×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

C - Matyáš Sandorf - nový hrabě Monte Christo - Jules Verne, Kapitola třetí DOKTOR ANTEKIRT

Kapitola třetí DOKTOR ANTEKIRT Jsou lidé, kteří až příliš zaměstnávají pověst, tu stoústou dámu, jejíž fanfáry hlásají jejich jména do všech čtyř světových stran. A to byl též případ slavného doktora Antekirta, který právě přibyl do gružského přístavu.

Kromě toho byl jeho příjezd provázen příhodou, která by sama dostačila, aby obrátila pozornost lidu i na nejobyčejnějšího cestovatele. Doktor Antekirt však nebyl obyčejný cestovatel.

Už před lety se kolem doktora Antekirta utvořil kruh bájí, jaké tak často vznikají na Východě.

V Malé Asii od Dardanel až k Suezu, v Africe od Suezu až k hranicím Tunisu a po celém arabském světě často opakovali jeho jméno jako jméno výjimečného člověka, kterému není nic tajno z přírodních věd, ba který ovládá i všechny síly přírody. V době biblické by byl býval vyhlášen za proroka a v kraji kolem Eufratu by ho byli ctili jako potomka starých mágů. Odkud pramenila tato pověst? Bylo něco pravdy na tom, že doktor Antekirt je kouzelník nebo vládne nadpřirozenými silami? Pravda bylo, že doktor Antekirt byl pouhý člověk, ale velmi vzdělaný, bystrého a přímého ducha, jasného úsudku a podivuhodné logiky, která mu posloužila v mnohých okolnostech. Skutečně ve vnitřních krajích Malé Asíe dokázal kdysi zbavit obyvatelstvo hrozné a velmi nakažlivé choroby, jejíhož původce objevil. Odtud ta pověst.

K tomu ještě přistupovalo to, že jeho osobnost byla neproniknutelným tajemstvím. Nikdo nevěděl, odkud pochází, tím méně jakou má minulost. Nikdo nevěděl a nemohl říci, odkud se náhle objevil. Vědělo se jen tolik, že je přímo zbožňován v krajích Malé Asie a Východní Afriky, kde platí za zázračného lékaře, a že pověst o jeho umění pronikla až do Evropy. Vědělo se také, že pomáhá stejně bohatým jako chudým. V západních zemích ho však dosud nikdo nespatřil, ba neznali tam ani jeho bydliště. Proto není divu, že vznikly pověsti, které ho prohlásily za zázračného indického mudrce, který léčí nadpřirozenou mocí. Jestliže doktor Antekirt dosud nevykonával lékařskou praxi ve velkých státech evropských, jeho pověst ho tam už předešla. Ač přibyl do Dubrovníka jako obyčejný cestovatel, bohatý turista, který na své jachtě navštěvoval rozličné přístavy v Středomoří, jeho jméno letělo městem. Komu se nepodařilo spatřit přímo doktora, chtěl alespoň znát jeho jachtu, a tak se stala jachta předmětem neustálé pozornosti. Jachta by ostatně byla bývala ke cti i nejbohatšímu milovníku vodního sportu. Byla stavěná tak, aby mohla plout co nejrychleji za každého počasí. Byla dlouhá a štíhlá, ale ponor měla hluboký, že se nemusila obávat bouří a hodila se i pro zámořské plavby. Při silném a příznivém větru ujela za hodinu čtyřiadvacet kilometrů. Mnohé známé závodní lodi by jí sotva byly stačily.

Čistota a krása lodi byla taková, že by jí ani nejpečlivější námořník nemohl nic vytknout.

Paluba ze santalového dřeva se leskla zářivou bělostí, stěny kajut byly pečlivě hlazeny, uspořádání stěžňů, plachet a lanoví, jakož i tvar záchranných člunů, které visely na nosnících, to vše bylo takové, že svědčilo nejen o vybraném vkusu majitele, ale i o jeho praktičnosti. Je třeba, abychom poznali jachtu i uvnitř. Vždyť byla domovem tajemné osoby, která se má stát čelnou postavou tohoto příběhu. Jachta sice nebyla přístupna veřejnosti, ale spisovatel má dar, že dovede vypátrat a popsat vše, i tehdy, když to okem nespatřil. Vnitřek lodi závodil mezi nádherou a pohodlím. Sály i kajuty byly ozdobeny malbami z bohatými okrasami. Koberce a čalouny byly nejdražších druhů. Všechen tento přepych a pohodlí bylo pozorovat nejen v kajutě kapitána. a důstojníků, nýbrž i v kuchyňských místnostech, kde stříbrné a porcelánové nádobí bylo vhodně chráněno proti nárazům při kolísání lodi. Vzorná čistota a nejvyšší pohodlí bylo znakem i všech místností pro mužstvo. Mužstvo na lodi mělo dvacet zaměstnanců, oděných ve stejnokroj maltézských námořníků: krátké spodky nízké střevíce pruhovanou košili, hnědý pás a námořnickou halenu, na níž byl bíle vyšit název lodi i jméno jejího majitele. Ale jaký měla ta jachta domovský přístav? V kterých seznamech byla zapsána? Kde obyčejně přezimovala a k jaké národnosti se hlásilo její mužstvo? Na tyto otázky nedovedl nikdo odpovědět, stejně jako na otázky o osobě vlastníka lodi. Se stožáru vlála zelená vlajka s červeným křížem. Tuto vlajku bychom asi marně hledali v seznamu vlajek, s kterými se tenkrát bylo možno setkat na různých mořích. Lodní papíry byly ovšem doručeny přístavnímu kapitánu ještě dříve, než na břeh vystoupil doktor Antekirt. Byly jistě v pořádku, protože po zdravotní prohlídce na palubě nikdo majiteli a jeho mužstvu nebránil vystoupit na pevnou půdu. Jméno lodi bylo zlatě napsáno na zádi, ale nebylo udáno jméno domovského přístavu. Jachta se jmenovala „Savarena. Taková to byla tedy loď, která vzbuzovala všeobecný obdiv v gružském přístavu. Pescade a Matifou, kteří se příštího dne měli dostavit na palubu, prohlíželi si ji stejně zvědavě jako ostatní, jen snad s větším rozechvěním. Protože pocházeli z francouzského pobřeží, dovedli posoudit krásu a důkladnost stavby této lodi. Po představení bylo zahálčivé pozorování lodi jejich jediným zaměstnáním.

„Ach!“ vzdychl Matifou při pohledu na loď.

„Ó!“ doplnil jeho vzdech Pescade.

„Podívej se, příteli!“ „Vždyť se dívám!“ Tyto krátké výkřiky obdivu znamenaly u obou akrobatů více než dlouhá řeč u někoho jiného. Práce na palubě „Savareny“, kterých bylo třeba k přistání, byly již skončeny. Plachty byly svinuty, lanoví uspořádáno a střecha chránící palubu stažena. Jachta zakotvila v rohu přístavu, což bylo důkazem; že se míní zdržet delší dobu. Doktor Antekirt si ještě téhož večera vyšel na procházku do okolí. Silas Toronthal s dcerou se vrátili do Dubrovníka v povoze, který je očekával. Mladík nám již známý nevyčkal ani konce slavnosti a odešel taktéž k městu. Doktor Antekirt se zatím při procházce namáhal ovládnout své pohnutí. -.

