×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Sever proti Jihu - Jules Verne, IV BURBANKOVA RODINA

IV BURBANKOVA RODINA

IV BURBANKOVA RODINA Bylo několik minut po sedmé, když James Burbank a Edward Carrol sestoupili po přístavních schůdkách na cestu vedoucí k hlavnímu vchodu do Hrádku, sledováni Zermou a malou holčičkou. Vešli do prostorné haly, která byla s horními patry spojena dvojím točitým schodištěm.

Zde už čekala paní Burbanková s hlavním správcem Perrym.

„Co je nového v Jacksonvillu?“ „Nic, můj drahý.“ „Nemáte zprávy o Gilbertovi?“ „Přišel dopis.“ „Díky bohu!“ To byla prvá slova, která mezi sebou manželé Burbankovi vyměnili. James Burbank nejdříve políbil ženu a malou Dy, načež rozlomil pečeť dopisu. Vzhledem k situaci si paní Burbanková přála, aby se její manžel seznámil s obsahem dopisu první.

„Předpokládám, že nepřišel poštou,“ pravil James Burbank.

„Jistěže ne, pane,“ odpověděl správce Perry. „To by bylo od pana Gilberta velmi neopatrné.“ „Kdo dopis doručil?“ „Nějaký člověk z Georgie, na jehož oddanost se mohl váš syn spolehnout.“ „Kdy?“ „Včera.“ „Co je s tím člověkem?“ „Večer odešel.“ „Dostal dobře zaplaceno?“ „Zajisté, můj drahý,“ vmísila se do rozhovoru paní Burbanková, „ale od Gilberta. Od nás nevzal nic.“ Halu osvětlovaly dvě lampy umístěné na mramorovém stole vedle široké lenošky. James Burbank se posadil a žena s dcerkou zaujaly místo po jeho boku. Edward Carrol pozdravil sestru a zabořil se do křesla. Zerma a Perry zůstali stát u schodiště. Oba patřili do rodiny a mohli vyslechnout obsah listu.

James Burbank otevřel psaní.

„Je z třetího února,“ poznamenal.

„Gilbert je tedy psal před čtyřmi dny,“ řekl Edward Carrol. „Trochu dlouhá doba za okolností, v nichž žijeme.“ „Čti, tati, čti už!“ zaprosila dcerka s přirozenou nedočkavostí. Dopis zněl: Na palubě Wabashe v přístavu Edisto dne 3. února 1862 Milý otče, především líbám matku, sestřičku a Tebe. Co nejsrdečněji zdravím i strýce Carrola, a abych nezapomněl, tlumočím hned také naší dobré Zermě ty nejupřímnější pozdravy od jejího manžela, statečného a oddaného Marse. Oběma se nám daří dobře a věřte, že bychom byli strašně rádi už s vámi! Bezpochyby se teď dočkáme! Pan Perry nás po úspěších Severu asi proklíná, jak se sluší na zarytého otrokáře, jímž náš milý správce je.

„Slyšíte, Perry?“ zeptal se Edward Carrol.

„Každý víme své,“ odpověděl Perry, který zřejmě trval na původním přesvědčení.

James Burbank pokračoval: Dopis vám doručí naprosto spolehlivý člověk, nemusíte se ničeho bát. Jistě jste už slyšeli, že Dupontova eskadra se zmocnila zátoky Port Royal a okolních ostrovů. Sever tedy neustále vítězí nad Jihem. Je velice pravděpodobné, že federální vláda obsadí hlavní floridské přístavy. Mluví se o společné expedici, kterou mají koncem měsíce podniknout Dupont a Sherman. Pravděpodobně bychom obsadili zátoku svatého Ondřeje jako výchozí bod k dalšímu postupu na území Floridy.

Nemusím Ti, milý otče, ani říkat, jak rád už bych tam spolu s vítězným vojskem byl. Vaše postavení uprostřed těch otrokářů mě neustále zneklidňuje. Ale chvíle, kdy budou veřejně triumfovat myšlenky, které jsme my v Camdless Bay vždy prosazovali, nedá na sebe dlouho čekat.

