×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Tajemství Vilema Storitze - Jules Verne, KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ Tak tragicky zahynul Vilém Storitz! Naneštěstí zemřel příliš rychle. I když se Roderichovi už nemuseli napříště ničeho bát, neulehčila Storitzova smrt jejich situaci, protože úplně pohřbila naděje, že opět najdou Myru.

Pod tíhou odpovědnosti, která na něho těžce doléhala, prohlížel si kapitán Haralan zasmušile svého poraženého nepřítele. Nakonec se vyrovnal s nenapravitelným neštěstím, zoufale mávl rukou a pomalu odcházel směrem k rodnému paláci, aby informoval rodinu o politováníhodné události.

Já a poručík Armgard jsme zůstali na místě s panem Steparkem, který se vynořil jako zázrakem, a my jsme ani nevěděli odkud. Panovalo naprosté ticho. Stovky mužů, jejichž zvědavost vyvrcholila, nás mlčky obklopily. Mačkali se jeden na druhého, každý chtěl vidět co nejlíp.

Všechny zraky se upíraly na mrtvého. Byl maličko pootočený vlevo, šaty měl potřísněné krví, obličej zsinalý, v pravé ruce ještě svíral šavli poručíka Armgarda a levou ruku měl trochu ohnutou. Vilém Storitz patřil už jen do hrobu, před nímž ho nedokázala uchránit ani jeho zločinná moc.

Pan Stepark si ho dlouho prohlížel a pak zašeptal: “Je to on!” Policisté se opatrně přiblížili. Také ho poznali. Pan Stepark ohmatal mrtvolu od hlavy k patě, aby si ověřil, zda je Vilém Storitz doopravdy mrtvý.

“Je mrtvý…, nadobro mrtvý!” konstatoval a napřímil se.

Pak dal rozkaz a ihned se deset mužů vrhlo na trosky a začalo je prohledávat.

“Podle rozhovoru, který jsme vyslechli,” vysvětloval mi pan Stepark, “někde tady asi bude skrýše, kam ten darebák ukryl látku, která mu umožňovala, aby nám kladl odpor. Neodejdu odsud, dokud nenajdu tu skrýši a nezničím celý její obsah. Storitz je mrtev. Ať mě věda za to prokleje, ale já chci, aby jeho tajemství zahynulo společně s ním.” Plně jsem s panem Steparkem souhlasil. I když objev Otto Storitze mohl vzbuzovat můj odborný zájem, nepovažoval jsem jej za užitečný a chápal jsem, že podporuje nejhorší lidské vášně.

Po chvíli jsme objevili malou kovovou destičku. Když jsme ji nadzvedli, objevily se první schody schodiště.

V tom okamžiku mě někdo uchopil za ruku. Uslyšel jsem nářek.

“Slitování!… Slitování!…” Obrátil jsem se, ale nikoho jsem neviděl. A přece mě někdo pevně držel za ruku a hlas stále škemral.

Policisté přerušili práci. Všichni se otočili a dívali se na mě. S úzkostí, která se dala snadno pochopit, jsem napřáhl volnou ruku a zkoumal jsem prostor kolem sebe.

Ve výši pasu narazily mé prsty na vlasy a maličko níže se dotkly obličeje zalitého slzami. Byl to zřejmě neviditelný člověk. Klečel a plakal.

“Kdo jste,” vykoktal jsem. Hrdlo se mi svíralo rozčilením.

“Hermann,” zněla odpověď.

“Co chcete?” Několika nesouvislými větami mi neviditelný Storitzův sluha vysvětlil, že slyšel pana Steparka, když mi říkal, že zničí všechno ve skrýši, a že kdyby to udělal, pak by se on musel vzdát naděje, že ještě někdy nabyde lidské podoby. Co by si počal, kdyby byl odsouzený zůstat navždy sám mezi ostatními lidmi? Škemral, abychom mu dovolili vypít obsah jedné lahvičky, než je všechny zničíme.

Pan Stepark slíbil, že mu vyhoví, ale postupoval opatrně, aby si mohla policie vyřídit své účty s Hermannem.

