KAPITOLA X VLÁDCE VOD

KAPITOLA X

VLÁDCE VOD

Tato slova pronesl velitel lodi.

Ned Land se prudce zvedl. Skoro uškrcený sluha vyvrávoral na pokyn svého velitele ven. Jaká musila být autorita velitele, že ten člověk ani jediným gestem neprozradil city, které musil ke Kanaďanovi chovat! Conseil byl proti své vůli scénou zaujat a já překvapen. Všichni jsme beze slova čekali na rozuzlení.

Sluha vyvrávoral na pokyn svého velitele ven

Velitel se opřel o roh stolu, zkřížil paže a nesmírně pozorně si nás prohlížel. Nechtělo se mu snad mluvit? Nelitoval už francouzských slov, která právě pronesl? Vypadalo to tak.

Po několika vteřinách ticha, jež se nikdo z nás neodvážil přerušit, řekl klidným a pronikavým hlasem:

“Pánové, hovořím stejně dobře francouzsky jako anglicky, německy a latinsky. Mohl jsem vám odpovědět už při našem prvním setkání, ale chtěl jsem vás napřed poznat a pak vše uvážit. Vaše čtveré vyprávění bylo v podstatě úplně stejné. To mě přesvědčilo o tom, kdo jste. Vím teď, že náhoda ke mně přivedla pana Pierra Aronnaxe, profesora Pařížského přírodovědeckého muzea, pověřeného vědeckým posláním v cizině, dále jeho sluhu Conseila a Neda Landa, původem Kanaďana, harpunáře na palubě fregaty Abraham Lincoln z námořních sil Spojených států.”

Uklonil jsem se na znamení souhlasu. Velitel to neformuloval jako otázku, a neměl jsem tedy co odpovídat. Ten člověk se vyjadřoval s naprostou lehkostí, bez cizího přízvuku. Jeho věty byly jasné, slova správně volená a jeho výslovnost bezvadná. A přesto jsem vycítil, že to není můj krajan.

Pokračoval v hovoru těmito slovy:

“Jistě se vám zdálo, pane profesore, že jsem se svou druhou návštěvou čekal příliš dlouho. Když jsem si však ověřil vaši totožnost, musil jsem dobře uvážit, co s vámi mám dělat. Velmi dlouho jsem váhal. Nesmírně mrzuté okolnosti vás přivedly k muži, který se rozešel s lidmi. Přišli jste rušit můj život…”

“Nedobrovolně,” řekl jsem.

“Nedobrovolně?” odpověděl neznámý trochu silnějším hlasem. Abraham Lincoln mě snad pronásleduje všemi oceány nedobrovolně? A vy jste snad přišli na palubu této fregaty nedobrovolně? Vaše střely zasáhly trup mé lodi nedobrovolně? A mistr Land mě snad harpunoval také nedobrovolně?“

Vycítil jsem, že se v jeho slovech skrývá potlačovaný hněv. Na jeho výčitky jsem však měl připravenou docela přirozenou odpověď a hned jsem ji vyslovil:

“Pane, vy asi nevíte o rozruchu, který jste vyvolal v Americe i v Evropě. Nevíte asi, že došlo k mnoha nehodám způsobeným srážkou s vaší ponorkou, k nehodám, které vzrušily veřejné mínění obou pevnin. Ušetřím vás nesčetných domněnek, jimiž se lidé snažili vysvětlit nevysvětlitelný jev, jehož tajemství znáte jedině vy. Ale vězte, že Abraham Lincoln , který vás pronásledoval až do nejsevernější části Tichého oceánu, byl přesvědčen, že pronásleduje nějakého obrovského mořského netvora, od něhož měl být oceán stůj co stůj očištěn.”

Velitel se slabě usmál a pak klidně pokračoval:

“Pane Aronnaxi, odvážil byste se tvrdit, že vaše Fregata by byla nepronásledovala a neostřelovala ponorku tak, jako střílela na mořského netvora?”

