×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Tajemství Vilema Storitze - Jules Verne, KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ Výtržnosti jichž jsme byli svědky v ragzské katedrále a v paláci Roderichových, měly stejný cíl a stejný původ. Jejich strůjcem byl sám Vilém Storitz. Mohlo by se předpokládat, že je obratný kejklíř?… Na tuto otázku jsem sám sobě musel dát negativní odpověď. Ne, ani skandál v kostele, ani krádež svatebního věnečku nebylo možné považovat za kejkle. Usoudil jsem, že ten Němec zdědil po svém otci vědecké tajemství, neznámý objev, jenž mu umožňuje stát se neviditelným… Konečně, copak to nebylo možné?… Proč by světelné paprsky nemohly prostoupit neprůhledným tělem, jako by bylo průsvitné?… Ale kam jsem se to dostal?… Je to nesmyslný nápad a dám si pozor, abych o tom nesmyslu s nikým nemluvil.

Dopravili jsme omdlelou Myru domů. Neprobrala se. Donesli jsme ji do jejího pokoje a uložili na postel. Zahrnuli jsme ji největší péčí, ale nevzpamatovala se. Ležela bezvládně a doktor se jí marně snažil pomoci. Ale dýchala a žila. Kladl jsem si otázku, jak mohla vydržet všechny ty hrůzy, jak to, že ji poslední šok nezabil.

Několik doktorových kolegů přiběhlo do paláce. Obklopili Myřino lůžko. Ležela bez hnutí se zavřenými víčky, s voskově bledou tváří, hruď se jí zvedala, když srdce nepravidelně tlouklo, skoro nedýchala a její slaboučký dech mohl každou chvíli ustat!… Marc ji držel za ruce a plakal. Snažně ji prosil a volal na ni: “Myro…, má drahá Myro!…” Paní Roderichová stále marně opakovala slabým hlasem, přerývaným vzlyky: “Myro… děťátko… Jsem tady…, u tebe…, tvoje maminka…” Dívka neotevřela oči a určitě ji neslyšela. Lékaři použili silnějších léků. Zdálo se, že nemocná nabývá vědomí. Na rty se jí drala nejasná slova, kterým nikdo nerozuměl, prsty se jí chvěly v Markových rukou, pootevřela oči… Ale pod napolo otevřenými víčky jsme zahlédli nejistý pohled! Pohled docela nechápavý!… Marc uskočil a vykřikl: “Zešílela!…” Vrhli jsme se s Haralanem k němu a pevně jsme ho drželi. Obávali jsme se, aby také nepřišel o rozum. Museli jsme ho odvléci do vedlejší místnosti, kde se lékařům podařilo dostat ho z krize, která mohla osudně skončit.

Jak tahle tragédie dopadne? Je vůbec nějaká naděje, že Myra časem opět nabude zdravého rozumu, že péče zvítězí nad vyšinutím mysli, že Myřino šílenství bude jenom přechodné?

Když kapitán Haralan se mnou osaměl, prohlásil: “Musím tomu udělat konec!” Jak to myslel? - Nemohli jsme pochybovat o tom, že se Vilém Storitz vrátil do Ragzu a že se dopustil profanace v kostele. Ale kde jsme se s ním mohli setkat a jak jsme se mohli zmocnit nedosažitelné bytosti?

A co si vlastně o tom pomyslí město? Bude ochotné přijmout přirozený výklad událostí? Tady jsme nebyli ve Francii, kde by si z jeho kousků bezpochyby tropili šašky a zpívali by o nich písničky. V téhle zemi lidé reagují jinak. Měl jsem příležitost přesvědčit se, že Maďaři inklinují k zázrakům, a u nevzdělaných vrstev se pověra nedá vymýtit. Vzdělaní lidé si mohou podobné záhady vysvětlit jako výsledek fyzikálního nebo chemického objevu. Ale lidé málo osvícení si všechno vysvětlují jako zásah ďábla a Viléma Storitze budou co nevidět považovat za ďábla v lidské podobě.

Už se nedalo ututlat, že cizinec, vypovězený guvernérem, byl do aféry zapleten. Všechno, co jsme dosud tajili, vyšlo najevo po skandálu ve Svatém Michalu.

Příští den už bylo město ve varu. Spojovali incident v paláci Roderichových se skandálem v katedrále. Po krátkém uklidnění nastaly opět nepokoje. Ragzané konečně poznali souvislost mezi různými incidenty. Ve všech domech a ve všech rodinách, kde vyslovovali jméno Vilém Storitz, představovali si přelud podivné bytosti žijící v němých zdech za zavřenými okny domu na bulváru Tékéli.

