KAPITOLA IX HNĚV NEDA LANDA

KAPITOLA IX

HNĚV NEDA LANDA

Nevím, jak dlouho náš spánek trval, ale musil být dlouhý, protože nás zbavil vší únavy. Probudil jsem se první. Mí společníci se dosud ani nepohnuli a leželi na stejném místě jako bez vlády.

Sotva jsem se zvedl ze svého značně tvrdého lůžka, pocítil jsem uvolnění v hlavě a duševní čilost. Počal jsem si znovu pozorně prohlížet naši kabinu. V jejím vnitřním zařízení se nic nezměnilo. Vězení zůstalo vězením a vězňové vězni. Jen lodní sluha využil našeho spánku a sklidil se stolu. Nic nesvědčilo o blízké změně naší situace a já jsem si docela vážně pomyslil, zda nám není souzeno žít navždy v téhle kleci.

Tato vyhlídka se mi zdála tím trudnější, že ačkoli jsem se zbavil včerejších dotěrných myšlenek, cítil jsem na prsou podivný tlak. Dýchal jsem jen s velkými obtížemi. Těžký vzduch už nestačil mým plícím. Kabina byla sice dost velká, ale jistě jsme už spotřebovali většinu kyslíku, který tu byl. Vždyť každý člověk spotřebuje za hodinu kyslík ze sto litrů vzduchu a vydýchaný vzduch, nasycený téměř stejným množstvím kysličníku uhličitého, stává se prostě nedýchatelným. Bylo tedy nejvýš nutné obnovit vzduch v našem vězení a bezpochyby i vzduch v celé ponorce.

Položil jsem si v duchu otázku, jak to velitel tohoto plujícího domu asi dělá. Získává vzduch chemickými prostředky, to jest, uvolňuje kyslík teplem z chlorečnanu draselného a pohlcuje kysličník uhličitý louhem draselným? V tomto případě by musil mít ještě styk s pevninou, aby si opatřil látky nezbytné k tomuto postupu. Nebo se omezuje jen na zásoby vzduchu pod velkým tlakem v nádržích, z nichž jej vypouští podle potřeb své posádky? Snad. Nebo používá prostředku pohodlnějšího a hospodárnějšího, a tím i nejpravděpodobnějšího, to jest, spokojuje se tím, že vyplouvá nadýchat se na hladinu jako kytovec a obnovuje si tak vždy na čtyřiadvacet hodin zásobu vzduchu? Buď jak buď, zdálo se mi, že by bylo rozumné, aby jen co nejdřív některého z těchto způsobů použil.

Musil jsem opravdu zrychlit dech, abych z kabiny dostal ještě tu trochu kyslíku, která v ní dosud zbývala. Náhle jsem však byl osvěžen proudem čerstvého vzduchu, provoněného solnými výpary.

Byl to skutečně osvěžující a jódem nasycený mořský vzduch. Otevřel jsem široce ústa a hluboce dýchal. Zároveň jsem pocítil houpání s malými, ale jasně zřetelnými výkyvy. Člun, ocelový netvor, se zřejmě právě vynořil na povrch oceánu, aby se tam nadýchal jako velryba. Způsob zásobování vzduchem jsem tedy poznal dokonale.

Když jsem si naplnil plíce čerstvým vzduchem, hledal jsem otvor, nebo chcete-li “vzduchovod”, kterým blahodárná látka přicházela až k nám. Netrvalo to dlouho a našel jsem jej. Nad dveřmi ústil větrací otvor a tím teď vnikal proud čerstvého vzduchu, obnovující nedýchatelný vzduch v kabině.

Až tam jsem se dostal se svými výzkumy, když se Ned Land a Conseil skoro současně probudili pod vlivem osvěžujícího větrání. Protřeli si oči, protáhli paže a okamžitě vyskočili.

“Spal pan profesor dobře?” ptal se mě Conseil se svou obvyklou zdvořilostí.

“Velmi dobře, chlapče,” odpověděl jsem. “A co vy, mistře Lande?”

“Tvrdě, pane profesore. Ale jestliže se nemýlím, zdá se mi, že dýchám něco jako mořský vzduch.”

Námořník se v tom nemohl mýlit. Vyprávěl jsem Kanaďanovi, co se stalo za jeho spánku.

“Dobrá,” řekl, “to dokonale vysvětluje ono řvaní, které jsme slyšeli ve chvíli, kdy se domnělý narval octl v dohledu Abrahama Lincolna .”

“Opravdu, mistře Lande, bylo to jeho dýchání!”

“Jenomže já nemám ani ponětí, kolik je hodin, pane Aronnaxi, a nevím také, není-li už čas na oběd.”

“Čas k obědu, statečný harpunáři? Řekněte spíše čas k snídani, protože je už určitě ráno.”

“Což dokazuje,” dodal Conseil, “že jsme spali skoro čtyřiadvacet hodin.”

“To si taky myslím,” řekl jsem.

