III K SITUACI OBČANSKÉ VÁLKY Povězme si teď několik slov o občanské válce, s níž tento příběh velmi úzce souvisí. Hned na počátku si musíme ujasnit jednu věc. Jak uvedl ve svém díle Dějiny občanské války v Americe bývalý pobočník generála McClellana hrabě de Paris, příčinou války nebyly ani otázky cla, ani problémy národnostní. Vždyť celé území Spojených států ovládali Anglosasové. Stejně tak nehrály v tomto bratrovražedném boji žádnou roli záležitosti obchodní. „Nepřátelské“ tábory vytvořilo otroctví, podporované v jedné a potlačované v druhé části státu. Hluboko ovlivnilo mravy tam, kde vládlo, zatímco vnějších forem vlády se nikterak nedotýkalo. A tak se stalo nikoli snad záminkou, ale jedinou příčinou rozporů, které nevyhnutelně vyústily v občanskou válku.“ V otrokářských státech byly tři třídy. Nejnižší vrstvu tvořily čtyři milióny černých otroků, kteří představovali třetinu obyvatelstva. Na nejvyšším stupni společenského žebříčku se pohybovala třída vlastníků půdy. Byli to poměrně nevzdělaní, bohatí a nadutí lidé, rozhodující prakticky o všech veřejných záležitostech. A mezi nimi vegetovala třída chudých bělochů, nestálá, líná a vcelku živořící vrstva obyvatelstva.
Právě na Floridě se poprvé vyskytly problémy s otroctvím. Na počátku století si jeden z indiánských náčelníků, Osceola, vzal za manželku uprchlou otrokyni, pocházející z bažinatého kraje Everglades. Jednoho dne tuto ženu chytili a násilím odvlekli zpět do otroctví. Tehdy vytáhl Osceola do boje proti otrokářům, byl zajat a během vězení v pevnosti zemřel. Válka však pokračovala, a jak pravil historik Thomas Higginson, „stála třikrát tolik, než kdysi dostalo Španělsko za celou Floridu“.
Nejdříve se podíváme na začátky občanské války a pak se soustředíme na události roku 1862, kdy byl James Burbank s rodinou vystaven tak hrozným válečným útrapám, že jsme se rozhodli je zachytit v našem příběhu.
Dne 16. října 1859 se zmocnil kapitán John Brown s malou skupinou uprchlých otroků města Harpers Ferry ve státě Virgínie. Hrdě prohlašuje, že jeho cílem je osvobození barevných. Je však přemožen, uvězněn, odsouzen k smrti a 2. prosince roku 1859 v Charlestonu spolu s šesti druhy pověšen.
Dne 20. prosince 1860 přijalo shromáždění v Jižní Karolíně za nadšeného souhlasu všech účastníků dekret o odloučení. 4. března příštího roku se stal prezidentem Abraham Lincoln. Jeho volbu považovaly jižní státy za ohrožení otrokářství. Dne 11. dubna 1861 padla do rukou jižanů, jimž velel generál Beauregard, pevnost Sumater, patřící k obrannému systému přístavu Charleston. Severní Karolína, Virgínie, Arkansas a Tennessee se okamžitě přidaly k separatistům.
Federální vláda měla k dispozici sedmdesát pět tisíc dobrovolníků. První starostí bylo zabezpečit hlavní město Spojených států Washington před náhlým útokem konfederálních sborů. Bylo třeba naplnit prázdná skladiště Severu, tím spíše, že jižanská byla od dob Buchananova předsednictví bohatě zásobena potravinami. S všemožným úsilím se doplňoval i válečný materiál. Zároveň vyhlásil prezident Lincoln blokádu jižních přístavů.
K prvním srážkám došlo ve Virgínii. McClellan však zahnal povstalce na západ. Leč 21. července byly federální sbory vedené McDowellem u Bull Runu rozprášeny, takže prchaly až do Washingtonu. Jižané teď neměli důvod k obavám o osud hlavního města Richmondu, ale tím více se museli strachovat o hlavní město své republiky seveřané. Několik měsíců poté byli federalisté poraženi u Ball's-Bluffu. Unionisté tuto nešťastnou událost odčinili několika výpravami, při nichž se zmocnili pevností Hatteras a Port Royal Harbour. Jižané se marně pokoušeli jich znovu dobýt. Na konci roku 1861 převzal vrchní velení všech spojeneckých vojsk generál George McClellan.
Téhož roku vypluli otrokářští námořníci k přístavům Starého i Nového světa. Ve Francii, Anglii, ve Španělsku a v Portugalsku se jim dostalo příznivého přijetí, což, jak se ukázalo, byla vážná chyba. Jižanům se tím přiznávalo právo na vedení války a tato podpora je posilovala a prodlužovala občanskou válku.
