KAPITOLA DRUHÁ O djel jsem z Paříže 14. dubna v sedm hodin ráno poštovní drožkou. Za deset dní jsem měl dojet do hlavního města Rakouska.
Zmíním se jen letmo o první části své cesty. Nic zvláštního se mi nepřihodilo a místa, kudy jsme projížděli, jsou už tak známá, že si ani nezasluhují zvláštní popis.
25. dubna jsme dorazili do Vídně. Z Vídně jsem jel asi jednu míli, než jsem se dostal na břeh Dunaje, po němž jsem se chtěl plavit až do Ragzu.
Večer před odjezdem jsem si zamluvil místo na velké plachetní lodi Dorothée , zařízené na osobní přepravu. Na palubě byli lidé ze všech konců světa: Němci, Rakušané, Maďaři a Angličané. Zdržovali se na zádi lodi, protože na přídi byla kupa zboží a nebylo tam k hnutí.
Nejdřív jsem si obstaral lehátko ve společné noclehárně. Nemohl jsem tam však umístit svá zavazadla. Musel jsem je nechat na palubě vedle lavičky, kde jsem celou cestu vysedával a po očku hlídal svůj majetek.
Loď poháněná proudem a dosti silným větrem rychle ujížděla. Delší zastávka byla v Pešti. Využil jsem volného času k prohlídce města. Večer před odjezdem jsem zašel do jednoho z největších hotelů, abych si maličko odpočinul. Oblíbený maďarský nápoj, bílé víno se železitou vodou, mě příjemně osvěžil.
Když jsem se chystal pokračovat v procházce po městě, nahlédl jsem do novin. Můj zájem upoutal titul napsaný švabachem: “ Výročí Otto Storitze .” Bylo to jméno, které ve Francii vyslovil policejní poručík, jméno odmítnutého nápadníka Myry Roderichové. Četl jsem: “Za dvacet dní, dne 25. května, se bude ve Sprembergu konat pietní obřad k výročí Otto Storitze. Víme, že tento neobyčejný muž proslavil Německo vynikajícími pracemi a překvapivými objevy, jež přispěly k rozvoji fyzikální vědy.” Autor článku nepřeháněl. Otto Storitz byl opravdu proslulý ve vědeckém světě. Když jsem si přečetl následující řádky, zamyslil jsem se. Stálo tam: “Každý ví, že lidé, kteří věří v nadpřirozené věci, považovali Otto Storitze tak trochu za čaroděje. Není jisté, zda by před sto nebo dvěma sty lety nebyl zatčen, odsouzen a upálen na náměstí. Spousta lidí, schopných uvěřit všemu, ho považuje za autora kouzel a kouzelných zaříkávání, který měl nadlidskou moc. Nedá se počítat s tím, že by tito lidé někdy prohlédli. Otto Storitz pro ně zůstane jednou provždy kabalistou, čarodějem, spojencem ďábla.” Ať byl, čím chtěl, pomyslil jsem si, hlavní je, že doktor Roderich jeho syna definitivně odmítl. Článek končil těmito slovy: Můj zájem upoutal titul napsaný švabachem… (str. 11) “Předpokládáme, že se na oslavy výročí Otto Storitze jako každoročně dostaví davy lidí, nemluvě o seriózních přátelích, kteří zůstali věrni jeho památce. Odvažujeme se tvrdit, že nesmírně pověrčiví Spremberčané čekají na nějaký zázrak a rádi by ho viděli. Podle toho, co se ve městě povídá, má se hřbitov stát dějištěm nepravděpodobných událostí. Nikoho by nepřekvapilo, kdyby se k všeobecnému zděšení nadzvedl náhrobní kámen a fantastický vědec by v celé své slávě vstal z mrtvých.
Někteří lidé se domnívají, že Otto Storitz ani nezemřel, že jeho pohřeb byl předstíraný.
Samozřejmě že neváháme popírat podobné výmysly. Ale každý ví, že pověrčivost nemá nic společného s logikou a že uplyne ještě mnoho let, než rozum zvítězí nad podobnými směšnými legendami.
Článek ve mně stále vyvolával pesimistické myšlenky. Je jisté, že Otto Storitz je mrtvý a pohřbený. Není třeba ani na okamžik připustit možnost, že by se 25. května otevřel jeho hrob a že by se objevil jako nový Lazar před zraky davu. Jestliže se v žádném případě nedá pochybovat o smrti otce, není naproti tomu jisté, zda jeho syn Vilém Storitz, odmítnutý rodinou Roderichovou, žije spořádaně. Kdoví, jestli nebude dělat Markovi nepříjemnosti a nebude se mu snažit překazit sňatek… Ale to jsou nesmyslné nápady, řekl jsem si a odložil noviny. Vilém Storitz požádal o ruku Myry a byl odmítnut… Nu a co dál? Pak se už neukázal, a jestli se mi o tom Marc nikdy nezmínil, nevím, proč bych si s tím lámal hlavu já.
Dal jsem si přinést papír a pero. Oznámil jsem svému bratrovi, že zítra odjedu z Pešti, a protože jsem od Ragzu vzdálen nanejvýš šedesát mil, přijedu tam 11. května odpoledne. Napsal jsem mu, že se mi zatím nic nepřihodilo, nikde jsem neměl zpoždění, a že se domnívám, že má cesta stejně dobře skončí.
Nazítří v osm hodin ráno vyplula Dorothée z přístaviště. V Pešti jako na všech ostatních zastávkách přibírala nové cestující. Jeden z nich upoutal mou pozornost, protože jeho chování se mi zdálo podivné.