“Já se s vámi nehádám,” prohlásil Ned Land. “Ať oběd nebo snídaně, sluha bude uvítán s tím i s oním.”

“Nebo s obojím,” dodal Conseil.

“Správně,” odpověděl Kanaďan. “Máme právo na dvě jídla a já sám bych přijal oboje.”

“Čekejme tedy, Nede,” řekl jsem. “Je jasné, že ti neznámí nemají v úmyslu nechat nás zemřít hlady, o čemž svědčí včerejší večeře.”

“Jestliže si nás ovšem nechtějí vykrmit,” namítl Ned.

“Protestuji,” řekl jsem. “Nepadli jsme přece do rukou lidožroutů!”

“Jeden případ nepotvrzuje ještě pravidlo,” řekl zcela vážně Kanaďan. “Kdo ví, zda ti lidé nejsou už dlouho bez čerstvého masa. V tom případě by tři zdraví a dobře stavění lidé, jako je pan profesor, jeho sluha a já …”

“Zapuďte takové myšlenky, mistře Lande,” odpověděl jsem harpunáři, “a především z nich nevyvozujte nějaké zaujetí vůči našim hostitelům, což by mohlo naši situaci nesmírně zhoršit.”

“Mám však rozhodně ďábelský hlad,” řekl harpunář, “a jídlo, ať už oběd nebo snídaně, nepřichází!”

“Mistře Lande,” řekl jsem mu, “musíme se přizpůsobit lodnímu řádu.

Já předpokládám, že se naše žaludky proti kuchařovu zvonci předcházejí.”

“No tak si je seřídíme,” odpověděl klidně Conseil.

“To jsi celý ty, Conseili,” dodal netrpělivý Kanaďan. “Jako bys ani neměl žluč a nervy. Jsi pořád klidný. Dokázal bys poděkovat za jídlo ještě před obědem a raději zemřít hladem než si stěžovat!”

“A k čemu by to bylo dobré?” ptal se Conseil.

“Přece k tomu, aby si člověk stěžoval! A to už je něco. A jestli si ti piráti - říkám jim piráti z úcty, a abych nepohněval pana profesora, který mi zakázal říkat jim lidožrouti -, jestli si ti piráti myslí, že mě nechají v téhle kleci, kde se dusím, a že neuslyší proklínání, kterým si kořením svůj vztek, pak se mýlí! Myslíte, že nás budou držet v téhle železné krabici dlouho?”

“Abych pravdu řekl, nevím o tom nic víc než vy, příteli Lande.”

“Ale co si o tom myslíte?”

“Myslím si, že jsme náhodou odhalili velmi důležité tajemství. A jestliže posádka této lodi má zájem na jeho zachování a je-li tento zájem důležitější než život tří lidí, pak pokládám naše životy za velmi ohrožené. V opačném případě věřím, že netvor, který nás pohltil, vrátí nás zase do světa obydleného našimi bližními.”

“Pokud nás ovšem nezařadí do své posádky,” řekl Conseil, “a nenechá si nás.”

“Až do chvíle,” dodal Ned Land, “kdy nějaká fregata, rychlejší nebo obratnější než Abraham Lincoln , se zmocní tohoto lupičského hnízda a pošle nás s celou posádkou nadýchat se naposled na konec hlavního ráhna.”

“To je správná úvaha, mistře Lande,” odpověděl jsem. “Ale zatím nám ještě nikdo takový návrh nedal. Bylo by tedy zbytečné hádat se o tom, co bychom měli v takovém případě dělat. Opakuji vám, že musíme čekat a nedělat nic, protože nic dělat nemůžeme.”

“Naopak, pane profesore,” odpověděl harpunář, který se nechtěl vzdát. “Musíme něco dělat.”

“A co, mistře Lande?”

“Uprchnout!”

“Uprchnout z pozemského vězení je často nesnadné, ale utéci z vězení podmořského se mi zdá naprosto nemožné.”

“Nu, Nede, co říkáš námitce pana profesora?” ptal se Conseil. “Nemohu věřit, že by byl Američan někdy v koncích.” Harpunář se v zřejmých rozpacích odmlčel. Ale každý Kanaďan je napůl Francouz a mistr Land to svou odpovědí plně dokázal.

“Vy tedy nevíte, pane Aronnaxi,” řekl po chvíli přemýšlení, “co mají dělat lidé, kteří nemohou ze svého vězení utéci?”

“Ne, příteli.”

“Je to prosté. Musí se zařídit tak, aby v něm mohli zůstat.”

“Hrome,” zvolal Conseil, “vždycky je lepší být vevnitř než nad ním nebo pod ním.”

“Zvlášť když napřed vyhodíme žalářníky, klíčníky a strážce,” dodal Ned Land.

“Cože, Nede? Vy pomýšlíte vážně na to, že se lodi zmocníme?”

“Docela vážně.”

“To není možné.”

“Proč ne, pane profesore? Může se naskytnout vhodná příležitost a nevím, co by nám mohlo bránit, abychom jí nevyužili. Jestliže je na palubě této lodi jen asi dvacet mužů, pak předpokládám, že dva Francouzi a jeden Kanaďan se jich neleknou!”