Když doktor opustil Gruž, ubíral se podél zálivu a teprve k desáté hodině večerní se vrátil do přístavu; byl tam svědkem příjezdu velkého parníku z Indie. Pak se dal dopravit na palubu své lodi a sešel do kajuty. To byl jeho pravidelný zvyk a kapitán „Savareny“, muž asi čtyřicetiletý, jménem Narsos, dostal rozkaz, aby doktora v této době ničím nevyrušoval. Jako obecenstvu nebylo o doktorově osobnosti nic známo, tak ani námořníci jeho lodi nevěděli o něm více, ač mu byli oddáni tělem i duší. Doktor Antekirt netrpěl sice na své lodi ani nejmenší porušení kázně, ale na druhé straně byl štědrý a staral se pečlivě o všechny. Proto přáním každého námořníka bylo aby mohl sloužit na „Savareně“. Za tohoto stavu věcí na palubě nemusil být nikdo trestán nebo snad dokonce z posádky vyloučen. Všichni byli jako členové jedné rodiny.

Když se doktor vrátil na loď, byla vykonána všechna opatření na noc. Na přídi i na zádi jachty byly rozžaty svítilny a stráž zaujala své místo. Pak nastalo na lodi úplné ticho.

Doktor Antekirt usedl na širokou pohovku, umístěnou v rohu pokoje. Na stole leželo několik nejnovějších čísel novin, které jeho sluha koupil v Gruži. Doktor prohlédl noviny jen zběžně a roztržitě. Přeskočil politické zprávy a zastavil se teprve u různých zpráv o příjezdech a odjezdech lodí a u zpráv osobních. Pak noviny odložil. Zmocnilo se ho jakési omámení. A v jedenáct hodin ulehl, aniž zavolal sluhu. Dlouho však nemohl usnout.

Kdyby byl někdo mohl číst myšlenky, které tolik zaměstnávaly jeho mozek, byl by býval překvapen, že všechny vrcholily v této větě: „Co to jen bylo za mladíka, který stopoval Silase Toronthala na gružském pobřeží. .. .“ Příštího dne v osm hodin doktor Antekirt vystoupil na palubu. Počasí slibovalo nádherný den. Slunce již ozařovalo vrcholky hor, které tvoří pozadí zátoky.

Stín se začal vzdalovat od přístavu. Brzy se octla i „Savarena“ v plném světle.

Kapitán Narsos přistoupil k doktorovi, popřál mu dobrého jitra a požádal ho o rozkazy.

Člun obeplul záď lodi a přirazil na pravé neboli cestní straně Za okamžik poté se oddělil od lodi člun s třemi veslaři a kormidelníkem. Zamířil k nábřeží, kde podle úmluvy měli čekat Pescade a Matifou. Pro oba ubožáky, kteří se vzdálili tak daleko od vlasti, na níž nezapomínali, byl to slavný a památný den. Oba již čekali na nábřeží. Svlékli šat, který nosívali při představení, a byli teď oděni v prostý, ale čistý oděv. Obdivovali se jachtě stejně jako včera. Oba byli ve výtečné náladě. Vždyť oba nejen včera večeřeli, ale dokonce oba dnes i snídali. Byla to sice s jejich stanoviska lehkomyslnost, ale omluvitelná neobvykle velkým příjmem. Vždyť vybrali dvaačtyřicet zlatých. Nesmíme si však myslit, že vše utratili. Pescade byl příliš opatrný, aby něco takového dovolil.

Vypočítal si, že mají po starosti o živobytí na celých deset dní.

„Za to vše mohu děkovat jen tobě, Matifou.“ „Ale jdi Pescade. „Ano, tobě, můj velikáne.“ „ Nuže. .. když jinak nedáš, pak tedy mně,“ poddal se Matifou nezbytnosti.

V té chvíli přirazil člun „Savareny“ k nábřeží. Kormidelník se vztyčil, zdvořile smekl a hlásil, že je oběma pánům k službám. „ Pánům?“ divil se Pescade. „Jakým pánům?“ „Vám pane. Doktor Antekirt vás očekává na palubě.

„Podívej, už jsme se stali dokonce pány,“ upozorňoval Pescade Matifoua. Matifou jen vykulil oči a rozpačitě mačkal v rukou klobouk. „Prosím, pánové, zval kormidelník.

„Ale ovšem. .. ovšem,“ odpověděl Pescade s přátelským gestem.

Za chvíli již byli oba přátelé pohodlně usazeni na černém koberci s rudým okrajem, který pokrýval lavičku v člunu. Není snad třeba říkat, že pod vahou obra se člun ponořil o několik centimetrů nad svůj obvyklý ponor. Proto také musil být na stranách člunu poněkud vytažen koberec, neboť jinak by se byl máčel ve vodě. Na hvizd píšťalky se šest vesel zároveň ponořilo do vody a člun rychle spěl k „Savareně“.

Přiznejme, že oba naši přátelé byli poněkud v rozpacích, nechcemeli již říci, že se styděli. Tolik poct pro dva komedianty! Matifou se neodvažoval ani pohnout. Pescade však i pod svou rozpačitostí si zachoval veselí úsměv, který prosvětloval jeho inteligentní tvář. Člun obeplul záď lodi a přirazil na pravé neboli čestné straně.

Po spouštěcím můstku, jehož spoje sténaly pod Matifouovou vahou, vstoupili oba na palubu a byli hned předvedeni před doktora, který na ně čekal na zádi. Po přátelském pozdravu došlo k zdráhání, než si Pescade a Matifou dali říci, aby usedli.

Konečně se přece jen posadili.

Doktor je chvíli pozoroval a nemluvil. Jeho chladný, ale krásný obličej učinil na ně mocný dojem. Nemohli se mýlit. I když neměl úsměv na rtech, úsměv se mu chvěl v srdci.

„Přátelé,“ promluvil konečně, „včerajste zachránili mne a mou posádku od velkého nebezpečí.

Chtěl jsem vám ještě jednou poděkovat, a proto jsem vás pozval na loď.“ „Pane doktore,“ odpověděl Pescade, ktery již poněkud nabyl sebedůvěry, „jste příliš laskav; ta naše zásluha nestojí ani za řeč. Můj druh nevykonal nic víc, než co by učinil každý, kdo by měl jeho sílu. Není-liž pravda, Matifou?“ Matifou přikývl svou velkou hlavou „Budiž pokračoval doktor, „ale nikdo jiný kromě vašeho druha se neodvážil nasadit život, a proto jsem mu zavázán.“ „Ale pane doktore,“ ozval se zase Pescade „ještě donutíte Matifoua, aby se červenal, a takovým krevnatým lidem jako on hrozí nebezpečí, že sejim vrazí krev do hlavy.. „ „Dobře, přátelé,“ přerušil ho doktor Antekirt, „vidím již, že si nepotrpíte na poklony. Nebudu tedy naléhat. Poněvadž však každá práce zasluhuje.-.