Sestupovali jsme s panem Steparkem po schodech a za námi šli čtyři policisté, kteří vedli zatčeného. Několik schodů vedlo do sklípku slabě osvětleného stropním okénkem. Na úzké polici tam stála řada lahviček označených číslem 1 a číslem 2.

Hermann si netrpělivým tónem vyžádal lahvičku s číslem 2. Pan Stepark mu ji podal. Ačkoli jsme mohli být připraveni na to, co se bude odehrávat, užasli jsme, když jsme viděli lahvičku, jak pomalu opisuje kruh ve vzduchu, naklání se, jako by si ji někdo přiložil k ústům a rychle z ní vypil tekutinu až na dno.

Přitom se odehrával další zvláštní úkaz. Zdálo se, že každý doušek postupně vrací Hermannovi lidskou podobu. Nejdřív jsme spatřili v sklepním pološeru lehoučkou páru, pak obrysy postavy a nakonec stál před námi chlapík, který mě sledoval první večer po mém příjezdu do Ragzu.

Na pokyn pana Steparka byl zbytek lahviček okamžitě zničen a tekutiny, které se rozlily po zemi, se ihned vypařily. Nato jsme vyšli ze sklepa na bílý den.

“A co uděláte teď, pane Steparku?” zeptal jsem se.

“Dám přenést Storitzovo tělo na radnici,” odpověděl pan Stepark.

“Veřejně?” zeptal jsem se.

“Veřejně. Celý Ragz se musí dovědět, že je Vilém Storitz mrtvý. Lidé tomu uvěří, když uvidí jeho mrtvolu.” “A když bude pochován,” dodal poručík. “Jestli vůbec bude pochován,” poznamenal pan Stepark.

“Jestli vůbec bude pochován?…” opakoval jsem po něm.

“Víte,” vysvětloval pan Stepark, “podle mého názoru by bylo lepší jeho mrtvolu spálit a popel rozházet do větru, jako se to dělalo ve středověku s těly čarodějů.” Pan Stepark poslal pro nosítka a potom odešel s většinou policistů. Vzali s sebou vězně, jenž od té doby, kdy přestal být neviditelným, vypadal jako docela obyčejný děda. Já jsem se vrátil s poručíkem Armgardem do paláce Roderichových.

Kapitán Haralan už byl u svého otce. Všechno mu vylíčil. Protože zdraví paní Roderichové bylo otřeseno, bylo rozumnější neříkat jí nic. Smrt Viléma Storitze jí nevrátila dceru.

Také můj bratr ještě o ničem nevěděl. Chtěli jsme ho však o všem informovat, a proto jsme mu vzkázali, aby přišel do doktorovy pracovny.

Přijal se zadostiučiněním zprávu o smrti Viléma Storitze. Potom se však rozplakal, vzlykal a zoufale naříkal: “Je mrtvý!… Vy jste ho zabili!… Zemřel a nic vám neprozradil!… Myra!… Ubohá Myra!… Už ji neuvidím!…” Nejdřív jsme spatřili lehoučkou páru… (str. 109) Co jsem mu měl odpovědět na ten výbuch zoufalství?… A přece jsem se o to pokusil. Řekl jsem mu, že nesmí ztrácet naději. My nevíme, kde je Myra, ale ví to Storitzův sluha Hermann. A ten člověk je za mřížemi. Vyslechnou ho, a protože nemá stejné zájmy jako jeho pán, promluví… Přinutí ho k tomu za každou cenu… Myra se vrátí ke své rodině, ke svému muži a jejich péče, něha a láska jí vrátí rozum… Marc mě neposlouchal. Nechtěl nic slyšet. Podle něho jediný člověk, který všechno věděl, byl mrtvý. Neměli jsme ho zabíjet, dokud jsme mu nevyrvali jeho tajemství.

Nevěděl jsem, jak bych ho uklidnil. Náš rozhovor přerušil hluk, jenž k nám dolehl z ulice. Vrhli jsme se k oknu vedoucímu na roh bulváru na nábřeží Batthyani.

Co se zase děje?… Myslím, že v našem duševním stavu by nás ani nepřekvapilo, kdyby Vilém Storitz vstal z mrtvých!

