KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ Myra zmizela!… Když se tento výkřik rozlehl se po domě, zdálo se, že nikdo hned nepochopil jeho smysl. Zmizela?… Nesmysl. To přece není možné. Ještě před půlhodinou byla paní Roderichová s Markem v jejím pokoji. Ležela na posteli v cestovním kostýmu, byla klidná a pravidelně dýchala. Vypadala, jako by spala. Chvíli předtím se dala od Marka maličko nakrmit. Marc potom odešel na večeři. Po večeři šli s doktorem pro ni a chtěli ji odnést do kočáru.
V tu chvíli došlo k tomu neočekávanému obratu. Nebyla v posteli. Pokoj byl prázdný!
“Myro!” vykřikl Marc, vrhl se k oknu a chytil za kličku. Ale okno se neotevřelo. Bylo zavřené. Jestli Myru někdo unesl, potom tedy nevylezl oknem.
Paní Roderichová přiběhla, za ní kapitán Haralan a po paláci se rozléhalo volání: “Myro!… Myro!…” Nikoho nepřekvapilo, že neodpovídala, protože od ní nečekali žádnou odpověď. Ale jak si měli vysvětlit, že už není ve svém pokoji? Copak bylo možné, že vstala z postele, prošla pokojem své matky, sestoupila po schodech, a nikdo ji nezpozoroval?
Právě jsem nakládal drobná zavazadla do kočáru, když jsem uslyšel volání. Vyběhl jsem do prvního poschodí.
Doktor a můj bratr, jenž stále opakoval zlomeným hlasem Myřino jméno, pobíhali sem a tam jako pominutí.
“Co je s Myrou?…,” zeptal jsem se, “proč ji voláš, Marku?” Doktor ze sebe s námahou vypravil: “Moje dcera… Zmizela!” Paní Roderichovou jsme museli uložit na lůžko. Omdlela. Haralan, s obličejem křečovitě staženým, přišel ke mně a vyhrkl: “To on…, to je zase jeho dílo!” Uvažoval jsem o jeho slovech. Jeho názor se dal těžko obhájit. Bylo nemožné, že by se Vilému Storitzovi podařilo přes všechnu opatrnost vniknout do paláce. Ledaže by využil zmatku, jenž nezbytně panuje při každém odjezdu. Ale to by musel vyčíhat vhodný okamžik a jednat úžasně rychle.
Konečně, i kdybych přijal tuto hypotézu, únos se dal těžko vysvětlit. Já jsem se přece ani nehnul od vchodu do dvorany, před nímž stál kočár. Jak by mohla Myra proklouznout těmito dveřmi a dostat se ke dveřím do zahrady, aniž bych ji viděl? Vilém Storitz je neviditelný, prosím! Ale Myra?
Vrátil jsem se do dvorany a zavolal sluhu. Zamkli jsme dveře do zahrady, vedoucí na bulvár Tékéli, na dva západy a já jsem si vzal klíč k sobě. Pak jsem prohledal celý dům, půdy, sklepy, přístavky, pavilónek, terasu. Nakonec jsem prohledal zahradu.
Nenašel jsem nikoho.
Vrátil jsem se k Markovi. Ubohý bratr hořce plakal a vzlykal.
Podle mého názoru bylo především nutné informovat policejního ředitele.
Kočár stále ještě čekal. Nasedli jsme. Sotva jsme projeli hlavní branou, vůz se rozjel tryskem a za několik minut jsme byli na Kurtzově náměstí.
Pan Stepark byl ještě ve své pracovně. Informoval jsem ho. Tento muž, jenž se obvykle ničemu nedivil, nedokázal přemoci své zděšení.
“Slečna Roderichová zmizela!…” vykřikl.
“Ano,” přikývl jsem, “zdá se to nemožné, ale je to fakt! Buď utekla, nebo ji někdo unesl, není k nalezení!” “V tom má prsty Storitz,” zamručel pan Stepark. Názor policejního ředitele se shodoval s míněním kapitána Haralana. Po chvíli mlčení dodal: “To byl asi ten mistrovský kousek, o kterém mluvil s tím svým zatraceným sluhou.” Pan Stepark měl pravdu. Ano, Vilém Storitz nás přece nepřímo upozornil, že nám chce provést něco zlého. A my hlupáci jsme nepodnikli nic na svou ochranu.
“Pánové,” vybídl nás pan Stepark, “doprovoďte mě do paláce.” “Můžeme jít hned,” navrhl jsem. “Jsem vám k službám, pánové… Jenom dám ještě několik příkazů.” Pan Stepark si dal zavolat jednoho z velitelů a nařídil mu, aby vyslal k paláci Roderichových svůj oddíl, který tam zůstane na stráži celou noc. Potom se dlouho tiše radil se svým náměstkem. Nato jsme všichni tři odjeli v kočáře k doktorovi.
