KAPITOLA VIII MOBILIS IN MOBILI

KAPITOLA VIII

MOBILIS IN MOBILI

Brutální únos byl proveden rychlostí blesku. Ani já, ani mí druhové jsme neměli čas se vzpamatovat. Nevím, co si myslili oni, když nás ti chlapi táhli do plovoucího vězení, ale mě silně mrazilo v celém těle. S kým tu máme co dělat? Snad s nějakými piráty nového druhu, kteří těží z moře svým způsobem?

Sotva se nade mnou úzký poklop uzavřel, obklopila mě naprostá tma. Oči oslněné ještě vnějším světlem nemohly nic rozeznat. Cítil jsem jen pod bosýma nohama příčky železného žebříku. Ned Land a Conseil se pevně drželi a celí vyděšení sestupovali za mnou. Na konci žebříku se otevřely dveře a hned za námi s dunivým zvukem zapadly.

Byli jsme sami. Kde? To jsem nemohl říci, ani si to představit. Všude byla tma, tak hluboká tma, že moje oči ani po několika minutách nezachytily nejmenší nejasný odlesk, který se občas zachvěje i v nejtmavší noci.

Ned Land, rozzuřený takovým zacházením, netajil se svým rozhořčením.

“Tisíc ďáblů!” křičel. “To jsou lidé, které by mohli i Kaledoňané[1] poučovat o zdvořilosti. Chybí už jen, aby to byli lidožrouti! Nijak by mě to nepřekvapilo, ale prohlašuji, že mne nesnědí, aniž bych se ozval.”

“Uklidni se, Nede, uklidni se,” odpověděl mu Conseil klidně. “Nezlob se předčasně. Ještě nejsme na rožni!”

“Na rožni ne, ale v peci už určitě!” namítal Kanaďan. “Tma je tu opravdu jako v peci. Naštěstí jsem neztratil svůj nůž a tolik vždycky ještě uvidím, abych ho mohl použít. První z těch lupičů, který na mne vloží ruku…“

“Nerozčilujte se, Nede,” řekl jsem harpunáři, “a nepřivádějte se zbytečnými násilnostmi do nebezpečí. Kdo ví, zda nás neposlouchají! Snažme se raději zjistit, kde jsme.”

Vydal jsem se tápavě na cestu. Po pěti krocích jsem narazil na železnou stěnu z nýtovaných plátů. Když jsem se otočil, vrazil jsem do dřevěného stolu, u něhož stálo několik židlí. Podlaha tohoto vězení byla pokryta silným phormiovým[2] kobercem, který tlumil zvuk kroků. Na stěnách jsme nenašli ani stopy po oknech nebo dveřích. Když Conseil obešel místnost opačným směrem, vrátil se se mnou do středu kabiny, jež byla asi šest metrů dlouhá a tři metry široká. Co se výšky týče, tu nemohl zjistit ani Ned Land, ačkoli byl hodně velký.

Tak uplynulo půl hodiny a naše situace se nezměnila; tu náhle hluboká tma byla vystřídána prudkým světlem. Naše vězení se naráz, osvětlilo světlem tak jasným, že jsem je zpočátku nemohl snést. Podle jeho bílé barvy a jasu jsem v něm poznal světlo elektrické, které vytvářelo kolem ponorky nádherné světélkující efekty. Zavřel jsem proti své vůli oči, a když jsem je otevřel, zjistil jsem, že světlo vychází z matné polokoule umístěné v horní části kabiny.

“Konečně vidíme jasně!” zvolal Ned Land, který s nožem v ruce byl připraven k obraně.

“Ano,” odpověděl jsem, odvažuje se slovní hříčky, “ale naše situace tím není o nic jasnější.”

“Jen ať je pan profesor trpělivý,” řekl chladnokrevný Conseil.

Nenadálé osvětlení kabiny mi umožnilo prohlédnout si všechny podrobnosti. Neviditelné dveře musily být zavřeny zvukotěsně. K našemu sluchu nedoléhal žádný hluk. Jako by uvnitř lodi všichni zemřeli. Plula ponorka po hladině oceánu, nebo se potopila do hlubin? To jsem nemohl zjistit.

Hluboká tma byla vystřídána prudkým světlem

Ale světelná koule se jistě nerozsvítila bezdůvodně. Doufal jsem, že mužové z posádky se objeví co nejdříve. Chce-li někdo na někoho zapomenout, pak mu vězení neosvětluje.

