KAPITOLA OSMÁ Časně ráno se rozšířily po městě zprávy o incidentu, jenž se předešlého dne odehrál v paláci Roderichových. Jak jsem očekával, všichni si od prvního okamžiku mysleli, že za těmi událostmi vězí něco nadpřirozeného. A přece byly, nemusely být docela přirozené. Ale vysvětlit je nebylo tak jednoduché.
Nemusím dodávat, že večírek skončil po scéně, kterou jsem popsal. Marc a Myra z toho byli celí zoufalí. Pošlapaná zásnubní kytice, roztrhaná svatební smlouva a svatební věneček ukradený před jejich očima!
Bylo to špatné znamení v předvečer svatby!
Během dne se trousily skupiny lidí před zavřenými okny v přízemí paláce Roderichových, které nikdo neotevřel. Prostí lidé, zvláště ženy, se hrnuli na nábřeží Batthyani.
Ve skupinkách se živě rokovalo. Někteří lidé vyslovovali nejprapodivnější názory; jiní se spokojovali tím, že se s obavami dívali na palác.
Paní Roderichová a její dcera nevyšly jako obvykle ráno z domu. Myra zůstala u své matky, kterou včerejší události tak otřásly, že potřebovala naprostý klid.
V osm hodin vstoupil Marc do mého pokoje. Přivedl doktora a kapitána Haralana. Museli jsme si pohovořit, popřípadě se domluvit o některých nutných opatřeních, a proto bylo lepší, že jsme se nesešli v paláci Roderichových. Vrátili jsme se s bratrem v noci společně do hotelu. Brzy ráno se šel zeptat, jak se daří paní Roderichové a jeho snoubence. Pak navrhl, aby doktor a kapitán Haralan zašli s ním ke mně.
Ihned jsme se rozhovořili: “Henri,” sdělil mi Marc, “nařídil jsem, aby sem nikoho nepouštěli. Tady nás nikdo nemůže slyšet, jsme tu sami…, docela sami… v tomhle pokoji.” Co se to však stalo s mým bratrem! Obličej, včera zářící štěstím, měl ztrhaný a byl strašně bledý.
Doktor Roderich se snažil ovládat, ale na jeho synovi byl znát vnitřní nepokoj. Neklidně se díval kolem sebe.
Usmyslil jsem si, že zůstanu chladnokrevný.
Nejdřív jsem se zeptal na paní Roderichovou a její dceru.
“Včerejší události je velice rozrušily,” odpověděl mi doktor, “a bude to trvat několik dní, než se zotaví. Ale Myra se už vzmužila a snaží se uklidnit matku. Doufám, že na ten večírek brzy zapomene, když se už nebudou opakovat podobné scény…” Ve skupinkách se živě rokovalo (str. 47) “Opakovat?” divil jsem se. “Toho se nemusíte bát, doktore. Okolnosti, za kterých se ty podivné události odehrály, se už opakovat nebudou.
“Kdoví?” namítal doktor Roderich, “kdoví? Proto bych byl rád, aby se svatba konala co nejdřív, začínám totiž věřit, že výhrůžky…” Doktor nedokončil větu, jejíž smysl byl naprosto jasný kapitánovi Haralanovi i mně. Zdálo se, že Marc, který ještě nic nevěděl o poslední návštěvě Viléma Storitze, přeslechl, co doktor říká.
Kapitán Haralan měl na to svůj vlastní názor. Ale mlčel, protože vyčkával, jak se vyjádřím o včerejších událostech já.
Považoval jsem za správné vystupovat jako skeptik, jenž nehodlá brát vážně podivné události, jichž jsme byli svědky. Bylo lepší tvářit se, že na nich nevidím nic neobyčejného, jenom proto, že se zdají být nevysvětlitelné. Abych pravdu řekl, nepřivedla mě doktorova úvaha do rozpaků.
