×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Dvacet tisíc mil pod mořem - Jules Verne, KAPITOLA VII VELRYBA NEZNÁMÉHO DRUHU

KAPITOLA VII VELRYBA NEZNÁMÉHO DRUHU

KAPITOLA VII

VELRYBA NEZNÁMÉHO DRUHU

Ač jsem byl nečekaným nárazem překvapen, všechno jsem jasně vnímal.

Byl jsem napřed stržen do hloubky asi šesti metrů. Jsem dobrý plavec, i když se nechci přirovnávat k Byronovi a Edgaru Poeovi[1], kteří byli mistři v plavání. Jakmile jsem se octl pod vodou, neztratil jsem hlavu. Dvěma prudkými údery nohou jsem se vynořil zas na hladinu.

Mou první starostí bylo podívat se po fregatě. Zpozorovala posádka, že jsem zmizel? Otočil se Abraham Lincoln ? Spustil kapitán Farragut na moře člun? Mohl jsem doufat, že budu zachráněn?

Byla hluboká tma. Zahlédl jsem tmavou hmotu, která mizela na východě a jejíž poziční světla vzdáleností slábla. To byla fregata! Byl jsem ztracen.

'“Pomoc! Pomoc!” volal jsem, plávaje zoufale za Abrahamem Lincolnem .

Šaty mi však překážely. Ve vodě se mi přilepily na tělo a bránily mi v pohybech. Potápěl jsem se … zalykal jsem se …

“Pomoc!”

To byl můj poslední výkřik. Do úst mi vnikla voda. Zmítal jsem se a klesal jsem do hlubin.

Náhle mě uchopila za oděv něčí silná ruka. Cítil jsem, jak mě táhne na hladinu, a zaslechl jsem slova pronesená u mého ucha:

“Jestliže bude pan profesor tak laskav a opře se o mne, poplave se mu mnohem snadněji.”

Zachytil jsem se jednou rukou ramene věrného Conseila.

“To jsi ty?” řekl jsem.

,Ano, já,“ odpověděl Conseil, “a jsem panu profesorovi k službám.”

“Srazil tě do moře také ten náraz?”

“Ne. Ale protože panu profesorovi sloužím, následoval jsem ho.”

Ten chlapec to pokládal za věc docela přirozenou.

“A co fregata?” ptal jsem se ho.

“Fregata?” odpověděl Conseil, obraceje se na záda. “Myslím, že pan profesor udělá dobře, když už s ní nebude moc počítat.”

“Co to říkáš?”

“Říkám, že ve chvíli, kdy jsem skočil do moře, zaslechl jsem kormidelníka volat: “Šroub a kormidlo jsou rozbity …”

“Rozbity?”

“Ano, přeraženy zubem toho netvora. Myslím, že to je jediná porucha Abrahama Lincolna . Pro nás je to však mrzuté, když už jej nelze řídit.”

“Pak jsme ztraceni.”

“Snad,” odpověděl klidně Conseil. “Ale ještě nám zbývá několik hodin a za tu dobu lze ledacos udělat.”

Neotřesitelná Conseilova chladnokrevnost mě povzbudila. Plaval jsem usilovněji. Oblek mě přitom tížil jako olověný plášť, takže jsem se mohl udržet na hladině jen s vypětím všech sil. Conseil si toho všiml.

“Kdyby pan profesor dovolil, rozřízl bych mu šaty.”

Vjel mi otevřeným nožem pod oblek a rychlým řezem ho odshora dolů prořízl. Pak mi ho obratně stáhl, zatímco jsem plaval za oba.

Naše situace však byla stále stejně strašná

Nyní jsem stejnou službu prokázal já Conseilovi a oba jsme potom plavali vedle sebe dál.

Naše situace však byla stále stejně strašná. Našeho zmizení si zřejmě nikdo nevšiml. A i kdyby, Fregata se k nám proti větru vrátit nemohla, protože přišla o kormidlo. Mohli jsme tedy počítat jen s čluny.

Conseil uvažoval o této domněnce úplně chladnokrevně a vyvodil z ní plán. Podivná povaha! Ten netečný chlapec jednal, jako by byl doma.

