×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Dvacet tisíc mil pod mořem - Jules Verne, KAPITOLA XX TORRESŮV PRŮLIV

KAPITOLA XX TORRESŮV PRŮLIV

KAPITOLA XX

TORRESŮV PRŮLIV

noci z 27. na 28. prosince opustil Nautilus největší rychlostí vody ostrova Vanikoro. Plul na jihozápad a ve třech dnech překonal vzdálenost tří tisíc kilometrů, která odděluje La Pérousovy ostrovy od jihovýchodního cípu Nové Guiney.

Dne 1. ledna 1868 přišel za mnou časně zrána na plošinu Conseil.

“Dovolí mi pan profesor, abych mu popřál šťastný nový rok?” řekl mi.

“Opravdu, Conseili, přesně tak, jako bych byl v Paříži ve své pracovně u zoologické zahrady. Přijímám tvé blahopřání a děkuji ti. Jen bych chtěl vědět, co rozumíš tím »šťastným novým rokem« v situaci, v jaké nyní jsme. Přinese nám tento rok konec našeho uvěznění, nebo budeme pokračovat v tomto podivném cestování?“

“Na mou věru, to panu profesorovi říci nemohu,” odpověděl Conseil. “Je pravda, že tu vidíme mnoho zajímavých věcí a že jsme po celé dva měsíce neměli čas na nudu. Myslím, že takovou příležitost už spolu nebudeme mít nikdy.”

“Nikdy, Conseili.”

“Ostatně kapitán Nemo, který nosí své latinské jméno plným právem, nám nijak nepřekáží; jako by tu nebyl.”

“Opravdu, Conseili.”

“Jestliže s tím pan profesor souhlasí, tak já si myslím, že šťastným novým rokem bude rok, v kterém uvidíme všechno …”

“Všechno, Conseili? To by trvalo velmi dlouho. Ale co tomu říká Ned Land?”

“Ned Land je zcela opačného názoru,” odpověděl Conseil. “Je to praktický člověk a jeho žaludek si nedá poručit. Nedovi nestačí dívat se stále jen na ryby a pojídat je. Chybí mu víno, chléb a maso, což se nelíbí pravému Anglosasovi, který je zvyklý na bifteky a kterého brandy nebo džin v rozumném množství nijak neděsí.”

“Tohle mě, Conseili, zas vůbec netrápí; přizpůsobil jsem se lodnímu způsobu života docela snadno.”

“Já také,” odpověděl Conseil. “A jsem ochoten tu zůstat, kdežto mistr Land pomýšlí jen na útěk. Bude-li proto tento rok pro mne šťastný, bude nešťastný pro něho a naopak. Někdo tu tedy bude vždycky spokojen. Nakonec bych chtěl panu profesorovi přát to, co by se mu líbilo.”

“Děkuji, Conseili. Jen bych tě chtěl požádat, abys otázku novoročních dárků odložil na pozdější dobu a spokojil se zatím upřímným stiskem ruky. Nemám nic jiného.”

“Pan profesor nebyl nikdy štědřejší,” odpověděl Conseil.

Po těchto slovech ten hodný hoch odešel.

Dne 2. ledna jsme byli od místa vyplutí v Japonském moři vzdáleni pět tisíc dvě stě padesát mil, což je dvaadvacet tisíc kilometrů. Před ostruhou Nautilu se rozprostíraly nebezpečné vody Korálového moře při severovýchodních březích Austrálie. Naše loď se několikakilometrovým obloukem vyhnula obávaným útesům, kde ztroskotala 10. června 1770 Cookova loď. Narazila tehdy na skálu a nepotopila se jen proto, že šťastnou náhodou kus korálové skály ulomený nárazem zůstal vězet v proraženém boku. Byl bych velmi rád navštívil tento útes, dlouhý tisíc pět set kilometrů, na němž se neustále rozvlněné moře rozbíjí se strašným rachotem, podobným rachotu hromu. Ale Nautilus se svými skloněnými bočnými plochami nás zavedl do velkých hloubek, takže jsem z vysokých korálových stěn nic neviděl. Musil jsem se spokojit jen pohledem na různé ryby, které vylovily naše sítě. Našel jsem v nich makrely velké jako tuňáci, s modravými boky a s příčným pruhováním, jež během života mizí. Tyto ryby nás doprovázely v celých hejnech a obohatily náš stůl nesmírně jemným jídlem. Chytili jsme také mnoho pěticentimetrových pražem, které chutnají jako karasi zlatí, a létajících ryb, skutečných mořských vlaštovek, které v temných nocích brázdí svým světélkováním vodu i vzduch. Mezi měkkýši a nižšími živočichy jsem našel různé druhy laločníků, ježovek, ostranek a jehlanek. Rostlinstvo bylo zastoupeno krásnými plovoucími řasami, mezi nimiž jsem našel obdivuhodný druh Nemastoma geliniaroide , přírodní zvláštnost všech muzeí.

