III V PŘEDVEČER Městský výbor Jacksonvillu odsoudil Gilberta Burbanka 11. března ráno. Večer byl na rozkaz téhož výboru zatčen jeho otec. Pozítří pak měl být mladý důstojník zastřelen spolu s otcem, který byl odsouzen jako jeho spoluviník. Víme, že Texar ovládal celý městský výbor i že jeho vůle tu byla zákonem.
Poprava obou Burbanků měla být jen předehrou ke krvavým výtržnostem, při nichž by se chudí běloši a městská lůza vrhli na floridské federalisty a na ty, kteří s nimi sympatizují. Kolik osobních účtů by se tu vyřídilo pod rouškou občanské války! Běsnící dav by dokázalo zadržet pouze federální vojsko. Přijde však včas, a přijde hlavně do té doby, než budou zlikvidovány tyto prvé oběti Španělovy zášti?
Zdálo se, že velitel Stevens zatím upustil od úmyslu vyplout na vody Svatého Jana; nic totiž nenasvědčovalo tomu, že by se dělové čluny hotovily opustit kotviště, bylo to snad proto, že chyběl Mars, který by je vedl přes mělčiny? Nebo seveřanům nezáleželo na Jacksonvillu a na záchraně plantáží na horním toku?
Změnil snad komodor Dupont dispozice vzhledem k nějakým novým událostem na bojišti?
Takové otázky si kladli onoho nekonečného 12. března pan Stannard a správce Perry.
Podle zpráv, které se šířily krajem, měly toho dne federální jednotky soustředit svůj nápor na pobřežní území; komodor Dupont se objevil na palubě Wabashe ve svatoaugustinské zátoce, sledován největšími dělovými čluny své eskadry.
Tyto zprávy přinesl ráno na Hrádek správce Perry. Okamžitě je sdělil panu Stannardovi a Edwardu Carrolovi, který stále polehával v lenošce v hale, protože jeho rána se dosud nezacelila.
„Tak seveřané jsou ve Svatém Augustinu!“ zvolal pan Carrol. „A proč nejdou na Jacksonville?“ „Možná že chtějí jen blokovat ústí řeky,“ odpověděl správce. ,,Zůstane-li Texar v Jacksonvillu, jsou James i Gilbert ztraceni!“ zvolal pan Stannard.
„Neměl bych se vydat za komodorem Dupontem a informovat ho o nebezpečí, které hrozí panu Burbankovi a jeho synovi?“ zeptal se správce.
„K tomu byste potřeboval celý den,“ povzdechl pan Carrol, ,,připustíme-li ovšem, že by vás nezadrželi ustupující vojáci. A než by komodor Dupont mohl doručit rozkaz Stevensovi, utekla by zase spousta času. Ostatně je tu mělčina… Jak chcete zachránit Gilberta, když se přes ni lodi nedostanou? Vždyť má být, chudák, zítra popraven! Ba ne! Jít do Svatého Augustina nemá cenu. Musíme do Jacksonvillu! K čemu teď vyhledávat komodora Duponta? S Texarem je třeba promluvit!“ „Pan Carrol má, otče, pravdu, a já tam půjdu,“ pravila slečna Alice, která zaslechla poslední slova rozhovoru. Odvážná dívka byla odhodlána postoupit jakékoli nebezpečí, jen aby zachránila Gilberta.
Když včera James Burbank opouštěl Camdless Bay, kladl všem na srdce, aby se jeho manželka nedověděla o jeho odchodu do Jacksonvillu. Nesměli jí říci, že byl z příkazu městského výboru zatčen, jako jí neřekli, že se její syn nedostal na palubu své lodi. Nešťastná žena by sotva vydržela tyto dvě další rány.
„Ty chceš, Alice, do Jacksonvillu?“ zděsil se pan Stannard.
„Ano, otče, je to nutné.“ Stannardovy pochopitelné obavy ustoupily před bezodkladnou nutností jednat. Může-li být Gilbert zachráněn, pak jen zákrokem, o nějž se chce pokusit slečna Alice. Možná že Texara obměkčí, když si před ním klekne na kolena. Snad vymůže alespoň odklad popravy. Nebo najde spojence mezi slušnými lidmi, jimž její zoufalství poskytne odvahu vystoupit proti diktátoru městského výboru. V každém případě však musí do Jacksonvillu, bez ohledu na nebezpečí, které tím podstoupí.