Usoudili jsme, že naše jediná naděje je záchrana člunem z Abrahama Lincolna . Musíme se proto zařídit tak, abychom na něj mohli čekat co nejdéle. Rozhodl jsem se, že si rozdělíme síly tak, abychom jimi neplýtvali oba zároveň. Smluvili jsme se, že jeden z nás si lehne na záda a zůstane se zkříženýma rukama a s nataženýma nohama nehybně ležet. Druhý bude plavat a postrkovat ho kupředu. Tato vlečná služba nesmí trvat déle než deset minut. Střídáním se můžeme udržet na vodě několik hodin, možná že až do svítání.

Jak slabá naděje! Ale naděje má v lidském srdci nesmírně silné kořeny. A my jsme byli dva! Musím se přiznat, že ač se to zdá nepravděpodobné, nemohl jsem v sobě umlčet všechnu naději, a i kdybych si byl chtěl zoufat, nebyl bych to dokázal.

Ke srážce kytovce s fregatou došlo asi v jedenáct hodin večer. Počítal jsem, že do východu slunce nám zbývá osm hodin plavání. Budeme-li se střídat, můžeme to dokázat. Celkem klidné moře nás příliš neunavovalo. Občas jsem se snažil proniknout zrakem hustou tmu, v níž jiskřilo jen světélkování způsobené našimi pohyby. Pozoroval jsem světelné vlnky, které se mi lámaly na rukou a jejichž lesklý povrch se tříštil v bledé plošky. Zdálo se, že plujeme rtuťovou lázní.

K jedné hodině ranní se mě zmocnila hrozná únava. Údy se mi zkroutily v prudké křeči. Conseil mě musil podpírat, takže starost o naši záchranu ležela teď jenom na něm. Brzy jsem viděl, že ten ubohý hoch lapá po vzduchu. Jeho dech se krátil a zrychloval. Pochopil jsem, že už nebude moci dlouho vzdorovat.

“Pusť mě! Pusť mě!” řekl jsem mu.

“Opustit pana profesora? Nikdy!” odpověděl mi. “Počítám s tím, že se utopím dříve než on.”

V průrvě velkého mraku hnaného větrem na východ se v této chvíli objevil měsíc. Povrch moře se v jeho svitu rozjiskřil. Toto blahodárné světlo živilo naše síly. Vztyčil jsem zase hlavu. Mé zraky bloudily po celém obzoru. Zpozoroval jsem fregatu. Byla asi devět kilometrů od nás a vypadala jako temný, sotva pozorovatelný stín. A člun nikde!

Chtěl jsem volat. Ale jaký by to mělo smysl na takovou vzdálenost? Z oteklých rtů mi nevyšel ani jediný zvuk. Conseil ještě mohl říci několik slov. Slyšel jsem ho několikrát opakovat:

“Pomoc! Pomoc!”

Přestali jsme na chvíli plavat a naslouchali jsme. Snad to byl jen hukot vyvolaný v uších tlakem krve, ale zdálo se mi, že na Conseilův křik někdo odpovídá.

“Slyšel jsi?” zašeptal jsem.

“Ano! Ano!” A Conseil vyrazil do prostoru nový zoufalý výkřik.

Tentokrát jsme se nemohli mýlit. Na naše volání odpověděl lidský hlas. Byl to snad hlas nějakého nešťastníka opuštěného uprostřed oceánu? Nebyla to jen další oběť lodní srážky? Nebo to na nás ve tmě volají z člunu fregaty?

Zatímco jsem překonával poslední křeč, opřel se Conseil s krajním vypětím o mé rameno, vztyčil se nad vodu a vyčerpán klesl zase zpět.

“Co jsi viděl?”

“Viděl jsem …,” šeptal, “viděl jsem … Ale nemluvme o tom … uchovejme si všechnu sílu!”