Nemýlil jsem se. Ozval se zvuk veřejí, dveře se otevřely a dovnitř vstoupili dva muži.

Jeden byl malé postavy, mohutných svalů, širokých ramen a silných údů. Měl velkou hlavu, hustou černou kštici, dlouhý knír a živý, pronikavý zrak. V celé jeho osobnosti se projevovala ona živost, která ve Francii charakterizuje provensálský[3] lid. Diderot[4] velmi správně usoudil, že pohyby člověka prozrazují jeho povahu. Tento mužík byl toho živým důkazem. Bylo jasné, že ve své mateřštině plýtvá nadsázkami, přeháněním a slovními hříčkami. Ověřit jsem si to ovšem nemohl, protože přede mnou používal vždy jen podivné řeči, které jsem vůbec nerozuměl.

Druhý neznámý si zaslouží trochu přesnější popis. Gratioletův nebo Engelův[5] žák by byl četl v jeho tváři jako v otevřené knize. Bez obtíží jsem uhodl hlavní znaky jeho povahy. Sebedůvěru dokazovala hlava, posazená ušlechtile na oblouku ramenní linie, a černé oči, hledící s chladnou

Dovnitř vstoupili dva muži

jistotou. Klid vyplýval z jeho spíš bledé než prokrvené pleti, prozrazující chladnokrevnost. Energii prozrazovalo rychlé stahování svalů obočí. A konečně o odvaze svědčil hluboký dech, dokazující velkou životní sílu.

Dodal bych ještě, že to byl muž hrdý, v jehož uzavřeném a klidném pohledu jako by se odrážely vznešené myšlenky. Z celé jeho osobnosti, z jednoznačných pohybů těla i tváře vyplývala podle fyziognomů nepopiratelná přímost.

Měl jsem v jeho přítomnosti bezděčný pocit bezpečí a sliboval jsem si od našeho setkání jen dobré. Nemohl jsem přesně určit, je-li tomuto muži pětatřicet nebo padesát let. Měl vysokou postavu, široké čelo, rovný nos, ostře řezaná ústa, nádherné zuby a jemné, dlouhé, “oduševnělé” ruce, abych použil chirognomického[6] výrazu, tedy ruce, které jsou hodny služby vášnivé duši. Byl to určitě nejobdivuhodnější typ, s jakým jsem se kdy setkal. Jako zvláštní podrobnost uvádím, že jeho oči, poněkud od sebe oddálené, mohly najednou obhlédnout skoro čtvrt obzoru. Tato schopnost, kterou jsem si později ověřil, byla ještě zvýšena ostrým zrakem, ostřejším, než byl zrak Neda Landa. Když se neznámý na něco zadíval, obočí se mu nakrčilo a široká víčka se přivřela tak, že obemkla zornice a zúžila rozsah zorného pole. A pak se teprve díval. Jaký to pohled! Jak si zvětšoval předměty zmenšené vzdáleností! Jako by vám vnikal až do duše! Jako by zrakem pronikal i vrstvami vod, kterými naše zraky neproniknou, a jako by četl v největších mořských hlubinách.

Oba neznámí muži měli na hlavě barety z kožešiny mořské vydry a na nohou námořnické boty z tulení kůže. Oděni byli do šatů ze zvláštní tkaniny, jež neobepínaly těsně tělo a ponechávaly mu naprostou volnost všech pohybů.

Větší z nich - zřejmě velitel - si nás velmi pozorně prohlížel, ale nepronesl ani jediné slovo. Pak se otočil ke svému společníkovi a hovořil s ním jazykem, kterému jsem nerozuměl. Bylo to libozvučné, měkké nářečí, jehož samohlásky zřejmě podléhaly velmi různému přízvuku.

Druhý odpovídal přikyvováním a dodal dvě nebo tři naprosto nesrozumitelná slova. Pak se podíval tázavým pohledem přímo na mne.

Odpověděl jsem správnou francouzštinou, že jeho řeči vůbec nerozumím. Nezdálo se však, že mi porozuměl. Byla to situace velmi trapná.

“Jen ať pan profesor vypráví náš příběh,” řekl Conseil. “Ti pánové z toho snad několik slov pochopí.”

Začal jsem hovořit o našich příhodách, vyslovuje jasně všechny slabiky a nevynechávaje jedinou podrobnost. Uvedl jsem naše jména i zaměstnání. Pak jsem formálně představil profesora Aronnaxe, jeho sluhu Conseila a harpunáře Landa.