Proto nikoho nepřekvapí, že jakmile se ta zpráva roznesla po městě, seběhli se Ragzané na bulvár Tékéli, jako by je tam přitahovala nějaká neodolatelná síla.

Bylo to něco podobného jako dav, jenž se shromáždil na hřbitově ve Sprembergu. Ale Storitzovi němečtí spoluobčané doufali, že uvidí nějaký zázrak, a nepřivedl je tam pocit zloby. Tady však propukla nenávist a touha po pomstě, vyprovokovaná zlomyslnými činy.

Nezapomeňte také, jakou hrůzu vyvolal skandál v katedrále ve zbožném městě.

Podrážděnost Ragzanů byla čím dál tím větší. Velká většina by nikdy neuznala přirozené vysvětlení nepochopitelných událostí.

Ragzský guvernér byl zneklidněný náladou ve městě. Vyhledal policejního ředitele, aby použil všech prostředků k zvládnutí situace. Musí být připraveni k obraně proti přehnané panice, jež by mohla mít nejhorší následky. Jakmile totiž padlo jméno Viléma Storitze, bylo třeba chránit dům na bulváru Tékéli, kde se shromáždily stovky dělníků a venkovanů, proti přepadení a drancování.

Zatím jsem usilovně přemýšlel a vážně jsem diskutoval sám se sebou o hypotéze, kterou jsem zavrhl, když mě poprvé napadla. Kdyby totiž byla podložená, dokázal by se člověk stát neviditelným! Možná že je to neuvěřitelné, ale mně se už nezdálo nemožné, že se uskutečnila pověst o Gigově prstenu, jež se odehrála na dvoře krále Kandola. To ovšem znamená, že se navždy naruší veřejný klid a osobní bezpečnost skončí. Vilém Storitz totiž přišel do Ragzu, ale nikdo jej nespatřil, nikdo neví, zda tam ještě je, a neexistuje žádný prostředek, kterým by se to dalo ověřit. Nebyl by žádný důvod k obavám, kdyby si nechal pro sebe vynález, který asi zdědil po svém otci. Ale nepoužívá jej také jeho sluha Hermann? Nepoužívají ho další osoby ve prospěch Storitze nebo svůj vlastní? Kdo jim teď může zabránit, aby nevnikali do domů, kdykoli se jim zlíbí, a nezasahovali do života jeho obyvatel? Nevezme za své rodinné soukromí? I když se člověk zavře doma, bude mít jistotu, že je sám a že ho nikdo neslyší? Nebude se muset pohybovat v úplné tmě, aby ho nikdo neviděl? A venku na ulici se bude muset stále bát, že ho někdo bez jeho vědomí sleduje, nespouští ho z očí a může s ním naložit, jak se mu zachce… Jak se ubránit před nejrůznějšími, tak snadnými útoky? Neznamená to, že zakrátko bude úplně podupán život ve společnosti.

Podrážděnost Ragzanů byla čím dál tím větší (str. 82) Lidé si vzpomněli na incident, který se odehrál na Kolomanově náměstí a jejž jsme s Haralanem viděli na vlastní oči. Ten muž přece tvrdil, že ho někdo neviditelný porazil. Teď všechno nasvědčovalo tomu, že ten člověk skutečně mluvil pravdu. Asi do něho vrazil Vilém Storitz, Hermann nebo někdo jiný. Každého napadlo, že by se to mohlo stát i jemu, že je na každém kroku vystavený podobnému setkání.

Pak jsem si vzpomněl na další incidenty: na ohlášky v katedrále, vytržené z rámu, na kroky v pokojích při domovní prohlídce na bulváru Tékéli a na lahvičku, která zničehonic spadla a rozbila se.

To znamená, že Vilém Storitz byl doma a Hermann asi také. Neodjeli z města po zásnubách, jak jsme se domnívali. Proto byla v Storitzově ložnici v umývadle voda a v kuchyňských kamnech hořel oheň. Ano! Oba dva byli při prohlídce na dvoře, v zahradě i v domě, a když utíkali, vrazili do policisty u paty schodiště. Našli jsme v pavilónku svatební věneček, protože domovní prohlídka Viléma Storitze překvapila a už neměl čas, aby jej odnesl.

