KAPITOLA XVIII OSMNÁCT TISÍC KILOMETRŮ TICHÝM OCEÁNEM

KAPITOLA XVIII

OSMNÁCT TISÍC KILOMETRŮ TICHÝM OCEÁNEM

azítří, 18. listopadu, má včerejší únava úplně zmizela a já jsem vystoupil na plošinu právě ve chvíli, kdy kapitánův zástupce pronášel větu, kterou denně opakoval. Tehdy mě napadlo, že se tato slova vztahují ke stavu moře, nebo spíše že znamenají “nic v dohledu”.

Oceán byl skutečně pustý. Na obzoru nebyla ani jediná plachta. Vrcholy ostrova Crespo v noci zmizely. Moře, pohlcující všechny barvy duhového vidma kromě paprsků modrých, odráželo je všemi směry a nabývalo nádherného tmavomodrého zbarvení. Na zvlněné vodě se pravidelně tvořily široké lesklé pruhy.

Obdivoval jsem nádherný pohled na oceán, když se objevil kapitán Nemo. Zdálo se mi, že si mé přítomnosti nevšiml; počal provádět různá astronomická měření. Když svou práci skončil, opřel se o budku s reflektorem a jeho zrak bloudil po hladině oceánu.

Na palubu zatím vystoupilo dvacet námořníků. Byli to vesměs silní a pevně stavění chlapíci. Přišli vytáhnout sítě, které loď po celou noc za sebou vlekla. Námořníci patřili zřejmě k různým národnostem, ač byli všichni výrazného evropského typu. Jestliže jsem se nemýlil, poznal jsem mezi nimi Irčany, Francouze, několik Slovanů a jednoho Řeka nebo Kréťana. Všichni byli ostatně velmi skoupí na slovo a mezi sebou používali jen onoho podivného nářečí, jehož původ jsem nemohl odhalit. Musil jsem se proto vzdát všeho vyptávání.

Sítě byly vytaženy na plošinu. Podobaly se sítím, jakých se používá na normandském pobřeží a které vypadají jako velké kapsy. Plovoucí trámec a řetěz propletený oky je udržují stále otevřené. Tyto kapsy, vlečené železným žlábkem po dně, shrabují a sbírají z mořského dna vše, co je jim v cestě. Toho dne vylovily zajímavé ukázky z rybnatých vod, například mořské ďasy, jejichž směšné pohyby jim vynesly přezdívku “komedianti”, vlnité ostence lemované červenými třásněmi, měsíčníky, jejichž jed působí nesmírně rychle, několik olivových mihulí, zelenavé tresky, několik druhů hlaváčů a konečně i několik velkých ryb: metrového lodivoda s vystouplou hlavou, několik druhů makrel modře a stříbřitě páskovaných a tři nádherné tuňáky, které před sítí nezachránila ani jejich rychlost.

Odhadoval jsem, že při jediném zátahu vylovili rybáři přes pět set kilogramů ryb. To už byl krásný, ovšem nijak překvapivý rybolov. Vždyť sítě byly ve vleku několik hodin a zachytily do provazového vězení všechnu vodní zvířenu. Nemohly nám tedy nikdy chybět zásoby nejlepších potravin, protože Nautilus je mohl při své rychlosti a se svým elektrickým světlem neustále doplňovat.

Tyto nejdůležitější dary moře byly okamžitě shozeny palubním otvorem do spíže, aby byly jednak upraveny čerstvé, jednak konzervovány.

Když lov skončil a byla obnovena zásoba vzduchu, myslel jsem, že Nautilus bude pokračovat v plavbě pod vodou, a chystal jsem se proto sestoupit do své kabiny. Ale tu se ke mně obrátil kapitán Nemo a bez úvodu řekl:

“Vidíte ten oceán, pane profesore? Nežije snad skutečným životem? Nemá své hněvy i své lásky? Včera s námi usnul a teď se po klidné noci zas probudil.”

Ani dobrý den, ani dobrý večer! Jako by ta podivná bytost pokračovala v přerušeném rozhovoru.

“Podívejte se,” řekl, “jak se probouzí pod slunečním laskáním. Procitá k dennímu životu. Je to zajímavé studium, sledovat hru jeho organismu. Má svůj tep, své tepny, má i své křeče, a já dávám plně za pravdu učenému Maurymu, který v moři objevil oběh právě tak skutečný, jako je krevní oběh živočichů.”

Bylo mi jasné, že kapitán Nemo nečeká žádnou odpověď, a proto jsem pokládal za zbytečné opakovat stále “zajisté”, “určitě” nebo “máte pravdu”. Mluvil spíše sám k sobě, s dlouhými přestávkami mezi větami. Bylo to jen hlasité uvažování.