Co to viděl? Nevím proč, ale poprvé jsem si teď vzpomněl na netvora … Ovšem co ten hlas? Už jsou přece tytam doby, kdy se do břich velryb uchylovali Jonášové! [2]

Zatím mě Conseil ještě táhl. Občas zdvihl hlavu, rozhlížel se a vyrážel výkřiky, na něž odpovídal hlas stále bližší. Sotva jsem jej slyšel. Byl jsem u konce svých sil. Prsty se mi roztáhly; ruce procházely vodou bez odporu. Křečovitě otevřená ústa se mi naplnila slanou vodou. Roztřásla mě zima. Zdvihl jsem naposled hlavu a potopil jsem se …

Vtom na mne narazil jakýsi tvrdý předmět. Zavěsil jsem se na něj. Pak jsem cítil, že mě někdo táhne z vody. Vydechl jsem a omdlel…

Ale je jisté, že jsem zase rychle přišel k sobě, protože mi někdo prudce třel celé tělo. Otevřel jsem oči.

“Conseili!” zašeptal jsem.

“Pan profesor mě volal?” odpověděl Conseil.

V té chvíli se už měsíc skláněl k obzoru. V jeho posledním svitu jsem zahlédl tvář, kterou jsem ihned poznal. Nebyla to však tvář Conseilova.

“Nede!” zvolal jsem.

“Ano, to jsem já, pane profesore. Spěchám si pro svou odměnu!” odpověděl Kanaďan.

“Byl jste sražen do moře při srážce fregaty?”

“Ano, pane profesore. Ale měl jsem větší štěstí než vy. Mohl jsem si ihned vylézt na plující ostrůvek.”

“Na ostrůvek?”

“Ano. Lépe řečeno na vašeho obrovského narvala.”

“Vysvětlete mi to, Nede!”

“Aspoň jsem brzy pochopil, proč ho má harpuna nemohla probodnout a proč se na jeho kůži otupila.”

“Proč, Nede, proč?”

“Protože to zvíře, pane profesore, má na sobě ocelové pláty!”

Teď je třeba, abych se zamyslil, oživil si své vzpomínky a ověřil své úvahy.

Po posledních Kanaďanových slovech mi rázem svitlo v hlavě. Vyšplhal jsem se rychle na vrchol zvířete nebo předmětu, který napolo vynořen nám poskytl útočiště. Zkoušel jsem je nohou. Byla to skutečně tvrdá, neprostupná hmota, a nikoli měkké maso velkých mořských savců.

Tímto tvrdým tělesem však mohl být kostní krunýř, podobný krunýřům pravěkých zvířat. Byl jsem ochoten zařadit tohoto netvora mezi vodní plazy, jako jsou želvy nebo krokodýlové.

Ale ne! Černý hřbet, který mě nesl, byl hladký, lesklý a neměl střechovitě se kryjící šupiny.

Při úderu vydával kovový zvuk, a ač to bylo nepravděpodobné, zdálo se, že má… vlastně ne, že je skutečně zhotoven ze snýtovaných plátů!

Nebylo žádných pochyb. Zvíře, netvora, přírodní úkaz, který popletl celý vědecký svět, který vzrušil a svedl fantazii námořníků obou polokoulí, musili jsme teď uznat za předmět ještě podivnější, za předmět zhotovený lidskou rukou. Ani objev bájného, mytologického zvířete by mě nebyl tak vzrušil a překvapil. I nejúžasnější výtvory přírody jsou zcela prosté. Ale najít náhle před sebou nemožné, něco, co bylo tajemně uskutečněno lidskou rukou, nad tím zůstává rozum stát.

A přece jsem o tom nemohl pochybovat. Leželi jsme na hřbetě jakési podmořské lodi. Pokud jsem mohl soudit, měla tvar velké ocelové ryby. To bylo i mínění Neda Landa. Já a Conseil jsme s ním musili souhlasit.

“Ale tento stroj musí mít v sobě nějaký mechanismus pohybu a posádku, která jej řídí,” řekl jsem.

“Určitě,” odpověděl harpunář. “A přestože jsem na tomto plujícím ostrůvku už tři hodiny, ještě jsem na něm nezjistil žádné známky života.”

“Což tato loď neplula?”

“Ne, pane Aronnaxi. Dává se jen houpat vlnami, sama se nepohybuje.”