„Pane doktore,“ vpadl mu Pescade do řeči, „prosím za prominutí, že vás přerušuji, ale každý dobrý čin nese již odměnu v sobě, jak alespoň učí morálka. Jsme vlastně již odměněni.“ „A jak?“ ptal se doktor, obávaje se, že ho někdo předešel. „Ale dostatečně, odpověděl Pescade. „Po té příhodě tam na nábřeží by nás bylo publikum umačkalo. Náš stan praskal.

Matifou porazil půl tuctu nejsilnějších horalů a nejmohutnějších gružských nosičů. Měli jsme ohromný příjem. „Ohromný?“ „ Ano. -.

-.

Takový jsme ještě nezažili.“ „ A kolik to bylo?“ „Dvaačtyřicet zlatých..“ „Opravdu. ?.. To jsem“ nevěděl,“ odvětil doktor Antekirt vesele. „Kdybych byl věděl, že dáváte představení, byl bych si pokládal za čest i povinnost zúčastnit se ho. Dovolíte mi tedy, abych zaplatil své místo. ..“ „Až dnes večer, pane doktore, poctíte-li návštěvou náš stan,“ odpověděl pohotově Pescade. Matifou se jen neohrabaně uklonil, nakláněje ramena, která se nikdy nedotkla země, jak tvrdil Pescade při vábení diváků. Doktor Antekirt poznal, že pod nijakou záminkou nedokáže vnutit oběma akrobatům peníze.

Proto se rozhodl k jinému postupu. Ostatně měl již plán hotový. Z několika zpráv, kterých se mu dostalo večer, poznal, že oba kočovníci jsou poctiví lidé, hodní veškeré důvěry. „Jak se jmenujete?“ ptal se jich.

„Pokud se pamatuji, pane doktore, mám jen jedno jméno, které zní Pescade.“ „A vy?“ „Matifou, odpověděl obr. „Tím je asi myšlen mys Matifou a výběžek Pescade,“ vysvětloval Pescade, který nemohl zdusit pýchu, která se drala z tohoto vysvětlování. „Ale to jsou jenom přezdívky,“ namítl doktor.

„Jiná jména nemáme,“ odpověděl Pescade, „a jestliže jsme někdy nějaká měli, ztratili jsme je cestou, což je docela dobře možné, protože máme děravé kapsy.“ „ A co příbuzní?“ „Příbuzní, pane doktore? Prostředky nám dosud nedostačují na takový přepych. Zbohatneme-li jednou, pak si snadno opatříme dědice.“ „ Z které části Francie vlastně pocházíte?“ „Z Provence, odpověděl Pescade takže jsme vlastně dvakrát Francouzi. „Veselost a vtip vám nechybějí, Pescade, víďte?“ „To jsou věci, které vyžaduje naše zaměstnání. Představte si, pane doktore, že u vchodu do našeho stanu stojí obrovský, stydlivý nemotora, jinak však dobrák, který dovede jen věšet hlavu. Za hodinu by mu obecenstvo naházelo na tu jeho hlavu víc jablek, než by jich dokázal sníst za celý život. Proto alespoň já musím mít veselou náladu a nějaký ten vhodný vtip po ruce.

„ A Matifou?“ „Matifou je příliš vážný, žije spíše myšlenkami,“ odpověděl Pescade, poklepávaje příteli na hřbet, jako se činí koni, kterému chceme zalichotit. „Jeho zaměstnání to však žádá. Hraje-li si někdo stále s břemeny těžké váhy, stane se nutně vážným. Kromě toho se při zápasech nedá zápasit jen rukama, nýbrž i hlavou. A Matifou kromě toho zápasil vždy ještě s bídou. A přece ani ta ho dosud nesrazila na kolena.“ Doktor Antekirt poslouchal se zájmem slova drobného mužíka, kterému osud nebyl přízniv a který přesto osud neobviňoval. Doktor poznal, že je stejně dobrosrdečný jako důvtipný, a v duchu se ptal, k jakému cíli by tento ubožák asi dospěl, kdyby mu od nejútlejšího mládí nechyběly hmotné prostředky. „ A kam hodláte jít teď?“ ptal se.

„Stále vpřed, kam nás oči povedou,“ odpověděl Pescade.

„Náhoda není zrovna nejhorší průvodce, protože se obyčejně dobře vyzná v cestách. Jen se obávám, že tentokrát nás odlákala přece jen trochu daleko od vlasti. Ale tím jsme si sami vinni. Měli jsme se jí dříve otázat, kam nás vlastně míní dovésc.“ Doktor Antekirt opět chvíli pozoroval mlčky oba akrobaty, než jim položil další otázku. „A co tedy mohu pro vás učinit?“ otázal se.

„Nic, pane doktore, zhola nic odpověděl Pescade.

Nepřáli byste si vrátit se do Francie a uzřít opět svůj rodný kraj?“ Oči obou rázem zaplály. „Mohl bych vás tam dopravit; ` pokračoval doktor Antekirt.

„To by bylo výtečné, nádherné,“ zvolal Pescade, nesnaže se zatajit radost.

Pak se obrátil k svému druhovi a ptal se: „Hochu, chtěl by ses také vrátit domů?“ „Ano, Pescade, kdyby ses vrátil také ty.. „ „Ale co tam budeme dělat?.. Jak se uživíme?“ Matifou položil ruku na čelo, což činil vždy, kdykoliv se octl v rozpacích. „Čím se uživíme?.. Budeme... musíme..“ mumlal sotva srozumitelně. „Nevíš si rady stejně jako já, jen to řekni. Ale co na tom záleží? Budeme konečně doma. Není to podivné, pane doktore, že dva ubožáci jako my mají také vlast a domov, že se přece jen někde zrodili, i když neznají rodiče? To mi bylo vždycky nevysvětlitelné.“ „Tedy o tom nepřemyšlejte a nepřemýšlejte ani o budoucnosti,“ odpověděl doktor.“Všechno by šlo zařídit tak že zůstanete u mne. Co tomu říkáte?“ Při tomto nenadálém návrhu Pescade rychle povstal a Matifou se na něho díval nerozhodně, zda má také vstát, nebo zůstat sedět. „Zůstat u vás, pane doktore?“ odpověděl konečně Pescade.“Ale k čemu bychom vám byli?

