DÍL DRUHÝ I PO ÚNOSU „Texar!“… Toto nenáviděné slovo vykřikla Zerma ve chvíli, kdy se na břehu zátoky Marino objevila paní Burbanková s Alicí. Dívka poznala prokletého Španěla. Nikdo už nemohl pochybovat, že byl původcem únosu a že se kruté akce osobně zúčastnil.
Byl to vskutku Texar, provázen asi šesti pomocníky.
Španěl už dlouho připravoval výpravu, jejímž cílem bylo zpustošit Camdless Bay, vydrancovat Hrádek, zničit Burbankovu rodinu a zajmout nebo zabít majitele. Proto vyslal své lupičské tlupy na plantáže. Sám jim však nevelel a přenechal tento úkol těm nejzuřivějším ze svých přívrženců.
Místo toho vyhledal zátoku Marino, která je spojena podzemní chodbou s Hrádkem. Texar o té chodbě věděl a bylo mu jasné, že kdyby Hrádku bylo dobyto, budou jeho obránci prchat právě touto cestou. Proto se vydal na lodi právě sem, sledován ještě člunem, kde byl Squambo a dva černoši. Chtěl střežit tajný východ, kudy mohl James Burbank uprchnout. Nepřišel sem nadarmo. Poznal to ihned, jakmile spatřil v rákosí schované dva čluny z Camdless Bay. Hlídkující černochy přepadl a zabil. Pak stačilo jen čekat. Zanedlouho se objevila Zerma s malou Dy. Když míšenka vykřikla, svěřil jí Španěl okamžitě Squambovi, neboť se obával, že by mohla přivolat posilu. A tak když se paní Burbanková a Alice objevily na břehu, byla už míšenka v Indiánově člunu uprostřed řeky.
Ostatní je známo.
Texar nepovažoval za nutné následovat Squamba.
V Indiánovi měl naprosto oddaného sluhu, který dobře věděl, kam má ukrýt Zermu a Dy, aby je nikdo nenašel. A pak ve chvíli, kdy tři dělové výstřely odvolaly útočníky, kteří se již zmocňovali Hrádku, vyplul Texar napříč proudem Svatého Jana a zmizel na řece.
Nikdo neznal cíl jeho cesty. Jisto bylo jen tolik, že noc z 3. na 4. března v Jacksonvillu nestrávil. V městě se objevil až po čtyřiadvaceti hodinách. Nikdo netušil, co v té době podnikal, a Texar to pochopitelně nikomu nevysvětloval. Nicméně by mu to jistě přitížilo, kdyby byl obžalován z únosu Dy a její opatrovnice. Časová shoda mezi únosem a jeho zmizením by svědčila proti němu. Ať už tomu bylo jakkoli, v Jacksonvillu se objevil až 5. března ráno, aby učinil nutná opatření k obraně města. Jak víme, měl ještě dost času k nastražení léčky Gilbertu Burbankovi, kterého pak sám — ve funkci předsedy soudu — odsoudil k smrti.
V každém případě nebyl Texar v Squambově člunu, když jej příliv unášel proti proudu od Camdless Bay.
Zerma pochopila, že na pustém pobřeží by nemohl nikdo zaslechnout její volání o pomoc, a seděla tiše, tisknouc k sobě malou Dy.
Vyděšená holčička se neodvážila ani zaplakat. Tiskla se k míšenčině hrudi, hledajíc úkryt v záhybech jejího pláště.
Pro Zermu bylo nejdůležitější zjistit, ke které zátoce Squambo směřuje. Ptát se Indiána bylo ovšem zbytečné. Míšenka se tudíž snažila orientovat sama, což bylo velice nesnadné, neboť člun plul uprostřed řeky a kolem dokola byla naprostá tma.
Příliv stoupal a pod údery pádel dvou černochů ujížděla loď rychle k jihu.
Zerma věděla, že by velmi usnadnilo pátrání, kdyby cestou zanechala nějakou stopu. Na řece to však nebylo možné. Na pevnině by byl vodítkem třeba útržek pláště na nějakém keři. Měla by se pokusit hodit do řeky nějakou věc náležející holčičce nebo jí? Copak mohl člověk spoléhat na náhodu a věřit, že se takový předmět dostane k Jamesi Burbankovi? S něčím podobným nemohla Zerma počítat. Zbývá jen jediné: dobře si zapamatovat místo, kde loďka přistane.
