Kapitola třetí DŮM SILASE TORONTHALA V Terstu nebylo v té době téměř společenského života. Rozdíly národnostní i stavovské byly příčinou, že se obyvatelé vzájemně stýkali jen velmi málo. Rakouští úředníci mohli ve společnosti -, ovšem podle toho, jaké postavení v úřadě zaujímali -, hrát první roli, ale ač to byli lidé vzdělaní a společenští, bránilo jim v tom jejich malé služné, které jim nedovolovalo závodit s místními obchodníky afinančníky. Ti zase, poněvadž společenského života nebylo, byli nuceni ukazovat své bohatství skvostnými povozy na ulicích a drahocennými oděvy a šperky svých žen v divadelních lóžích. Mezi nejzámožnější terstské rodiny náležela v oné době rodina Silase Toronthala.
Silasu Toronthalovi, jehož bankovní závod požíval důvěry doma i za hranicemi, bylo teprve sedmatřicet let. Se svou chotí, o několik let mladší, bydlel v nádherném domě na třídě Acquedotto.
Silase Toronthala pokládali už dávno za velmi bohatého. Smělé a šťastné obchody na burse, čilé spojení s rakouským Lloydem a jiné velké obchodní podniky, důležité půjčky a majetkové převody, to vše zřejmě zanechalo v pokladnách jeho banky množství peněz. Proto Toronthalovi mohli snadno vést nádherný dům, o němž se mluvilo po celém Terstu.
Ale jak správně řekl Sarkany svému druhovi, Toronthalovy obchody v této chvíli poněkud vázly. Snad to byl ještě následek neblahého vlivu, který měla na bursu a banky rakousko-italská válka. Kromě toho i náhlé klesání cenných papírů, zvláště rakouských, následek to války rakouskopruské, podrobilo jeho závod těžké zkoušce. K tomu ještě byl v poslední době nucen vyplatit několik velkých vkladů. Ale z této krise se závod již zotavil, a bylo-li pravda to, co řekl Sarkany Zironovi, vězelo v tom ještě něco jiného, snad nebezpečné spekulace na burse, které nutně musily poškodit pověst závodu. Silas Toronthal se skutečně v posledních měsících velmi změnil. Ač se dovedl dobře ovládat, změnil se výraz jeho obličeje. Toronthal nebyl již svrchovaným pánem svého výrazu jako dříve.
Dobrý pozorovatel by si byl jistě všiml, že se nedovede podívat přímo do očí, že oči přivírá a dívá se úkosem. Tato výmluvná změna neušla jeho choti, ženě stále churavějící, která nebyla rázné povahy, muži se trpně podrobovala a podle jeho přání se o jeho obchody nezajímala nebo o nich měla vědomosti velmi povrchní. Kdyby Silase Toronthala stihla nějaká rána osudu, nemohl by od nikoho očekávat pomoc. Jeho obchod ho sice svedl s mnoha lidmi, ale přátel si získal jen velmi málo. Jeho domýšlivost, s kterou vůči ostatním vystupoval, dávaje jim cítit převahu svého postavení, jeho marnivost a pýcha, to byly vlastnosti, které mu nemohly opatřit jiné přátele kromě obchodních. Terstští v něm kromě toho viděli ještě cizince, neboť pocházel z Dubrovníka a byl tedy Dalmatinec. Neměl také rodinných svazků v městě, v němž před patnácti lety položil základ k svému štěstí. V takové situaci byl v této době bankovní dům Toronthalův. Ač Sarkany měl již určité podezření, v Terstu dosud nebylo známo, že Toronthalův podnik je v úzkých. Alespoň veřejně to známo nebylo, a tak Toronthalova banka měla plnou důvěru. Proto také hrabě Sandorf neváhal jí svěřit své peníze s podmínkou, že mu budou vyplaceny kdykoli po jednodenní výpovědi. Jistě musí vzbuzovat podiv, že podnik tak významný jako Toronthalova banka byl ve spojení s osobou rázu Sarkanyho. Divné to opravdu bylo, ale spojení trvalo již tři léta.