Naše kejkle jistě nepotřebujete, ledaže byste chtěl mít .... nějaké rozptýlení buď při dlouhých plavbách, nebo ve vašem kraji?“ „Napřed mě poslyšte,“ odpověděl doktor Antekirt.“Potřebuji odvážné, oddané, upřímné a schopné lidi, kteří by mi pomohli při mém úkolu. Nikde vás nic nevolá a nic nezdržuje? Chcete tedy vstoupit do mých služeb?“ „Ale až svůj úkol vykonáme?..“ namítl Pescade. „Neopustíte mě tak dlouho, dokud se vám bude u mne líbit,“ odpověděl doktor s úsměvem.“ Budete cvičit, řekněme na příklad mou posádku ..... v obratném šplháni po laně. Chcete-li se opravdu vrátit do své vlasti; nebudu vám v tom bránit a postarám se, abyste i tam mohli být živi bez starostí. „Och, pane doktore, volal Pescade, zmaten tolika laskavostmi.“Doufám však, že si nepřejete, abychom u vás zaháleli. Nebýt k ničemu, to by se nám rovněž nelíbilo.` ` „Slibuji vám dost práce, takže i po této stránce budete spokojeni,“ odpověděl doktor Antekirt. „Vaše nabídka je velmi vábná,“ řekl posléze Pescade, stále ještě nerozhodně. „ Máte proti ní ještě nějaké námitky?“ „Jen jednu. Jak vidíte, jsme dva, Matifou a já. Jsme z téhož kraje a snad bychom byli i z téže rodiny, kdybychom nějakou měli. Jsme však bratry srdcem a duší. Matifou by nemohl žít beze mne a já zase bez Matifoua. Jsme jako nerozlučná siamská dvojčata. My jsme také takoví. Máme se k smrti rádi.“ Při těchto slovech Pescade podal Matifouovi ruku a ten si ji přitiskl k hrudi. „Neměl jsem v úmyslu rozloučit vás, přátelé,“ řekl doktor Antekirt. „Okamžitě jsem pochopil, že jste nerozlučitelní „ „Pak tedy přijímáme, pane doktore, když..“ „Jaképak když?“ „ Když svolí Matifou.“ „Jen řekni ano Pescade, budeš mi mluvit jen ze srdce.“ „Pak je tedy vše v pořádku,“ řekl doktor Antekirt. „Doufám, že nebudete svého rozhodnutí litovat. Od dnešního dne již nebudete musit žít životem komediantů.“ „Jen dbejte také na svůj prospěch, pane doktore; `“ ozval se Pescade. „Snad na sebe berete větší břemeno, než tušíte.“ „Co tím míníte?“ „Budeme pro vás velkým břemenem, zvláště Matifou, který je velký jedlík, a jistě si nebudete přát, aby jeho sil ve vaší službě ubývalo.“ „Doufám naopak, že jeho síla se zdvojnásobí.“ „Pak přijdete na mizinu, pane doktore.“ „Jakto?“ „Poznáte to, až bude Matifou jíst dvakrát nebo dokonce třikrát denně „ „Může jíst třeba sedmkrát, bude-li mít chuť,“ usmál se Antekirt. „ U mne je pro každého jídla dosyta.“ „Slyšíš to, Matifou?“ zvolal Pescade radostně. „Budeš se moci najíst každý den dosyta.

„A ty též, Pescade.“ „Což o mne! Já se spokojím s málem. Smím se však otázat, zda vyplujeme také na širé moře?“ „A dokonce velmi často. Mám mnoho lékařské práce na všech stranách Středozemního moře.

Zavolá-li mě některý můj nemocný v Tangeru nebo na Balearech v době, kdy jsem v Suezu, mám mu snad odepřít pomoc? Jako lékař v městě chodí léčit z jedné čtvrti do druhé, tak já pluji od Gibraltaru až do Řecka, od Jadranu až k Lyonu a od moře Jonského až k zálivu Gabeskému. Mám mnohem rychlejší lodi, než je tato, a na mnohé z nich se budete plavit.“ „ A nebojíte se moře?“ ptal se doktor Antekirt. „My, děti Provence, a bát se moře? Již jako kluci jsme se vozili na člunech. A mořské nemoci se nemusíme bát, vždyť jsme zvyklí chodit vzhůru nohama. Kdyby se každý před nastoupením cesty po moři v tom trochu cvičil, nebyl by nucen bědovat a naříkat na mořskou nemoc. Jen dále, pánové, vstupte do naší společnosti, která léčí mořskou nemoc dříve, než vypukla.“ Pescade bezděky vpadl do způsobu, jako by dosud stál před svým divadélkem a lákal obecenstvo. „Líbíte se mi, Pescade,“ řekl doktor Antekirt. „Mezi námi nebudou jistě žádné spory, zvláště když si zachováte humor. Jen se smějte, přátelé, smějte a zpívejte. Budoucnost mi slibuje mnoho smutného, a proto mi vaše veselost bude tím vzácnější.“ Při těchto slovech doktor Antekirt zvážněl. Pescade, který byl dobrý pozorovatel, vytušil, že ho v jeho dřívějším životě stihla velká bolest, která snad v budoucnosti ještě vzroste. „Pane doktore,“ chvatně ho vyrušil z trudných myšlenek, „ode dneška vám náležíme tělem i duší.“ „Tak se tedy na lodi hned zařiďte po domácku. Zůstaneme zde sice snad ještě několik dní, ale bude lépe, ubytujete-li se na lodi.“ „To uděláme a budeme se těšit na tu chvíli, až nás uvedete do svého domova,“ zdvořile odpověděl Pescade. „Jsem bez domova,“ opět smutně odpověděl doktor, „ale přece jen jsem si vytvořil jakousi náhražku, která mi cele náleží a kterou budete sdílet i vy, bude-li vám vhod.“ „Tak jdeme, Matifou,“ pobídl náhle Pescade přítele, „musíme zlikvidovat svou firmu. Jen žádné strachy! Nejsme nikomu nic dlužni a nehrozí nám tedy úpadek.“ Odporoučeli se doktoru Antekirtovi a odpluli v člunu na gružské nábřeží. Asi za dvě hodiny prodal Pescade šťastně stan jakémusi druhu v povolání, a to i s příslušenstvím a s velkým bubnem. Vždyť to byl celý jejich majetek. Kupní jednání netrvalo dlouho a těch několik zlatek, které obdrželi, nezatížilo rovněž příliš jejich kapsy. Všeho však se přece nezbavili. Pescade si nechal svou křídlovku a Matifou zase trombon a kroj; v kterém vystupoval při zápasech. Nemohli se odloučit od těchto památek na uměleckou slávu.

Uložili je na dno vaku, který snadno pojal jejich celý majetek.

K večeru se vrátili Pescade a Matifou zpět na palubu „Savareny“. Velká kajuta v přední části lodi byla jim vykázána za obydlí. Byla pohodlně zařízena a opatřena vším potřebným.

Mužstvo na lodi přijalo nové druhy přátelsky. Všichni věděli, že jsou jim povinováni díky za své zachránění. Sotva Pescade a Matifou přibyli na jachtu, přesvědčili se, že její kuchyně je tak bohatá, že si to ani nedovedli představit. „Vidíš, Matifou,“ řekl Pescade, vyprazdňuje sklenici vína Asti, „člověka nemine štěstí, když jedná poctivě. Ale musí být rozumný.` ` Matifou projevil svůj souhlas jen přikývnutím. S labužnickou rozkoší zaťal právě zuby do velkého kusu uzeného masa, takže se rychle ztrácel v jeho obrovských ústech. Předtím mu již do nich zapadlo několik vajec uvařených natvrdo.

Obecenstvo by nás zasypalo penězi jen za to, kdyby tě vidělo jíst,“ vtipkoval Pescade.


Kapitola třetí

DOKTOR ANTEKIRT

Jsou lidé, kteří až příliš zaměstnávají pověst, tu stoústou dámu, jejíž fanfáry hlásají jejich jména

do všech čtyř světových stran.