Kdybych tak mohl odtud zmizet, třeba jen na čtyřiadvacet hodin! Jak rád bych se na vás přijel podívat! Ale ne, to by bylo příliš riskantní, pro mne i pro vás, a tak budu raději čekat. Ještě pár týdnů, a všichni se opět shledáme v Hrádku!

Musím už končit a v duchu se ptám, zda jsem na někoho nezapomněl s pozdravy. Ach ano, na pana Stannarda a na roztomilou Alici, které se už nemohu dočkat. Vyřiďte jejímu otci uctivé pozdravy a jí ještě něco navíc… Váš oddaný Gilbert Burbank James Burbank odložil dopis na stůl. Jeho manželka list uchopila a políbila, stejně jako malá Dy, která vtiskla hlučnou hubičku na bratrův podpis.

„Správný hoch,“ řekl Edward Carrol.

„A správný Mars,“ připojila paní Burbanková, pohlížejíc na Zermu, která držela v náručí její dcerku.

„Musíme oznámit Alici, že přišel od Gilberta dopis,“ pravila paní Burbanková.

„Napíšu jí to,“ řekl James Burbank. „Musím ostatně za několik dní do Jacksonvillu a uvidím se se Stannardem. Třeba se mezitím udalo něco nového, co chystanou výpravu ovlivnilo. Už aby tu byli naši přátelé ze Severu a Florida se vrátila pod vlajku Unie! Jinak to bude s námi zlé.“ James Burbank opustil před dvaceti lety svůj majetek v New Jersey a usadil se s manželkou a čtyřletým synem v Camdless Bay. Je známo, že díky jeho důmyslnému úsilí a vydatné pomoci švagra Edwarda Carrola plantáže dosahovaly velmi dobrých výnosů. Burbank silně přilnul k půdě, kterou získal po předcích. Zde se mu také po patnácti letech narodilo druhé dítě, malá Dy.

Jamesi Burbankovi bylo teď šestačtyřicet let. Byl to silný muž, uvyklý práci, který se v ničem nešetřil. Mluvilo se o něm jako o neobyčejně energickém člověku. Myšlenky, jež zastával, dovedl také veřejně obhajovat. Velký, mírně prošedivělý muž s poněkud přísnou, leč povzbudivě upřímnou tváří, zdobenou vousem, jaký nosí Severoameričané, připomínal dokonalý typ Yankeeho. Lidé z plantáží ho měli rádi, protože byl dobrý, a poslouchali ho, neboť byl spravedlivý. Černoši mu sloužili s hlubokou oddaností a on už netrpělivě čekal, až jim bude moci vrátit svobodu. Hospodářskou stránku farmy měl na starosti jeho švagr Carrol, přibližně stejně starý jako Burbank. Oba si dokonale rozuměli a na otroctví měli stejný názor.

V celém Camdless Bay se na otázku otroctví díval odlišně pouze správce Perry. Nikterak to však neznamenalo, že by tento vzácný muž černochy utiskoval. Právě naopak, v rámci daných možností se snažil je co nejvíce uspokojit.

„Jsou kraje,“ říkával, „v jejichž horkém podnebí je možné svěřit polní práce pouze černochům. A černoši, kteří by nebyli otroky, přestali by být černochy.“ S touto teorií vystupoval při nejrůznějších diskusích. Nikdo mu ji nevyvracel, ale nikdo ji také nebral příliš vážně. Tou měrou, jak snaha protiotrokářů vítězila, omezoval svá vystoupení.

Paní Burbanková byla ve svých devětatřiceti letech ještě velmi hezká. Dcera se jí bude jednou podobat. James Burbank nalezl v manželce milující a oddanou družku, které vděčil za značnou část svého životního štěstí. Ušlechtilá žena žila jen pro manžela a milované děti, o něž se teď uprostřed občanské války právem strachovala. Zatímco šestiletá Diana, nazývaná doma prostě Dy, naplňovala Hrádek svým něžným veselím a radostí, Gilbert byl pryč. A paní Burbanková nedokázala skrýt své úzkosti a obavy o něho.

