KAPITOLA XIV ČERNÁ ŘEKA

KAPITOLA XIV

ČERNÁ ŘEKA

ást zemského povrchu pokrytá mořem měří 361 185 000 km2. Během vývoje naší Země byl stav žhavosti vystřídán stavem vodního zaplavení, kdy oceán byl na celé zeměkouli. V útvaru silurském se počaly objevovat vrcholy hor, z moře se vynořovaly ostrovy, při nových potopách zas mizely, znovu se vynořovaly, spojovaly se a vytvářely pevniny, které se konečně ustálily tak, jak je známe my. Pevniny a ostrovy zabraly oceánům 149 390 000 km2.

Uspořádání pevnin dovoluje rozdělit všechno vodstvo na čtyři části: Severní ledový oceán, Indický oceán, Atlantský oceán a Tichý oceán.

Tichý oceán se rozprostírá mezi oběma polárními kruhy na východ od Asie a na západ od Ameriky přes sto čtyřicet pět délkových stupňů. Je to nejklidnější oceán. Má široké a pomalé mořské proudy, střední rozdíly mezi přílivem a odlivem a hojné deště. To byl oceán, kterým jsem měl řízením osudu projíždět za tak podivných okolností.

“Pane profesore,” řekl mi kapitán Nemo, “chcete-li, zjistíme si přesně naši polohu a určíme východiště naší plavby. Jsou tři čtvrti na dvanáct. Vystoupíme teď na hladinu.”

Kapitán stiskl třikrát tlačítko elektrického zvonku. Pumpy počaly vytlačovat vodu z nádrží. Ručička manometru ukazovala postupně různý tlak podle toho, jak Nautilus vystupoval, a pak se zastavila.

“Vynořili jsme se,” řekl kapitán.

Odebral jsem se k hlavnímu schodišti, které vedlo na palubu. Vystoupil jsem po kovových schodech a otevřeným poklopem jsem vyšel na horní část Nautilu .

Plošina vyčnívala jen na osmdesát centimetrů. Příď a záď Nautilu prozrazovaly onen vřetenovitý tvar, kterým se ponorka podobala dlouhému doutníku. Všiml jsem si, že taškovitě se překrývající ocelové pláty se podobají šupinám na těle velkých pozemních plazů. Tím jsem si docela přirozeně vyložil fakt, že i s nejlepšími dalekohledy mohli lidé pokládat tuto ponorku za mořského živočicha.

Uprostřed paluby byl do lodního trupu napolo zapuštěn člun, který tvořil malý výčnělek. Vpředu a vzadu vyčnívaly dvě malé kabiny se skloněnými stěnami, uzavřené z jedné strany silnými čočkovitými skly. Jedna sloužila kormidelníkovi, který Nautilus řídil, z druhé zářil silný elektrický reflektor, svítící lodi na cestu.

Nebe bylo jasné a moře tak klidné, že dlouhé plavidlo ani nepociťovalo vlnění oceánu. Jen slabý východní vítr čeřil hladinu vod. Obzor byl čistý, bez mlhy, a proto jsme měli nejlepší rozhled.

V dohledu ponorky nebylo nic. Ani úskalí, ani ostrůvek. Ani Abraham Lincoln . Všude jen nesmírná, pustá vodní pláň.

Kapitán Nemo se sextantem v ruce změřil výšku slunce, která mu měla určit zeměpisnou šířku. Čekal několik minut, až se slunce dotkne čáry obzoru. Zatímco je pozoroval, nezachvěl se mu jediný sval, takže přístroj nemohl sedět pevněji ani v mramorové ruce.

“Poledne,” řekl konečně. “Prosím, pane profesore …”

Rozhlédl jsem se naposled po moři, které je tu při japonských březích trochu nažloutlé, a sestoupil jsem do velkého salónu.

Kapitán tam zapsal své měření, vypočetl podle chronometru zeměpisnou délku a ještě ji překontroloval dříve už změřenými hodinovými úhly. Potom mi řekl:

“Pane Aronnaxi, jsme na 137° 15' západní délky.” Kapitán Nemo se sextantem v ruce změřil výšku slunce

“Podle kterého poledníku?” zeptal jsem se rychle. Doufal jsem totiž, že kapitánova odpověď mi možná prozradí jeho národnost.