A to byl též případ slavného doktora Antekirta, který právě přibyl do gružského přístavu.

Kromě toho byl jeho příjezd provázen příhodou, která by sama dostačila, aby obrátila pozornost

lidu i na nejobyčejnějšího cestovatele. Doktor Antekirt však nebyl obyčejný cestovatel.

Už před lety se kolem doktora Antekirta utvořil kruh bájí, jaké tak často vznikají na Východě.

V Malé Asii od Dardanel až k Suezu, v Africe od Suezu až k hranicím Tunisu a po celém arabském

světě často opakovali jeho jméno jako jméno výjimečného člověka, kterému není nic tajno z

přírodních věd, ba který ovládá i všechny síly přírody. V době biblické by byl býval vyhlášen za

proroka a v kraji kolem Eufratu by ho byli ctili jako potomka starých mágů.

Odkud pramenila tato pověst? Bylo něco pravdy na tom, že doktor Antekirt je kouzelník nebo

vládne nadpřirozenými silami? Pravda bylo, že doktor Antekirt byl pouhý člověk, ale velmi

vzdělaný, bystrého a přímého ducha, jasného úsudku a podivuhodné logiky, která mu posloužila v

mnohých okolnostech.

Skutečně ve vnitřních krajích Malé Asíe dokázal kdysi zbavit obyvatelstvo hrozné a velmi

nakažlivé choroby, jejíhož původce objevil.

Odtud ta pověst.

K tomu ještě přistupovalo to, že jeho osobnost byla neproniknutelným tajemstvím. Nikdo

nevěděl, odkud pochází, tím méně jakou má minulost. Nikdo nevěděl a nemohl říci, odkud se náhle

objevil. Vědělo se jen tolik, že je přímo zbožňován v krajích Malé Asie a Východní Afriky, kde

platí za zázračného lékaře, a že pověst o jeho umění pronikla až do Evropy.

Vědělo se také, že pomáhá stejně bohatým jako chudým. V západních zemích ho však dosud

nikdo nespatřil, ba neznali tam ani jeho bydliště.

Proto není divu, že vznikly pověsti, které ho prohlásily za zázračného indického mudrce, který

léčí nadpřirozenou mocí.

Jestliže doktor Antekirt dosud nevykonával lékařskou praxi ve velkých státech evropských,

jeho pověst ho tam už předešla. Ač přibyl do Dubrovníka jako obyčejný cestovatel, bohatý turista,

který na své jachtě navštěvoval rozličné přístavy v Středomoří, jeho jméno letělo městem. Komu se

nepodařilo spatřit přímo doktora, chtěl alespoň znát jeho jachtu, a tak se stala jachta předmětem

neustálé pozornosti.

Jachta by ostatně byla bývala ke cti i nejbohatšímu milovníku vodního sportu. Byla stavěná tak,

aby mohla plout co nejrychleji za každého počasí. Byla dlouhá a štíhlá, ale ponor měla hluboký, že

se nemusila obávat bouří a hodila se i pro zámořské plavby. Při silném a příznivém větru ujela za

hodinu čtyřiadvacet kilometrů. Mnohé známé závodní lodi by jí sotva byly stačily.

Čistota a krása lodi byla taková, že by jí ani nejpečlivější námořník nemohl nic vytknout.

Paluba ze santalového dřeva se leskla zářivou bělostí, stěny kajut byly pečlivě hlazeny, uspořádání

stěžňů, plachet a lanoví, jakož i tvar záchranných člunů, které visely na nosnících, to vše bylo

takové, že svědčilo nejen o vybraném vkusu majitele, ale i o jeho praktičnosti.

Je třeba, abychom poznali jachtu i uvnitř. Vždyť byla domovem tajemné osoby, která se má stát

čelnou postavou tohoto příběhu. Jachta sice nebyla přístupna veřejnosti, ale spisovatel má dar, že

dovede vypátrat a popsat vše, i tehdy, když to okem nespatřil.

Vnitřek lodi závodil mezi nádherou a pohodlím. Sály i kajuty byly ozdobeny malbami z

bohatými okrasami. Koberce a čalouny byly nejdražších druhů. Všechen tento přepych a pohodlí

bylo pozorovat nejen v kajutě kapitána. a důstojníků, nýbrž i v kuchyňských místnostech, kde

stříbrné a porcelánové nádobí bylo vhodně chráněno proti nárazům při kolísání lodi. Vzorná čistota

a nejvyšší pohodlí bylo znakem i všech místností pro mužstvo.

Mužstvo na lodi mělo dvacet zaměstnanců, oděných ve stejnokroj maltézských námořníků:

krátké spodky nízké střevíce pruhovanou košili, hnědý pás a námořnickou halenu, na níž byl bíle

vyšit název lodi i jméno jejího majitele.

Ale jaký měla ta jachta domovský přístav? V kterých seznamech byla zapsána? Kde obyčejně

přezimovala a k jaké národnosti se hlásilo její mužstvo?

Na tyto otázky nedovedl nikdo odpovědět, stejně jako na otázky o osobě vlastníka lodi. Se

stožáru vlála zelená vlajka s červeným křížem. Tuto vlajku bychom asi marně hledali v seznamu

vlajek, s kterými se tenkrát bylo možno setkat na různých mořích.

Lodní papíry byly ovšem doručeny přístavnímu kapitánu ještě dříve, než na břeh vystoupil

doktor Antekirt. Byly jistě v pořádku, protože po zdravotní prohlídce na palubě nikdo majiteli a

jeho mužstvu nebránil vystoupit na pevnou půdu.

Jméno lodi bylo zlatě napsáno na zádi, ale nebylo udáno jméno domovského přístavu. Jachta se

jmenovala „Savarena. Taková to byla tedy loď, která vzbuzovala všeobecný obdiv v gružském

přístavu. Pescade a Matifou, kteří se příštího dne měli dostavit na palubu, prohlíželi si ji stejně

zvědavě jako ostatní, jen snad s větším rozechvěním.

Protože pocházeli z francouzského pobřeží, dovedli posoudit krásu a důkladnost stavby této

lodi. Po představení bylo zahálčivé pozorování lodi jejich jediným zaměstnáním.

„Ach!“ vzdychl Matifou při pohledu na loď.

„Ó!“ doplnil jeho vzdech Pescade.

„Podívej se, příteli!“

„Vždyť se dívám!“

Tyto krátké výkřiky obdivu znamenaly u obou akrobatů více než dlouhá řeč u někoho jiného.

Práce na palubě „Savareny“, kterých bylo třeba k přistání, byly již skončeny. Plachty byly

svinuty, lanoví uspořádáno a střecha chránící palubu stažena. Jachta zakotvila v rohu přístavu, což

bylo důkazem; že se míní zdržet delší dobu.

Doktor Antekirt si ještě téhož večera vyšel na procházku do okolí. Silas Toronthal s dcerou se

vrátili do Dubrovníka v povoze, který je očekával.

Mladík nám již známý nevyčkal ani konce slavnosti a odešel taktéž k městu. Doktor Antekirt se

zatím při procházce namáhal ovládnout své pohnutí. -.