Leželi jsme na hřbetě jakési podmořské lodi

“My však zcela bezpečně víme, že je nadána velkou rychlostí. Ale protože k dosažení takové rychlosti je třeba stroje a k řízení stroje mechanika, usuzuji z toho, že jsme zachráněni.”

“Hm,” řekl jen Ned Land zdrženlivým tónem.

V této chvíli, jako na dotvrzení mých vývodů, rozvířila se za zádí podivného stroje voda. Ponorka se začala pohybovat. Jen taktak jsme se zachytili na její horní části, která vyčnívala asi osmdesát centimetrů nad vodu. Naštěstí nebyla rychlost ponorky příliš velká. “Pokud popluje vodorovně, nemám nic proti tomu,” bručel Ned Land.

“Ale napadne-li ji ponořit se pod vodu, nedám za svou kůži ani dva dolary!” Kanaďan mohl uvést částku ještě nižší. Byl nejvyšší čas spojit se s bytostmi zavřenými uvnitř, ať už to byl kdokoli. Hledal jsem na povrchu nějaký otvor, nějaký vchod … Ale řady nýtů, pevně sedících na švech plátů, byly jednotvárně stejné.

Měsíc zatím zmizel a ponechal nás v hluboké tmě. Musili jsme čekat do rána a pak uvážit, jak vniknout do nitra ponorky.

Naše záchrana závisela jedině na vrtochu tajemných kormidelníků, kteří tuto loď řídili. Kdyby se potopili, byli bychom ztraceni! S tím jsem však nepočítal. Nepochyboval jsem, že budeme mít možnost navázat s nimi spojení. Jestliže si nevyrábějí vzduch sami, musí se nezbytně vynořit občas na hladinu oceánu, aby obnovili zásobu vzduchu. Mají tedy jistě na lodi nějaký otvor, kterým je vnitřek spojen s ovzduším.

Naděje, že nás zachrání kapitán Farragut, jsme se musili vzdát. Byli jsme hnáni na západ poměrně malou rychlostí, kterou jsem odhadoval na dvaadvacet kilometrů za hodinu. Šroub tepal vodu s matematickou pravidelností. Často se vynořoval a vrhal světélkující vodu do značné výšky.

Ke čtvrté hodině ranní rychlost stroje vzrostla. Jen stěží jsme vzdorovali závratně rychlému pohybu, při němž nás bičovaly vlny. Naštěstí Ned Land nahmatal rukou železný kruh, připevněný k dolní části ocelového hřbetu. Všem se nám podařilo pevně se ho zachytit.

Konečně ta dlouhá noc minula. Mé neúplné vzpomínky mi nedovolují vylíčit všechny naše pocity. Vzpomínám si jen na jednu podrobnost: v občasném utišení větru i moře se mi zdálo, že slyším nejasné zvuky, jakousi prchavou melodii vzdálených akordů. V čem vlastně vězelo tajemství tohoto podmořského plavidla? Tajemství, které se celý svět marně snažil odhalit? Jaké bytosti v té podivné lodi žily? Jaká mechanická síla jí umožňovala pohybovat se takovou rychlostí?

Rozednilo se. Obklopovala nás ranní mlha, ale brzy se roztrhala. Začal jsem pozorně zkoumat trup, který v horní části tvořil jakousi vodorovnou plošinu. Náhle jsem viděl, že se trochu potápíme.

“Tisíc ďáblů!” vykřikl Ned Land, dupaje po zvučném plátu. “Otevřete přece, vy nehostinní plavci!”

Ale v ohlušujícím hukotu vody rozviřované šroubem ho nemohl nikdo slyšet. Naštěstí potápění ustalo.

Náhle zazněl z vnitřku lodi zvuk prudce otvírané závory. Jeden z plátů se zvedl, objevil se nějaký člověk, podivně vykřikl a hned zase zmizel.

Za několik vteřin k nám vystoupilo beze slova osm statných chlapíků se zahalenými tvářemi, kteří nás odvlekli do svého strašného stroje.

[1] Lord Byron (1788-1824) byl anglický básník a Edgar Allan Poe (1809-1849) americký spisovatel.

