V ČERNÁ ZÁTOKA Nazítří za úsvitu se po břehu jednoho ze ztracených ostrůvků Černé zátoky procházel nějaký muž. Byl to Texar. Pár kroků od něho přistál člun, který ho včera odvezl ze Shannonu. Seděl v něm Squambo.
Po několika krocích se Texar zastavil před magnolií a utrhl ze spodní větve lístek i se stonkem. Pak vytrhl ze zápisníku kousek papíru s několika poznámkami, svinul jej pečlivě a zasunul do dužnaté části listu. Počínal si tak obratně, že vzhled magnóliového listu se vůbec nezměnil.
„Squambo?“ tiše zavolal Texar.
„Pane?“ odpověděl Indián.
„Pospěš si. Víš kam?“ Squambo položil list do špice člunu, sám se posadil dozadu a ujížděl kolem ostrůvku klikatým zálivem, ukrytým pod hustou spletí větví. Celá zátoka byla y podstatě labyrintem průlivů a sítí struh, naplněných černou stojatou vodou. Vyznal se tu pouze člověk, který se do nejmenších podrobností seznámil s odbočkami a hlubokými zálivy Svatého Jana.
Squambo jel najisto. Bez obav vedl člun místy, kde by nikdo nehledal volný průjezd, a rozhrnoval nízké větve, které se za ním ihned zavíraly… Pod neproniknutelnou spletí zeleně nebylo možné odhadnout, zda už je den a zda sluneční paprsky rozptýlily noční tmu. Temnou stěnou neproniklo světlo ani za slunečního dne. Pološero bažinatého kraje svědčilo jak živočichům hemžícím se ve tmavých vodách, tak i nesmírnému množství vodních rostlin.
Squambo kličkoval mezi ostrůvky asi půl hodiny, až dorazil k nejzazší výspě zátoky.
V těchto místech končila močálovitá mokřina, prořídlé stromy nebyly už tak hustě propleteny, a proto sem pronikalo více světla. Prostíraly se tu rozlehlé louky, vystupující jen nepatrně nad úroveň řeky. V dálce je lemovaly lesy. Tu a tam vyrůstal na zelené pláži osamělý strom. Při chůzi po této bahnité končině měl člověk dojem, že se pohybuje na pérovací žíněnce.
Squambo vyskočil ze člunu a přivázal jej ke stromu. Noční mlhy se zvolna rozptylovaly a pod nimi se objevila pustá, nekonečná luka. Mezi pěti nebo šesti stromy, jejichž obrysy se začínaly zvolna rýsovat v mlze, vyrůstala nevelká magnólie.
Indián k ní zamířil. V několika minutách byl u stromu, uchopil jednu větev a na její konec upevnil Texarův list. Když se větev vrátila do původní polohy, ztrácel se nový list mezi ostatními.
Poté zamířil Squambo se člunem k ostrovu, kde na něho čekal jeho pán.
Černá zátoka, vděčící za své jméno barvě vody, prostírá se na ploše pěti až šesti set akrů. Na žádném z mnoha ostrůvků nebyla nikde jediná lávka či můstek. Spojovaly je navzájem pouze pletence lián, jimiž se prodíraly k obloze větve stromů. Jinak tu nebylo nic. Spojení mezi jednotlivými částmi zátoky nebylo věru snadné.
Daleko nejdůležitější byl prostřední ostrov. Se svými dvaceti akry patřil k největším v zátoce, a navíc ležel asi šest stop nad průměrnou úrovní Svatého Jana.
Kdysi sloužil ostrov za pevnost, pak vojenský význam ztratil a dnes byl zcela opuštěný. Hnijící zbytky dřevěných hradeb se krčily pod mohutnými cypřiši, duby, ořechy a australskými sosnami, opředeny girlandami popínavých rostlin a nekonečnými liánami.
Uvnitř hradeb se pod klenbou země rýsovala budova pevnosti, či spíše jen pozorovatelny, kde se mohlo kdysi ubytovat na dvacet mužů. V dřevěných zdech bylo zřízeno několik střílen. Drnová střecha se podobala obrovskému travnatému krunýři. Uvnitř bylo několik místností, jimiž se procházelo do skladiště potravin a munice. Kdokoli chtěl vstoupit do pevnosti, musel projít úzkou brankou, potom se dát přes zarostlý dvůr a nakonec vstoupit po deseti hliněných schodech, podepřených silnými fošnami. Teprve pak se člověk dostal k jediným dveřím vedoucím dovnitř, a to ještě — po pravdě řečeno — nebyly dveře, nýbrž zvlášť upevněná okenice.
Tak tedy vypadalo Texarovo útočiště, o němž neměl nikdo tušení. Skrýval se tu před světem spolu s neobyčejně oddaným Squambem, který nebyl o nic lepší než jeho pán, a s pěti či šesti otroky, kteří nebyli o nic lepší než Indián.
