×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Tajemství Vilema Storitze - Jules Verne, KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ O zásahu Viléma Storitze nemohlo už být tedy pochyb. Měli jsme hmatatelný důkaz a nemuseli jsme se omezovat na dohady. Ať provedl podivnou krádež sám, nebo ji spáchal někdo jiný, stala se z jeho popudu. Nedovedli jsme vysvětlit proč a jakým způsobem.

“Stále ještě pochybujete, Henri?” zvolal Haralan a hlas se mu zachvěl hněvem.

Pan Stepark mlčel. V téhle aféře bylo ještě příliš mnoho nejasného. I když byla vina Viléma Storitze prokázána, nikdo netušil, jak to provedl, a bylo problematické, jestli na to někdy někdo vůbec přijde.

Ačkoli se na mě Haralan přímo obrátil, neodpověděl jsem. Ostatně, co bych mohl říci?… “Ten darebák,” pokračoval, “nás přišel urazit, vmetl nám do tváře jako políček svou Píseň nenávisti . Vy jste ho neviděl, ale slyšel jste ho!… Byl tam, ale unikal našim zrakům!… Z tohoto věnečku, který poskvrnil svou rukou, nesmí zůstat ani lístek!…” Pan Stepark však Haralana zarazil: “Nezapomeňte, že je to doličný předmět. Domnívám se, že nám může být užitečný, kdyby, jak si myslím, měla tahle aféra ještě pokračování.” Haralan mu věneček vrátil. Slezli jsme a ještě jednou jsme zbytečně prošli všemi pokoji.

Hlavní vchod a branku jsme zamkli na klíč a zapečetili. Dům byl zase tak opuštěný jako dřív. Jen dva policisté ho z šéfova příkazu hlídali z nevelké vzdálenosti.

Když jsme se rozloučili s panem Steparkem, jenž nás požádal, abychom o domovní prohlídce nemluvili, vraceli jsme se s Haralanem do paláce Roderichových. Můj společník se už neovládal, dával najevo svůj vztek zuřivými slovy a posunky. Nesnažil jsem se ho uklidnit, stejně by to bylo marné. Ostatně jsem doufal, že Vilém Storitz opustil nebo opustí město, když se dozví, že policie u něho provedla domovní prohlídku a našla důkaz o jeho účasti na aféře v paláci Roderichových.

Jenom jsem prohodil: “Můj milý Haralane, chápu váš hněv, chápu, že nechcete, aby takové urážky zůstaly nepomstěny. Ale nezapomeňte, že pan Stepark nás prosil o diskrétnost.” A co můj otec? … A váš bratr?… Copak se nás nebudou ptát na výsledek domovní prohlídky?“ To se ví, že budou. A my jim prostě povíme, že jsme Viléma Storitze nenašli, že už asi není v Ragzu. Ostatně, mně se tahle hypotéza zdá být pravděpodobná.” “Ani neřeknete, že jsme u něho našli věneček?” “To ano, ale jen vašemu otci. Je zbytečné mluvit o tom s vaší matkou a sestrou. Nač jim dělat ještě větší starosti? Být vámi, řekl bych, že se věneček našel na zahradě, a vrátil bych ho vaší sestře.” I když to Haralanovi nebylo po chuti, dal mi za pravdu a dohodli jsme se, že dojdu pro věneček k panu Steparkovi, který mi ho jistě vydá. Nezapomeňte, že je to doličný předmět (str. 62) Přál jsem si, abych co nejdřív uviděl svého bratra a všechno mu vypověděl, ale nejvíc jsem toužil po tom, aby už měl po svatbě. Sotva jsme vstoupili do paláce, sluha nás zavedl do pracovny, kde nás očekával doktor s Markem. Byli už nedočkaví a jen jsme vstoupili do dveří, zasypali nás otázkami.