Ještě jednou jsme marně prohledali palác. Ale sotva pan Stepark vstoupil do Myřina pokoje, upozornil mě: “Pane Vidale, necítíte zvláštní vůni, kterou jsme už někde cítili?” Opravdu, vzduch byl prosycen zvláštní, neurčitou vůní. Vzpomněl jsem si a vykřikl: “Takhle přece páchla, pane Steparku, ta tekutina, co vytekla z lahvičky ve Storitzově laboratoři, té co se rozbila, právě když jste ji chtěl vzít do ruky.” “Zcela tak, pane Vidale, z toho se dá vyvodit několik hypotéz. Jestli tahle tekutina, jak předpokládám, dělá člověka neviditelným, možná že ji Vilém Storitz dal vypít slečně Roderichové, a když ji unášel, byla právě tak neviditelná jako on.” Byli jsme zdrceni. Ano, tak to asi bylo. Teď jsem byl přesvědčen, že Vilém Storitz byl tenkrát při domovní prohlídce ve své laboratoři a rozbil lahvičku, z níž se tekutina tak rychle vypařila, protože nechtěl, aby se nám dostala do rukou. Ano. Vilém Storitz zneužil našeho pobíhání sem a tam před odjezdem, vetřel se do tohoto pokoje a unesl Myru.
Byla to hrozná noc, kterou jsem strávil se svým bratrem a doktor se svou manželkou! S jakou netrpělivostí jsme očekávali jitro!
Jitro!… K čemu nám bude?… Copak pro Viléma Storitze existuje světlo? Copak se nedokáže obklopit neproniknutelnou tmou?
Pan Stepark nás opustil až za svítání a odešel do rezidence. Před odchodem mě odvedl stranou a pošeptal mi: “Na slovíčko, pane Vidale. Neztrácejte odvahu, jestli se nemýlím, vaše útrapy brzy skončí.” Neodpověděl jsem mu na jeho povzbudivá slova, jež se mi zdála nesmyslná, a jenom jsem se na něho nechápavě podíval. Slyšel jsem dobře? Byl jsem nesvůj, tělesně i duševně vyčerpaný, zkrátka jsem v té chvíli nebyl k ničemu.
Kolem osmé hodiny přišel guvernér k doktoru Roderichovi a ujistil ho, že udělá všechno, aby našel jeho dceru. Pan Roderich a já jsme se jen trpce a nedůvěřivě pousmáli. Co může doopravdy guvernér udělat?
Od časného rána se roznesla novina o únosu po všech čtvrtích Ragzu a nehodlám popisovat, jaký měla ohlas.
Před devátou se dostavil do paláce poručík Armgard a nabídl svému příteli služby. Proboha k čemu!
Je jisté, že kapitán Haralan nepovažoval jeho nabídku za zbytečnou jako já, protože krátce svému příteli poděkoval. Pak si nasadil kalpak, připnul si opasek se šavlí a vyzval ho: “Pojď.” Když oba důstojníci zamířili ke dveřím, zmocnila se mě neodolatelná touha jít s nimi. Navrhl jsem Markovi, aby šel s námi. Pochopil? Nevím. Prostě neodpověděl.
Když jsem vyšel z domu, byli už oba důstojníci na nábřeží. Ojedinělí chodci se dívali na palác a v jejich zracích se mísila hrůza se zuřivým hněvem. Tady bylo to místo, kde vypukla bouře hrůzy, která rozrušila celé město.
Když jsem dohonil Armgarda a kapitána Haralana, podíval se na mě Haralan takovým způsobem, že by mě nepřekvapilo, kdyby mi někdo řekl, že si vůbec mého příchodu nevšiml.
“Půjdete s námi, pane Vidale?” zeptal se mě poručík Armgard.
“Ano. Kam jdete?…” Poručík pokrčil rameny. Kam jdou?… Asi jen tak nazdařbůh. Doopravdy, jenom náhoda nás mohla přivést k cíli.
Když jsme ušli několik kroků, kapitán Haralan se náhle zastavil a suše se zeptal: “Kolik je hodin?” Jeho přítel se podíval na hodinky: “Čtvrt na deset.” Pokračovali jsme v cestě. Šli jsme nejistým krokem a nepromluvili jsme ani slovo. Nejdřív jsme prošli Maďarským náměstím, pak jsme se dali ulicí prince Miloše, obešli jsme pod podloubím náměstí svatého Michala. Haralan zůstal občas stát jako přibitý a znovu se ptal, kolik je hodin. “Za pět minut půl desáté, půl desáté, půl desáté a pět minut, za pět minut tři čtvrti na deset,” odpovídal mu přítel.