Gilbert byl mladý čtyřiadvacetiletý muž, v němž otcovy morální kvality byly ještě znásobeny a jehož fyzické hodnoty umocňoval zvláštní osobní půvab. Tělesně neobyčejně zdatný, holdoval se stejným úspěchem jízdě na koni jako lovu či veslování. Nesmírné lesy a bažiny duvalského okresu se k matčině hrůze stávaly dějištěm jeho dobrodružných výprav, k nimž patřily i cesty k zátokám a průlivům Svatého Jana, končící u ústí řeky Pablo. Je přirozené, že v okamžiku, kdy zazněly, první výstřely občanské války, Gilbert byl připraven podstoupit všechny strasti vojenského života. Pochopil, že jeho místo je ve federálních jednotkách, a požádal o dovolení k odjezdu. I když si uvědomoval nebezpečí, jaké jeho syn podstupuje, a bolest, jakou způsobí matce, James Burbank Gilbertovi jeho přání nerozmlouval. Byla to jeho povinnost — v tom byl se synem zajedno.

Gilbert tedy odjel na Sever, ale o jeho cestě se nesmělo mluvit. Kdyby se v Jacksonvillu proslechlo, že Burbankův syn slouží ve federální armádě, nepochybně by to mělo za následek represálie vůči Camdless Bay. Mladý muž odcestoval prostě k otcovým přátelům do New Jersey. Protože miloval moře, vstoupil k federálnímu námořnictvu. V těch dobách se služební kariéra dělala snadno, a tak Gilbert postupoval velmi rychle. Ve Washingtonu si brzy povšimli mladého muže, který nabídl své služby, přestože jeho rodina nebyla v záviděníhodném postavení. Poprvé se vyznamenal při útoku na sumterskou pevnost. Byl na palubě Richmondu, když byla tato loď v ústí Mississippi napadena Manassasem, a značnou měrou se přičinil o její záchranu. Za zásluhy byl jmenován lodním praporečníkem, třebaže neabsolvoval námořní školu v Annapolisu, ostatně jako řada jiných důstojníků, kteří sem přišli z nejrůznějších míst. V nové hodnosti vstoupil do služeb komodora Duponta a účastnil se slavných bitev o pevnost Hatteras a později i dobytí Seas Islandu. Před několika týdny byl povýšen na poručíka a sloužil teď na jednom z dělových člunů Dupontovy eskadry, který měl v nejbližší době proniknout do průlivu svatého Jana.

Mladý Burbank si ze srdce přál, aby krvavý boj co nejdříve ustal. Miloval — a byl milován! Ihned po skončení služby se měl vrátit do Camdless Bay a oženit se s dcerou otcova nejlepšího přítele.

Pan Stannard nepatřil k typickým floridským osadníkům. Když ovdověl, mohl se díky slušnému majetku cele věnovat výchově své dcery. Bydlil v Jacksonvillu, tři čtyři míle cesty po řece od Camdless Bay. Za posledních patnáct let neminul týden, aby nenavštívil Burbankovu rodinu. Dalo se říci, že Gilbert a Alice vyrůstali společně. Sňatek, o němž se už dlouho mluvilo, měl zajistit štěstí obou mladých lidí. Třebaže Walter Stannard pocházel z Jihu, byl odpůrcem otroctví.

Walter Stannard pocházel z New Orleansu. Paní Stannardová, původem Francouzka, zemřela velmi mladá a odkázala své dceři všechny ušlechtilé vlastnosti francouzské krve. V den Gilbertova odjezdu projevila slečna Alice neobyčejnou vnitřní sílu, utěšujíc a povzbuzujíc paní Burbankovou. Třebas milovala Gilberta stejně vroucně jako on ji, nepřestávala matku přesvědčovat, že jeho odjezd je naprosto nutný, že bít se za jejich věc znamená bojovat za volnost člověka, a tím i za svobodu vůbec. Slečně Alici bylo tehdy devatenáct let. Měla plavé vlasy, skoro černé oči, svěží pleť a elegantní postavu mladé, ušlechtilé vyhlížející dívky. Na svůj věk snad byla příliš vážná, ale stačil nepatrný úsměv, a její krásná tvář se zcela proměnila.

Neznali bychom však všechny členy Burbankovy rodiny, kdybychom se aspoň slovem nezmínili o dvou služebnících — o Marsovi a Zermě.