Po dvou dnech plavby Korálovým mořem jsme 4. ledna dorazili k břehům Nové Guiney. Při této příležitosti mi kapitán Nemo řekl, že zamýšlí plout Torresovým průlivem do Indického oceánu. A to bylo vše. Ned Land s radostí zjistil, že ho tato plavba přivede blíž k evropským mořím.

Torresův průliv je pokládán za velmi nebezpečný nejen množstvím skalisk, ale i divokým obyvatelstvem žijícím na tamních březích. Rozděluje Austrálii a Novou Guineu.

Nová Guinea je dva tisíce pět set kilometrů dlouhá a sedm set kilometrů široká. Její povrch má sedmdesát dva tisíce čtverečních kilometrů. Leží mezi 0°19' a 10° 2' jižní šířky a mezi 128° 23' a 145° 14' východní délky. Když kapitánův zástupce měřil v poledne výšku slunce, zahlédl jsem vrcholky pohoří Papua, stoupajícího pozvolna až k nejvyšším ostrým štítům.

Tento ostrov byl objeven roku 1511 Portugalcem Franciskem Serranem a postupně navštíven roku 1526 donem Josém de Menesem, roku 1527 Grijalvou, roku 1528 španělským generálem Alvarem de Saavedrou, roku 1545 Juliem Ortezem, roku 1616 Holanďanem Shoutenem, dále Dampierem, Fumelem, Carteretem, Edwardsem, Bougainvillem, Cookem, Forrestem, Mac Cluerem a ďEntrecasteauxem, roku 1823 Duperréem a roku 1827 Dumontem ďUrvillem. De Rienzi řekl, že to je “původní domov černochů, kteří obývají celé Malajsko”, a já už nepochyboval o tom, že tato náhodná plavba mě přivedla do blízkosti obávaných Andaménů.

Nautilus se octl při začátku nejnebezpečnějšího průlivu na světě, kterého se obávají i nejodvážnější plavci, průlivu, kterým proplul Louis Vaez Torres při zpáteční plavbě z jižních moří v Melanésii a v němž roku 1840 uvízly korvety Dumonta ďUrvilla a málem se tam potopily. Sám Nautilus , povznesený nad všechna nebezpečí oceánu, měl se seznámit s tamními korálovými útesy.

Průliv Torresův je asi sto padesát kilometrů široký, ale je zatarasen nesčetným množstvím ostrovů, ostrůvků, útesů a skalisk, které takřka úplně znemožňují plavbu. Proto kapitán Nemo učinil všechna potřebná opatření, aby jím proplul bez nehod. Nautilus plul na hladině jen mírnou rychlostí. Jeho šroub tepal vodu velmi pomalu jako ocas kytovce.

Využil jsem této příležitosti a vystoupil jsem se svými dvěma společníky na stále prázdnou plošinu. Před námi vyčnívala kormidelníkova kabina a jistě se nemýlím, tvrdím-li, že v ní Nautilus řídil sám kapitán Nemo.

Měl jsem s sebou skvělé mapy Torresova průlivu, nakreslené inženýrem hydrografie Vincendonem Dumoulinem a lodním praporčíkem, nyní už admirálem Coupventem-Desboisem, který byl členem štábu Dumonta ďUrvilla při jeho poslední plavbě kolem světa. Spolu s mapami kapitána Kinga to jsou nejlepší mapy, které mohou pomáhat při plavbě spletí skalisk tohoto úzkého průlivu. Studoval jsem je s úzkostlivou pozorností.

Moře kolem Nautilu se zuřivě vlnilo. Proud vln, ženoucí se od jihovýchodu na severozápad rychlostí čtyř a půl kilometru za hodinu, tříštil se o korálové útesy, které tu a tam vystupovaly nad hladinu.

“Tady je hrozné moře!” řekl Ned Land.

“Opravdu ohavné,” odpověděl jsem, “a nebezpečné i pro loď, jako je Nautilus .”

“Ten prokletý kapitán si musí být opravdu jist svou cestou,” pokračoval Kanaďan. “Vždyť tu vidím korálové skály, které by rozbily trup na tisíc kusů, kdyby se jich jen dotkl.”