Uviděli jsme jeho pohřební průvod. Čtyři policisté v doprovodu početného oddílu nesli Storitzovo tělo na nosítkách. A tak se celý Ragz vbrzku dozvěděl, že Vilém Storitz je mrtvý a že období hrůzy skončilo.

Pan Stepark chtěl mrtvolu ukázat všude.

Pohřební průvod šel po nábřeží Batthyani, prošel Kolomanovým náměstím a pak nejživějšími čtvrtěmi města. Nakonec se zastavil před radnicí.

Podle mého názoru by byli udělali líp, kdyby nebyli šli kolem paláce Roderichových.

Můj bratr také přistoupil k oknu. Zoufale vykřikl, když spatřil zkrvavené tělo, kterému by rád vrátil život i za cenu vlastního života.

Dav hlasitě demonstroval. Kdyby byl Vilém Storitz živ, určitě by ho rozčtvrtili. Ale protože už byl mrtvý, nechali jeho mrtvolu na pokoji. Ale bezpochyby, jak to předem odhadl pan Stepark, ragzští si nepřáli, aby byl pochován jako většina smrtelníků. Žádali, aby byl spálen na náměstí, nebo hozen do Dunaje, aby voda odnesla jeho mrtvolu až do dalekých hlubin Černého moře.

Asi čtvrt hodiny bylo před palácem slyšet křik, pak opět nastalo ticho.

Kapitán Haralan navrhl, že půjde na radnici a zařídí, aby byl Hermann okamžitě vyslechnut. Schvalovali jsme to. Odešel z paláce v doprovodu poručíka Armgarda.

Zůstal jsem u svého bratra. Byly to hrozné hodiny, které jsem s ním prožil!… Nepodařilo se mi ho uklidnit a jeho podrážděnost, která se stále stupňovala, mě zneklidňovala. Nedal si říci a já se obával, aby se nedostavila krize, kterou by možná nepřekonal. Odmítal poslouchat, co jsem mu říkal. Nediskutoval se mnou. Měl jenom jednu utkvělou myšlenku: chtěl jít hledat Myru.

“A ty půjdeš se mnou, Henri,” opakoval.

Přemluvil jsem ho, abychom alespoň vyčkali, s jakou se vrátí kapitán Haralan. Přišel se svým kamarádem až ke čtvrté hodině. Přinesl ty nejhorší zprávy, jaké jsme mohli očekávat. Výslech Hermanna se konal, ale byl docela marný. Kapitán, pan Stepark a sám guvernér mu marně vyhrožovali, prosili ho, naléhali. Marně nabízeli Storitzovu sluhovi odměnu, nadarmo mu vyhrožovali nejhoršími tresty, jestli nepromluví. Nic jim neřekl. Stále tvrdil, že neví, kde Myra je. O únosu nic nevěděl, jeho pán asi nepovažoval za nutné, aby ho o tom informoval.

Po třech hodinách namáhavého zápasu se museli vzdát a uznat, že Hermannova výpověď je věrohodná, že sluha mluví pravdu a nic nepředstírá. A tak jsme ztratili naději, že ubohou Myru ještě někdy uvidíme.

Byl to smutný zbytek dne! Seděli jsme v křeslech zoufalí a zhroucení. Čas plynul, a my jsme nepromluvili ani slovo. Co bychom ještě mohli říci než opakovat to, co jsme předtím stokrát řekli.

Krátce před osmou hodinou přinesl sluha lampy. Doktor Roderich byl ještě u své ženy a v salóně se mnou byli oba důstojníci a můj bratr. Když sluha vycházel, hodiny právě odbíjely osmou.