Teď jsem si také dovedl vysvětlit incidenty, k nimž došlo na palubě Dorothée na cestě z Pešti do Ragzu. Cestující, o němž jsem se domníval, že vystoupil ve Vukovaru, byl stále na palubě, ale nebylo ho vidět!… Usoudil jsem, že se dokáže stát bleskurychle neviditelným. Objevuje se a mizí, kdykoli se mu zachce, jako kouzelník, který mávne kouzelnou hůlkou. Také dokáže udělat neviditelným oděv, který má na sobě, ale ne věci, jež drží v ruce, přece jsme viděli roztrhanou smlouvu a kytici, odnášený věneček a snubní prstýnky, letící hlavní lodí. Ale nepoužívá magie, kabalistických slov, zaříkání nebo čar. Hledejme v oblasti materiálních faktů. Vilém Storitz zná určitě vzorec sloučeniny a stačí, když ji polkne… Jaká je to sloučenina? Bezpochyby byla v té rozbité lahvičce a hned se vypařila. Jaký je vzorec té sloučeniny, nevíme, ačkoli by bylo důležité ho znát, ale asi ho nikdy znát nebudeme!… A co Vilém Storitz, je možné ho polapit, když je neviditelný? Domnívám se, že jestli uniká našemu zraku, neunikne našemu hmatu. Jeho tělesná schránka přece neztrácí žádnou ze tří dimenzí společných pro všechna tělesa: délku, šířku, výšku. Nepřestává existovat, je z masa a z krve. Je neviditelný, prosím, ale není nedotknutelný! To je vlastnost přízraků, a on není žádný přízrak!

Kdyby se nám náhodou podařilo chytit ho za ruce, za nohy, nebo za hlavu, stačilo by nám, že ho držíme, i kdybychom ho neviděli. Prostředek, který mu umožňuje stát se neviditelným, mu nepomůže projít zdmi vězení.

To byla ovšem jenom hypotéza, celkem přijatelná, která asi napadla každého. Ale situace byla nadále znepokojující a všeobecná bezpečnost nebyla zaručená. Lidé žili jako v transu. Necítili se v bezpečí ani venku, ani doma, ani v noci, ani ve dne. Nejnepatrnější šramot v pokojích, vrznutí podlahy, okenice přivřená větrem, zaskřípění větrníku na střeše, bzukot hmyzu kolem uší, závan větru, jenž pronikl dveřmi nebo špatně zavřeným oknem, to vše se zdálo podezřelé. Nikdo nevěděl, jestli se do domu nevloudil Vilém Storitz nebo někdo jiný, když sluhové přecházeli z jedné místnosti do druhé, nešpehuje-li vás, co děláte, co říkáte u stolu při jídle, když se ukládáte ke spánku, když spíte, podaří-li se vám vůbec usnout, jestli už nezná vaše nejintimnější rodinné tajemství.

Bylo ovšem možné, že Storitz odjel z Ragzu a vrátil se do Sprembergu. Ale když jsme o tom rozumně uvažovali, přikláněli jsme se k názoru doktora Rodericha, Haralana, guvernéra a policejního ředitele, že se vůbec nedá předpokládat, že by Vilém Storitz už přestal se svými trestuhodnými útoky. Nechal sice v klidu proběhnout obřad souvisící s povolením k sňatku, ale asi jenom proto, že se ještě nevrátil ze Sprembergu. Zato přerušil svatební obřad, a jestli Myra opět nabude rozumu, pokusí se o to patrně znovu. Proč by měl přestat nenávidět rodinu Roderichových, když ještě nedosáhl svého? Copak výhrůžky, které jsme slyšeli v katedrále, nebyly výmluvnou odpovědí na naše otázky?

Ne, poslední slovo v této záležitosti ještě nebylo vysloveno a museli jsme se obávat nejhoršího, když jsme si uvědomili, jakých prostředků používá Storitz, aby se pomstil.

I když je palác Roderichových střežen ve dne v noci, nepodaří se mu tam vniknout?

A když se tam jednou dostane, nebude tam provádět, co jen se mu zachce?

Můžete si představit, jak jsme byli všichni posedlí hrůzou, ať jsme už patřili k těm, kteří se drželi pozitivních faktů, nebo k těm, kteří se dávali unášet svou přehnanou pověrčivostí a fantazií.

Konečně, co se dalo dělat v téhle situaci? Přiznávám se, že jsem to nevěděl. Nic by se nezměnilo, i kdyby Marc s Myrou odjeli. Copak by je Vilém Storitz nemohl sledovat? A pak, Myřin stav nedovoloval, aby odjela z Ragzu.