Naše situace byla vskutku nebezpečná, ale Nautilus jako zázrakem proklouzával mezi nejstrašnějšími útesy. Neplul ovšem přesně tou cestou jako lodi Astrolabe a Zélée , cestou, která byla Dumontovi ďUrvillovi tak osudná. Zamířil severněji podle Murrayova ostrova a stočil se pak na jihozápad ke Cumberlandskému průlivu. Myslel jsem už, že tam popluje přímo, ale otočil se k severozápadu a pak zamířil mezi množství málo známých ostrovů a ostrůvků k Toundovu ostrovu a k Zlému průlivu.

Napadlo mě, zda šíleně neopatrný kapitán Nemo nechce vplout do tohoto průlivu, kde narazily obě lodi Dumonta ďUrvilla. Loď však změnila podruhé směr a zamířila přímo na západ k ostrovu Gueboroaru.

Byly tři hodiny odpoledne. Vlny ve vrcholícím přílivu slábly. Nautilus se přiblížil k ostrovu, který dosud vidím před sebou s jeho pozoruhodným pobřežím plným holých srázů. Pluli jsme podle něho ve vzdálenosti asi čtyř kilometrů.

Náhle mě porazil prudký náraz. Nautilus najel na skalisko a zůstal stát, nakloněn lehce na levý bok.

Když jsem vstal, spatřil jsem na plošině kapitána Nema s jeho zástupcem. Zkoumal polohu lodi a pronesl přitom několik slov v onom nesrozumitelném nářečí.

Do jaké situace jsme se vlastně dostali? Pět kilometrů od pravého boku se tyčil ostrov Gueboroar, jehož pobřeží se stáčelo od severu na západ jako obrovská paže. Na jihu a na východě vystupovaly korálové útesy, které nastávající odliv odkryl. Uvízli jsme pevně v jednom z moří s nepatrným přílivem, což byla okolnost pro uvolnění Nautilu velmi nepříznivá. Loď však nebyla vůbec poškozena, protože měla pevně stavěný trup. Ale protože se nemohla ani ponořit, ani uvolnit, hrozilo jí, že uvízne v útesech natrvalo; pak by byl ovšem s ponorkou kapitána Nema konec.

Zatímco jsem takto uvažoval, přistoupil ke mně chladně a klidně kapitán Nemo, který se stále plně ovládal a nezdál se ani vzrušený, ani polekaný. “Neštěstí?” zeptal jsem se ho.

“Ne, jenom nehoda,” odpověděl mi.

“Ale nehoda, která vás možná přinutí znovu se stát obyvatelem země, přestože se jí tak vyhýbáte!” namítl jsem.

Kapitán Nemo se na mne podíval zvláštním pohledem a mávl odmítavě rukou. Znamenalo to zcela jasně, že nic na světě ho nikdy nepřinutí, aby znovu vstoupil na pevninu. Pak mi řekl:

“ Nautilus není vůbec ztracen, pane Aronnaxi. Ještě vás dopraví mezi všechny divy oceánu. Naše cesta teprve začíná a já se nehodlám zbavit tak rychle vaší společnosti.”

“ Nautilus však uvízl v době přílivu, kapitáne Nemo,” řekl jsem mu, nevšímaje si ironického přízvuku jeho slov. “A v Tichém oceánu není příliv velký. Chcete-li Nautilus uvolnit - což pokládám za nemožné -, opravdu nevím, jak se dostanete zas na vodu.”

Nautilus najel na skalisko a zůstal stát

“Je pravda, že v Tichém oceánu není příliv nijak velký, pane profesore,” odpověděl kapitán Nemo, “ale v Torresově průlivu je mezi hladinou přílivu a hladinou odlivu rozdíl půldruhého metru. Dnes je 4. ledna a za pět dní bude úplněk. Velmi by mě udivilo, kdyby naše ochotná družice nezdvihla vodu dost vysoko a neprokázala mi tak službu, kterou mohu čekat jedině od ní.”

Po těchto slovech sestoupil kapitán Nemo se svým zástupcem do Nautilu . Loď zůstala nehybně stát, jako by ji byli koráloví polypi už zazdili svým nezničitelným zdivem.

“Nu, pane profesore,” řekl mi Ned Land, který po kapitánově odchodu ke mně přistoupil.

“Budeme klidně čekat na příliv 9. ledna, příteli Nede, protože se zdá, že luna bude tak ochotná a spustí nás zase na vodu.”

“Je to tak prosté?”

“Docela prosté.”

“Což kapitán nespustí kotvu na širé moře, nepřipojí svou loď k řetězům a neudělá vše, aby se uvolnil?”

“Na to stačí příliv,” odpověděl prostě Conseil.

Kanaďan na Conseila pohlédl a pokrčil rameny. To se v něm probudil námořník.