Pane Roderichu,“ odpověděl jsem, “přiznám se vám, že tohle všechno, jak vy říkáte, nestojí za to, abychom si s tím dlouho lámali hlavu. Zkrátka si myslím, že jsme naletěli na nepodařený vtip. Nějaký iluzionista se vetřel mezi vaše hosty a dovolil si připojit se k večernímu programu břichomluveckou scénou, která měla politováníhodný účinek… Dobře víte, že dnes máme vynikající břichomluvce…” Kapitán Haralan se otočil a podíval se mi zpříma do očí, jako by chtěl číst mé myšlenky. Z jeho pohledu se dalo jasně vyčíst: Nepřišli jsme sem poslouchat takovéhle řečičky!
Doktor namítl: “Promiňte, pane Vidale, ale já nevěřím, že to byl žert.” “Doktore,” trval jsem na svém, “jinak si to nedovedu vysvětlit…, protože nechci věřit, že v tom vězí nějaká nadpřirozená moc…” “Nadpřirozená ne,” přerušil mě kapitán, “ale taková, která dovede používat nám neznámých postupů.” “Ale,” namítl jsem, “přece jsme včera slyšeli lidský hlas, proč by to nemohlo být dílo břichomluvce?” Doktor Roderich zavrtěl hlavou. Bylo vidět, že naprosto nesouhlasí s mým vysvětlením.
“Opakuji vám ještě jednou,” odpověděl jsem mu, “nevylučuji, že se někdo vetřel do salónu, aby Písní nenávisti ranil vlastenecké city Maďarů.” Tato moje hypotéza byla přijatelná, kdybychom nechtěli překročit rámec lidských možností. Ale doktor Roderich ji nemohl uznat. Vysvětlil mi to docela prostě: “Poslyšte, pane Vidale, i když připustím, ačkoli tomu nevěřím, že se nějaký šprýmař nebo spíše provokatér mohl dostat k nám do paláce a že jsme naletěli břichomluvci, jak vysvětlíte, že neviditelná ruka roztrhala kytici i svatební smlouvu a odnesla věneček?” Opravdu, zdravý rozum se zdráhal připustit, že oba dva incidenty byly dílem nějakého sebeobratnějšího eskamotéra, i když se dnes najde spousta zručných kouzelníků! Kapitán Haralan dodal: “Co vy na to, Henri? To váš břichomluvec rozerval kytici květ po květu, roztrhal na tisíc kousků smlouvu, sebral věneček, nesl ho salóny a ukradl jako zloděj?” Neodpověděl jsem. “Nechcete náhodou tvrdit,” pokračoval rozčileně, “že jsme podlehli nějaké iluzi?” Ne, nebylo možné připustit, že to byla iluze, když incident vidělo více než sto osob! Po chvíli mlčení, které jsem se nesnažil přerušit, doktor prohlásil: Jeho slova dala diskusi správný směr (str. 50) “Berme věci tak, jak jsou, a nesnažme se něco si namlouvat. Jsme svědky akcí, které se zdánlivě nedají ani vysvětlit přirozeným způsobem, ani popřít. Zůstaňme v oblasti reality a nehledejme špatného vtipálka, ale nepřítele, který pokazil zásnubní večírek, protože se nám chtěl pomstít.” Jeho slova dala diskusi správný směr. “Nepřítele?”… zvolal Marc. “Nepřítele vaší nebo mé rodiny? Znáte někoho takového?” “Ano!” přisvědčil kapitán Haralan. “Člověka, který před vámi požádal o ruku mé sestry.” “Vilém Storitz?” “Ano, právě ten.” Informovali jsme Marka o tom, co dosud nevěděl. Doktor mu vylíčil, o co se Vilém Storitz před několika dny pokusil, jak ho kategoricky odmítl a jak potom Markův sok vyhrožoval celé rodině. Nakonec dodal, že jeho výhrůžky ospravedlňují podezření, že byl zapleten do včerejšího skandálu.
