V OBNOVENÍ POŘÁDKU Konečně byli federalisté pány Jacksonvillu, a tím i pány Svatého Jana. Jednotky kapitána Stevense obsadily okamžitě nejdůležitější místa v městě. Samozvaní vládci uprchli. Z bývalého městského výboru padl do zajetí pouze Texar.
Obyvatelstvo přijalo důstojníky flotily, kteří vystupovali jako zástupci washingtonské vlády, celkem dobře. Jednak proto, že lidé měli už dost všech výtržností a nepořádků, jednak pro poměrnou lhostejnost k otrokářským problémům, které Sever a Jih řešily zbraněmi.
Téhož dne James Burbank se synem, s panem Stannardem, s Alicí a Marsem přijeli do Camdless Bay.
Perry a jeho pomocníci je očekávali v přístavu se skupinou černochů, kteří se vrátili na plantáže. Uvítání bylo víc než nadšené.
James Burbank, Gilbert, pan Stannard i Alice se odebrali ihned k loži paní Burbankové.
Jakmile spatřila Gilberta, pochopila, co se stalo. Mladý důstojník ji sevřel v náručí. Mars ji políbil na obě ruce. Teď už ji neopustí. Alice ji bude opět ošetřovat, takže se rychle zotaví. Texar ani jeho spojenci, kteří mu sloužili jako nástroj msty, už nejsou nebezpeční. Španěl je v rukou federalistů a ti jsou pány Jacksonvillu.
Ale jestliže se manželka Jamese Burbanka nemusela strachovat o osud manžela a syna, tím více myslela na svou zmizelou dcerušku. Toužila po své malé Dy stejně jako Mars po Zermě.
„Však my je najdeme!“ zvolal James Burbank. „Mars a Gilbert nám teď pomohou!“ „Jistě, otče, jistě. Nesmíme ztrácet ani den,“ odpověděl důstojník.
„Když teď máme Texara, donutíme ho promluvit!“ „A co když nebude mluvit?“ zeptal se pan Stannard. „Třeba bude předstírat, že nemá s únosem nic společného.“ „Není nejmenší pochyby, že to byl Texar. Jenže odmítne-li nám říci, kam dal zavléci malou Dy a Zermu, kde je budeme hledat? Vždyť jsme prozkoumali pobřeží v délce několika mil — a bezvýsledně!“ „Copak nikdo neví, kde ten bídák bydlí?“ zeptal se Gilbert. „Nikdo to nikdy nevěděl,“ odpověděl James Burbank.
„Ale já chci svou dcerku!“ zvolala paní Burbanková, kterou manžel jen stěží uklidňoval.
„A já svou ženu,“ přidal Mars. „Já už toho lotra donutím, aby prozradil, kde je.“ „Jistě,“ vložil se do hovoru James Burbank. „Jakmile pozná, že mu jde o krk a že se může zachránit, když nám prozradí, kde je Dy se Zermou, určitě promluví. Horší by bylo, kdyby uprchl. Ale je v rukou federalistů a my už z něho to tajemství nějak dostaneme! Nesmíme zoufat, má milá. Jsme tu všichni pohromadě a uvidíš, že ti tvé dítě vrátíme.“ Paní Burbanková klesla únavou opět na lože. Slečna Alice se rozhodla, že u ní zůstane, kdežto pánové Stannard, James Burbank, Gilbert a Mars sestoupili do haly, aby se tam poradili o dalším postupu s Edwardem Carrolem.
Dohodli se na následujícím: Nejdříve je zapotřebí poskytnout federalistům čas k upevnění moci. Dále je nutné informovat komodora Duponta o událostech v Jacksonvillu a v Camdless Bay. Dost možná, že bude Texar postaven před vojenský soud. V tom případě by se musel vyšetřování ujmout velitel floridské expedice.
Gilbert s Marsem však nechtěli ztratit ani hodinu z dnešního dne a přáli si okamžitě zahájit pátrání. Zatímco James Burbank se vydá s panem Stannardem a Carrolem do Jacksonvillu, aby tam zařídili to nejnutnější, rozhodli se Gilbert s Marsem znovu prozkoumat pobřeží proti proudu řeky.