“Pane profesore,” namítl, “můžete věřit mému tvrzení, že tenhle kus kovu už nikdy nepopluje ani po vodě, ani pod vodou. Je dobrý jen do starého železa. Myslím, že přišel čas rozloučit se s kapitánem Nemem.”

“Příteli Nede,” odpověděl jsem, “kapitán ještě neláme nad silným Nautilem hůl jako vy. Za čtyři dny uvidíme, co se dá za přílivu v Tichém oceánu dělat. Vaše nabádání k útěku by bylo oprávněné, kdybychom byli nedaleko anglických nebo francouzských břehů, ale v novoguinejských vodách je to něco jiného. Na takovou krajnost budeme moci pomýšlet tehdy, až se Nautilu nepodaří se vyprostit, což bych pokládal za událost velmi vážnou.”

“Neměli bychom aspoň ohledat okolí?” pokračoval Ned Land. “Je tu ostrov a na tom ostrově jsou stromy. Pod stromy žijí zvířata, která mají kotlety a bifteky, a já bych se do takového masa moc rád zakousl.”

“V tomhle má Ned pravdu,” řekl Conseil. “Souhlasím. Nemohl by pan profesor požádat svého přítele kapitána Nema, aby nás vysadil na břeh? Už proto, abychom nezapomněli chodit po pevné půdě naší planety?”

“Požádat ho o to mohu,” řekl jsem, “ale on mě odmítne.”

“Jen ať se o to pan profesor pokusí,” řekl Conseil. “Uvidíme aspoň, kam až sahá kapitánova laskavost.”

K mému velkému překvapení mi kapitán Nemo na mou žádost svolení dal. A dokonce velmi vlídně a ochotně, nežádaje na mně ani slib, že se vrátíme na palubu. Ostatně útěk na Novou Guineu by byl tak nebezpečný, že bych byl Nedu Landovi nikdy neradil se o něj pokusit. Bylo lepší být vězněm na palubě Nautilu než padnout do rukou domorodcům na Nové Guineji.

Nazítří ráno byl pro nás připraven člun. Nesnažil jsem se dovědět, půjde-li kapitán Nemo s námi. Domníval jsem se, že s námi nepůjde ani nikdo z posádky a že řízením člunu bude pověřen sám Ned Land. Země byla ostatně jen čtyři kilometry daleko, takže pro Kanaďana bude hračkou proplout s lehkým člunem pásmem útesů, které jsou pro veliké lodi velmi nebezpečné.

Ráno 5. ledna byl člun zbaven palubního krytu, vyzvednut ze své komory a spuštěn z plošiny na moře. K celé té operaci stačili dva muži. Vesla byla v člunu a nám stačilo jen nasednout.

V osm hodin jsme odrazili od Nautilu , ozbrojeni elektrickými puškami a sekerami. Moře bylo celkem klidné. Od země vanul lehký vítr. Já s Conseilem jsme si sedli k veslům a veslovali jsme, kdežto Ned Land řídil člun úzkými průlivy mezi jednotlivými útesy. Vedli jsme si při tom výborně a člun plul dost rychle. Ned Land nemohl utajit radost. Byl to vězeň, který utekl ze svého vězení a nemyslil na to, že se tam musí zase vrátit.

“Maso!” opakoval stále. “Konečně se najíme masa - a jakého masa! Opravdové zvěřiny! A žádný chleba! Neříkám, že ryby jsou něco špatného, ale nesmí jich být moc! Kousek čerstvé zvěřiny, opečené nad žhavým uhlím, zpestří docela příjemně náš obvyklý jídelníček!”

“Ty labužníku! I mně se už sbíhají sliny v ústech,” řekl Conseil.

“Musíme jen zjistit, zdali v těch lesích zvěřina vůbec je a zdali není tak velká, že by mohla lovit lovce,” řekl jsem.

“Dobrá, pane Aronnaxi,” odpověděl Kanaďan, jehož zuby byly zřejmě nabroušeny jako ostří sekery, “ale já bych snědl i tygra, svíčkovou z tygra, nejsou-li na ostrově jiní čtvernožci.”

“Mám z Neda skoro strach,” řekl Conseil.

“Buď jak buď,” pokračoval Kanaďan, “pozdravím svým prvním výstřelem každé čtyřnohé zvíře bez peří nebo každé dvounohé zvíře s peřím.”

“No ano,” odpověděl jsem. “Nerozumný mistr Land už zase začíná.”

“Nebojte se, pane Aronnaxi,” řekl mi Kanaďan, “a veslujte! Stačí mi pětadvacet minut a nabídnu vám jídlo podle své chuti.”

V půl deváté proplul člun z Nautilu šťastně korálovými útesy kolem ostrova Gueboroaru a najel lehce na písečné pobřeží.


