KAPITOLA XIII NĚKOLIK ČÍSEL

KAPITOLA XIII

NĚKOLIK ČÍSEL

a chvíli jsme seděli s doutníky v ústech na pohovce v salónu. Kapitán přede mnou rozevřel nákresy plánů, průřezů a nárysů Nautilu . Pak se rozhovořil:

“Tady vidíte, pane Aronnaxi, všechny rozměry lodi, v níž plujete. Má tvar hodně protáhlého válce s kuželovitými konci. Připomíná značně doutník, což je tvar, kterého bylo                                                                     použito v Londýně k mnoha podobným konstrukcím. Délka válce od špičky ke špičce je přesně sedmdesát metrů a nejdelší příčná vzpěra je osm metrů dlouhá. Není to tedy desetina délky jako u vašich rychlých parníků, ale přesto délka mé lodi je dostatečná a její tvar takový, aby mohla snadno rozrážet vodu a nesetkávala se při plavbě s žádným odporem.

Z těchto dvou rozměrů si můžete prostým výpočtem zjistit povrch a objem Nautilu . Jeho povrch má tisíc jedenáct čtverečních metrů a čtyřicet pět centimetrů. Jeho objem je tisíc pět set krychlových metrů a dvě desetiny. To znamená, že při úplném ponoření vytlačuje tisíc pět set krychlových metrů, čili váží právě tolik tun.

Když jsem dělal plány na loď určenou k plavbě pod vodou, chtěl jsem, aby pro rovnováhu na hladině byla z devíti desetin ponořena a jen z jedné desetiny vynořena. Za těchto podmínek měla vytlačovat jen devět desetin svého objemu, to jest tisíc tři sta padesát šest krychlových metrů a čtyřicet osm setin. Znamená to, že musila vážit stejný počet tun. Při její konstrukci v uvedených rozměrech jsem nesměl tuto váhu překročit.

Nautilus má dva trupy, vnější a vnitřní, spojené železnými svorníky tvaru písmene T, což mu zajišťuje největší pevnost. Komorové zařízení je velmi výhodné, protože ponorka vzdoruje tlaku jako pevný celek, jako by byla plná. Její boky nemohou povolit. Tlaku vzdorují nejen pevné nýty, ale i stejnorodá konstrukce, která vyplynula z dokonalého spojení materiálu a nemusí se obávat ani nejdrsnějších moří.

Oba trupy jsou vyrobeny z ocelových plátů, jejichž specifická váha je sedm a osm desetin. První trup je pět centimetrů silný a váží tři sta devadesát čtyři tuny, devadesát šest setin. Druhý obal a kýl, vysoký padesát a široký dvacet pět centimetrů, váží sám dvaašedesát tun. Stroje, přítěž, různá zařízení a vedlejší příslušenství, přepážky a vnitřní vzpěry váží devět set jedenašedesát tun a dvaapadesát setin, což s třemi sty čtyřiadevadesáti tunami a šestadevadesáti setinami dává celkovou váhu tisíc tři sta šestapadesát tun a osmačtyřicet setin. Je to jasné?”

“Jasné,” odpověděl jsem.

“Když Nautilus za těchto podmínek pluje po hladině,” pokračoval kapitán, “vyčnívá jednou desetinou nad vodu. Zřídil jsem si však nádrže, jejichž obsah se rovná této desetině, to jest sto padesáti tunám a dvaasedmdesáti setinám, a když je naplním vodou, vytlačuje loď tisíc pět set sedm tun, což znamená, že se celá ponoří. A tak to také dělám, pane Aronnaxi. Tyto nádrže jsou v přední dolní části Nautilu . Otevřu-li kohouty, nádrže se naplní a loď se ponoří natolik, že se hladiny jen dotýká.”

“Dobrá, pane kapitáne. Ale tím se dostáváme k největší potíži. Chápu, že se můžete ponořit těsně pod hladinu. Avšak co když se potopíte hlouběji? Vždyť tam vaše ponorka podléhá tlaku a především vztlaku, který působí zdola nahoru a jehož stoupání možno odhadnout na jednu atmosféru na tisíc metrů, což je tlak jednoho kilogramu na čtvereční centimetr.”

“Zcela správně, pane profesore.”

“A nenaplníte-li Nautilus úplně, pak nechápu, jak s ním můžete plout až do největších hloubek.”

Kapitán přede mnou rozevřel nákresy plánů

“Pane profesore,” odpověděl kapitán Nemo, “nechcete-li se dopustit vážných omylů, nesmíte zaměňovat statiku s dynamikou. Stačí mi vydat nepatrně práce, abych dosáhl největších hloubek oceánu, protože tělesa se snaží potopit ke dnu. Hned vám to vysvětlím.”

“Poslouchám, pane kapitáne.”

“Když jsem chtěl určit zvýšení váhy, které je nutné, aby se Nautilus mohl potápět, stačilo mi zabývat se jen snižováním objemu vody, jak se projevuje postupně ve větších a větších hloubkách.”

“To je jasné,” odpověděl jsem.