Zahnuli jsme vlevo a prošli jsme kolem katedrály. Po krátkém váhání zamířil Haralan do Bifarovy ulice.
V aristokratické čtvrti Ragzu bylo jako po vymření. Občas tudy rychle proběhl nějaký chodec, ve většině paláců byla všechna okna zavřená jako v den všeobecného smutku.
Na konci ulice se před námi objevil celý bulvár Tékéli. Byl pustý a opuštěný. Od té doby, co vyhořel Storitzův dům, se mu lidé vyhýbali.
Kudy se dá Haralan? Vzhůru, směrem na Hrad, nebo k Dunaji na nábřeží Batthyani?
Opět se zastavil, jako by nevěděl, jak se má rozhodnout. Zeptal se jako obvykle: “Kolik: je hodin, Armgrade?” “Za deset minut deset,” odpověděl poručík. “Je čas,” prohlásil Haralan a přidal do kroku.
Přišli jsme ke spáleništi Storitzova domu. Kapitán se zastavil na okružní cestě, kterou dělila od Storitzovy zahrady asi dva a půl metru vysoká zeď.
“Pomozte mi,” řekl a rukou ukázal na vrchol zdi.
Jeho slova vysvětlovala vše. Pochopil jsem, jaký cíl má ubohý Myřin bratr.
Bylo deset hodin, doba, kterou Storitz sám určil v rozhovoru s Hermannem, jejž jsme s panem Steparkem předevčírem vyslechli. Přece jsem o tom sám Haralana informoval. Ano, ten zloduch byl teď tady, za touhle zdí, a asi hledal vchod do skrýše, kam ukryl zásoby neznámých látek, kterých tak hanebně zneužíval. Přistihneme ho při práci? Bylo to skutečně dost nepravděpodobné. Ale nic naplat, byla to jedinečná příležitost a museli jsme ji využít Vzájemně jsme si pomáhali, za několik minut jsme přelezli zeď a octli se na druhé straně v úzké aleji vroubené hustým stromořadím. Ani Storitz, ani kdokoli jiný nás nemohl vidět.
“Zůstaňte tady,” nařídil nám Haralan. Plížil se podél plotu a záhy nám zmizel z očí.
Chvíli jsme se ani nepohnuli, ale pak jsme neodolali a také jsme se vydali na cestu. Plížili jsme se stromořadím. Husté listí nás skrývalo před všetečnými pohledy. Prolézali jsme pod spodními větvemi tichounce, aby nás nebylo slyšet.
Když jsme se dostali na konec stromořadí, přitiskli jsme se k zemi, zatajili dech a zvědavě jsme se rozhlíželi.
Ze Storitzova domu zbyly jen zčernalé trosky zdí a pod nimi se válelo několik kamenů, kusy ohořelých trámků, zkřivené kování, kupa popele a zbytky nábytku.
Dobře jsme si prohlédli celou tu spoušť. Ach škoda, že neupálili také toho zatraceného zlosyna jako jeho dům a s ním i tajemství strašného vynálezu!
Poručík a já jsme se rozhlíželi po celém prostranství. Najednou jsme se oba zachvěli hrůzou. Ve vzdálenosti asi třiceti kroků jsme spatřili Haralana. Číhal jako my na konci stromořadí. Na místě, kde se zastavil, tvořily stromy harmonický oblouk, sahající skoro až na roh domu, od něhož je oddělovala šest metrů široká alej. Právě ten roh domu nespouštěl Haralan z očí. Stál bez hnutí. Byl ve střehu jako šelma na číhané, připravený skočit.
Podívali jsme se stejným směrem jako on a ihned jsme pochopili, co ho upoutalo. Skýtala se nám zvláštní podívaná. Nikoho jsme neviděli, ale trosky byly v pohybu, jako by je brali do rukou pomalu a rozvážně lidé, kteří nechtějí vzbudit pozornost. Přemísťovali, odkládali a vršili na hromadu kameny, kování a tisíce drobných trosek.
Celí vyděšení, s očima na vrch hlavy, jsme se dívali na ten div. Byli jsme ohromeni. Vilém Storitz byl tady. I když ho a jeho pomocníky nebylo vidět, bylo vidět, co dělají.
Najednou se ozval zuřivý výkřik… Z našeho stanoviště jsme viděli, jak se kapitán Haralan vymrštil a jedním skokem přeskočil alej. Když dopadl na kraj rumiště, zdálo se, že narazil na neviditelnou překážku… Šel kupředu, couvl, rozevřel paže a sevřel je, sklonil se a opět se napřímil jako zápasník, který se pustil se soupeřem do křížku.