Když doktor opustil Gruž, ubíral se podél zálivu a teprve k desáté hodině večerní se vrátil do

přístavu; byl tam svědkem příjezdu velkého parníku z Indie. Pak se dal dopravit na palubu své lodi

a sešel do kajuty.

To byl jeho pravidelný zvyk a kapitán „Savareny“, muž asi čtyřicetiletý, jménem Narsos, dostal

rozkaz, aby doktora v této době ničím nevyrušoval.

Jako obecenstvu nebylo o doktorově osobnosti nic známo, tak ani námořníci jeho lodi nevěděli

o něm více, ač mu byli oddáni tělem i duší.

Doktor Antekirt netrpěl sice na své lodi ani nejmenší porušení kázně, ale na druhé straně byl

štědrý a staral se pečlivě o všechny. Proto přáním každého námořníka bylo aby mohl sloužit na

„Savareně“.

Za tohoto stavu věcí na palubě nemusil být nikdo trestán nebo snad dokonce z posádky

vyloučen. Všichni byli jako členové jedné rodiny.

Když se doktor vrátil na loď, byla vykonána všechna opatření na noc. Na přídi i na zádi jachty

byly rozžaty svítilny a stráž zaujala své místo. Pak nastalo na lodi úplné ticho.

Doktor Antekirt usedl na širokou pohovku, umístěnou v rohu pokoje. Na stole leželo několik

nejnovějších čísel novin, které jeho sluha koupil v Gruži. Doktor prohlédl noviny jen zběžně a

roztržitě. Přeskočil politické zprávy a zastavil se teprve u různých zpráv o příjezdech a odjezdech

lodí a u zpráv osobních. Pak noviny odložil. Zmocnilo se ho jakési omámení. A v jedenáct hodin

ulehl, aniž zavolal sluhu. Dlouho však nemohl usnout.

Kdyby byl někdo mohl číst myšlenky, které tolik zaměstnávaly jeho mozek, byl by býval

překvapen, že všechny vrcholily v této větě:

„Co to jen bylo za mladíka, který stopoval Silase Toronthala na gružském pobřeží. .. .“

Příštího dne v osm hodin doktor Antekirt vystoupil na palubu.

Počasí slibovalo nádherný den. Slunce již ozařovalo vrcholky hor, které tvoří pozadí zátoky.

Stín se začal vzdalovat od přístavu. Brzy se octla i „Savarena“ v plném světle.

Kapitán Narsos přistoupil k doktorovi, popřál mu dobrého jitra a požádal ho o rozkazy.

Člun obeplul záď lodi a přirazil na pravé neboli cestní straně

Za okamžik poté se oddělil od lodi člun s třemi veslaři a kormidelníkem. Zamířil k nábřeží, kde

podle úmluvy měli čekat Pescade a Matifou. Pro oba ubožáky, kteří se vzdálili tak daleko od vlasti,

na níž nezapomínali, byl to slavný a památný den.

Oba již čekali na nábřeží. Svlékli šat, který nosívali při představení, a byli teď oděni v prostý,

ale čistý oděv.

Obdivovali se jachtě stejně jako včera. Oba byli ve výtečné náladě. Vždyť oba nejen včera

večeřeli, ale dokonce oba dnes i snídali. Byla to sice s jejich stanoviska lehkomyslnost, ale

omluvitelná neobvykle velkým příjmem. Vždyť vybrali dvaačtyřicet zlatých. Nesmíme si však

myslit, že vše utratili.

Pescade byl příliš opatrný, aby něco takového dovolil.

Vypočítal si, že mají po starosti o živobytí na celých deset dní.

„Za to vše mohu děkovat jen tobě, Matifou.“

„Ale jdi Pescade.

„Ano, tobě, můj velikáne.“

„ Nuže. .. když jinak nedáš, pak tedy mně,“ poddal se Matifou nezbytnosti.

V té chvíli přirazil člun „Savareny“ k nábřeží. Kormidelník se vztyčil, zdvořile smekl a hlásil,

že je oběma pánům k službám.

„ Pánům?“ divil se Pescade. „Jakým pánům?“

„Vám pane. Doktor Antekirt vás očekává na palubě.

„Podívej, už jsme se stali dokonce pány,“ upozorňoval Pescade Matifoua. Matifou jen vykulil

oči a rozpačitě mačkal v rukou klobouk.

„Prosím, pánové, zval kormidelník.

„Ale ovšem. .. ovšem,“ odpověděl Pescade s přátelským gestem.

Za chvíli již byli oba přátelé pohodlně usazeni na černém koberci s rudým okrajem, který

pokrýval lavičku v člunu.

Není snad třeba říkat, že pod vahou obra se člun ponořil o několik centimetrů nad svůj obvyklý

ponor. Proto také musil být na stranách člunu poněkud vytažen koberec, neboť jinak by se byl

máčel ve vodě.

Na hvizd píšťalky se šest vesel zároveň ponořilo do vody a člun rychle spěl k „Savareně“.

Přiznejme, že oba naši přátelé byli poněkud v rozpacích, nechcemeli již říci, že se styděli. Tolik

poct pro dva komedianty! Matifou se neodvažoval ani pohnout. Pescade však i pod svou

rozpačitostí si zachoval veselí úsměv, který prosvětloval jeho inteligentní tvář.

Člun obeplul záď lodi a přirazil na pravé neboli čestné straně.

Po spouštěcím můstku, jehož spoje sténaly pod Matifouovou vahou, vstoupili oba na palubu a

byli hned předvedeni před doktora, který na ně čekal na zádi.

Po přátelském pozdravu došlo k zdráhání, než si Pescade a Matifou dali říci, aby usedli.

Konečně se přece jen posadili.

Doktor je chvíli pozoroval a nemluvil. Jeho chladný, ale krásný obličej učinil na ně mocný

dojem. Nemohli se mýlit. I když neměl úsměv na rtech, úsměv se mu chvěl v srdci.

„Přátelé,“ promluvil konečně, „včerajste zachránili mne a mou posádku od velkého nebezpečí.

Chtěl jsem vám ještě jednou poděkovat, a proto jsem vás pozval na loď.“

„Pane doktore,“ odpověděl Pescade, ktery již poněkud nabyl sebedůvěry, „jste příliš laskav; ta

naše zásluha nestojí ani za řeč. Můj druh nevykonal nic víc, než co by učinil každý, kdo by měl jeho

sílu. Není-liž pravda, Matifou?“ Matifou přikývl svou velkou hlavou

„Budiž pokračoval doktor, „ale nikdo jiný kromě vašeho druha se neodvážil nasadit život, a

proto jsem mu zavázán.“

„Ale pane doktore,“ ozval se zase Pescade „ještě donutíte Matifoua, aby se červenal, a takovým

krevnatým lidem jako on hrozí nebezpečí, že sejim vrazí krev do hlavy.. „

„Dobře, přátelé,“ přerušil ho doktor Antekirt, „vidím již, že si nepotrpíte na poklony. Nebudu

tedy naléhat. Poněvadž však každá práce zasluhuje.-.