“Pane profesore,” odpověděl mi, “mám různé chronometry, seřízené podle poledníku pařížského, greenwichského a washingtonského. Na vaši počest použiji chronometru pařížského.”

Tato odpověď mi nic neřekla. Uklonil jsem se jen a kapitán pokračoval: “Jsme na 137° 15' podle pařížského poledníku a na 30° 7' severní šířky. To znamená asi pět set padesát kilometrů od japonských břehů. Tedy dnes, 8. listopadu v poledne, začíná naše podmořská průzkumná plavba.”

“Kéž by byla šťastná!” odpověděl jsem.

“A nyní vás, pane profesore, nechám u vašich studií,” pokračoval kapitán. “Dal jsem rozkaz k plavbě východoseverovýchodním směrem v hloubce padesáti metrů. Zde máte mapy malého měřítka, na nichž můžete plavbu sledovat. Salón je vám k dispozici. Omluvte mě, prosím, že teď odcházím.”

Kapitán se mi uklonil a já zůstal sám se svými myšlenkami. Všechny se zabývaly velitelem Nautilu . Dozvím se někdy národnost tohoto podivného muže, který si zakládal na tom, že nepatří k žádné? Co v něm vyvolalo takovou nenávist k lidstvu, nenávist zřejmě toužící po strašných mstách? Nebyl to nějaký zneuznaný učenec, jeden z oněch “géniů”, kterým lidstvo “ukřivdilo”, jak to vyjádřil Conseil? Nebyl to nějaký moderní Galileo nebo spíš jeden z vědců podobných Američanu Maurymu, jehož cesta ke slávě byla přerušena politickými revolucemi? To jsem ještě nemohl říci. Mne, jejž náhoda vrhla na jeho loď a jehož život měl ve svých rukou, přijal sice chladně, ale pohostinně. Jen mou nabízenou ruku nikdy nepřijal. A sám mi také nikdy ruku nepodal.

Po celou hodinu jsem zůstal ponořen do svých úvah a snažil jsem se proniknout tímto tajemstvím. Pak můj zrak padl na velkou mapu rozloženou na stole. Položil jsem prst na místo, na němž se protínala změřená délka se šířkou.

Moře má stejně jako pevnina své řeky. Jsou to mořské proudy, které lze poznat podle teploty a barvy. Nejznámější z nich je Golfský proud. Věda určila na zeměkouli směr pěti hlavních mořských proudů. První z nich je v severním Atlantiku, druhý v jižním Atlantiku, třetí v Tichém oceánu, čtvrtý v jižní části Tichého oceánu a pátý v jižní části Indického oceánu. Je též pravděpodobné, že kdysi existoval ještě šestý proud v severní části Indického oceánu, a to v dobách, kdy Kaspické moře a Aralské jezero spolu s ostatními velkými asijskými jezery tvořily jedinou rozlehlou vodní plochu.

Naše poloha zanesená do mapy byla dána bodem v jednom z těchto proudů, v japonském proudu Kuro-šio, zvaném Černá řeka, který vychází z Bengálského zálivu, kde je zahříván kolmými paprsky tropického slunce, protéká Malackým průlivem a podle asijských břehů se stáčí do Tichého oceánu až k Aleutám. Tento proud s sebou odnáší kmeny kafrovníků i jiné předměty a liší se indigovou modří svých teplých vod od vody oceánu. A tímto proudem měl plout Nautilus . Sledoval jsem proud na mapě až tam, kde se ztrácel v nesmírných dálavách Tichého oceánu, a zdálo se mi už, že jsem jím unášen, když se ve dveřích salónu objevil Ned Land s Conseilem. Oba mí dobří společníci zůstali při pohledu na divy seskupené před jejich zraky jako zkamenělí.

“Kde to jsme? Kde to jsme?” zvolal Kanaďan. “V quebeckém muzeu?”

“S dovolením pana profesora bych řekl, že to je spíš hotel Sommerard,” řekl Conseil.