A kde teď byl náš nepolapitelný nepřítel? Nikdo by to nevěděl, kdyby nám nedokázal celou řadou incidentů, že tvrdošíjně setrvává mezi obyvatelstvem, jež beztrestně provokuje a terorizuje.

První incident nás málem přivedl na pokraj zoufalství. Uplynuly dva dny od strašné scény v kostele svatého Michala. Ve zdravotním stavu Myry nenastalo žádné zlepšení. Stále nepřicházela k rozumu, ležela a potácela se mezi životem a smrtí. Bylo 4. června. Po obědě jsme se s bratrem a celou Roderichovou rodinou shromáždili ve dvoraně a diskutovali jsme o tom, co bychom měli dělat. Zničeho nic jsme uslyšeli ďábelský chechtot.

Zvedli jsme se celí vyděšení. Marc a Haralan se v záchvatu zuřivosti vrhli do té části dvorany, odkud se ten děsivý chechtot zdánlivě ozýval. Udělali však jenom několik kroků a zastavili se. Vše se odehrálo během dvou vteřin. Zahlédl jsem, jak vzduchem letí něco lesklého. Čepel dýky opsala vražednou dráhu, můj bratr se zapotácel a skácel se Haralanovi do náručí… Hnal jsem se jim na pomoc právě ve chvíli, kdy hlas, který jsme už všichni znali, panovačně prohlásil: “Myra Roderichová se nikdy nestane manželkou Marka Vidala!… Nikdy!” Vzápětí silný průvan rozhoupal lustry, dveře na zahradu se prudce otevřely a hned nato hlučně zapadly. Pochopili jsme, že nám náš neúprosný nepřítel opět unikl.

Položili jsme s Haralanem bratra na pohovku a doktor Roderich mu vyšetřil zranění. Naštěstí nebylo nebezpečné. Čepel dýky sklouzla po levé lopatce shora dolů, a ačkoli dlouhá sečná rána vypadala hrozně, bylo jisté, že se brzy zahojí. Tentokrát se vrah minul cíle. Ale bude tomu vždycky tak?

Marka obvázali a pak ho dopravili do hotelu Temešvár. Seděl jsem u jeho lůžka, opatroval jsem ho a přitom jsem si lámal hlavu se záhadou, kterou jsem musel stůj co stůj objasnit, neboť jinak hrozila tolika milovaným bytostem smrt.

Přiznám se, že jsem ještě ani neudělal první krůček k vyřešení záhady, když se přihodily jiné události, které sice nebyly vůbec dramatické, ale tak neobvyklé a nesouvislé, že jsem o nich musel stále přemýšlet.

Večer stejného dne 4. června v nejvyšším okně strážní věže zazářilo světlo, které bylo vidět z Kurtzova i z Kolomanova náměstí. Zapálená pochodeň se skláněla, zvedala a pohybovala se, jako by nějaký žhář chtěl zapálit budovu.

…můj bratr se zapotácel… (str. 85) Policejní ředitel a jeho podřízení se vyřítili z hlavní strážnice a rychle vyběhli na krov strážní věže. Světlo zmizelo a pana Steparka nepřekvapilo, že nikoho nenašli. Na podlaze ležela uhašená louč, z níž se ještě kouřilo, a smolnaté jiskry poletovaly nad střechou, ale žhář zmizel. Neviditelný - patrně Vilém Storitz - měl čas uprchnout nebo se skryl v některém rohu strážní věže.

Dav, jenž se seběhl na náměstí, křičel, že se pomstí, ale odpovědí mu byl jen ďábelský smích.

Nazítří došlo k druhé provokaci města, které nadobro podlehlo panice.

Právě když odzvonilo půl jedenácté, znovu se rozezvučely zvony, vyzváněly na poplach a zvonily umíráček.

Nebylo možné, aby jeden člověk sám rozhoupal zvony v katedrále. Vilém Storitz měl asi několik pomocníků nebo přinejmenším sluhu Hermanna.

Ragzané se sběhli na náměstí svatého Michala i z nejvzdálenějších čtvrtí, celí vyděšení zvoněním na poplach. Zase vyrazil pan Stepark se svými policisty. Hnali se ke schodišti, vedoucímu do severní věže, rychle vyběhli po schodech a vrazili do zvonice zalité světlem, které pronikalo okenicemi… Ale marně prohledávali zvonici a horní chodbu… Nikde ani živáčka!… Ztichlé zvony se ještě houpaly, ale neviditelní zvoníci už byli ti tam.