„Pan Perry,“ pravila dívka, „bude tak laskav a zavede mě do bytu pana Harveyho.“ ,,K službám,“ odpověděl správce. „Nikoli, Alice,“ přerušil ji pan Stannard, „já tě doprovodím. Ano, já. Pojďme!“ „Vy, Stannarde?“ divil se Edward Carrol. „To je riskantní. Znají přece vaše přesvědčení.“ „To nevadí,“ trval na svém Stannard. „Nepustím svou dceru samotnou mezi ty fanatiky. Jen ať Perry zůstane na Hrádku. Vy, Edwarde, nemůžete ještě pořádně chodit a musíte počítat s tím, že si nás tam třeba nechají.“ „A co když vás bude shánět paní Burbanková,“ namítl Edward Carrol, „co když bude volat slečnu Alici?“ „Tak jí řekněte, že jsme šli za panem Burbankem. V nejhorším jí povězte, že jsme museli odjet do Jacksonvillu… nebo cokoli, aby ji to uklidnilo. Hlavně nesmí mít nejmenší tušení o nebezpečí, v němž se octli její manžel a syn. Perry, dejte připravit loď!“ Správce okamžitě odešel a pan Stannard se chystal k odjezdu. Uprostřed bambusové aleje vedoucí k přístavu potkali správce.
„Loď je připravena,“ oznámil jim pan Perry.
„Dobrá,“ pravil pan Stannard. „Dejte pozor na Hrádek!“ Pan Stannard usedl s dcerou do loďky, kde byli u vesel čtyři camdlessbayští dělníci. Vztyčili plachtu a s mírným větrem v zádech ujížděli napříč přes řeku. Za okamžik zmizelo vše za zelenou hradbou plantáží, táhnoucí se k severozápadu.
Pan Stannard nechtěl přistát přímo v Jacksonvillu, kde by ho lidé docela určitě poznali. Raději zakotví v malé zátoce nad městem. Odtud se snadno dostane k panu Harveymu, který bydlil na okraji Jacksonvillu. Pak se ukáže, co budou moci podniknout. S příznivým větrem v zádech dorazili pan Stannard a jeho dcera poměrně rychle k levému břehu. Nepozorovaně přistáli v nestřežené zátoce a za pár minut dorazili k obydlí Burbankova obchodního zástupce.
Pan Harvey byl jejich návštěvou překvapen i zneklidněn. Pobyt v městě byl nebezpečný, neboť nálada lidí oddaných Texarovi byla stále hrozivější. Všichni věděli, že pan Stannard je stoupencem protiotrokářských myšlenek. Vydrancování jeho obydlí v Jacksonvillu bylo přece výmluvným varováním.
V každém případě se vystavuje velkému nebezpečí. Poznají-li ho, uvězní ho pravděpodobně jako Burbanková spoluviníka.
„Musím zachránit Gilberta!“ odpověděla slečna Alice na Harveyho námitky.
„To je pravda,“ uznával Burbankův zástupce dívčin argument, „musíme se o to pokusit! Ale ať se pan Stannard aspoň neukazuje venku! Ať tu na nás počká, než všechno vyřídíme.“ „Pustí mě do vězení?“ zeptala se dívka. „Pochybuji, slečno Alice.“ „Dostanu se k Texarovi?“ „Zkusíme to.“ „Tak vy opravdu nechcete, abych šel s vámi?“ pokoušel se ještě pan Stannard. „Ne. To by nám u Texara i výboru jen uškodilo.“ „Pojďme, pane Harvey,“ naléhala slečna Alice. Před odchodem se ještě pan Stannard zeptal na novinky z bojiště.