„Pane doktore,“ vpadl mu Pescade do řeči, „prosím za prominutí, že vás přerušuji, ale každý

dobrý čin nese již odměnu v sobě, jak alespoň učí morálka. Jsme vlastně již odměněni.“

„A jak?“ ptal se doktor, obávaje se, že ho někdo předešel.

„Ale dostatečně, odpověděl Pescade. „Po té příhodě tam na nábřeží by nás bylo publikum

umačkalo. Náš stan praskal.

Matifou porazil půl tuctu nejsilnějších horalů a nejmohutnějších gružských nosičů. Měli jsme

ohromný příjem.

„Ohromný?“

„ Ano. -. -. Takový jsme ještě nezažili.“

„ A kolik to bylo?“

„Dvaačtyřicet zlatých..“

„Opravdu. ?.. To jsem“ nevěděl,“ odvětil doktor Antekirt vesele. „Kdybych byl věděl, že dáváte

představení, byl bych si pokládal za čest i povinnost zúčastnit se ho. Dovolíte mi tedy, abych

zaplatil své místo. ..“

„Až dnes večer, pane doktore, poctíte-li návštěvou náš stan,“ odpověděl pohotově Pescade.

Matifou se jen neohrabaně uklonil, nakláněje ramena, která se nikdy nedotkla země, jak tvrdil

Pescade při vábení diváků.

Doktor Antekirt poznal, že pod nijakou záminkou nedokáže vnutit oběma akrobatům peníze.

Proto se rozhodl k jinému postupu. Ostatně měl již plán hotový. Z několika zpráv, kterých se mu

dostalo večer, poznal, že oba kočovníci jsou poctiví lidé, hodní veškeré důvěry.

„Jak se jmenujete?“ ptal se jich.

„Pokud se pamatuji, pane doktore, mám jen jedno jméno, které zní Pescade.“

„A vy?“

„Matifou, odpověděl obr.

„Tím je asi myšlen mys Matifou a výběžek Pescade,“ vysvětloval Pescade, který nemohl zdusit

pýchu, která se drala z tohoto vysvětlování.

„Ale to jsou jenom přezdívky,“ namítl doktor.

„Jiná jména nemáme,“ odpověděl Pescade, „a jestliže jsme někdy nějaká měli, ztratili jsme je

cestou, což je docela dobře možné, protože máme děravé kapsy.“

„ A co příbuzní?“

„Příbuzní, pane doktore? Prostředky nám dosud nedostačují na takový přepych. Zbohatneme-li

jednou, pak si snadno opatříme dědice.“

„ Z které části Francie vlastně pocházíte?“

„Z Provence, odpověděl Pescade takže jsme vlastně dvakrát Francouzi.

„Veselost a vtip vám nechybějí, Pescade, víďte?“

„To jsou věci, které vyžaduje naše zaměstnání. Představte si, pane doktore, že u vchodu do

našeho stanu stojí obrovský, stydlivý nemotora, jinak však dobrák, který dovede jen věšet hlavu. Za

hodinu by mu obecenstvo naházelo na tu jeho hlavu víc jablek, než by jich dokázal sníst za celý

život.

Proto alespoň já musím mít veselou náladu a nějaký ten vhodný vtip po ruce.

„ A Matifou?“

„Matifou je příliš vážný, žije spíše myšlenkami,“ odpověděl Pescade, poklepávaje příteli na

hřbet, jako se činí koni, kterému chceme zalichotit.

„Jeho zaměstnání to však žádá. Hraje-li si někdo stále s břemeny těžké váhy, stane se nutně

vážným. Kromě toho se při zápasech nedá zápasit jen rukama, nýbrž i hlavou. A Matifou kromě

toho zápasil vždy ještě s bídou. A přece ani ta ho dosud nesrazila na kolena.“

Doktor Antekirt poslouchal se zájmem slova drobného mužíka, kterému osud nebyl přízniv a

který přesto osud neobviňoval. Doktor poznal, že je stejně dobrosrdečný jako důvtipný, a v duchu

se ptal, k jakému cíli by tento ubožák asi dospěl, kdyby mu od nejútlejšího mládí nechyběly hmotné

prostředky.

„ A kam hodláte jít teď?“ ptal se.

„Stále vpřed, kam nás oči povedou,“ odpověděl Pescade.

„Náhoda není zrovna nejhorší průvodce, protože se obyčejně dobře vyzná v cestách. Jen se

obávám, že tentokrát nás odlákala přece jen trochu daleko od vlasti.

Ale tím jsme si sami vinni. Měli jsme se jí dříve otázat, kam nás vlastně míní dovésc.“

Doktor Antekirt opět chvíli pozoroval mlčky oba akrobaty, než jim položil další otázku.

„A co tedy mohu pro vás učinit?“ otázal se.

„Nic, pane doktore, zhola nic odpověděl Pescade.

Nepřáli byste si vrátit se do Francie a uzřít opět svůj rodný kraj?“

Oči obou rázem zaplály.

„Mohl bych vás tam dopravit; ` pokračoval doktor Antekirt.

„To by bylo výtečné, nádherné,“ zvolal Pescade, nesnaže se zatajit radost.

Pak se obrátil k svému druhovi a ptal se:

„Hochu, chtěl by ses také vrátit domů?“

„Ano, Pescade, kdyby ses vrátil také ty.. „

„Ale co tam budeme dělat?.. Jak se uživíme?“ Matifou položil ruku na čelo, což činil vždy,

kdykoliv se octl v rozpacích.

„Čím se uživíme?.. Budeme... musíme..“ mumlal sotva srozumitelně. „Nevíš si rady stejně jako

já, jen to řekni. Ale co na tom záleží? Budeme konečně doma. Není to podivné, pane doktore, že

dva ubožáci jako my mají také vlast a domov, že se přece jen někde zrodili, i když neznají rodiče?

To mi bylo vždycky nevysvětlitelné.“ „Tedy o tom nepřemyšlejte a nepřemýšlejte ani o

budoucnosti,“ odpověděl doktor.“Všechno by šlo zařídit tak že zůstanete u mne. Co tomu říkáte?“

Při tomto nenadálém návrhu Pescade rychle povstal a Matifou se na něho díval nerozhodně, zda má

také vstát, nebo zůstat sedět.

„Zůstat u vás, pane doktore?“ odpověděl konečně Pescade.“Ale k čemu bychom vám byli?

Naše kejkle jistě nepotřebujete, ledaže byste chtěl mít .... nějaké rozptýlení buď při dlouhých

plavbách, nebo ve vašem kraji?“ „Napřed mě poslyšte,“ odpověděl doktor Antekirt.“Potřebuji

odvážné, oddané, upřímné a schopné lidi, kteří by mi pomohli při mém úkolu. Nikde vás nic nevolá

a nic nezdržuje? Chcete tedy vstoupit do mých služeb?“ „Ale až svůj úkol vykonáme?..“ namítl

Pescade.

„Neopustíte mě tak dlouho, dokud se vám bude u mne líbit,“ odpověděl doktor s úsměvem.“

Budete cvičit, řekněme na příklad mou posádku ..... v obratném šplháni po laně. Chcete-li se

opravdu vrátit do své vlasti; nebudu vám v tom bránit a postarám se, abyste i tam mohli být živi bez

starostí.