[2] Narážka na biblický příběh, v němž velryba spolkla proroka Jonáše.


KAPITOLA VII VELRYBA NEZNÁMÉHO DRUHU

KAPITOLA VII

VELRYBA NEZNÁMÉHO DRUHU

Ač jsem byl nečekaným nárazem překvapen, všechno jsem jasně vnímal.

Byl jsem napřed stržen do hloubky asi šesti metrů. Jsem dobrý plavec, i když se nechci přirovnávat k Byronovi a Edgaru Poeovi[1], kteří byli mistři v plavání. Jakmile jsem se octl pod vodou, neztratil jsem hlavu. Dvěma prudkými údery nohou jsem se vynořil zas na hladinu.

Mou první starostí bylo podívat se po fregatě. Zpozorovala posádka, že jsem zmizel? Otočil se Abraham Lincoln ? Spustil kapitán Farragut na moře člun? Mohl jsem doufat, že budu zachráněn?

Byla hluboká tma. Zahlédl jsem tmavou hmotu, která mizela na východě a jejíž poziční světla vzdáleností slábla. To byla fregata! Byl jsem ztracen.

'“Pomoc! Pomoc!” volal jsem, plávaje zoufale za Abrahamem Lincolnem .

Šaty mi však překážely. Ve vodě se mi přilepily na tělo a bránily mi v pohybech. Potápěl jsem se … zalykal jsem se …

“Pomoc!”

To byl můj poslední výkřik. Do úst mi vnikla voda. Zmítal jsem se a klesal jsem do hlubin.

Náhle mě uchopila za oděv něčí silná ruka. Cítil jsem, jak mě táhne na hladinu, a zaslechl jsem slova pronesená u mého ucha:

“Jestliže bude pan profesor tak laskav a opře se o mne, poplave se mu mnohem snadněji.”

Zachytil jsem se jednou rukou ramene věrného Conseila.

“To jsi ty?” řekl jsem.

,Ano, já,“ odpověděl Conseil, “a jsem panu profesorovi k službám.”

“Srazil tě do moře také ten náraz?”

“Ne. Ale protože panu profesorovi sloužím, následoval jsem ho.”

Ten chlapec to pokládal za věc docela přirozenou.

“A co fregata?” ptal jsem se ho.

“Fregata?” odpověděl Conseil, obraceje se na záda. “Myslím, že pan profesor udělá dobře, když už s ní nebude moc počítat.”

“Co to říkáš?”

“Říkám, že ve chvíli, kdy jsem skočil do moře, zaslechl jsem kormidelníka volat: “Šroub a kormidlo jsou rozbity …”

“Rozbity?”

“Ano, přeraženy zubem toho netvora. Myslím, že to je jediná porucha Abrahama Lincolna . Pro nás je to však mrzuté, když už jej nelze řídit.”

“Pak jsme ztraceni.”

“Snad,” odpověděl klidně Conseil. “Ale ještě nám zbývá několik hodin a za tu dobu lze ledacos udělat.”

Neotřesitelná Conseilova chladnokrevnost mě povzbudila. Plaval jsem usilovněji. Oblek mě přitom tížil jako olověný plášť, takže jsem se mohl udržet na hladině jen s vypětím všech sil. Conseil si toho všiml.

“Kdyby pan profesor dovolil, rozřízl bych mu šaty.”

Vjel mi otevřeným nožem pod oblek a rychlým řezem ho odshora dolů prořízl. Pak mi ho obratně stáhl, zatímco jsem plaval za oba.

Naše situace však byla stále stejně strašná

Nyní jsem stejnou službu prokázal já Conseilovi a oba jsme potom plavali vedle sebe dál.

Naše situace však byla stále stejně strašná. Našeho zmizení si zřejmě nikdo nevšiml. A i kdyby, Fregata se k nám proti větru vrátit nemohla, protože přišla o kormidlo. Mohli jsme tedy počítat jen s čluny.

Conseil uvažoval o této domněnce úplně chladnokrevně a vyvodil z ní plán. Podivná povaha! Ten netečný chlapec jednal, jako by byl doma.