KAPITOLA TŘINÁCTÁ

 Výtržnosti jichž jsme byli svědky v ragzské katedrále a v paláci Roderichových, měly stejný cíl a stejný původ. Jejich strůjcem byl sám Vilém Storitz. Mohlo by se předpokládat, že je obratný kejklíř?… Na tuto otázku jsem sám sobě musel dát negativní odpověď. Ne, ani skandál v kostele, ani krádež svatebního věnečku nebylo možné považovat za kejkle. Usoudil jsem, že ten Němec zdědil po svém otci vědecké tajemství, neznámý objev, jenž mu umožňuje stát se neviditelným… Konečně, copak to nebylo možné?… Proč by světelné paprsky nemohly prostoupit neprůhledným tělem, jako by bylo průsvitné?… Ale kam jsem se to dostal?… Je to nesmyslný nápad a dám si pozor, abych o tom nesmyslu s nikým nemluvil.

  Dopravili jsme omdlelou Myru domů. Neprobrala se. Donesli jsme ji do jejího pokoje a uložili na postel. Zahrnuli jsme ji největší péčí, ale nevzpamatovala se. Ležela bezvládně a doktor se jí marně snažil pomoci. Ale dýchala a žila. Kladl jsem si otázku, jak mohla vydržet všechny ty hrůzy, jak to, že ji poslední šok nezabil.

  Několik doktorových kolegů přiběhlo do paláce. Obklopili Myřino lůžko. Ležela bez hnutí se zavřenými víčky, s voskově bledou tváří, hruď se jí zvedala, když srdce nepravidelně tlouklo, skoro nedýchala a její slaboučký dech mohl každou chvíli ustat!…

  Marc ji držel za ruce a plakal. Snažně ji prosil a volal na ni:

  “Myro…, má drahá Myro!…”

  Paní Roderichová stále marně opakovala slabým hlasem, přerývaným vzlyky:

  “Myro… děťátko… Jsem tady…, u tebe…, tvoje maminka…”

  Dívka neotevřela oči a určitě ji neslyšela.

  Lékaři použili silnějších léků. Zdálo se, že nemocná nabývá vědomí. Na rty se jí drala nejasná slova, kterým nikdo nerozuměl, prsty se jí chvěly v Markových rukou, pootevřela oči… Ale pod napolo otevřenými víčky jsme zahlédli nejistý pohled! Pohled docela nechápavý!…

  Marc uskočil a vykřikl:

  “Zešílela!…”

  Vrhli jsme se s Haralanem k němu a pevně jsme ho drželi. Obávali jsme se, aby také nepřišel o rozum. Museli jsme ho odvléci do vedlejší místnosti, kde se lékařům podařilo dostat ho z krize, která mohla osudně skončit.

  Jak tahle tragédie dopadne? Je vůbec nějaká naděje, že Myra časem opět nabude zdravého rozumu, že péče zvítězí nad vyšinutím mysli, že Myřino šílenství bude jenom přechodné?

 

  Když kapitán Haralan se mnou osaměl, prohlásil:

 “Musím tomu udělat konec!”

   Jak to myslel? - Nemohli jsme pochybovat o tom, že se Vilém Storitz vrátil do Ragzu a že se dopustil profanace v kostele. Ale kde jsme se s ním mohli setkat a jak jsme se mohli zmocnit nedosažitelné bytosti?

  A co si vlastně o tom pomyslí město? Bude ochotné přijmout přirozený výklad událostí? Tady jsme nebyli ve Francii, kde by si z jeho kousků bezpochyby tropili šašky a zpívali by o nich písničky. V téhle zemi lidé reagují jinak. Měl jsem příležitost přesvědčit se, že Maďaři inklinují k zázrakům, a u nevzdělaných vrstev se pověra nedá vymýtit. Vzdělaní lidé si mohou podobné záhady vysvětlit jako výsledek fyzikálního nebo chemického objevu. Ale lidé málo osvícení si všechno vysvětlují jako zásah ďábla a Viléma Storitze budou co nevidět považovat za ďábla v lidské podobě.

  Už se nedalo ututlat, že cizinec, vypovězený guvernérem, byl do aféry zapleten. Všechno, co jsme dosud tajili, vyšlo najevo po skandálu ve Svatém Michalu.

  Příští den už bylo město ve varu. Spojovali incident v paláci Roderichových se skandálem v katedrále. Po krátkém uklidnění nastaly opět nepokoje. Ragzané konečně poznali souvislost mezi různými incidenty. Ve všech domech a ve všech rodinách, kde vyslovovali jméno Vilém Storitz, představovali si přelud podivné bytosti žijící v němých zdech za zavřenými okny domu na bulváru Tékéli.