„Och, pane doktore, volal Pescade, zmaten tolika laskavostmi.“Doufám však, že si nepřejete,

abychom u vás zaháleli. Nebýt k ničemu, to by se nám rovněž nelíbilo.` ` „Slibuji vám dost práce,

takže i po této stránce budete spokojeni,“ odpověděl doktor Antekirt. „Vaše nabídka je velmi

vábná,“ řekl posléze Pescade, stále ještě nerozhodně.

„ Máte proti ní ještě nějaké námitky?“

„Jen jednu. Jak vidíte, jsme dva, Matifou a já. Jsme z téhož kraje a snad bychom byli i z téže

rodiny, kdybychom nějakou měli. Jsme však bratry srdcem a duší. Matifou by nemohl žít beze mne

a já zase bez Matifoua. Jsme jako nerozlučná siamská dvojčata. My jsme také takoví. Máme se k

smrti rádi.“

Při těchto slovech Pescade podal Matifouovi ruku a ten si ji přitiskl k hrudi.

„Neměl jsem v úmyslu rozloučit vás, přátelé,“ řekl doktor Antekirt. „Okamžitě jsem pochopil,

že jste nerozlučitelní „

„Pak tedy přijímáme, pane doktore, když..“

„Jaképak když?“ „ Když svolí Matifou.“

„Jen řekni ano Pescade, budeš mi mluvit jen ze srdce.“

„Pak je tedy vše v pořádku,“ řekl doktor Antekirt. „Doufám, že nebudete svého rozhodnutí

litovat. Od dnešního dne již nebudete musit žít životem komediantů.“

„Jen dbejte také na svůj prospěch, pane doktore; `“ ozval se Pescade. „Snad na sebe berete větší

břemeno, než tušíte.“

„Co tím míníte?“

„Budeme pro vás velkým břemenem, zvláště Matifou, který je velký jedlík, a jistě si nebudete

přát, aby jeho sil ve vaší službě ubývalo.“

„Doufám naopak, že jeho síla se zdvojnásobí.“

„Pak přijdete na mizinu, pane doktore.“

„Jakto?“

„Poznáte to, až bude Matifou jíst dvakrát nebo dokonce třikrát denně „

„Může jíst třeba sedmkrát, bude-li mít chuť,“ usmál se Antekirt. „ U mne je pro každého jídla

dosyta.“

„Slyšíš to, Matifou?“ zvolal Pescade radostně. „Budeš se moci najíst každý den dosyta.

„A ty též, Pescade.“

„Což o mne! Já se spokojím s málem. Smím se však otázat, zda vyplujeme také na širé moře?“

„A dokonce velmi často. Mám mnoho lékařské práce na všech stranách Středozemního moře.

Zavolá-li mě některý můj nemocný v Tangeru nebo na Balearech v době, kdy jsem v Suezu, mám

mu snad odepřít pomoc?

Jako lékař v městě chodí léčit z jedné čtvrti do druhé, tak já pluji od Gibraltaru až do Řecka, od

Jadranu až k Lyonu a od moře Jonského až k zálivu Gabeskému. Mám mnohem rychlejší lodi, než

je tato, a na mnohé z nich se budete plavit.“

„ A nebojíte se moře?“ ptal se doktor Antekirt.

„My, děti Provence, a bát se moře? Již jako kluci jsme se vozili na člunech. A mořské nemoci

se nemusíme bát, vždyť jsme zvyklí chodit vzhůru nohama. Kdyby se každý před nastoupením

cesty po moři v tom trochu cvičil, nebyl by nucen bědovat a naříkat na mořskou nemoc.

Jen dále, pánové, vstupte do naší společnosti, která léčí mořskou nemoc dříve, než vypukla.“

Pescade bezděky vpadl do způsobu, jako by dosud stál před svým divadélkem a lákal

obecenstvo.

„Líbíte se mi, Pescade,“ řekl doktor Antekirt. „Mezi námi nebudou jistě žádné spory, zvláště

když si zachováte humor. Jen se smějte, přátelé, smějte a zpívejte. Budoucnost mi slibuje mnoho

smutného, a proto mi vaše veselost bude tím vzácnější.“

Při těchto slovech doktor Antekirt zvážněl. Pescade, který byl dobrý pozorovatel, vytušil, že ho

v jeho dřívějším životě stihla velká bolest, která snad v budoucnosti ještě vzroste.

„Pane doktore,“ chvatně ho vyrušil z trudných myšlenek, „ode dneška vám náležíme tělem i

duší.“

„Tak se tedy na lodi hned zařiďte po domácku. Zůstaneme zde sice snad ještě několik dní, ale

bude lépe, ubytujete-li se na lodi.“

„To uděláme a budeme se těšit na tu chvíli, až nás uvedete do svého domova,“ zdvořile

odpověděl Pescade.

„Jsem bez domova,“ opět smutně odpověděl doktor, „ale přece jen jsem si vytvořil jakousi

náhražku, která mi cele náleží a kterou budete sdílet i vy, bude-li vám vhod.“

„Tak jdeme, Matifou,“ pobídl náhle Pescade přítele, „musíme zlikvidovat svou firmu. Jen žádné

strachy! Nejsme nikomu nic dlužni a nehrozí nám tedy úpadek.“

Odporoučeli se doktoru Antekirtovi a odpluli v člunu na gružské nábřeží.

Asi za dvě hodiny prodal Pescade šťastně stan jakémusi druhu v povolání, a to i s

příslušenstvím a s velkým bubnem. Vždyť to byl celý jejich majetek. Kupní jednání netrvalo dlouho

a těch několik zlatek, které obdrželi, nezatížilo rovněž příliš jejich kapsy.

Všeho však se přece nezbavili. Pescade si nechal svou křídlovku a Matifou zase trombon a kroj;

v kterém vystupoval při zápasech. Nemohli se odloučit od těchto památek na uměleckou slávu.

Uložili je na dno vaku, který snadno pojal jejich celý majetek.

K večeru se vrátili Pescade a Matifou zpět na palubu „Savareny“. Velká kajuta v přední části

lodi byla jim vykázána za obydlí. Byla pohodlně zařízena a opatřena vším potřebným.

Mužstvo na lodi přijalo nové druhy přátelsky. Všichni věděli, že jsou jim povinováni díky za

své zachránění.

Sotva Pescade a Matifou přibyli na jachtu, přesvědčili se, že její kuchyně je tak bohatá, že si to

ani nedovedli představit.

„Vidíš, Matifou,“ řekl Pescade, vyprazdňuje sklenici vína Asti, „člověka nemine štěstí, když

jedná poctivě. Ale musí být rozumný.` ` Matifou projevil svůj souhlas jen přikývnutím. S

labužnickou rozkoší zaťal právě zuby do velkého kusu uzeného masa, takže se rychle ztrácel v jeho

obrovských ústech. Předtím mu již do nich zapadlo několik vajec uvařených natvrdo.

Obecenstvo by nás zasypalo penězi jen za to, kdyby tě vidělo jíst,“ vtipkoval Pescade.