Usoudili jsme, že naše jediná naděje je záchrana člunem z Abrahama Lincolna . Musíme se proto zařídit tak, abychom na něj mohli čekat co nejdéle. Rozhodl jsem se, že si rozdělíme síly tak, abychom jimi neplýtvali oba zároveň. Smluvili jsme se, že jeden z nás si lehne na záda a zůstane se zkříženýma rukama a s nataženýma nohama nehybně ležet. Druhý bude plavat a postrkovat ho kupředu. Tato vlečná služba nesmí trvat déle než deset minut. Střídáním se můžeme udržet na vodě několik hodin, možná že až do svítání.

Jak slabá naděje! Ale naděje má v lidském srdci nesmírně silné kořeny. A my jsme byli dva! Musím se přiznat, že ač se to zdá nepravděpodobné, nemohl jsem v sobě umlčet všechnu naději, a i kdybych si byl chtěl zoufat, nebyl bych to dokázal.

Ke srážce kytovce s fregatou došlo asi v jedenáct hodin večer. Počítal jsem, že do východu slunce nám zbývá osm hodin plavání. Budeme-li se střídat, můžeme to dokázat. Celkem klidné moře nás příliš neunavovalo. Občas jsem se snažil proniknout zrakem hustou tmu, v níž jiskřilo jen světélkování způsobené našimi pohyby. Pozoroval jsem světelné vlnky, které se mi lámaly na rukou a jejichž lesklý povrch se tříštil v bledé plošky. Zdálo se, že plujeme rtuťovou lázní.

K jedné hodině ranní se mě zmocnila hrozná únava. Údy se mi zkroutily v prudké křeči. Conseil mě musil podpírat, takže starost o naši záchranu ležela teď jenom na něm. Brzy jsem viděl, že ten ubohý hoch lapá po vzduchu. Jeho dech se krátil a zrychloval. Pochopil jsem, že už nebude moci dlouho vzdorovat.

“Pusť mě! Pusť mě!” řekl jsem mu.

“Opustit pana profesora? Nikdy!” odpověděl mi. “Počítám s tím, že se utopím dříve než on.”

V průrvě velkého mraku hnaného větrem na východ se v této chvíli objevil měsíc. Povrch moře se v jeho svitu rozjiskřil. Toto blahodárné světlo živilo naše síly. Vztyčil jsem zase hlavu. Mé zraky bloudily po celém obzoru. Zpozoroval jsem fregatu. Byla asi devět kilometrů od nás a vypadala jako temný, sotva pozorovatelný stín. A člun nikde!

Chtěl jsem volat. Ale jaký by to mělo smysl na takovou vzdálenost? Z oteklých rtů mi nevyšel ani jediný zvuk. Conseil ještě mohl říci několik slov. Slyšel jsem ho několikrát opakovat:

“Pomoc! Pomoc!”

Přestali jsme na chvíli plavat a naslouchali jsme. Snad to byl jen hukot vyvolaný v uších tlakem krve, ale zdálo se mi, že na Conseilův křik někdo odpovídá.

“Slyšel jsi?” zašeptal jsem.

“Ano! Ano!” A Conseil vyrazil do prostoru nový zoufalý výkřik.

Tentokrát jsme se nemohli mýlit. Na naše volání odpověděl lidský hlas. Byl to snad hlas nějakého nešťastníka opuštěného uprostřed oceánu? Nebyla to jen další oběť lodní srážky? Nebo to na nás ve tmě volají z člunu fregaty?

Zatímco jsem překonával poslední křeč, opřel se Conseil s krajním vypětím o mé rameno, vztyčil se nad vodu a vyčerpán klesl zase zpět.

“Co jsi viděl?”

“Viděl jsem …,” šeptal, “viděl jsem … Ale nemluvme o tom … uchovejme si všechnu sílu!”