Muž s jemnýma a klidnýma očima trpělivě a zdvořile naslouchal se zvláštní pozorností. Ale žádný rys v jeho tváři nesvědčil o tom, že mé vyprávění pochopil. Když jsem skončil, neřekl ani slovo.

Zbývala mi ještě možnost vyprávět to anglicky. Snad porozumí tomuto jazyku, kterým se hovoří téměř na celém světě. Uměl jsem anglicky stejně jako německy jen natolik, abych mohl plynně číst, ale nedovedl jsem plynně hovořit. A tady šlo především o to, aby nám muži porozuměli.

“Teď vy!” řekl jsem hned nato harpunáři. “Teď vy se pochlubte svou nejlepší angličtinou, jakou kdy nějaký Anglosas hovořil, a snažte se být šťastnější než já!”

Ned se nedal prosit a začal vyprávět. Základ byl stejný, jen forma byla jiná. Kanaďan se dal strhnout svou povahou a vložil do vyprávění víc živosti. Vášnivě si stěžoval na naše uvěznění proti všem lidským právům, uplatňoval nárok na habeas corpus[7], hrozil neoprávněným věznitelům žalobou, namáhal se, gestikuloval, křičel a nakonec výrazným gestem naznačil, že umíráme hlady.

Byla to sice pravda, ale my jsme na to skoro zapomněli. Harpunář byl velmi překvapen, že mu oba muži nerozuměli o nic víc než mně. Ani nemrkli. Bylo jasné, že neznají ani jazyk Araga, ani jazyk Faradayho[8].

Pln rozpaků nad tím, že jsme tak marně čerpali z našich jazykových znalostí, nevěděl jsem už co dělat, když mi Conseil řekl:

“Jestli mi pan profesor dovolí, vyprávěl bych jim to německy.”

“Cože? Ty umíš německy?” zvolal jsem.

“Ať se pan profesor nezlobí, ale jako Vlám ano!”

“To se mi naopak líbí. Spusť, chlapče!”

A Conseil vyprávěl svým klidným hlasem potřetí všechny příběhy našeho dobrodružství. Ale přes elegantní obraty a výborný řečníkův přízvuk neměla ani němčina úspěch.

Zahnán do úzkých, vzpomněl jsem si na vše, co mi utkvělo ze studií v hlavě, a počal jsem vyprávět náš příběh latinsky. Cicero[9] by si byl asi zacpal uši a poslal mě do kuchyně, ale jakžtakž se mi to přece jen podařilo. Výsledek však byl opět záporný.

Když i tato naše snaha ztroskotala, oba neznámí muži si vyměnili několik slov v jejich nesrozumitelném jazyce a odešli, aniž by se k nám obrátili s jediným uklidňujícím gestem, jaká jsou běžná ve všech zemích na světě. Dveře se za nimi zavřely.

“To je hanebnost!” zvolal Ned Land, který vybuchl už asi podvacáté. “Mluvíme s těmi ničemy francouzsky, anglicky, německy i latinsky, a ani jeden není tak slušný, aby odpověděl.”

“Uklidněte se, Nede,” řekl jsem rozhněvanému harpunáři. “Zlost nevede k ničemu.”

“Uvědomujete si však, pane profesore,” pokračoval můj zuřící společník, “že v téhle železné kleci zemřeme hlady?”

“Ach, můžeme vydržet ještě dlouho!” prohlásil filozoficky Conseil.

“Přátelé,” řekl jsem jim, “nesmíme si zoufat. Už jsme zažili horší věci. Udělejte mi tu radost a počkejte ještě, než si uděláte mínění o veliteli a o posádce této lodi!”

“Já už své mínění mám!” namítl mi Ned Land. “Jsou to lumpové!”

“Dobře. Ale z které země?”

“Ze země lumpů!”

“Statečný Nede, tato země není na mapě světa ještě dostatečně zakreslena a já se přiznám, že určit národnost těchto dvou mužů je velmi obtížné. Mohu jen potvrdit, že to nejsou ani Angličané, ani Francouzi, ani Němci. Ale byl bych ochoten připustit, že velitel i jeho pobočník se narodili v malé zeměpisné šířce. Je v nich cosi rovníkového. Jejich tělesný typ mi však nedovoluje určit, jsou-li to Španělé, Turci, Arabové nebo Indové. A jejich jazyku vůbec nerozumím.”