“Voda není absolutně nestlačitelná. Trochu stlačit se přece jen dá. Podle nejnovějších výpočtů se může její stlačitelnost vyjádřit čtyřmi sty šestatřiceti desetimilióntinami na jednu atmosféru, to jest na každých deset metrů hloubky. Mám-li proto sestoupit o tisíc metrů, musím počítat se stlačením objemu tlakem, který se rovná tlaku vodního sloupce tisíc metrů vysokého, což znamená tlakem sta atmosfér. Toto stlačení bude odpovídat čtyřem stům šestatřiceti desetimilióntinám. Musím tedy zvýšit váhu tak, aby loď vážila tisíc tři sta padesát šest tun, osmačtyřicet setin. Proto se váha zvýší jen o šest tun a sedmapadesát setin.”

“Jenom?”

“Jenom o tolik, pane Aronnaxi. Výpočet si můžete snadno ověřit. Já však mám ještě náhradní nádrže, které mohou pojmout sto tun. A s nimi mohu sestoupit do pozoruhodných hloubek. Chci-li pak vystoupit těsně pod hladinu, stačí mi vytlačit vodu. Chci-li se vynořit tak, aby Nautilus vyčníval desetinou celkového objemu nad hladinu, vyprázdním celé nádrže.”

Proti těmto vývodům, podepřeným čísly, nemohl jsem nic namítat.

“Uznávám správnost vašich výpočtů, pane kapitáne,” odpověděl jsem. “Bylo by nesmyslné popírat je, když vám zkušenost dává denně za pravdu. Ale mám nyní na mysli skutečnou obtíž.”

“Jakou, pane profesore?”

“Když plujete v hloubce tisíc metrů, působí na stěny Nautilu tlak jednoho sta atmosfér. Jestliže v této chvíli chcete vyprázdnit náhradní nádrže, abyste lodi ulehčil a vystoupil na hladinu, musí vaše pumpy překonat tlak sto atmosfér, což je tlak sto kilogramů na čtvereční centimetr. Z toho plyne, že potřebujete sílu …”

„… kterou mi může dát jen elektřina,” doplnil mě rychle kapitán Nemo. “Opakuji vám, pane profesore, že dynamická síla mých strojů je téměř neomezená. Pumpy Nautilu mají úžasnou výkonnost. Musil jste to vidět, když jejich vodní proud narazil jako příval na Abrahama Lincolna . Náhradních nádrží používám ostatně jen při plavbě do vod hlubokých průměrně tisíc pět set až dva tisíce metrů, abych své stroje šetřil. Zachce-li se mi však místa tři až pět tisíc metrů hluboko pod hladinou, používám způsobu sice zdlouhavějšího, ale nesmírně účinného.”

“Jakého, pane kapitáne?” ptal jsem se.

“Způsobu, který mě právě přivádí k výkladu, jak je Nautilus řízen.”

“To bych se velmi rád dověděl.”

“K řízení této lodi doprava i doleva, to jest ke změnám polohy ve vodorovné rovině, používám obyčejného kormidla se širokou plochou na zadním konci trupu. Ovládám je kolem a kladkostrojem. Stejně mohu řídit Nautilus v rovině svislé zdola nahoru a shora dolů dvěma nakloněnými plochami na bocích lodi při středu ponoru. Jsou to pohyblivé plochy, které mohou zaujmout jakoukoli polohu a které ovládám zvnitřku silnými pákami. Jsou-li plochy natočeny rovnoběžně s podélnou osou lodi, pluje ponorka vodorovně. Jsou-li nakloněny, pak Nautilus podle jejich sklonu a podle tlaku šroubu pluje dolů po libovolné šikmé čáře nebo po ní vystupuje. Chci-li se vrátit na hladinu rychleji, zastavím šroub a vodní vztlak žene Nautilus svisle vzhůru. Podobně stoupá vzduchem balón naplněný vodíkem.”

“Výborně, pane kapitáne!” zvolal jsem. “Ale jak může kormidelník sledovat cestu, kterou jste mu ve vodě určil?”

“Kormidelník stojí v zasklené kabině, jež vyčnívá nad horní část trupu Nautilu a má dvě čočkovitá okna.”

“A ta okna mohou vzdorovat takovému tlaku?”

“Zajisté. Křišťálové sklo je sice choulostivé na náraz, ale má pozoruhodnou pevnost v tlaku. Při pokusných lovech s elektrickým světlem, konaných roku 1864 v norských vodách, bylo použito skel jen sedm milimetrů silných, která však vydržela tlak šestnácti atmosfér. A přitom propouštěla silné tepelné paprsky, jež rozvádějí teplo sklem velmi nerovnoměrně. Já používám skel ve středu jedenadvacet centimetrů silných, tedy třicetkrát silnějších.”

“Dobře, pane kapitáne, ale abyste viděl, musí temnotou proniknout světlo. A já nevím, jak uprostřed temných vod …”

“Za kormidelníkovou kabinou je umístěn silný elektrický reflektor, jehož paprsky pronikají mořem na kilometr daleko.”