Jak už jsme se dověděli z dopisu, Gilbert neodjel sám. Provázel ho Zermin manžel Mars; mladík by těžko našel oddanějšího společníka, než byl tento otrok, který se stal svobodným občanem, jakmile vstoupil na území ovládané odpůrci otroctví. Pro Marse však Gilbert zůstal pánem a nechtěl se s ním rozloučit, třebaže mohl vstoupit do černošských jednotek federální vlády.

Mars a Zerma nebyli čistokrevní černoši, nýbrž míšenci. Zerminým bratrem byl hrdina Robert Small, který měl o čtyři měsíce později unést jižanům z charlestonské zátoky malý parník vyzbrojený dvěma děly a darovat jej federálnímu námořnictvu.

Zerma se tedy měla na koho těšit a Mars rovněž. Bylo to šťastné manželství, zpočátku několikrát ohrožené obchodem s černochy. Právě ve chvíli, kdy při jedné koupi měli být rozděleni, dostali se oba jako sloužící na Camdless Bay. Stalo se to takto: Zermě bylo v té době jedenatřicet a Marsovi pětatřicet let. Manželství uzavřeli před sedmi lety, v době, kdy náleželi jistému Tickbornovi, jehož plantáže se rozkládaly asi dvacet mil nad Camdless Bay. V posledních letech se Tickborn velmi často stýkal s Texarem, který byl na jeho panství přátelsky přijímán. Na tom nebylo nic divného, neboť Tickborn se netěšil v kraji nijaké úctě. Rozumu moc nepobral, hospodářství vedl od deseti k pěti, a tak byl jednoho dne nucen prodat část otroků.

Právě v té době se Zermě narodilo děcko. Ubohé ženě, s níž se tu nakládalo stejně špatně jako s ostatními otroky, okamžitě dítě vzali. A zatímco trpěla v žaláři za nějaký přečin, který nespáchala, novorozeně zemřelo. Její bolest byla právě tak velká jako Marsův hněv. Jak se však ubožáci mohli bránit proti pánovi, který je koupil?

K této bolesti přistoupila další, neméně hrozná. Nazítří po úmrtí děcka se konala dražba a hrozilo nebezpečí, že Zerma a Mars budou od sebe odloučeni. Naděje na společnou službu se rozplynula, neboť se objevil člověk, který si chtěl koupit pouze Zermu. Zřejmě šlo o schválnost, protože onen muž neměl plantáže. Byl to Texar. V okamžiku, kdy s ním chtěl Tickborn podepsat smlouvu, objevil se nový kupec a nabídl víc.

Novým kupcem byl James Burbank. Účastnil se dražby Tickbornových otroků a hluboce ho dojalo neštěstí ubohé černošky, k jejímž zoufalým prosbám zůstávali oba muži hluší.

James Burbank potřeboval pro dcerušku kojnou. Dověděl se, že jedna z Tickbornových otrokyň ztratila právě děcko, a mohla by tudíž ten úkol zastávat. Rozhodl se, že ji koupí. Ženina bolest na něho zapůsobila tak silně, že nabídl za oba cenu mnohem vyšší, než se tu obvykle požadovala.

A tak se stalo, že manželé nejen zůstali pohromadě, ale navíc měli to štěstí, že mohli žít u jednoho z nejšlechetnějších osadníků z Floridy. Jaká to byla úleva v jejich neštěstí! Teď byla jejich budoucnost zajištěna.

Po šesti letech byla Zerma stále ještě krásná. Plná energie a oddaná svým pánům, měla už nejednu příležitost — a bude ji mít i později — osvědčit jim svou věrnost. Mars si zasloužil ženu, s níž ho dobrý skutek Jamese Burbanka navždy spojil. Byl nádherným typem Afričana, v jehož žilách kolovala značná část kreolské krve. Velký, robustní a neobyčejně odvážný, měl svému novému pánu prokázat opravdu platné služby.

Ani s jedním z manželů se nezacházelo na Camdless Bay jako s otrokem. Burbankovi si jich vážili pro jejich dobrotu a přirozenou inteligenci. Mars byl přidělen Gilbertovi a Zerma se stala kojnou malé Diany. Jejich vztah k rodině se stal důvěrně blízký.