“Přátelé,” odpověděl jsem a pokynul jsem jim, aby vstoupili, “nejste ani v Kanadě, ani ve Francii, ale opravdu na palubě Nautilu , a to padesát metrů pod hladinou moře.”

“Jestliže to pan profesor tvrdí, musíme tomu věřit,” řekl Conseil. “Ovšem tenhle salón opravdu dokáže překvapit i Vláma, jako jsem já.”

“Jen se div, příteli, a dobře si vše prohlédni. Takový odborník v třídění, jako jsi ty, má tady opravdu co dělat.”

Nemusil jsem Conseila povzbuzovat. Ten milý chlapec se sklonil nad skříně a bručel si už slova z řeči přírodovědců:

“Kmen měkkýši, třída plži, podtřída předožábří, řád hřebenožábří, čeleď zavinutcovití, rod zavinutec, druh zavinutec madagaskarský…“

Ned Land, který se v měkkýších příliš nevyznal, vyptával se mě zatím na můj rozhovor s kapitánem Němém. Zjistil jsem už, kdo to je, odkud pochází, kam pluje a do jakých hloubek nás zavleče? A tisíc dalších otázek, na které jsem neměl ani čas odpovídat.

Sledoval jsem proud na mapě

Řekl jsem mu vše, co jsem věděl, nebo spíš co jsem nevěděl, a ptal jsem se ho, co slyšel a viděl on.

“Nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel,” odpověděl mi Kanaďan. “Ani posádku této lodi jsem nezahlédl. Není snad náhodou také elektrická?”

“Elektrická?”

“Na mou věru, skoro bych tomu věřil. A co vy, pane Aronnaxi,” pokračoval Ned Land, ovládán stále jen jedinou myšlenkou, “nemůžete mi říci, kolik mužů je na palubě? Deset, dvacet, padesát, sto?”

“To vám nemohu říci, mistře Lande. Ale věřte mi, že byste se měl zatím zříci své myšlenky, že se zmocníte Nautilu , nebo že odtud uprchnete. Tato loď je mistrovské dílo moderního průmyslu a já nelituji, že jsem ji spatřil. Mnozí lidé by byli rádi na našem místě jen proto, aby se mohli projít všemi těmito zázraky. Buďte jen klidný a snažte se pozorovat vše, co se kolem nás děje.”

“Pozorovat!” zvolal harpunář. “Vždyť nic nevidím a nikdy nic neuvidím kromě tohoto ocelového vězení! Plujeme jako slepí!”

Právě při jeho posledních slovech nás pojednou obklopila naprostá tma. Světelný strop zhasl tak náhle, že mě prudce zabolelo v očích, podobně jako při náhlém přechodu z hluboké tmy do oslňujícího světla.

Zůstali jsme němí a nehybní, nevědouce, zda nás čeká překvapení příjemné, nebo nepříjemné. Vtom se ozvalo zaskřípění. Jako kdyby se po bocích Nautilu posouvaly nějaké pláty.

“To je konec! To je konec!” řekl Ned Land.

Náhle k nám vniklo světlo podlouhlými otvory v obou podélných stěnách salónu. Vodní prostory byly jasně prosvětleny elektrickým světlem. Od moře nás dělily jen desky z křišťálového skla. Otřásl jsem se při představě, že by tato křehká přepážka mohla prasknout. Ale silné měděné rámy jí dodávaly téměř absolutní pevnost.

V moři bylo v dvoukilometrovém okruhu kolem Nautilu vše jasně vidět. Jaká to podívaná! Které pero by to umělo popsat! Kdo by dovedl vylíčit hru světla v průhledných vodách a jemnost jeho postupného zeslabování až k horním a dolním vrstvám oceánu!

Víme, jak je mořská voda průhledná. Víme, že je průhlednější než horská voda. Nerostné i organické látky, které jsou v ní rozptýleny, její průhlednost ještě zvětšují. V některých částech oceánu, třeba u Antil, lze ještě v hloubce sto čtyřiceti pěti metrů pozorovat s překvapující jasností písčité dno. Zdá se, že sluneční paprsky pronikají až do hloubky tří set metrů. Ale v tekutém prostředí, kterým plul Nautilus , prýštilo elektrické světlo přímo z nitra vod. To nebyla už prosvětlená voda, nýbrž tekuté světlo.