Silas Toronthal měl totiž v oné době rozsáhlé obchodní styky s tripolskou vládou a Sarkanymu, jenž byl dobrý obchodník, podařilo se vmísit do těchto obchodů, které nebylo lze nazvat úplně počestnými. Šlo o věci, o kterých je lépe nemluvit a v kterých si terstský bankéř nepřál vystupovat osobně. Proto uvítal vhodného prostředníka, jaký se mu nabízel v osobě Sarkanyho. Sarkany se zhostil svého úkolu se zdarem, zastupoval Toronthala ještě několikrát v jednání pochybného druhu a konečně se dostal až do Terstu. To již nebyl příležitostným zaměstnancem, nýbrž zcela sprostým vyděračem. Mámil na bankéři peníze a dostával je, nikoliv snad proto, že by mohl bankéři dokázat účast v pochybných obchodech takové doklady v ruce neměl -, jako spíš proto, že bankéřova pýcha by nebyla snesla, aby se o něm špatně mluvilo, a Sarkany mohl alespoň mluvit, když ne dokazovat. Silas Toronthal proto platil. Sarkany ho stál mnoho peněz, které byly vzápětí promrhány s bezstarostností vlastní všem dobrodruhům, ponejvíce v hernách. Když se dostal až do Terstu, Sarkany se stal drzým a jeho požadavky rostly tak, že Toronthal mu konečně odepřel další pomoc. Sarkany hrozil, ale Toronthal neustoupil. A to odůvodněně, neboť Sarkany si sám musil přiznat, že bez důkazů nemůže proti bankéři nic podniknout. A tak se Sarkany a jeho neméně ctihodný druh octli v peněžní tísni a neměli ani tolik, aby mohli odejít z Terstu a hledat si štěstí jinde. Víme již, že Silas Toronthal jim posléze poskytl ještě další podporu, aby jim umožnil odjezd a tak se jich konečně zbavil. Ta částka jim měla pomoci dostat se z Terstu na Sicilii. Zirone náležel k tlupě, která všemožným způsobem vykořisťovala kraje východní a střední Sicilie. Bankéř pevně doufal, že již nikdy nespatří svého tripolského jednatele, ba že o něm již nikdy ani neuslyší. Klamal se v této věci stejně jako ještě v mnoha jiných.
Bylo to 18. května, kdy Sarkanymu odevzdali v hostinci psaní, které obsahovalo dvě stě zlatých a k nim připojený lístek. Za šest dní, dne 24. května, objevil se Sarkany v Toronthalově závodě a přednesl přání mluvit s majitelem. Naléhal tak, že mu bylo konečně vyhověno.
Bankéř byl ve své pracovně. Jakmile do ní Sarkany vešel, zavřel za sebou pečlivě dveře.
„To jste ještě tady?“ přivítal ho Toronthal zlostně. „Co tu ještě chcete? Poslal jsem vám přece dost peněz, aby stačily na odjezd. A bylo to naposled. Nedostanete ode mne ani haléř, dělejte co dělejte. Proč jste neodjel? Budte ujištěn, že dovedu učinit opatření, abych se zbavil vašeho vyděračství. Co zde vlastně chcete?“ Sarkany snesl klidně výbuch bankéřova hněvu, neboť byl na něj připraven. A nebyl také vyzývavě drzý jako dříve, když chodil k bankéři pro peníze. Dovedl se ovládat a byl dostatečně rozumný. Přitáhl si bez vyzvání k bankéři židli a čekal, až bankéřův hněv ochladne.
Klidně snášel jeho výčitky.