Jestliže Texarova nenávist půjde tak daleko, že dá Španěl přednost nejtěžšímu trestu před výpovědí, budou se muset při hledání obětí obejít bez něho. Proto bylo důležité zjistit, kde bydlí. Ale víme, že podobné úsilí se nemohlo setkat s úspěchem, neboť o Černé zátoce nikdo nevěděl. Každý považoval toto místo za naprosto nepřístupné. Vždyť i Gilbert s Marsem tudy několikrát projížděli, aniž objevili úzký vjezd, jímž by se jejich lehký člun dostal dovnitř.
Během 13. března se nepřihodilo nic podstatného. V Camdless Bay se pomalu začínalo s obnovou hospodářství. Ze všech okolních míst, zejména ze sousedních lesů se vraceli další a další černoši.
Nejdříve se rozdělily úkoly. Edward Carrol, jehož zranění už bylo skoro v pořádku, se mohl věnovat svým běžným záležitostem. Neobyčejnou píli projevoval správce Perry a všichni jeho pomocníci. Každý se prostě vrhl do práce, dokonce i Pyg, který se však pochopitelně neztrhal. Jisté bylo, že ten pošetilec změnil své dřívější názory. Své osvobození bral teď spíše platonicky a velmi by se rozpakoval těžit z práva, které mu jeho svoboda poskytovala. Zkrátka a dobře netrvalo dlouho a Camdless Bay vypadalo jako dřív.
Také v Jacksonvillu byl obnoven pořádek. Federalisté nezasahovali do záležitostí městské správy, omezujíce se pouze na vojenskou okupaci města. Správy se ujali úředníci, které lůza na několik týdnů zbavila jejich práv. Na budovách znovu zavlály prapory s hvězdami.
Mezitím Gilbert s Marsem nadarmo prohledávali pobřeží a ostrůvky Svatého Jana až nad Picolatu. Nezbývalo než přímo uhodit na Texara. Od té doby, co se za ním zavřely brány věznice, neměl se svými druhy spojení. To znamená, že malá Dy a Zerma musely být dosud tam, kam je dal Španěl zavézt před obsazením Svatého Jana.
Situace v Jacksonvillu byla už natolik normální, že soud mohl proti Španělovi postupovat takovým způsobem jako u vězňů, kteří odmítli vypovídat. Dalo se však předpokládat, že před těmito krajními prostředky dá Texar přednost dobrovolnému přiznání, zvlášť získá-li za ně svobodu.
A tak se dne 14. března měl uskutečnit výslech, o němž byli předem vyrozuměni vojenští činitelé, kteří s ním vyslovili souhlas.
Paní Burbanková se zotavila. Návrat syna, naděje na setkání s dcerkou, celkové uklidnění v kraji a pocit jistoty a bezpečnosti v Camdless Bay, to vše jí vrátilo morální sílu. Už se nemuseli bát Texarových lidí, kteří terorizovali Jacksonville. Vojáci uprchli do středních oblastí putnamského okresu. I když později překročila posádka Svatého Augustina konečně řeku a snažila se s nimi spojit proti federálnímu vojsku, šlo tu o nebezpečí příliš vzdálené, které nemohlo nikoho ohrozit, pokud Dupont a Sherman prodlévali v zemi.
Podle dohody se měli téhož dne oba Burbankové odebrat do Jacksonvillu. Pánové Stannard, Carrol a Mars zůstali doma. Slečna Alice se měla nadále věnovat paní Burbankové. Gilbert s otcem počítali, že se k večeru vrátí na Hrádek s dobrými zprávami, jakmile jim Texar prozradí místo, kde skrývá Dy a Zermu, postarají se o jejich osvobození. Bezpochyby to bude otázka několika hodin, nanejvýš jednoho dne.
V deset hodin si James Burbank a jeho syn potřásli rukou s přáteli a vypluli z malého camdlessbayského přístavu.
Cesta po řece netrvala dlouho. Na Gilbertův pokyn se lod v jedné chvíli odchýlila a zamířila k dělovému člunu kapitána Stevense, který byl vojenským velitelem města.