Když jsme jim vylíčili, co se dělo v domě na bulváru Tékéli, byli překvapeni a pohoršeni! Můj bratr se nedokázal ovládnout. Jako Haralan chtěl potrestat Viléma Storitze, dřív než zasáhne spravedlnost. Marně jsem namítal, že jeho nepřítel už určitě opustil město.

“Když není v Ragzu, je ve Sprembergu!” zvolal.

Dalo mi mnoho práce, než jsem ho uklidnil. Doktor mi přitom pomáhal.

“Milý Marku,” chlácholil ho, “poslechněte, co vám radí bratr, nechejte usnout tuhle aféru, která je tak nepříjemná pro naši rodinu. Čím dřív se o ní přestane mluvit, tím spíš se na ni zapomene.” Bylo mi líto bratra, když jsem viděl, jak zabořil obličej do dlaní. Dovedl jsem si představit jeho utrpení. Co bych za to byl dal, kdybych byl o několik dní starší a Myra Roderichová by už byla Myrou Vidalovou!

Doktor dodal, že navštíví guvernéra. Vilém Storitz je cizinec a guvernér jistě nebude váhat a vyhostí ho. Je nutné zamezit, aby se opakovaly podobné události, jež se odehrály v paláci Roderichových, i za cenu, že by se nikdy uspokojivě nevysvětlily. Přece nikdo nepřipustí, že by měl Vilém Storitz nadlidskou moc, jak sám o sobě namyšleně tvrdil.

Prosadil jsem, aby se paní Roderichová a Myra nedověděly, že policie zasáhla a odhalila Viléma Storitze.

Podle mého návrhu se Myra doví, že Marc našel náhodou její věneček v zahradě paláce. Tím se dokáže, že všechno provedl nějaký špatný vtipálek, který bude určitě dopaden a podle zásluhy potrestán.

Toho dne jsem ještě zašel na radnici a vyžádal jsem si od pana Steparka věneček. Vydal mi ho a já jsem jej přinesl do paláce.

Večer jsme se sešli v salónu s paní Roderichovou a s Myrou. Marc na chvíli odešel, pak se vrátil a radostně volal: “Myro…, podívejte se, co jsem vám přinesl!”… “Můj věneček!”… vykřikla a rozběhla se k bratrovi. “Ano,” odpověděl jí Marc, “našel jsem ho v zahradě…, zapadl do křoví.” “Ale jak se tam dostal?… jak?… “Jak?” odpověděl jí doktor. “Nějaký blázen se vetřel mezi naše hosty a ztropil ten nejapný výstup. Ale raději už na to nemysleme.” Následující dny se neodehrál žádný nový incident. Město bylo zase klidné jako dřív. O domovní prohlídce na bulváru Tékéli se nikdo nedověděl a nikdo nemluvil o Vilému Storitzovi. Zbývalo už jen trpělivě - nebo spíš netrpělivě - očekávat den sňatku Marka a Myry.

Věnoval jsem všechen volný čas, jejž mi bratr ponechal, různým procházkám po okolí Ragzu. Haralan mě občas doprovázel. Když jsme šli za město, chodívali jsme obvykle po bulváru Tékéli. Zřejmě ho přitahoval ten podezřelý dům. Tak jsme pokaždé viděli, že je stále ještě opuštěný a že ho hlídají dva policisté. Kdyby se Vilém Storitz objevil, policie by se ihned dověděla o jeho návratu a zatkla by ho.

Záhy jsme získali důkaz o jeho nepřítomnosti a byli jsme si jisti, že ho alespoň nyní nepotkáme v ragzských ulicích.