“Ano,” pokračoval, “oceán má skutečně svůj oběh. A aby byl vyvolán, stačí zvýšit teplotu vody, její obsah soli a množství mikroorganismů. Její teplota, závislá na rozdílné hustotě, vyvolává mořské proudy a protiproudy. Vypařování, které je v polárních krajích téměř nulové, kdežto v pásmu tropickém velmi vysoké, způsobuje neustálou výměnu vod tropických a polárních. Zjistil jsem ostatně ještě další proudění, odshora dolů a zdola nahoru, která znamenají skutečné dýchání oceánu. Viděl jsem částečky vody zahřáté při hladině klesat do hlubin, dosáhnout maximální hustoty při dvou stupních pod nulou a po ochlazení, kterým se stávají lehčími, stoupat opět vzhůru. Až budeme na pólu, spatříte sám důsledky tohoto jevu a pochopíte, proč podle zákona prozíravé přírody může voda zmrznout jen na hladině.”

Když kapitán Nemo dokončoval tuto větu, pomyslil jsem si: Na pólu! Což nás ten odvážný člověk chce odvézt až tam?

Kapitán se zatím odmlčel a pohlížel na živel, který tak důkladně a neustále studoval. Pak se dále rozhovořil:

“V moři je pozoruhodné množství solí, pane profesore. Kdybyste z vody vytěžil všechny rozpuštěné soli, dostal byste patnáct miliónů čtyři sta osmdesát tisíc krychlových kilometrů solí. Kdybyste je rozprostřel po celé zeměkouli, vytvořily by vrstvu přes deset metrů vysokou. A nemyslete si, že přítomnost solí v mořské vodě je jenom výsledkem rozmaru přírody! Kdepak! Soli snižují odpařovací schopnost mořské vody a brání větrům odnášet příliš mnoho par, které - sraženy ve vodu - by zatopily celé mírné pásmo. Je to obrovský úkol, udržovat v rovnováze celkové uspořádání světa!”

Kapitán Nemo zmlkl, vstal, udělal na plošině několik kroků a vrátil se ke mně.

“Co se nálevníků týče,” pokračoval, “oněch miliard drobných živočichů, kterých jsou v každé kapce milióny a kterých je na váhu jednoho kilogramu osm set tisíc, je jejich úkol neméně důležitý. A co korálnatci, kteří poutají mořské soli, přeměňují pevné látky z vody a vytvářejí celé vápnité pevniny? Každá kapka vody zbavená svého nerostného obsahu, a tím i lehčí, stoupá k hladině, nasytí se solemi, které tam zbyly po odpařené vodě, stává se tak těžší a klesá zas dolů, aby přinesla živočichům nové prvky k zpracování. Tím vzniká dvojí proud, stoupající a klesající; znamená stálý pohyb a stálý život. Život v moři je mnohem rušnější než na zemi, mnohem bujnější, nekonečnější, a rozvíjí se ve všech částech oceánu, který je pro člověka živlem smrtícím, jak se aspoň říká, ale pro nesmírné množství živočichů - i pro mne - živlem životodárným.”

Když tak kapitán Nemo hovořil, celý se změnil a vyvolal ve mně neobyčejné pohnutí.

“Tady je skutečný život,” dodal. “Zabývám se myšlenkou na založení vodních měst, skupin podmořských domů, které by se jako Nautilus vynořovaly každého rána nadýchat se na hladinu moře, na založení měst opravdu svobodných a nezávislých! Ale kdo ví, zda i potom nějaký uchvatitel . .”

Kapitán Nemo dokončil větu vášnivým gestem. Pak se obrátil přímo ke mně, jako by chtěl zaplašit nějakou pochmurnou myšlenku. “Pane Aronnaxi,” ptal se mě, “víte, jak hluboký je oceán?”

“Vím aspoň to, pane kapitáne, co nám ukázala hlavní měření.”

“Mohl byste mi to říci, abych ty údaje podle potřeby opravil?”

“Uvedu aspoň některé,” odpověděl jsem, “pokud si je vybavím z paměti. Jestliže se nemýlím, byla zjištěna v severní části Atlantského oceánu průměrná hloubka osmi tisíc dvou set metrů a ve Středozemním moři hloubka dvou tisíc pěti set metrů. Pozoruhodná měření byla provedena v jižním Atlantiku na pětatřicáté rovnoběžce, kde byla zjištěna hloubka dvanácti tisíc metrů a patnácti tisíc sto čtyřiceti devíti metrů. Celkem se odhaduje průměrná hloubka asi na sedm tisíc metrů. [1]”

“Dobře, pane profesore,” odpověděl kapitán Nemo. “Doufám však, že vám to ukážeme lépe. Co se týče střední hloubky této části oceánu, dokážu vám, že je jen čtyři tisíce metrů.”