KAPITOLA XX TORRESŮV PRŮLIV

KAPITOLA XX

TORRESŮV PRŮLIV

noci z 27. na 28. prosince opustil Nautilus největší rychlostí vody ostrova Vanikoro. Plul na jihozápad a ve třech dnech překonal vzdálenost tří tisíc kilometrů, která odděluje La Pérousovy ostrovy od jihovýchodního cípu Nové Guiney.

Dne 1. ledna 1868 přišel za mnou časně zrána na plošinu Conseil.

“Dovolí mi pan profesor, abych mu popřál šťastný nový rok?” řekl mi.

“Opravdu, Conseili, přesně tak, jako bych byl v Paříži ve své pracovně u zoologické zahrady. Přijímám tvé blahopřání a děkuji ti. Jen bych chtěl vědět, co rozumíš tím »šťastným novým rokem« v situaci, v jaké nyní jsme. Přinese nám tento rok konec našeho uvěznění, nebo budeme pokračovat v tomto podivném cestování?“

“Na mou věru, to panu profesorovi říci nemohu,” odpověděl Conseil. “Je pravda, že tu vidíme mnoho zajímavých věcí a že jsme po celé dva měsíce neměli čas na nudu. Myslím, že takovou příležitost už spolu nebudeme mít nikdy.”

“Nikdy, Conseili.”

“Ostatně kapitán Nemo, který nosí své latinské jméno plným právem, nám nijak nepřekáží; jako by tu nebyl.”

“Opravdu, Conseili.”

“Jestliže s tím pan profesor souhlasí, tak já si myslím, že šťastným novým rokem bude rok, v kterém uvidíme všechno …”

“Všechno, Conseili? To by trvalo velmi dlouho. Ale co tomu říká Ned Land?”

“Ned Land je zcela opačného názoru,” odpověděl Conseil. “Je to praktický člověk a jeho žaludek si nedá poručit. Nedovi nestačí dívat se stále jen na ryby a pojídat je. Chybí mu víno, chléb a maso, což se nelíbí pravému Anglosasovi, který je zvyklý na bifteky a kterého brandy nebo džin v rozumném množství nijak neděsí.”

“Tohle mě, Conseili, zas vůbec netrápí; přizpůsobil jsem se lodnímu způsobu života docela snadno.”

“Já také,” odpověděl Conseil. “A jsem ochoten tu zůstat, kdežto mistr Land pomýšlí jen na útěk. Bude-li proto tento rok pro mne šťastný, bude nešťastný pro něho a naopak. Někdo tu tedy bude vždycky spokojen. Nakonec bych chtěl panu profesorovi přát to, co by se mu líbilo.”

“Děkuji, Conseili. Jen bych tě chtěl požádat, abys otázku novoročních dárků odložil na pozdější dobu a spokojil se zatím upřímným stiskem ruky. Nemám nic jiného.”

“Pan profesor nebyl nikdy štědřejší,” odpověděl Conseil.

Po těchto slovech ten hodný hoch odešel.

Dne 2. ledna jsme byli od místa vyplutí v Japonském moři vzdáleni pět tisíc dvě stě padesát mil, což je dvaadvacet tisíc kilometrů. Před ostruhou Nautilu se rozprostíraly nebezpečné vody Korálového moře při severovýchodních březích Austrálie. Naše loď se několikakilometrovým obloukem vyhnula obávaným útesům, kde ztroskotala 10. června 1770 Cookova loď. Narazila tehdy na skálu a nepotopila se jen proto, že šťastnou náhodou kus korálové skály ulomený nárazem zůstal vězet v proraženém boku. Byl bych velmi rád navštívil tento útes, dlouhý tisíc pět set kilometrů, na němž se neustále rozvlněné moře rozbíjí se strašným rachotem, podobným rachotu hromu. Ale Nautilus se svými skloněnými bočnými plochami nás zavedl do velkých hloubek, takže jsem z vysokých korálových stěn nic neviděl. Musil jsem se spokojit jen pohledem na různé ryby, které vylovily naše sítě. Našel jsem v nich makrely velké jako tuňáci, s modravými boky a s příčným pruhováním, jež během života mizí. Tyto ryby nás doprovázely v celých hejnech a obohatily náš stůl nesmírně jemným jídlem. Chytili jsme také mnoho pěticentimetrových pražem, které chutnají jako karasi zlatí, a létajících ryb, skutečných mořských vlaštovek, které v temných nocích brázdí svým světélkováním vodu i vzduch. Mezi měkkýši a nižšími živočichy jsem našel různé druhy laločníků, ježovek, ostranek a jehlanek. Rostlinstvo bylo zastoupeno krásnými plovoucími řasami, mezi nimiž jsem našel obdivuhodný druh Nemastoma geliniaroide , přírodní zvláštnost všech muzeí.