29. května si mě dal zavolat pan Stepark. Od něho jsem se dověděl, že se konala výroční slavnost ve Sprembergu. Ceremonie prý přilákala velký počet diváků nejen ze Sprembergu, dokonce i tisíce zvědavců z Berlína a sousedních měst. Ohromný dav se na hřbitov ani nevešel. Nezapomnělo se na to, že Otto Storitz žil a zemřel jako legendární bytost. Všichni pověrčiví lidé očekávali nějaký zázrak ze záhrobí. Při oslavě se měly odehrát fantastické věci. Přinejmenším měl slavný Prus vstát z hrobu a nikoho by nepřekvapilo, kdyby se v té chvíli znatelně narušil řád světa, země by se otáčela od východu k západu a její abnormální rotace by způsobila katastrofální poruchu v slunečním systému!… Atd…., atd.

“Můj věneček!”… vykřikla a rozběhla se k bratrovi (str. 64) Takové řeči se šířily mezi lidmi. Ale podle posledních zpráv proběhlo všechno docela normálně. Náhrobní kámen se nenadzvedl, mrtvý z hrobu nevystoupil a země se točila dál podle zákonů existujících od počátku světa.

Mnohem více nás však zajímalo, že se syn Otto Storitze osobně zúčastnil oslavy. Byl to materiální důkaz, že doopravdy opustil Ragz. Doufal jsem, že už nemá v úmyslu se sem vrátit.

Pospíchal jsem, abych tuto novinu co nejdřív sdělil Markovi a Haralanovi.

Ačkoliv rozruch kolem skandálu v paláci Roderichových značně opadl, měl ragzský guvernér stále ještě určité obavy. Jestli ty záhadné kousky, jež nikdo nedovedl uspokojivě vysvětlit, prováděl někdo zázračně obratný nebo člověk s kdovíjakými schopnostmi, bylo jisté, že zneklidnil celé město a něco podobného se už napříště nesmělo opakovat.

Není divu, že na jeho Excelenci silně zapůsobilo hlášení policejního ředitele o vztahu Viléma Storitze k Roderichově rodině a o jeho výhrůžkách.

A tak když se guvernér dozvěděl o výsledku domovní prohlídky, rozhodl se ostře zakročit proti nepohodlnému cizinci. Koneckonců došlo ke krádeži a pachatelem byl buď Vilém Storitz, nebo nějaký jeho pomocník. Kdyby byl v Ragzu, zatkli by ho, a je dost nepravděpodobné, že by se dostal ze čtyř zdí vězení tak nepozorovaně, jako si vetřel do salónů Roderichových.

A tak došlo 30. května k tomuto rozhovoru Jeho Excelence s panem Steparkem: “Máte nějaké nové zprávy?” “Žádné, pane guvernére.” “Dá se předpokládat, že se Vilém Storitz hodlá vrátit do Ragzu? “Ne.” “Je jeho dům stále střežen?” “Ve dne v noci.” “Považoval jsem za nutné,” pokračoval guvernér, “informovat o této aféře Budapešť. Vzbudila tam asi větší rozruch, než si zasloužila. Vyzvali mě, abych tomu udělal přítrž.” “Dokud se Vilém Storitz nevrátí do Ragzu, nemusíme se ničeho obávat. Víme ze spolehlivého pramene, že byl pětadvacátého v Sprembergu.” “Dobrá, pane Steparku, ale může ho napadnout vrátit se a tomu musíme zabránit.” “Nic není snazšího, pane guvernére. Je to cizinec, stačí výnos o vyhoštění…” “Výnos,” přerušil ho guvernér, “kterým se mu zakáže nejenom pobyt v městě Ragzu, ale na celém území Rakouska-Uherska.” “Jakmile dostanu ten výnos, pane guvernére,” navrhl policejní ředitel, “doručím ho všem pohraničním hlídkám.” Guvernér ihned výnos podepsal a Vilému Storitzovi byl zakázán pobyt na území císařství. Toto opatření doktora, jeho rodinu a přátele uklidnilo. Ale stále ještě jsme nevnikli do tajemství tohoto případu a nedovedli jsme si představit, jaká další překvapení nás očekávají.