IV BURBANKOVA RODINA

IV BURBANKOVA RODINA Bylo několik minut po sedmé, když James Burbank a Edward Carrol sestoupili po přístavních schůdkách na cestu vedoucí k hlavnímu vchodu do Hrádku, sledováni Zermou a malou holčičkou. Vešli do prostorné haly, která byla s horními patry spojena dvojím točitým schodištěm.

Zde už čekala paní Burbanková s hlavním správcem Perrym.

„Co je nového v Jacksonvillu?“ „Nic, můj drahý.“ „Nemáte zprávy o Gilbertovi?“ „Přišel dopis.“ „Díky bohu!“ To byla prvá slova, která mezi sebou manželé Burbankovi vyměnili. James Burbank nejdříve políbil ženu a malou Dy, načež rozlomil pečeť dopisu. Vzhledem k situaci si paní Burbanková přála, aby se její manžel seznámil s obsahem dopisu první.

„Předpokládám, že nepřišel poštou,“ pravil James Burbank.

„Jistěže ne, pane,“ odpověděl správce Perry. „To by bylo od pana Gilberta velmi neopatrné.“ „Kdo dopis doručil?“ „Nějaký člověk z Georgie, na jehož oddanost se mohl váš syn spolehnout.“ „Kdy?“ „Včera.“ „Co je s tím člověkem?“ „Večer odešel.“ „Dostal dobře zaplaceno?“ „Zajisté, můj drahý,“ vmísila se do rozhovoru paní Burbanková, „ale od Gilberta. Od nás nevzal nic.“ Halu osvětlovaly dvě lampy umístěné na mramorovém stole vedle široké lenošky. James Burbank se posadil a žena s dcerkou zaujaly místo po jeho boku. Edward Carrol pozdravil sestru a zabořil se do křesla. Zerma a Perry zůstali stát u schodiště. Oba patřili do rodiny a mohli vyslechnout obsah listu.

James Burbank otevřel psaní.

„Je z třetího února,“ poznamenal.

„Gilbert je tedy psal před čtyřmi dny,“ řekl Edward Carrol. „Trochu dlouhá doba za okolností, v nichž žijeme.“ „Čti, tati, čti už!“ zaprosila dcerka s přirozenou nedočkavostí. Dopis zněl: Na palubě Wabashe v přístavu Edisto dne 3. února 1862 Milý otče, především líbám matku, sestřičku a Tebe. Co nejsrdečněji zdravím i strýce Carrola, a abych nezapomněl, tlumočím hned také naší dobré Zermě ty nejupřímnější pozdravy od jejího manžela, statečného a oddaného Marse. Oběma se nám daří dobře a věřte, že bychom byli strašně rádi už s vámi! Bezpochyby se teď dočkáme! Pan Perry nás po úspěších Severu asi proklíná, jak se sluší na zarytého otrokáře, jímž náš milý správce je.

„Slyšíte, Perry?“ zeptal se Edward Carrol.

„Každý víme své,“ odpověděl Perry, který zřejmě trval na původním přesvědčení.

James Burbank pokračoval: Dopis vám doručí naprosto spolehlivý člověk, nemusíte se ničeho bát. Jistě jste už slyšeli, že Dupontova eskadra se zmocnila zátoky Port Royal a okolních ostrovů. Sever tedy neustále vítězí nad Jihem. Je velice pravděpodobné, že federální vláda obsadí hlavní floridské přístavy. Mluví se o společné expedici, kterou mají koncem měsíce podniknout Dupont a Sherman. Pravděpodobně bychom obsadili zátoku svatého Ondřeje jako výchozí bod k dalšímu postupu na území Floridy.

Nemusím Ti, milý otče, ani říkat, jak rád už bych tam spolu s vítězným vojskem byl. Vaše postavení uprostřed těch otrokářů mě neustále zneklidňuje. Ale chvíle, kdy budou veřejně triumfovat myšlenky, které jsme my v Camdless Bay vždy prosazovali, nedá na sebe dlouho čekat.