V ten okamžik se dveře do dvorany dost prudce otevřely. Pomyslil jsem si, že se do nich asi opřel vítr, protože jsem neviděl nikoho vstoupit. Ale nejdivnější bylo, že se dveře zase samy zavřely… A pak - ne! Nikdy nezapomenu na tu scénu - jsme uslyšeli hlas… Nebyl to jako v předvečer zásnub hrubý hlas, jenž nás urážel svou Písní nenávisti , - ale svěží a veselý hlas, který jsme všichni ze všech nejvíc milovali, hlas naší drahé Myry!… “Marku,” otázala se, “a vy, pane Henri, a ty, Haralane, co tu děláte? Je čas k večeři a já umírám hlady.” Byla to Myra, naše Myra, zase docela normální, vyléčená!… Vypadalo to, jako by byla právě přišla ze svého pokoje. Byla to Myra, viděla nás, ale my jsme ji neviděli!… Myra byla neviditelná!… Nikdy neměla tak prostá slova takový účinek. Celí vyjevení jsme seděli v křeslech jako přibití. Neodvažovali jsme se ani pohnout, ani promluvit, ani jít směrem, odkud hlas přicházel. A přece tu s námi byla živá Myra a věděli jsme, že ji sice nevidíme, ale můžeme se jí dotknout… Odkud přišla?… Z domu, kde ji ukryl její únosce?… Podařilo se jí uprchnout, projít celým městem a vrátit se do paláce?… Ale dveře byly přece zavřeny a nikdo jí neotevřel… Ne - záhy se vysvětlilo, jak se k nám dostala - Myra přišla ze svého pokoje, kde ji Vilém Storitz udělal neviditelnou. My jsme si mysleli, že není v paláci, a ona zatím byla ve své posteli. Ležela 24 hodin mlčky, netečně a bez hnutí.

Vilém Storitz ji bezpochyby nemohl ihned unést, ale určitě by byl svůj zločin dokončil, kdyby mu v tom nebyla navždy zabránila šavle kapitána Haralana.

A tak Myra byla opět normální - možná že na ni zapůsobila tekutina, kterou jí dal Storitz vypít - a neměla ani potuchy o tom, co se stalo po hrozné scéně v katedrále.

Byla mezi námi, viděla nás, a protože byla tma, nevěděla ještě, že nemůže vidět sebe samu.

Marc vstal a rozevřel náruč, aby ji objal… Myra pokračovala: “Co je to s vámi? Mluvím na vás a vy mi neodpovídáte. Tváříte se, jako byste byli překvapeni, že mě vidíte. Co se stalo?… Proč tu není maminka? Je snad nemocná?” Dveře se znovu otevřely a vstoupil doktor Roderich. Myra se k němu rozběhla - alespoň jsme si to mysleli - protože vykřikla: “Ach! Tatínku!… Co se děje?… Proč se můj bratr a Marc tak divně tváří?” Doktor zůstal stát na prahu jako zkamenělý. Pochopil.

Myra už byla u něho. Objímala ho a opakovala: “Co se děje?… Je něco s maminkou?… Kde je maminka?” “Maminka je úplně v pořádku,” vykoktal doktor. “Hned přijde… Počkej, dítě, počkej!” V tu chvíli našel Marc Myřinu ruku a něžně ji vedl, jako by vedl slepou. Ale ona nebyla slepá, slepí byli ti, kteří ji neviděli. Bratr ji posadil vedle sebe.

Už nemluvila, vyděšená dojmem, který vyvolala svou přítomností. A Marc šeptal rozechvělým hlasem slova, která nemohla pochopit.

“Myro…, moje milovaná Myro!… Ano!… Jsi to ty… Cítím, že jsi u mne… Docela blízko!… Ach! Prosím tě, miláčku, už mě neopouštěj!…” “Můj drahý Marku … Tváříš se tak rozrušeně… Vy všichni… Děsíte mě… Tatínku… Odpověz mi!… Stalo se nějaké neštěstí?” V ten okamžik se dveře prudce otevřely (str. 112) Marc pocítil, že se zvedá. Něžně ji zdržel.

“Ne,” těšil ji. “Buď klidná. Nic se nestalo. Ale mluv, Myro, ještě něco řekni!… Ať slyším tvůj hlas!…” Ano, tahle scéna se odehrála před našima očima a tahle slova jsme všichni slyšeli na své vlastní uši. Seděli jsme bez hnutí, s vytřeštěnýma očima a bez dechu. Děsilo nás, že jediný člověk, který by mohl Myře vrátit viditelnost, byl mrtev a vzal s sebou do hrobu své tajemství.


KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

 Tak tragicky zahynul Vilém Storitz! Naneštěstí zemřel příliš rychle. I když se Roderichovi už nemuseli napříště ničeho bát, neulehčila Storitzova smrt jejich situaci, protože úplně pohřbila naděje, že opět najdou Myru.

  Pod tíhou odpovědnosti, která na něho těžce doléhala, prohlížel si kapitán Haralan zasmušile svého poraženého nepřítele. Nakonec se vyrovnal s nenapravitelným neštěstím, zoufale mávl rukou a pomalu odcházel směrem k rodnému paláci, aby informoval rodinu o politováníhodné události.

  Já a poručík Armgard jsme zůstali na místě s panem Steparkem, který se vynořil jako zázrakem, a my jsme ani nevěděli odkud. Panovalo naprosté ticho. Stovky mužů, jejichž zvědavost vyvrcholila, nás mlčky obklopily. Mačkali se jeden na druhého, každý chtěl vidět co nejlíp.

  Všechny zraky se upíraly na mrtvého. Byl maličko pootočený vlevo, šaty měl potřísněné krví, obličej zsinalý, v pravé ruce ještě svíral šavli poručíka Armgarda a levou ruku měl trochu ohnutou. Vilém Storitz patřil už jen do hrobu, před nímž ho nedokázala uchránit ani jeho zločinná moc.

  Pan Stepark si ho dlouho prohlížel a pak zašeptal: “Je to on!”

  Policisté se opatrně přiblížili. Také ho poznali. Pan Stepark ohmatal mrtvolu od hlavy k patě, aby si ověřil, zda je Vilém Storitz doopravdy mrtvý.

  “Je mrtvý…, nadobro mrtvý!” konstatoval a napřímil se.

  Pak dal rozkaz a ihned se deset mužů vrhlo na trosky a začalo je prohledávat.

  “Podle rozhovoru, který jsme vyslechli,” vysvětloval mi pan Stepark, “někde tady asi bude skrýše, kam ten darebák ukryl látku, která mu umožňovala, aby nám kladl odpor. Neodejdu odsud, dokud nenajdu tu skrýši a nezničím celý její obsah. Storitz je mrtev. Ať mě věda za to prokleje, ale já chci, aby jeho tajemství zahynulo společně s ním.”

  Plně jsem s panem Steparkem souhlasil. I když objev Otto Storitze mohl vzbuzovat můj odborný zájem, nepovažoval jsem jej za užitečný a chápal jsem, že podporuje nejhorší lidské vášně.

  Po chvíli jsme objevili malou kovovou destičku. Když jsme ji nadzvedli, objevily se první schody schodiště.

  V tom okamžiku mě někdo uchopil za ruku. Uslyšel jsem nářek.

  “Slitování!… Slitování!…”

  Obrátil jsem se, ale nikoho jsem neviděl. A přece mě někdo pevně držel za ruku a hlas stále škemral.

  Policisté přerušili práci. Všichni se otočili a dívali se na mě. S úzkostí, která se dala snadno pochopit, jsem napřáhl volnou ruku a zkoumal jsem prostor kolem sebe.

     Ve výši pasu narazily mé prsty na vlasy a maličko níže se dotkly obličeje zalitého slzami. Byl to zřejmě neviditelný člověk. Klečel a plakal.

  “Kdo jste,” vykoktal jsem. Hrdlo se mi svíralo rozčilením.

  “Hermann,” zněla odpověď.

  “Co chcete?”

  Několika nesouvislými větami mi neviditelný Storitzův sluha vysvětlil, že slyšel pana Steparka, když mi říkal, že zničí všechno ve skrýši, a že kdyby to udělal, pak by se on musel vzdát naděje, že ještě někdy nabyde lidské podoby. Co by si počal, kdyby byl odsouzený zůstat navždy sám mezi ostatními lidmi? Škemral, abychom mu dovolili vypít obsah jedné lahvičky, než je všechny zničíme.

  Pan Stepark slíbil, že mu vyhoví, ale postupoval opatrně, aby si mohla policie vyřídit své účty s Hermannem.

  Sestupovali jsme s panem Steparkem po schodech a za námi šli čtyři policisté, kteří vedli zatčeného. Několik schodů vedlo do sklípku slabě osvětleného stropním okénkem. Na úzké polici tam stála řada lahviček označených číslem 1 a číslem 2.

