi těžké obstarat si dostatečný počet zbraní a munice. Zato pan Stannard v Jacksonvillu byl ohrožen bezprostředně a právem se strachoval o svůj dům, o dceru, sebe sama i služebnictvo.
James Burbank si uvědomoval nebezpečí, které panu Stannardovi hrozí, a posílal mu jeden dopis za druhým. Kromě toho mu několikrát tlumočil prostřednictvím poslů prosbu, aby se neprodleně přestěhoval na Hrádek, kde budou aspoň všichni spolu. Kdyby se stalo a museli se z bezpečnostních důvodů uchýlit do vnitrozemí, aby tu počkali, až federální jednotky zajistí opět pořádek, pak prý je Hrádek ideálním východiskem.
Walter Stannard pozvání nakonec vyhověl a uchýlil se dočasně do Camdless Bay. Odcestoval 23. února v naprosté tajnosti, neprozradiv nikomu cíl cesty. Loď na něho čekala v malé zátoce Svatého Jana.
Uvítání bylo víc než srdečné, vždyť paní Burbanková považovala Alici za svou dceru. Konečně byli všichni pohromadě! Zlé časy tu přežijí v bezpečí a bez zbytečného strachu.
Pan Stannard opustil Jacksonville právě včas. Nazítří zaútočila na jeho dům banda zločinců, která se vydávala za sbor vlastenců. Policii se jen s námahou podařilo zabránit drancování a ochránit další domy spořádaných občanů, kteří nesdíleli názory separatistů. Zřejmě se však blížila chvíle, kdy povstalci vystřídají dosavadní představitele města. Místo aby čelili násilnostem, budou je noví vládci spíše rozněcovat.
Texar, podle sdělení pana Stannarda, opustil před několika dny svůj úkryt a odebral se do Jacksonvillu. Setkal se tam se svými přáteli, nejhorší floridskou sebrankou, která se sem stáhla z plantáží ležících na obou březích Svatého Jana. A tento běsnící živel prosazoval svou vůli v městech i na venkově. Je třeba říci, že tito lidé měli řadu přívrženců v nejrůznějších částech Floridy. Zdůrazňujíce neustále otázku otroctví, získávali den za dnem nové stoupence. Jacksonville stejně jako Svatý Augustin byl plný tuláků, dobrodruhů a pobudů. Každým okamžikem se mohli ti zlosynové zmocnit obou měst, obsadit úřady a vojenskou i civilní správu. Domobrana i pravidelné vojsko by se bezpochyby přidaly k zuřivcům.
James Burbank situaci dobře znal. Mnozí z jeho lidí, jimž mohl plně důvěřovat, ho informovali o všem, co se dalo v Jacksonvillu. Věděl o Texarově příchodu a o jeho neblahém vlivu na nejnižší vrstvy obyvatelstva, které — stejně jako on — bylo španělského původu. Kdyby se takový člověk stal pánem města, znamenalo by to bezprostřední ohrožení Camdless Bay. James Burbank se proto připravoval jak na obranu, kdyby to situace dovolovala, tak i na útěk v případě, že by byl Hrádek ohrožen žháři a lupiči. Jeho největší starostí bylo zajistit bezpečnost přátel a rodiny.
Zerma projevovala v těchto dnech bezmeznou oddanost. Neustále hlídala hranice plantáží, zejména ve směru k řece. Vybrala si několik chytrých a oddaných černochů a pověřila je stálou strážní službou, aby každý pokus o útok byl ihned zaregistrován a Burbankova rodina mohla včas vyhledat útočiště v Hrádku.
Tažení proti Jamesu Burbankovi však nebylo zahájeno přímým útokem. Dokud neměl Texar a jeho přívrženci moc plně v rukou, uchylovali se k jiným způsobům boje. Pod tlakem veřejného mínění musely úřady těmto lidem vycházet vstříc a dělat jim, jako rozhořčeným odpůrcům Severu a zastáncům otroctví, nejrůznější ústupky.
Mezi floridskými osadníky, o jejichž liberálních názorech se všeobecně vědělo, patřil James Burbank k nejvýznamnějším a nejbohatším. Byl z prvních, na něhož se obrátili s výzvou, aby vysvětlil své osobní stanovisko k otázce osvobození otroků.
Dne 26. února večer dorazil do Camdless Bay z Jacksonvillu posel a odevzdal Jamesi Burbankovi obálku s touto výzvou: Civilní soud v Jacksonvillu přikazuje panu Jamesi Burbankovi, aby se dne 27. února v jedenáct hodin dopoledne dostavil k jednání do soudní budovy. Nic víc.