Kdybych tak mohl odtud zmizet, třeba jen na čtyřiadvacet hodin! Jak rád bych se na vás přijel podívat! Ale ne, to by bylo příliš riskantní, pro mne i pro vás, a tak budu raději čekat. Ještě pár týdnů, a všichni se opět shledáme v Hrádku!

Musím už končit a v duchu se ptám, zda jsem na někoho nezapomněl s pozdravy. Ach ano, na pana Stannarda a na roztomilou Alici, které se už nemohu dočkat. Vyřiďte jejímu otci uctivé pozdravy a jí ještě něco navíc… Váš oddaný Gilbert Burbank James Burbank odložil dopis na stůl. Jeho manželka list uchopila a políbila, stejně jako malá Dy, která vtiskla hlučnou hubičku na bratrův podpis.

„Správný hoch,“ řekl Edward Carrol.

„A správný Mars,“ připojila paní Burbanková, pohlížejíc na Zermu, která držela v náručí její dcerku.

„Musíme oznámit Alici, že přišel od Gilberta dopis,“ pravila paní Burbanková.

„Napíšu jí to,“ řekl James Burbank. „Musím ostatně za několik dní do Jacksonvillu a uvidím se se Stannardem. Třeba se mezitím udalo něco nového, co chystanou výpravu ovlivnilo. Už aby tu byli naši přátelé ze Severu a Florida se vrátila pod vlajku Unie! Jinak to bude s námi zlé.“ James Burbank opustil před dvaceti lety svůj majetek v New Jersey a usadil se s manželkou a čtyřletým synem v Camdless Bay. Je známo, že díky jeho důmyslnému úsilí a vydatné pomoci švagra Edwarda Carrola plantáže dosahovaly velmi dobrých výnosů. Burbank silně přilnul k půdě, kterou získal po předcích. Zde se mu také po patnácti letech narodilo druhé dítě, malá Dy.

Jamesi Burbankovi bylo teď šestačtyřicet let. Byl to silný muž, uvyklý práci, který se v ničem nešetřil. Mluvilo se o něm jako o neobyčejně energickém člověku. Myšlenky, jež zastával, dovedl také veřejně obhajovat. Velký, mírně prošedivělý muž s poněkud přísnou, leč povzbudivě upřímnou tváří, zdobenou vousem, jaký nosí Severoameričané, připomínal dokonalý typ Yankeeho. Lidé z plantáží ho měli rádi, protože byl dobrý, a poslouchali ho, neboť byl spravedlivý. Černoši mu sloužili s hlubokou oddaností a on už netrpělivě čekal, až jim bude moci vrátit svobodu. Hospodářskou stránku farmy měl na starosti jeho švagr Carrol, přibližně stejně starý jako Burbank. Oba si dokonale rozuměli a na otroctví měli stejný názor.

V celém Camdless Bay se na otázku otroctví díval odlišně pouze správce Perry. Nikterak to však neznamenalo, že by tento vzácný muž černochy utiskoval. Právě naopak, v rámci daných možností se snažil je co nejvíce uspokojit.

„Jsou kraje,“ říkával, „v jejichž horkém podnebí je možné svěřit polní práce pouze černochům. A černoši, kteří by nebyli otroky, přestali by být černochy.“ S touto teorií vystupoval při nejrůznějších diskusích. Nikdo mu ji nevyvracel, ale nikdo ji také nebral příliš vážně. Tou měrou, jak snaha protiotrokářů vítězila, omezoval svá vystoupení.

Paní Burbanková byla ve svých devětatřiceti letech ještě velmi hezká. Dcera se jí bude jednou podobat. James Burbank nalezl v manželce milující a oddanou družku, které vděčil za značnou část svého životního štěstí. Ušlechtilá žena žila jen pro manžela a milované děti, o něž se teď uprostřed občanské války právem strachovala. Zatímco šestiletá Diana, nazývaná doma prostě Dy, naplňovala Hrádek svým něžným veselím a radostí, Gilbert byl pryč. A paní Burbanková nedokázala skrýt své úzkosti a obavy o něho.

