KAPITOLA PÁTÁ N azítří jsem vyšel v doprovodu kapitána Haralana na prohlídku Ragzu; Marc zatím vyřizoval různé záležitosti, protože do jeho svatby, stanovené na 1. června, zbývalo jenom dvacet dní. Kapitán Haralan chtěl, abych poznal jeho rodné město do všech podrobností. Nenašel bych svědomitějšího, vzdělanějšího a ochotnějšího průvodce.
Ačkoli jsem si překvapivě často vzpomněl na Viléma Storitze, neřekl jsem mu ani slovo o podivínovi, o němž jsem se zmínil bratrovi. Také Haralan se o něm nezmínil. Bylo tedy pravděpodobné, že už o něm nikdy nebudeme mluvit.
Jako většina uherských měst, změnil také Ragz několikrát své jméno. Tato města se mohou pochlubit, že byla pokřtěna ve čtyřech nebo pěti jazycích, latinském, německém, slovanském a maďarském jmény tak složitými jako jména jejich princů, velkovévodů a arcivévodů.
“Naše město není tak významné jako Pešť,” řekl mi kapitán Haralan. “Ale má přes čtyřicet tisíc obyvatel a pro svůj průmysl a obchod dobré postavení v království uherském.” “Je to ryze maďarské město,” poznamenal jsem. “Ano, zachovalo si maďarské zvyky, obyčeje i kroje, jak ostatně sám za chvíli poznáte.” Kapitán Haralan mě pak vedl po nábřeží a ulicí Štěpána I. na Kolomanovo náměstí. V tu dobu tam bylo plno lidí.
Na trhu, kde bylo rozličné zboží, jsem si prohlížel venkovany v národních krojích. Muži si uchovali typické znaky své rasy: silnou hlavu, maličko tupý nos, kulaté oči a svislé kníry. Pod širákem s ohnutou krempou jim vykukovaly dva copy. Kabátec a vestu z beraní kůže zapínali na kostěné knoflíky, kalhoty z hrubého plátna, které si v ničem nezadají s manšestráky našich venkovanů v severní Francii, si utahovali v pase pevnými různobarevnými opasky. Na nohou měli těžké vysoké holínky, často s ostruhami.
Hezké ženy v krátkých sukních křiklavých barev, s vyšívaným živůtkem, v klobouku s pérovým chocholem, s krempou zdviženou nad hustými vlasy, mi připadaly čipernější než muži.
Tržištěm procházelo také mnoho cikánů. Byli to politováníhodní chudáci, ubozí starci, ženy a děti. Pod proděravělými cáry si uchovali maličko originality.
Z tržiště mě kapitán Haralan vedl bludištěm uzounkých uliček, vroubených krámy s vývěsními štíty. Pak se ulice rozšířily a vyústily na Kurtzovo náměstí, jedno z největších v Ragzu.
Uprostřed tohoto náměstí je pěkná kašna z bronzu a z mramoru. Její nádrž naplňují vodou fantastičtí chrliči. Nad ní se tyčí socha Matyáše Korvína, hrdiny XV. století, jenž se stal králem v patnácti letech a zachránil evropské křesťany před tureckými barbary.
Je to opravdu krásné náměstí. Na jedné straně stojí palác místodržitele s vysokými střechami s větrníky, jenž si uchoval ráz starých renesančních staveb. Do hlavní budovy se vchází schodištěm se železným zábradlím, jež vede do předsíně v prvním patře, zdobené mramorovými sochami. V průčelí je spousta velkých starobylých oken s kamennými příčkami. Uprostřed budovy se tyčí donžon s kupolí s vikýři, zakrytý záhyby národní vlajky. Dvě boční předsunuté budovy jsou spojeny mříží s branou, jíž se vchází na prostorný dvůr, kde se ve všech rozích zelenají stromy. Zastavili jsme se na Kurtzově náměstí.
“Tohle je místodržitelství,” vysvětloval mi kapitán Haralan. “Za dvacet dní sem přijde Marc s Myrou a požádají místodržitele o povolení k sňatku a pak teprve půjdou do katedrály.” “Požádají ho o povolení k sňatku?…” opakoval jsem překvapeně. Kapitán mi podal vysvětlení.
“Ano. Je to velice starý místní zvyk. Žádný svatební obřad se nemůže konat, dokud k němu nedá povolení nejvyšší hodnostář města. Ti, kterým bylo dáno, nejsou ještě tak docela manžely, ale už také nejsou snoubenci, a kdyby nějaká nepředvídaná okolnost zabránila jejich sňatku, nemohli by si vzít někoho jiného.” Kapitán Haralan mi vysvětloval tento zvláštní zvyk a přitom mě vlekl Ladislavovou ulicí, která končí u katedrály svatého Michala, význačné stavby z XIII. století, stylově nejednotné směsi románského stylu a gotiky. A přece má tato katedrála krásné detaily, které si zaslouží pozornost znalců: fasádu s dvěma bočními věžemi, špičatou štíhlou věž nad příční chrámovou lodí, tři sta patnáct stop vysokou, hlavní portál s bohatou plastickou výzdobou a velkou růžicí, kudy pronikají paprsky zapadajícího slunce a osvětlují hlavní loď s polokruhovitou apsidou, vroubenou opěrnými sloupy.