Po těchto slovech zamířil kapitán Nemo k palubnímu otvoru a sestoupil po schodech. Šel jsem za ním a vešel jsem do velkého salónu. Lodní šroub se okamžitě roztočil a rychloměr ukázal rychlost sedmatřiceti kilometrů za hodinu.

V dalších dnech a týdnech byl kapitán Nemo na návštěvy velmi skoupý. Viděl jsem ho jen zřídkakdy. Jeho zástupce měřil pravidelně polohu Nautilu , kterou jsem pak nacházel na mapě, takže jsem mohl přesně sledovat naši plavbu.

Conseil a Ned Land trávili dlouhé hodiny se mnou. Conseil vyprávěl svému příteli o naší kouzelné procházce a Kanaďan litoval, že nás tehdy nedoprovázel. Já však doufal, že budeme mít znovu příležitost navštívit podmořské lesy.

Skoro každý den se na několik hodin otvíraly okenní závěry a naše zraky neúnavně pronikaly tajemstvím podmořského světa.

Nautilus plul převážně jihovýchodním směrem, a to většinou v hloubce sto až sto padesát metrů. Až jednoho dne - nevím z jakého rozmaru - zamířil pomocí svých bočných skloněných ploch šikmo dolů a dosáhl hloubky dvou tisíc metrů. Teploměr ukazoval teplotu 4,25 ° C, což je v této hloubce společná teplota všech zeměpisných šířek.

Dne 26. listopadu ve tři hodiny ráno přeplul Nautilus obratník Raka na 172° zeměpisné délky. Dne 27. listopadu proplul kolem Havajských ostrovů, na kterých zahynul 14. února 1779 slavný mořeplavec Cook. Od místa vyplutí jsme už zdolali vzdálenost čtyř tisíc mil, což je dvacet tisíc kilometrů.

Když jsem ráno vystoupil na plošinu, spatřil jsem ve vzdálenosti tří a půl kilometru po větru ostrov Havaj, největší ze sedmi ostrovů celého souostroví.

Jasně jsem rozeznával obdělávané pobřežní pásmo, několikeré horské hřbety, táhnoucí se rovnoběžně s pobřežím, a jejich sopky, z nichž největší, Mauna Kea, je pět tisíc metrů vysoká. Naše sítě vytáhly mezi jinými živočichy těchto vod i shluky půvabných polypů, kteří žijí především v této části oceánu.

Nautilus plul trvale jihovýchodním směrem. Dne 1. prosince přeplul na 142° zeměpisné délky rovník a 4. prosince, po rychlé plavbě bez zvláštních příhod, jsme se dostali ke skupině ostrovů Markéz. Na 8°57' jižní šířky a na 139° 32' západní délky jsem spatřil vrchol Martinovy hory na ostrově Nuka Hivě, největším z celé skupiny, která patří Francii. Zahlédl jsem ovšem jen zalesněné pohoří na obzoru, protože kapitán Nemo se nerad přibližoval k zemi. Zde vytáhly naše sítě krásné druhy ryb s modrými ploutvemi, se zlatým ocasem a s nejlepším masem na světě, které si zasloužily dostat se do lodní kuchyně.

Olihní bylo několik miliónů

Když jsme opustili tyto půvabné a francouzskou vlajkou chráněné ostrovy, přeplul Nautilus od 4. do 11. prosince vzdálenost skoro čtyř tisíc kilometrů. Za této plavby jsme se setkali s obrovským množstvím olihní obecných, zvláštního druhu měkkýšů, velmi blízce příbuzných sépiím. Patří do podřádu krakatic a spolu se sépií a s argonautem do podtřídy dvoužábrých, do třídy hlavonožců a do kmene měkkýšů. Tato zvířata studovali především starověcí přírodovědci. Agorští řečníci se rádi zmiňovali o olihních ve svých přirovnáních a bohatí občané je mívali na stolech ve výtečné úpravě, lze-li věřit Athéneovi, řeckému lékaři, který žil před Gallienem[2].