“Je to mrzuté, že neznáme všechny jazyky,” řekl Conseil. “Škoda že není jen jeden jazyk!”

“To by nám nebylo nic platné,” odpověděl Ned Land. “Copak nevidíte, že ti lidé mají svůj zvláštní jazyk, který si vymysleli, aby přiváděli do zoufalství dobré lidi, kteří chtějí jíst? Vždyť ve všech zemích světa každý hned pochopí, co to znamená otevřít ústa, hýbat čelistmi a olizoval si rty. Neznamená to snad v Quebeku totéž jako na Nízkých ostrovech a v Paříži totéž co u protinožců? A to: Mám hlad! Dejte mi jíst!”

“Ach,” povzdychl si Conseil, “někteří lidé jsou hrozně nechápaví.”

Po těchto slovech se otevřely dveře. Vstoupil lodní sluha. Přinášel nám oděv, kabáty a námořnické kalhoty, zhotovené z látky, jejíž původ jsem nemohl poznat. Rychle jsem se oblékl a mí přátelé mě v tom následovali.

Sluha, který snad byl němý a hluchý, prostřel zatím na stole pro tři osoby.

“Tohle už vypadá vážně,” řekl Conseil. “Začíná to pěkně.”

“Hm,” bručel nevraživě harpunář, “co myslíte, že tady jedí? Želví játra, žraločí řízky a tulení bifteky!”

“To uvidíme,” řekl Conseil.

Mísy překryté stříbrnými poklopy byly symetricky rozestaveny na ubruse a my jsme zasedli ke stolu. Měli jsme rozhodně co dělat s lidmi civilizovanými, a nebýt elektrického světla, které nás tu zaplavovalo, mohli jsme se domnívat, že sedíme v hotelu Adelphi v Liverpoolu nebo v  Grand-Hotelu v Paříži. Musím také říci, že na stole úplně chyběly chléb a víno. Voda byla čerstvá a čistá, ale byla to jen voda, což nebylo Nedu Landovi po chuti. Mezi přinesenými jídly jsem poznal různé, velmi chutně upravené ryby, avšak u jiných, ostatně stejně výtečných jídel jsem se nemohl vyjádřit. Nedovedl jsem ani říci, zdali patří svým původem do říše rostlinné, nebo živočišné. Co se stolních příborů týče, byly velmi pěkné a nesmírně vkusné. Každý kus, lžíce, vidličky, nože i talíře, byl označen písmenem N, kolem něhož bylo v kruhu napsáno latinské heslo:

Pohyblivý v pohyblivém živlu! Heslo, které se přesně hodilo na ponorku, jestliže se latinská předložka IN přeložila předložkou V, a nikoli předložkou NA. Písmeno N bylo zřejmě počátečním písmenem jména tajemné osobnosti velící v mořských hlubinách.

Ned a Conseil o tom příliš nepřemýšleli. Hltavě jedli a já jsem se brzy taky pustil do jídla. Byl jsem si ostatně naším osudem už jist a zdálo se mi, že nás naši hostitelé hladem umřít nenechají.

Ale na světě má všechno svůj konec, i hlad lidí, kteří plných patnáct hodin nejedli. Když jsme ukojili hlad, cítili jsme naléhavou potřebu spánku.

Byla to docela přirozená reakce po nekonečné noci, v níž jsme bojovali se smrtí.

“Teď bych si opravdu rád schrupl,” řekl Conseil.

“A já už spím!” odpověděl Ned Land.

Oba mí společníci se natáhli v kabině na koberec a za chvíli upadli do hlubokého spánku.

Já jsem prudké touze po spánku vzdoroval lépe. V hlavě se mi nakupilo příliš mnoho myšlenek, tísnilo se tam příliš mnoho nevyřešených otázek a před očima jsem viděl příliš mnoho obrazů, které mi bránily zavřít víčka. Kde to jsme? Jaká podivná síla nás žene? Cítil jsem - nebo jsem se to jen domníval -, že se stroj potápí do největších mořských hlubin. Tížily mě děsivé přízraky. Viděl jsem v těchto tajemných končinách celý svět neznámých zvířat, z jejichž rodu jako by byla i tato ponorka, která žila, pohybovala se a byla právě tak strašná jako ona zvířata. Pak se mi myšlenky uklidnily, má představivost přešla v těžkou ospalost a já brzy upadl do spánku.