„Není nic nového,“ ujistil ho pan Harvey, „alespoň pokud jde o Jacksonville. Federální flotila se objevila v zátoce před Svatým Augustinem a město se vzdalo. Na Svatém Janu je však klid. Dělové čluny kotví stále před mělčinou.“ „Pořád málo vody?“ „Ano, pane Stannarde. Ale dnes čekáme silný ekvinokční*příliv. Ke třetí hodině stoupne moře natolik, že by dělové čluny mohly vyplout.“ „Bez lodivoda? Teď, když tam nemají Marse, aby je vedl?“ poznamenala pochybovačně slečna Alice. „Ba ne! To je vyloučeno! Pane Harvey, musíme za Texarem, a jestliže mě odmítne, pak musíme obětovat vše, jen abychom Gilberta zachránili.“ „Spolehněte se, slečno.“ Bylo asi jedenáct hodin, když slečna Alice opustila v doprovodu pana Harveyho dům a vydala se k soudu, kde za Texarova předsednictví neustále zasedal městský výbor. Město bylo pořád ještě silně vzrušené. Ulicemi procházely skupiny vojáků, posílené o jednotky, které sem byly staženy z jihu. Během dne se čekal příchod zbytků vojska, jež uniklo zajetí po pádu Svatého Augustina. Část měla připlout po Svatém Janu, část přijít pěšky lesem po pravém břehu a teprve v úrovni Jacksonvillu se přeplavit na druhou stranu. A tak město čekalo, jak tomu obvykle bývá, šířila se spousta protikladných zpráv, což jen zvyšovalo všeobecný zmatek. Přitom neexistoval žádný společný plán obrany pro případ, že by se v přístavu objevilo federální loďstvo. Město by zřejmě nekladlo vážnější odpor. Floridské vojsko by se prostě před seveřany stáhlo do vnitrozemí. Pouze jediná věc by mohla zachránit Jacksonville a umožnit městskému výboru, aby dovedl své zločinné akce do konce, kdyby se totiž z nějakého důvodu — ať pro malý stav vody, či proto, že nemají lodivoda — nedostaly dělové čluny přes mělčinu. Leč i tato otázka bude vyřešena.
Slečna Alice a pan Harvey postupovali houstnoucím davem k hlavnímu náměstí. Po pravdě řečeno nevěděli, zda se jim podaří vniknout do soudní budovy a najít tam Texara. A kdo ví, zda si Španěl neusnadní situaci tím, že se zbaví nepříjemné žadatelky a dá ji zavřít do té doby, než bude po popravě. Jenže mladá dívka nebrala žádnou z těchto možností v úvahu. Neexistovalo nebezpečí, jež by ji mohlo odvrátit od úmyslu dostat se k Texarovi a vymoci na něm milost pro Gilberta.
Pan Harvey zjistil, že městský výbor už hodinu zasedá. Zmocnila se ho strašná předtucha — a jak se ukázalo, zcela oprávněná. Vždyť výbor nakonec odsoudil Jamese Burbanka jako Gilbertova spoluviníka za to, že udržoval tajné styky s federální armádou. Tentýž zločin a tentýž trest. Dílo Texarovy nenávisti bylo dovršeno.
Pan Harvey se chtěl vrátit. Snažil se přimět k odchodu i Alici Stannardovou. Nepřál si, aby byla svědkem násilí, k němuž se obyvatelstvo před soudní budovou chystalo. V žádném případě nebylo vhodné snažit se v této chvíli o nějakou intervenci.
„Pojďte, slečno Alice,“ naléhal pan Harvey, „pojďte pryč. Vrátíme se…, až bude výbor…“ „Ne!“ odpověděla dívka. „Vrhnu se mezi obžalované a soudce!“ Alice pronesla tato slova s takovou rozhodností, že se pan Harvey vzdal. Zároveň se dívka rozběhla kupředu a jejímu společníkovi nezbývalo než ji následovat. Dav se před ní rozestupoval, neboť někteří lidé ji zřejmě poznávali. K dívčině sluchu doléhaly výkřiky žádající smrt obou odsouzenců. Nic už ji nemohlo zadržet. Dorazila k branám soudu v strašlivém rozpoložení.
Hukot davu se podobal zlověstné bouři. Tihle lidé byli schopni toho nejhoršího.
Z nitra budovy sem doléhal vzrůstající hluk. Vřava vůčihledě rostla. Výbor právě vynesl rozsudek!