Gilbert byl mladý čtyřiadvacetiletý muž, v němž otcovy morální kvality byly ještě znásobeny a jehož fyzické hodnoty umocňoval zvláštní osobní půvab. Tělesně neobyčejně zdatný, holdoval se stejným úspěchem jízdě na koni jako lovu či veslování. Nesmírné lesy a bažiny duvalského okresu se k matčině hrůze stávaly dějištěm jeho dobrodružných výprav, k nimž patřily i cesty k zátokám a průlivům Svatého Jana, končící u ústí řeky Pablo. Je přirozené, že v okamžiku, kdy zazněly, první výstřely občanské války, Gilbert byl připraven podstoupit všechny strasti vojenského života. Pochopil, že jeho místo je ve federálních jednotkách, a požádal o dovolení k odjezdu. I když si uvědomoval nebezpečí, jaké jeho syn podstupuje, a bolest, jakou způsobí matce, James Burbank Gilbertovi jeho přání nerozmlouval. Byla to jeho povinnost — v tom byl se synem zajedno.

Gilbert tedy odjel na Sever, ale o jeho cestě se nesmělo mluvit. Kdyby se v Jacksonvillu proslechlo, že Burbankův syn slouží ve federální armádě, nepochybně by to mělo za následek represálie vůči Camdless Bay. Mladý muž odcestoval prostě k otcovým přátelům do New Jersey. Protože miloval moře, vstoupil k federálnímu námořnictvu. V těch dobách se služební kariéra dělala snadno, a tak Gilbert postupoval velmi rychle. Ve Washingtonu si brzy povšimli mladého muže, který nabídl své služby, přestože jeho rodina nebyla v záviděníhodném postavení. Poprvé se vyznamenal při útoku na sumterskou pevnost. Byl na palubě Richmondu, když byla tato loď v ústí Mississippi napadena Manassasem, a značnou měrou se přičinil o její záchranu. Za zásluhy byl jmenován lodním praporečníkem, třebaže neabsolvoval námořní školu v Annapolisu, ostatně jako řada jiných důstojníků, kteří sem přišli z nejrůznějších míst. V nové hodnosti vstoupil do služeb komodora Duponta a účastnil se slavných bitev o pevnost Hatteras a později i dobytí Seas Islandu. Před několika týdny byl povýšen na poručíka a sloužil teď na jednom z dělových člunů Dupontovy eskadry, který měl v nejbližší době proniknout do průlivu svatého Jana.

Mladý Burbank si ze srdce přál, aby krvavý boj co nejdříve ustal. Miloval — a byl milován! Ihned po skončení služby se měl vrátit do Camdless Bay a oženit se s dcerou otcova nejlepšího přítele.

Pan Stannard nepatřil k typickým floridským osadníkům. Když ovdověl, mohl se díky slušnému majetku cele věnovat výchově své dcery. Bydlil v Jacksonvillu, tři čtyři míle cesty po řece od Camdless Bay. Za posledních patnáct let neminul týden, aby nenavštívil Burbankovu rodinu. Dalo se říci, že Gilbert a Alice vyrůstali společně. Sňatek, o němž se už dlouho mluvilo, měl zajistit štěstí obou mladých lidí. Třebaže Walter Stannard pocházel z Jihu, byl odpůrcem otroctví.

Walter Stannard pocházel z New Orleansu. Paní Stannardová, původem Francouzka, zemřela velmi mladá a odkázala své dceři všechny ušlechtilé vlastnosti francouzské krve. V den Gilbertova odjezdu projevila slečna Alice neobyčejnou vnitřní sílu, utěšujíc a povzbuzujíc paní Burbankovou. Třebas milovala Gilberta stejně vroucně jako on ji, nepřestávala matku přesvědčovat, že jeho odjezd je naprosto nutný, že bít se za jejich věc znamená bojovat za volnost člověka, a tím i za svobodu vůbec. Slečně Alici bylo tehdy devatenáct let. Měla plavé vlasy, skoro černé oči, svěží pleť a elegantní postavu mladé, ušlechtilé vyhlížející dívky. Na svůj věk snad byla příliš vážná, ale stačil nepatrný úsměv, a její krásná tvář se zcela proměnila.

Neznali bychom však všechny členy Burbankovy rodiny, kdybychom se aspoň slovem nezmínili o dvou služebnících — o Marsovi a Zermě.