Co to viděl? Nevím proč, ale poprvé jsem si teď vzpomněl na netvora … Ovšem co ten hlas? Už jsou přece tytam doby, kdy se do břich velryb uchylovali Jonášové! [2]

Zatím mě Conseil ještě táhl. Občas zdvihl hlavu, rozhlížel se a vyrážel výkřiky, na něž odpovídal hlas stále bližší. Sotva jsem jej slyšel. Byl jsem u konce svých sil. Prsty se mi roztáhly; ruce procházely vodou bez odporu. Křečovitě otevřená ústa se mi naplnila slanou vodou. Roztřásla mě zima. Zdvihl jsem naposled hlavu a potopil jsem se …

Vtom na mne narazil jakýsi tvrdý předmět. Zavěsil jsem se na něj. Pak jsem cítil, že mě někdo táhne z vody. Vydechl jsem a omdlel…

Ale je jisté, že jsem zase rychle přišel k sobě, protože mi někdo prudce třel celé tělo. Otevřel jsem oči.

“Conseili!” zašeptal jsem.

“Pan profesor mě volal?” odpověděl Conseil.

V té chvíli se už měsíc skláněl k obzoru. V jeho posledním svitu jsem zahlédl tvář, kterou jsem ihned poznal. Nebyla to však tvář Conseilova.

“Nede!” zvolal jsem.

“Ano, to jsem já, pane profesore. Spěchám si pro svou odměnu!” odpověděl Kanaďan.

“Byl jste sražen do moře při srážce fregaty?”

“Ano, pane profesore. Ale měl jsem větší štěstí než vy. Mohl jsem si ihned vylézt na plující ostrůvek.”

“Na ostrůvek?”

“Ano. Lépe řečeno na vašeho obrovského narvala.”

“Vysvětlete mi to, Nede!”

“Aspoň jsem brzy pochopil, proč ho má harpuna nemohla probodnout a proč se na jeho kůži otupila.”

“Proč, Nede, proč?”

“Protože to zvíře, pane profesore, má na sobě ocelové pláty!”

Teď je třeba, abych se zamyslil, oživil si své vzpomínky a ověřil své úvahy.

Po posledních Kanaďanových slovech mi rázem svitlo v hlavě. Vyšplhal jsem se rychle na vrchol zvířete nebo předmětu, který napolo vynořen nám poskytl útočiště. Zkoušel jsem je nohou. Byla to skutečně tvrdá, neprostupná hmota, a nikoli měkké maso velkých mořských savců.

Tímto tvrdým tělesem však mohl být kostní krunýř, podobný krunýřům pravěkých zvířat. Byl jsem ochoten zařadit tohoto netvora mezi vodní plazy, jako jsou želvy nebo krokodýlové.

Ale ne! Černý hřbet, který mě nesl, byl hladký, lesklý a neměl střechovitě se kryjící šupiny.

Při úderu vydával kovový zvuk, a ač to bylo nepravděpodobné, zdálo se, že má… vlastně ne, že je skutečně zhotoven ze snýtovaných plátů!

Nebylo žádných pochyb. Zvíře, netvora, přírodní úkaz, který popletl celý vědecký svět, který vzrušil a svedl fantazii námořníků obou polokoulí, musili jsme teď uznat za předmět ještě podivnější, za předmět zhotovený lidskou rukou. Ani objev bájného, mytologického zvířete by mě nebyl tak vzrušil a překvapil. I nejúžasnější výtvory přírody jsou zcela prosté. Ale najít náhle před sebou nemožné, něco, co bylo tajemně uskutečněno lidskou rukou, nad tím zůstává rozum stát.

A přece jsem o tom nemohl pochybovat. Leželi jsme na hřbetě jakési podmořské lodi. Pokud jsem mohl soudit, měla tvar velké ocelové ryby. To bylo i mínění Neda Landa. Já a Conseil jsme s ním musili souhlasit.

“Ale tento stroj musí mít v sobě nějaký mechanismus pohybu a posádku, která jej řídí,” řekl jsem.

“Určitě,” odpověděl harpunář. “A přestože jsem na tomto plujícím ostrůvku už tři hodiny, ještě jsem na něm nezjistil žádné známky života.”

“Což tato loď neplula?”

“Ne, pane Aronnaxi. Dává se jen houpat vlnami, sama se nepohybuje.”