Pak přišly na řadu námořní bitvy, jež měly nesmírný dosah. Jmenujme například bitevní loď Sumter s proslulým kapitánem Semmesem. Jmenujme křižník Manassas. Dne 12. října došlo k námořní srážce v ústí řeky Mississippi. 8. listopadu se federalisté zmocnili anglické lodi Trent. Kapitán Wilkes na její palubě zajal konfederální úředníky — a divže z toho nebyla válka mezi Anglií a Spojenými státy.
Mezitím sváděli abolicionisté a otrokáři krvavé bitvy se střídavým štěstím až ve státě Missouri. Když padl jeden z nejvýznamnějších vojevůdců Severu, generál Lyon, ustoupily federální jednotky k Rolle, zatímco jižanské pod vedením Price postupovaly k severu. Dne 21. října se bojovalo u Frederictownu, o čtyři dny později u Springfieldu; 27. října padlo toto město do rukou federalistů vedených Fremontem. 19. prosince bojovali se střídavým štěstím Grant a Polk o město Belmont. Teprve zima, v této části Ameriky dost drsná, přerušila válečné operace.
V prvních měsících dvaašedesátého roku vyvíjely nicméně obě strany horečné úsilí.
Na Severu přijímá Kongres návrh zákona, podle něhož má stav armády stoupnout na pět set tisíc dobrovolníků — na konci války jich bude milión —, a schvaluje půjčku pěti miliónů dolarů. Vznikají velké armády, z nichž nejvýznamnější je Potomakova. V jejich čele stojí generálové jako Banks, Butler, Grant, Sherman, McClellan, Meade, Thomas, Kearney a Halleck, abychom jmenovali alespoň ty nejslavnější. Vojenská mašinérie se dává do pohybu. Vznikají pěší, jezdecké, dělostřelecké a ženijní divize. Továrny chrlí válečný materiál, pušky, opakovačky, děla, houfnice, šrapnely a střelivo všeho druhu.
Na Jihu také nezahálejí. V New Orleansu, v Memphisu a v Tredogaru u Richmondu se vyrábějí děla. To však nestačí, a tak se vláda obrací na Evropu. Liege a Birmingham se stávají dodavateli zbraní nejdokonalejších systémů. Bavlna, i když má velice nízký kurs, se vyměňuje v přístavech — pokud to blokáda dovolí — pouze za zbraně. Organizuje se armáda. Jejími generály jsou Johnston, Lee, Beauregard, Jackson, Critenden, Floyd a Pillow. Patří k ní i nepravidelné sbory, jako je domobrana, partyzáni a čtyři sta tisíc dobrovolníků, jejichž služba trvá nejdéle tři a nejméně jeden rok podle rozhodnutí separatistického Kongresu, které na něm 8. srpna vymohl jeho předseda Jefferson Davis.
Tyto přípravy nikterak neomezovaly boje započaté už na sklonku zimy. Federální vláda má v té době z otrokářského území obsazen pouze Maryland, západní Virgínii, některé části Kentucky, větší část Missouri a několik měst na pobřeží.
Nové boje vzplály nejprve na východě Kentucky. Garfield porazil 7. ledna konfederalisty u Middle Creeku a 20. ledna utrpěli jižané další porážku u Logan Crossu. Dne 2. února se generál Grant nalodil s dvěma divizemi na několik velkých parníků na řece Tennessee a pod ochranou Footových křižníků vyplul do boje. O čtyři dny později se zmocnil pevnosti Henry. Tím zlikvidoval jeden článek řetězu, o nějž, jak praví historik této války, „opíral jeho protivník Johnston celý obranný systém“. Cumberland a hlavní město státu Tennessee byly tím pádem bezprostředně ohroženy federálními vojsky. Johnstonovi nezbývalo než soustředit všechny síly do Donelsonu, aby tak získal jistější opěrný bod.
V téže době postupovala podél Chesapeaku další expedice, sestávající z šestnácti tisíc Burnsideových mužů a z flotily o čtyřiadvaceti ozbrojených parolodích a padesáti nákladních člunech. Dne 12. ledna se objevila v Hampton Roadu. Přes prudké bouře pronikla flotila 24. ledna do vod zálivu Pimlico a chtěla se zmocnit ostrova Roanoke zároveň s pobřežím Severní Karolíny. Avšak ostrov byl opevněn. Na západě uzavíral kanál řetěz podmořských min, a navíc znesnadňovala přístup děla a opevnění. Pět až šest tisíc mužů, podporovaných skupinou šesti dělových člunů, bylo odhodláno znemožnit jakékoli vylodění. Přes statečnost obránců padl nicméně ostrov ze 7. na 8. února do Burnsideových rukou i s dvaceti děly a s více než dvěma tisíci zajatci. Nazítří se federální vojska stala pány Elizabeth City.
Aby byl obraz situace úplný, je třeba se zmínit o jižanském generálu Jacksonovi, který měl na starostí obranu Virgínie. Po odvolání generála Leea do Richmondu byla tomuto bývalému profesorovi chemie a neobyčejně přísnému vojákovi svěřena celá armáda. Prvního ledna opustil s deseti tisíci muži Winchester, překročil Alleghany a chtěl se zmocnit Bathu, ležícího při ohijské železnici. Počasí však bylo silnější. Hrozné sněhové bouře ho donutily k návratu do Winchesteru, aniž mohl dosáhnout svého cíle.