“Pojďte sem!” zavolal na nás. “Držím ho!” Ihned jsme se s poručíkem Armgardem k němu hnali. Najednou jsem pocítil, jak do mě strčila neviditelná paže… (str. 105) “Držím ho, bídáka… Držím ho…,” opakoval. “Pojďte sem, Henri!… Ke mně, Armgarde!” Najednou jsem pocítil, jak do mě strčila neviditelná paže a někdo mi hlasitě dýchal do obličeje. Chytili jsme se do křížku s neviditelným… Vilémem Storitzem nebo s někým jiným! Ať je to kdokoli, chytili jsme ho, už ho nepustíme a přinutíme ho, aby nám prozradil, kde je Myra.
A tak tedy, jak už to konstatoval pan Stepark, Vilém Storitz se dokáže udělat neviditelným, ale nezmění svou hmotnou podstatu. Není to přízrak, ale tělo, které se ze všech sil snažíme přemoci.
Konečně se nám to podařilo. Uchopil jsem neviditelného protivníka za jednu páži a poručík Armgard za druhou.
“Kde je Myra?…, kde je Myra?” vyptával se horečným hlasem kapitán Haralan.
“Kde je Myra?…, kde je Myra?”… (str. 106) Žádná odpověď. Darebák s námi zápasí a snaží se nám vytrhnout. Kdyby se mu to podařilo, proběhl by zahradou nebo mezi troskami, dostal by se na bulvár a už by se nám ho nikdy nepodařilo chytit.
“Řekneš nám, kde je Myra?…” opakoval kapitán Haralan zlostí bez sebe. Konečně jsme zaslechli, jak udýchaně vyhrkl: “Nikdy!… Nikdy!…” Poznali jsme hlas Viléma Storitze! Tenhle zápas nemůže dlouho trvat. Jsme tři proti jednomu, a i když je náš protivník statný, nevydrží dlouho klást odpor. Najednou někdo tak prudce odstrčil poručíka, že upadl na trávník. Současně mi někdo podrazil nohu.
Upadl jsem a pustil jsem ruku, kterou jsem svíral. Haralan dostal prudkou ránu do obličeje. Zapotácel se a s napřaženýma rukama tápal ve vzduchu.
“Utíká!… Utíká!…” zaječel.
Hermann asi přišel neočekávaně svému pánovi na pomoc.
Zvedl jsem se a běžel jsem pomáhat Haralanovi. Poručík napolo omdlelý zůstal ležet na zemi… Všechno bylo zbytečné. Sahali jsme doprázdna, Vilém Storitz uprchl!… Ale tu se na pokraji stromořadí objevili muži. Jiní vešli brankou v mříži, někteří přelezli zeď a další se vynořili z trosek domu. Vyrojili se ze všech stran.
Byly jich stovky. Drželi se pod paží a postupovali ve třech řadách. V první řadě muži v uniformě ragzské policie, v druhé a ve třetí řadě v uniformě pěchoty pohraniční stráže. Za chvíli vytvořili veliký kruh, který se postupně zmenšoval… Pochopil jsem optimistická slova pana Steparka. Na základě informace, kterou mu poskytl sám Storitz, učinil potřebná opatření s obratností, která mě naplnila podivem. Když jsme vešli do zahrady, nezpozorovali jsme ani jednoho z jeho mužů, ačkoli jich bylo několik set.
Dobře to pochopil ten neviditelný darebák, protože vedle nás zuřivě zaklel. Pak ve chvíli, kdy se poručík Armgard probral ze mdlob a snažil se vstát, prudce mu vytrhl z pochvy šavli. Neviditelná ruka s ní zamávala. Ruka Viléma Storitze. Zuří. Když už nemůže uprchnout, alespoň se pomstí, zabije kapitána Haralana… Ale ten už také tasil šavli. Stojí proti sobě jako při souboji, ale jednoho je vidět a druhého ne!… Je zřejmé, že Vilém Storitz umí zacházet se šavlí. Kapitán Haralan útočí a nesnaží se chránit. Ranou, vedenou na manžetu a rychle odseknutou, je zasažen do ramene. Ale jeho šavle proniká dopředu… Zazní bolestný výkřik… Tráva na trávníku se slehla… Neohnul ji vítr. Brzy jsme se přesvědčili, že polehla pod tíhou lidského těla, těla Viléma Storitze s probodenou hrudí… Vytryskl proud krve a ve chvíli, kdy umíral, nabylo jeho neviditelné tělo své hmotné podoby a nakonec se objevilo, zmítané smrtelnou křečí.
Kapitán Haralan se vrhl na Viléma Storitze a křičel na něho: “A co Myra? … Kde je Myra? …” Ale z podivné bytosti, která byla Vilémem Storitzem, zbylo jen viditelné tělo s křečovitě staženým obličejem a s otevřenýma očima které se dosud výhružně dívaly.