Slušelo se, aby ho James Burbank seznámil se svou záležitostí, tím spíše, že Stevens byl v neustálém styku s vedoucími činiteli městské správy. Kapitán dobře věděl, jakou roli hrál Texar od chvíle, kdy se jeho přívrženci zmocnili vlády, znal jeho podíl na událostech v Camdless Bay i okolnosti, za nichž byl po příchodu federálních jednotek uvržen do vězení. Věděl také, že všichni slušní lidé v Jacksonvillu žádali jeho potrestání.
Kapitán Stevens přijal oba Burbanky, jak náleží. Od té doby, co mladý důstojník vstoupil do jeho služeb a kapitán měl příležitost poznat jeho charakter, choval k němu zvláštní úctu. Když se po Marsově návratu dověděl, že padl do rukou jižanů, chtěl ho za každou cenu osvobodit. Ale jak se měl dostat přes mělčinu Svatého Jana? Víme už, za jakých okolností pak k záchraně obou mužů došlo.
Gilbert seznámil kapitána stručně s událostmi a potvrdil tak vlastně jen to, co už jeho velitel slyšel od Marse. I kdyby se Texar přímo nepodílel na únosu v zátoce Marino, zcela určitě věděl, v kterém koutě Floridy jeho společníci malou Dy a Zermu ukrývají. Jisté bylo, že jejich osud leží ve Španělových rukou. Kapitán to uznával a rozhodl se ponechat Burbankovým v této záležitosti volnou ruku. Předem souhlasil se vším, co se podnikne pro záchranu obou zajatkyň. Bude-li nutné darovat Texarovi za odměnu svobodu, ať mu ji darují! Kapitán už si to před městskou radou zodpoví.
James Burbank a Gilbert poděkovali kapitánu Stevensovi za jeho souhlas i písemné oprávnění k Španělovu výslechu a odjeli do přístavu.
Tam na ně už čekal pan Harvey, informovaný o jejich příjezdu dopisem pana Burbanka. Všichni tři se vydali k soudu, kde jim okamžitě dali otevřít brány věznice.
Pro znalce lidí by nebylo bez zajímavosti všimnout si proměny Texarovy tváře a ještě více jeho chování od okamžiku, kdy byl uvězněn. Španěl byl pochopitelně velice rozhořčen příchodem federálních jednotek, které i ukončily jeho vládu nad městem. Litoval, že neměl čas i použít své moci k dokončení osobní msty, to jest k popravě obou Burbanků. Lítost jiného druhu nepociťoval. To, že se dostal do rukou nepřátel, že seděl ve vězení s velmi vážným obviněním z násilnictví nejrůznějšího druhu, nechávalo ho naprosto klidným. Bylo to velice podivné a nevysvětlitelné. Znepokojovala ho pouze jediná věc, že nemohl dokončit své tažení proti Burbankově rodině. Z následků zatčení si, jak se zdálo, vůbec nic nedělal. Vyhne se i tentokrát odsouzení?
Dveře cely se otevřely. James a Gilbert Burbankové stanuli tváří v tvář vězni.