,A vy jste mi o tom ani slovo neřekli!“ zvolal Marc. “Dovídám se to až dnes, kdy je Myra v nebezpečí!… Jen počkejte! Vypůjčím si toho Viléma Storitze a dokážu…” “Tu starost přenechte nám,” přerušil ho kapitán Haralan. “Zneuctil přece dům mého otce…” “Urazil mou snoubenku!” vyhrkl Marc, jenž se už neovládal. Oba dva byli zlostí bez sebe. Není vyloučeno, že se Vilém Storitz chtěl pomstít Roderichovým a splnit své výhrůžky! Ale nedalo se s jistotou tvrdit, že zasáhl do včerejšího skandálu nebo v něm osobně sehrál nějakou roli. Nemohou ho obžalovat na základě podezření a jednoduše mu říci: “Včera večer jste se vetřel mezi naše hosty. Urazil jste je Písní nenávisti . Roztrhal jste zásnubní kytici a svatební smlouvu. Odnesl jste svatební věneček.” Nikdo ho přece neviděl.
Ostatně, copak jsme ho nenašli doma? Vždyť nám osobně přišel otevřít. Ovšem, nechal nás dost dlouho čekat a za tu dobu by se byl mohl vrátit z paláce Roderichových; ale copak bylo možné, že by ho neviděl kapitán Haralan ani já?
Svůj názor jsem jim několikrát opakoval a naléhal jsem, aby Marc a Haralan dali na má slova, která se doktorovi zdála logická. Ale byli tak rozzuření, že se chtěli hned rozběhnout na bulvár Tékéli.
Konečně po dlouhé diskusi přistoupili na můj návrh, který se jim zdál rozumný. Doporučil jsem jim: Milí přátelé, pojďme na radnici. Povíme policejnímu řediteli o celé té aféře, jestli o ní dosud neví. Řekneme mu, jaký vztah má Storitz k Roderichovým, čím vyhrožoval Markovi a jeho snoubence a z čeho ho podezíráme, protože se vychloubal, že může použít takových prostředků, proti nimž veškerá lidská moc nic nesvede. Ať policejní ředitel sám rozhodne, jak s takovým cizincem naloží.” Nebylo to to nejlepší, co se dalo v dané situaci dělat? Policie může zasáhnout účinněji než jednotlivci. Kdyby kapitán Haralan a Marc šli do Storitzova domu, kdoví, jestli by jim někdo otevřel. Pokusili by se snad vniknout tam násilím?… Jakým právem?… Jen policie má tohle právo. Proto se musí obrátit právě na ni.
Všichni souhlasili. Rozhodli jsme se, že doktor, kapitán a já půjdeme na radnici a Marc se vrátí do paláce.
Bylo půl jedenácté. Jak jsem řekl, věděl už celý Ragz o včerejším incidentu. Když viděli, že doktor a jeho syn míří na radnici, snadno si domyslili, jaký k tomu mají důvod.
Když jsme tam přišli, doktor se dal ohlásit u policejního ředitele, jenž nás dal okamžitě uvést do své pracovny.
Pan Henri Stepark byl malé postavy s energickou tváří a pronikavým pohledem, podivuhodně inteligentní. Nejednou prokázal svou úžasnou obratnost a prozíravost. Bylo jisté, že udělá všechno, co bude v jeho moci, aby vnesl světlo do záhadné aféry. Ale dokáže vhodně zasáhnout za tak zvláštních okolností, které přesahovaly rámec pravděpodobnosti?
Pan Stepark znal už jako všichni lidé v Ragzu podrobnosti skandálu, kromě toho, co věděl doktor, Haralan a já.
“Počítal jsem s vaší návštěvou, pane Roderichu,” přivítal nás, “a kdybyste nebyli přišli vy ke mně, byl bych já přišel k vám. Už v noci jsem se dozvěděl, jaké divné věci se přihodily ve vašem paláci a proč se vaši hosté docela pochopitelně vyděsili. Musím vám sdělit, že se hrůza zmocnila celého města a mám dojem, že se lidé tak rychle neuklidní.” Po tomto úvodu jsme pochopili, že nejjednodušší bude, když budeme přímo odpovídat na otázky pana Steparka.
“Nejdřív položím otázku vám, pane doktore. Myslíte si, že vás někdo nenávidí a chce se pomstít vaší rodině, protože chcete provdat slečnu Myru za pana Marka Vidala?” “Myslím že ano,” přikývl doktor. “Kdo je ten člověk?” “Vilém Storitz,” vyhrkl Haralan. Policejního ředitele tato odpověď nikterak nepřekvapila.