  Hermann si netrpělivým tónem vyžádal lahvičku s číslem 2. Pan Stepark mu ji podal. Ačkoli jsme mohli být připraveni na to, co se bude odehrávat, užasli jsme, když jsme viděli lahvičku, jak pomalu opisuje kruh ve vzduchu, naklání se, jako by si ji někdo přiložil k ústům a rychle z ní vypil tekutinu až na dno.

  Přitom se odehrával další zvláštní úkaz. Zdálo se, že každý doušek postupně vrací Hermannovi lidskou podobu. Nejdřív jsme spatřili v sklepním pološeru lehoučkou páru, pak obrysy postavy a nakonec stál před námi chlapík, který mě sledoval první večer po mém příjezdu do Ragzu.

  Na pokyn pana Steparka byl zbytek lahviček okamžitě zničen a tekutiny, které se rozlily po zemi, se ihned vypařily. Nato jsme vyšli ze sklepa na bílý den.

  “A co uděláte teď, pane Steparku?” zeptal jsem se.

  “Dám přenést Storitzovo tělo na radnici,” odpověděl pan Stepark.

  “Veřejně?” zeptal jsem se.

  “Veřejně. Celý Ragz se musí dovědět, že je Vilém Storitz mrtvý. Lidé tomu uvěří, když uvidí jeho mrtvolu.”

  “A když bude pochován,” dodal poručík.

  “Jestli vůbec bude pochován,” poznamenal pan Stepark.

  “Jestli vůbec bude pochován?…” opakoval jsem po něm.

  “Víte,” vysvětloval pan Stepark, “podle mého názoru by bylo lepší jeho mrtvolu spálit a popel rozházet do větru, jako se to dělalo ve středověku s těly čarodějů.”

   Pan Stepark poslal pro nosítka a potom odešel s většinou policistů. Vzali s sebou vězně, jenž od té doby, kdy přestal být neviditelným, vypadal jako docela obyčejný děda. Já jsem se vrátil s poručíkem Armgardem do paláce Roderichových.

  Kapitán Haralan už byl u svého otce. Všechno mu vylíčil. Protože zdraví paní Roderichové bylo otřeseno, bylo rozumnější neříkat jí nic. Smrt Viléma Storitze jí nevrátila dceru.

  Také můj bratr ještě o ničem nevěděl. Chtěli jsme ho však o všem informovat, a proto jsme mu vzkázali, aby přišel do doktorovy pracovny.

  Přijal se zadostiučiněním zprávu o smrti Viléma Storitze. Potom se však rozplakal, vzlykal a zoufale naříkal:

  “Je mrtvý!… Vy jste ho zabili!… Zemřel a nic vám neprozradil!… Myra!… Ubohá Myra!… Už ji neuvidím!…”

Nejdřív jsme spatřili lehoučkou páru… (str. 109)

   
Co jsem mu měl odpovědět na ten výbuch zoufalství?…

  A přece jsem se o to pokusil. Řekl jsem mu, že nesmí ztrácet naději. My nevíme, kde je Myra, ale ví to Storitzův sluha Hermann. A ten člověk je za mřížemi. Vyslechnou ho, a

protože nemá stejné zájmy jako jeho pán, promluví… Přinutí ho k tomu za každou cenu… Myra se vrátí ke své rodině, ke svému muži a jejich péče, něha a láska jí vrátí rozum…

  Marc mě neposlouchal. Nechtěl nic slyšet. Podle něho jediný člověk, který všechno věděl, byl mrtvý. Neměli jsme ho zabíjet, dokud jsme mu nevyrvali jeho tajemství.

  Nevěděl jsem, jak bych ho uklidnil. Náš rozhovor přerušil hluk, jenž k nám dolehl z ulice. Vrhli jsme se k oknu vedoucímu na roh bulváru na nábřeží Batthyani.

  Co se zase děje?… Myslím, že v našem duševním stavu by nás ani nepřekvapilo, kdyby Vilém Storitz vstal z mrtvých!