“Výborně! Třikrát výborně, pane kapitáne! Nyní si už dovedu vysvětlit ono světélkování domnělého narvala, které učence tak popletlo! A při této příležitosti bych se chtěl ještě zeptat, zda srážka Nautilu se Scotií , která vyvolala takovou odezvu, byla jen důsledkem náhodného setkání.”

“Zcela náhodného, pane profesore. Když k oné srážce došlo, plul jsem dva metry pod hladinou moře. Viděl jsem ostatně, že srážka neměla žádné vážné následky.

“Opravdu ne, pane kapitáne. A co se týče vašeho setkání s Abrahamem Lincolnem …“

“Pane profesore, velmi mě mrzí, že tu šlo o jednu z nejlepších lodí statečného amerického loďstva, ale byl jsem napaden a musil jsem se bránit. Spokojil jsem se s tím, že jsem lodi zabránil zničit mou ponorku. V nejbližším přístavu bude poškozená loď snadno opravena.”

“Ach pane kapitáne,” zvolal jsem, “ten váš Nautilus je opravdu skvělá loď!”

“Ano, pane profesore,” odpověděl kapitán Nemo skutečně dojat, “a já ji miluji jako vlastní dítě. Jestliže vaše lodi, vystavené nebezpečím oceánu, jsou stále ohrožovány, jestliže moře vzbuzuje jako hlavní pocit hrůzu z propasti, jak to správně řekl Holanďan Jansen, nemá se na Nautilu lidské srdce čeho bát. Zbytečné jsou obavy, že se lodní trup promáčkne, protože dvojité boky této lodi jsou pevné jako železo. Není zde žádná výstroj, která trpí kymácením lodi. Nejsou zde plachty, které odnáší vítr. Nejsou zde kotle, které může roztrhnout pára. Nehrozí tu ani požár, protože celá loď je z oceli, a ne ze dřeva. Není zde stále ubývající uhlí, poněvadž mechanickou sílu mi dává elektřina. Nemusím se bát ani srážek, protože má ponorka pluje v hlubinách sama. Nemusím čelit bouřím, vždyť několik metrů pod hladinou je naprostý klid. Je to opravdu výtečná loď, pane profesore! A je-li pravda, že inženýr důvěřuje lodi víc než její stavitel a stavitel víc než sám kapitán, pak jistě pochopíte důvěru, kterou mám ke svému Nautilu . Vždyť jsem zároveň jeho kapitán, stavitel i inženýr!”

Kapitán Nemo hovořil se strhující výmluvností. Plamenný zrak a vášnivá gesta ho úplně změnily. Ano, jistě miloval svou loď, jako otec miluje své dítě!

Mně však tanula na mysli ještě jedna, patrně vtíravá otázka, které jsem se nemohl ubránit:

“Jste tedy inženýr, kapitáne Nemo?”

“Ano, pane profesore,” odpověděl mi. “V době, kdy jsem ještě pobýval na zemi, studoval jsem v Londýně, v Paříži a v New Yorku.”

“Ale jak jste mohl svůj úžasný Nautilus postavit v úplné tajnosti?”

“Každou jeho část, pane Aronnaxi, jsem objednal v jiné části světa a pod falešným určením. Jeho kýl byl vykován u Creusota ve Francii, osa šroubu u firmy Pen & spol. v Londýně, ocelové pláty pro trup u Leonarda v Liverpoolu, šroub u Scotta v Glasgowě. Nádrže byly vyrobeny v podnicích Cail & spol. v Paříži, stroje u Kruppa v Prusku, ostruha v motalských dílnách ve Švédsku, přesné přístroje u bratří Hartů v New Yorku a tak dále. Každý z dodavatelů dostal mé plány pod jiným jménem.”

“Ale vyrobené součásti musily být sestaveny a spojeny,” pokračoval jsem.

“Pane profesore, zřídil jsem si dílny na pustém ostrůvku daleko v oceánu. Tam moji dělníci, mí stateční přátelé, které jsem vychoval a zaučil, dokončili se mnou stavbu Nautilu . Když byla stavba hotova, zničil jsem ohněm všechny stopy našeho pobytu na ostrově, který bych byl rád vyhodil do povětří, kdybych byl mohl.”

Když byla stavba hotova, zničil jsem ohněm všechny stopy

“Dá se tedy soudit, že výrobní náklady na tuto loď byly nesmírné.”

“Pane Aronnaxi, jedna tuna železné lodi stojí tisíc sto dvacet pět franků. A Nautilus váží tisíc pět set tun. Znamená to milión šest set osmdesát tisíc a s uměleckými díly a sbírkami v lodi celkem čtyři nebo pět miliónů.”

“A ještě poslední otázku, pane kapitáne.”

“Ptejte se, pane profesore.”

“To jste tak bohatý?”

“Nesmírně bohatý, pane profesore. Mohl bych bez obtíží zaplatit dvanáct miliard francouzského státního dluhu.”

Díval jsem se upřeně na tu zvláštní osobnost, která mohla takto hovořit. Nezneužívá mé důvěřivosti? To mi ukáže budoucnost.