KAPITOLA DESÁTÁ

 O zásahu Viléma Storitze  nemohlo už být tedy pochyb. Měli jsme hmatatelný důkaz a nemuseli jsme se omezovat na dohady. Ať provedl podivnou krádež sám, nebo ji spáchal někdo jiný, stala se z jeho popudu. Nedovedli jsme vysvětlit proč a jakým způsobem.

  “Stále ještě pochybujete, Henri?” zvolal Haralan a hlas se mu zachvěl hněvem.

  Pan Stepark mlčel. V téhle aféře bylo ještě příliš mnoho nejasného. I když byla vina Viléma Storitze prokázána, nikdo netušil, jak to provedl, a bylo problematické, jestli na to někdy někdo vůbec přijde.

  Ačkoli se na mě Haralan přímo obrátil, neodpověděl jsem. Ostatně, co bych mohl říci?…

  “Ten darebák,” pokračoval, “nás přišel urazit, vmetl nám do tváře jako políček svou Píseň nenávisti . Vy jste ho neviděl, ale slyšel jste ho!… Byl tam, ale unikal našim zrakům!… Z tohoto věnečku, který poskvrnil svou rukou, nesmí zůstat ani lístek!…”

  Pan Stepark však Haralana zarazil:

  “Nezapomeňte, že je to doličný předmět. Domnívám se, že nám může být užitečný, kdyby, jak si myslím, měla tahle aféra ještě pokračování.”

  Haralan mu věneček vrátil. Slezli jsme a ještě jednou jsme zbytečně prošli všemi pokoji.

  Hlavní vchod a branku jsme zamkli na klíč a zapečetili. Dům byl zase tak opuštěný jako dřív. Jen dva policisté ho z šéfova příkazu hlídali z nevelké vzdálenosti.

  Když jsme se rozloučili s panem Steparkem, jenž nás požádal, abychom o domovní prohlídce nemluvili, vraceli jsme se s Haralanem do paláce Roderichových. Můj společník se už neovládal, dával najevo svůj vztek zuřivými slovy a posunky. Nesnažil jsem se ho uklidnit, stejně by to bylo marné. Ostatně jsem doufal, že Vilém Storitz opustil nebo opustí město, když se dozví, že policie u něho provedla domovní prohlídku a našla důkaz o jeho účasti na aféře v paláci Roderichových.

  Jenom jsem prohodil:

  “Můj milý Haralane, chápu váš hněv, chápu, že nechcete, aby takové urážky zůstaly nepomstěny. Ale nezapomeňte, že pan Stepark nás prosil o diskrétnost.”

  A co můj otec? … A váš bratr?… Copak se nás nebudou ptát na výsledek domovní prohlídky?“

  To se ví, že budou. A my jim prostě povíme, že jsme Viléma Storitze nenašli, že už asi není v Ragzu. Ostatně, mně se tahle hypotéza zdá být pravděpodobná.”

  “Ani neřeknete, že jsme u něho našli věneček?”

 

  “To ano, ale jen vašemu otci. Je zbytečné mluvit o tom s vaší matkou a sestrou. Nač jim dělat ještě větší starosti? Být vámi, řekl bych, že se věneček našel na zahradě, a vrátil bych ho vaší sestře.”


  I když to Haralanovi nebylo po chuti, dal mi za pravdu a dohodli jsme se, že dojdu pro věneček k panu Steparkovi, který mi ho jistě vydá.

Nezapomeňte, že je to doličný předmět (str. 62)

 

 

    Přál jsem si, abych co nejdřív uviděl svého bratra a všechno mu vypověděl, ale nejvíc jsem toužil po tom, aby už měl po svatbě.

  Sotva jsme vstoupili do paláce, sluha nás zavedl do pracovny, kde nás očekával doktor s Markem. Byli už nedočkaví a jen jsme vstoupili do dveří, zasypali nás otázkami.