  Uviděli jsme jeho pohřební průvod. Čtyři policisté v doprovodu početného oddílu nesli Storitzovo tělo na nosítkách. A tak se celý Ragz vbrzku dozvěděl, že Vilém Storitz je mrtvý a že období hrůzy skončilo.

  Pan Stepark chtěl mrtvolu ukázat všude.

  Pohřební průvod šel po nábřeží Batthyani, prošel Kolomanovým náměstím a pak nejživějšími čtvrtěmi města. Nakonec se zastavil před radnicí.

  Podle mého názoru by byli udělali líp, kdyby nebyli šli kolem paláce Roderichových.

  Můj bratr také přistoupil k oknu. Zoufale vykřikl, když spatřil zkrvavené tělo, kterému by rád vrátil život i za cenu vlastního života.

  Dav hlasitě demonstroval. Kdyby byl Vilém Storitz živ, určitě by ho rozčtvrtili. Ale protože už byl mrtvý, nechali jeho mrtvolu na pokoji. Ale bezpochyby, jak to předem odhadl pan Stepark, ragzští si nepřáli, aby byl pochován jako většina smrtelníků. Žádali, aby byl spálen na náměstí, nebo hozen do Dunaje, aby voda odnesla jeho mrtvolu až do dalekých hlubin Černého moře.

  Asi čtvrt hodiny bylo před palácem slyšet křik, pak opět nastalo ticho.

  Kapitán Haralan navrhl, že půjde na radnici a zařídí, aby byl Hermann okamžitě vyslechnut. Schvalovali jsme to. Odešel z paláce v doprovodu poručíka Armgarda.

  Zůstal jsem u svého bratra. Byly to hrozné hodiny, které jsem s ním prožil!… Nepodařilo se mi ho uklidnit a jeho podrážděnost, která se stále stupňovala, mě zneklidňovala. Nedal si říci a já se obával, aby se nedostavila krize, kterou by možná nepřekonal. Odmítal poslouchat, co jsem mu říkal. Nediskutoval se mnou. Měl jenom jednu utkvělou myšlenku: chtěl jít hledat Myru.

  “A ty půjdeš se mnou, Henri,” opakoval.

  Přemluvil jsem ho, abychom alespoň vyčkali, s jakou se vrátí kapitán Haralan. Přišel se svým kamarádem až ke čtvrté hodině. Přinesl ty nejhorší zprávy, jaké jsme mohli očekávat. Výslech Hermanna se konal, ale byl docela marný. Kapitán, pan Stepark a sám guvernér mu marně vyhrožovali, prosili ho, naléhali. Marně nabízeli Storitzovu sluhovi odměnu, nadarmo mu vyhrožovali nejhoršími tresty, jestli nepromluví. Nic jim neřekl. Stále tvrdil, že neví, kde Myra je. O únosu nic nevěděl, jeho pán asi nepovažoval za nutné, aby ho o tom informoval.

  Po třech hodinách namáhavého zápasu se museli vzdát a uznat, že Hermannova výpověď je věrohodná, že sluha mluví pravdu a nic nepředstírá. A tak jsme ztratili naději, že ubohou Myru ještě někdy uvidíme.

  Byl to smutný zbytek dne! Seděli jsme v křeslech zoufalí a zhroucení. Čas plynul, a my jsme nepromluvili ani slovo. Co bychom ještě mohli říci než opakovat to, co jsme předtím stokrát řekli.

  Krátce před osmou hodinou přinesl sluha lampy. Doktor Roderich byl ještě u své ženy a v salóně se mnou byli oba důstojníci a můj bratr. Když sluha vycházel, hodiny právě odbíjely osmou.

  V ten okamžik se dveře do dvorany dost prudce otevřely. Pomyslil jsem si, že se do nich asi opřel vítr, protože jsem neviděl nikoho vstoupit. Ale nejdivnější bylo, že se dveře zase samy zavřely…

  A pak - ne! Nikdy nezapomenu na tu scénu - jsme uslyšeli hlas… Nebyl to jako v předvečer zásnub hrubý hlas, jenž nás urážel svou Písní nenávisti , - ale svěží a veselý hlas, který jsme všichni ze všech nejvíc milovali, hlas naší drahé Myry!…

  “Marku,” otázala se, “a vy, pane Henri, a ty, Haralane, co tu děláte? Je čas k večeři a já umírám hlady.”