Tato otázka mě přivedla do rozpaků, protože kapitán Farragut by byl ani v prvním případě nezaváhal. Byl přesvědčen, že jeho úkolem je zničit stroj tohoto druhu stejně jako obrovského narvala.

“Chápete tedy, pane profesore, že mám právo nakládat s vámi jako s nepřítelem,” pokračoval neznámý.

Neodpověděl jsem. A proč také? K čemu by to vedlo?

“Dlouho jsem váhal,” pokračoval velitel. “Nic mě nenutilo k tomu, abych vám poskytl pohostinství. Kdybych se vás chtěl zbavit, neměl bych na novém setkání žádný zájem. Vysadil bych vás na lodní plošinu, na které jste našli útočiště, ponořil bych se pod hladinu a zapomněl bych, že jste vůbec kdy žili. Nebylo by to mé právo?”

“To by bylo právo divocha,” odpověděl jsem, “a ne právo civilizovaného člověka.”

“Pane profesore,” řekl mi živě velitel, “nejsem to, čemu vy říkáte civilizovaný člověk. Rozešel jsem se s celou lidskou společností z důvodů, které mohu posuzovat jen já sám. Neuznávám vůbec lidské zákony a žádám vás, abyste o nich přede mnou nikdy nemluvil.” To řekl velmi úsečně. V očích mu zablýskl hněv a pohrdání. Napadlo mi, že ten člověk musí mít strašnou minulost. Nestačilo mu, že se postavil mimo lidské zákony; stal se nezávislým a volným v nejširším smyslu těchto slov, mimo dosah lidské společnosti. Kdo by se odvážil pronásledovat ho na dno moře, když i na hladině mařil všechno úsilí zaměřené proti němu? Která loď by odolala nárazu jeho podmořského obrněnce? Který sebesilnější pancíř by mohl vydržet náraz jeho ostruhou? Nikdo z lidí nemohl po něm chtít účty z jeho činnosti. Jedině jeho svědomí - měl-li vůbec jaké - bylo soudcem, na němž mohl být závislý.

Tyto úvahy prolétly rychle mou myslí, zatímco ta podivná, zamyšlená a jakoby v sebe ponořená osobnost mlčela. Pozoroval jsem ji s hrůzou i se zájmem asi tak, jako Oidipus pozoroval sfingu[1].

Po chvíli ticha velitel pokračoval:

“Váhal jsem, ale nakonec jsem si pomyslil, že mé zájmy mohou být v souladu s přirozeným soucitem, na který má každá lidská bytost právo. Zůstanete na palubě, protože vás sem zavedl osud. Budete volní a za tuto volnost, ostatně velmi relativní, si kladu jedinou podmínku. Postačí mi vaše slovo, že se jí podřídíte.”

“Mluvte, pane,” odpověděl jsem. “Jsem přesvědčen, že to je podmínka, kterou může čestný člověk přijmout.”

“Ano, pane profesore. A jaká je to podmínka? Je možné, že jisté nečekané události mě přinutí, abych vás na několik hodin nebo dní uzavřel ve vašich kabinách. Nechtěl bych nikdy používat násilí, a proto od vás očekávám, že v těchto případech budete ještě trpněji poslušní než kdy jindy. Jednaje tak, chráním vás před odpovědností a zbavuji vás tím viny; je mou povinností nedovolit vám vidět to, co vidět nesmíte. Přijímáte tuto podmínku?” Na palubě se tedy děje něco podivného, co nesmějí vidět lidé, kteří se nepostavili mimo zákony lidské společnosti. Mezi překvapeními, která nám chystá budoucnost, nebude tohle patrně nejmenší.

“Přijímáme,” odpověděl jsem. “Jen bych chtěl ještě poprosit o dovolení položit vám jednu jedinou otázku.”

“Mluvte, pane profesore.”

“Řekl jste, že budeme mít na palubě volnost.”

“Úplnou.”

“Chtěl bych se zeptat, co tou volností rozumíte?”