  Když jsme jim vylíčili, co se dělo v domě na bulváru Tékéli, byli překvapeni a pohoršeni! Můj bratr se nedokázal ovládnout. Jako Haralan chtěl potrestat Viléma Storitze, dřív než zasáhne spravedlnost. Marně jsem namítal, že jeho nepřítel už určitě opustil město.

  “Když není v Ragzu, je ve Sprembergu!” zvolal.

  Dalo mi mnoho práce, než jsem ho uklidnil. Doktor mi přitom pomáhal.

  “Milý Marku,” chlácholil ho, “poslechněte, co vám radí bratr, nechejte usnout tuhle aféru, která je tak nepříjemná pro naši rodinu. Čím dřív se o ní přestane mluvit, tím spíš se na ni zapomene.”

  Bylo mi líto bratra, když jsem viděl, jak zabořil obličej do dlaní. Dovedl jsem si představit jeho utrpení. Co bych za to byl dal, kdybych byl o několik dní starší a Myra Roderichová by už byla Myrou Vidalovou!

  Doktor dodal, že navštíví guvernéra. Vilém Storitz je cizinec a guvernér jistě nebude váhat a vyhostí ho. Je nutné zamezit, aby se opakovaly podobné události, jež se odehrály v paláci Roderichových, i za cenu, že by se nikdy uspokojivě nevysvětlily. Přece nikdo nepřipustí, že by měl Vilém Storitz nadlidskou moc, jak sám o sobě namyšleně tvrdil.

  Prosadil jsem, aby se paní Roderichová a Myra nedověděly, že policie zasáhla a odhalila Viléma Storitze.

  Podle mého návrhu se Myra doví, že Marc našel náhodou její věneček v zahradě paláce. Tím se dokáže, že všechno provedl nějaký špatný vtipálek, který bude určitě dopaden a podle zásluhy potrestán.

  Toho dne jsem ještě zašel na radnici a vyžádal jsem si od pana Steparka věneček. Vydal mi ho a já jsem jej přinesl do paláce.

  Večer jsme se sešli v salónu s paní Roderichovou a s Myrou. Marc na chvíli odešel, pak se vrátil a radostně volal:

  “Myro…, podívejte se, co jsem vám přinesl!”…

  “Můj věneček!”… vykřikla a rozběhla se k bratrovi.

  “Ano,” odpověděl jí Marc, “našel jsem ho v zahradě…, zapadl do křoví.”

  “Ale jak se tam dostal?… jak?…

  “Jak?” odpověděl jí doktor. “Nějaký blázen se vetřel mezi naše hosty a ztropil ten nejapný výstup. Ale raději už na to nemysleme.”

  Následující dny se neodehrál žádný nový incident. Město bylo zase klidné jako dřív. O domovní prohlídce na bulváru Tékéli se nikdo nedověděl a nikdo nemluvil o Vilému Storitzovi. Zbývalo už jen trpělivě - nebo spíš netrpělivě - očekávat den sňatku Marka a Myry.

  Věnoval jsem všechen volný čas, jejž mi bratr ponechal, různým procházkám po okolí Ragzu. Haralan mě občas doprovázel. Když jsme šli za město, chodívali jsme obvykle po bulváru Tékéli. Zřejmě ho přitahoval ten podezřelý dům. Tak jsme pokaždé viděli, že je stále ještě opuštěný a že ho hlídají dva policisté. Kdyby se Vilém Storitz objevil, policie by se ihned dověděla o jeho návratu a zatkla by ho.

  Záhy jsme získali důkaz o jeho nepřítomnosti a byli jsme si jisti, že ho alespoň nyní nepotkáme v ragzských ulicích.