  Byla to Myra, naše Myra, zase docela normální, vyléčená!… Vypadalo to, jako by byla právě přišla ze svého pokoje. Byla to Myra, viděla nás, ale my jsme ji neviděli!… Myra byla neviditelná!…

  Nikdy neměla tak prostá slova takový účinek. Celí vyjevení jsme seděli v křeslech jako přibití. Neodvažovali jsme se ani pohnout, ani promluvit, ani jít směrem, odkud hlas přicházel. A přece tu s námi byla živá Myra a věděli jsme, že ji sice nevidíme, ale můžeme se jí dotknout…

  Odkud přišla?… Z domu, kde ji ukryl její únosce?… Podařilo se jí uprchnout, projít celým městem a vrátit se do paláce?… Ale dveře byly přece zavřeny a nikdo jí neotevřel…

  Ne - záhy se vysvětlilo, jak se k nám dostala - Myra přišla ze svého pokoje, kde ji Vilém Storitz udělal neviditelnou. My jsme si mysleli, že není v paláci, a ona zatím byla ve své posteli. Ležela 24 hodin mlčky, netečně a bez hnutí.

  Vilém Storitz ji bezpochyby nemohl ihned unést, ale určitě by byl svůj zločin dokončil, kdyby mu v tom nebyla navždy zabránila šavle kapitána Haralana.

  A tak Myra byla opět normální - možná že na ni zapůsobila tekutina, kterou jí dal Storitz vypít - a neměla ani potuchy o tom, co se stalo po hrozné scéně v katedrále.

  Byla mezi námi, viděla nás, a protože byla tma, nevěděla ještě, že nemůže vidět sebe samu.

  Marc vstal a rozevřel náruč, aby ji objal…

  Myra pokračovala:

  “Co je to s vámi? Mluvím na vás a vy mi neodpovídáte. Tváříte se, jako byste byli překvapeni, že mě vidíte. Co se stalo?… Proč tu není maminka? Je snad nemocná?”

  Dveře se znovu otevřely a vstoupil doktor Roderich. Myra se k němu rozběhla - alespoň jsme si to mysleli - protože vykřikla:

  “Ach! Tatínku!… Co se děje?… Proč se můj bratr a Marc tak divně tváří?”

  Doktor zůstal stát na prahu jako zkamenělý. Pochopil.

  Myra už byla u něho. Objímala ho a opakovala:  “Co se děje?… Je něco s maminkou?… Kde je maminka?”

  “Maminka je úplně v pořádku,” vykoktal doktor. “Hned přijde… Počkej, dítě, počkej!”

  V tu chvíli našel Marc Myřinu ruku a něžně ji vedl, jako by vedl slepou. Ale ona nebyla slepá, slepí byli ti, kteří ji neviděli. Bratr ji posadil vedle sebe.

  Už nemluvila, vyděšená dojmem, který vyvolala svou přítomností. A Marc šeptal rozechvělým hlasem slova, která nemohla pochopit.

  “Myro…, moje milovaná Myro!… Ano!… Jsi to ty… Cítím, že jsi u mne… Docela blízko!… Ach! Prosím tě, miláčku, už mě neopouštěj!…”

  “Můj drahý Marku … Tváříš se tak rozrušeně… Vy všichni… Děsíte mě… Tatínku… Odpověz mi!… Stalo se nějaké neštěstí?”

V ten okamžik se dveře prudce otevřely (str. 112)

   
Marc pocítil, že se zvedá. Něžně ji zdržel.

  “Ne,” těšil ji. “Buď klidná. Nic se nestalo. Ale mluv, Myro, ještě něco řekni!… Ať slyším tvůj hlas!…”

  Ano, tahle scéna se odehrála před našima očima a tahle slova jsme všichni slyšeli na své vlastní uši. Seděli jsme bez hnutí, s vytřeštěnýma očima a bez dechu. Děsilo nás, že jediný člověk, který by mohl Myře vrátit viditelnost, byl mrtev a vzal s sebou do hrobu své tajemství.