Ostrov v Černé zátoce se nemohl rovnat bohatým usedlostem po obou stranách řeky. Nedalo se říci, že by zajišťoval majiteli a jeho druhům pohodlné živobytí. Texarovi lidé však nebyli příliš nároční. Několik domácích zvířat, asi šest akrů půdy osázené brambory a zeleninou, dvacet divoce rostoucích ovocných stromů — to byl veškerý zdroj jejich obživy, nepočítaje ovšem celoroční lov zvěře v sousedních lesích a chytání ryb v tichých vodách laguny. Obyvatelé Černé zátoky měli ještě jiné zdroje obživy, jejichž tajemství znali jen Texar a Squambo.
Bezpečnost pevnosti zaručovala její nepřístupná poloha. Kdo by se jí chtěl ostatně zmocnit a proč? I kdyby se někdo potají přiblížil k Texarovu doupěti, prozradil by ho štěkot dvou loveckých psů, které si pán těchto míst dovezl od Karaibů. Španělé kdysi používali takových divokých psů k honům na černochy.
Texarovo sídlo bylo tedy hodné svého pána. Povězme si teď ještě několik slov o majiteli pevnosti.
Texarovi bylo pětatřicet let. Jeho nevelká postava prozrazovala siláka, kterého otužil toulavý život dobrodruha. Těžko by mohl zapřít svůj španělský původ. Vlasy měl černé a husté, pod zarostlým obočím svítily zelenavé oči a jeho široká ústa s jemnými, sevřenými rty se podobala sečné ráně, nad níž byl posazen krátký nos s divoce rozevřeným chřípím. Jeho vzezření prozrazovalo lstivého násilníka. Dříve nosil plnovous. Před dvěma lety mu při kterémsi střetnutí z poloviny ohořel a od té doby se Texar holil. Jeho rysy tím nabyly větší tvrdosti.
Asi před dvanácti lety se tento dobrodruh usadil na Floridě a vybral si opuštěnou pevnost v Černé zátoce, o niž se nikdo nezajímal. Nevědělo se, odkud přišel, a Texar se s tím nikomu nesvěřil. Rovněž tak se nevědělo, co až dosud dělal. Říkalo se o něm — a byla to pravda —, že se v georgijských a karolínských přístavech zabýval obchodem s černochy. Nezdálo se však, že touto hnusnou činností zbohatl. Rozhodně se netěšil žádné vážnosti ani v kraji, kde lidí podobného typu bylo víc než dost.
Třebaže Texara každý znal — a že mu jeho činnost nesloužila ke cti, nemusíme ani zdůrazňovat —, přece měl v okrese nesporný vliv, který uplatňoval hlavně v Jacksonvillu. Působil tam samozřejmě zejména na nejméně úctyhodnou část obyvatelstva města. Uzavíral s nimi všelijaké obchody, o nichž se nemluvilo. Přátele si vybíral mezi chudými bělochy a mezi sebrankou místního podsvětí. Vzpomeňme si na jeho druhy, s nimiž se vracel ze Svatého Augustina. Ovlivňoval dokonce i některé osadníky v okolí Svatého Jana. Navštěvoval je, a třebas mu nikdo nemohl návštěvu v Černé zátoce oplatit, poněvadž jeho skrýš neznal, měl volný přístup na leckteré plantáže na obou stranách řeky. Přirozenou záminkou k setkání s těmito lidmi, charakterově mu blízkými, byl zpravidla hon.
V posledních letech jeho vliv ještě vzrostl díky myšlenkám, jež vášnivě obhajoval. Když otrokářský problém rozdělil Spojené státy na dva nepřátelské tábory, stal se Texar nejrozhodnějším a nejtvrdším zastáncem otroctví. Nikdo mu nemohl přičítat postranní úmysly, neboť sám měl půl tuctu černochů. Zdálo se, že mu jde pouze o zásadu. Jakým způsobem ji však chtěl obhajovat? Tím, že probouzel v lidech nejnižší vášně, že rozněcoval jejich touhu po majetku, že je nabádal k loupežím, k žhářství a vraždám, jejichž obětí se měli stát občané a osadníci sdílející ideje seveřanů. V poslední době neusiloval nebezpečný dobrodruh o nic menšího než o svržení městské správy v Jacksonvillu, aby mohl vážné a umírněné úředníky nahradit svými zuřivými příznivci. Až by se stal po provedeném převratu pánem okresu, mohl by nerušeně začít s osobní mstou.
James Burbank s dalšími osadníky pochopitelně bedlivě sledoval činnost člověka s tak pochybným charakterem. Odtud ta nenávist na straně jedné a nedůvěra na straně druhé, odtud ten napjatý vztah, který se měl v nejbližších dnech ještě vyhrotit.