Leželi jsme na hřbetě jakési podmořské lodi

“My však zcela bezpečně víme, že je nadána velkou rychlostí. Ale protože k dosažení takové rychlosti je třeba stroje a k řízení stroje mechanika, usuzuji z toho, že jsme zachráněni.”

“Hm,” řekl jen Ned Land zdrženlivým tónem.

V této chvíli, jako na dotvrzení mých vývodů, rozvířila se za zádí podivného stroje voda. Ponorka se začala pohybovat. Jen taktak jsme se zachytili na její horní části, která vyčnívala asi osmdesát centimetrů nad vodu. Naštěstí nebyla rychlost ponorky příliš velká. “Pokud popluje vodorovně, nemám nic proti tomu,” bručel Ned Land.

“Ale napadne-li ji ponořit se pod vodu, nedám za svou kůži ani dva dolary!” Kanaďan mohl uvést částku ještě nižší. Byl nejvyšší čas spojit se s bytostmi zavřenými uvnitř, ať už to byl kdokoli. Hledal jsem na povrchu nějaký otvor, nějaký vchod … Ale řady nýtů, pevně sedících na švech plátů, byly jednotvárně stejné.

Měsíc zatím zmizel a ponechal nás v hluboké tmě. Musili jsme čekat do rána a pak uvážit, jak vniknout do nitra ponorky.

Naše záchrana závisela jedině na vrtochu tajemných kormidelníků, kteří tuto loď řídili. Kdyby se potopili, byli bychom ztraceni! S tím jsem však nepočítal. Nepochyboval jsem, že budeme mít možnost navázat s nimi spojení. Jestliže si nevyrábějí vzduch sami, musí se nezbytně vynořit občas na hladinu oceánu, aby obnovili zásobu vzduchu. Mají tedy jistě na lodi nějaký otvor, kterým je vnitřek spojen s ovzduším.

Naděje, že nás zachrání kapitán Farragut, jsme se musili vzdát. Byli jsme hnáni na západ poměrně malou rychlostí, kterou jsem odhadoval na dvaadvacet kilometrů za hodinu. Šroub tepal vodu s matematickou pravidelností. Často se vynořoval a vrhal světélkující vodu do značné výšky.

Ke čtvrté hodině ranní rychlost stroje vzrostla. Jen stěží jsme vzdorovali závratně rychlému pohybu, při němž nás bičovaly vlny. Naštěstí Ned Land nahmatal rukou železný kruh, připevněný k dolní části ocelového hřbetu. Všem se nám podařilo pevně se ho zachytit.

Konečně ta dlouhá noc minula. Mé neúplné vzpomínky mi nedovolují vylíčit všechny naše pocity. Vzpomínám si jen na jednu podrobnost: v občasném utišení větru i moře se mi zdálo, že slyším nejasné zvuky, jakousi prchavou melodii vzdálených akordů. V čem vlastně vězelo tajemství tohoto podmořského plavidla? Tajemství, které se celý svět marně snažil odhalit? Jaké bytosti v té podivné lodi žily? Jaká mechanická síla jí umožňovala pohybovat se takovou rychlostí?

Rozednilo se. Obklopovala nás ranní mlha, ale brzy se roztrhala. Začal jsem pozorně zkoumat trup, který v horní části tvořil jakousi vodorovnou plošinu. Náhle jsem viděl, že se trochu potápíme.

“Tisíc ďáblů!” vykřikl Ned Land, dupaje po zvučném plátu. “Otevřete přece, vy nehostinní plavci!”

Ale v ohlušujícím hukotu vody rozviřované šroubem ho nemohl nikdo slyšet. Naštěstí potápění ustalo.

Náhle zazněl z vnitřku lodi zvuk prudce otvírané závory. Jeden z plátů se zvedl, objevil se nějaký člověk, podivně vykřikl a hned zase zmizel.

Za několik vteřin k nám vystoupilo beze slova osm statných chlapíků se zahalenými tvářemi, kteří nás odvlekli do svého strašného stroje.

[1] Lord Byron (1788-1824) byl anglický básník a Edgar Allan Poe (1809-1849) americký spisovatel.

[2] Narážka na biblický příběh, v němž velryba spolkla proroka Jonáše.