“Že můžete volně chodit, kde chcete, dívat se, pozorovat vše, co se zde děje - kromě několika řídkých výjimek. Máte prostě stejnou svobodu, které se těšíme i my, já a moji společníci.” Bylo zřejmé, že si nerozumíme.

“Odpusťte, pane,” pokračoval jsem, “ale to je svoboda vězně, který se smí procházet svým vězením. To nám nemůže stačit.”

“A přece bude nutné, aby vám to stačilo.“

“Jakže? Máme se snad navždy zříci shledání s naší vlastí, s našimi přáteli, s našimi rodinami?”

“Ano, pane profesore. Ale vzdát se nového pozemského jha, které lidé pokládají za svobodu, není tak bolestné, jak si myslíte.”

“No tohle!” zvolal Ned Land. “Nikdy neslíbím, že se nebudu snažit utéci!”

“Takový slib od vás nechci, mistře Lande,” odpověděl klidně velitel. Byl jsem proti své vůli popuzen.

“Pane,” řekl jsem mu, “zneužíváte proti nám svého postavení. To je kruté!”

“Ne, pane profesore, je to laskavé! Jste po boji mými zajatci. Ušetřil jsem vás, ač bych vás mohl jediným slovem potopit do mořské propasti. Napadli jste mě. Přišli jste odhalit tajemství, které nikdo na světě nesmí poznat, tajemství celého mého života! A vy si myslíte, že vás pošlu zpátky na zem, která mě už nesmí znát? Nikdy! Zadržuji-li vás zde, nechráním vás, nýbrž sebe!”

Tato slova prozrazovala, že velitel se už rozhodl a že jeho záměr nemůže zvrátit žádná námitka.

“Vy nám dáváte docela prostě vybrat si mezi životem a smrtí?” pokračoval jsem.

“Ano, docela prostě.”

“Přátelé,” řekl jsem, “na takto položenou otázku nelze odpovědět. Ale vůči veliteli této lodi nejsme vázáni žádným slibem.”

“Žádným, pane profesore.”

A pak mírnějším hlasem pokračoval:

“Nyní mi dovolte, abych dokončil to, co jsem vám chtěl říci. Znám vás, pane Aronnaxi. Vy sám si nebudete moci stěžovat na náhodu, která spojila váš osud s mým. Mezi knihami, jichž používám ke svému oblíbenému studiu, najdete také dílo, které jste napsal o velkých mořských hloubkách. Četl jsem je často. Dostal jste se ve své práci tak daleko, kam až vám to umožnila pozemská věda. Ale nevíte vše a nemohl jste vidět vše. Dovolte mi tvrdit, že času stráveného na palubě mé lodi nebudete litovat. Budete cestovat světem divů. Údiv a překvapení budou pravděpodobně vašimi obvyklými duševními stavy. Nenasytíte se tak lehce divadlem, které bude neustále otevřeno před vašima očima. Chci si znovu prohlédnout na nové cestě kolem světa - kdo ví, zda to nebude cesta poslední? - vše, co jsem mohl studovat na dně už tolikrát navštívených moří. A vy budete mým studijním společníkem. Tímto dnem vstupujete do nového prostředí a uvidíte to, co dosud žádný člověk kromě mne a mých společníků neviděl. Naše planeta vám mým přičiněním ukáže svá poslední tajemství.”

Nemohu popřít, že velitelova slova na mne mocně zapůsobila. Dotkl se mé slabé stránky a já na chvíli zapomněl, že pohled na ty nádherné věci nemůže mít cenu svobody. Doufal jsem ostatně, že budoucnost nám pomůže tuto vážnou otázku vyřešit. Spokojil jsem se proto s touto odpovědí:

“Pane, i když jste přerušil styky s lidstvem, chci věřit, že jste v sobě nepotlačil všechny lidské city. Jsme trosečníci, které jste útrpně přijal na svou palubu, a na to nezapomeneme. Já sám nezapírám, že může-li vědecký zájem přehlušit touhu po svobodě, pak mi naše setkání slibuje velké odškodnění.”