Bylo lepší harpunářův názor přijmout než jej vyvracet. Spokojil jsem se proto s touto odpovědí:

“Počkejme, až se taková příležitost naskytne, mistře Lande, a potom uvidíme. Ale až do té doby kroťte svou netrpělivost, prosím vás. Můžeme použít jedině lsti a příznivé okolnosti svou zlostí nevyvoláte. Slibte mi jen, že se smíříte s naším postavením bez přílišného hněvu.”

“To vám slibuji, pane profesore,” odpověděl Ned Land málo přesvědčivým tónem. “Z úst mi neunikne jediné zlostné slovo, neprozradím se jediným prudkým pohybem, i když nebudeme u stolu obsluhováni se žádoucí pravidelností.”

“Mám vaše slovo, Nede,” odpověděl jsem Kanaďanovi.

Tím náš rozhovor skončil. Každý se oddal vlastním myšlenkám. Přiznám se však, že jsem si přes harpunářovo ujištění nedělal žádné iluze. Nevěřil jsem v příznivé okolnosti, o kterých Ned Land hovořil. Ponorka potřebuje k bezpečnému řízení četnou posádku, a kdyby došlo k zápasu, měli bychom určitě co dělat s protivníkem příliš silným. K tomu bychom ostatně musili být volní, a my volní nebyli. Neznal jsem žádný prostředek k útěku z této ocelové, neprodyšně uzavřené kabiny. A jestliže si chce podivný velitel lodi uchovat nějaké tajemství - a to se mi zdálo přinejmenším pravděpodobné -, pak nás nenechá chodit volně po palubě. Zbaví se nás teď násilím, nebo nás jednoho dne vysadí někde na zemi? To jsem nevěděl. Obě tyto domněnky mi připadaly velmi pravděpodobné. Člověk by musil být harpunář, aby doufal v získání svobody.

Pochopil jsem, že myšlení Neda Landa se jitří úvahami, které procházely jeho myslí. Slyšel jsem, jak mu v hrdle začíná rachotit proklínání, a viděl jsem, jak se jeho gesta opět stávají hrozivější. Vstal, otáčel se jako šelma v kleci a bušil nohama  i  pěstmi  do  stěn. Pociťovali  jsme

Kanaďan se vrhl na toho nešťastníka

všichni zase krutý hlad. Lodní sluha se neobjevoval. Jestliže ti lidé s námi měli skutečně dobré úmysly, pak na naše postavení trosečníků zapomínali příliš dlouho.

Ned Land, podrážděný kručením ve svém silném žaludku, rozzuřoval se stále víc. Opravdu jsem se bál, že kdyby se před ním náhle octl někdo z posádky, přes dané slovo by vybuchl.

Ještě dvě hodiny vzrůstal vztek Neda Landa, který volal a křičel, ale marně. Ocelové stěny byly němé. Neslyšel jsem jediný zvuk ani uvnitř lodi, která vypadala jako mrtvá. Nepohybovala se, protože jinak bych byl jistě cítil chvění jejího trupu způsobené šroubem. Ponořena patrně do vodních propastí, nepatřila už k zemi. To chmurné ticho bylo až děsivé.

Netroufal jsem si odhadnout, jak dlouho potrvá naše uzavření uvnitř této kabiny. Naděje, které se ve mně zrodily po našem setkání s velitelem lodi, se pomalu rozplývaly. Z mých vzpomínek zmizela přívětivost jeho pohledu, vznešený výraz jeho tváře i ušlechtilost jeho pohybů. Viděl jsem v duchu tuto záhadnou osobnost takovou, jakou musila být, nezbytně nemilosrdnou a krutou. Viděl jsem v něm vyvržence lidské společnosti, nepřístupného jakémukoli milosrdenství, nesmiřitelného nepřítele lidstva, k němuž zřejmě choval smrtelnou nenávist.

Nechá nás snad ten člověk zemřít hladem, zavřené v tomto úzkém vězení a vydané nejstrašnějšímu pokušení, k němuž dohání člověka divoký hlad? Tato hrozná představa nabyla v mé mysli obludných rozměrů a živena mou fantazií zaplavila mě šíleným strachem. Conseil zůstal klidný. Ned Land řval.

V této chvíli se venku ozval zvuk. Na kovových dlaždicích zazněly kroky, dveře se otevřely a v nich se objevil lodní sluha.

Dříve než jsem mohl udělat jediný pohyb, abych mu v tom zabránil, vrhl se Kanaďan na toho nešťastníka. Porazil ho a chytil za krk. Sluha se pod jeho silnýma rukama dusil.

Conseil se už pokoušel odtrhnout harpunářovy ruce od napolo udušené oběti a já jsem se k němu právě chtěl připojit, když jsem byl náhle zastaven francouzsky pronesenými slovy:

“Uklidněte se, mistře Lande, a vy mě vyslechněte, pane profesore!”