„Promluvíte také konečně?“ nabručeně se optal Toronthal, když posléze zanechal přecházení po pracovně a také usedl. „Čekám, až se uklidníte,“ odpověděl Sarkany, „a nezáleží mi na čase.“ „Tak co vám záleží na tom, zda jsem klidný nebo ne? Ptám se vás naposled, co vlastně ještě chcete? „Mohu vám nabídnout výnosný obchod, Toronthale.“ „Nebudu s vámi mluvit o žádném obchodě a žádného obchodu se s vámi nezúčastním. Nechci vás již vidět a doufám, že Terst opustíte ještě dnes,“ odpověděl bankéř rozhodně. „Opustím Terst,“ pravil Sarkany. „Ale ne dříve, dokud vám nesplatím dluh.“ „Vy chcete splatit dluh?.. Vy? Vy mi chcete vrátit peníze?..“ „Ano, splatím vám kapitál i s úroky, nemluvě ani o podílu na zisku..“ Silas Toronthal při tom neočekávaném návrhu Sarkanyho pokrčil rameny. „Částky, které jsem vám dal, zapsal jsem již na účet ztrát,“ pravil.
„Jsme vyrovnáni a nežádám již nic“ „Já jsem se rozhodl, že nechci být vaším dlužníkem“ „Ale třeba já chci zůstat vaším věřitelem.“ Po těchto slovech oba mužové na sebe pohlédli a Sarkany po chvíli řekl: „Pouhé fráze, nic než fráze. Opakuji vám, že chci s vámi mluvit o velmi vážném obchodě.“ „Asi stejně hanebném jako vážném, že ano?“ zeptal se bankéř. „Však by to nebylo po prvé, kdy byste hledal mou pomoc pro..“ „Slova, pouhá slova!“ odmítal bankéř drzou poznámku Sarkanyho. Jen mě vyslechněte, budu mluvit stručně.“ „Učiníte jen dobře.“ „A nebudete-li souhlasit s mou nabídkou, nebudu o tom již mluvit a odejdu“ „Jen odtud, nebo i z Terstu?“ „Odtud i z Terstu.“ „A již zítra?“ „ Ještě dnes.“ „ Mluvte tedy!“ „Slyšte tedy, oč jde,“ pravil Sarkany. „Ale jste si jist, že nás nikdo nemůže slyšet?“ dodal, obraceje se ke dveřím. „Záleží vám tolik na tom, aby naše smlouva zůstala tajemstvím?“ ptal se bankéř posměšně.
„Ano, Toronthale, neboť v našich rukou jsou životy vznešených osob.“ „Snad ve vašich, ale nikoliv v mých.“ „Suďte sám. Přišel jsem na stopu spiknutí. Nevím ještě, kam míří, ale od událostí posledních válek má na Rakousko spadeno každý, kdo není Rakušan. Domnívám se, a to právem, že se připravuje jakési spiknutí ve prospěch Maďarů, které by pro nás mohlo znamenat zisk.“ Silas Toronthal se uštěpačně usmál a řekl: „Mně nepomůže žádné spiknutí..“ „Snad přece!“ „ Jak?“ „Tím, že je vyzradíte.“ „Mluvte tedy jasněji.“ Sarkany vyprávěl, co se událo na starém terstském hřbitově, jak chytili poštovního holuba a zmocnili se šifrovaného lístku, který si opsali. Vyprávěl o tom, jak se mu podařilo najít dům, jehož majiteli byl lístek zaslán, a dodal, že v pěti dnech on a Zirone vypátrali vše, co se v domě dálo. Zjistili, že se tam schází několik osob, a to stále osoby stejné, které přicházejí do domu nejvýš opatrně. Několik holubů z domu odletělo a jiní přiletěli. Odlétající mířili k severu a přilétající zas od severu přicházeli. Vchod do domu střeží starý sluha, který jen nerad otvírá a příliš si všímá každého, kdo se k domu přiblíží. Proto Sarkany a Zirone musili