Byl to muž asi pětatřicetiletý, vysoký, měl ryšavé vlasy, drzý výraz obličeje, panovačný pohled, zkrátka byl velice nesympatický. Podle jeho vystupování se dalo soudit, že je nafoukaný a zpupný. Několikrát se obrátil na lodní personál, a tak jsem měl příležitost slyšet úsečný tón jeho suchého a nepříjemného hlasu. Když jsem si ho dobře prohlédl, usoudil jsem, že to asi bude Prušák.
Zdálo se, že se s nikým nechce stýkat, ale to mi nevadilo, protože i já jsem se choval ke svým spolucestujícím zdrženlivě. Kapitán Dorothée byl jediný člověk, kterého jsem cestou požádal o několik informací.
Když jsme objížděli ostrov Czepel, přihodilo se mi něco, co jsem si zapamatoval, ačkoli to bylo celkem bezvýznamné. Stál jsem na zádi lodi vedle svého zavazadla. Na víku byla připevněna moje vizitka a na ní si tedy kdokoli mohl přečíst mé jméno, adresu a povolání. Opíral jsem se o zábradlí a na nic jsem nemyslel. Najednou jsem měl nejasný pocit, že za mnou někdo stojí.
Každý, kdo to prožil, dobře zná nepříjemný pocit, který máme, když se na nás někdo upřeně dívá. Prudce jsem se otočil. Byl jsem docela sám a v mém nejbližším okolí nebyl nikdo. Spokojil jsem se s fakty a uznal jsem, že mě od nejbližších cestujících dělí víc než deset sáhů.
Vyhuboval jsem si, že jsem hloupě nervózní, zaujal jsem původní pozici a určitě bych byl zapomněl na ten letmý zážitek, kdyby mi jej nepřipomněly události, o nichž jsem tehdy neměl ani tušení.
9. května večer jsme měli dorazit do Moháče. K desáté hodině, právě když jsem přicházel na palubu, odcházel z ní německý cestující. Málem jsme do sebe vrazili. Bylo to poprvé, kdy nás náhoda svedla. Překvapil mě jeho divný pohled, ba dokonce, jak se mi snad jen zdálo, i když bych na to mohl přísahat, drze a nevraživě na mě civěl.
Co proti mně ten chlapík měl? Nenáviděl mě, protože jsem Francouz? Napadlo mě totiž, že si mohl na víku kufru nebo na štítku cestovní kabely přečíst mé jméno. A proto se asi na mě díval tak svrchu.
Prudce jsem se otočil (str. 13) Dobrá! Ať ví, jak se jmenuji, mě nezajímá, jak se jmenuje on. Vůbec mi na něm nezáleží.
Dorothée zastavila v Moháči dost pozdě, a tak jsem z toho důležitého města viděl jen dvě špičaté věže nad spoustou staveb zahalených tmou. Přesto jsem vystoupil a asi za hodinu nato jsem se vrátil na loď.
20. května za úsvitu přistoupilo několik cestujících a loď vyplula. Pak jsem několikrát potkal na palubě toho chlapíka. Znovu na mě vyzývavě civěl. Nerad vyhledávám hádky s lidmi, ale nemám rád, když si mě někdo pořád drze prohlíží. Jestli mi ten chlap chce něco vytknout, proč mi to neřekne přímo? V takových případech se přece nemluví očima.
Neoslovil jsem ho. Nejdřív jsem se chtěl o něm informovat. Zeptal jsem se kapitána, jestli ho zná.
“Vidím ho poprvé,” odpověděl mi.
“Je to Němec?” “Bezpochyby, pane Vidale.” Odpoledne plula loď v úrovni Zomboru, který nebylo vidět, protože byl příliš daleko od levého břehu řeky. Nazítří proplouvala Dorothée zátokami Dunaje a směřovala k Vukovaru.
Za Vukovarem jsem už Němce na palubě nespatřil. Bezpochyby tam vystoupil. Tak jsem se ho tedy zbavil, ale už jsem se s ním nemohl vypořádat.
Odpoledne kolem páté hodiny se na levém srázném břehu řeky mezi vrbami za alejí topolů objevily kupole a věže několika kostelů a v pozadí za nimi se po obloze rychle honily mraky.
Byla to silueta velkého města. Blížili jsme se k Ragzu. Za posledním zákrutem řeky byl dobře vidět. Rozkládal se malebně na úpatí vysokých kopců. Na vrcholku jednoho z nich stál starý feudální hrad, tradiční dominanta starých maďarských měst.
Loď, poháněná vánkem, se přiblížila k přístavu. Zakotvila. A tu došlo k druhému incidentu. Stál za řeč?… Posuďte sami.
Opíral jsem se o zábradlí na levém boku lodi a prohlížel jsem si nábřeží. Většina cestujících vystupovala. Na konci můstku stálo několik větších skupin lidí a mezi nimi byl bezpochyby i Marc.
Když jsem se ho snažil nalézt, uslyšel jsem, jak někdo za mnou říká zřetelně německy: “Jestli se Marc Vidal ožení s Myrou Roderichovou, neujde pomstě!” Rychle jsem se ohlédl. Nikoho jsem neviděl. A přece na mě někdo mluvil! Ano, někdo mě skutečně oslovil známým hlasem!… Ale nespatřil jsem nikoho, ani živáčka!… Určitě se mi jen zdálo, že slyším ta výhružná slova… Byla to halucinace a nic víc… Mám asi nervy v bídném stavu, když mi během dvou dní vyvedly takové kousky! Vyděšeně jsem se znovu rozhlížel kolem sebe… Ne, nikdo tu nebyl… Co jsem měl dělat? Pokrčil jsem rameny a šel jsem k východu.