Myslil jsem, že mi velitel na potvrzení našeho ujednání podá ruku, ale nestalo se tak. Litoval jsem toho za něho.

“Ještě poslední otázku,” řekl jsem ve chvíli, kdy tato nevypočitatelná bytost chtěla už zřejmě odejít.

“Mluvte, pane profesore!”

“Jakým jménem vás mám oslovovat?”

“Pane profesore,” odpověděl velitel, “jsem pro vás jen kapitán Nemo. Vy a vaši společníci jste pro mne jen cestujícími na Nautilu .”

Kapitán Nemo zavolal. Objevil se lodní sluha. Kapitán mu dal rozkazy oním zvláštním jazykem, který jsem nemohl poznat. Pak se obrátil ke Kanaďanovi a ke Conseilovi:

“Jídlo na vás čeká ve vaší kabině. Jděte s tímto mužem!”

“To rozhodně neodmítneme,” odpověděl harpunář.

Tak Conseil a Kanaďan vyšli konečně z kabiny, v níž byli přes třicet hodin zavřeni.

“I naše snídaně je připravena, pane Aronnaxi. Dovolte, abych šel napřed.”

“Prosím, pane kapitáne.”

Vydal jsem se za kapitánem Nemem. Jakmile jsme vyšli ze dveří, octli jsme se v jakési chodbě, osvětlené elektrickým světlem a podobné lodním ochozům. Když jsme ušli asi deset metrů, otevřely se přede mnou jiné dveře.

Vstoupil jsem do jídelny, vyzdobené a zařízené s přísným vkusem. Na obou koncích místnosti stály vysoké dubové skříně, vykládané ebenovými ornamenty.

V jejich vlnovitě prořezávaných příhradách se blyštila majolika, porcelán a sklo nepředstavitelné ceny. Lesklé stolní nádobí zářilo v jasu svítícího stropu, jehož jemná malba světlo rozptylovala a tlumila.

Uprostřed místnosti byl bohatě prostřený stůl. Kapitán Nemo mi ukázal na místo, kam jsem měl usednout.

“Posaďte se,” řekl mi, “a jezte. Vždyť už musíte umírat hladem.” Snídaně se skládala z mnoha jídel, jež poskytlo moře. U několika pokrmů jsem nemohl poznat ani složení, ani původ. Přiznám se však, že to bylo dobré, i když chuť byla trochu zvláštní; ale na to jsem si brzy zvykl. Všechna jídla byla zřejmě bohatá na fosfor a já byl přesvědčen, že jsou nepochybně mořského původu.

Kapitán Nemo mě pozoroval. Ačkoli jsem se na nic neptal, uhodl mé myšlenky a odpověděl mi sám na otázky, které mě pálily na rtech.

“Většinu těchto jídel neznáte,” řekl mi. “Ale můžete je jíst bez obav. Jsou zdravá a výživná. Já se už dávno zřekl pozemských pokrmů a nevede se mi nijak špatně. I silní muži mé posádky jedí to, co já.”

“Všechny tyto pokrmy jsou tedy produkty moře?” ptal jsem se. “Ano, pane profesore. Moře mi dává vše, co potřebuji. Někdy spustím své sítě do vleku a vytahuji je tak plné, že se mi div nepotrhají. Jindy si vyjdu na lov do prostředí, které se zdá člověku nepřístupné, a lovím zvěřinu skrývající se v mých podmořských lesích. Má stáda, podobně jako stáda starého pastýře Neptuna[2], pasou se v klidu na nesmírných podmořských pláních.

Díval jsem se na kapitána Nema s jistým úžasem a odpověděl jsem: “Rozumím velmi dobře tomu, pane kapitáne, že vám vaše sítě poskytují výborné ryby pro váš stůl. Méně však rozumím tomu, že můžete lovit vodní zvířata ve svých podmořských lesích. A vůbec už nechápu, že by se ve vašich jídlech neobjevil ani sebemenší kousek masa suchozemských zvířat.”