  Proto nikoho nepřekvapí, že jakmile se ta zpráva roznesla po městě, seběhli se Ragzané na bulvár Tékéli, jako by je tam přitahovala nějaká neodolatelná síla.

  Bylo to něco podobného jako dav, jenž se shromáždil na hřbitově ve Sprembergu. Ale Storitzovi němečtí spoluobčané doufali, že uvidí nějaký zázrak, a nepřivedl je tam pocit zloby. Tady však propukla nenávist a touha po pomstě, vyprovokovaná zlomyslnými činy.

  Nezapomeňte také, jakou hrůzu vyvolal skandál v katedrále ve zbožném městě.

  Podrážděnost Ragzanů byla čím dál tím větší. Velká většina by nikdy neuznala přirozené vysvětlení nepochopitelných událostí.

  Ragzský guvernér byl zneklidněný náladou ve městě. Vyhledal policejního ředitele, aby použil všech prostředků k zvládnutí situace. Musí být připraveni k obraně proti přehnané panice, jež by mohla mít nejhorší následky. Jakmile totiž padlo jméno Viléma Storitze, bylo třeba chránit dům na bulváru Tékéli, kde se shromáždily stovky dělníků a venkovanů, proti přepadení a drancování.

  Zatím jsem usilovně přemýšlel a vážně jsem diskutoval sám se sebou o hypotéze, kterou jsem zavrhl, když mě poprvé napadla. Kdyby totiž byla podložená, dokázal by se člověk stát neviditelným! Možná že je to neuvěřitelné, ale mně se už nezdálo nemožné, že se uskutečnila pověst o Gigově prstenu, jež se odehrála na dvoře krále Kandola. To ovšem znamená, že se navždy naruší veřejný klid a osobní bezpečnost skončí. Vilém Storitz totiž přišel do Ragzu, ale nikdo jej nespatřil, nikdo neví, zda tam ještě je, a neexistuje žádný prostředek, kterým by se to dalo ověřit. Nebyl by žádný důvod k obavám, kdyby si nechal pro sebe vynález, který asi zdědil po svém otci. Ale nepoužívá jej také jeho sluha Hermann? Nepoužívají ho další osoby ve prospěch Storitze nebo svůj vlastní? Kdo jim teď může zabránit, aby nevnikali do domů, kdykoli se jim zlíbí, a nezasahovali do života jeho obyvatel? Nevezme za své rodinné soukromí? I když se člověk zavře doma, bude mít jistotu, že je sám a že ho nikdo neslyší? Nebude se muset pohybovat v úplné tmě, aby ho

nikdo neviděl? A venku na ulici se bude muset stále bát, že ho někdo bez jeho vědomí sleduje, nespouští ho z očí a může s ním naložit, jak se mu zachce… Jak se ubránit před nejrůznějšími, tak snadnými útoky? Neznamená to, že zakrátko bude úplně podupán život ve společnosti.

Podrážděnost Ragzanů byla čím dál tím větší (str. 82)

       Lidé si vzpomněli na incident, který se odehrál na Kolomanově náměstí a jejž jsme s Haralanem viděli na vlastní oči. Ten muž přece tvrdil, že ho někdo neviditelný porazil.
Teď všechno nasvědčovalo tomu, že ten člověk skutečně mluvil pravdu. Asi do něho vrazil Vilém Storitz, Hermann nebo někdo jiný. Každého napadlo, že by se to mohlo stát i jemu, že je na každém kroku vystavený podobnému setkání.

  Pak jsem si vzpomněl na další incidenty: na ohlášky v katedrále, vytržené z rámu, na kroky v pokojích při domovní prohlídce na bulváru Tékéli a na lahvičku, která zničehonic spadla a rozbila se.

  To znamená, že Vilém Storitz byl doma a Hermann asi také. Neodjeli z města po zásnubách, jak jsme se domnívali. Proto byla v Storitzově ložnici v umývadle voda a v kuchyňských kamnech hořel oheň. Ano! Oba dva byli při prohlídce na dvoře, v zahradě i v domě, a když utíkali, vrazili do policisty u paty schodiště. Našli jsme v pavilónku svatební věneček, protože domovní prohlídka Viléma Storitze překvapila a už neměl čas, aby jej odnesl.