Tak uběhla hodina. Za tu dobu nepromluvil Squambo jediné slovo.
Oba černoši mlčky pádlovali. Na březích se neobjevilo jediné světélko, nikde neuviděli ozářené okno, jen neurčité obrysy stromů se občas rýsovaly kolem břehů.
Zerma se rozhlížela hned vlevo, hned vpravo, hledajíc sebemenší znamení. Myslela v těchto okamžicích pouze na nebezpečí, jemuž je vystavena malá Dy. Sama o sebe se nestrachovala. Veškerá starost směřovala pouze k dítěti. Věděla, že únos zorganizoval Texar.
Až nadejde doba účtování a Španěl se bude zodpovídat ze svých zločinů, těžko se bude moci dovolávat některého ze svých alibi, která mu až dosud vycházela.
Zatím bylo důležité vědět, jaký osud přichystal svým dvěma zajatkyním. Zanechá je snad v bažinatém kraji Everglades u pramenů Svatého Jana? Nebude se chtít zbavit Zermy jako nepohodlného svědka, který by ho mohl jednoho dne zničit? Takové a podobné otázky si cestou po řece kladla míšenka. Bez váhání by obětovala život, jen aby zachránila dítě. Kdyby však zemřela, co by Texar a jeho společníci udělali s malou Dy?
Zerma si všimla, že se loď blíží k levému břehu. Mělo to snad nějaký význam? Nikoli, neboť nevěděla, že Španěl bydlí na jednom z ostrůvků Černé zátoky, stejně jako to nevěděli ani Texarovi přívrženci, z nichž nikdy žádný nenavštívil pevnost, kde s ním bydlil pouze Squambo a jeho černoši.
A právě sem jel Indián ukrýt Dy a Zermu. V hloubi této tajemné krajiny se nikomu nepodaří je objevit.
Pětačtyřicet mil, jež dělí Camdless Bay od Černé zátoky, překonala loď velmi rychle. K jedenácté hodině minul člun ohyb, který tvoří řeka asi dvě stě yardů nad zátokou. Teď šlo jen o to, najít vjezd do laguny. Vzhledem k neproniknutelné tmě halící levý břeh nebylo hledání snadné.
Právě když se chtěl vztyčit, aby lépe zjistil polohu, zaslechl vzdálený hluk. Ozývaly se temné údery kol dopadající na vodní hladinu. Současně se v záhybu u levého břehu objevil temný, pohybující se předmět.
Po řece plul pomalu parník, jehož lucerna vrhala do tmy matné světlo. Za necelou minutu bude u člunu.
Squambo zarazil oba pádlující černochy, uchopil bidlo a jedním rázem odstrčil člun směrem k pravému břehu, jednak aby uvolnil cestu parníku, jednak aby unikl pozornosti cestujících.
Hlídka však člun spatřila a vyzvala jej, aby přirazil k parníku.
Squambo strašlivě zaklel. Protože nemohl uprchnout, rozhodl se uposlechnout výzvy.
Za chvíli byl člun u boku parníku, který zastavil.
Zerma se okamžitě vztyčila.
Naskytla se možnost k záchraně. Mohla zavolat o pomoc, dát se poznat a uniknout tak ze Squambova zajetí. Zároveň s ní se vztyčil Indián. V jedné ruce třímal nůž, druhou uchopil děvčátko, které se mu Zerma marně snažila vyrvat z rukou.
„Jestli vykřikneš, zabiju ji!“ Kdyby šlo o její život, Zerma by neváhala ani vteřinu. Indián však hrozil dítěti, a proto mlčela. Z paluby nebylo vidět, co se v člunu odehrávalo.
Parník přijížděl z Picolaty, kde se nalodila vojenská jednotka mající pomoci jižanským sborům v Jacksonvillu při obraně řeky.
Nějaký důstojník se naklonil z můstku a vvslýchal Indiána.