Texarova minulost byla podle obecného soudu nanejvýš pochybná a podezřelá, a to i poté, co zanechal obchodu s černochy. Při posledním útoku Seminolů vše nasvědčovalo tomu, že slouží Indiánům jako vyzvědač. Kdo jiný mohl vést jejich útok proti nejsnáz napadnutelným plantážím? A kdo jiný pomáhal rozmísťovat hlídky a klást nástrahy? Tolik okolností svědčilo za posledního útoku Seminolů v jeho neprospěch, že úřady byly nuceny Španěla zatknout a pohnat ho před soud. Texar však měl připravené alibi, a stejně jako později, i teď se mu na základě svědeckých výpovědí podařilo prokázat, že se nemohl zmíněného útoku účastnit — nebyl totiž v oné době v duvalském okrese, ale měl co dělat v Savannah ve státě Georgie, čtyřicet mil na sever od Floridy.
V příštích dnech došlo na plantážích k řadě krádeží a k několika loupežným přepadením cestujících. Byl strůjcem těchto zločinů Texar, nebo se na nich jenom podílel? V každém případě byl opět podezřelý, leč pro nedostatek důkazů ho nemohl soud poslat za mříže. Až konečně se naskytla příležitost, kdy se zdálo, že nepolapitelný zločinec musí být usvědčen. Právě proto byl včera předvolán k soudu do Svatého Augustina.
Před osmi dny se za večerního soumraku kolem sedmé hodiny vraceli z návštěvy sousední plantáže James Burbank, Edward Carrol a Walter Stannard. Náhle zaslechli volání o pomoc. Běželi tím směrem a octli se před farmou ležící osaměle stranou hlavní cesty.
Několik stavení bylo v plamenech. Krátce předtím vyloupilo farmu asi šest mužů. Původci zločinu nemohli být daleko; dva z darebáků mizeli právě v lese.
James Burbank a jeho přátelé se neohroženě pustili za lupiči prchajícími směrem ke Camdless Bay. Bohužel zbytečně. Oběma žhářům se podařilo zmizet v lese. Nicméně jak pan Burbank, tak i jeho přátelé docela zřejmě poznali jednoho z uprchlíků: byl to Španěl.
Existoval však důkaz ještě přesvědčivější. Zerma totiž narazila nedaleko Camdless Bay na prchajícího muže, který ji div neporazil. Také ona si byla naprosto jista, že to byl Texar.
Událost způsobila pochopitelně v okrese značný rozruch. Loupež a žhářství považovali všichni osadníci za jeden z nejtěžších zločinů. James Burbank tudíž neváhal a podal na Texara žalobu.
Soud mu vyhověl a pozval Španěla do Svatého Augustina ke konfrontaci s ostatními svědky. James Burbank, Walter Stannard, Edward Carrol i Zerma jednohlasně vypověděli, že v muži, který prchal od místa požáru, poznali Texara. Španěl je jedním z pachatelů zločinu.
Texar si přivedl do Svatého Augustina několik svědků a ti prohlásili, že onoho večera seděli s obžalovaným v Torillově krčmě v Jacksonvillu. Po celý večer je prý Texar ani na okamžik neopustil. Zvlášť průkazné bylo tvrzení, že právě v době zločinu se Texar pohádal s jedním hostem tak bouřlivě, že není vyloučena žaloba.
Výpověd člověka, s nímž se Texar neznal, byla natolik přesvědčivá, že soudce musel žalobu zamítnout a případ uzavřít. Také tentokrát si tedy Španěl obstaral alibi.
Právě po tomto přelíčení se Texar vracel se svými druhy 7. února ze Svatého Augustina. Máme ještě v paměti jeho chování na palubě Shannonu a jeho cestu na Squambově člunu do opuštěné pevnosti, kam normální smrtelník mohl jen ztěžka proniknout. Pokud jde o Squamba, byl to chytrý a úskočný příslušník kmene Seminolů, z něhož si Texar učinil důvěrníka. Squambo vstoupil do Španelových služeb po poslední výpravě loupeživých Indiánů, do níž byl jeho nový pán zcela nepochybně zapleten.
Za této situace bylo zřejmé, že se Španěl bude chtít Jamesi Burbankovi všemožně mstít. Kdyby se mu díky hrozícímu válečnému nebezpečí podařilo dokonce svrhnout představitele Jacksonvillu, stal by se pro Camdless Bay přímou hrozbou. James Burbank měl před takovým člověkem pro strach uděláno, ale tím víc se o osud celé rodiny bála jeho žena.
Kdyby Burbankovi věděli, že Texar zná Gilbertovo působiště v řadách federálního námořnictva, jejich úzkost by byla ještě větší. Těžko říci, jak se mohl Španěl dovědět o odjezdu mladého Burbanka, když se uskutečnil v naprosté tajnosti. Bezpochyby v tom měli prsty jeho špehové, s nimiž pracoval i později.
Jestliže se Texar dověděl, že Gilbert Burbank slouží pod komodorem Dupontem, pak docela určitě hrozilo nebezpečí, že nastraží mladému důstojníkovi nějakou léčku. Kdyby se mu podařilo vylákat ho na floridské území, zmocnit se ho a pak prohlásit, že slouží seveřanům snadno si představíme, jaký osud by čekal Gilberta v rukou jižanů, zuřících nad úspěchy severních armád.