“Nikdy nepožívám maso suchozemských zvířat,” odpověděl kapitán Nemo. “A co je tohle?” ukázal jsem na mísu, na níž zbylo několik řízků. “To, co pokládáte za maso suchozemských zvířat, pane profesore, není nic jiného než řízky z mořské želvy. A zde jsou játra z delfína, která byste pokládal za vepřová. Můj kuchař dovede opravdu každé jídlo mistrně připravit a přímo vyniká v umění konzervovat mořské produkty. Ochutnejte všechna ta jídla! Tady je konzervovaný sumýš,  kterého by Malajec  prohlásil  za nejlepší  jídlo na  světě. Tady je krém, k

Uprostřed místnosti byl bohatě prostřený stůl

němuž nám vemena kytovců dodala mléko a velké chaluhy za Severního moře cukr. Nakonec mi dovolte, abych vám nabídl zavařeninu z mořských sasanek - vyrovná se zavařenině z nejsladšího ovoce.”

A já ochutnával, spíše jako zvědavec než jako labužník, zatímco kapitán Nemo mě okouzloval nejnepravděpodobnějšími výklady.

“Ale moře, pane Aronnaxi,” pokračoval, “tato zázračná a nevyčerpatelná živitelka, mě nejen živí, nýbrž i šatí. Látka, kterou máte na sobě, je utkána z hedvábných vláken zvláštních lastur. Obarvena je purpurem starých Římanů, lomeným fialovým barvivem, které získávám z plže nazývaného zej a žijícího ve Středozemním moři. Voňavky na stolku ve vaší kabině jsou vyrobeny destilací mořských rostlin. Vaše lůžko je vystláno nejměkčí mořskou trávou. Vaše pero je z velrybí kostice, váš inkoust je tekutina vyměšovaná sépiemi nebo olihněmi. Dnes získávám všechno z moře a jednou mu všechno zase vrátím.”

“Vy milujete moře, pane kapitáne!”

“Ano, miluji je! Moře je vše! Pokrývá sedm desetin zemského povrchu. Jeho dech je čistý a zdravý. Je to obrovská poušť, v níž však člověk není nikdy sám, protože na všech stranách cítí projevy života. Moře je pohyblivé prostředí nadpřirozeného a zázračného života. Je to jen pohyb a láska. Je to živé nekonečno, jak řekl jeden z vašich básníků. Opravdu, pane profesore, příroda se v něm projevuje všemi třemi říšemi, nerostnou, rostlinnou i živočišnou. Říše živočišná je v něm široce zastoupena podříší jednobuněčných i mnohobuněčných, kmenem prvoků, hub, láčkovců, červů, měkkýšů, členovců, proudovců i strunatců. Z obratlovců žijí v moři kruhoústí, pancířnatí, obojživelníci, plazi, savci, a především ryby, prostě nekonečný počet zvířat. Moře je obrovská zásobní nádrž přírody. Mořem zeměkoule začala a kdo ví, zda mořem také neskončí. V moři je největší klid. Moře nepatří tyranům. Na jeho povrchu mohou ještě prosazovat své neoprávněné nároky, rvát se i požírat a předvádět tam všechny pozemské hrůzy, ale deset metrů pod hladinou jejich moc končí, jejich vliv ustává, jejich síla mizí! Ach pane profesore, žijte v hlubinách moří! Tam neuznávám žádného pána! Tam jsem svobodný!”

Kapitán Nemo se uprostřed svého nadšení náhle odmlčel. Nedal se snad vyvést ze své obvyklé zdrženlivosti? Nemluvil příliš mnoho? Chvíli se velmi vzrušeně procházel. Pak se jeho nervy uklidnily a na tváři se mu objevil obvyklý klid. Obrátil se ke mně se slovy:

“Chcete-li si nyní prohlédnout Nautilus , pane profesore, jsem vám k službám.”