Přijmeme-li Ehrembergovu domněnku, podle níž mají mořské hlubiny vlastní světélkování, pak příroda přichystala obyvatelům moře zcela určitě jedno z nejúžasnějších divadel. Mohl jsem tak soudit z tisícerých záchvěvů tohoto světla. Po každém boku jsem měl okno vedoucí do neprobádaných hlubin. Tma v salónu zvyšovala účin vnějšího světla. Dívali jsme se okny tak, jako by ona křišťálová skla byla stěnami obrovského akvária.

Nautilus se zdánlivě vůbec nepohyboval. Chyběly nám totiž jakékoli opěrné body. Jen občas se před našimi zraky mihly úžasnou rychlostí pruhy vod rozrážených ostruhou lodi.

Plni okouzlení opřeli jsme se o rám okna. Ticho z překvapení porušil první Conseil:

“Chtěl jsi něco vidět, Nede, tak se teď dívej!”

“Zajímavé! Zajímavé!” opakoval Kanaďan, který zapomněl na zlost i na své plány k útěku, podlehnuv neodolatelnému kouzlu. “Člověk by přišel z dálky ještě větší, aby se mohl obdivovat takové podívané.”

“Ach, teď chápu život toho člověka!” zvolal jsem. “Vytvořil si tu svůj zvláštní svět, který mu přichystal nejúžasnější divy.”

,Ale co ryby?“ podotkl Kanaďan. “Nevidím tu ryby!”

“A co ti na nich záleží, Nede?” ozval se Conseil. “Vždyť je stejně neznáš.”

“Cože! Já rybář?” zvolal Ned Land. Mezi oběma přáteli došlo k hádce o rybách, které znali oba, ovšem každý jiným způsobem.

Ach, teď chápu život toho člověka!

Je známo, že ryby patří do druhé větve čelistnatců podkmenu obratlovců. Byly velmi správně definovány jako studenokrevní obratlovci s dvojím krevním oběhem, dýchající žábrami a odkázaní jen na život ve vodě. Čelistnatci mají několik tříd, například třídu pancířnatých, třídu paryb (sem patří žraloci a rejnokovci) a třídu vlastních ryb. Třída ryb se dělí ještě na dvě podtřídy: na paprskoploutvé a nozdraté. Podtřída paprskoploutvých se dělí do čtyř nadřádů: násadcoploutví, chrupavčití, mnohokostnatí a kostnatí. Celkem je v třídě ryb asi pětačtyřicet řádů a v nich je na dvacet tisíc  druhů.

Kanaďan toto rozdělení možná znal, ale mnohem lépe je znal Conseil. A teď, když se s Nedem spřátelil, nemohl připustit, že by toho znal méně než on. Proto prohlásil:

“Nede, ty jsi jen zabíječ ryb, velmi obratný rybář. Ulovil jsi už velké množství těchto zajímavých zvířat. A přece bych se vsadil, že nevíš, jak se ryby zoologicky třídí.”

“Ale ano,” odpověděl vážně harpunář. “Dělí se na jedlé a nejedlé.”

“To je ovšem rozdělení labužníků,” odpověděl Conseil. “Znáš však rozdíl mezi nadřádem chrupavčitých a nadřádem kostnatých?”

“Možná, Conseili.”

,A znáš rozdělení řádů do čeledí?“

“O tom nemám ani zdání,” odpověděl Kanaďan.

“Nuže, Nede, poslouchej a pamatuj si to! Nadřád kostnatých má čtyřicet řádů a v nich přes čtyři sta čeledí. Probereme si jen ty nejvýznamnější. Řád ostnoploutvých má v hřbetní ploutvi tvrdé paprsky. Skřele jsou zoubkovité nebo trnité. Břišní ploutve jsou pevně spojeny s pásem ploutví prsních. Část ploutevních paprsků je trnitá. Typický druh je okoun říční.”