S touto armádou měkkýšů, kteří žijí převážně nočním životem, setkal se Nautilus v noci z 9. na 10. prosince. Bylo jich několik miliónů. Stěhovali se z mírného pásma do teplejších vod stejnou cestou jako sledi a sardinky. Dívali jsme se na ně silnými křišťálovými skly, jak plavou pozpátku úžasnou rychlostí pomocí své pohybové trubice, loví cestou ryby a měkkýše, požírají slabé a jsou požíráni silnými, jak se zmítají v nepopsatelných pohybech svých deseti chapadel, která jim příroda umístila na hlavě jako kštici z gumových hadů. Nautilus přes svou rychlost plul několik hodin hejny těchto zvířat a jeho sítě jich vylovily nesčíslné množství. Poznal jsem mezi nimi všech devět druhů, které ďOrbigny popsal a zařadil mezi živočichy Tichého oceánu.

Jak vidno, poskytovalo nám moře za této plavby stále nejkrásnější podívanou. A donekonečna ji měnilo. Měnilo i dekorace a scény pro potěchu našich očí. Měli jsme možnost proniknout nejskrytějšími tajemstvími oceánu.

Po celý den 11. prosince jsem se zabýval čtením ve velkém salónu. Ned Land a Conseil pozorovali odkrytými okny prosvětlenou vodu. Nautilus se nehýbal. Stanul s plnými nádržemi v hloubce tisíc metrů, ve velmi řídce oživené části oceánu, kde se jen občas objevily velké ryby.

Četl jsem právě v půvabné knize Jeana Macého Služebníci žaludku a vychutnával jsem její důmyslná poučení, když mou četbu přerušil Conseil.

“Nechtěl by sem pan profesor na chvíli přijít?” řekl mi zvláštním hlasem.

“Co je, Conseili?”

“Ať se pan profesor podívá.”

Vstal jsem, opřel jsem se o sklo a podíval jsem se ven.

Spatřil jsem obrovskou, nehybnou černou hmotu, která se vznášela ve vodě.

Pozorně jsem se díval a snažil se poznat druh tohoto obrovského kytovce. Náhle mi projela hlavou myšlenka.

“Loď!” vykřikl jsem.

“Ano,” odpověděl Kanaďan, “stěžňů zbavená loď, která se potopila.”

Ned Land se nemýlil. Ocitli jsme se před lodí, jejíž zpřetrhaná lana ještě visela na řetězových táhlech. Trup se zdál v dobrém stavu. Ke ztroskotání muselo dojít před několika hodinami. Tři pahýly stěžňů, uříznutých půl metru nad palubou, prozrazovaly, že loď se musela v nebezpečí zbavit svého plachtoví. Položena na bok naplnila se však vodou a ještě teď byla nakloněna na levou stranu. Byl to smutný pohled na tento vrak ztracený v hlubinách, ale ještě smutnější byl pohled na palubu, kde dosud leželo několik mrtvol přivázaných provazy. Viděl jsem tam čtyři muže, z nichž jeden stál u kormidla, a ženu napůl vysunutou z palubního otvoru a svírající v náručí dítě. Byla to ještě mladá žena. V jasném světle Nautilu jsem mohl rozeznat její rysy, které rozkladem ve vodě dosud neutrpěly. V zoufalém úsilí zvedla nad hlavu své dítě, ubohého tvorečka, jehož ručka dosud objímala matčin krk. Poloha čtyř námořníků mě poděsila. Zkrouceni křečovitými pohyby, zemřeli v posledním úsilí vyrvat se z provazů, které je poutaly k lodi. Jedině kormidelník s jasnou, vážnou a klidnou tváří, s šedivou kšticí přilepenou na čelo a s rukama svírajícíma kormidelní kolo jako by ještě řídil trojstěžník hlubinami oceánu.

Byl to smutný pohled na tento vrak

Jaká to scéna! Stáli jsme tu němí a s bušícím srdcem jsme hleděli na loď, která právě ztroskotala a vypadala jako vyfotografovaná v poslední minutě. Spatřil jsem také, že se už blíží obrovští žraloci s planoucíma očima, přilákáni vnadidlem lidského masa.

Nautilus se však potopené lodi obloukem vyhnul a já jsem v té chvíli mohl na zádi přečíst její jméno:

FLORIDA – SUNDERLAND

[1] Tyto údaje jsou pochopitelně zastaralé. Dnes víme, že průměrná hloubka Atlantského oceánu je 3300 metrů a největší hloubka 9218 m. Průměrná hloubka Středozemního moře je 1430 m. Největší hloubka byla zatím naměřena v Tichém oceánu sovětskou lodí Viťaz, a to hloubka. 11 523 m. Průměrná hloubka všech oceánů je 3800 m.

[2] Gallien (235 - 268) byl římský císař, spisovatel, filozof.