  Teď jsem si také dovedl vysvětlit incidenty, k nimž došlo na palubě Dorothée na cestě z Pešti do Ragzu. Cestující, o němž jsem se domníval, že vystoupil ve Vukovaru, byl stále na palubě, ale nebylo ho vidět!…

  Usoudil jsem, že se dokáže stát bleskurychle neviditelným. Objevuje se a mizí, kdykoli se mu zachce, jako kouzelník, který mávne kouzelnou hůlkou. Také dokáže udělat neviditelným oděv, který má na sobě, ale ne věci, jež drží v ruce, přece jsme viděli roztrhanou smlouvu a kytici, odnášený věneček a snubní prstýnky, letící hlavní lodí. Ale nepoužívá magie, kabalistických slov, zaříkání nebo čar. Hledejme v oblasti materiálních faktů. Vilém Storitz zná určitě vzorec sloučeniny a stačí, když ji polkne… Jaká je to sloučenina? Bezpochyby byla v té rozbité lahvičce a hned se vypařila. Jaký je vzorec té sloučeniny, nevíme, ačkoli by bylo důležité ho znát, ale asi ho nikdy znát nebudeme!…

   A co Vilém Storitz, je možné ho polapit, když je neviditelný? Domnívám se, že jestli uniká našemu zraku, neunikne našemu hmatu. Jeho tělesná schránka přece neztrácí žádnou ze tří dimenzí společných pro všechna tělesa: délku, šířku, výšku. Nepřestává existovat, je z masa a z krve. Je neviditelný, prosím, ale není nedotknutelný! To je vlastnost přízraků, a on není žádný přízrak!

  Kdyby se nám náhodou podařilo chytit ho za ruce, za nohy, nebo za hlavu, stačilo by nám, že ho držíme, i kdybychom ho neviděli. Prostředek, který mu umožňuje stát se neviditelným, mu nepomůže projít zdmi vězení.

  To byla ovšem jenom hypotéza, celkem přijatelná, která asi napadla každého. Ale situace byla nadále znepokojující a všeobecná bezpečnost nebyla zaručená. Lidé žili jako v transu. Necítili se v bezpečí ani venku, ani doma, ani v noci, ani ve dne. Nejnepatrnější šramot v pokojích, vrznutí podlahy, okenice přivřená větrem, zaskřípění větrníku na střeše, bzukot hmyzu kolem uší, závan větru, jenž pronikl dveřmi nebo špatně zavřeným oknem, to vše se zdálo podezřelé. Nikdo nevěděl, jestli se do domu nevloudil Vilém Storitz nebo někdo jiný, když sluhové přecházeli z jedné místnosti do druhé, nešpehuje-li vás, co děláte, co říkáte u stolu při jídle, když se ukládáte ke spánku, když spíte, podaří-li se vám vůbec usnout, jestli už nezná vaše nejintimnější rodinné tajemství.

  Bylo ovšem možné, že Storitz odjel z Ragzu a vrátil se do Sprembergu. Ale když jsme o tom rozumně uvažovali, přikláněli jsme se k názoru doktora Rodericha, Haralana, guvernéra a policejního ředitele, že se vůbec nedá předpokládat, že by Vilém Storitz už přestal se svými trestuhodnými útoky. Nechal sice v klidu proběhnout obřad souvisící s povolením k sňatku, ale asi jenom proto, že se ještě nevrátil ze Sprembergu. Zato přerušil svatební obřad, a jestli Myra opět nabude rozumu, pokusí se o to patrně znovu. Proč by měl přestat nenávidět rodinu Roderichových, když ještě nedosáhl svého? Copak výhrůžky, které jsme slyšeli v katedrále, nebyly výmluvnou odpovědí na naše otázky?

  Ne, poslední slovo v této záležitosti ještě nebylo vysloveno a museli jsme se obávat nejhoršího, když jsme si uvědomili, jakých prostředků používá Storitz, aby se pomstil.

  I když je palác Roderichových střežen ve dne v noci, nepodaří se mu tam vniknout?

  A když se tam jednou dostane, nebude tam provádět, co jen se mu zachce?

  Můžete si představit, jak jsme byli všichni posedlí hrůzou, ať jsme už patřili k těm, kteří se drželi pozitivních faktů, nebo k těm, kteří se dávali unášet svou přehnanou pověrčivostí a fantazií.

  Konečně, co se dalo dělat v téhle situaci? Přiznávám se, že jsem to nevěděl. Nic by se nezměnilo, i kdyby Marc s Myrou odjeli. Copak by je Vilém Storitz nemohl sledovat? A pak, Myřin stav nedovoloval, aby odjela z Ragzu.