“Někdy jindy si prohlédneme interiér,” poznamenal kapitán.
“Jak si přejete,” souhlasil jsem. “Vy mě provádíte, kapitáne, a já se vám podřizuji…” “Tak dobrá, vystoupíme na Hrad. Potom se projdeme kolem města po bulvárech a pak už se vrátíme, abychom přišli včas na oběd.” Po cestě na Hrad jsme museli projít dosti rušným předměstím, kde se tísní kupci a kupující. A právě když jsme došli na jedno malé náměstíčko, dolehl k nám hluk, větší než obvyklá směsice hlasů při prodeji a nákupu.
Několik žen opustilo své stánky a obklopilo nějakého venkovana, který upadl a namáhavě se zvedal. Vypadal náramně rozzlobeně: “Říkám vám, že mě někdo praštil…, vrazil do mě a já jsem se v tu ránu svalil!” “Kdo by tě moh uhodit?” namítala jedna z žen. “Vždyť jsi byl v tom momentě docela sám… Moc dobře jsem tě viděla ze svý boudy… Tady nebyla ani noha…” “Ale jo,” tvrdil muž…, “vrazil do mě…, cítil jsem to až moc dobře, u všech rohatých!” Kapitán Haralan se venkovana vyptal, co se mu vlastně stalo. Dozvěděl se, že šel docela klidně, a najednou pocítil prudkou ránu, jako by do něho vrazil nějaký silný chlap. Nato upadl. Vlastně ani nevěděl, jak se to sběhlo, protože když opět vstal, nebylo nikde poblíž ani živáčka.
Co bylo pravdivé v jeho výpovědi? Vrazil do něho opravdu někdo tak hrubě a neočekávaně? Ale když do někoho někdo vrazí, musí to přece někdo být, i kdyby jen vítr. Ale nefoukal ani slabý větřík. Jenom jedno bylo jisté: ten člověk upadl a jeho pád se dal těžko vysvětlit.
…vrazil do mě a já jsem se v tu ránu svalil! (str. 29) Proto se lidé sběhli. Buď měl ten člověk halucinaci, nebo si přihnul. Aby upadl opilec, na to stačí gravitační zákon.
To bylo asi všeobecné mínění, a ačkoli se venkovan hájil, že nepil, přes jeho protesty ho četník dost hrubě vybídl, aby šel dál svou cestou.
I my jsme pokračovali ve své procházce a dostali jsme se na jednu z cest, které vedou do východní části města, toho propletence ulic a uliček, skutečného labyrintu, z něhož se cizinec těžko vymotá.
Konečně jsme stanuli před Hradem, jenž se rozkládá na jednom sedle hory Wolkang.
Byla to kdysi pevnost maďarských měst, akropole “Var”, abych užil maďarského slova, feudální tvrz, stejně nebezpečná pro pozemní nepřátele Huny či Turky jako pro královské lodi. Obklopovaly ji vysoké hradby s cimbuřím, hlásky s arkýři a střílnami a po každé straně mohutné věže, z nichž nejvyšší donžon dominoval celé okolní krajině.
Přes padací most, jenž se klene nad bývalým vodním příkopem, kde se nyní ježí na tisíce divoce rostoucích keřů, jsme došli k postranní brance mezi dvěma ohromnými nepoužívanými hmoždíři. Nad nimi zely hlavně děl.
Hodnost kapitánu Haralanovi pochopitelně dovolovala navštívit tuto starou pevnost, která dnes už nemá žádný strategický význam. Několik vojáků, kteří ji střeží, ho přijalo podle všech pravidel. Navrhl mi, abychom vystoupili na donžon.
Museli jsme zdolat dvě stě čtyřicet stupňů točitého schodiště na horní ochoz. Při pohledu shora se mi naskytl mnohem širší rozhled než z paláce Roderichových. Odhadoval jsem, že vidím asi sedm mil toku Dunaje až tam, kde se otáčí k východu a teče směrem na Neusatz.
“Teď, drahý Vidale, vám leží u nohou celé naše město, které už částečně znáte,” řekl mi kapitán Haralan.
“To, co jsem z něho dosud viděl, bylo velmi zajímavé,” prohlásil jsem.