Jak už jsme se dověděli z dopisu, Gilbert neodjel sám. Provázel ho Zermin manžel Mars; mladík by těžko našel oddanějšího společníka, než byl tento otrok, který se stal svobodným občanem, jakmile vstoupil na území ovládané odpůrci otroctví. Pro Marse však Gilbert zůstal pánem a nechtěl se s ním rozloučit, třebaže mohl vstoupit do černošských jednotek federální vlády.

Mars a Zerma nebyli čistokrevní černoši, nýbrž míšenci. Zerminým bratrem byl hrdina Robert Small, který měl o čtyři měsíce později unést jižanům z charlestonské zátoky malý parník vyzbrojený dvěma děly a darovat jej federálnímu námořnictvu.

Zerma se tedy měla na koho těšit a Mars rovněž. Bylo to šťastné manželství, zpočátku několikrát ohrožené obchodem s černochy. Právě ve chvíli, kdy při jedné koupi měli být rozděleni, dostali se oba jako sloužící na Camdless Bay. Stalo se to takto: Zermě bylo v té době jedenatřicet a Marsovi pětatřicet let. Manželství uzavřeli před sedmi lety, v době, kdy náleželi jistému Tickbornovi, jehož plantáže se rozkládaly asi dvacet mil nad Camdless Bay. V posledních letech se Tickborn velmi často stýkal s Texarem, který byl na jeho panství přátelsky přijímán. Na tom nebylo nic divného, neboť Tickborn se netěšil v kraji nijaké úctě. Rozumu moc nepobral, hospodářství vedl od deseti k pěti, a tak byl jednoho dne nucen prodat část otroků.

Právě v té době se Zermě narodilo děcko. Ubohé ženě, s níž se tu nakládalo stejně špatně jako s ostatními otroky, okamžitě dítě vzali. A zatímco trpěla v žaláři za nějaký přečin, který nespáchala, novorozeně zemřelo. Její bolest byla právě tak velká jako Marsův hněv. Jak se však ubožáci mohli bránit proti pánovi, který je koupil?

K této bolesti přistoupila další, neméně hrozná. Nazítří po úmrtí děcka se konala dražba a hrozilo nebezpečí, že Zerma a Mars budou od sebe odloučeni. Naděje na společnou službu se rozplynula, neboť se objevil člověk, který si chtěl koupit pouze Zermu. Zřejmě šlo o schválnost, protože onen muž neměl plantáže. Byl to Texar. V okamžiku, kdy s ním chtěl Tickborn podepsat smlouvu, objevil se nový kupec a nabídl víc.

Novým kupcem byl James Burbank. Účastnil se dražby Tickbornových otroků a hluboce ho dojalo neštěstí ubohé černošky, k jejímž zoufalým prosbám zůstávali oba muži hluší.

James Burbank potřeboval pro dcerušku kojnou. Dověděl se, že jedna z Tickbornových otrokyň ztratila právě děcko, a mohla by tudíž ten úkol zastávat. Rozhodl se, že ji koupí. Ženina bolest na něho zapůsobila tak silně, že nabídl za oba cenu mnohem vyšší, než se tu obvykle požadovala.

A tak se stalo, že manželé nejen zůstali pohromadě, ale navíc měli to štěstí, že mohli žít u jednoho z nejšlechetnějších osadníků z Floridy. Jaká to byla úleva v jejich neštěstí! Teď byla jejich budoucnost zajištěna.

Po šesti letech byla Zerma stále ještě krásná. Plná energie a oddaná svým pánům, měla už nejednu příležitost — a bude ji mít i později — osvědčit jim svou věrnost. Mars si zasloužil ženu, s níž ho dobrý skutek Jamese Burbanka navždy spojil. Byl nádherným typem Afričana, v jehož žilách kolovala značná část kreolské krve. Velký, robustní a neobyčejně odvážný, měl svému novému pánu prokázat opravdu platné služby.

Ani s jedním z manželů se nezacházelo na Camdless Bay jako s otrokem. Burbankovi si jich vážili pro jejich dobrotu a přirozenou inteligenci. Mars byl přidělen Gilbertovi a Zerma se stala kojnou malé Diany. Jejich vztah k rodině se stal důvěrně blízký.