“Dost dobrý k jídlu,” odpověděl Ned Land.

“Pak je řád máloostných. Jeho příslušníci mají přední obratle spojené. Vzdušný měchýř je rozdělen na dvě části a spojen s hltanem. Do tohoto řádu patří většina sladkovodních ryb. Typický je kapr obecný.”

“Ach,” ušklíbl se pohrdavě Kanaďan. “Sladkovodní ryby!”

“A teď řád platýsů,” pokračoval Conseil. “Platýsové mají tělo zploštělé. Strana obrácená vzhůru je mírně klenutá, druhá strana je plochá. Mláďata jsou souměrná, teprve později si lehají na bok a zplošťují se. Typický druh je platýs velký a jazyk mořský.”

“Výborně!” zvolal harpunář, který nehodlal posuzovat ryby jinak než z hlediska poživatelnosti.

“Pak je řád holobřichých,” pokračoval Conseil. “Ti mají hadovité tělo a velmi dlouhé hřbetní i řitní ploutve, které zpravidla splývají s ploutví ocasní. Břišní ploutve obyčejně chybějí. Šupiny jsou velmi malé nebo vůbec chybějí. Typický druh je úhoř říční.”

“Nevalné, nevalné!” odpověděl Ned Land.

“A co lalůčkožábří?” řekl Conseil. “Ti mají na konci dlouhého rypáku savá ústa. Břišní ploutve s jedním tvrdým a nejvýš se třemi měkkými paprsky jsou blízko ploutví prsních. Typický druh je koníček mořský a jehla mořská.”

“Fuj!” odpověděl harpunář.

“Řád čtverzubců,” pokračoval Conseil, “má hrubě zrnitou až ostnitou kůži. Na žaludku je vychlípenina, která může být naplněna vzduchem. Ústní štěrbina je úzká, skřele a žaberní skuliny zakrnělé. Typický druh je čtverzubec a měsíčník.”

“Dobří jen k tomu, aby zneuctili pekáč,” zvolal Kanaďan. “Rozuměl jsi mi, Nede?” ptal se učený Conseil.

“Ani trochu, Conseili,” odpověděl harpunář. “Ale jen pokračuj! Je to docela zajímavé.”

“Ještě tu je řád mihulí z třídy kruhoústých,” pokračoval klidně Conseil. “Mihule mají přísavná ústa bez čelistí a šest až čtrnáct žaberních štěrbin. Typický druh je mihule.”

“To stojí za to,” odpověděl Ned Land.

“Pak je ještě podtřída příčnoústých s nadřádem žraloků a rejnokovců. Ti mají vřetenovité tělo kryté šupinami. Až sedm žaberních váčků vyúsťuje samostatnými skulinami. Kostra horní čelisti a patro nejsou spojeny s lebkou. Typické druhy jsou žralok a rejnok.”

Člověk si tu připadá jako v akváriu!

“Cože?” zvolal Ned. “Žraloci a rejnoci v jednom nadřádu? Poslechni, Conseili, v zájmu rejnoků ti radím, abys je nedával do jedné nádrže se žraloky.”

“Ryby chrupavčité mají jen jeden řád.”

“Tím lépe,” řekl Ned Land.

“Jsou to jeseteři. Někteří mají na těle pět podélných řad kostěných štítků, jiní jsou lysí. Hlava je protažena v rypák. Na spodní straně úst mají hmatové vousky. Zuby jim chybějí nebo jsou velmi drobné. Kostra je chrupavčitá. Typické druhy: jeseter velký a vyza velká.”

Člověk si tu připadá jako v akváriu!

“Ach Conseili, to nejlepší sis nechal na konec. To je všechno?”

“Ano, Nede,” odpověděl Conseil. “A pamatuj si, že ten, kdo to všechno zná, nezná ještě nic, protože třídy se dělí dál na podtřídy, nadřády, řády, podřády, čeledě, rody a druhy …”

“Podívej, Conseili, tady právě kolem nás plují ty tvoje druhy,” řekl harpunář, nakláněje se k okenní tabuli.