Po dvou dnech plavby Korálovým mořem jsme 4. ledna dorazili k břehům Nové Guiney. Při této příležitosti mi kapitán Nemo řekl, že zamýšlí plout Torresovým průlivem do Indického oceánu. A to bylo vše. Ned Land s radostí zjistil, že ho tato plavba přivede blíž k evropským mořím.

Torresův průliv je pokládán za velmi nebezpečný nejen množstvím skalisk, ale i divokým obyvatelstvem žijícím na tamních březích. Rozděluje Austrálii a Novou Guineu.

Nová Guinea je dva tisíce pět set kilometrů dlouhá a sedm set kilometrů široká. Její povrch má sedmdesát dva tisíce čtverečních kilometrů. Leží mezi 0°19' a 10° 2' jižní šířky a mezi 128° 23' a 145° 14' východní délky. Když kapitánův zástupce měřil v poledne výšku slunce, zahlédl jsem vrcholky pohoří Papua, stoupajícího pozvolna až k nejvyšším ostrým štítům.

Tento ostrov byl objeven roku 1511 Portugalcem Franciskem Serranem a postupně navštíven roku 1526 donem Josém de Menesem, roku 1527 Grijalvou, roku 1528 španělským generálem Alvarem de Saavedrou, roku 1545 Juliem Ortezem, roku 1616 Holanďanem Shoutenem, dále Dampierem, Fumelem, Carteretem, Edwardsem, Bougainvillem, Cookem, Forrestem, Mac Cluerem a ďEntrecasteauxem, roku 1823 Duperréem a roku 1827 Dumontem ďUrvillem. De Rienzi řekl, že to je “původní domov černochů, kteří obývají celé Malajsko”, a já už nepochyboval o tom, že tato náhodná plavba mě přivedla do blízkosti obávaných Andaménů.

Nautilus se octl při začátku nejnebezpečnějšího průlivu na světě, kterého se obávají i nejodvážnější plavci, průlivu, kterým proplul Louis Vaez Torres při zpáteční plavbě z jižních moří v Melanésii a v němž roku 1840 uvízly korvety Dumonta ďUrvilla a málem se tam potopily. Sám Nautilus , povznesený nad všechna nebezpečí oceánu, měl se seznámit s tamními korálovými útesy.

Průliv Torresův je asi sto padesát kilometrů široký, ale je zatarasen nesčetným množstvím ostrovů, ostrůvků, útesů a skalisk, které takřka úplně znemožňují plavbu. Proto kapitán Nemo učinil všechna potřebná opatření, aby jím proplul bez nehod. Nautilus plul na hladině jen mírnou rychlostí. Jeho šroub tepal vodu velmi pomalu jako ocas kytovce.

Využil jsem této příležitosti a vystoupil jsem se svými dvěma společníky na stále prázdnou plošinu. Před námi vyčnívala kormidelníkova kabina a jistě se nemýlím, tvrdím-li, že v ní Nautilus řídil sám kapitán Nemo.

Měl jsem s sebou skvělé mapy Torresova průlivu, nakreslené inženýrem hydrografie Vincendonem Dumoulinem a lodním praporčíkem, nyní už admirálem Coupventem-Desboisem, který byl členem štábu Dumonta ďUrvilla při jeho poslední plavbě kolem světa. Spolu s mapami kapitána Kinga to jsou nejlepší mapy, které mohou pomáhat při plavbě spletí skalisk tohoto úzkého průlivu. Studoval jsem je s úzkostlivou pozorností.

Moře kolem Nautilu se zuřivě vlnilo. Proud vln, ženoucí se od jihovýchodu na severozápad rychlostí čtyř a půl kilometru za hodinu, tříštil se o korálové útesy, které tu a tam vystupovaly nad hladinu.

“Tady je hrozné moře!” řekl Ned Land.

“Opravdu ohavné,” odpověděl jsem, “a nebezpečné i pro loď, jako je Nautilus .”

“Ten prokletý kapitán si musí být opravdu jist svou cestou,” pokračoval Kanaďan. “Vždyť tu vidím korálové skály, které by rozbily trup na tisíc kusů, kdyby se jich jen dotkl.”