být velice opatrní, aby na sebe nepřivábili pozornost onoho muže. Z několika okolností však usoudili, že přece jen jsou obyvatelům domu podezřelí. Silas Toronthal teď poslouchal vyprávění pozorněji. V duchu uvažoval, kolik asi je v tom pravdy a jaký zisk chce Sarkany ze všeho mít. Když Sarkany skončil ujištěním, že jde o spiknutí proti státu a že pro'38, zrazení tajemství přinese zrádcům jistě odměnu, odhodlal se bankéř k několika otázkám.. „Kde je ten dům?“ „Je to číslo osmdesát devět v ulici Acquedotto.“ „Komu náleží?“ „ Jakémusi maďarskému šlechtici“ „Jeho jméno neznáte?“ „Je to hrabě Ladislav Zathmar.“ „A kdo jsou ty osoby, které ho navštěvují?“ „Jsou dva a oba Maďaři.“ „A jména?“ . „ Prvý je zdejší profesor Štěpán Bathory.“ „ A druhý?“ „Hrabě Matyáš Sandorf.“ Při tomto jménu Silas Toronthal sebou překvapeně trhl, což neušlo Sarkanymu. Sarkanymu nedalo mnoho práce zjistit ona tři jména. Stopoval totiž Štěpána Bathoryho, když se ubíral do svého bytu, a Matyáše Sandorfa při jeho návratu do hotelu. „Jak vidíte, Toronthale, neváhal jsem vám udat jména a z toho můžete poznat, že si s vámi nechci jen zahrávat. „Ano, ale to vše není ještě nic určitého“ odpověděl bankéř, neboť chtěl mít přesné zprávy, než se k něčemu zaváže. „Nic určitého?“ ptal se Sarkany.
„Ovšem, vždyť nemáte ani nejmenší přímý důkaz.
„ A toto zde?“ Opis lístku se octl v rukou Silase Toronthala. Bankéř jej zvědavě prohlížel.
Ta tajemná slova neměla pro něho význam a nic nedokazovalo, že by byla tak důležitá, jak tvrdil Sarkany. Příběh ho však zajímal tím, že hrabě Sandorf byl jeho klientem, a on se obával, že brzy bude žádat okamžitou výplatu peněz. „Nuže,“ řekl bankéř posléze, „domnívám se, že to vše přece jen nejsou dostatečné důkazy.“ „Mně se naopak zdá, že nemůže být nic jasnějšího,“ odsekl Sarkany. „Podařilo se vám rozluštit zprávu?“ „Ještě ne, Toronthale, ale dokáži to, jakmile se k tomu naskytne čas.“ „A „Podobnými věcmi jsem se již zabýval,“ vysvětloval Sarkany. „Měl jsem v rukou již hodně šifrovaných zpráv. Když jsem prozkoumal tuto, zjistil jsem, že nejde o smluvenou abecedu, která by zaměňovala jednotlivá písmena, nýbrž že v tomto lístku každé písmeno má svůj původní význam a že písmena jsou přeházena v určitém pořadu. Zjistit tento pořad lze však jen mřížkou.“ Jak víme, Sarkany se nemýlil. K sepsání bylo použito skutečně mřížky. Rovněž již víme, že rozluštění bylo proto tím těžší. „Budiž,“ řekl bankéř, „nepopírám, že máte pravdu, ale jak přečtete lístek, když vám chybí mřížka?“ „Musím si opatřit mřížku“ doznal Sarkany. „A jak si ji opatříte?“ „Nevím dosud jak, ale buďte jist, že si ji opatřím „` „Opravdu? Já na vašem místě bych se tolik nenamáhal.“ „Budu se namáhat jen tolik, kolik bude třeba.“ „A k čemu to všechno bude? Já bych prostě oznámil policii své podezření a odevzdal bych jí tento lístek.