  A kde teď byl náš nepolapitelný nepřítel? Nikdo by to nevěděl, kdyby nám nedokázal celou řadou incidentů, že tvrdošíjně setrvává mezi obyvatelstvem, jež beztrestně provokuje a terorizuje.

  První incident nás málem přivedl na pokraj zoufalství. Uplynuly dva dny od strašné scény v kostele svatého Michala. Ve zdravotním stavu Myry nenastalo žádné zlepšení. Stále nepřicházela k rozumu, ležela a potácela se mezi životem a smrtí. Bylo 4. června. Po obědě jsme se s bratrem a celou Roderichovou rodinou shromáždili ve dvoraně a diskutovali jsme o tom, co bychom měli dělat. Zničeho nic jsme uslyšeli ďábelský chechtot.

  Zvedli jsme se celí vyděšení. Marc a Haralan se v záchvatu zuřivosti vrhli do té části dvorany, odkud se ten děsivý chechtot zdánlivě ozýval. Udělali však jenom několik kroků a zastavili se. Vše se odehrálo během dvou vteřin. Zahlédl jsem, jak vzduchem letí něco lesklého. Čepel dýky opsala vražednou dráhu, můj bratr se zapotácel a skácel se Haralanovi do náručí…

  Hnal jsem se jim na pomoc právě ve chvíli, kdy hlas, který jsme už všichni znali, panovačně prohlásil:

  “Myra Roderichová se nikdy nestane manželkou Marka Vidala!… Nikdy!”

  Vzápětí silný průvan rozhoupal lustry, dveře na zahradu se prudce otevřely a hned nato hlučně zapadly. Pochopili jsme, že nám náš neúprosný nepřítel opět unikl.

  Položili jsme s Haralanem bratra na pohovku a doktor Roderich mu vyšetřil zranění. Naštěstí nebylo nebezpečné. Čepel dýky sklouzla po levé lopatce shora dolů, a ačkoli dlouhá sečná rána vypadala hrozně, bylo jisté, že se brzy zahojí. Tentokrát se vrah minul cíle. Ale bude tomu vždycky tak?

  Marka obvázali a pak ho dopravili do hotelu Temešvár. Seděl jsem u jeho lůžka, opatroval jsem ho a přitom jsem si lámal hlavu se záhadou, kterou jsem musel stůj co stůj objasnit, neboť jinak hrozila tolika milovaným bytostem smrt.

  Přiznám se, že jsem ještě ani neudělal první krůček k vyřešení záhady, když se přihodily jiné události, které sice nebyly vůbec dramatické, ale tak neobvyklé a nesouvislé, že jsem o nich musel stále přemýšlet.

 

  Večer stejného dne 4. června v nejvyšším okně strážní věže zazářilo světlo, které bylo vidět z Kurtzova i z Kolomanova náměstí. Zapálená pochodeň se skláněla, zvedala a pohybovala se, jako by nějaký žhář chtěl zapálit budovu.

…můj bratr se zapotácel… (str. 85)

    Policejní ředitel a jeho podřízení se vyřítili z hlavní strážnice a rychle vyběhli na krov strážní věže. Světlo zmizelo a pana Steparka nepřekvapilo, že nikoho nenašli. Na podlaze ležela uhašená louč, z níž se ještě kouřilo, a smolnaté jiskry poletovaly nad střechou, ale
žhář zmizel. Neviditelný - patrně Vilém Storitz - měl čas uprchnout nebo se skryl v některém rohu strážní věže.

  Dav, jenž se seběhl na náměstí, křičel, že se pomstí, ale odpovědí mu byl jen ďábelský smích.

  Nazítří došlo k druhé provokaci města, které nadobro podlehlo panice.

 

  Právě když odzvonilo půl jedenácté, znovu se rozezvučely zvony, vyzváněly na poplach a zvonily umíráček.

  Nebylo možné, aby jeden člověk sám rozhoupal zvony v katedrále. Vilém Storitz měl asi několik pomocníků nebo přinejmenším sluhu Hermanna.

  Ragzané se sběhli na náměstí svatého Michala i z nejvzdálenějších čtvrtí, celí vyděšení zvoněním na poplach. Zase vyrazil pan Stepark se svými policisty. Hnali se ke schodišti, vedoucímu do severní věže, rychle vyběhli po schodech a vrazili do zvonice zalité světlem, které pronikalo okenicemi…

  Ale marně prohledávali zvonici a horní chodbu… Nikde ani živáčka!… Ztichlé zvony se ještě houpaly, ale neviditelní zvoníci už byli ti tam.