„Ach, tatínek se synáčkem!“ zvolal Texar s obvyklou drzostí. „Musím být pánům federalistům vděčný. Jinak bych přece neměl tu čest vás uvítat. Jdete mi nepochybně nabídnout milost, když už ji sami nepotřebujete.“ James Burbank se stěží ovládl, ale syn ho zadržel. „Dovolte, otče, abych odpověděl. Texar by nás chtěl zřejmě zavést na cestu, po níž nechceme jít. Na cestu vzájemného obviňování. Nectíme minulost minulostí a zabývejme se pouze přítomností.“ „Chcete říct současnou situací!“ vykřikl Texar. „Ta mi připadá náramně jasná. Před třemi dny jste byli v téhle cele zavřeni vy. Měli jste odtud vyjít na popraviště. Dnes jsem na vašem místě já, jenže moje postavení je mnohem lepší, než byste byli ochotni věřit.“ Tato odpověď Burbanky znepokojila, neboť počítali, že Texarovi nabídnou svobodu, vyzradí-li jim úkryt unesených obětí. „Poslyšte, Texare,“ pravil Gilbert, „chceme s vámi jednat na rovinu. Nezajímá nás, co jste dělal v Jacksonvillu, a chceme zapomenout na to, co jste provedl v Camdless Bay. Jde nám pouze o jedinou věc. Když vaši lidé obléhali Hrádek, zmizela moje sestra se Zermou. Víme, že byly uneseny…“ „Uneseny?“ zeptal se Texar se zřejmou zlomyslností. „Ale to“ mě ohromně těší, že se dovídám něco podobného.“ „Že se dovídáte!“ vykřikl James Burbank. „Vy darebáku, vy se opovažujete popřít…“ „Otče,“ chlácholil ho mladý důstojník, „zachovejte klid, bude to lepší. Ano, Texare, k tomuto dvojímu únosu došlo v době útoku na plantáže. Přiznáváte, že jste je unesl vy?“ „Nic o tom nevím!“ „Neřeknete nám tedy, kam jste dal sestru se Zermou dopravit?“ „Opakuji, že o tom nic nevím!“ „Ani tehdy ne, nabídneme-li vám za vaši odpověď svobodu?“ „K tomu, abych se dostal na svobodu, vás nepotřebuji.“ „A kdo vás propustí z vězení?“ neudržel se James Burbank, kterého přemíra Texarovy drzosti vyváděla z míry. „Soud, až ho o to požádám.“ „Soud? Ten vás naopak bez milosti odsoudí!“ „To se ještě uvidí!“ „Tak vy nebudete mluvit?“ zeptal se ieště jednou Gilbert. „Nebudu.“ „Ani za cenu svobody, kterou vám nabízíme?“ „Nechci vaši svobodu.“ „Ani za bohatou odměnu?“ „Nechci vaše peníze. A dejte mi, pánové, pokoj!“ James a Gilbert Burbankovi byli Texarovým chováním dokonale zmateni. Na co jen mohl spoléhat? Jak se mohl odvážit mluvit o soudu? Vždyť by musel dostat ten nejpřísnější trest! Ani vidina svobody, ani zlato ho nepřiměly k výpovědi. Byl snad natolik zaslepen záští, že zapomněl na vlastní prospěch? Texar i nadále zůstával hádankou. Zřejmě ani za nejnebezpečnějších okolností nehodlal zradit sám sebe.
„Pojďme, otče, pojďme,“ pravil důstojník.
Skoro násilím musel Gilbert odvléci Jamese Burbanka z vězení. Venku na ně čekal pan Harvey a všichni tři se pak vydali za kapitánem Stevensem, aby ho informovali o neúspěšném jednání.
V téže době se dostalo na palubu prohlášení komodora Duponta. Obracel se v něm k obyvatelům Jacksonvillu s ujištěním, že nikdo nebude stíhán za své politické přesvědčení a za činy, jimiž se podílel na obraně Floridy od počátku občanské války. Uznáním hvězdného praporu se ruší jakákoli odpovědnost za podobné přestupky.
Toto moudré opatření, používané často za podobných okolností prezidentem Lincolnem, nevztahovalo se pochopitelně na činy rázu soukromého. To znamená například na chování Texarovo. Zbavil moci zákonnou vládu a organizoval hnutí odporu, budiž! To byla záležitost jižanů a federální vláda se od ní distancovala. Ale ohrožování obyvatelstva, útok na Camdless Bay, mířící proti přívrženci Severu, zpustošení jeho majetku a únos dcery a služebné, to byly zločiny, na něž se vztahovalo civilní právo, a proto se musely projednávat u soudu.
Takový byl názor kapitána Stevense. Sdílel jej i komodor Dupont, jakmile se dověděl u Burbankově žalobě vznesené proti Španělovi.
A tak nazítří 15. března byl Texar pohnán před vojenský soud jednak pro zločin loupeže, jednak pro únos. Obžalovaný se měl ze svých činů odpovídat před válečnou radou ve Svatém Augustinu.