Naše situace byla vskutku nebezpečná, ale Nautilus jako zázrakem proklouzával mezi nejstrašnějšími útesy. Neplul ovšem přesně tou cestou jako lodi Astrolabe a Zélée , cestou, která byla Dumontovi ďUrvillovi tak osudná. Zamířil severněji podle Murrayova ostrova a stočil se pak na jihozápad ke Cumberlandskému průlivu. Myslel jsem už, že tam popluje přímo, ale otočil se k severozápadu a pak zamířil mezi množství málo známých ostrovů a ostrůvků k Toundovu ostrovu a k Zlému průlivu.

Napadlo mě, zda šíleně neopatrný kapitán Nemo nechce vplout do tohoto průlivu, kde narazily obě lodi Dumonta ďUrvilla. Loď však změnila podruhé směr a zamířila přímo na západ k ostrovu Gueboroaru.

Byly tři hodiny odpoledne. Vlny ve vrcholícím přílivu slábly. Nautilus se přiblížil k ostrovu, který dosud vidím před sebou s jeho pozoruhodným pobřežím plným holých srázů. Pluli jsme podle něho ve vzdálenosti asi čtyř kilometrů.

Náhle mě porazil prudký náraz. Nautilus najel na skalisko a zůstal stát, nakloněn lehce na levý bok.

Když jsem vstal, spatřil jsem na plošině kapitána Nema s jeho zástupcem. Zkoumal polohu lodi a pronesl přitom několik slov v onom nesrozumitelném nářečí.

Do jaké situace jsme se vlastně dostali? Pět kilometrů od pravého boku se tyčil ostrov Gueboroar, jehož pobřeží se stáčelo od severu na západ jako obrovská paže. Na jihu a na východě vystupovaly korálové útesy, které nastávající odliv odkryl. Uvízli jsme pevně v jednom z moří s nepatrným přílivem, což byla okolnost pro uvolnění Nautilu velmi nepříznivá. Loď však nebyla vůbec poškozena, protože měla pevně stavěný trup. Ale protože se nemohla ani ponořit, ani uvolnit, hrozilo jí, že uvízne v útesech natrvalo; pak by byl ovšem s ponorkou kapitána Nema konec.

Zatímco jsem takto uvažoval, přistoupil ke mně chladně a klidně kapitán Nemo, který se stále plně ovládal a nezdál se ani vzrušený, ani polekaný. “Neštěstí?” zeptal jsem se ho.

“Ne, jenom nehoda,” odpověděl mi.

“Ale nehoda, která vás možná přinutí znovu se stát obyvatelem země, přestože se jí tak vyhýbáte!” namítl jsem.

Kapitán Nemo se na mne podíval zvláštním pohledem a mávl odmítavě rukou. Znamenalo to zcela jasně, že nic na světě ho nikdy nepřinutí, aby znovu vstoupil na pevninu. Pak mi řekl:

“ Nautilus není vůbec ztracen, pane Aronnaxi. Ještě vás dopraví mezi všechny divy oceánu. Naše cesta teprve začíná a já se nehodlám zbavit tak rychle vaší společnosti.”

“ Nautilus však uvízl v době přílivu, kapitáne Nemo,” řekl jsem mu, nevšímaje si ironického přízvuku jeho slov. “A v Tichém oceánu není příliv velký. Chcete-li Nautilus uvolnit - což pokládám za nemožné -, opravdu nevím, jak se dostanete zas na vodu.”

Nautilus najel na skalisko a zůstal stát

“Je pravda, že v Tichém oceánu není příliv nijak velký, pane profesore,” odpověděl kapitán Nemo, “ale v Torresově průlivu je mezi hladinou přílivu a hladinou odlivu rozdíl půldruhého metru. Dnes je 4. ledna a za pět dní bude úplněk. Velmi by mě udivilo, kdyby naše ochotná družice nezdvihla vodu dost vysoko a neprokázala mi tak službu, kterou mohu čekat jedině od ní.”

Po těchto slovech sestoupil kapitán Nemo se svým zástupcem do Nautilu . Loď zůstala nehybně stát, jako by ji byli koráloví polypi už zazdili svým nezničitelným zdivem.

“Nu, pane profesore,” řekl mi Ned Land, který po kapitánově odchodu ke mně přistoupil.

“Budeme klidně čekat na příliv 9. ledna, příteli Nede, protože se zdá, že luna bude tak ochotná a spustí nás zase na vodu.”

“Je to tak prosté?”

“Docela prosté.”

“Což kapitán nespustí kotvu na širé moře, nepřipojí svou loď k řetězům a neudělá vše, aby se uvolnil?”

“Na to stačí příliv,” odpověděl prostě Conseil.

Kanaďan na Conseila pohlédl a pokrčil rameny. To se v něm probudil námořník.