„Kam jedete?“ „Do Picolaty.“ Zerma si dobře zapamatovala jméno a pomyslela si, že Squambovi zřejmě záleží na tom, aby skryl pravý cíl své cesty. „Odkud přijíždíte?“ „Z Jacksonvillu.“ „Je tam něco nového?“ „Nic.“ „Dupontova flotila se ještě neobjevila?“ „Ne.“ „To znamená, že Svatý Jan je od Picolaty až po ústí volný, že?“ „Naprosto volný. Nemusíte se bát dělových člunů, klidně pokračujte v plavbě.“ „Dobrá… Kupředu!“ Rozkaz byl okamžitě proveden a parník se dal znovu do pohybu. „Mám dotaz!“ zavolal Squambo na důstojníka.
„Jaký?“ „Je strašná tma a já se tu nevyznám. Mohl byste mi říci, kde jsme?“ „U Černé zátoky.“ „Děkuji!“ Nato se člun vzdálil a také parník ponenáhlu mizel v noční tmě, nechávaje za sebou jen silně zvířenou hladinu. Squambo byl opět na řece sám. Posadil se dozadu a rozkázal pádlovat. Věděl nyní, kde je, a zamířil doprava k mírnému zálivu, jenž ústil do Černé zátoky.
Zerma věděla, že Indián nalezl hledané útočiště, ale místo bylo tak těžko přístupné, že jí toto zjištění nebylo k ničemu.
Nemohla přece pánovi podat žádnou zprávu, nehledě k tomu, že by bylo nemožné v tomhle neproniknutelném bludišti někoho hledat. Ostatně lesy za Černou zátokou by únoscům poskytovaly další skrýše, kdyby se snad Jamesi Burbankovi podařilo vniknout do laguny.
Kočující Seminolové byli postrachem zdejšího lesnatého a bažinatého kraje. Padl-li jim tu někdo do rukou, oloupili ho, a když se pokoušel vzdorovat, bez milosti ho zabili.
V severní části okresu se nedávno přihodila zvláštní událost, o níž se v kraji hodně mluvilo.
Seminolové tam překvapili asi dvanáct Floriďanů, kteří měli namířeno k Mexickému zálivu. Jestliže tehdy všichni nezahynuli, pak jen proto, že nekladli naprosto žádný odpor, což bylo ostatně při přesile deseti mužů na jednoho úplně zbytečné.
Ti počestní občané byli dokonale oškubáni, takže jím nezbyly ani šaty. Navíc jim Indiáni pod trestem smrti zakázali ještě se tu objevit, neboť tyto končiny považovali Seminolové za své území. Aby je poznali v případě, že by rozkaz porušili, učinil náčelník velmi jednoduché opatření. Dal jim vytetovat na paži podivné znamení, které nešlo odstranit. Pak nechal Floriďany pokojně odejít.
Jindy by vojsko duvalského okresu nenechalo takový útok bez potrestání a Indiány by pronásledovalo. Teď však měli vojáci jiné starosti než se honit za nějakvmi kočovníky. Na všech stranách bylo znát strach z vpádu federálních jednotek. Za žádných okolností se nesměly stát pány Svatého Jana a přilehlých krajin.
Jakákoli výprava do západních území Floridy byla tedy nebezpečná, a jestliže se James Burbank rozhodne pátrat i v těchto místech, znásobí tím jen riziko, jemuž se vystavuje.
Mezitím člun dorazil k levému břehu. Squambo si bvl jist, že našel vjezd do Černé zátoky, a mělčina mu již nenaháněla strach.
Po pěti minutách už plula loď pod temnou klenbou stromů, prodírajíc se ještě hlubší tmou, než jaká vládla na řece. Squambo byl zvyklý proplouvat těmito zákruty, ale za současných okolností mu jeho zkušenosti nebyly k ničemu. Věděl, že už ho nemůže nikdo spatřit, a rozhodl se posvítit si na cestu. Uřízl smolnou větev, zapálil ji a umístil na přídi. Její čadivý plamen zcela postačil, aby se Indián mohl v úzkých průplavech orientovat. Asi po půl hodině zdolal všechny meandry zátoky a přistál u ostrůvku, kde stála malá pevnost.
Zerma musela vystoupit. V náručí držela holčičku, která únavou usnula. Nevzbudila se, ani když míšenka vstupovala do pevnůstky a později do místnosti v největším srubu.
Zerma zabalila Dy do pokrývky, kterou našla v koutě, a uložila ji na zem. Sama bděla vedle ní.