“ „Učiníme tak, Toronthale, ale až později, až budeme mít v ruce něco více než pouhé domněnky,“ odpověděl Sarkany chladně. „Než promluvím, musím mít jasné a nepopiratelné důkazy. Chci se dostat na kloub toho spiknutí, chci se ho zmocnit, abych ho mohl využitkovat ve svůj prospěch. A o kořist se chci rozdělit s vámi. Kdo ostatně může dnes říci, zda nebude výhodnější jít se spiklenci než stavět se proti nim?“ Tato slova Silase Toronthala nepřekvapovala, neboť věděl, čeho je schopen vtipný, ale bezcharakterní Sarkany. Sarkany mluvil bez obalu, jistě jen proto, že dobře věděl, že pružné svědomí Silase Toronthala bude souhlasit s jakýmkoli návrhem, půjde-li o dobrý obchod. Řekli jsme již, že Sarkany bankéře už dlouho znal. Kromě toho se domníval, že peněžní poměry bankovního domu nejsou právě vábné. Což by odměna za prozrazení spiknutí nemohla bankéři pomoci, aby svůj obchod zase povznesl? S tím Sarkany počítal, a proto učinil Toronthalovi takový návrh. Silas Toronthal se naopak zase snažil tvářit se vúči svému bývalému jednateli nepřístupně.
Jestliže se skutečně připravovalo proti Rakousku nějaké spiknutí, jehož původce Sarkany objevil, pak Toronthal nebyl z těch, kdož by na přípravy ke vzpouře hleděli klidně.. Dům Ladislava Zathmara s tajnými schůzkami, výměna šifrovaných zpráv holubí poštou a konečně velká částka, kterou hrabě Sandorf u něho uložil a kterou chtěl mít stále po ruce, to vše bylo bankéři podezřelé. Sarkany jistě soudil správně, ale bankéř se chtěl dovědět mnohem víc, chtěl prohlédnout jeho záměry, a proto odpověděl na oko zcela lhostejně: „A i když se vám podaří skutečně rozluštit tuto zprávu -, předpokládám totiž, že vám bude přát štěstí -, třeba se přesvědčíte, že jde o věc zcela soukromou, zcela nedůležitou, takže z ní nebudete mít nic ani vy, ani já.“ „Ne,“ zvolal Sarkany s přízvukem pevného přesvědčení. „Ne, jsem na stopě velmi nebezpečného spiknutí, řízeného vynikajícími osobami, a jsem přesvědčen, že o tom nepochybujete ani vy. .. „Co tedy ode mne chcete?“ zeptal se teď bankéř přímo a jasně. Sarkany vstal a pravil tiše bankéři, hledě mu pevně do očí: „Co chci? To je docela prosté. Chci se dostat pod jakoukoliv záminkou do domu hraběte Zathmara, abych si získal jeho důvěru. Jakmile se tam dostanu - nikdo mě tam přece nezná -, najdu jistě příležitost, abych se zmocnil mřížky rozluštil tuto zprávu, a té pak použiji k prospěchu nás obou.“ „K prospěchu nás obou?“ tázavě opakoval Silas Toronthal. „Proč vlastně chcete, abych se touto věcí zabýval i já?“ „Poněvadž se vám to dobře vyplatí.“ „Proč se tedy do toho nepustíte sám?“ „Potřebuji vaši podporu.“ „Mluvte jasněji!“ „Abych dosáhl cíle, potřebuji času, ale čas stojí peníze a ty já nemám... „Ale váš úvěr je u mne již vyčerpán, jak víte.“ „Vím, ale můžete mi poskytnout úvěr nový.“ „A co tím získáte .“ „Toto: Z tří lidí, které jsem vám jmenoval, jsou dva chudí, totiž Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory, ale hrabě Sandorf je nesmírně bohat. Má v Sedmihradech rozsáhlé statky. Snad je vám známo, že jeho statky budou zabrány, bude-li odsouzen jako spiklenec, a že připadnou z většího dílu tomu, kdo spiknutí objeví a udá. .. To jsme my dva, já a vy -, a my se pak rozdělíme.