Doktor informoval pana Steparka, že Vilém Storitz požádal o ruku jeho dcery a nedávno svou nabídku opakoval. Když byl opět odmítnut, vyhrožoval, že překazí Myřin sňatek takovými prostředky, na které nestačí lidská moc.
“Tak tedy,” uvažoval pan Stepark, “nejdříve roztrhal ohlášky a nikdo ho při tom nepřistihl.” Souhlasili jsme s ním. Ale stejný názor nijak nevysvětlil záhadný případ, když jsme ho nechtěli přičítat nějakým kouzlům. Policie se pohybuje v oblasti reality. Chytá svou brutální rukou za límec lidi z masa a z krve. Nemá ve zvyku zatýkat přízraky nebo fantomy. Ten, kdo strhl vyhlášky, zničil kytici a ukradl věneček, byl člověk, kterého bylo možné dopadnout. A to bylo třeba provést.
Pan Stepark uznal oprávněnost našeho podezření, pochopil, proč obviňujeme Viléma Storitze.
“Ten chlapík se mi už dávno zdál podezřelý, i když si na něho nikdo nestěžoval. Jeho způsob života je záhadný. Nikdo neví, jak žije a z čeho je živ. Pročpak opustil své rodné město Spremberg? Proč on, Prušák z jižního Pruska, se usadil v Maďarsku? Proč se zavřel se svým starým sluhou do domu na bulváru Tékéli, kam nikdy nevstoupila živá noha? Opakuji vám, je to všechno podezřelé…” “Co hodláte dělat, pane Steparku?” otázal se Haralan. “Především provedeme prohlídku v jeho domě, kde možná najdeme nějaký dokument…, nějaký důkaz…,” odpověděl pan Stepark.
“Nepotřebujete k domovní prohlídce guvernérův souhlas?” otázal se doktor Roderich.
“Jde o cizince, který ohrožuje vaši rodinu. Jeho Excelence dá určitě potřebné povolení.” “Guvernér byl včera na zásnubním večírku,” poznamenal jsem. “Vím o tom, pane Vidale, už si mě dal zavolat a informoval mě o incidentu, který viděl na vlastní oči.” ,A dovedl si ho vysvětlit?“ zeptal se doktor. “Ne! Nenalezl žádné rozumné vysvětlení.” “Ale co tomu řekne, až se doví, že je do té aféry zapletený Vilém Storitz?” zajímal jsem se. “Tím více si bude přát, aby se celá záležitost vyjasnila,” ujišťoval nás pan Stepark. “Počkejte na mě, pánové. Půjdu hned do Paláce a za necelou půlhodinku se vrátím s povolením domovní prohlídky domu na bulváru Tékéli.” “Půjdeme tam s vámi,” nabídl se Haralan. “Jak je libo, a vy, pane Vidale, můžete jít také,” navrhl policejní ředitel.
“Jen jděte s panem Steparkem, pane Vidale,” souhlasil doktor. “Pospíchám domů. Až se vrátíte z domovní prohlídky, přijďte za mnou.“ “A možná už po zatčení,” prohlásil pan Stepark. Měl jsem dojem, že je rozhodnutý skoncovat s tím případem co nejdřív.
Odešel tedy do paláce a doktor se vrátil domů.
Zůstal jsem s Haralanem v pracovně pana Steparka. Vyměnili jsme jen několik slov. Překročíme tedy práh záhadného domu … Je jeho majitel doma?… Nebyl jsem si jistý, zda by se Haralan dokázal ovládnout, kdyby se s ním sešel tváří v tvář.
Pan Stepark se vrátil asi za půl hodiny. Přinesl povolení k domovní prohlídce i k jakémukoli potřebnému zákroku.
“Teď, pánové, jděte,” přikázal nám. “Já půjdu za vámi jinou cestou. Za dvacet minut se všichni sejdeme před Storitzovým domem. Platí?” “Platí,” souhlasil Haralan. Vyšli jsme s Haralanem z radnice a zamířili jsme na nábřeží Batthyani.