A nyní se podívejme, jak se vyvíjela situace na jižním pobřeží od Karolíny až po Floridu.
V druhé polovině roku 1861 měl Sever dost rychlých člunů, aby mohl kontrolovat pobřežní oblasti, i když se mu nepodařilo ukořistit proslulý Sumter, který se v lednu 1862 uchýlil do evropských vod a vyhledal úkryt v Gibraltaru. Loď Jefferson Davis se chtěla na útěku před federalisty uchýlit do svatoaugustinského přístavu na Floridě, ale nepřítel ji zničil před ústím průlivu. Téměř současně zajal hlídkový člun Anderson ve floridských vodách korzárskou loď Beauregard. Ale Anglie budovala nové válečné lodi. Tehdy prezident Abraham Lincoln rozšířil blokádu na pobřeží Virgínie a Severní Karolíny a na čtyři tisíce pět set dalších pobřežních kilometrů, což však bylo území, pro něž blokáda zůstala jen na papíře. Sever měl k dispozici pouze dvě eskadry; jedna blokovala pobřeží Atlantiku, druhá Mexický záliv.
Dne 12. října se jižané pokusili osvobodit ústí Mississippi, používajíce k tomu — v této válce poprvé — pancéřové lodi, která se jmenovala Manassas. Jejich útok, podporovaný flotilou lehkých dělových člunů, se nezdařil a korveta Richmond jen taktak vyvázla 29. prosince z boje. Zato malý parník Sea Bird se nedaleko monroeské pevnosti zmocnil tohoto federálního dvoustěžníku.
Ukázalo se, že je nezbytné získat operační základnu pro válečné akce ve vodách Atlantiku. Federální vláda se rozhodla pro pevnost Hatteras, kam se uchylovaly lodě, jež unikly blokádě. Zmocnit se pevnosti bylo nesmírně obtížné, neboť byla obehnána čtvercovou hradbou, takzvaným Clarkovým valem, a hájena asi tisícovkou mužů a sedmým plukem ze Severní Karolíny. Přesto federální eskadra, složená ze dvou fregat, tří korvet, jednoho výzvědného člunu a dvou silných parníků, zakotvila 27. srpna před průlivem nesoucím totéž jméno jako pevnost. Komodor Stringham a generál Butler zahájili okamžitě útok, překročili hradby a po dlouhém obléhání se jim konečně podařilo vztyčit nad pevností bílou vlajku. Seveřané tak získali operační základnu, jež jim sloužila po celou dobu války.
Přes odpor jižanů padl v listopadu do rukou federálních vojsk floridský ostrov Santa Rosa, ležící na východ, od Pensacoly v Mexickém zálivu.
Brzy nato se ukázalo, že k úspěšnému vedení vzdálenějších operací pevnost Hatteras nestačí. Bylo třeba získat další opěrné body na pobřeží Jižní Karolíny, Georgie a Floridy. Komodor Dupont měl v té době k dispozici dvě parní fregaty, Wabash a Susquehannah, tři fregaty plachetní, pět korvet a šest dělových člunů, větší počet výzvědných plavidel, pětadvacet nákladních parníků plných uhlí a potravin a konečně dvaatřicet lodí, které mohly přepravit patnáct tisíc šest set mužů, jimž velel generál Sherman. Tato flotila se objevila 25. října před pevností Monroe. U mysu Hatteras přestála silnou větrnou bouři a vydala se na průzkum průlivu Hilton Head mezi Charlestonem a Savannah. Tam v zátoce Port Royal ležela jedna z nejdůležitějších základen Konfederace, v níž měl generál Ripley soustředěna svá vojska. Vstup do zátoky střežily pevnosti Walker a Beauregard, vzdálené od sebe čtyři tisíce metrů. Dále tu hlídkovalo osm parníků, připravených k obraně základny, jež se zdála nedobytnou hlavně proto, že se před ní prostírala rozlehlá mělčina.
Dne 5. listopadu zahájil Dupont po důkladném průzkumu dělostřeleckou palbu a vtáhl do zátoky, aniž tam mohl zatím vylodit Shermanova vojska. Před polednem 7. listopadu zaútočil na pevnost Walker, poté na Beauregard. Pod krupobitím nejtěžších kalibrů obě pevnosti kapitulovaly, jejich posádky se stáhly a federální jednotky se jich zmocnily takřka bez boje. Tak se stal Sherman pánem základny v zátoce Port Royal a zůstal, jím až do konce všech vojenských operací. Tato rána zasáhla srdce otrokářských států. Okolní ostrovy pak jeden za druhým padaly do rukou federalistů, dokonce i ostrov Tybee a pevnost Pulaski, ovládající říčku Savannah. Na konci roku byl už Dupont pánem pěti velkých zátok: Severní Edisto, Svatá Helena, Port Royal, Tybee a Warsaw.