  29. května si mě dal zavolat pan Stepark. Od něho jsem se dověděl, že se konala výroční slavnost ve Sprembergu. Ceremonie prý přilákala velký počet diváků nejen ze Sprembergu, dokonce i tisíce zvědavců z Berlína a sousedních měst. Ohromný dav se na hřbitov ani nevešel. Nezapomnělo se na to, že Otto Storitz žil a zemřel jako legendární bytost. Všichni pověrčiví lidé očekávali nějaký zázrak ze záhrobí. Při oslavě se měly odehrát fantastické věci. Přinejmenším měl slavný Prus vstát z hrobu a nikoho by nepřekvapilo, kdyby se v té chvíli znatelně narušil řád světa, země by se otáčela od východu k západu a její abnormální rotace by způsobila katastrofální poruchu v slunečním systému!… Atd…., atd.

“Můj věneček!”… vykřikla a rozběhla se k bratrovi (str. 64)

 

 

 

 

   
Takové řeči se šířily mezi lidmi. Ale podle posledních zpráv proběhlo všechno docela normálně. Náhrobní kámen se nenadzvedl, mrtvý z hrobu nevystoupil a země se točila dál podle zákonů existujících od počátku světa.

  Mnohem více nás však zajímalo, že se syn Otto Storitze osobně zúčastnil oslavy. Byl to materiální důkaz, že doopravdy opustil Ragz. Doufal jsem, že už nemá v úmyslu se sem vrátit.

  Pospíchal jsem, abych tuto novinu co nejdřív sdělil Markovi a Haralanovi.

  Ačkoliv rozruch kolem skandálu v paláci Roderichových značně opadl, měl ragzský guvernér stále ještě určité obavy. Jestli ty záhadné kousky, jež nikdo nedovedl uspokojivě vysvětlit, prováděl někdo zázračně obratný nebo člověk s kdovíjakými schopnostmi, bylo jisté, že zneklidnil celé město a něco podobného se už napříště nesmělo opakovat.

  Není divu, že na jeho Excelenci silně zapůsobilo hlášení policejního ředitele o vztahu Viléma Storitze k Roderichově rodině a o jeho výhrůžkách.

  A tak když se guvernér dozvěděl o výsledku domovní prohlídky, rozhodl se ostře zakročit proti nepohodlnému cizinci. Koneckonců došlo ke krádeži a pachatelem byl buď Vilém Storitz, nebo nějaký jeho pomocník. Kdyby byl v Ragzu, zatkli by ho, a je dost nepravděpodobné, že by se dostal ze čtyř zdí vězení tak nepozorovaně, jako si vetřel do salónů Roderichových.

  A tak došlo 30. května k tomuto rozhovoru Jeho Excelence s panem Steparkem:

  “Máte nějaké nové zprávy?”

  “Žádné, pane guvernére.”

  “Dá se předpokládat, že se Vilém Storitz hodlá vrátit do Ragzu?

  “Ne.”

  “Je jeho dům stále střežen?”

  “Ve dne v noci.”

  “Považoval jsem za nutné,” pokračoval guvernér, “informovat o této aféře Budapešť. Vzbudila tam asi větší rozruch, než si zasloužila. Vyzvali mě, abych tomu udělal přítrž.”

  “Dokud se Vilém Storitz nevrátí do Ragzu, nemusíme se ničeho obávat. Víme ze spolehlivého pramene, že byl pětadvacátého v Sprembergu.”

  “Dobrá, pane Steparku, ale může ho napadnout vrátit se a tomu musíme zabránit.”

  “Nic není snazšího, pane guvernére. Je to cizinec, stačí výnos o vyhoštění…”

  “Výnos,” přerušil ho guvernér, “kterým se mu zakáže nejenom pobyt v městě Ragzu, ale na celém území Rakouska-Uherska.”

  “Jakmile dostanu ten výnos, pane guvernére,” navrhl policejní ředitel, “doručím ho všem pohraničním hlídkám.”

  Guvernér ihned výnos podepsal a Vilému Storitzovi byl zakázán pobyt na území císařství.

  Toto opatření doktora, jeho rodinu a přátele uklidnilo. Ale stále ještě jsme nevnikli do tajemství tohoto případu a nedovedli jsme si představit, jaká další překvapení nás očekávají.