“Pane profesore,” namítl, “můžete věřit mému tvrzení, že tenhle kus kovu už nikdy nepopluje ani po vodě, ani pod vodou. Je dobrý jen do starého železa. Myslím, že přišel čas rozloučit se s kapitánem Nemem.”

“Příteli Nede,” odpověděl jsem, “kapitán ještě neláme nad silným Nautilem hůl jako vy. Za čtyři dny uvidíme, co se dá za přílivu v Tichém oceánu dělat. Vaše nabádání k útěku by bylo oprávněné, kdybychom byli nedaleko anglických nebo francouzských břehů, ale v novoguinejských vodách je to něco jiného. Na takovou krajnost budeme moci pomýšlet tehdy, až se Nautilu nepodaří se vyprostit, což bych pokládal za událost velmi vážnou.”

“Neměli bychom aspoň ohledat okolí?” pokračoval Ned Land. “Je tu ostrov a na tom ostrově jsou stromy. Pod stromy žijí zvířata, která mají kotlety a bifteky, a já bych se do takového masa moc rád zakousl.”

“V tomhle má Ned pravdu,” řekl Conseil. “Souhlasím. Nemohl by pan profesor požádat svého přítele kapitána Nema, aby nás vysadil na břeh? Už proto, abychom nezapomněli chodit po pevné půdě naší planety?”

“Požádat ho o to mohu,” řekl jsem, “ale on mě odmítne.”

“Jen ať se o to pan profesor pokusí,” řekl Conseil. “Uvidíme aspoň, kam až sahá kapitánova laskavost.”

K mému velkému překvapení mi kapitán Nemo na mou žádost svolení dal. A dokonce velmi vlídně a ochotně, nežádaje na mně ani slib, že se vrátíme na palubu. Ostatně útěk na Novou Guineu by byl tak nebezpečný, že bych byl Nedu Landovi nikdy neradil se o něj pokusit. Bylo lepší být vězněm na palubě Nautilu než padnout do rukou domorodcům na Nové Guineji.

Nazítří ráno byl pro nás připraven člun. Nesnažil jsem se dovědět, půjde-li kapitán Nemo s námi. Domníval jsem se, že s námi nepůjde ani nikdo z posádky a že řízením člunu bude pověřen sám Ned Land. Země byla ostatně jen čtyři kilometry daleko, takže pro Kanaďana bude hračkou proplout s lehkým člunem pásmem útesů, které jsou pro veliké lodi velmi nebezpečné.

Ráno 5. ledna byl člun zbaven palubního krytu, vyzvednut ze své komory a spuštěn z plošiny na moře. K celé té operaci stačili dva muži. Vesla byla v člunu a nám stačilo jen nasednout.

V osm hodin jsme odrazili od Nautilu , ozbrojeni elektrickými puškami a sekerami. Moře bylo celkem klidné. Od země vanul lehký vítr. Já s Conseilem jsme si sedli k veslům a veslovali jsme, kdežto Ned Land řídil člun úzkými průlivy mezi jednotlivými útesy. Vedli jsme si při tom výborně a člun plul dost rychle. Ned Land nemohl utajit radost. Byl to vězeň, který utekl ze svého vězení a nemyslil na to, že se tam musí zase vrátit.

“Maso!” opakoval stále. “Konečně se najíme masa - a jakého masa! Opravdové zvěřiny! A žádný chleba! Neříkám, že ryby jsou něco špatného, ale nesmí jich být moc! Kousek čerstvé zvěřiny, opečené nad žhavým uhlím, zpestří docela příjemně náš obvyklý jídelníček!”

“Ty labužníku! I mně se už sbíhají sliny v ústech,” řekl Conseil.

“Musíme jen zjistit, zdali v těch lesích zvěřina vůbec je a zdali není tak velká, že by mohla lovit lovce,” řekl jsem.

“Dobrá, pane Aronnaxi,” odpověděl Kanaďan, jehož zuby byly zřejmě nabroušeny jako ostří sekery, “ale já bych snědl i tygra, svíčkovou z tygra, nejsou-li na ostrově jiní čtvernožci.”

“Mám z Neda skoro strach,” řekl Conseil.

“Buď jak buď,” pokračoval Kanaďan, “pozdravím svým prvním výstřelem každé čtyřnohé zvíře bez peří nebo každé dvounohé zvíře s peřím.”

“No ano,” odpověděl jsem. “Nerozumný mistr Land už zase začíná.”

“Nebojte se, pane Aronnaxi,” řekl mi Kanaďan, “a veslujte! Stačí mi pětadvacet minut a nabídnu vám jídlo podle své chuti.”

V půl deváté proplul člun z Nautilu šťastně korálovými útesy kolem ostrova Gueboroaru a najel lehce na písečné pobřeží.