“Ano, ryby!” zvolal Conseil. “Člověk si tu připadá jako v akváriu!”

“Ne,” odporoval jsem. “Akvárium je jen vězení, ale tyto ryby tu jsou volné jako ptáci ve vzduchu.”

“Nuže, Conseili, jmenuj mi je!” řekl Ned Land.

“To já nedovedu,” odpověděl Conseil. “To už se týká pana profesora.”

Ten hodný chlapec byl opravdu jen zanícený klasifikátor, ale žádný přírodovědec. Nevím, zda by byl rozeznal tuňáka obecného od tuňáka pruhovaného. Byl prostě pravým opakem Kanaďana, který nazýval všechny ryby bez váhání jménem.

“Ostenec,” řekl jsem.

“A to ostenec čínský,” dodal Ned Land.

“Který patří do řádu čtverzubců,” bručel si Conseil.

Ti dva, Conseil a Ned Land, by byli v jedné osobě skutečně výborným přírodovědcem.

Kanaďan se nemýlil. Kolem Nautilu se prohánělo hejno ostenců s plochým tělem a s drsnou kůží, ozbrojených ostnem ve hřbetní ploutvi a naježujících čtyři řady ostnů po obou stranách ocasu. Je sotva co krásnějšího nad jejich nahoře šedou a dole bílou kůži, jejíž zlaté skvrny září v temných vírech vod. Dále se tu jako stuhy ve větru vlnili rejnoci, mezi nimiž jsem ke své velké radosti spatřil čínského rejnoka se žlutavým hřbetem a s jemně růžovým břichem; za okem měl tři ostny. Je to vzácný a v dobách Lacepèdových ještě pochybný druh. Lacèpede ho znal jen ze souboru japonských kreseb.

Po celé dvě hodiny doprovázela Nautilus armáda mořských ryb. Při hrách a skocích spolu soupeřily v kráse, lesku a rychlosti a já jsem mezi nimi poznal zeleného pyskouna a parmice s dvojitým černým pruhem, bílého hlaváče s kulatým ocasem a s fialovými skvrnami na hřbetě, japonskou makrelu, obdivuhodnou rybu s modrým tělem a stříbřitou hlavou, i mnoho jiných.

Náš obdiv dosahoval neustále nejvyššího stupně. Napořád se ozývaly výkřiky úžasu. Ned ryby pojmenovával a Conseil je zařazoval. Já byl u vytržení nad hbitostí jejich pohybů a krásou jejich tvarů. Dosud nikdy mi nebylo dopřáno spatřit tato zvířata živá a volná v jejich přirozeném prostředí. Nebudu uvádět všechny druhy, které takto míjely před našima očima, celou tu sbírku ryb z japonských a čínských moří. Ryby připlouvaly v hejnech mnohem větších, než jsou hejna ptáků ve vzduchu, přilákány patrně září elektrického světla.

Náhle se v salónu rozsvítilo. Ocelové pláty se uzavřely. Kouzelné vidění zmizelo. Já jsem o tom však ještě dlouho snil, až do chvíle, kdy se mé oči obrátily k přístrojům na stěnách. Busola ukazovala stále východoseverovýchodní směr a tlakoměr zaznamenával tlak pěti atmosfér, což odpovídalo hloubce padesáti metrů. Elektrický měřič rychlosti udával rychlost dvaceti sedmi kilometrů za hodinu.

Čekal jsem na kapitána Nema, ale neobjevil se. Hodiny ukazovaly pět hodin.

Ned Land a Conseil se vrátili do své kabiny. Také já odešel do své. Měl jsem tam už přichystanou večeři. Skládala se ze želví polévky, uvařené z nejjemnějšího masa karety, z bílého, trochu vláknitého masa parmice a ze zvlášť připravených jejích jater. A k tomu plátky z masa pomce, jehož chuť mi připadala ještě jemnější než chuť lososa.

Večer jsem strávil tak, že jsem si četl, psal a přemýšlel. Když mě přepadla ospalost, ulehl jsem na lůžko z mořských trav a tvrdě jsem usnul, zatímco Nautilus proplouval rychlým proudem Černé řeky.