James Burbank i Gilbert byli pro svůj domnělý zločin odsouzeni k stejnému trestu. Táž popravčí četa měla skoncovat s otcem i synem.
„Zabte je! Zabte je!“ křičel rozzuřený dav.
V té chvíli se objevil na schodech James Burbank. Byl klidný a zcela se ovládal. Běsnící zuřivce si změřil opovržlivým pohledem.
Obstoupil ho vojenský oddíl, mající příkaz odvést odsouzence do vězení.
James Burbank nebyl sám. Po jeho boku kráčel Gilbert.
Námořního důstojníka přivedli ke konfrontaci z vězení, kde čekal na popravu. Otec potvrdil synovu výpověd a ujistil výbor, že Gilbert přišel na Hrádek jen proto, aby se naposled setkal s umírající matkou. Po takovém svědectví by nařčení ze špionáže neobstálo, kdyby ovšem proces nebyl ztracen předem. A tak tentýž rozsudek postihl dva nevinné lidi — rozsudek motivovaný osobní mstou a vyřčený zaujatým soudem.
Mezitím se dav shlukl kolem odsouzených. Vojáci jim jen s obtížemi razili cestu přes náměstí.
Vtom se k všeobecnému údivu vrhla slečna Alice k oběma Burbankům.
Dav překvapený tímto neočekávaným činem ustoupil podvědomě o několik kroků zpět.
„Alice!“ vykřikl Gilbert.
„Gilberte!… Gilberte!“ šeptala Alice v náručí mladého muže.
„Proč jsi sem chodila, Alice?“ obrátil se k ní James Burbank.
„Abych pro vás získala milost! Abych uprosila soudce Ach milost!… Prosím vás, milost!“ Dívka vyrazila srdcervoucí výkřik a zavěsila se na odsouzence, kteří se na okamžik zastavili. Mohla očekávat, že s ní bude mít rozběsněný dav soucit? Nikoli! Její vystoupení však zadrželo dav před násilnostmi, jichž by se asi na odsouzencích — přestože měli vojenský doprovod — dopustil.
V té chvíli se na prahu soudní budovy objevil Texar, kterého mezitím informovali o tom, co se venku děje. Jediným gestem zadržel dav. Zazněl rozkaz, aby eskorta s odsouzenci nastoupila znovu cestu k věznici. Nikdo už jim nebránil v chůzi, a tak se vojenský oddíl dal na pochod.
„Milost!… Milost!…“ vykřikla Alice a vrhla se Texarovi k nohám.
Španěl pouze zavrtěl hlavou.
Dívka se vztyčila. „Bídáku!“ zvolala rozhořčeně.
Chtěla dohonit odsouzené a požádat, aby mohla s oběma sdílet jejich poslední hodiny ve vězení.
Vojáci s odsouzenci již opustili náměstí, provázeni stále povykujícím davem.
To, co v těchto okamžicích prožila, bylo nad dívčiny síly. Zapotácela se a padla k zemi. Když ji pan Harvey pozvedl, byla v bezvědomí.
Vzpamatovala se teprve v domě Burbankova obchodního zástupce, kde se jí hned ujal otec.
„Do vězení!… Musím do vězení!“ šeptala. „Chci je zachránit.“ „Jistě,“ odpověděl pan Stannard, „jistě se o to pokusíme. Ale až v noci.“ Dívčin otec měl pravdu. Teď se opravdu nedalo nic podniknout. Pod rouškou tmy bude každá akce bezpečnější. Pan Stannard spolu s panem Harveym se pokusí osvobodit vězně za pomoci jejich strážce. Vyzbrojí se tak velkou sumou peněz, že vězeňský hlídač — jak doufali — jejich nabídce neodolá, tím spíše, že jediný výstřel Stevensovy flotily může ukončit Španělovu vládu.
Když nastala noc, nemohli oba muži plánovanou akci provést, neboť dům byl střežen vojenskou hlídkou. Bylo zbytečné se pokoušet vyjít ven.
*Ekvinokce – rovnodennost. V období jarní a podzimní rovnodennosti dochází k silným mořským bouřím. (Pozn. překl )