“Mám radost, že to říkáte. Až si prohlédnete Ragz a seznámíte se s jeho mravy, zvyky a zvláštnostmi, určitě na něj budete rád vzpomínat. A teď se, pane Vidale, nahněte přes zábradlí…, podívejte se na jihozápad…, vidíte támhle… na konci města věž s pavilónkem?” “Ano,” přisvědčil jsem, “jestli se nemýlím, je to určitě věž paláce Roderichových.” “Nemýlíte se. A v tom paláci je jídelna, kde se bude za chvíli podávat oběd, a protože vy jste jeden z hostů…” “Jsem vám k službám, kapitáne.” “Tak dobrá, pojďme dolů a nechme Var odpočívat v jeho feudálním klidu, který jsme na chvíli narušili. Budeme se vracet po bulvárech a tak poznáte severní část města.” Několik minut poté jsme prošli postranní brankou. Kolem elegantní čtvrti, která se táhne téměř až na konec města, vede asi míli dlouhý bulvár. Vytváří tříčtvrteční kruh, uzavřený Dunajem, a na každé křižovatce mění jméno. Vroubí ho čtyřřadá alej věkovitých stromů: buků, kaštanů a lip. Po jedné straně se táhne opevnění a za ním pole; na druhé straně jsou luxusní sídla. Před předním vchodem bývá většinou dvůr s květinovými záhony. Zadní trakt vede do svěžích zahrad s vodotrysky.
Touto dobou se již projíždělo po bulvárech několik ekvipáží s pěkným koňským spřežením a v postranních alejích skupiny elegantně oblečených jezdců a amazonek.
Za posledním rohem jsme se dali vlevo a šli jsme po bulváru Tékéli na nábřeží Batthyani.
…spatřil jsem osamělý dům uprostřed zahrady… (str. 33) Když jsme ušli několik kroků, spatřil jsem osamělý dům uprostřed zahrady, který se nápadně lišil od ostatních paláců. Vypadal smutně, jako by byl opuštěný, okenice se asi nikdy neotvíraly, podezdívka byla obrostlá mechem a spletenci ostružiníku.
Brankou v mříži, zarostlou bodláčím, se vcházelo do malého dvorku s dvěma starými sehnutými jilmy. Dlouhými puklinami v kmenu bylo vidět, že už jsou úplně prohnilé.
Ke dveřím v průčelí, jejichž barvu setřely deště, severní větry a chumelenice, vedly tři zchátralé schody.
Nad přízemím se rozkládalo první poschodí se střechou z širokých prejzů a čtyřhranným pavilónkem, jehož úzká okna byla zatažena těžkými záclonami.
Zdálo se, že v domě nikdo nebydlí, je-li vůbec obyvatelný.
“Komu patří tenhle dům?” zeptal jsem se.
“Jednomu podivínovi,” odpověděl mi kapitán Haralan.
..Hyzdí bulvár,“ broukl jsem. “Město by ho mělo odkoupit a demolovat.” “Tím spíš, že kdyby demolovali tenhle dům, opustil by bezpochyby jeho majitel naše město a odtáhl by k čertu, který podle ragzských klepen je jeho nejbližším příbuzným!” “Hm!… A kdo je ta pozoruhodná osoba?” “Jeden Němec.” “Němec?” “Ano, jeden Prušák.” “A jak se jmenuje?” Když se kapitán Haralan chystal odpovědět na mou otázku, otevřely se dveře domu. Vyšli z nich dva muži. Starší, asi šedesátiletý, zůstal stát na zápraží, druhý prošel dvorkem a dveřmi v mříži.
“Podívejme se!” zamračil se kapitán Haralan, “tak on je tady? Myslel jsem, že tu není…” Chlapík se obrátil a spatřil nás. Znal kapitána Haralana? Bezpochyby, protože druh druha změřili pohledem plným neskrývané antipatie.
Ale i já jsem ho poznal, a když od nás několik kroků poodešel, vykřikl jsem: “To je určitě on!” “Vy jste už potkal toho člověka?” zeptal se poněkud překvapeně kapitán Haralan. “Ano,” přisvědčil jsem. “Cestoval jsem s ním na Dorothée z Pešti do Vukovaru. Přiznám se vám, netušil jsem, že bych ho mohl potkat v Ragzu.” “Bylo by lepší, kdyby tu nebyl!” zvolal kapitán Haralan. “Tak se mi zdá, že se s tím Němcem nemáte zrovna moc rádi.” ,A kdopak ho má rád?… A já mám navíc zvláštní důvod k tomu, abych s ním byl na válečné noze. Stačí, když vám prozradím, že si ten drzoun troufal požádat o ruku mé sestry. Ale otec a já jsme ho vyprovodili takovým způsobem, aby ho navždy přešla chuť ještě jednou se o to pokusit…“ “Cože! To byl tenhle člověk!…” “Vy jste o tom věděl?” “Ano, kapitáne, vím dobře, že jsem právě viděl Viléma Storitze, syna Otto Storitze, slavného chemika ze Sprembergu.”