“ Sarkany se odmlčel. Bankéř hned neodpověděl. Uvažoval, co dobrodruh vlastně zamýšlí. Nebyl jistě ochoten vmísit se do této věci osobně a zjevně, ale zase dobře věděl, že Sarkany dokáže jednat za oba. Kdyby se rozhodl pro účast, musí Sarkanyho zavázat smlouvou, podle níž by mu připadl náležitý podíl, ale aby on sám zůstal skryt. .. Ještě však váhal. .. Ale co mohl ztratit? Sám v této hnusné věci nevystoupí a shrábne velkou odměnu, která přivede jeho bankovní závod k novému rozkvětu.. „Tak co?“ naléhal Sarkany. „Nuže -, nechci,“ odpověděl Silas Toronthal v poslední chvíli, obávaje se takového společníka v této věci. „Vy odmítáte?“ „Ano, odmítám. .. Nevěřím totiž v úspěch vašich záměrů „ „Mějte se na pozoru, Toronthale,“ zvolal teď Sarkany hrozivě, odhodiv masku. „ Proč bych se měl mít na pozoru?“ „Poněvadž vím o některých vašich obchodech. ..“ „Odejděte, Sarkany!“ zvolal bankéř. „ Mohu vás donutit.“ „Ven!“ V tom okamžiku kdosi lehce zaklepal na dveře. Zatím co se Sarkany obrátil k oknu, otevřely se dveře a sluha hlásil: „Hrabě Sandorf si přeje mluvit s panem Toronthalem.“ Sluha odešel. „ Hrabě Sandorf? !“ zvolal Sarkany. Bankéři nebylo příjemné, že se Sarkany dověděl o jejich stycích, a kromě toho tušil, že mu z této nevhodné návštěvy vzniknou další nesnáze. „Co tu chce hrabě Sandorf?“ zeptal se Sarkany ironicky.
„Vidím již, že jste v nějak dobrých stycích se spiklenci z domu Zathmarova. Obrátil jsem se asi na jednoho z nich. „Jděte již!“ „Nepůjdů, Toronthale, musím se dovědět, proč vás hrabě Sandorf navštívil.“ Po těchto slovech Sarkany chvatně vstoupil do sousední místnosti a spus, til za sebou záclonu, která oddělovala obě místnosti místo dveří. Silas Toronthal chtěl již zavolat sluhu, aby Sarkanyho vyhodil, ale pak se rozhodl jinak. „Snad bude líp,“ řekl si, „bude-li slyšet vše, co zde budeme mluvit.“ Pak zazvonil bankéř na sluhu a dal mu příkaz, aby hraběte Sandorfa uvedl. Matyáš Sandorf vstoupil do místnosti a chladně odpověděl, jak to -.-. .iž bylo v jeho povaze, na přeuctivé uvítání bankéřovo. Pak usedl do křesla, které mu přistavil sluha.
„Nečekal jsem vás, pane hrabě,“ pravil bankéř, ,;nevěděl jsem ani, že dlíte v Terstu, ale Toronťhalův dům je vždy poctěn vaší návštěvou.`“ „Jsem jistě jedním z vašich nejmenších zákazníků, pane Toronťhale,“ odpověděl Matyáš Sandorf „neboť nespekulujete s penězi. Musím vám však být vděčen za ochotu, s kterou jste přijal můj majetek do úschovy.“ „Neračte zapomínat, pane hrabě, že ona částka byla zapsána na běžný účet, takže vám nese úrok.“ „Vím o tom, pane bankéři, ale opakuji, že jsem peníze u vás neuložil nadlouho, nýbrž jen na krátký čas.“ „I za těchto okolností, pane hrabě, je záhodno, aby kapitál nezůstal mrtvý, neboť peníze mají dnes- velkou cenu,“ pravil Silas Toronthal.
